Jan Novák:
Cesty skautské výchovy.
Glosy ke knize Miloše Seiferta
Přírodou a životem k čistému lidství.
I.
Už pomalu rok zabývám se touto knihou. Mučil mne její problém. Kolikrát už vzal jsem péro do ruky a zase odložil. Ale není zbytí. Nutno se s knihou touto vyrovnati. Nejsem jejím čtenářem povrchním. Kdo ji čte po prvé, přečte ji možná i naráz a neinformovaného snad i uchvátí. Je psána svěže. Dovede úžasně sugerovati své názory, i když je o několik stránek dále popře. Je to kniha, která se staví, jakoby přinášela mnoho krásy, mnoho vůně, mnoho jasu. Ale — řeknu to hned — v tom podobá se nádhernému květu, jedovatému však. Nezkušeného krása uchvátí, vůně omámí, jas oslepí, ale abstrahuj tu krásu, vůni, jas, zůstane ti něco, čeho se lekáš.
Toto poznání přijde, když čteš po druhé po třetí, když vezmeš k ruce Woodcraft Setonův a srovnáváš, když počneš přemýšleti u uvažovati. Tu vysvitne také jasně jedna věc: kniha je psána tendenčně. To poznání učiní zkušenější skautský pracovník ostatně už i při prvním třeba zběžném přečtení. A je psána tendenčně proti skautingu Baden-Powellovu, je psána tendenčně proti Svazu, o kterém se říká, že propaguje výlučně tento anglický systém. Z toho ..text pokračuje
