… přijít na sám nerv národního života Musí jít tak hluboko do duše národa, jak vysoko vztyčen je skautský cíl: vychovat Čecha — Člověka. Sokolstvu národní genij dal Tyrše, skautingu československému Seifert jím není a nebude. Hlavně proto ne, že sám sobě není jasný, že v jeho hlavě i knize panuje užasný ideový zmatek. Bylo by troufalé, kdybych tohle tvrdil bez důkazu. Dokážu tedy.
První kapitola knihy Seifertovy „Junák minulosti“ je vlastně zpovědí Seifertovou a v ní je obsažen i názor jeho na soustavy skautingu. Rozborem této kapitoly samotné dospěje přemýšlející k tomu, že je dokumentární tvrzení mé o bludné cestě autorově, který je mládeži ne majákem na skalnaté výspě, ale bludičkou v bařinách.
Srovnání Praslovanů s Indiány je velmi trefné. Jistě stará kultura pastýřská národů slovanských, jejich život v přírodě a později vyvinuvší se kultura rolnická s názory právními, zvyky a obyčeji dala by našemu skautingu aspoň tolik, co indiánská kultura dává skautingu Setonově. Vzkřisit tyto myty ukládá Seifert junákům. Jak, to však nepraví.
Pak jde čerpat z historie, naší i jinoslovanské. Nu, tohle snad dělali i jiní, to děláme i my a není nam přece ani jinak možno. Vždy, ať vyjdeme odkudkoli, musíme se vrátiti k sobě k svému národu, k svým hrdinům i světcům, jinak ztratili bychom podstatu svého bytí, svou národnost, svůj ráz, svou duši, své všecko. Skauting je pojem internacionální asi tak dalece, jako pojem lidství. Jsem člověk, ale při tom Čech, jsem skaut, ale při tom Čech. Tuhle ideu skauting vždy a všude akcentuje, proto tvoří bratrství národů, proto přímo vybízí a nutí — a sám Baden-Powell při jedné příležitosti příkře odmítl námmět přísné uniformity světoveho skautingu — aby každý národ vyžil se po svém, svérázně, ovšem beze všeho národního šovinismu, třídní nenávisti, a náboženské nesnášenlivosti.
Správně je definován „junák“: kdo usiluje o své všestranné zdokonalení a o povznesení lidstva; je průkopníkem nejvyšších ideálů lidstva.
A pak hned přicházíme k první netýkavce. „Odstraňme u nás slovo skaut,” praví Seifert. Můj bože, už v r. 1912 bylo odstraněno, nečekali jsme na Seiferta do r. 1920. Když před desíti lety hledal Svojsík český název pro české skauty, vzal na potaz řadu lidí, kteří mu mohli poraditi. Rozhodl se pak pro název junák, vydal „Základy junáctví“, vydal pod tímto názvem šest ročníků časopisu „Junák“, v časopiswch otevřel rubriku se stejným jménem atd. Slovo „skaut“ připojováno bylo jen jako bližší vysvětlení, aby také cizina viděla, že tihle „juáci“, jsou vlastně „skauti“. A proč se bál slova? V r. 1910 se ho Seifert nebál, užívat ho bez obavy ve své „Kapesní knížce“, nebál se ho ani Seton, který „založil organisaci. která dala vznik sdružení mládeže, zvané skauti“. Není a nebylo v naší moci učiniti, aby se zalíbilo a vžilo slovo „junák“ místo „skaut“. Naše zahraniční národní vojsko také bránilo se slovu ..text pokračuje
