Boj o Setona

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Type journal
Title Vůdce
Author Jan Novák - Mangidon
Translator
Editor
Illustrator
Year 1922
Publisher   Svaz Junaků-Skautů RČS
Address
Source djvu
Progress  Stránky k ověření
Volumes
Pages

Remarks

Recenze na Seifertovu knihu Životem a přírodou k čistému lidství z r. 1920, publikovaná na pokračování v časopise Vůdce, v č.1 až 3, III. ročníku (1922).

Vydavatelem časopisu byla Svojsíkova organizace: Svaz Junáků-Skautů republiky Československé.

Na tuto recenzi reagoval Miloš Seifert článkem v lednovém čísle časopisu Skaut Průkopník (roč. II, číslo 1. z roku 1922), kde - podpořen nedávným listem od Setona - nevybíravě zaútočil proti oficiálnímu proudu Baden-Powellova skautingu, který u nás v jeho očích představovala právě Svojsíkova organizace: Svaz Junáků-Skautů republiky Československé.

Seifert tímto krokem vyvolal zášť, která pak vedla k jeho veřejné dehonestaci, osobní újmě a poškození dobrého jména.

1)Jan Novák:

Cesty skautské výchovy.

Glosy ke knize Miloše Seiferta

Přírodou a životem k čistému lidství.

I.

Už pomalu rok zabývám se touto knihou. Mučil mne její problém. Kolikrát už vzal jsem péro do ruky a zase odložil. Ale není zbytí. Nutno se s knihou touto vyrovnati. Nejsem jejím čtenářem povrchním. Kdo ji čte po prvé, přečte ji možná i naráz a neinformovaného snad i uchvátí. Je psána svěže. Dovede úžasně sugerovati své názory, i když je o několik stránek dále popře. Je to kniha, která se staví, jakoby přinášela mnoho krásy, mnoho vůně, mnoho jasu. Ale — řeknu to hned — v tom podobá se nádhernému květu, jedovatému však. Nezkušeného krása uchvátí, vůně omámí, jas oslepí, ale abstrahuj tu krásu, vůni, jas, zůstane ti něco, čeho se lekáš.

Toto poznání přijde, když čteš po druhé po třetí, když vezmeš k ruce Woodcraft Setonův a srovnáváš, když počneš přemýšleti u uvažovati. Tu vysvitne také jasně jedna věc: kniha je psána tendenčně. To poznání učiní zkušenější skautský pracovník ostatně už i při prvním třeba zběžném přečtení. A je psána tendenčně proti skautingu Baden-Powellovu, je psána tendenčně proti Svazu, o kterém se říká, že propaguje výlučně tento anglický systém. Z toho 2)vznikl u nás názor, že, kniha Seifertova je autentický skauting Setonův. Dokážu v dalším, že je to hrubý omyl, že právě v tom ideovém, jak správně, vystihl už dr. Chalupný v Sokole, je Seifert Setona vzdálen na hony. Přijal-li Seifert, do knihy řadu věcí ze Setona, jsou to většinou věci ,vnějškové a to takové, za kterými ani nepůjdeme (indiánština), ač dlužno přiznati, že u Setona možno se důkladně poučit o různých disciplinách skautských — což se jistě u autora takového významu, jako je Thompson-Seton, rozumí samo sebou. Takto však kniha Seifertova nepropaguje skauting Thompson-Setonův, ale skauting Seifert—Krchův. Jméno Ferdinanda Krcha, spolupracovníka. Seifertova, najdeš ke konci knihy. Je to už takový zvyk Krchův, ze svoje světlo staví vždy pod cizí kbelec (viz Křička: Dítě a hudba, kde autorem celé podstatné a obsáhlé textové části je Krch). A tak není z knihy jasno, co je Seitertovo a co Krchovo. Ale jak znám Krcha, redaktora zaniklých „Zájmů všelidských“, soudím, že značná část pedagogického romantismu, kterým kniha zejména v mravní stránce výchovy oplývá, připadá na vrub Krchův. Odpovědnost ovšem nese Seifert.

Nutno se tedy na knihu dívati jako na pokus vyřešení skautingu československóho, jemuž za podklad byl systém Thompson-Setonův při štítivém téměř pohrdání a až urážlivém hanění Baden-Powella. To je ovšem specificky české. Seton a Powell se rozešli, cela ohromná dnes organisace americká odpadla od svého zakladatele a chief-scouta Setona a jde jinou cestou, Baden-Powellovou, ale v žádné publikaci, v žádném časopise obou stran nenajdete příkrého slůvka, nenajdete ani stínu hořkosti, každý jde po svém, ať druhý pracuje podle svého svědomí, jak nejlépe umí. Jen náš člověk, odkojený hnusným stranictvím, nedovede se dívat objektivně a v zaslepené vášni partikularismu bije hlava nehlava i toho, z něhož nakonec sám čerpá.

A při vší zdánlivé rozdílnosti jsou přece Thompson-Seton i Baden-Powell v jádru sobě tak blízcí._Je to stejná idea, která je spojuje: pomoci mládeži z bídy, do které ji přivádějí různé okolnosti, mezi nimi neposlední i škola. Ovšem cesta, metoda obou tvůrců skautingu je různá a řekl bych to tak: komu jde o výchovu individua, které může svůj život vyžít v úzkém splynutí s přírodou při dobrovolném nebo okolnostmi zapřičiněném osamocení (viz Thoreau, američtí zálesáci, pionýři, farmáři), pracuj metodou lovce a přírodovědce Thompsona-Setona. Ten sám dobře to vystihuje ve své knize „Two little savages" („Dva malí divoši“). K realisaci metod Setonových hodí se širé prerie Sev. a Jižní Ameriky, jejich divoká horstva, pralesy i pustiny. Ale už i „tam začíná být toto pole trochu těsné. Pak ovšem jisté nepřehledné lany Rusi. Sibiře, končiny Afriky a Australie. Tu je možno býti lovcem. přítelem a náruživým milencem přírody a při tom šlechetným člověkem, jehož vzor máme pravě v Setonovi. A možno tu konečně hodit za hlavu všelijaké to „občanství“, možno žití podle svého „svědomí" bez ohledu napravo 3)nebo nalevo, jen když ten život je pravdivý, čistý a šlechetný. Máme-li však na mysli člověka jako člena lidské společnosti, který žije s ostatními v úzkém zájmovém prostředí, máme-li na mysli člověka, který, chce-li býti živ, musí potlačit svou individualitu, musí omezit své sobectví, musí ukrotit své touhy a tužby na prospěch celku, pak je tu metoda Baden-Powellova. Marně bychom zavírali oči, ta doba je tu, a to doba kolektivnosti, doba kooperace, doba jednoty a touhy po bratrství všeho lidstva, kdy počíná se uplatňovati Tyršovo prorocké: Jedinec nic, celek vše. Jsou-li všichni dobří, je i jedinec dobrý, jsou-li všichni šťastni, je i jedinec šťasten. Baden-Powell vychovává občana—dítě v občana—dospělého. A je marno, kruť se jak kruť, pokud jsi živ v těchto našich poměrech, musíš vyřešit onen poměr sebe, jako individua, k lidské společnosti. Tohle řešení se pak povedlo Baden-Powellovi téměř ideálně, čímž ani stín hany nepadej na Setona, který opět za svým cílem dovede jít mužně, čestně, poctivě. Je na snadě, že Seton, lovec od kosti, dítě přírody, syn lesů, hor a planí, bratr tvorů divočiny, nedovedl svůj volný naturel přizpůsobiti poměrům, v nichž se necítil volným. Jde tedy svou cestou. Ale je proto skauting Baden-Powellův špatný, nutno mu proto lát a jej tupit?

Kdo pozorně prostudoval systém Baden—Powellův, ten poznává, že je to synthésa všeho toho, v čem dítě může vyžít své dětství krásně, plně, radostně, ale zároveň užitečně a to pro sebe i pro jiné. A mně vyniklo ze studia obou, Setona i Powella, to poznání: Seton, jak se jeho poměr k světovému skautingu dnes utvářil, při všem svém dovolávání sociálního ducha a cítění Indiánů, kteří stejně jako první křesťané byli komunisty se společným majetkem, zůstává výlučným a téměř aristokratickým individualistou, který odchází od společnosti, která mu nekonvenuje, od mass do samoty, obklopuje se jedinci nepočetnými, vybranými a žije s nimi a učí je žít život sice krasný, ale exklusivní. Tedy jakési Odi profanum vulguc. Powell, třeba generál, staví se rovnýma nohama do společnosti, třeba rozvracené, a je snahou jeho, aby ji obrodil, ušlechtil, hlavně učinil lidštější. Proto hledí zabrat okruh co největší, hledí pomoci ne jen několika vybraným, ale pokud to možno, všem, jde k massám a hledí pro své hnutí obrodné zainteresovat všechny, kteří dnešní společnost lidskou tvoří, vznesené i prosté, bohaté, i chudé, všechny strany politické, všechny rasy, všechny národy, všechny církve a vyznání. A cílem jeho: ze světového Bratrstva hochů utvořiti Bratrstvo všelidské.

Kde je místo československého skautingu, je, myslím, na bíledni. Celé uspořádání našeho společenského života, ve kterém žijeme a z něhož nikam utéci nemůžeme, poměry přírodní naší vlasti — což konečně v celé Evropě a v civilisovaných končinách amerických i jiných světadílů je stejné — nutí nás jíti cestou Baden-Powella, aniž bychom se štítili tisícihlavého členstva. To však nebude nikdy příčinou, abychom po vzoru Seifertově pohrdali Setonem a jej tupili 4)jako on činí Powellovi. Oddaně a pokorně dáme se, nevědomí, poučiti i Setonem a přijmeme vše, co s dobrým svědomím přijmout můžeme a musíme. A že skutečně tak činíme, toho svědectvím jsou Svojsíkovy „Základy junáctví“, kde Thompson-Seton postaven je již v r. 1912 před Baden-Powella a pojednáno o něm mnohem obšírněji než o B-P. A svědkem je tu sám Seifert, který Setona poznal právě ze Svojsíkových „Základů junáctví" a do své „Kapesní knížky'“ z r, 1913 opisuje z nich, že Seton je vůdcem a zakladatelem skautských čet, jichž členů je dnes na 300.000 (ejhle, tu se nebál tisícihlavé organisace). A jestli se k nám v té době ještě nedostal Setonův „Woodcraft“ (vyšel 1912), nemohl z něho čerpati pak ani Svojsík, natož Seifert, o němž je známo, že v té době angličiny neovládal. Dnes už ovšem Seton není vůdcem americké organisace Boy scouts a je pamětihodno, že „Základy junáctví“ i „Základové skautingu“ jsou jediné skautské příručky, kde vliv Setonův na skauting byl tak vyzdvižen. V žádné jiné cizojazyčné tomu tak není.

To bylo třeba uvést napřed, než přejdu podrobně k jednotlivostem v knize. Nebudu psát kritiku. Pokud je kniha dobrá nebo špatná, není mi už dnes problémem. Mně dnes jde o to, abychom řekli se své strany své, neboť kniha na velmi četných místech k tomu přímo vybízí, jsouc někde zrovna osobní.

Až dosud četl jsem o knize tři posudky: dra Chalupného v „Sokole“, celkem objektivní, až na to „vycházení od Husa", které Chalupný sám má za ne zcela správné, a na ono konstatování po třech podstatných výtkách, že skauting Seifertův je něčím vyšším než Baden-Powellův. Nu, Seifert a Baden-Powell — nějaký rozdíl on tu jistě bude, v díle, skutcích i v osobách. Pak byl posudek dra. Hořejšího v „Sokolici“, naveskrze pochvalný s podotknutím, že kniha Seifertova je plna sokolského ducha. A konečně kap. Procházky ve „Cvičiteli“, naprosto odmítavý („nebezpečná kniha“) a to i vůči celé myšlence skautské. Tedy vesměs posudky z kruhů sokolských. Máme-li na zřeteli skauting jako doplněk výchovy školské, je nutno pro jeho obecnou platnost a cenu, aby i od nás řečeno bylo upřímné a vážně slovo.

Ja nepíši tedy, jak jsem už řekl, kritiku, řádky mé jsou vlastně polemikou, jsou osvědčením našeho stanoviska, jsou obhajobou našeho programu, který je Seifertem tu zjevně, tu skrytě napadán.

II.

Kniha Seifertova presentuje se nám i doporučuje jako samostatné vyřešení československého skautingu. Ne definitivní, neboť autor praví sám (str. 23.): „O českém junáctví bude se ještě mnoho a mnoho přemýšlet a nic je nerozřeší, než praktické pokusy a zase jen pokusy“. A tak také přítomná. kniha je jen pokus. Každý, kdo bude chtít definitivně řešit problém československého skautingu, bude musit jíti železnou logikou národní moudrosti české, musí 5)přijít na sám nerv národního života Musí jít tak hluboko do duše národa, jak vysoko vztyčen je skautský cíl: vychovat Čecha — Člověka. Sokolstvu národní genij dal Tyrše, skautingu československému Seifert jím není a nebude. Hlavně proto ne, že sám sobě není jasný, že v jeho hlavě i knize panuje užasný ideový zmatek. Bylo by troufalé, kdybych tohle tvrdil bez důkazu. Dokážu tedy.

První kapitola knihy Seifertovy „Junák minulosti“ je vlastně zpovědí Seifertovou a v ní je obsažen i názor jeho na soustavy skautingu. Rozborem této kapitoly samotné dospěje přemýšlející k tomu, že je dokumentární tvrzení mé o bludné cestě autorově, který je mládeži ne majákem na skalnaté výspě, ale bludičkou v bařinách.

Srovnání Praslovanů s Indiány je velmi trefné. Jistě stará kultura pastýřská národů slovanských, jejich život v přírodě a později vyvinuvší se kultura rolnická s názory právními, zvyky a obyčeji dala by našemu skautingu aspoň tolik, co indiánská kultura dává skautingu Setonově. Vzkřisit tyto myty ukládá Seifert junákům. Jak, to však nepraví.

Pak jde čerpat z historie, naší i jinoslovanské. Nu, tohle snad dělali i jiní, to děláme i my a není nam přece ani jinak možno. Vždy, ať vyjdeme odkudkoli, musíme se vrátiti k sobě k svému národu, k svým hrdinům i světcům, jinak ztratili bychom podstatu svého bytí, svou národnost, svůj ráz, svou duši, své všecko. Skauting je pojem internacionální asi tak dalece, jako pojem lidství. Jsem člověk, ale při tom Čech, jsem skaut, ale při tom Čech. Tuhle ideu skauting vždy a všude akcentuje, proto tvoří bratrství národů, proto přímo vybízí a nutí — a sám Baden-Powell při jedné příležitosti příkře odmítl námmět přísné uniformity světoveho skautingu — aby každý národ vyžil se po svém, svérázně, ovšem beze všeho národního šovinismu, třídní nenávisti, a náboženské nesnášenlivosti.

Správně je definován „junák“: kdo usiluje o své všestranné zdokonalení a o povznesení lidstva; je průkopníkem nejvyšších ideálů lidstva.

A pak hned přicházíme k první netýkavce. „Odstraňme u nás slovo skaut," praví Seifert. Můj bože, už v r. 1912 bylo odstraněno, nečekali jsme na Seiferta do r. 1920. Když před desíti lety hledal Svojsík český název pro české skauty, vzal na potaz řadu lidí, kteří mu mohli poraditi. Rozhodl se pak pro název junák, vydal „Základy junáctví“, vydal pod tímto názvem šest ročníků časopisu „Junák“, v časopiswch otevřel rubriku se stejným jménem atd. Slovo „skaut“ připojováno bylo jen jako bližší vysvětlení, aby také cizina viděla, že tihle „juáci“, jsou vlastně „skauti“. A proč se bál slova? V r. 1910 se ho Seifert nebál, užívat ho bez obavy ve své „Kapesní knížce“, nebál se ho ani Seton, který „založil organisaci. která dala vznik sdružení mládeže, zvané skauti“. Není a nebylo v naší moci učiniti, aby se zalíbilo a vžilo slovo „junák“ místo „skaut“. Naše zahraniční národní vojsko také bránilo se slovu 6)legionář a přece zůstane mu na věky. A ještě maličkost, ale charakteristická. Když už se konečně „junák“ začal ujímat, našli se dobří lidé, kteří řikali: „Pozor, tohle jsou junáci, to nejsou vůbec skauti, skauti jsme my, u nás je skauting pravý, nefalšovaný, tamto je pouhé junačení!“ — Tendence byla průhledná a není naší vinou, že pak junáci, kteří přece cítili také skautsky, hlásili se i k tomu jménu. Kdo by pak nechtěl tomu jménu rozuměti symbolicky, kdo by chtěl vychovávati detektivy, kdo by na př. řekl skautu, abych užil příkladu z posledních dnů: „Jdi, a pak mi po přednášce povíš, co N. N. mluvil o cizích organisacích,“ to přec není žádný skautský vůdce, to je ..... Nu dost!

Zde bych rád také vyvrátil omyl, který se přenáší z knihy do knihy. Hochy-skauty v Mafekingu neorganisoval Baden-Powell, ale Lord Edward Cecil, jak správně uvedeno v „Zákl. jun.“ již v r. 1912. Baden-Powell je tak poctivý, že by to pověděl a nemá konečně," proč by to zakrýval, kdyby on byl jich původcem. Za svého pobytu v Jižní Africe pozoroval nejen tyto hochy-skauty, ale i domorodce, a z tohoto pozorování a ze zkušeností z jiných kolonií vyrostla mu idea skautství.

A teď: podle Seiferta „vývoj junáctví zabředá u nás víc a více v nebezpečí, do kterého jej dnes přivedli někteří lidé, kteří organisujíce tisíce hochů nedovedou jim dáti nic více, než kopii anglických forem.“ Ale přes to, „že zásluhy B.-P. jsou ohromné, a Angličané mohou na svůj skauting býti hrdi“, volá S.: „Zadržte! Pro český národ byl by anglický skauting takovým neštěstím jako football. Můžeme být šťastni, že anglický skauting budí v nás odpor. Slovanská duše je přece jen značnou měrou odchylná od anglické. My chceme především důslednou, hlubokou, filosofickou pravdu, sílu duchovního principu, smysl toho, co děláme.“ Probůh, což Angličané chtějí něco jiného? Proč tohle S. povídá? Ovšem, nemá každý možnost přesvědčit se z pramenů a korigovat toto tvrzení a proto je velmi neupřímné, informuje-li S. své čtenáře, jakoby Angličanům šlo o nějaký projev čistě vnějškový, o nějakou pentličku, odznak, hadřík. Inteligence národa, ze kterého vyšel Bacon, Shaftesburry, Locke, Hume, Newton, Macaulay, Carlyle, Smiles, Mill Spencer, Ruskin, je jistě aspoň tak hluboce filosoficky založena jako S. a jeho družina. A při tom S. chytrácky zamlčuje, že ty odznaky, stužky, zkoušky, obřady, sliby, zákony má i Thompson-Seton. A varuje dále: „Musíme dobře vědět, co děláme, a nebýt tak slepí a neopičit se. Anglický duch je snad slovanskému nejblíže ze západních národů.“ (Viz výše: Slovanská duše je značně odchýlena od anglické — ale: anglický duch je slovanskému nejblíže! Jaký to zmatek!)

III.

Čtouce dále dovídáme se, proč stal by se anglický skauting naši zhoubou: „Nuže, přišerné stíny leží na anglickém skautingu. Zakladatelem je generál.“ Washington byl také generál a generálem 7)byl konec konců také Žižka a v jistém smyslu i Masaryk. Proto přece nemusí na díle B.-P. ležet příšerné stíny. Ale on „měl cíle imperialistické, první skauti, které měl, zúčastnili se války — (nepravda, dokázal jsem výše) — z organisace a ze vší činnosti anglických skautů vane duch militarismu.“ Ne a ne! To se praví o národě, který jediný z evropských neměl branné povinnosti! To se praví o národě, který jediný z evropských uznával lidskou důstojnost, nikoho k vojáctví nenutil zákonem, ale učinil je dobrovolnou službou. Nebudu však dělat cizím advokáta. Je nám samým dost a dost se bránit. „I u nás Svojsík nazval skauting výchovou pro brannost,“ čteme dále. Myslím, že je na místě s touto věcí se důkladně vypořádat. Tady se už trochu dlouho fixluje, ne jen se strany Seifertovy. Tedy jasně: Bojovnost úmyslná, schválná, útočná, to je bojovnost loupežnická. K té my nevedeme, a kdo by to chtěl tvrdit, je lhář a na cti utrhač. A kdo by chtěl tvrdit, že my sledujeme cíle imperialistické, takovému bláznu bychom se musili vysmát do očí. Obrana však nejdražších statků člověka, obrana přesvědčení, víry, domova, domácího krbu, rodičů, dětí, obce rodné, obrana poctivě nabytého majetku a statku, taková bojovnost je povinností a konání povinností je občanská ctnost. Masaryk nedávno řekl: „Pokládíme válku za veliké zlo, avšak obranu za povinnost.“ Brannost je osobní síla, která nikomu neubližuje, ale sebe od ublížení brání To je brannost, jak my ji ve své skautské výchově chápeme. Co je tu zrůdného? Co je tu opovržení hodného? Kdo z nás kdy řekl, že by pusté, loupeživé vojáctví nebylo skvrnou lidstva? Jděme však dále: na str. 120. píše S. o svém junákovi: „Kdyby vypukla válka, nezúčastnil by se jí v nejmenším.“ Aby nebylo možno z tohoto tvrzení se vykroutit uvádím sám: Tenhle „mravní požadavek“ klade S. na hocha 14—16letého, a uvádí ho slovy: „Je schopen sebeobětování. (!!) Kdyby vypukla atd." Z toho plyne, jak prázdně, liše a nicotně vyzní ty požadavky, “když se takovým romantickým způsobem rozdělují na hromádky. Ale mohlo by se říci: to je požadavek pro 14letého hocha. No, tak tomu není! Sám S. povída, že jsou to příklady či ukázky postupu a provádí je od 6 let až do věku mužného. Je jasno, že 14letého chlapce nepošle nikdo do války, ale to je mravní požadavek, který se má v té době vžít a projevit a stát se pevným přesvědčením pro život budoucí, věk mužný. To přec nebude nikdo tvrdit, ani S., jenž je „důsledný“, že by bojoval za vlast ve 20 letech ten, kdo byl ve 14—16 letech učen a přesvědčen, že se nesmí zůčastniti valky ani v nejmenším. Tedy, kdyby nám — nedej bůh — nějací lidští „bratři“ (já se k tomu ještě vrátím) začali páliti krovy nad hlavami, bili ženy, děti, starce, měnili naše žírné lány v pustiny, otevírali hrudi a žíly naším otcům, bratrům, Seifertův junák nezúčastnil by se války ani v nejmenším. Pamatujte si to, bratři Sokolové, kteří sami sebe nazývate národním vojskem, to je psáno v knize, která podle dra. Hořejšího je plna sokolského ducha. Jak jinak napsal vám to váš Tyrš! Čím by tedy byl 8)v těžkých dobách svého národa junák Seifertův? Buď zbabělý sketa nebo — ulejvák. A tomu se říká „junácká výchova“. Jak jinak to uměli srbští hoši-junáci, když jim rakouská soldateska přišla do země! To ovšem byli, jsou a budou junáci, ale Seifertovi „junáci“, vychová-li jaké podle své knihy, budou baby.

Tvrzení svoje o militarismu angl. skautingu dokládá S. i tím, že mu v čele jsou vojenští zástupci, princové, ba i sám král. Ti vojenští zástupci! Jeden z nich, R. E. Phillips, napsal ve své knize (Patrol system str. 44): „Mějme však na mysli, že nikdy neučiní dobrý dojem ona družina, která se honosí vojenským parádním nátěrem, ale jistě ta, která má vždy vzhled pracovní, je čilá a pilná“ Tedy zřejmě hrozný „militarismus“. A ten král s princi! Ve Štokholmu při Olympiadě konal švédský korunní princ službu se skauty ve stadionu. A ve Spojených státech, kde snad je přece aspoň „trochu“ demokracie, stáli a stojí skautingu v čele jacísi presidenti Roosevelt, Wilson, Harding. Nám postavil se za ochránce president Masaryk. Jsou snad i tohle „příšerné stíny" ležící na skautingu? Napsal Aristoteles, že jak monarchie, tak i aristokracie a demokracie jsou stejně dobré a oprávněné, vládne-li se jen pro blaho celku. Je-li národ s jistou formou vládní spokojen, je-li při ní šťasten, jde-li mu k duhu a postaví-li se její představitel skautingu v čelo, jaké tu „příšerně stíny“?

Aby ukázal slabiny B.-P. systému, S. dí: „Na druhé straně prohlašuje B.-P. skauting za bratrství celého světa. Jak se to spolu srovná? To se ti „bratři“ mají jednou jít vraždit?“ Nechám mluvit Josefa Holečka, který v „Národní moudrosti“ věc tuto velmi dobře postihuje. Ohledně našich ideálů světového bratrství je pesimistou. Praví („Národní moudrost“ str. 35.):„Světová válka nás přesvědčila, že člověčenstvo dokonce nespěje k světovému bratrství, ale že se rozdělí na dva tábory národů: v jednom budou ti, kteří nespouštějí s očí ideál dobra ani ve vřavě bitevní a mají vědomí, že za něj cedí svou krev na bojištích; v druhém budou národové, bojující za zlo i tenkrát, když předstírají opak. V prvém táboře mají národové moudrost kladnou, v druhém zápornou.“ A na str. 39. pokračuje: „Jako není smíru mezi dobrem a zlem, tak ho nebude ani mezi oběma tábory národů. I v míru se bude v boji mezi nimi pokračovati, ovsem zbraněmi národní moudrosti. Nepravím: zbraněmi ducha, jak se dosud říkalo, neboť duch mají i národové nemoudří; nepravím ani zbraněmi kultury a civilisace, neboť také jimi tábor nemoudrých mávati bude. I bude třeba, aby části tábora s národní moudrostí kladnou i po válce zůstaly úzce a pevně semknuty, nejen za účelem sebeobrany, na niž jim bude i příště pomýšleti, nýbrž i aby se blíže a hlouběji poznávaly a vždy lépe si rozuměly."

Tak Holeček. On, jak vidíme, láme hůl nad svorností všelidskou a sám, ač svou filosofii národní zakládá na Petru Chelčickém a Českých bratřích a tak výrazně ji vyslovuje ústy sedláka Kojana, ač jeho filosofie plna je čistě nauky Kristovy a ducha křesťanskeho: 9)nebojí se mluviti o sebeobraně, na níž bude pomýšleti, Holeček má na mysli nynější společnost dospělých. Skauting, kterému přece toto poznání není tajností, chce stavěti zlo, vyvěrající z propasti dělicí oba tábory národů. A jde při tom k mládeži. Skvělý to pokus — z bratrstva hochů vytvořit bratrstvo dospělých! Povede se — nepovede? Povede-li se — a my chceme, toužíme, dychtíme, ze vší sily pracujeme, aby se povedl — pak už nebude potřebí pomýšleti na sebeobranu. A nepovede-li se?Pak, skaute, buď připraven!

Tohle všecko S. dobře ví, vždyť, na 49. str. píše: „S jásotem však vítáme myšlenku, kterou šíří angličtí skauti, že sorganisováním všech skautů vytvoříme Bratrstvo skautů celého světa, které bude znamenati úsvit nového života lidstva.“ To mu však nebrání, aby na str. 16. se B.-P. ironicky neposmíval. A dále! My jsme se tedy přihlásili do světové organisace skautské a chceme spolupůsobit při vytvoření onoho Bratrstva skautů celého světa. Myslíte, že S. jásá, jak výše povídá? Chyba lávky! O několik řádek níže hází nám na hlavu nepoctivost a neinformovaným tvrdí, že „organisujeme u nás skauting jako odbočku anglické organisace“. On ví, že tak jako my, jsou organisování skauti všech národů celého světa, i Spojených Států, kde jsou jistě velmi hrdi a žárlivi a na svou samostatnost nedali by si sáhnout. On ví, že je to souručenství ideové, že tu není nadřaděných ani podřaděných, že tu jsou jen rovnocenní, že tu není ani stínu tlaku nebo poručníkovaní ani v nejmenším. Ále domnívá se, že tímto tvrzením ublíží Svazu a proto — účel mu světí prostředky.

Aby byl hodně jasný ideový rozlom S. a jeho tápání, cituji toto (str. 362. z kapitoly Staří Řekové): „Pohyb, odvaha podníceny byly hudbou u Sparťanů, kdykoliv táhli do boje. — Tito silní, mladí lidé zpívali verše: Utvořte si velké a statečné srdce v prsou svých. — Byla skoro přeháněna tělesná výchova, zrušili rodinný život k vůli ní, od sedmi let rozdělujíce děti v setniny. — Lehají na hromadě rákosí, jedí málo, žiji hůře v městě než v táboře; neboť musí se otužovat budoucí obránci vlasti. — Na gymnopediích — přehlídkách — celý národ vystupuje, dítě, muž i kmet, ukazujíce i zpěvy osvědčujíce svou statečnost.“ Co to tu velebí S. ústy Hyppolita Tainea? Brannost Sparťanů. Tedy pro svou brannost — ano, i pro tu — jsou vám Řekové podivuhodný národ, že ho stavíte svým junakům jako skvělý vzor. Spartský junák směl býti pripraven na obranu vlasti, Angličan, Čechoslovák, nu, ten smí jen neodporovati zlomu. Sparťan byl pro totéž skvělým hrdinou, proč skaut bude „vrahem“. Je-li tohle ta vaše důslednost, hluboká filosofická pravda a síla duchovního principu, pak vštěpuje mládeži prapodivné zásady.

Nevím, v jaké souvislosti s touto skautskou branností konstatuje S., že „Baden-Powell vynáší policistu jako vzor skauta a gentlemana“. Myslim, že znám literaturu B.-P. úplně, čtu anglické i americké skautské časopisy, ale tohle tvrzení Baden-Powellovo nečetl jsem 10)nikde. Svědčí to o dvojím. S. chce takto uškodit B.-P. po ideové stránce u těch, kteří jsou neinformováni nebo téže mentality jako S. To je jedno. A druhé je onen podivuhodně zaostalý a v S. už asi petrifikovaný názor, který podědil ze starého Rakouska, že policejní strážník je a musí být mravně nižší, protože slouží vládě. Chcete otevírat jiným okna do světa, p. profesore. Otevřete je nejprve sobě! Takový anglický, americký, francouzský i náš policista, který s politikou nemá co dělat, jehož devisou je vskutku služba a ochrana bližním, který, často neváhá život nasaditi pro druhého, který ostatní chrání, bdě, když oni spí, to je gentleman, t. j. člověk ušlechtilý a jistě velmi mnohý aspoň tak vysoko mravně založený, jako leckterý náš mravů kazatel. Ovšem p. S. vidí stále rakouského policajta, vládního pochopa ze stanného práva a výjimečných stavů, a při svém „světovém“ názoru naráží všechno na své kopyto. 11) IV.

Přicházím k nejožehavějšímu předmětu celé naší diskuse: k náboženství a k náboženské otázce, jak se promítá ve skautingu. S. píše, míře na Angličany a chtěje přibít i nás (str. 10.): „Anglický skauting je odporně klerikální. Anglie vůbec ještě je zaplavena arcibiskupy a biskupy, kteří jsou lordy a velkostatkáři. A tito lidé mají vůdčí postavení v místních jednotách i v „hlavním stanu“ (= skautský hlavní štáb). Dokonce instruktory ve správním sboru jednot jsou pravidelně kaplani, a mají v neděli odpoledne (kdy studenti mají jediný volný čas na vycházky) kázání a čtení bible pro skauty. Jak toto se srovnává se zásadou, že skaut je upřímný?“

Pohleďme; jak to v Anglii vypadá v poměrech náboženských. Všecka náboženství jsou tam dovolena a svobodna. Náboženská svoboda vyvinula se tam samorostle. Anglikánská církev (the Anglican Church) je sice státní, má právo na staré nadace (značně bohaté na desátek, ale ostatní církve jsou t. zv. selfsupporting, udržující se z vlastních prostředků. Každý však má právo přesvědčení své veřejně hlásiti, náboženských třenic není. Svědomí je vyňato z poručníkování jakékoliv vrchnosti a ani při sčítání lidu neptá se stát 12)nikoho po náboženství. Ze všeho obyvatelstva snad asi 50% hlásí se k církvi státní, ostatní k církvím nezávislým, ovšem jen podle přibližného odhadu. Státu opověděno je asi na 230 různých sekt. Vznik těchto sekt podmíněn je volným historickým vývojem a volným bádáním. Není tu na místě, abych vypočítaval různé ty denominace a jejich odstíny, mezi nimiž je také asi milion katolíků. Podobné poměry jsou i ve Spoj. státech, jenže tam není státní církve vůbec. Spíše bude správne říci, v čem kotví tato bohatá rozčleněnost náboženská. Je to hluboce založený náboženský duch rasy anglosaské. Duše této rasy je tak napojena religiosností v pravé podstatě tohoto slova, že ani jinak žít nemůže, jí je životní potřebou míti nějaké náboženství, hledati ty, kteří jsou stejného přesvědčení a tvořiti s nimi náboženské společenství. A nedá si, jak je vidět, nakomandovat nějaké určité přesvědčení (církve státem „uznané“) a jde vskutku cestou kacířství, v duchu naprosté svobody myšlení. Jenže u této rasy kacířství, sektářství nemá toho významu jako u nás, kde ještě do nedávna platilo „cuius regio, eius religio“. Tato naprostá svoboda svědomí oslepuje však u nás ty, kteří až po uši vězí v zastaralé ideologií a myslí, že se svým „kacířstvím“ byli by v Anglii a v Americe bůhví jakými hrdiny. A proto u nich Anglie, a já přidávám i Amerika, je odporně „klerikální“. Každý myslící vidí, že je to falšování pojmů. Země ty jsou náboženské, jestli odporně, to ještě povím, a ne klerikální, neboť právě touha po světském panování, po politice, vedle vzpoury proti mravnosti a veřejnému pořádku, jsou okolnosti, které každou podobnou sektu zabíjejí. Tedy taková je národní moudrost národa anglického, je to vnitřní podstata toho lidu a anglický skaut je upřímný, žije-li podle ducha svého národa, a proto nepotřebuje být S. haněn.

Jedno nedovede pochopit příslušník anglosaské rasy: jak někdo může žíti bez náboženství. Podobný názor jako Anglosasové mají germánští národové severští, na př. Švédové, kteří podle S. „dali hnutí (skautskému) ráz velmi praktický“. Švédští hoši v Londýně při skautském sjezdu ráno takto začínali den: Vůdce shromáždil je na galerii, hoši zapěli sloku náboženské písně (žalm), pohroužili se na několik okamžiků do vnitřního rozjímání, zapěli druhou sloku žalmu, pozdravili se se svým vůdcem a pak teprve dali se do denního úkolu. Inu, „odporně klerikální“! Slyšel jsem mluvit o zmíněném sjezdu ke skautům — ó hrůzo — arcibiskupa z Yorku, a málo kdy slysel jsem něco tak povznášejícího, tak vysoce mravného. O čem mluvil tento kněz? O čistém lidství, o lidském bratrství, o shodě a souladu všech národů; plemen i vyznání, ne na podkladě náboženském, ale na podkladě vzájemného poznání a lásky. Ovšem — a tu se opět ukazuje úzký názor S. — on, jak slyší biskup, vzpomene si na Huyna, Brynycha, Kolína et. tutti quanti a zapomíná, že biskupem byl i J. A. Komenský.

Tolik je jisto, že národové dospěvší k náboženskému duchu na základě svobodného, volného badání — nemám tu tedy na mysli 13)Španěly, Italy, moderní Řeky a pod. — jsou národové velcí a dovede-li americký president Harding ke konci své řeči nad hrobem neznámého vojína recitovati „Otče náš", a dovede-li celý národ při tom v úctě sklonit čela, co tu odporného, zač by se musil hanbit před p. S.? Pak je tu co činiti s ryzím projevem duše, čistým a vznešeným, s duší poctivou, přímou a ne pokřivenou.

Ještě dvou věcí z citovaného odstavce S. třeba se dotknouti. Je to čtení bible. Dr. Herben napsal: „Doba kacířů minula vlivem dvou nejnebezpečnějších odpůrců církve. To jsou bible a věda. Bible proto, že církev ji vydávala vždy za studnici svých pravd, ale když reformátoři Hus, Luther, Kalvín ji pročetli, pravd katolických v ní nenašli. Dali bibli do rukou svým posluchačům, což katolická církev vždy zakazovala a posluchači, nenalezše v ní církve katolické vůbec, odcházeli a tvořili nové společnosti náboženské: husitství a bratrství, luteranství a kalvínství atd.“ Či jak myslí p. S., že vzniklo husitství, bratrství? Která byla lidu nejmilejší kniha, jejž Denis nazýva „národem kalicha a bible“? Jestli tedy S. „vychází od Husa“, jak smí pohrdat biblí? A jací to budou „Chelčického boží bojovníci“, ti S. junáci, když právě Chelčickému základem je vůle boží, zjevená v Písmě svatém, v bibli? Já se k tomu ještě během rozboru vrátím, zde uvádím to jen proto, aby bylo vidět, že S. vlastně neví, čí je, že na jednom místě (str. 16.) boří a rozmetáva základy toho, co jinde (str. 42.) klade si za vysoký cíl.

Druhá věc jen tak mimochodem. S. lituje angl. skauty, že čtením bible přijdou o nedělní vycházky. To by měl S. vědět, že v žádném jiném národě — stejně ovšem i v Sev. Americe a evropských zemích severských — nedává se mládeži tolik příležitostí k volnému využití mládí, ať už ve formě těl. cvičení, sportu, campingu, styku s přírodou, což vše zahrnuje v sobě i skauting, jako právě v Anglii, klasické zemi sportu a těl. výchovy vůbec. Nemusí se tedy S. o anglickou mládež pokrytecky strachovat, že pro samé modlení se nedostane ani v neděli na vycházku. Ono je to sice i v Americe hodně podobné a Setonovi hoši to konec konců dělají stejně jako angličtí. Ale tu se to výborně hodí, aby bylo vidět, že B.-P. skauting je špatný.

Tolik jsem měl za nutné pověděti o náboženské otázce v Anglii a vztahu, který k ní má skauting. Přicházím nyní k nám. Slib anglických a amerických (ne Setonových!) skautů začíná: On my honour I will do my best: To do my duty to God — svou ctí zavazuji se konati, jak nejlépe dovedu: své povinnosti k Bohu. Skauting byl k nám Svojsíkem zaváděn kolem r. 1912, kdy také vyšly „Základy junáctví“. Jaké byly tehdy politické a mocenské poměry u nás, je ještě v příliš živé paměti, než abych to musil líčit. Vkloubiti skauting, výchovu mládeže, do našich řádů tehdejších, aby mu zůstalo s dostatek volnosti národní i náboženskě, a zase učiniti to tak, aby nebylo mladé hnutí hned v počátcích potlačeno a ubito ostražitými a nedůvěřivými Rakušáky, zejména když u nás už tehdy řádily Jungwehr a Knabenhorty, to byl jistě tvrdý oříšek. A šlo tu i o českou veřejnost, která 14)by nebyla snesla nějaké klerikalisujíci — a také ovšem ne loyální — tendence ve skautingu, už proto, že mentalita našeho národa v ohledu náboženském je, dík katolicismu, zcela rozdílná od národa anglického. Svojsík vyřešil ožehavou tuto věc tak, že ani o povinnostech k bohu, ani o povinnostech k státu a panovníkovi výslovně nehovořil. Zůstala nám jen vlast. Méně nebylo lze v těch dobách učiniti. I dr. Chalupný, který není přívržencem ani Svazu ani Svojsíka, napsal přece do „Cvičitele“, vydávaného Čsl. Obcí Sokolskou v lednu, 1921: „před devíti léty Svojsík s velikou taktickou opatrností a obratností vynasnažil se ponejprv přesaditi skauting do české půdy,“ — „je nejhorlivějším a nejenergičtějším organisačním i literárním propagátorem skautingu u nás“. Kdo stál tehdá za rohem, může si dnes hvízdat, když si tehdy hlavy nelámal, ale věc se celkem provedla a my ve skautingu mohli působit na mládež podle svých idejí, jak jsme také dělali i ve škole, ve spolcích, všude, kde jsme mohli. Ovocem této práce je 28. říjen. Vládní kruhy mlčely, až našel se náš český člověk — dnes je možno už o tom psát — který Svojsíka denuncoval u nebožtíka Thuna, českého místodržitele, právě s poukazem na ono anglické „to do my duty to God and king“! Svojsíkovi podařilo se uhájiti svou posici a své stanovisko a ani potom Gottesfurcht a Kaisertreu nestrašily v českém skautingu. Pak přišla válka a s ní úžasný tlak shůry. Obstáli jsme čestně, ani jediný pomluvač dosud nedokázal opak. A po válce národní samostatnost. Pro náš předmět je důležité, co nám přináší ústava státní. Ta praví: Svoboda svědomí a vyznání je zaručena. Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna, neodporují-li veřejnému pořádku a veřejné mravnosti.

Jsme tedy dnes tam, kde je svobodný národ anglický a americký po této stránce. Zda opravdu? Ne, pouze teoreticky, neboť prakticky vězíme vlastně ještě ve staré ideologii a první krok k řešení praktickému, odluka státu a církve (u nás hlavně katolické), dává na sebe dlouho čekat. Mimo to panuje dnes úžasný zmatek v hlavách českých, otázky náboženské chopila se politická agitace, náboženství vytaženo z úkrytu duší a srdcí na veřejné tržiště života. Národ pak z náboženského apatismu a indiferentismu zdá se vracet k náboženství cítěnému a žitému. A tak jsou u nás vlastně náboženství v boji, v kvasu, ve varu. A jak my tu s mládeží? Takto staví se skauting dnes k duchovní stránce výchovy: Nestrpí žádného svírání do systémů, není hlasatelem žádného určitého vyznání, kazatelem žádné určité morálky. Seznamuje s hranicemi poznatelna a nepoznatelna, se systémy filosofickými a náboženskými, nezná však zatím jiného náboženství než náboženství lidskosti a lásky a jiné morálky, než zákon dobra, pravdy a krásy. Dává svému chovanci volnost, aby rozluštil si náboženskou otázku svobodně, až dospěje vlastního poznání, ke kterému člověk věru nepřijde lehko, ale po mnohých bojích, po mnohém bloudění. Skauting ho však neznásilňuje, ukazuje mu objektivně cesty všechny, učí ho myslit, 15)pozorovat, soudit. A život, silný a krutý, jaký už je, přivede ho k vlastnímu světovému názoru, ale nebude to brzy, nebude to ve věku chlapeckém, ale jistě až ve věku, kdy ruce ztvrdly mozoly, srdce poznalo bídu u strast a hlavu sklonila života tíže.

Takto nám se promítla otázka náboženská ve skautingu za dnešních nehotových a nezralých poměrů. Jdeme otevřeně, poctivě, majíce na zřeteli cíl štěstí všelidského, které ať každý sám si vyřeší, prožije po svém, jak nejlépe dovede. Nyní jak Seifert.

Tu bude nejprve nutno všimnouti si po té stránce Setona. Seifert mu vytýká, že mu „chybí jednotící náboženský princip“. Jsem jist, že každý ke konci pozná, že opak je pravdou. Seton zdánlivě náboženskou otázku odbývá. On vůbec mimo kapitolu I. a II., kde mluví o principech skautingu a o podstatě jeho na podkladě indiánském (the Spartans of the West) a mimo poslední článek kapitoly XVII. (the Message of the Indian — překlad v č. 7.—8. roč. VII.—I. časop. Skaut-Junák) pojednává o skautingu jen po stránce čistě věcné, učí skautingu praktickému, čímž prospěšně se liší od knihy Seifertovy, který si ji vycpal moralisováním, filosofováním a polemikou na každé stránce, že pro les moudrosti nevidíte stromy skautingu. Seton ještě v kapitole III., kde dává poznati organisaci svého systému, má také zákony skautské (the laws), z nichž 11. je Úcta (Roverence): „Važ si všeho uctívání Velkého Ducha (Respect all worship of the Great Spirit) a projevuj uctivost k těm, kteří jsou tebe starší.“ Tedy první část je rozkaz k náboženské snášenlivosti. A tohle je vlastně vše, kde Seton dotýká se ve svém systému přímo náboženství. Jaký je tedy jeho světový názor? Tvrdím, že křesťanský. Jak jinak mohl by napsat: „The world knows no higher ideal than the Man af Galilee — svět nezná vyššího ideálu než muže z Galileje“. Jak jinak mohl by říci: „Jestli nás nepoučili svým životem a smrtí, že spravedlnost a pravda jsou nad vším ohledem na vlast a její zákony, pak Sokrates, sv. Petr, sv. Štěpán, sv. Pavel, sv. Jan, Becket (katol. církví prohl. za svatého), Hus, Coligny, Latimer, Ridley, Cranmer — ano sám Spasitel — všichni žili a zemřeli marně.“ I on praví: „The most men muss decide between their duty to country and their duty to God — mnozí lidé musí se rozhodnouti mezi svými povinnostmi k vlasti a svými povinnostmi k Bohu.“ Proč tedy nestanoví své náboženské přesvědčení přesně a naprosto zřejmě a řekl bych, tak po seifertovsku agitačně? Neuznává toho potřebu. Proč? Je příslušníkem strany anglosaské a to jsem vyložil už výše. Předpokládá, že každý má své náboženské přesvědčení a pak zejména mu nezáleží na tom, má-li takové, jako on sám. On sám je člověk positivně náboženský, je křesťan, jakého odstínu, netřeba věděti. Svůj skauting psal pro všechny dobré lidi a protože si váží svobody svědomí, nedovolí si při té příležitosti agitovati v náboženském smyslu a velí jen k náboženské snášenlivosti. Tohle ušlo Seifertovi, ale to výborně postřehl dr. Chalupný ve svém posudku. Vytýká S., že pomíjí křesťanství, neocenitelný 16)historický základ celého systému, což stává se velmi nemilým oslabením knihy. Myslím, že je to víc než oslabením knihy, myslím, že je to její podstatnou vadou a to ne, co Seifert po té stránce nedělá nebo neříká, ale právě to, co říká, On říká, že Seton si našel své náboženství vyšší než mají církve. To z knihy jeho nikde nevyčtete, ale vyčtete, že je křesťan.

A jaký je ten jednotící princip náboženský u Seiferta co o tom kde praví. Na str. 37.—38. vyrůstá mu náboženství z „Matky Přírody“ a nachází náboženství ve svém srdci. A to je pravé náboženství, které obrodí svět. Na str. 20. praví, že Seton našel skvělý, strhující vzor — Indiány. Zná je dokonale a ukázal jejich náboženskou výši.“ Na str. 42. velebí buddhismus citátem z Fieldinga: „Jak šťastný je indický národ, že nikdy neopustil tuto lásku, se kterou vítá jitřní slunce, plynoucí vodu, plodnou zemi. Je třeba. abychom prozřeli a duše sama naučí nás těm zázračným věcem.“ Na téže stránce odstavec pod tím: „A ještě jeden motiv, který zjasňuje mysl našeho junáctva: Chelčického boží bojovníci.“ Na str. 96, má v zákonu junáckém i junáckou zbožnost (na str. 82. tomu říká „úcta k mysteriím života a vesmíru“). Stručný obsah je asi tento: Zbožnost je to nejvyšší, k čemu junák může dospět a to nejkrásnější. Vychází z tajemných hloubek duše. Jsou dojmy — pro nás mysteria — jichž nechápeme, ale jež nás povznášejí. Kdo žil v přírodě, poznal to. Kdo žil v bolesti a zklamání, poznal též zbožnost, jež dala sílu jeho duši. Vždy je to spíše cit než víra. Každá církev, všecky konfesse jsou karikaturou. Možno říci, že zbožnost je víra v ideály, je to odevzdání jemným tuchám, za nimiž jít dává smysl našemu životu. Smysl života nalezli jen mužové velmi moudří. U nás Chelčický a Komenský. (Jenže oba byli v církvi, Komenský dokonce biskupem, a Chelčický byl původcem vyznání českobratrského — karikatura, viz výše, v závorce dodávám já.) Náboženský cit, sotva se zrodí, je mladým lidem vyrván církvemi. Návrat k přírodě je návrat k čistému lidství. Silný život prýští ze souladu s přírodou a nekonečnem. Nadšení musí podněcovati mládí k práci, jako za všech dob lidské historie, kdy lidem svítilo světlo, jež bylo jim smyslem života.

Takhle vykládá S. junáckou zbožnost. Na str. 535, konečně volá: „Vraťme se zase do svých slovanských svatyň.“ Jaký je tedy ten náboženský jednotící princip Seifertův, v čem záleží? Je to čiré uctívání přírody a jejích tajemných sil? Je to indiánský pandaemonismus s jeho čaroději? Je to buddhismus s karmou, nirvánou, parinirvánou a bhikši? Je to českobratrská nauka Chelčického? Je to praslovanské pohanství? Je to pokorné křesťanství Komenského a Tolstojovo? Nic z toho. Jsou to „jemné tuchy, které nás táhnou vpřed v daleké, vysněné, přečisté světy vnitřního a vnějšího štěstí“ Slova, slova, slova!

Jaroslav Hilbert, který otázku náboženskou luštil dramatem „O boha", zpovídá se na Nový rok takto: „Podivno, jak my Češi jsme 17)vyschli nábožensky vůbec. Jak je možno, aby země, která byla klasickou půdou křesťanství, tak citově sprahla a při tom byla pyšná na toto sprahnutí. Podivno, že nejdryáčničtější a nejnegativnější materialism zmocnil se našeho lidu a vzdělanci považují přímo za hanbu a slabost, slyší-li o slušnějším vztahu k náboženství. Tu českou náboženskou poušť cítil jsem dávno jako národní chudobu. Když jsem vyjel do světa a vidět Asii, pochopil jsem teprv plně, co náboženství jest. Jako nejkrásnější dar osudu, jenž jest nám dán, jevilo se mi právě ono křesťanství, jež my doma shora mozkem u zdola surovostí potíráme jako nejsvětější zjev této planety, onen Ježíš, který již našim dětským myslím byl přibližován kouzelnými legendami evangelií. Svět nebude nevěrecký, protože prostě nevěrecký nemůže být,a ani jím, konec konců, v hloubi duše není. Nejslabší pramének náboženského cítění je síla jeho, za níž se zase rozepne, to jest svět český, neboť jinde nebyli tak hloupí, aby se náboženského cítění vzdali a podráželi si tak půdu pod nohama.“

A kdo to byl, jenž národ náš ochudil o krásný dar náboženského cítění? Jistě, že církev katolická se svou protireformací a neskromným tlakem, se kterým se jako církev státní všude cpala. Tedy klerikalismus. Co nezničila ona, zahubili apoštolové podobní Seifertovi. Neboť, co si vybere na př. mládež z jeho náboženského učení? Všecky církve a konfese jsou karikatury, křesťanství je chytrácká církev a tak zbudou jen ty „jemně tuchy“ a jakési mátožné povídání o Matce Přírodě. A o to se má mladý člověk opřít? To má být jednotícím principem náboženským ve skautingu? Seifert po této stránce mimo fráse nenese mládeži nic.

Ale ještě jedné zmínky je třeba. Na str. 119. praví S. o jinochu 14—16letém: „Hledí najít správný svůj poměr k církvím.“ S tímhle měl S. počkat, až napíše svůj článek „U básníka Frederika van Eedena“. („Tribuna“ 22. V. 1921.) Mně tu jde o tohle: Básník a filosof Eeden ve svých letech stařeckých dospěl k životnímu poznání, které vyjadřuje větou: „Mně je to směšné, nedovedu si dnes představiti náboženství bez církve.“ Na stará. kolena vrací se k církvím, jimiž dříve pohrdal, povrhoval, on, nekřtěný, který nikdy nebyl v žádné církvi a nábožensky se vyvíjel v souhlase s vědou a přírodou. Eeden nalezl Krista a zvěstuje ho všem. Má oltářík, sochu Krista, vedoucího dítě, a před ním červenou lampičku. Mystika je ve všem, co vychází z těchto hloubek. (Mystika je však jen rudiment náboženství. J. N.) Před oltářem klečí a se modlí s otřásající pokorou. Tedy: Na tomto Eedenovi, kterému sám se koří, vidí S., jak málo pravdy a podstaty je v tom jeho náboženském principu a měl by se pokorně od něho poučit. A ještě: Tento Eeden, filosof a básník, došel k svému světovému názoru v 60. roce věku a přichází ke Kristu, k církvím. Ale junák Seifertův najde „správný svůj poměr“ k církvím už jako chlapec ve 14 letech! Z toho je vidět, jak všechno to nábožensky ideové, které mládeži nese, je u Seiferta nedomyšleno, jak je to mělké a jak si to sám všechno vlastně popírá a boří. My poneseme mládeži 18)spíše to poznání, které vyslovil Masaryk: „Věřím, že život jednotlivce i národů není řízen náhodou, nýbrž plánem Prozřetelnosti. Touto vírou jsem se spravoval za války a spravuji se jí i nyní.“

V.

Po brannosti a otázce náboženské přicházím k občanství, kde názory naše a Seifertovy se diametrálně rozcházejí. Několika citáty objasním stanovisko S. Praví (str. 17.): „B.-P. zařaďuje hocha příliš svědomitě do dnešní společnosti. Buď připraven, je jeho heslo, aby ses hodil dobře do dnešního světa. V podstatě je to správná výchova a to je jediný světlý bod anglického skautingu, tato výchova k samostatnosti, svépomoci, soběstačnosti. Chlapec je zasvěcen do dnešního života, zná poměry a má mnoho zkušeností, neztratí se a je často velmi užitečný, pomáhaje v ochranných sborech a konaje dobré skutky.“ Nebyl by to však S., aby hned v zápětí své tvrzení nezbořil. Ptá se: „Ale kde je idealismus mládí? Kde je touha po uplatnění hesla bratrství pro všechny?“ Tedy skaut je velmi užitečný, pomáhá, koná dobré skutky. V tom však není uplatnění hesla bratrství pro všechny. V čem tedy? A dále čteme: „V B.-P. systému není mravní hloubky, je příliš povrchní. Jemu je ideálem řádné občanství. To znamená souhlasit s dnešním nespravedlivým řádem společenským, kapitalismem, vykořisťováním práce, neopravdovostí ve všem.“ Čteme a domníváme se býti na nějaké veřejné schůzi lidu. Seifert praví pak, co od junáka očekává: „Že stane se tvrdošíjným bojovníkem za sociální spravedlnost a za vyšší jednotný mravní názor člověka“. Kdybych nebyl přesvědčen o jiném, musil bych se domnívat, že S. četl o B.—P. skautingu nějaký pamflet, napsaný velkokapitalistou, bankovním magnátem. Ale S. zná B.-P. literaturu a přece odvažuje se tvrdili, že je jeho systém mravně laxní, povrchní. A čím to dokládá? Že B.-P. chce vychovati „řádného občana.“ Jako by skauting B.-P. i náš nebojoval za sociální spravedlivost, za vyšší a jednotný mravní názor. Pokud se toho týče, nepůjdeme ani B.-P., ani my do učení k p. S., zejména ne pokud se mravního názoru týče. A Seton? Seifert o něm praví na str. 20.: „Seton bourá stávající světový řád.“ Nu, přečtete-li Woodcraft, uvidíte, že to není pravda, že je to jen silná fráze, kterých má S. ve knize mnoho. Ale kdyby jen boural, pak by po jeho systému nic nebylo, pak by ho ani v Americe nemohli potřebovat. V Rusku také jen „bourali“ a co z toho pošlo! Seton však staví a staví po svém střízlivě, ne však tak, abychom to mohli bez korektury přijmout. Seifert o tom praví: „Chce přenést život vůbec do přírody, nechce znáti měst a jeho falešné kultury. Žije celý život v táboře. Prožívá život venku jako návrat k primitivismu, jako vzpomínku a prožití toho, co bylo zdrojem všech sil a všeho vývoje člověka.“ Je vůbec možno tohle u nás do důsledku realisovati? Což pak máme kolem sebe takové poměry, abychom mohli vůbec tak žíti, jak podle Setona chce Seifert? A co tam vlastně 19)dělá v tom táboře po celý život takový junák? Studuje přírodu? A náhled svůj dotvrzuje větou: „Náš národ musí stavěti své základy na Setonovi a nikoli na Baden-Powellovi.“ To rád uvidím, jak to Seifert do důsledku a podrobností provede. Dosud se sám o to ani nepokusil a skauting, který on řídí a vede, v čem pak se liší od našeho? Nějakým tím jménem, odznakem, vnějškovostí. Nějakého zvláštního vnitřního povznesení jeho junáků jsme nikdy nikde nepozorovali a jeho hoši jsou stejní hoši jako naši. Ale S. je povinen jíti do důsledků, když sám praví: „My Čechové nesneseme nedůslednosti ve své povaze.“ On však dobře ví, co i my víme, že do důsledku provozovaný skauting Setonův není u nás dobře možný. A proto hned výhrada: „Ani tu se nesmí kopírovati a ztrnouti na pouhém amerikanismu.“ A aby si to nějak sám u sebe omluvil, hledá u Setona slabinu a nachází ji: „Setonovi chybí jednotící náboženský princip.“ A hned si sám ten náboženský princip, jak jsem výše ukázal, slátá — a systém československého skautingu je tu.

Baden-Powell dívá se skutečnosti přímo do očí a vidí, že lidstvo potřebuje něco více než prostý návrat k přírodě. Vidí, že potřebuje mravní základy lidskosti, na kterých spočívá jeho společenský život, že potřebuje ideál spravedlnosti. A to hledá v onom „řádném občanství“ a to mu poskytuje ta velká tradiční anglická úcta k zákonům. Každý z nás musí se uplatniti jako člen státu, ať už positivně nebo negativně. Ač stát není posledním a nejvyšším cílem lidského bažení, je přece nutným prostředkem kulturního života. Jak by vypadal ten náš život, kdy bychom vzali tedy Setona doslovně, utekli z měst a jejich „falešné“ kultury, kdybychom žili celý život v táborech? Kdybychom se neřídili zákony, nýbrž kdyby nejvyšší autoritou byla jen ta různá „vlastní svědomí“? „Anarchismus, bezstátnost a protistátnost jsou už dávno a znova zase poválečným vývojem překonány“, praví Masaryk. A mělo by S. být známo, že nejvýznamnější čeští anarchisté (Habrman, Vrbenský) přimkli se k idejím socialistickým a hledají vyřešení svých cílů ve formě státní.

Projdu letmo knihou Seifertovou, abych ukázal, kam spěje svou negací občanství. „Junák nebude především otrokem žádné autority, nebude přejímat předsudky a hloupé tradice svých otců.“ A přece Seton praví: projevuj uctivost k těm, kteří jsou starší tebe. Inu ovšem, hloupí otci! Seifert radí mládeži: „Svoje mladistvé, bujné, všednímu životu se vymykající touhy živte, svoje podnikání nekroťte.“ Na, str. 53. šlápne si Seifert sám do své osnovy: „Jinoch se připravuje k úloze otce a občana.“ Nu tak přece, ovšem, když to povídá B.-P., „není v tom mravní hloubky“ (str. 17.). Ačkoliv cituje si S. na str. 71. Buddhu: „Jen ten, kdo plní zákon, má právo slouti mým vyznavačem“, přece na str. 113: „Podřizuje se ukázněně rozkazům svého vůdce v družině a svých představených jinde, předpokládaje, že nejsou proti jeho vlastnímu svědomí.“ To má rozhodovat 10letý chlapec. Str. 117.: „Nevěří v právo většiny, chrání menšinu.“ A to i když to menšina je v neprávu? Str. 119.: „Nebojí se pro 20)své přesvědčení býti v rozporu se společností lidskou, musí-li to být.“ Je tedy buřičem (ve 14 letech!). Slyšme však, jak v 16 letech (str. 121): „Není buřičem. Není-li spokojen s nějakým příkazem, neprotiví se, ale hledí mírným způsobem domoci se pravdy.“ Není nad „důslednost“. Str 124: „Podřizuje se ochotně svým povinnostem (podle svého svědomí)“ Str 125: „Zákon svého státu zná a poslouchá jej, pokud je spravedlivý.“ Rozeznání „spravedlivosti“ zákona je ovšem individuelní a tak se dočkáme, že ve Společnosti, vychované zásadami Seifertovými, jedna skupina uzná zákon za spravedlivý, jiná za nespravedlivý, třetí za spravedlivou jen část, část za nespravedlivou atd. a vyvodí z toho důsledky. Bude to pak radostné soužití, pravé bratrství Inu, jednotící princip!

Proti Setonovi, který poslušnost nazývá „základem veškerého zákona“ a má ji za „hrdinovu první povinnost“, praví Seifert, že „poslušnost je nebezpečný mravní zákon, jehož už často bylo zneužito“. S tou věcí vypořádal se už dr. Chalupný a správně poukazuje, že třeba to byl ryze český princip, zřejmě vycházející od Husa, přece se nehodí pro nedospělé, kteří se musí mravní autonomii teprv učit.

Ukázal jsem na třech podstatných prvcích skautingu, v čem se liší Seifert od nás, v čem od Baden-Powella a v čem od Setona. V otázce brannosti, se kterou se pojí tělesná výchova, stojí na stanovisku naprosto neudržitelném. V otázce náboženské nás úplně zklamává. V otázce občanské a mravní výchovy vede k mladickému anarchismu.

Měl bych provésti podrobný rozbor jeho organisace skautingu s ohledem na organisaci Setonovu, Powellovu a naši, aby bylo vidět, jak Setonova organisace je Powellově vlastně poměrně velmi blízka a jaké Seifert vytvořil monstrum, jen aby byl originelní, svůj. Ano, připouštím, příliš mnoho organisace skautingu škodí, ale příliš málo jej zabíjí. Viz „skauty divoké“!

Na. str. 552. své knihy odříká se S. nesmyslů své prvé příručky „Kapesní knížky“. Až vydá příští publikaci, odřekne se opět těch názorů, jimiž naplnil knihu přítomnou. Takhle ovšem československý skauting netápal ani v začátcích, ani v dobách nejtěžších a má-li někam dojít, musí jít cestou bezpečnou a ne experimentem bezhlavým. Ano, vývoj, evoluce, ale na zdravých, logických a mravných základech. A hlavně musí mít věc na zřeteli a ne osoby. Na mne vše, co jsem si dosud jako celkem neutrální pozorovatel uvědomil, dělá dojem — a já myslím, že se nemýlím, — že kdyby Svojsík byl zavedl skauting Setonův, byl by se vyzdvihoval Powell a Seton zavrhoval jako mravně mělká, nám naprosto cizí indiánština.

VI.

Mám za to, že už teď splnil jsem svůj úkol, který jsem si předsevzal: osvědčiti vůči knize svoje stanovisko a obhájiti náš program. Je však v knize ještě řada logických salt, která ukazují nedomyšlenost 21)celého Seifertova systému, řada věcí nemožných, zbytečných a nepřijatelných a řada potutelných tvrzení, která mají nás neinformovanému postaviti do nepříznivého světla. Nemohu jich s dobrým svědomím pominout.

S. haní rytířství. Měl by si přečíst Bušido, výtvor rytířstva japonského. I anglické gentlemanství má původ v zemanstvu!

S. přepadli v noci v táboře a stříleli mu tam z revolverů. S. tomu říká anglikanism. I ne, to je indiánština. Skauti angličtí i naši mají přísný zákaz střelné zbraně.

Zabíjení zvířat. S. nám tu zavádí názor buddhistický, neusmrcovati žádného živoucího tvora, ani mu neubližovati. Toto poslední je v zákonech skautských. K tomu prvnímu bylo by však potřebí, aby u nás S. propagoval i sproštění jednoho z pout života, jak Buddha stanovil, totiž lásky k pozemskému životu. Seifert nezabije ani mouchy, ba ani zmije. Zná-li Fieldinga, mohl se u něho poučit o Birmancích, kteří jsou dodnes nejautentičtějšími zachovateli buddhismu, že sice nezabíjejí hovad, ale u vepřů a drůbeže činěno je výjimka, podobně i s rybami. Též hada dovoleno zabít. Ale k čemu propagace této věci u nás, kde, jak dr. Chalupný dobře poznamenal, už hygiena nutí nás zbavovati se much, cizopasníků atd.

Na str. 22. čteme: „Je třeba naši městskou mládež odvésti do přírody, ale ne aby se tam kuchařilo, stavěly stany a znepokojovali lidé.“ To vypadá, jako by systém B.-P. a my s ním nedělal v přírodě nic jiného, než to, a junáci S. byli toho zla prosti. Však jen o několik stránek dále (str. 45.): „Ale Frantík tu zůstal sám. Sám přikládá, sám zadělává, sám peče.“ A kde jsou ostatní? „Všichni pádí k řece, aby se svezli po vorech.“ Tedy junáci S. nejen vaří, ale i znepokojují lidi. A na str. 46.: „To se to bude spát za chvíli ve stanech.“ Tedy i vy, junáci S., máte stany? Nu jak pak ne, vždyť nás je učí p. S. na str. 465. stavět. Tak vida!

Kult nahoty. Str. 37.: „Slunce a nahota bude mu jediným heslem zdraví, po němž volá.“ Tahle zásada přivedla už blouznivce, skupiny divokých skautů a skautek k tomu, že kolem ohně v lese tančili nazí. Fakt! Str. 109.: „Nezná falešného studu a rád se chlubí (!) svým zdravým a pěkně rostlým tělem.“ S touto nahotou sejdeme se ještě několikrát v knize. My necháváme hochy v plavkách po celý den při táboření, ale s tím kultem nahoty jsme trochu opatrnější než S. To je věc, která velmi snadno se zvrhne a stálé její vypichování a vynášení působí na mne, oč jsem v té věci hodně střízlivý, dojmem až jakési nepřirozenosti.

Na str. 84. čteš: „Mělo by se státi zákonem, příkazem každého junáka, aby každý den našel si samotu, neboť ta velmi vychovává.“ Podle toho nejvychovanějším člověkem je poustevník. My však nežijeme na poušti, nepotřebujeme poustevníků, ale lidi, kteří dovedou být prospěšni společnosti lidské a ne jen sobecky a poustevnicky sobě. 22) Jako skauti na celém světě i Seifert je pro úplnou abstinenci. Kdybych byl zlomyslný, řekl bych, jako on při kterési příležitosti o B.-P., že je to jediný světlý bod jeho soustavy.

„Smysl pro pravdu je věda. Proto věda patří již dítěti. Popřejme již dítěti obraz pravdy přímý a nezkřivený“ — str. 92. „Pravda je jen relativní, proto nemáme svoje přesvědčení za dogma“ — str. 94. Myslil jsem vždy, že pravda je jen jedna a hle, ona je i relativní a přece chcete dítěti dáti obraz pravdy přímý, nezkřivený. Jak to, prosím?

„První požadavek který kladu na junáka, je, aby měl své vlastní přesvědčení, aby byl ve svém přesvědčení pevný, neoblomný, a sám sobě jasný.“ Tak S. na str. 22. Junáci jsou přece děti, je to výchova mládeže. Proto na str. 102.: „Nemůžeme na dítěti žádati té vyspělosti charakteru a toho mravního smyslu pro povinnost co na dospělém.“ Jak se s tímhle srovná to prvé: pevný, neoblomný, Sám sobě jasný?

Filantrop Seifert (str. 159.): „Letos při velké vodě měl jsem úžasnou radost z Otavy u Sušice: urvala celou regulaci. Není nic hroznějšího než nynější regulace řek; olše u břehů mizejí.“ Když však neregulovaná řeka strhá lidem krovy nad hlavou, odnese majetek a život ohrozí, co na tom? Jen když olše nezmizely.

Rybářství. Tu se Seifert velmi rozčiluje. Rybáři chytají na udici, na té je napíchnuta živá muška nebo i rybička. „Ti lidé nejsou tiší blázni, jak jim lid říká, ale tiší zločinci.“ Na str. 113. ve Woodcraftu má Seton kapitolu Fishing (rybářství), učí tam dělati udice, chytati na mouchy. Podobně na str. 125. je průkaz pro odznak rybáře (fisherman) a zas chytá na mouchy pstruhy a jiné ryby. Domyslil p. S., když tohle psal, že i Seton je podle něho „tichý zločinec“?

Zabrat se do studia přírody je „tak vděčné zde býti skautem, vděčnější než býti pomocníkem policie, jak chtějí někde v Anglii.“ (Str. 233) Tu naráží S. na pořadatelské služby skautů. Ty však získaly skautům daleko více sympatií, než všeliký ten kult nahoty, koedukace a podobné „pokrokovosti“.

K Hébertovu zákoníku síly dovolil bych si poznamenati: Teoretické rozvržení výkonů no věkové skupiny a stanovení nejmenších výkonů mohlo by svésti lidi, do tělesné výchovy úplně nezasvěcené, na scestí. Teoreticky je jisté správné, stanoví-li se limity pro věk 8—10, 10-12 atd. Jen je nutno laikovi povědět, hodí-li se všecky uvedené cviky také pro ten který věk. A tak tu máme pro 8—10leté: běh na 500 m., 1500 m.; vrh závažím 7,257 kg; pochod na 30, 40, 50 km; běh na 1000 m, 3, 5, 10 km, půlhodinový a hodinový, naložení pytle 20 kg; vrh diskem; plování na 500 m, 1000 m; Škoda, že tahle věc vypadla, některý horlivec může tu natropit dost škody.

Hry jsou upraveny dle Baden-Powella (hle!) a Setona. Najednou jsou ty „polní“ hry dobré. Také „záchrana života“ je pracována dle Baden-Powella, který jako „příšerný stín leží na anglickém skautingu“. 23)Jako zdravou potravu doporučuje S. banány (str. 373). Živí se jimi prý celí národové. Jak moudrá rada. Zač je u nás banán? To bude zrovna potrava pro chudé skauty. Přece ti, kteří by si je mohli koupit, „dětí boháčů se pro skauting valně nehodí“ (str. 18.).

Říznutá kůže na hlavě je „skalp“. (Str. 393.) Kus krvavé indiánštiny tu oživuje. Kdyby to tak napsal někdo z nás!

Omdlení. Díky bohu, žádný podolek košile, žádné plivnutí. (Viz: Seifert-Maixner, Kapesní knížka čes. junáků str. 62.) I zde vývoj, pokrok přírodovědce!

Jak učí p. S. plovat (str. 456.): „Je vyzkoušeným prostředkem toho, kdo neumí plovat — hodit do řeky, však jeho přirozený pud sebezáchrany ho naučí.“ Jak nesmyslné a brutálni! Nad muškou pláče a chlapce by utopil.

ldealismus mládí: „Každý den je prohlídka. Každé družině přísluší 50 bodů, od kterých se odečítá 1-10 za každý odhozený papírek“ atd. (str. 484.). Tohle bodování! Kde je idealismus mládí, pane profesore?

Jen maličkost ke kroji. Seitertovi se zdá, že široký klobouk nemá u nás významu. „Mají-li Angličané tento klobouk z piety k zálesákům, nemáme my příčiny se ho držeti. Snad by tu pěkně našim chlapcům slušely slovácké nízké kloboučky s pérem.“ (Str. 516.) Nu, ten slovácký kloboulínek by naše hochy vytrhl. Jestli pak někdy napadlo S., proč nosí Chodové širáky a také i jiní zálesáci? Nepochopil významu široké střechy jeho při prudkém světle slunečním, při lijáku, metelici, jako ochrany očí a dalekého zření? Má tedy snad širák u nás přece nějakou tradici? A tento pán právě organisuje Psohlavce!

Stejně je to s holí. Jako v Anglii: „I u nás chodí s tyčí, poněvadž myslí, že by bez tyče nebyli ani skauty. A chodí s ní po ulici, do vozů, do místností a nevědí proč.“ (Str. 517.) Tak teda my. Ale čti na str. 522.: „Hůl je zbraň (!) i opora velmi dobrá a nutná pro stany. Rozměry: délka 150 cm, nahoře 3½, dole 2½: cm v prům.“ Takové vtipy by nemusil p. S. dělat ve vážné knize. Naši hoši nevědí, proč nosí hůl, to vědí jen S. junáci! A jak si to představuje p. S., že si hoši dopraví hůl k stanu do tábora, nepůjdou-li s ní do vozu, po ulici a pod.? Jde-li mu jen o to, aby ukázal, že my děláme hlouposti a on má na „junačení“ patent, pak měl napsat něco lepšího, přesvědčivějšího, a nepředpokládat, že jeho čtenář na str. 522 zapomene, co četl na 517.

Po důkladném prostudování S. knihy, musí každý přijíti k názoru, že nikterak neotevírá nové obzory. Co má ze skautingu vskutku praktického a věcného, přebírá ze Setona a Powella. Co přidává, samo, onen ideový zmatek, anarchismus, který má býti vyřešením otázky československého skautingu, je tak mátožné a nezralé, že s dobrým svědomím se o to nikdo opřít nemůže. Hlavně však chybí knize ona škola praktickosti a republikánské výchovy, kteréžto dva 24)prvky Masaryk rozpoznal jako nejtypičtější rysy skautingu. To věčné nabádání k „studiu přírody“, spojené s planým mudráctvím, vede k poblouznění, odvádí od skutečného života a vede na cesty křivé, národu našemu zřejmě neprospěšné.

VII.

Spěchám skončiti a jsem u doslovu. Výtky stejné. „Pro vaření, polní hry, společnou zábavu, plané řečnění (můj bože, co ho je v této S. knize!), pro své zpěvy a hudbu nevidí a neslyší přírodu. Junáckému životu u nás — až na čestné výjimky ovšem — nedostává se dosud pravého obsahu. Je-li u chlapců, že tak hromadně chytají se skautingu, instinkt snahy po svobodě, volnosti, veselém životě nesmí toto nové zřízení ustrnouti na tom neurčitém. Cesta, kterou zveme junáctvím, musí už zůstati čistá (— kdo ji poskvrňuje? —), neboť je to jediná cesta, kterou ozdraví lidstvo. Protož nebojme se tomuto životu v přírodě — to také junáctví v podstatě je — dát náplň nejkrásnější: studium přírody.“ (Str. 552.)

Málo! Vedle toho i studium života. Jinak by byl skauting torsem.

A děkuje Setonovi: „za to, že neodložil zbraň v dobách posměchu a nepřízně všeho světa, že odhodil roušku anglického skautství, jež tolik zmámila mládež i její vůdce a dal se svou přímou cestou: zálesáctvím.“ (Str. 552.)

Nebyl to jediný důvod rozchodu Setonova s americkou organisací a ukázal jsem už jinde, že pěstovat tento systém výlučně, se u nás nehodí a ani nepovede, protože není u nás potřebných k tomu podmínek.

Přiznává pak S.: „Některé kapitoly byl jsem nucen pracovati podle vzorů cizích a tu snad přetrhla se nit jednotného ducha, kterým naplniti jsem chtěl celou knihu, ducha pacifismu, lásky k přírodě a pravé zbožnosti." (Str. 553)

Jak my se na toho jednotného duchu díváme, s dostatek jsem objasnil.

Následuje výstraha: „Junáci, neslevujte z těchto ideálů! A proto: nehledejte slávu v množství, ale v ideovém prohloubení, varujte se organisací, které agitací a reklamou domohly se tisícihlavého členstva a které uvnitř zejí hroznou mravní prázdnotou.“

To názor S., a přece když kdysi organisace, v níž byl členem, hlásila se do Svazu, proč udávali neexistující oddíly, proč zveličovali si počet svého členstva, když nezáleží na množství, ale na ideovém prohloubení? Mohli říci, přicházíme s málem; ale je to vesměs zdravé jádro. Oni však přišli s prázdnými skořepinami.

A takto S. knihu svou končí: „Raději hledejte cesty svoje, třeba nesnázemi a chudobně, než abyste davše se získati výhodami musili jste sahat ke kompromisům a zaprodati se za plachty a pod. cizí myšlence a špatným charakterům.“ 25) Tu řeknu jen: Nebyla to naše organisace, která mohla po převratu podělovati oddíly ještě ani nejsoucí až čtyřiceti plachtami. To byla organisace p. S. velmi blízká, sám od ní plachty vzal! My posílali toho roku své oddíly do táborů se 3—4 stanovými plachtami, co zatím jinde spousty stanů se rozšantročily. My jsme nikdy nelákali nikoho na hadry, tu čest jsme nechali vždy jiným. My šli vždy a dosud jdeme nesnázemi a chudobně, což je p. S. dobře známo. A zatím co jiní boří a kazí, my pracujeme, do úpadu pracujeme. A za to jsme — špatnými charaktery!

A tak kniha, která měla nést mládeži hlubokou mravnost, končí — surovou nadávkou. Je i tohle „dědictví Komenského“?[1]

Type journal
Title Skaut Průkopník
Author Miloš Seifert - Woowotanna
Translator
Editor
Illustrator
Year 1922
Publisher   Organizace čsl. skautů socialistů
Address
Source djvu
Progress  Stránky k ověření
Volumes
Pages

Remarks

Článek Miloše Seiferta, v lednovém čísle časopisu Skaut Průkopník (roč. II, číslo 1. z roku 1922), kterým reagoval na recenzi Jana Nováka v časopise Vůdce (vydavatelem byla Svojsíkova organizace: Svaz Junáků-Skautů republiky Československé) - viz č.1 až 3, III. ročníku.

Vyprovokoval jím autora recenze (Jana Nováka, který byl blízkým přítelem Svojsíka) - k sepsání reakce, uveřejněné v časopise Vůdce viz č.1 až 4, IV. ročníku, která je pro nás zajímavá především tím, že je v ní citována doslovně přeložená organizační část ze čtrnáctého vydání The Birch Bark Roll z r. 1915 (viz Index:roll 1915.djvu), a v posledním, čtvrtém čísle i změny které byly provedeny u 17. vydání angl. Svitku z r. 1918, které prozatím není k dispozici pro srovnání.

1) Prof Mil. Seifert:

Zálesácká Liga Ameriky.

Bratři, junáci socialističtí, když jsem se přihlásil do Vašich řad, učinil jsem tak, abych jednak zdůraznil, že skaut musí býti socialistou (nehledě k politickému vyznání), za druhé však s vírou a s nadějí, že u Vás vyroste na půdě naší republiky silný peň onoho čistého, pravého junáctví, které my „Psohlavci“ jsme hlásali a poněvadž nám nešlo o velkou organisaci, nýbrž spíše o jakousi čestnou stráž vznešených myšlenek tak pokálených, tak znehodnocených mnohými t. zv. „skauty“, doufal jsem, že pod rozložitou korunou vašeho stromu junáctví bude se dobře dařit skromnému našemu výhonku, který po ničem netouží, než po svobodě a pokoji. A vývoj skautských věcí u nás skutečně dnes na to ukazuje: že naše dvě organisace, věrny svým ideám. semknou se dohromady s bratrským porozuměním, zatím co některé docela přirozeně odešly tam, kam patří — mezi Baden Powellovy skauty.

Tím houževnatěji musíme nyní lpěti na svém programu, vypracovat jej a vybudovat životem, A proto chci znova, na prahu nového údobí života junáckého u Vás, kdy bude Vám prohloubiti svou myšlenku a své zásady, po oněch prvých horečných letech tvoření republiky, kdy jste organisovali s takovým úspěchem, pověděti Vám několik vřelých slov, která jsou tak závažná, jako nic jiného, co bych Vám mohl říci.

Neboť, bratři, nejen naše česká veřejnost byla ošizena, ale celá Evropa a celý svět, když z Anglie šířilo se za obrovské reklamy. agitačních prostředků, podpor vládních, hnutí zvané „skauting“, založené na principech, které mu dal generál Baden-Powell. Ošizeno proto, že zatlačilo zúmyslně, ba musím říci — na základě písemných dokladů, jež právě se mi dostaly do ruky od Setona samotného — přímo zrádně ono velkolepé úsilí, které rozvinul Ernest Thompson Seton v Kanadě dávno před tím. A tak se stalo, že k nám do Čech roku 1911 přišel skauting a slyšeli jsme jen o generálu Baden-Powellovi, jen o organisaci londýnské a také se podle toho pracovalo. A není divu. S této strany se u nás dosud pouze kopírovalo, a musím Vám říci, ač bedlivě prohlížím cizojazyčné, zvlášť anglické a americké časopisy. O Ernestu Thompson Setonu se tam nedočtu nikdy, leda nepatrnou zmínku, ačkoli časopisy ty si potrpí na jmenování a vyznamenávání osob. A zakladatel tohoto hnutí jest přece Ernest Thomson Seton a nikdo jiný! Onen obdivuhodný člověk, jemuž sotva rovna najdeme. Učenec, přírodopisec, cestovatel, vychovatel, osobnost tak úžasně krásná, že rostou stále řady jeho obdivovatelů a že skutečně už poznat jeho osobu stačí, abychom byli ubezpečeni, že budoucnost patří jeho skautingu. Ernest Thompson Seton založil „zálesácké chlapce“ r. 1902. Myšlenka jeho zaujala v Americe nejlepší pracovníky mezi mládeži. Přidali se k němu. Mezi nimi byl Dr. Gulick, vynikající lékař a spisovatel knih o zdraví, Robinson z Y. M. C. A., Sullivan, pracovník v tělesné výchově, Dr. van Dyke — jména nejzvučnější. R. 1906 Seton v Anglii setkal se s generálem Baden-Powellem a získal jej pro svou myšlenku. Baden-Powell slíbil, že ji přizpůsobí anglickým poměrům, ale že nebude potřeba zakládat vlastní organisace. R. 1908 založil 2)však Boy Scouts a dal jim základ militaristický, úplně zavrhnuv původní myšlenku Setonovu.

Představte si, že toto stalo se v předvečer světové války. Atmosféra byla drsná, nikdo svobodně nedýchal, hydra kapitalismu a imperialismu sípěla po krvavých obětech. Ideály lidstva strhány k zemi v nejhanebnější potupení a všichni tomu tleskali a dali si je na prapor, zabíjejíce je. Či co bylo jiného vyřknout heslo „vše pro dítě“ a při tom strojit děti ve vojenské uniformy, zakládat „Knabenhorty“ a „Pfadfindry“, kteří v Německu tak otevřeně ukazovali, co nebezpečí, zla a úskoku je ve skautském hnutí? Proto nedivte se, že myšlenka Setonova přijata nebyla a že mu vyrváno z ruky i vedení hochů v Kanadě a že Amerika, zachvácená vášní války, s celou vervou chopila se organisování Boy Scouts Associations a poněvadž snad nikde neumějí tak agitovat a získávat jako v Americe, dosáhli ještě ve válečných letech desetitisíců a statisíců členů. To se rozumí, vzorem byl jim Theodor Roosevelt, jenž dovedl nelítostně vraždit stovky nevinných zvířat střední Afriky a tomu říkal „silné mužství“. a nikoli jemný malíř zvířat Ernest Thompson Seton.

Leč Seton je úžasně skromný a mlčí. Je také trpělivý. V jeho spisech a časopisech nenajdete narážky na příkoří, jež se mu děla. Však čas se naplnil dříve, než by kdo byl tušil a v oněch obrovských organisacích, které mnohé neexistují než na papíře (jako u nás), ukazovala se brzo desorganisace a ten nápadný fakt, že starší hoši odcházeli, nemajíce v organisaci zájmu pro sebe. Zatím Seton organisoval celé sbory universitních profesorů, řady starších a dospělých lidí tak jako chlapce. A našel tolik přátel a pochopení pro svou myšlenku, že založil „Zálesáckou Ligu“ Ameriky, která dnes stojí proti Boy Scouts jako mohutná hradba, o kterou Baden-Powellova organisace se časem jistě roztříští.

Proč?

Protože Baden-Powell, když zradil Setona, přijal od něho jen malou část jeho programu. Postavil místo čtyř pilířů, na které Seton staví výchovu, jen jeden pilíř — a to pilíř služby. Jemu tanul na mysli obraz rytířů, poněvadž byl voják. A rytíři opravdu znamenali jen sociálně něco, pomáhajíce nebohým, hájíce celek společnosti vlast, atd., kdežto vnitřní probuzení člověka v tom není, Setonovi jde o člověka. Kdežto Baden-Powellovi stačí řádné občanství a vlastenectví je frásí, kterou se blýská pořád, Seton říká, že chce vytvořit člověka harmonickeho. Zajisté, po případě člověka docela nového, člověka lepšího, nežje dnešní, zárodek jasnější budoucnosti. To je touha pravého vychovatele. který přiblížil se k dítěti s láskou, Setonovi je junáctví výchovou, Baden-Powellovi není, třebas tak říká. Slyšíte, že vychovává lidí charakterní. Ale charakter je slovo příliš zneužívané a dá se mu rozumět všelijak. Někomu je charakterem také slepá loyalita a té je v Baden-Powellově skautingu příliš mnoho. Frederik van Eeden, veliký holandský básník, jeden z nejváženějších mužů Evropy, vyčítá skautům anglickým jejich polovičatost, nedůslednost, prázdné vojáčkováni. Neboť chtít poslouchat Boha a krále, to nejde přec tak najisto slíbit a třeba si to rozmyslit a rozhodnout se pro jedno, či druhé.

Mravně by na anglickém skautingu mnoho nezůstalo ryzího, kdybychom jej rozebírali. Že vychovává a že dobrý junák v B. P. organisaci je povahově pravidelně lepší než hoch, kterému se toho štěstí nedostalo, to vděčí tomu, že opravdu i tento skauting znamená obrovský pokrok, převrat ve výchově, proti té, která se dnes vnucuje dětem ve školách. Je to praxe, je to život, často i příroda divoká, a to vše působí. Přistoupí-li k tomu dobrý vůdce, je možno v každé organisaci docílíti obrovských výsledků, tak jako i z dnešní školy dobrý učitel dovede vyzískati mnoho.

Ale toho pravého tu není, co dělá nové lidi. Organisace skautů Baden Powellových hochy mate. Její morálka je buržoastická. Patří tomu, čí je vláda. Schvalují ten řád, ve kterém se zrodili, udržují status quo, přijímají „drill“ a chodí do přírody, nikdy nepřicházejíce na rozpor a neudělajíce přelom ve své duši, kterým je povinen každý člověk sám k sobě. Je to dlouhá řada kompromisů a málo hloubky. Je příliš povrchnosti a jen vnější efekt v celém tom zřízení. Nejlepším dokladem toho jsou zkoušky. Naučte se dělat uzly a odříkejte přísahu (děti ve 12 letech přísahají!) a budete přijati za skauty. Naučte se něco z první pomoci, Morseovu abecedu (které nikdy neupotřebíte!), z tělesné zdatnosti stačí udělati 1½, km za 12 minut, rozdělejte oheň, uvařte ¼ kg masa, znejte kompas — a jste druhotřídními skauty, přitom nezáleží ani na tom jak jste pokročili lidsky (povahou), ani jak vyvinuly se vaše zájmy 3)a oč stojíte výše nad ostatními. Zkrátka výchova to není, to je hračka, dobrá jen proto, abyste si připnuli medaili, kterou by se upevnil organisační systém, neboť uniforma, odznaky, „služební listy“, tituly a postavení, to hlavně drží organisaci Baden-Powellovu.

Řekne se mi, jako už se mi řeklo, že odsuzuji příliš Baden-Powellovu organisaci. Ale chci-li vytknout rozdíly, nemohu jinak. Učinil jsem tak v knize „Přírodou a životem“, a byl jsem za to napaden docela úskočně od p. Nováka ve „Junáku“[2], který svým článkem však si dal pořádnou ránu, poněvadž musel citovat Setonův revoluční článek z „Woodcraft“ a tím hodně vybočil z programu „Junáka“, hlásajícího „výchovu pro brannost“. Smutné však je, že sokolské časopisy (Věstník Sokolský) otiskují útoky tak nízkého osobního rázu, jako onen pana Procházky, který ukazuje, jak marně teklo před třemi lety ještě tolik nevinné krve. Jsou u nás ještě lidé, kteří se hrozí slova „antimilitarismus“ a „komunismus“, které dráždí slovo „pacifista“ a tím hůře, že jsou v Sokole a snad dokonce i tam mají vůdčí postaveni! Také se mi vytýkalo, že jsem idealista. Na všechny tyto charakteristiky svých nepřátel však mohu být hrdý.

A dnes mohu vstoupit do boje za své přesvědčení daleko lépe ozbrojen, poněvadž mám v rukou dopisy od Setona (které časem zveřejním), ve kterých ke své veliké radosti čtu totéž, co před dvěma lety jsem napsal do své knihy. Nebyly to tedy žádné výstřední názory nebo slova nenávisti. Nikdy. Neprohřešil jsem se ještě proti zákonu lásky, zejména ve skautském světě 4)ne a je mi bratrem každý junák. Jenže o tom nerozhoduje organisace, nýbrž on sám, je-li junákem. A Baden-Powella si vážím, vždy ho stavíme po bok Ernestu Thompson Setonovi. Ale o pravdu nám jde a zvlášť my Slované nesneseme, aby se nám v mravním a náboženském ohledu něco nalhávalo. To bychom byli pěknými syny osvobozené vlasti, pěknými dětmi Masarykovými. Naše husitská krev nedá se mísit s vypočítavou anglickou! Baden-Powellův skauting trpí loyalitou, imperalismem, militarismem, církevností, zkrátka je to skauting služby dnešní společnosti, dnešnímu státu, církvím a všem těm přežitkům starých dob feudálních a byrokratických.

Je zkomolením myšlenky Setonovy, která měla býti hnutím pro obrodu výchovy, poněvadž vytržena z ní jen jedna část — služba lidem — a to právě ta, která spíše měla býti výslednicí těch druhých složek — jež vychovávají individualitu.

Tedy rozdíl je hluboký, nelze jej ani vypovědít několika slovy. Studuji-li některé mi dosud neznámé dílo Setonovo, vždy se mi znovu prohlubuje ta propast mezi ním a Baden-Powellem. Rozdíl je jistě asi tak veliký, jako mezi dvěma povoláními, jichž oba jsou typickými představiteli, slavnými autoritami, povoláním přírodopisce a povoláním generála. — Tu kázeň skoro účelem organisace, výchova k podřízenosti a připravenosti, tam láska je vším, láska k přírodě, k sobě, k zemi celé a životu na ní. V Anglii a všude jinde, kde bylo kopírováno. B-P. skauti vyplňují svůj život shonem obdobným onomu, kterými žije společnost: parády, koncerty, divadla, sbírky peněžité, losy, všeho druhu sport, hry a zábavy, filatelie — i z něčeho tak krásného jako je táboření pod širým nebem učiněn byl sport — nemáte jasného východiska z toho zmatku programového, ptáte-li se po filosofii toho všeho nenaleznete odůvodnění. A tím méně umělecky a nábožensky budete moci přijít k jasnému závěru, nebot toho procítění zde není. Estetická krása — a to při výchově má být nejsilnější moment — tu vůbec není. Kdež pak! Skauting, který se opírá jen o číslice, kolik je organisovaných, spokojí se i s takovými, kteří kouří a jsou alkoholiky!

Za to Zálesácká Liga prohlašuje: „Zálesáctví“ je světový názor, je idea, je to cesta prostoty, opravdovosti a krásy. Zálesácká Liga chce naší mládeži postaviti před oči ideální bytost, fysicky silnou, důstojnou, způsobnou, sebeukázněnou, šťastnou pomáhá-li, vyzbrojenou pro všechny okolnosti, moudrou cestami lesa, ve styku s lidmi, tak širokého vývoje, že může beze všeho se státi specialistou na každém místě, kde je potřeba. —

Padesát procent lidí klesne. než stanou se muži, zaprou a zradí ideály svého mládí. Jistě ještě více než padesát. A přece děti se celkem rodí zdravé, duševně zatížených je malé procento. Ale výchova nerozvíjela ty zdravé insktinkty, které jsou v nás dědictvím po předcích, by jen je ubila nebo uvedla v rozklad a nesoulad.

My musíme chlapci dáti žít život jemu vlastní, jemu vhodný. To bude možno jen v těsném styku s přírodou. Neboť vývoj lidstva musí prodělat mládí zhruba znova, aby probudily se všechny instinkty v přirozené síle a kráse. Tu nesmíme být jednostrannými. Ani tělesná výchova ve smyslu starého Řecka by nám nestačila. Hledělo se příliš k tělu. Člověk má čtvero základů, jež staví jeho bytost: tělo, mozek, duch a společnost. Tělesný vývoj děje se v mládí hrami venku v přírodě, správnou dietou, péčí o zdraví a krásu těla. Milujeme slunce, vzduch, vodu, klid noci. Vývoj rozumový podněcuje studium přírody a práce rukou. Duchovní vývoj podporujeme kázní, uctivostí, silou imaginace při hrách, u ohně, symbolismem, zasvěcováním do lesních tajemství, uznáním Neznámého — Krásu a romantiku všude stavíme napřed. Službu společnosti konáme v Červeném kříži, skautingu, v táboření, probouzíme sociální city sněmováním, slavnostmi nám blízkými, soužitím v táborech.

Zálesáctví instinkty přivádí k zdravé činnosti, otvírá pole působnosti, probouzí zájmy. Zálesáctví je skutečnou výchovou a všichni opravdoví reformátoři výchovy po něm, třeba nevědomky, sahají. Neboť ono věří v mládež a neoktrojuje názory starých, ono spoléhá více na to, jak promluví dítě svými potřebami, touhami samo, než jak káže nějaký výchovný katechism. Ono je přístupno pokusům, methodám novým a přímo k nim vyzývá, poněvadž heslem jeho je činnost, poněvadž naplňuje život celý a není jen hrou pro některé okamžiky.

Do přírody se nechodí „tábořit“, aby se tábořilo, ale studovat z Knihy Přírody a posílit duši magickými silami primitivního života. 5)

Type journal
Title Vůdce
Author Jan Novák
Translator
Editor
Illustrator
Year 1923
Publisher   Svazu Junáků-Skautů republiky Československé
Address Praha
Source djvu
Progress  Stránky k ověření
Volumes
Pages

Remarks

Vůdce, byl časopis pro skautské vůdce a vychovatele Svazu Junáků-Skautů republiky Československé. Obsahem souboru jsou články Jana Nováka z čísla 1.-4., IV. ročníku (1923) věnované srovnání obsahu anglických originálů Svitku březové kůry (1915 a 1918), se Seifertovou knihou "Přírodou a životem k čistému lidství", kde je Miloš Seifert - Woowotanna zle napadán a obviňován z účelové dezinterpretace Setonova originálního textu.

1)

Organisace Thompson-Setonova

Z knihy »The Book of Woodcraft« přeložil Jan Novák.

Slovo překladatele.

Bylo by velmi záslužno, kdyby někdo přeložil celou Setonovu »The Book of Woodcraft«. Bylo by mnohým jasno a uspořilo by se zbytečně vyplýtvané energie na důkazy, který směr je lepší, zda Setonův či Powellův. Aniž bych chtěl působiti jakékoliv předpojetí, tvrdím, že by bylo zřejmě vidět, jak vnější projev obou typů skautských je úžasně blízký v podstatě a jak Setonův liší se vnějškově jen, řekl bych, místním nátěrem americko-indiánským. Bude to z překladu stati o organisaci Setonova hnutí ostatně dosti dobře patrno.

My ovšem nemáme také ani autentický překlad celé Baden-Powellovy knihy »Scouting for Boys« tak, jak je. Myslím, že by stěží našel se nakladatel pro obě knihy a pak jisto je, že nemůžeme přijímat ani toho ani onoho beze změn, že nutno přizpůsobovat a tak vznikly knihy Svojsíkovy, budující převážně na Baden-Powellovi a Seifertova, dovolávající se Setona.

Ale jako není směr Svojsíkův čistě Baden-Powellovský, tak není ani Seifertův výlučně Thompson-Setonovský. Svojsík bral i ze Setona a odjinud. Seifert z Baden-Powella a z van Eedena (prvky mravní a sociální). Abych aspoň jeden jasný paprsek vrhl do otázek dnes sporných, překládám III. stať knihy Setonovy »The purpose and laws of the Woodcraft Indians« (Smysl a zákony indiánského zálesáctví). Jsem to dlužen čtenářům svého článku »Cesty skautské výchovy« v 1.-3. čísle III. roč. Vůdce, v němž jsem slíbil, že se k této věci ještě vrátím, abych ukázal, že možná my jsme v této věci Setonovi blíže, než kdokoli jiný. S organisací Setonovou seznamuji hlavně jako se zajímavým a charakteristickým pokusem o vytvoření skautingu na podkladě »kmenovém«. Je pamětihodno, že i když Seton stál v čele organisace »Boy scouts of Amerika«, byla konstituována ve smyslu Baden-Powellově a jistě ne proti vůli Setonově, který byl »chief-scoutem«. Ač v Americe organisační soustavu Setonovu znali, přece ji nepřijali. A rovněž i to stojí za povšimnutí, že ač »The Book of Woodcraft« byla vydána 1912, přece se tento systém nerozšířil a neujal nijak významně ani v Americe. A sám Thompson-Seton přiznává, 2)že mimo »přátelských styků« v Anglii, jen v Československu jeho systém stal se »národním hnutím«. Nakolik je v tom pravdy, víme.

Pro různé zvláštnosti předmětu je třeba, abych přidal své poznámky a připomínky. Čtenář najde je v hranatých závorkách [ ].

Smysl a zákony indiánského zálesáctví.

Rudochova cesta.

Tak prohlásil jsem cesty velkých rudochů. [Odvolání na kap. II. »The Spartans of the West«. Spartáni západu]. A jejich vznešený zákonník chci tu vyložiti pro vzrůst a vedení všeho mladého lidu, pro vytvoření jejich těla a pro pomoc a posílení jejich duší. Neboť oni mají jíti s vidoucíma očima, s pevnou rukou a svaly, jež neminou se cíle; a naučit se znáti radostné cesty lesa a býti sami sobě vševědoucími mistry. Neboť žádná nesnáz, nebo neštěstí, nebo námaha, nebo křivda duše nemají se jich tknouti, ale čeliti jim mají bez zaleknutí. Ba s klidnou hrdinností Zkušeného Válečníka spíše se radujíce, že Velikému Duchu se zlíbilo poskytnouti jim tak krásnou příležitost, aby prokázali, jak dokonale každý svou vlastní vůlí je vládcem velké duše v její důstojné schránce.

Toto jest, vskutku, myšlenka v našem Národě a v Loži Svatvečera [in the Lodge of Vigil]:

Naše heslo je: »Modrá obloha«. Neboť pod modrou oblohou v záři slunce toužíme žíti svůj život; a naše myšlenky jsou jako »modrá obloha«, což znamená »jaré«; a jsou-li mračna, víme, že modré nebe skryto je za nimi a znovu že se ukáže.

Náš totem je bílý štít s modrými rohy. Rohy jsou dány k boji, štít k obraně. V něm podobenstvím vyjadřujeme, že jsme hotovi ke každému způsobu zkoušky.

Náš válečný pokřik je »How Kola! How Kola! How Kola! Shunka meneetu Yaoooooo!« (což jest: »Zdar, bratři« a vlk a vytí vlka). [Vyslov: Hau kola! Šonka menytu jaú!]

Naše znamení je zavřená ruka s malíčkem a palcem napjatým jako rohy; a zvednuvše ruku, máme dlaň proti hlavě. Obojí je zdvořilý pozdrav a znamení našeho bratrství. Mnozí též k pozdravu přidávají slovo »How« nebo »Haw« [hou, hau].

Zákony.

1. Poslušnost. Poslušnost je základem všech zákonů; proto v každý čas poslouchej zákonů a náčelníka a rady svého kmene bez odmluvy, nevole, otálení. [Srovnejte Seifertovo: »Poslušnost je nebezpečný mravní zákon, jehož často bylo již zneužito.« Ve své knize Seifert přímo praví: »Junácký zákon byl sestaven od Setona pro Zálesáckou ligu, nicméně nehodil se nám v plném znění, takže jej tuto předkládáme k přemýšlení opravený a doplněný, jak nám kázalo naše vlastní svědomí.« A jako 3. bod 1. odstavce nazvaného »Síla« čteme: »Poslušnost vlastního svědomí.« I v celém dalším výkladu tohoto bodu staví Seifert jen a výhradně na svědomí: »Je-li junák neposlušný, je neposlušný jen, poněvadž vlastního přesvědčení, hlasu vlastního svědomí více si cení, než čeho jiného.« Kdo je tu Setonovi blíž, my nebo Seifert, je na bíledni.] 3)2. Odvaha. Největší všech darů je odvaha a nejbídnější z vad strach. Slova Quonabova: »Můj otec mne učil, že nic nemůže zahanbiti muže, nežli bojí-li se.«

3. Čistota. Není síly bez čistoty. Hroužil-li se rudoch denně ráno do ledové vody, od sněhu do sněhu, nebylo ničeho na světě, co by ho přemohlo v jeho síle. Odpadl-li od této vysoké úrovně, zapomněl-li staré cesty, síla odešla od něho, neboť se špínou přichází nemoc a uchvátí svou kořist; neboť hnusná choroba je vždy děckem nečistoty, ať osobní, nebo tábora, řeči nebo mysli.

4. Kouření. Nikdo neužívej tabáku, nejsi-li dorostlý muž osmnácti sněhů [Seton užívá tu symbolického názvu Indiánů pro měření času: rok = od sněhu do sněhu]; a to jen jako zápalné oběti Velkému Duchu. Dítěti nebo mladíku podkopává sílu; muži však může býti pomocníkem při modlitbě nebo rozjímání. Je vidět, že Seton nepohrdne vonným smotkem tabáku, což dovede pochopiti jen náruživý kuřák. Odtud jeho liberálnost v té věci.]

5. Ohnivá voda. Žádné ohnivé vody [lihoviny] v táboře. Máme-li píti svou zhoubu, nebo vzdávati se nepříteli, který usiluje zničiti naše tělo a mysl naši obrátiti v šílenství?

6. Život v přírodě. Veliký Duch stvořil všechny věci a my nemáme práva ničiti je, vyjma slouží-li k zachování nás samých. Chraňme tedy všechny zpěvavé ptáky a nevinné veverky. Dbejme zákonů hry a nečiňme škody kráse krajiny.

7. Volný oheň. Les je otcem řek a zvěře. Není dobré věci bez lesa. Nepřítelem lesa je volný oheň. Buď vždy hotov bojovati s ním a neopusť táborového ohně nechráněného, sice stane se divokým.

8. Laskavost. Přede všemi jinými Tecumseh byl laskav ke každému člověku i zvířeti. A jeho dobrota vracela se zase k němu. Nezpůsobila mu žádné škody, ani v hodnotě vlásku ne, ale dala mu sílu nad všemi lidmi. Ať každý usiluje vykonati nejméně jeden skutek laskavý denně, neboť tak stane se dobrotivější a jeho laskavost vrátí se opět k němu zpět.

9. Poctivá hra. Nehrej, nežli podle pravidel hry. Poctivá hra je oddanost; falešná hra je zrada.

10. Mlčení. Nespěchej mluviti před staršími. Mlč v mládí; až budeš starší, myšlenky tvé budou státi za to, abys je vyslovil.

11. Zbožnost. Měj v úctě každé uctívání Velkého Ducha a prokazuj uctivost těm, kteří jsou tebe starší.

12. Čestné slovo. Čestné slovo je posvátné.

Vladaři národa.

Celý Národ ovládán je Velkou Radou (the Great Council), ke které náležeti mají naši hlavní náčelníci (Head Chiefs), vladaři (Rulers), šlechtici (Nobles) a kouzelníci (Medicine Men), pozve-li je Rada sama. Je jich mnoho. Scházejí se jednou v roce a volí osobně:

Vysokou Radu dozorčí (the High Council of Guidance) která má býti utvořena z 15 vůdců Národa a hlavního náčelníka všech kouzelnických loži (the Medicine Lodges).

Ti se scházejí podle potřeby a mají moc měniti a v platnost uváděti zákony. Těchto 16 zvolí ze sebe svého vlastního náčelníka, Sedm tvoří dostatečnou a zákonnou schůzi, byla-li správně ohlášena.

Celý národ rozdělen je ve tři lože (Lodges): 4)[Lodge (lodž) je indiánský příbytek, obyčejně stan kožený, zdobený originelními malbami; znamená však i černošskou chatrč, lesní srub, zvířecí doupě nebo lože a konečně i lóži zednářskou. V překladu užívám pro stručnost slova »Lože«, protože název »stan« se mi tu nehodí, třeba že i my říkáme »hlavní stan«. Celá organisace Setonova spíše odpovídá soustavě sdružení, jak je známe ze Svob. Zednářství.]

Malá lože (Little Lodge) pro velmi mladé (pod 15 let).

Velká lože (Big Lodge) pro jinochy (od 15 let výše).

Kouzelnická lože (Medicine Lodge) zkušených vůdců a kouzelníků (Old Guides and Medicine Men), těch, kteří dosáhli let mužných, nejméně 21.

Kmen. (Tribe.) Každá z prvých dvou loží je dále rozdělena v kmeny, čítající 20 až 100 členů.

Družina. (Band.) A každý kmen v družiny o 5 až 10 členech.

Lože Kouzelnická nebo Lože Zkušených Vůdců. Ta je přístupna všem mužům zralého věku, kteří prokázali správného ducha a milujíce cesty lesů jsou ochotni pomáhati a kteří byli věrohodně voleni Radou Kouzelnické Lože. Nicméně, odepře-li Vysoká Rada Dozorčí souhlas, volba je neplatná. [Co je toto jiného, než potvrzování vůdců, t.j. dospělých, kteří vskutku vedou, u Angličanů Hlavním Stanem, u nás pak Náčelnictvem? Tu jde Baden-Powell i Thompson-Seton stejně a my s nimi. Ale anglickému (i našemu) skautingu se to vykládá jako nedemokratické. Správně? Seton praví, že ne!]

Zkušení Vůdcové, dosáhnou-li stupně táborníka, táborového kuchaře, táborového lékaře a táborového kejklíře nebo hlasatele, stávají se Kouzelníky Lože a pro ty, kteří by pokračovali dále, je tu Nejtajnější nebo Rudá Lože Síly (Inmost or Red Lodge of Power), jejíž tajemství je známo jen náčelníku lože a některým jiným, není však svěřováno papíru nebo sdělováno všeobecně lidu.

[Tu jsme u speciality čistě americké. Ve Spoj. státech je naprostá svoboda shromaždovací, ale nikde není tolik tajných společností jako tam. Vedle známých Svob. zednářů jmenuji jen namátkou Odd Fellows (Podivní Bratři), Elks (Losi), Woodmen of the World (Světoví lesníci), Knights of Kolumbus (Rytíři Kolumbovi) a j.v. Vždyť i československý podpůrný spolek Č.S.P.S. (»čespesáci«, jak jim říkají) má tajnou organisaci a schůze za zavřenými dveřmi, hlídanými »vrátným« nebo »vrátnou«. A tajnou společností vrcholí i organisace Setonova.]

V Kouzelnické Loži každý Kouzelník má dva [!!] hlasy, kdežto Zkušený Vůdce jen jeden. [Zřízení zajisté aristokratické, kterého B.-P. nezná.]

V každém kmeni je nejméně jeden Zkušený Vůdce nebo Kouzelník, který dozírá na jeho badání v moudrosti, předsedá jeho radě a v čase obtíží pomáhá svou zkušeností a zralejšími vědomostmi. Čtyřikrát v každém měsíci koná Radu se svým kmenem po celý rok (od sněhu do sněhu).

Zasvěcení hrdiny.

Každý, kdo chce poznati život, a podrobiti se slavnému slibu některé lože, musí projíti trojím stupněm: (1.) indiánský hoch (Indian Boy); (2.) mladý hrdina (Young Brave); a (3.) zkušený válečník (Minisimo nebo Tried Warrior). [Kdybychom nepojímali tyto názvy symbolicky, mohl by být Setonův organisační systém nazván - militaristickým. Víme však dobře, že duch celého hnutí 5)je pacifistický a přáli bychom si, aby jiní byli stejně spravedliví k nám a nesoudili tendenčně podle vnějška, ale podle ducha, neboť i našim vyznáním víry je pacifismus.]

Nežli je kdo přijat za Indiánského hocha, musí:

1. Znáti zákon lože.

2. Spáti venku tři noci bez střechy nad hlavou (stan povolen).

3. Býti navržen, uveden a zapsán po měsíc, není-li v táboře, nebo po sedm sluncí [dní] v táboře; pak zvolen do družiny svou družinou (jedna černá kulička vylučuje).

[Hlasuje se balotáží, t.j. bílými a černými kuličkami a jak vidno, hlasování musí být jednomyslné.]

Na to je podroben některým zkouškám statečnosti, a nalezen hodným, skládá slavnostní slib tímto způsobem:

Stoje před Vůdcem nebo Kouzelníkem v plné Radě je dotazován a poučen o posvátných účelech Řádu. Pak Kouzelník se ho optá:

»Je to tvé opravdové přání, aby ses stal členem Řádu Zálesáků Indiánských?«

Odpověď: »Je.«

»Může ti někdo dosvědčiti, žes k tomu úplně schopen, naučiv se zákonu Lože, vyspav se tři noci venku a byv zvolen družinou, ke které chceš náležeti?«

Odpověď (činovníka, který ho zná): »Ano, ó, vůdce, mohu zaň ručiti.«

»Znáš-li zákony naše? Projdeme zákon po zákonu. Slibuješ poslušnost Radě?«

Odpověď: »Slibuji.«

(A tak všech 12 zákonů, které ho zavazují k poslušnosti, odvaze, čistotě, k abstinenci tabáku a lihovin, k zachovávání darů Velkého Ducha, k laskavosti, poctivé hře, oddanosti, mlčelivosti, zbožnosti a čestnosti.)

Kouzelník pak řekne: »Pozvedni pravou ruku a opakuj po mně: Dávám své čestné slovo, že budu poslouchati vůdce i radu a zákony svého kmene, a prohřeším-li se kdykoli proti své povinnosti, dostavím se před Radu, bude-li to nařízeno a podrobím se bez reptání Jejímu rozhodnutí.«

[Co praví Seifert o slibu? »Podle našeho soudu nemůže hoch nikdy slibovati a dávati nějakou záruku, že se tak a tak bude chovati, nedokázal-li to již dříve životem samotným. Ani dospělý by toho nedovedl.... Slib nebyl pravidelně - i u nejlepších hochů - ničím více než formalitou a tak bychom učili své svěřence jen přetvářce. Proto zavrhujeme slib jako takový.« Je to ovšem pojetí slibu zřejmě falešné a úžasně pesimistický názor na život. Podle toho by na př. zloděj nikdy nemohl slíbiti a slib splniti, že nebude krást, protože to »již dříve životem samotným neprokázal.« Lhář nemohl by slíbiti, že neselže, kuřák, že nebude kouřit. Seton a s ním Baden-Powell dívají se na slib právě jako na mezník v životě hocha, od kterého má nastat v něm duševní revoluce a myšlenkový převrat, ovšem že postupný, vývojový. Proto je skauting systémem výchovným a dával by mládeži málo, kdyby ji vodil jen do lesa pozorovat přírodu. Seifert místo slibu doporučuje »přijímání za junáka.« Což je vlastně forma za formu, obřad za obřad.]

Nyní připne Kouzelník odznak na čekatelovo srdce, podá mu ruku a řekne: »Přijímám tě do našeho řádu a tímto odznakem přiznávám ti stupeň Indiánského Hocha ve tvé družině a prohlašuji 6)tvé uvedení za člena...... Družiny Malé (Velké) Lože za dokonané.«

Tak vstoupí do Kmene a Řádu svou příslušností k družině.

Malá Lože.

Vstoupiv takto jako Indiánský Hoch do Malé Lože, nejbližší stupeň je pro něho Mladý Hrdina.

Aby se stal Mladým Hrdinou, jest Indiánskému Chlapci: 1. Sloužiti nejméně měsíc v nižším stupni. 2. Znáti 50 znamení řeči známkové. 3. Znáti 10 lesních stromů. 4. Ujíti míli za 15 min. 5. Plovati 50 yardů. 6. Sledovati stopu na čtvrt míle v hodině (ne ve sněhu). 7. Znáti Velký Vůz a Polárku. 8. Zažehnouti 5 ohňů na různých místech, každý jen jednou zápalkou; surový lesní materiál pouze. 9. Spáti venku 12 nocí (není třeba, aby to bylo bezprostředně za sebou).

Minisimo nebo Zkušený Válečník. Aby stal se Minisimem, musí Mladý Hrdina: 1. Znáti základy první pomoci. 2. Znáti 20 lesních stromů; plody, listy, kmen. 3. Znáti 100 znamení řeči známkové. 4. Zažehnouti 10 ohňů 10 zápalkami (materiál lesní dříví). 5. Uvázati 5 uzlů různých na laně. 6. Plovati 100 yardů. 7. Ujíti 3 míle v hodině. 8. Znáti Polárku, oba Vozy a nejméně ještě 3 jiná souhvězdí. 9. Spáti venku 30 nocí. 10. Býti opálen po pás. 11. Uvařiti 9 stravitelných jídel na táborovém ohni. 12. Míti dobré svědectví o zachovávání zákonů řádu.

Velká Lože.

Aby někdo stal se Indiánským Hochem ve Velké Loži, musí prokázati tutéž kvalifikaci jako v Malé Loži, s výhradou, že kandidátu musí býti nejméně 15 let.

Je-li kdo v hodnosti Malé Lože, může tento druhý stupeň přijmouti, aniž by čekal měsíc.

Mladý Hrdina. Aby stal se Indiánský Hoch Mladým Hrdinou je třeba, aby měl měsíční službu jako Hoch a podjal se téhož průkazu, který je v Malé Loži určen pro kvalifikaci Minisima či Zkušeného Válečníka.

Minisimo. Chce-li Mladý Hrdina státi se Minisimem jest mu: 1. Vyznati se dokonale v první pomoci. 2. Znáti 200 znamení řeči známkové. 3. Znáti 10 souhvězdí. 4. Znáti 25 domácích divokých ptáků. 5. Znáti 15 domácích divokých ssavců. 6. Znáti 30 lesních stromů. 7. Znáti 20 květin. 8. Plovati 100 yardů za 3 min. 9. Zažehnouti oheň třením dřeva, nástroji, jež si sám zhotovil. 10. Zažehnouti 15 ohňů 15 zápalkami na různých místech a z lesního materiálu. 11. Padlovati canoe míli za 20 min. 12. Zhotoviti indiánské lože nebo upotřebitelný luk a šíp. 13. Uvázati 10 různých uzlů na laně. 14. Zatančiti kterýkoli dobrý tanec k tábomvému ohni. 15. Ujíti 4 míle v hodině. 16. Postaviti stan pro dva bez cizí pomoci. 17. Býti s to zhotoviti pohodlný nepromokavý přístřešek a suchou, pohodlnou postel, též zažehnouti oheň a uvařiti pokrm, skládající se z pečeného masa, vařených brambor a čerstvého chleba beze všech nástrojů a pomůcek mimo sekeru a co je možno poříditi pomoci ní. [Marně pátrám, kde v těchto průkazech vyjádřena je »duchovost« systému Thompson-Setonova.] 7)

Vlastenectví a občanství.

(Patriotism and citizenship)

Vlastenectví a náboženství jsou nejkrásnější projevy v životě člověka. První jeho pohnutkou v životě je ochrana sebe, druhou ochrana jeho rodiny a třetí ochrana vlasti a národa. Vlastenectví je láska k vlasti, která počíná ovládáním sebe a milováním rodiny. Ono nutí zapomenouti sebe a konati nejlepší skutky pro národ. Mávání vlajkami, zpěv hymen, velikolepé slavnosti prozrazují jeho bytí. Ve své nejvznešenější formě jeví se však v občanství, kde ženy i muži usilují, aby konána byla spravedlnost. Ono je odhodláno pečlivě studovati podmínky životní v národě a zjednati si důkladný a věcný názor, jak tyto podmínky mohly by býti zlepšeny. Ono je odhodláno při každé příležitosti hlasovati pro nejlepšího člověka a pro nejlepší věc. Více než to, ono je odhodláno činiti vždycky to, co pokládáte za správné a trvati na tom, aby veřejné záležitosti prováděny byly na stejných zásadách. Ono usiluje o největší dobro pro největší počet. Ono zakládá knihovny, školy, hřiště, stará se o vnitřní povznesení, nemocnice, zdravotní zákony. Ono znamená vymýcení korupce kteréhokoliv způsobu, ať ve vládě, ať ve společnosti, ať v soukromém životě - ono znamená svědomitost jednotlivce ve veřejném životě.

Vlastenectví a občanství jsou stejné pro mladé i staré. Znamenají cosi závažného pro mládež a ještě více pro dospělé. Dorostlým ukládají důležité záležitosti volební, vykonávání úřadu a spolupráci s ostatními k dosažení dobré vlády.

Pro zálesáckého hocha znamená vlastenectví povinnost dobře činiti doma, ve škole, na hřišti a na ulici, ve styku s přáteli a známými 8)Káže mu vážně pojímati klub, třídu, zálesácký kmen - každou organisaci, ke které náleží. Tyto věci jsou životu nezbytny a jen ten, kdo žije moudře a správně v mládí, bude schopen konati dobro v dospělosti. Veden těmito zásadami, zálesák, mladý nebo starý, hlasuje pro nejlepší, nedá dojíti ke zrušení přátelství, nebo projevu sobeckých zájmů. Dorostlý zálesák vždy hlasuje pro nejvhodnější, nikdy nepřijme úřadu, protože mu přináší čest, ale proto, že mu ukládá svatou povinnost. Zálesák ve škole, v klubu, v kmeni, nebo v jiné skupině uznává svou odpovědnost hleděti k tomu. aby se jednalo správně - je si vědom, že nejvyšší potřebou jeho doby jsou silní mužové a silné ženy, toužící po nejlepším a snažící se dosáhnouti toho.

Toto je vlastenectví a občanství - abyste znali svou vlast jak nejlépe možno, abyste ji tak milovali, že byste jí skýtali nejlepší co máte, tak aby vlast vaše byla místem správného myšlení a správného žití pro všechny, bohaté i chudé, staré i mladé, silné i slabé.

(Doporučené knihy, řeči, básně, recitace: Robt. Haven Schauffler: Arbor Day (Stromkový den), Christmas (Vánoce), Flag Day (Den vlajky), Independence Day (Den prohlášení neodvislosti), Lincoln's Birthday (Narozeniny Lincolnovy), Memorial Day (Pamětní den). Nákl. Moffat, Yard & Co. Po 1 dolaru.

Woodcraft Manual for Boys (str. 45.—46.).


Jak to napsal Seifert v knize »Přírodou a životem« na stránce 17.? »V Baden-Powellově systému není mravní hloubky, je příliš povrchní. Jemu je ideálem 'řádné občanství'.« A co praví na str. 20.? »Seton bourá stávající (!) světový řád.« Kdo však přečetl předchozí řádky, vidí, že ideálem Setonovi není jen »občanství« ale i »vlastenectví« a jak Seifert své čtenáře klame, zastíraje mu tyto skutečnosti. Ovšem, anarchistou Baden-Powell není, není jím však ani Seton a svou touhou po povznesení »bohatých i chudých, silných i slabých« nesnaží se po ničem jiném, než co Baden-Powell hlásá ve všech svých spisech i řečech: Všelidské Bratrství.

Jak jsou si oba tito muži právě ideově blízcí! A jsou to jen falešní proroci, kteří vyvolávají uměle rozpory a hledají nejsoucí protivy jen za účelem svých sobeckých zájmů.

Jan Novák.

9) 10)

Pravidla o řízení kmene.

[Z této partie vybírám jen nejdůležitější věci, které jsou pro hnutí charakteristické, pomíjeje samozřejmých ustanovení podobných stanov.]

Jméno. Toto Bratrství buď zváno »(Místní indianské jméno) kmen Malé (Velké) Lože Zálesáků Indianských«.

Účel: [Viz kapitolu Rudochova cesta.]

Kdo může přistoupiti. Kdo chce přistoupiti, ať prokáže se hodným podle ustanoveného zasvěcování. Počet členů v kmeni nepřesahuj 50. Kdo chce přistoupiti, musí býti přijat do družiny, která je zároveň částí kmene. Indianský hoch nemá ve 11)kmeni hlasu a nemůže konati úřad; Mladý Hrdina a Zkušený Válečník mají hlas a mohou úřadovati.

Rada. [Nedůležité; kdy se schází, jak a kdo hlasuje.]

Vládci kmene. Hlavní Vůdce (Head Chief) je volen celým kmenem. Má být pevný a vlídný, neboť je vůdcem a provádí zákon. Jeho náměstek zastupuje hlav. vůdce. Je volen celým kmenem. Wampum Chief or Keeper (pokladník) není volen, ale ustanoven[!] Vůdcem na rok. Je pověřen uschováváním peněz a společného majetku kmene. Má míti uzamčenou truhlici nebo malý tlumok na přechovávání cenných věcí. - Chief of the Painted Robe or Feather Tally (archivář). Není volen, ale ustanoven vůdcem na rok. Má býti umělcem. Old Guide or Medicine Man (zkušený vůdce nebo kouzelník) je volen a ustanoven celým kmenem. Je členem rady, aniž by byl k tomu zvlášť volen. K těmto přistupují vůdci každé družiny, všichni sachemové a sagamoři [vysvětlení později]. Počet nevolených nemá přesahovati počet volených. Slib vůdce: »Dávám slovo své cti, že chci zachovávati zákony, dbáti poctivé hry ve všem konání kmene a ochraňovati slabé«. Slib hrdiny [viz kap. Zasvěcení hrdiny].

Změny pravidel. [Změny nesmějí porušovati celkový ráz hnutí.]

Příspěvky. [Nedůležité.]

Tajemství. Jest uloženo všem, aby zachovávali tajemství o konání v Radě.

Zákony a tresty. Zákony dány jsou na str. 30. [Viz kap. Zákony.] Tresty vynáší Vůdce a Rada po vyšetření případu. Jsou to: vyloučení na čas z her a veslování; sesazení v hodnosti; pokuty atd. Nejvyšším trestem je smrt, to jest vyloučení z kmene.

Družina.

Každá družina o nejméně 5, nejvýše 10 členech volí si vůdce na rok. Tento ustanoví [!] svého zástupce. Je možno ustanoviti též pokladníka a archiváře. Dvě až 15, nebo i 20 družin tvoří kmen. Družina je representována v Radě kmene svým vůdcem a šlechtici (má-li jich). Kouzelník nebo zkušený Vůdce má sloužiti celému kmeni.

Kroj.

Kroj Malé Lože je kabát z olivově zeleného khaki s podobnými kalhotami (breeches). Přes záda od ramene k rameni pás třepení (třásní), jeden palec zdélí.

Kroj Velké Lože, Zkušených Vůdců, Kouzelníků je týž, s třepením na ramenech, ne však přes celá záda; na kalhotách na vnějším švu od kolen k pásu nosí třepení, které je čtvrt palce zdélí u kolen a končí u pasu jedním palcem délky.

Za slavnostních příležitostí nosí se mnohé odznaky a nádherné indiánské kroje.

Názvy šlechticů.

Dosáhne-li Hrdina 24 cen v některé Loži, podle příslušné úrovně cen, může činiti nárok na název Sagamora [čestný titul indiánského náčelníka]. Získá-li 24 velkých cen, stává. se Velkým Sagamorem. Kdo dobyl 48 cen, je Sachem [podobně název indiánského náčelníka]. Kdo vydobyl si 48 velkých cen, je Velkým Sachemem.

Všichni Sachemové a Sagamoři zasedají v Radě svého kmene bez voleb, podle práva svého titulu. Členové však Malé Lože nemohou zasedat po právu v Radě Velké Lože. 12)

Odznaky stupňů.

Odznak Indiánského Chlapce Malé Lože je zelená stužka. připevněná zelenou jehlicí, nesoucí bílý štít s modrými rohy (odznak Zalesáků).

Mladý Hrdina Malé Lože má stužku modrou, Minisimo červenou. Nosí se na prsou, mimo to však celý odznak z látky může se nositi našitý na rameni.

Odznakem vůdce v každé Loži je pás [čelenka] se dvěma rohy. nošený k ostatním odznakům.

Velká Lože má tytéž odznaky jako Malá Lože, podložené však trojúhelníkem ze žluté látky.

Kdo vstupuje do Velké Lože, odloží své tituly získané v Malé Loži a počne znovu v novém stupni.

Zkušený Vůdce nosí odznak, štít s rohy. na široké modré stuze kolem levého ramene.

Kouzelník označen je rudou stuhou, na níž je štít s rohy a na štítě dvě oči na znamení, že on je vidoucí, co ostatní tápou dosud slepí v temnotách.

Odznakem Sagamora je bílá čelenka z látky s černými trojúhelníčky.

Velký Sagamor nosí stejnou s chocholkami na trojúhelníčcích.

Sachem má černobílou čelenku s jedním chvostem.

Velký Sachem má stejnou čelenku jako Velký Sagamor, ale se dvěma chvosty.

Nosí se na pravém rameni nebo na prsou.

[Budiž mi dovoleno citovati zde p. Seiferta (str. 514 »Přírod. a životem«): »I my zavedeme si odznaky ve svém sdružení junáckém, poněvadž uznáváme, že zakladatelé skautingu nevolili tento výchovný prostředek nadarmo. - Jen pozor, aby nezvrhlo se zdobení a značení na marnivé ověšování pentličkami a sázení medailí: nehezké takové výstřednosti zavádějí v Anglii.« Porovnejte značení Setonovo s Powellovým (a naším) a rcete sami, kdo má těch »pentliček« více.]

Standarty.

[Rozeznávají se standarty štítové a vlajkové. Vlajky upevňují se na způsob korouhví na vodorovné tyčce. Nosí je Hlasatel (Herold). Umístěny jsou u stanu vůdcova nebo jeho sedadla v Radě.]

Totemy.

[Totem celého Národa je Bílý Bisson symbolisovaný bílým štítem s modrými rohy. Každý kmen má svůj totem, podobně každá družina a konečně i každý Hrdina.]

Řád konání Rady.

Hlavní vůdce nebo jím ustanovený hlasatel obchází se standartou a oznamuje, že bude konána Rada. Všichni musí přijíti do Rady.

Způsob, užívaný mezi Ogallaly, je výzva: Neetah kolah nahoonpo omneeehee - yay nee-chopi (nýtu kola nahúnpo omnýčí - jej ný - čopi - přátelé, popřejte mi sluchu, konáme Radu).

Při souhlase říkáme How, při nesouhlase Wah (Hau - Uó).

Radu zahájíme modlitbou kmene Omahů. 13)Pořad Rady: Čtení jmen. Usnesení poslední Rady a zpráva o provedení (zápis). Zpráva pokladníka. Zprávy skautů. Opomenuté záležitosti. Stížnosti. Přiznávání cen. Noví Hrdinové. Nové záležitosti. Výzvy atd. Společné výkony, písně, tance, vypravování. Uzavření Rady.

Jak začíti.

[Tu popisuje se začátek družiny, kterou utvoří několik kamarádů (5-10), v stáří od 8-15 nebo 15-18. Koupí si »Knihu zálesáctví«, zvolí si vhodného muže, aby jim byl Zkušeným Vůdcem (Old Guide). Jemu složí průkaz a slib Indiánského Hocha. Zvolí si totem a hlas, pak Vůdce družiny na rok a družina je konstituována. Vůdce opatří kroniku (tally book), určí jejího správce a též i pokladníka. Dají se všichni do práce.]

Kronika a jak ji vésti.

[Příklad, jak vedena má býti kronika (deník) družiny.]

Válečný pokřik družiny.

[Znalec divokých, volně žijících zvířat vykládá tu rozdíl v hlasech různých tvorů a učí napodobit a užívat jich v životě v přírodě.]


Doslov překladatele.

To, co jsem tu až na některé, pro organisaci méně podstatné body, doslovně citoval z knihy Setonovy, dává dostatečný obrázek pro srovnání, jak organisují hnutí skautské Thompson-Seton a Baden-Powell.

U hochů mají oba tři stupně: 1. nováček - indiánský hoch, 2. skaut II. tř. - mladý hrdina, 3. skaut I. tř. - zkušený válečník. Baden-Powell rozšiřuje skauty o vlčata (8-12) a pro dospělé (po 15) buduje rovery. Thompson-Seton rozeznává Malou a Velkou Loži, přesně věkem (15) oddělenou.

Základem oběma jsou družiny, které se pojí v kmeny (T.-S.) nebo oddíly (B.-P.). Seton nejde dále a kmen zůstává u něho už samostatnou jednotkou. Powell sdružuje oddíly ve sbory pro širší společnou práci. Rovněž dalšího osnování celého hnutí, které se u B.-P. děje teritoriálně, u T.-S. už nenalezneme.

Exekutiva je u obou stejná. Družina i oddíl-kmen mají vůdce se zástupcem. U T.-S. je volen hochy na rok, u B.-P. potvrzován Ústředím na rok. U T.-S. může být vůdcem hoch, u B.-P. dospělý, aspoň 21letý.

Orgány kontrolními jsou u B.-P. Kommissioneři (zpravodajové), u T.-S. Zkušený Vůdce (Old Guide) a Kouzelník. Kontrolní orgán) jsou u B.-P. Ústředím jmenováni, u T.-S. potvrzováni. Což je však totéž, protože návrh na jmenování zpravodaje vychází vždy u B.-P. od příslušné místní organisace.

Celé hnutí řízeno je u B.-P. Hlavním Stanem, u T.-S. Velkou Radou. Hlav. Stan volí si Ústřední radu a Náčelnictvo (u nás celý sjezd všech vůdců), Veliká Rada volí Vysokou Radu dozorčí. Hlav. Stan representují Chief-Scout (náčelní skaut), Velkou Radu Náčelník (Chief). U B.-P. jsou ještě okresní a obvodní výbory a místní sdružení pro podporu hnutí se strany širšího obecenstva, zejména rodičů hochů. 14) Vůdcovský sbor B.-P. nahrazen je u T.-S. kouzelnickou loží s vlastním hlavním náčelníkem všech kouzelnických loží. Jsou tu pak náčelníci dva: Veliké Rady a všech Kouzelnických Loží. Tedy asi jako u nás starosta a náčelník.

Thompson-Seton vyvrcholuje svou organisaci v tajnou společnost, Rudou Loži Síly. Toho ovšem u B.-P. nenalézáme.

Podstatný rozdíl vidím pouze v tom, že u T.-S. hoši sami volí si vůdce svého na rok. B.-P. dovoluje to roverům, hochům dospělým, u hochů malých je to vůbec otázka problematická.

Ostatní rozdíly, pokud jsou, nejsou ani pro ducha hnutí, ani pro mravní podstatu jeho tak důležité, aby v nich někdo mohl viděti nějaké zvláštní přednosti systému Thompson-Setonova. A uvažujeme-li o oné tajné Rudé Loži Síly, kam přístup mají jen někteří zvlášť vyvolení a jejíž tajemství nejsou pro lid, řekneme, že v naší době demokracie jsou takové věci romantickým přežitkem a dětinskou hříčkou. Je-li něco dobré, pak ať je to dobré pro všechny, nejen pro několik málo osob, kteří, sedíce v těsném kruhu při záři žhavého dřevěného uhlí na hliněné míse, ve světle dvanácti svíček a ve vonném dýmu kadidla konaly by spiritistické seance.

Jest nutno ještě pro úplnost zmíniti se o věci, kterou B.-P. a T.-S. mají společně, která však Baden-Powellovi je vytýkána p. Seifertem jako veteránství. Jsou to pocty a ceny, které oba tvůrci skautingu udělují těm, kteří jich zasluhují a poctivě si jich vydobyli. (Book of Woodcraft, kap. IV. Honors, Degrees and Indian Names)

Seton rozeznává pocty dvou druhů: individuelní a skupinové. Ozdoby individuelních poct (decorations) jsou péra a medailie. Pro velkou poctu (high honor) nebo velký čin (grand coup) je to orlí péro na konci červeně obarvené a medailie z perlí. Pro nižší poctu nebo menší čin orlí péro a poloviční perličková medailie. Výslovně praví Seton, že medailie není náhradou péra, ale opakováním pocty v jiné formě.

Pro skupinové nebo stupňové pocty čili hodnosti jsou perličkami, brky, ostny nebo hedvábím vyšité odznaky čtvercové, které se nosí buď na pásce kolem paže nebo jako ozdoba na »válečné« košili (the war shirt).

Podmínky pro získání poct a cen upravila Nejvyšší Rada Dozorčí a nikdo není oprávněn přidávati nebo měniti.

Individuelní pocty rozděleny jsou ve tři třídy. Třída I. Rudé pocty, týká se hrdinství. Pocty udělují se za zachránění lidského života nasazením svého. Je to čin nebo velký čin, podle rozhodnutí Rady.

Každá vojenská válečná medailie počítá se za velký čin. (A soldier's war medals count for a grand coup each. Str. 95. The Book of Woodcraft) Nechtěl jsem věřiti svým očím, když jsem toto četl. Probůh, což i Zálesáci účastní se války? Což i tento systém vychovává pro »brannost«? Ne jen Baden—Powellův? Já se domníval, že Zálesáci »nezúčastní se války ani v nejmenším« a oni dostávají dokonce vyznamenání za hrdinství válečné.

Další předměty této třídy jsou jízda na koni, všeobecná atletika, vodní sporty a cestovatelství, horolezectví, střelectví, bystrost zraková a lov zvěře. Podmínky nejsou snadné. Jen jako příklad: koupání sev. neb již. od 30. rovnob. sev. nebo jižní po 300 dní v roce: čin, po 365 dní v roce: velký čin; přestoupení pol. kruhu lodí: čin, pěšky: velký čin; výstup na Mt. Blanc: velký čin (pro hochy 14-18), na Pannu, Monte Rosa, Shastu, Popokatepetl: čin 15)(pro starší 18), na Matterhorn, Mt. St. Elias, Čimboraso: velký čin (pro starší 18); zastřelení krokodila, tigra s hřbetu slona: čin, slona, lva, tigra (bez pomoci slona): velký čin.

Druhá třída, bílé pocty, týká se disciplin zálesáckých. Je to táboření a skautování, lukostřelba, střelba do terče, rybaření, vrhání.

Třetí třída, modré pocty, obírá se studiem přírody, obratlovců, nižších tvorů, geologií, paleontologií, mineralogií a fotografováním zvířat v přírodě.

Hodností má zálesáctví 23: atlet, táborník, kuchař, řemeslník, lékař, lodník, rybář, lesník, hraničář, zpěvák, hlasatel, štolba, lovec, horolezec, stopař, posel, střelec, hvězdář, plavec, cestovatel, hasič, inženýr (White Man's Woodcraft) a přírodovědec (Wise Woodman).

Čtenáři je jasno, že oba systémy, B.-P. i T.-S., jdou tu stejně, jenom že požadavky Setonovy jsou někde velmi přísné a našim hochům namnoze nedostupné a nedosažitelné, a že se týkají výhradně života zálesáckého. Baden-Powell je mírnější a přístupnější (vyjma v poctách za hrdinství) a rozšiřuje své požadavky na celý život hochův, nejen na život v přírodě.

Odznaky za zručnosti a dovednosti (Seton »hodnosti«) má B.-P. okrouhlé, T.-S. čtvercové, toť vše.

Ostatní odznaky u B.-P. jsou svastika, odznak díků, odznak »Cornwell« scouta za vysokou mravní úroveň, kříž za udatenství, odznak za dobré služby, stříbrný vlk (nejvyšší odznak) a čestné šňůry (za dosažení určitého počtu odznaků za dovednost). Medailí (medals) právě užívá Seton a představte si takového Velkého Sachema, jenž dobyl 48 cen! My v tom však chceme vidět snahu po »romantičnosti, malebnosti a kráse ve všech věcech« a žádné »veteránství«, jak by rád viděl p. Seifert u Baden-Powella. A my těch odznaků máme ještě méně: svastiku, hraničárský čakan, odznak za čin junácký a stříbrného vlka.

A když už jsem se dostal tak daleko, chci letmo seznámiti čtenáře aspoň s názvy kapitol, aby mohl si utvořiti představu o obsahu knihy »Woodcraft«, od Thompson-Setona:

Kap. I. Základy skautingu (ne zálesáctví!), šest stránek, obsaženy jsou celkem úplně v »Duchu Lesů«, zpovědi Setonově, kamž čtenáře odkazuji.

Kap. II. Spartani Západu, je důkladné pojednání o Indiánech Severoamerických, o jejich povaze, zvycích, přednostech, vadách.

Kap. III. je přeložena v této stati.

Kap. IV. Pocty, hodnosti a jména; té dotekl jsem se výše.

Kap. V. Písně, tance a obřady (hlavně indiánské).

Kap. VI. Návod k programu (podle měsíců, pro več. schůzi, zimní činnost, závody, denní vycházka, nic, co by neměl B.—P. také).

Kap. VII. Skautováni v místnosti (řem. výrobky, uzly, ptačí budky, jak vydělati peníze).

Kap. VIII. Skautování v přírodě (oheň třením dřev, stopování na sněhu, předpověď povětrnosti, hvězdářství, stavba člunů, hráze, tkalc. stavu, a pod.).

IX. Signalisování a Indiánská znamení (hlavně znakomluva, ve které si Seton velmi libuje).

X. Tábornictví, letní tábor.

XI. Hry v táboře.

XII. Zdraví a zálesácké lékařství. 16)XIII. Přírodopis (ptáci, jak je vycpávati (!), stopy jednotl. zvířat).

XIV. Houby.

XV. Lesnictví (50 lesních stromů východu Sev. Ameriky).

XVI. Některé cesty Rudochovy (týpí, sedadla, čelenky, indiánské kroje, nábytek, luk a šípy).

XVII. Povídky k táborovému ohni a pohledy do povahy Indiánů. Poselství Indiánovo (překlad v 7.-8. č. VII. roč. časop. Skaut-Junák).

To je úplný obsah knihy Setonovy a je zřejmo, že převážná většina kapitol vztahuje se k praktickému skautování a to na podkladě života indiánského, jehož prvky jsou základem Setonova systému.

Chceme—li býti spravedlivi, pak je třeba přiznati, že mimo kap. I., II., III. a doslov, nevšímá si Seton nějak zvlášť ideového podkladu skautingu a ve své knize učí jen skautingu praktickému.

Že by se tedy nějak pregnantně v knize Setonově vyzdvihovala duchová oblast hnutí, to se říci nedá, leda že bychom vzali v úvahu II. kap., Spartani Západu, velmi obsáhlou (52 str.). která však je v podstatě spisem, obhajujícím Indiány, nám v jádře předmět hodně vzdálený a myslím, že ani ne docela nesporný.

A tak kdyby někdo podle »The Book of Woodcraft« chtěl typovati skauting Setonův jako »duchovější« proti skautingu Powellovu, je na omylu. V knize Setonově - krásné, obsažné, poučné - najde každý mnoho mravní krásy, hluboké pravdy a všelidskě lásky. Ale v knize Baden-Powellově také. A já jsem pevně přesvědčen, že touží-li Seton po duchu, touží po něm i Baden-Powell a není-li vše pověděno v »The Book of Woodcratft«, není též vše řečeno v knize »Scouting for Boys«. 17)

Myslím, že je s prospěchem, seznámíme-li se se všemi proudy, které nesou myšlenku skautství, junačení. V předešlých číslech t.l. pověděl jsem svým čtenářům, jak organisuje Seton své hnutí v »Knize zálesáctví« (the Book of Woodcraft). Od roku 1912, kdy tato kniha vyšla změnilo se mnoho nejen v poměrech veřejných, ale jistě i v názorech Setonových a několikaletá zkušenost ukázala, co je třeba obměniti, opraviti, zjednodušiti nebo rozšířiti. Mimo to utvořením Zálesácké ligy americké (The Woodcraft League of America, Inc.) bylo třeba příručky oficielní. A tou je kniha »The Woodcraft Manual for Boys« (Zálesácká příručka pro hochy), vydaná v r. 1917 Setonem a v r. 1918 Ligou.

Kniha je věnována Karlu Edwinu Ekstrandovi, prvnímu pokladníku Ligy a prvnímu Zálesáku, který dne 4. dubna 1918 položil život za vlast ve Světové Válce.

Z předmluvy se dovídáme, že E. Thompson—Seton, »jehož život byl stálou inspirací a pomocí všem milovníkům přírody, je autorem této knihy«. Čteme tu i ujištění, že duch »Příručky« je týž, který vždycky charakterisoval dílo Setonovo.

Liga zálesácká má v čele Radu Vůdcovskou a Poradní. Radě Vůdcovské (the Council of Guidance) stojí v popředí E. T. Seton, náčelník (chief), Grace T.—Setonová, místopředsedkyně (vice-pres.), sekretář, pokladník, výkonný sekretář (executive secretary), 11 přísedících a úřednictvo. Tito všichni dohromady tvoří »Hlavní stan« - »National Headquarter of the Woodcraft League«. (Str. XIX. a 5. Příručky. Hle, tedy i Seton, nejen B.-Powell, pořídil svému hnutí 18)»skautský hlavní štáb«, jak s nepokrytě jizlivým posměchem žaluje Seifert na Baden-Powella, - a to »jediný«, v New-Yorku.) Poradní Rada (the Advisory Council) čítá t.č. 56 členů, mužů a žen, těchto devět.

Celková organisace Setonova doznala podstatných změn právě založením Zálesácké Ligy. Účel její je vytčen stejnými téměř slovy jako v Zálesácké knize (překl. str. 11. Vůdce, tento roč.). Jen k »vidoucím očím« přidává se ještě »myslící ruka« (thinking hand) a k znalostem lesa přistupují tu ještě znalosti »života«. Zálesácká Liga věří, že její poselství dojde ke všem obyvatelům Ameriky, mladým i starým, bohatým i chudým.

Práce Ligy je takto rozvržena: 1. Velká Lože hochů zálesáků, od 12 do 18 let stáří. Pro ně právě napsána je tato Příručka zálesácká. 2. Velká Lože dívek zálesáckých, od 12 do 18 let stáří. 3. Malá Lože pro děti mladší 12 let. 4. Zálesácký klub pro muže a ženy starší 18 let. 5. Sluneční Lože (The Sun Lodge) pro muže a ženy přes 21 let, kteří věnují se vedoucí práci v zálesáctví. Každá sekce má své tiskopisy a odznaky. Práce každé liší se v podrobnostech od ostatních podle potřeb skupiny. Všichni jsou členy Zálesácké Ligy a nosí odznak Ligy, bílý štít s modrými rohy. Hlavní stany (Headquarters) jsou v New Yorku.

Srovnáme—li tuto organisaci s naší, najdeme tu vlčata a šotky (Little Lodge pro děti pod 12), skauty (Big Lodge pro hochy a dívky od 12 do 18, žádná koedukace, organisace samostatně vedené i v Americe, kde je koedukace zavedena vesměs na školách), táborníky resp. Old skauty a skautky (Woodcraft Club) a vůdcovský sbor (Sun Lodge). Nejsme tedy Setonovi tuze vzdáleni, jen názvy jsou jiné, což pro věc i myšlenku je konec konců bez významu.

Zálesáckým hochem možno se státi snadno (easily) přihláškou ke kmeni, nebo utvořením kmene. Recept k tomu je tento: Dej dohromady devět hochů starších 12 let a jednoho muže aspoň 21letého, který bude vůdcem; ať všichni pečlivě pročtou »Manual«, aby se seznámili se zálesáctvím; požádej o formulář žádosti za oprávnění; vyber kmeni jméno (historické, zájmové, indiánské) a totem; vůdce podepiš přihlášku; tato buď zaslána s 3 dolary Národnímu Hlav. Stanu v New Yorku, kde Vůdcovská Rada pojedná o přihlášce a vydá kmeni oprávnění (charter).

Jednotkou organisace je kmen (tribe), 10-50 členů. Dělí se na družiny (bands), nejméně 5 členů. Každá družina má vůdce, nejméně 18 let stáří. Jeden z nich může být zvolen vrchním vůdcem kmene, je však třeba, aby mu bylo nejméně 21 let. Vrchní vůdce je odpověden Hlavnímu Stanu. Záhodno je všimnouti si, jakou péči věnuje Liga vůdcům i po stránce věkové. To Seifert má »vůdce« už od 8 let (Přír. a živ., str. 128) a má na ně hned 16 požadavků. Činovníky (stejné jako v »Book of Woodcraft«) volí kmen či družina nebo ustanovuje (appoint) vůdce.

Družiny scházejí se týdně, kmen nemusí sněmovati tak často. Místnost schůzek buď pohodlná, čistá, tichá, dosti prostranná. aby v ní mohl zasedati kmenový kruh. Je-li to místnost soukromá, nedá se na jejím zevnějšku ničeho měniti; patří-li kmeni, buď zřízena na způsob srubu nebo ohrady.

Oprávnění je za 3 dolary ročně a dosvědčuje, že kmen je registrován u Hlav. Stanu, uznává výkony podle »Příručky« a dovoluje nošení odznaků Ligy. S oprávněním dojde i vůdcovo ustanovení a dvě zárukové listiny, z nichž jednu podepíší členové, druhou činovníci, obě pak uchovají se v archivu. Sněmy, družin i kmenů, jsou pravidelné, hlavně ony týdenní a velké, se zvlášť vypracovaným programem a pozvanými 19)účastníky. Sněm vůdců a činovníků zove se vysoký. Sněmy zahajuje vrchní vůdce slovy: »Přátelé, budeme sněmovati« a upozorní na čtverý zákon zálesácký, zejména užívá-li se »indoor council fire«, sněmovního ohně uvnitř místnosti (jedna nebo několik žárovek pokrytých oranžovým průsvitným papírem a obklopených poleny na způsob srubového ohně »log cabin fire«). Sněmy na volném prostranství konejte se u táborového ohně. Pořádek sněmování je uveden na str. 35. v č. 3. Vůdce tohoto roč. Do středu kruhu nevkroč mimo náčelníka, mluvčího, představitele a ohnivce nikdo. Vůdce zasedá na »sněmovním balvanu«, je oslovován »Ó, vůdce!« (O Chief!) a se sněmovního balvanu i řeční. Kdo chce slovo, vstane, vzdá pozdrav, zvolá: »Ó, vůdce!« a čeká, až dostane pokyn, aby mluvil. Za sněmování nikdo nešeptej, nikdo se nesměj při vážné věcí, nehlomoz nohama, rukama, holí, nežvýkej, nejez, nezevluj, nepovaluj se, neohlížej se na opozdilce a vždy chovej se k řečníku, jako by každý byl velký a důležitý, třeba že by i často nebyl. Žádá to dobrý mrav.

Zálesácký zákon byl Setonem pozměněn a přikázání umístěna jinak než v zákonu uvedeném v Book of Woodcraft (viz str. 11 a 12 Vůdce, tento roč.). Má čtyři hesla a dvanáct zákonů:

Síla. 
1. Buď statečný, odvaha je nejvznešenější všech darů! 2. Buď mlčelivý mluví-li starší a i jinak prokazuj jim úctu! 3. Poslouchej! Poslušnost je první povinností zálesáckého hocha.
Krása. 
4. Buď čistý! Ty i místo, kde žiješ. 5. Poznej své tělo a važ si ho! Je to chrám ducha. 6. Buď přítelem všem neškodným divokým tvorům! Chraň les a květy, zvláště buď hotov bojovati s ohněm v lese i v městě!
Pravda. 
7. Slovo cti je svaté. 8. Hrej poctivě! Nepoctivá hra je podvod. 9. Buď zbožný! Uctívej Velkého Ducha a važ si všeho uctívání Jeho jinými!
Láska. 
10. Buď laskavý! Vykonej denně aspoň jednu službu, za kterou bys nebyl odměněn! 11. Buď ochotný! Měj podíl na práci! 12. Raduj se! Měj radost, žes živ!

Zasvěcování (initiations). Seton takto je odůvodňuje: Každý, kdo nově přichází do jisté společnosti, do školy, do klubu, snaží se učiniti dobrý dojem na ostatní, ukázati, co dovede, uvésti se se vší vážností. Podobně i ona skupina: ráda zví, je-li příchozí dobré podstaty, stane-li se cenným přírůstkem do počtu. Výsledkem je to, čemu říkáme zasvěcovací zkouška, průkaz nováčkův. Snaha zasvěcovati a býti zasvěcován je velmi stará hluboce povzbudivá. Jedná-li se spravedlivě a za vedení dospělého vůdce, stává se mocnou silou pro vybudování povahy a vštěpování sebevlády. V zálesáctví prokazují tyto vybrané zkoušky sílu a čilost nováčkovu. Rada ustanoví jednu zkoušku, která se uloží tomu, kdo se chce státi členem sdružení. Zkoušky jsou: 1. Mlčení. V táboře 6 hod., v městě od příchodu ze školy až ke spánku. 2. Dobrá nálada. Den nebo 12 hod. nedej se ničím rozmrzeti a odpovídej s úsměvem! 3. Přesná poslušnost. Po týden buď s úsměvem přesně poslušen rodičů, učitelů, i těch, kteří jsou ti nadřízení. Ti musí to dosvědčiti. 4. Zhotoviti užitečný zálesácký předmět, košík, lavici, postel, luk, podpalovače a pod.! 5. Vyspati se venku bez přístřeší tři noci za sebou nebo deset přerušované. 6. Věcný průkaz. Donésti na dané místo a v udaném čase dva nebo několik vrbových prutů naprosto stejných, čistě oloupaných a uhlazených, ustanovené délky. Minuta později, chyba. zlomku centimetru, nepatrný rozdíl je nezdařený pokus. 20) Požadavky Velké Lože domáhají se toho, aby hoch, vstoupiv do organisace, postupoval podle programu s hodnosti jedné ke druhé.

Do Velké Lože vstoupí hoch jako »Wayseeker« (ten, kdo cestu hledá). Podmínky: 12 let stáří, známost čtyř hesel a dvanácti zákonů, zkouška zasvěcovací (jedna), jednomyslná volba ostatních členů skupiny. Odznak je onen Velké Lože: bílý štít, modré rohy, na štítě modrý stan, doplněný však ještě dvěma zelenými nitěnými střapci.

Druhým stupněm je »Pathfinder« (ten, kdo stezku již. našel). Podmínky: Znalost hymny »Hvězdnatý prapor« a 12 činů (coups) po 3 z každé skupiny. S úspěchem vybytý průkaz má v zápětí prohlášení kandidáta za »pathfindera«, při čemž důležitou ceremonií je ustřižení oněch zelených střapců »wayseekera«, které jsou znakem nezkušenosti.

Dalšími stupni jsou Sagamor s 24 činy, Sachem s 48 činy, Grand Sagamor s 24 velkými činy a Grand Sachem s 48 velkými činy. Stáří nejméně 14 let. Tyto stupně však přiznává jen Národní výbor pro pocty (National Committee of Honors) při Hlavním stanu, jemuž vrchní vůdce postoupí průkazy o vykonaných činech. Bez jeho svolení nesmí být usneseny ani uděleny.

Kdo byl přijat za člena nosí přes prsa čestnou šerpu. Je barvy lesní zeleně, 5 palců široká, zavěšená na pravém rameni a sepnutá pod levou paží zálesáckým knoflíkem. Ve středu šerpy a v prostřed prsou je odznak »Wayseeker«. Odznaky získané za činy seskupeny jsou kolem něho do kruhu počínaje nahoře třemi atletickými, vpravo 3 tábornické, dole 3 za studium přírody, vlevo 3 řemeslné. Odznaky z ostatních oborů a za činy přidané nosí se pod kruhem, odznaky za hodnosti upevňují se nad kruhem »pathfindera«. Na pravém rameni umístěn je totem kmene a získal-li člen indiánské jméno, může jeho totem býti upevněn v prostředku šerpy na zádech. Aby čtenář nebyl v rozpacích, buď tu otištěn obraz se str. 19. »Manualu«. Že by tohle se líbilo našim hochům, o tom mám vážné pochyby a jestli něco by mohlo nás upomínat na veteránství, pak je to tato »čestná šerpa«. Ani v nejmenším nás však nenapadá Záles. Ligu proto tupit. Známe americké mravy a způsoby, viděli jsme »Rytíře Kolumbovy« v občanském obleku s mosaznými helmami na hlavě a ohromnými palaši po boku při vážném zasedání a chceme opět vidět v tom jen projev pro malebné, pestré, ovšem podle vkusu amerického, který není náš.

Činovníci kmene jsou v nové organisaci celkem tíž: vrchní vůdce, vůdce, šaman (bývalý Medicine man, kouzelník), náčelník kmene, družiny, zapisovatel, pokladník (Wampum Keeper), archivář (wampum collector). Pak jsou členové: wayseeker, pathfinder, sagamor, grand sagamor, sachem, grand sachem. Z těch je ustanoven ohnivec (fire keeper) a pořadatelé (watch lodge, skupina vybraných hochů, určená k udržování pořádku a discipliny — vida, jak se Seton stará o kázeň). Z otců a matek členů kmene vybráni jsou rádcové (councillor) a ke spolupráci s vůdcem stanoven je Kmenový výbor (tribe committee), tří neb i více dospělých. Hlavní stan pak ustanoví osobu, která je pověřena zakládáním kmenů a podporou jich v provádění zálesáckého programu. Říká se jí lesník (ranger), Porovnejte nyní tuto organisaci Záles. ligy s organisací B.—Powellovou a uvidíte, že se mimo názvy neliší téměř v ničem. Co se Seifert nabouřil a naproklínal B.-Powellovy »centralistické« organisace, která i »komisaře dosazuje od štábu skautského, jediného v Londýně«. A nyní jeho vzor má nejen ten »štáb jediný v New Yorku«, ale i ty »komisaře« ve formě »lesníků«. 21) Odznaků je hodně. Zálesácký obyčejný, štít bílý s modrými rohy. Velká lože má v štítu modrý týpí stan s bílým vchodem. Náčelník modrou korunu. Odznak za čin je bílé a černé péro vyšité hedvábím, za velký čin má rudou skvrnu na konci, sachemové a sagamoři nosí korunky s pěti cípy. Odznaky stupňů jsou ve čtverci (vzorek černě) s modrými rohy po stranách čtverce. Vůdce má na bílém šítě zálesáckém »cestu«, šaman čtyři »dostoupené hory«.

Pozdrav nebyl změněn.

Dlouze vykládá o významu poradního kruhu a obřadech velkého sněmu.

Stanovy a sliby zůstaly nezměněny, sluší však pamatovati, že i tu znovu se konstatuje, že vůdcové jsou ustanovováni hlavním stanem.

Přijímání nováčka je totéž, změněno jen ve smyslu nového zákona, z něhož, jak si čtenář asi všiml, odpadly zejména body o kouření a alkoholu. Důležitý význam připisuje se odstřižení zelených střapců wayseekera a uvržení jich do ohně při povýšení hocha na pathfindera; upomíná to na naše »postřižiny«.

Přiznání šlechtictví (sachem, sagamor) a jména provázeno je také příslušnou ceremonií.

Ke konci ještě slůvko o činech a stupních. Odznakem činu je nyní jen péro, vyšívané medailie odpadly. Za to je teď skupin 6: atletická, tábornická, přírodovědecká a přidány řemeslná, zábavní a první pomoci. Je zřejmo, E.T.Seton uznal, že není všechno jen »příroda«, ale že třeba si všímati i života ostatního, který byl, je a bude a nedá se už nijak přenést se vším všudy jen do přírody. Snad tu Seton slevil, myslím však, že na prospěch věci. Horolezectví zůstalo stejně nepřístupné ohromné většině hochů. Který pak 14letý hoch poleze na Mont Blanc, Etnu, aby dostal odznak! Odpadlo však lovectví a zabíjení zvěře, zase jen na prospěch věci. Ne snad, že by se nemělo lovit vůbec, ale že požadavky byly namnoze nesmyslné (střílení se hřbetu slona, lov krokodýlů, hrochů, slonů a pod.).

Stupňů (hodností) bylo v »Book of Woodcraft« dvacettři. »Woodcraft Manual« má jich šedesát čtyři (Baden-Powell 58, my 57). Oněch 23 původních uvedl jsem v předešlém čísle t.l. Pro srovnání bude dobré poznat i tyto nové: uměl. průmysl, uměl. práce v kovu, atlet, dřevoštěp, ptáčník, ošetřovatel dětí, obchodník, táborník, táborový kuchař, táborový řemeslník, tábor. lékař, konservátor potravin (zejm. ovoce), veslař, tesař, občan, kořenář (léč. byliny), ochránce přírody, ošetřovat. nemluvňat, tanečník, bavitel, farmář (rolník), rybář, potravinář (úprava jich, chléb, sušení ovoce, saláty a pod.), lesník, hraničář, zahradník, zpěvák, všeumělec (handihelb), hlasatel, domácí kuchař, kovář, hostitel, domácí hospodář, lovec, lovec ve městě (hunter in town), indiánský řemeslník, znalec života a zvyků indiánských, praní prádla, zdravotnictví, cyklista, nakupovač, kovodělník, geolog, krejčí, ošetřovatel nemocných, vlastenec (patriotism), hrnčíř, skaut, skautský posel, námořník, střelec, chovatel 22)drobných zvířat, chov dobytka, hvězdář, plavec, učitel, tříletá služba, elektrotechnik, šofér, cestovatel, skaut v městě (village scout), geometr, znalec lesa, znalec významu ženy v dějinách. Některé z nich jsou zřejmě pro dívky, nápadno je však, jak přiblížil se tu Seton skutečnému životu, který se přece žije ve městě nebo na vesnici a ne v lesích, na prériích a v pustinách. Tím dal hnutí svému nový ráz, přiblížil se však také už docela k podstatě hnutí Baden-Powellovu, od kterého liší se namnoze jen pojmenováním, slovem, ne však duchem a významem. A to ještě: je patrno, že Seton opouští čirou indiánštinu, která se rozumně nedala výhradně držet. Co je na něm specielně amerického, odznaky, ceremonie, a pod., nehoví naší mentalitě a neujme se ani u nás. A tak zbude tu zase jen kostra tohoto obrodného hnutí mládeže, které se zove skauting a v němž oba tvůrci jeho, E.T.Seton i Baden-Powell hledají štěstí mládeže, učí ji žít, tvoří její charakter, probouzejí v ní člověka a jsou apoštoly bezvýhradného všelidského bratrství. Za to jsme jim oběma stejně vděčni a je jen škoda pro hnutí, že oba nedovedli trvale jíti společně po cestě jedné, když vede stejným směrem a k stejnému cíli. Čí tu vina, nechci rozsuzovati, ale spravedlivost káže konstatovati, že se Baden-Powellovi křivdí, podkládají-li se hnutí jeho cíle imperialistické a militaristické. Čtěte jeho řeči a spisy a uvidíte pravý opak. A mně se zdá, že hochy skauty a zálesáky nic jiného nerozlišuje, než ten »odznak« a pak - řevnivost dospělých.

Type book
Title Vůdce
Author Jan Novák
Translator
Editor
Illustrator
Year 1925
Publisher   Svazu Junáků-Skautů republiky Československé
Address Praha
Source djvu
Progress  Rozpracované knihy
Volumes
Pages Recenze na Seifertův překlad Svitku březové kůry v časopisu Vůdce č.5 str. 97 ročník VI. 1925



Remarks

1)

Literatura.

Ernest Thompson Seton: Dvanáct tajemství lesa. Přeložil a životopisnou studií o Setonovi opatřil Miloš Seifert. Ilustrováno. Nákladem B. Kočího, Praha. Za Kč 5,-.

Svitek březové kůry. S použitím knihy »The Birch Bark Roll« od E. Thompsona Setona napsal Miloš Seifert. Nakladatel týž. Za Kč 20,-. Čilé a zasloužilé nakladatelství B. Kočího, ve snaze prospěti junáckému hnutí u nás, vydalo dvě knihy Setonovy, což nutno s povděkem kvitovati. Závadou je tu jen překladatel, lépe řečeno »upravovatel« Setona, Seifert. Je trapno a osudno, že na prameni Setonovy živé vody jako žába posadil se prof. Seifert, získav si výhradní právo na překlady do češtiny. Jedno z nejpřednějších a nejzávažnějších českých nakladatelství chtělo vydati základní knihu Setonovu »Dva malí divoši«, ale pro nepřijatelné podmínky Seifertovy muselo od toho na škodu věci upustiti a tak kniha vyšla u Nekovaříka, kterému Seifert svá práva »přepustil«, ve formě, o které bude nutno si promluviti. Aby bylo jasno, konstatuji, že Seton je nám stejně blízký jako jiní zakladatelé junáckého hnutí. Vždyť byl to prof. Svojsík, který prvý na Setona upozornil a napsal o něm studii do svého díla »Základy junáctví«[3]. Ideály Setonovy jsou i našimi, protože jsou to ideály všelidské, obecné, toužící po obrodě dnešního člověka a zejména mládeže, při čemž nikterak nestáváme se nevěrnými Baden-Powellovi, jehož soustava je tak blízká Setonově — jak jsem již ve IV. roč. t. l. dokázal — že se v podstatě neliší téměř ničím a po vnějškové stránce jen názvy a bezvýznamnými organisačními podrobnostmi. Ale to nutno říci hodně nahlas: Studiem Setona v originále a srovnáním se spisy, vydávanými Seifertem, vychází najevo, že Seifert není autentickým vykladačem Setonovým, ale že si přizpůsobuje 2)jeho myšlenky, aby se mu hodily do krámu jeho osobních ambicí a privátních názorů. A tak tvrdím, že organisace, které vyhlašují, že jdou se Setonem a neberou přímo z něho, ale z jeho »tuzemského« vykladače Seiferta, nepropagují skauting, nebo junáctví — chcete-li — Setonovo, ale Seifertovo, a to je v očích lidí, podstaty věcí znalých, rozdíl zásadní. Ke knihám právě vydaným připomínám: Skvělý traktát Setonův, »Dvanáct tajemství lesa«, doprovodil Seifert životopisnou studií o Thompson-Setonovi, za kterou bychom mu mohli býti vděčni, kdyby jen dovedl být objektivní a neurážel a nehanil jiné jedním dechem, co chválí a vynáší Setona. Druhou knihu nazval »Svitek březové kůry«. S těmi »svitky« je to takto: první, »The Birch Bark Roll«, vyšel 1902[4]. V r. 1910 vydal Seton knihu »Boy Scouts of America«, obsahující i »Svitek«[5]. »The Book of Woodcraft and Indian Lore« vyšla 1912[6]. Po té mám v ruce »Manual of the Woodcraft Indians«, označený jako čtrnáctý svitek[7]. V r. 1917 vyšla kniha »The Woodcraft Manual for Girls« jako patnáctý svitek[8] a v r. 1922 vydán »The Woodcraft Manual for Boys« jako sedmnáctý svitek[9]. Podle kterého ze »Svitků« upravoval Seifert ten svůj, neudává[10]. Knihu rozdělil na dvě části: Lesní moudrost, o níž praví, že ji napsal sám — tedy Seifert a ne Seton — to nutno míti na paměti. V této části exploituje Setona, jak se mu to hodí a způsobem sobě vlastním a už všeobecně nechvalně známým promlouvá o Woodcraftu, úsilně se namáhaje postaviti Indiána za jediný a jedinečný vzor a tupí »vojácký skauting Baden-Powellův«. Druhá část je »Kniha orlích per«, návod, jak získati odznaky za činy a mistrovství nejrozmanitějšího druhu. Seton rozeznává tu »činy« a »stupně« nebo »hodnosti« (coups and degrees). Za činy — malé a velké — dává orlí péra, za hodnosti odznaky, vyšívané čtverečky (my kolečka!). Nemám po ruce nejnovějšího vydání »Manualu«, abych mohl referovati, pokud se Seifert drží Setona a pokud staví sám. Podle »Manualu« z r. 1922 rozchází se hodně se svou předlohou. Že tu vypouští tuto větu: A soldier's War medals count for a grand coup each, každá vojenská válečná medaile počítá se za velký čin, větu, kterou najdeme v Setonovi už v r. 1912, nás nepodiví. Jak by jinak dokázal, že skauting Baden-Powellův je »vojácký« a Setonovo woodcraft nikoli? Že vypustil z mistrovství i zkoušku »Citizen«, občanství a »Patriotism«, vlastenectví, to nás u Seiferta také nepřekvapí. Ačkoliv tvrdí, že jeho kniha je pro obě pohlaví, vynechal všechny krásné průkazy, které Seton zavádí pro dívky a ženy. Jíti do podrobností v jednotlivostech, vymyká se z rámce tohoto referátu a bude o tom promluveno jindy. Poučeným vůdcům a zpravodajům otevře studium těchto knih rozhled hlavně po díle Seifertově. Co o Setonovi se tam dí, nutno bráti »cum grano salis« a snažiti se, pokud možno, o poučení z originálních děl tohoto geniálního pedagoga a reformátora životního.

  1. Kniha byla vydána učitelským nakladatelstvím Dědictví Komenského.
  2. V tomto případě jde o zavádějící název časopisu. Ve skutečnosti šlo o časopis Vůdce, vydávaný pro skautské vůdce organizace Svaz Junaků-Skautů RČS.
  3. Tuto studii ve skutečnosti nenapsal Svojsík, ale Václav Klofáč.
  4. Není pravda. Autor článku Jan Novák - Mangidon vychází z informací zprostředkovaných Seifertem. Seton označil jako první vydání sérii článků, která vycházela od května do listopadu 1902 v magazínu Home Ladies Journal až dodatečně. První knižní – či snad lépe sešitové – vydání později označené jako druhé, vyšlo až v následující roce 1903.
  5. Jan Novák - Mangidon měl nejspíš na mysli deváté vydání, které bylo určeno pro skauty — plným názvem Boy Scouts of America - Official handbook, které ze Svitku obsahuje pouze přehled výkonů potřebných pro získání orlích per. Zcela chybí organizační část — ta byla nahrazena organizační částí BSA vycházející z Baden-Powellova konceptu — i části, které byly nutné k tomu aby vůbec možné nějakým způsobem se systémem orlích per pracovat.
    Seifert však měl k dispozici osmé vydání, které vyšlo rovněž v roce 1910, pod názvem The American Boy Scout - The offcial Hand-Book of Woodcraft for the Boy Scouts of America.
  6. První vydání The Book of Woodcraft, u kterého byla součástí rovněž organizační část, systém orlích per a — nově zavedená — mistrovství.
  7. Vydání z r. 1915, na jehož základě vedl Jan Novák - Mangidon svou kritiku vůči Seifertovi ve IV. ročníku časopisu Vůdce
  8. Podle tiráže tato kniha vyšla v r. 1916. Její vydání spadá do období počátku chaosu označování edicí The Birch Barch Roll
  9. Ve skutečnosti toto vydání vyšlo již v roce 1918. V případě posledních dvou Svitků měl evidentně Jan Novák - Mangidon k dispozici dotisky, o jejichž existenci svědčí datované titulní listy. Obsahově se však nijak nelišily od výtisků původních.
  10. My dnes již zcela bezpečně víme, že Miloš Seifert - Woowotanna svou verzi překladu původně dělal podle sedmnáctého a osmnáctého vydání Svitku z r. 1918, kterou aktualizoval dle tehdy zcela čerstvě vydaného dvacátého vydání s názvem "The Birch Bark Roll of Woodcraft:For boys and girls from 4 to 94" z r. 1925. Byl to tedy sám Seton a jeho spolupracovníci, kdo udělal změny, ze kterých obviňuje Novák Seiferta
    O tom, že Miloš Seifert - Woowotanna pracoval s již hotovým překladem předchozích vydání, svědčí vyřazené stránky překladu, nalezené v archivu NPKM JAK v Praze, které byly u Setonova vydání z r. 1925 vypuštěny.