Cesty skautské výchovy (1922)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search

Recenze na Seifertovu knihu Životem a přírodou k čistému lidství z r. 1920, publikovaná na pokračování v časopise Vůdce, v č.1 až 3, III. ročníku pod názvem Cesty skautské výchovy

Vydavatelem časopisu byla Svojsíkova organizace: Svaz Junáků-Skautů republiky Československé.

Na tuto recenzi reagoval Miloš Seifert článkem v lednovém čísle časopisu Skaut Průkopník (roč. II, číslo 1. z roku 1922), kde - podpořen nedávným listem od Setona - nevybíravě zaútočil proti oficiálnímu proudu Baden-Powellova skautingu, který u nás v jeho očích představovala právě Svojsíkova organizace: Svaz Junáků-Skautů republiky Československé.

Seifert tímto krokem vyvolal zášť, která pak vedla k jeho veřejné dehonestaci, osobní újmě a poškození dobrého jména.



1) Jan Novák:

Cesty skautské výchovy.

Glosy ke knize Miloše Seiferta

Přírodou a životem k čistému lidství.

I.

Už pomalu rok zabývám se touto knihou. Mučil mne její problém. Kolikrát už vzal jsem péro do ruky a zase odložil. Ale není zbytí. Nutno se s knihou touto vyrovnati. Nejsem jejím čtenářem povrchním. Kdo ji čte po prvé, přečte ji možná i naráz a neinformovaného snad i uchvátí. Je psána svěže. Dovede úžasně sugerovati své názory, i když je o několik stránek dále popře. Je to kniha, která se staví, jakoby přinášela mnoho krásy, mnoho vůně, mnoho jasu. Ale — řeknu to hned — v tom podobá se nádhernému květu, jedovatému však. Nezkušeného krása uchvátí, vůně omámí, jas oslepí, ale abstrahuj tu krásu, vůni, jas, zůstane ti něco, čeho se lekáš.

Toto poznání přijde, když čteš po druhé po třetí, když vezmeš k ruce Woodcraft Setonův a srovnáváš, když počneš přemýšleti u uvažovati. Tu vysvitne také jasně jedna věc: kniha je psána tendenčně. To poznání učiní zkušenější skautský pracovník ostatně už i při prvním třeba zběžném přečtení. A je psána tendenčně proti skautingu Baden-Powellovu, je psána tendenčně proti Svazu, o kterém se říká, že propaguje výlučně tento anglický systém. Z toho 2) vznikl u nás názor, že, kniha Seifertova je autentický skauting Setonův. Dokážu v dalším, že je to hrubý omyl, že právě v tom ideovém, jak správně, vystihl už dr. Chalupný v Sokole, je Seifert Setona vzdálen na hony. Přijal-li Seifert, do knihy řadu věcí ze Setona, jsou to většinou věci ,vnějškové a to takové, za kterými ani nepůjdeme (indiánština), ač dlužno přiznati, že u Setona možno se důkladně poučit o různých disciplinách skautských — což se jistě u autora takového významu, jako je Thompson-Seton, rozumí samo sebou. Takto však kniha Seifertova nepropaguje skauting Thompson-Setonův, ale skauting Seifert—Krchův. Jméno Ferdinanda Krcha, spolupracovníka. Seifertova, najdeš ke konci knihy. Je to už takový zvyk Krchův, ze svoje světlo staví vždy pod cizí kbelec (viz Křička: Dítě a hudba, kde autorem celé podstatné a obsáhlé textové části je Krch). A tak není z knihy jasno, co je Seitertovo a co Krchovo. Ale jak znám Krcha, redaktora zaniklých „Zájmů všelidských“, soudím, že značná část pedagogického romantismu, kterým kniha zejména v mravní stránce výchovy oplývá, připadá na vrub Krchův. Odpovědnost ovšem nese Seifert.

Nutno se tedy na knihu dívati jako na pokus vyřešení skautingu československóho, jemuž za podklad byl systém Thompson-Setonův při štítivém téměř pohrdání a až urážlivém hanění Baden-Powella. To je ovšem specificky české. Seton a Powell se rozešli, cela ohromná dnes organisace americká odpadla od svého zakladatele a chief-scouta Setona a jde jinou cestou, Baden-Powellovou, ale v žádné publikaci, v žádném časopise obou stran nenajdete příkrého slůvka, nenajdete ani stínu hořkosti, každý jde po svém, ať druhý pracuje podle svého svědomí, jak nejlépe umí. Jen náš člověk, odkojený hnusným stranictvím, nedovede se dívat objektivně a v zaslepené vášni partikularismu bije hlava nehlava i toho, z něhož nakonec sám čerpá.

A při vší zdánlivé rozdílnosti jsou přece Thompson-Seton i Baden-Powell v jádru sobě tak blízcí._Je to stejná idea, která je spojuje: pomoci mládeži z bídy, do které ji přivádějí různé okolnosti, mezi nimi neposlední i škola. Ovšem cesta, metoda obou tvůrců skautingu je různá a řekl bych to tak: komu jde o výchovu individua, které může svůj život vyžít v úzkém splynutí s přírodou při dobrovolném nebo okolnostmi zapřičiněném osamocení (viz Thoreau, američtí zálesáci, pionýři, farmáři), pracuj metodou lovce a přírodovědce Thompsona-Setona. Ten sám dobře to vystihuje ve své knize „Two little savages" („Dva malí divoši“). K realisaci metod Setonových hodí se širé prerie Sev. a Jižní Ameriky, jejich divoká horstva, pralesy i pustiny. Ale už i „tam začíná být toto pole trochu těsné. Pak ovšem jisté nepřehledné lany Rusi. Sibiře, končiny Afriky a Australie. Tu je možno býti lovcem. přítelem a náruživým milencem přírody a při tom šlechetným člověkem, jehož vzor máme pravě v Setonovi. A možno tu konečně hodit za hlavu všelijaké to „občanství“, možno žití podle svého „svědomí" bez ohledu napravo 3) nebo nalevo, jen když ten život je pravdivý, čistý a šlechetný. Máme-li však na mysli člověka jako člena lidské společnosti, který žije s ostatními v úzkém zájmovém prostředí, máme-li na mysli člověka, který, chce-li býti živ, musí potlačit svou individualitu, musí omezit své sobectví, musí ukrotit své touhy a tužby na prospěch celku, pak je tu metoda Baden-Powellova. Marně bychom zavírali oči, ta doba je tu, a to doba kolektivnosti, doba kooperace, doba jednoty a touhy po bratrství všeho lidstva, kdy počíná se uplatňovati Tyršovo prorocké: Jedinec nic, celek vše. Jsou-li všichni dobří, je i jedinec dobrý, jsou-li všichni šťastni, je i jedinec šťasten. Baden-Powell vychovává občana—dítě v občana—dospělého. A je marno, kruť se jak kruť, pokud jsi živ v těchto našich poměrech, musíš vyřešit onen poměr sebe, jako individua, k lidské společnosti. Tohle řešení se pak povedlo Baden-Powellovi téměř ideálně, čímž ani stín hany nepadej na Setona, který opět za svým cílem dovede jít mužně, čestně, poctivě. Je na snadě, že Seton, lovec od kosti, dítě přírody, syn lesů, hor a planí, bratr tvorů divočiny, nedovedl svůj volný naturel přizpůsobiti poměrům, v nichž se necítil volným. Jde tedy svou cestou. Ale je proto skauting Baden-Powellův špatný, nutno mu proto lát a jej tupit?

Kdo pozorně prostudoval systém Baden-Powellův, ten poznává, že je to synthésa všeho toho, v čem dítě může vyžít své dětství krásně, plně, radostně, ale zároveň užitečně a to pro sebe i pro jiné. A mně vyniklo ze studia obou, Setona i Powella, to poznání: Seton, jak se jeho poměr k světovému skautingu dnes utvářil, při všem svém dovolávání sociálního ducha a cítění Indiánů, kteří stejně jako první křesťané byli komunisty se společným majetkem, zůstává výlučným a téměř aristokratickým individualistou, který odchází od společnosti, která mu nekonvenuje, od mass do samoty, obklopuje se jedinci nepočetnými, vybranými a žije s nimi a učí je žít život sice krasný, ale exklusivní. Tedy jakési Odi profanum vulguc. Powell, třeba generál, staví se rovnýma nohama do společnosti, třeba rozvracené, a je snahou jeho, aby ji obrodil, ušlechtil, hlavně učinil lidštější. Proto hledí zabrat okruh co největší, hledí pomoci ne jen několika vybraným, ale pokud to možno, všem, jde k massám a hledí pro své hnutí obrodné zainteresovat všechny, kteří dnešní společnost lidskou tvoří, vznesené i prosté, bohaté, i chudé, všechny strany politické, všechny rasy, všechny národy, všechny církve a vyznání. A cílem jeho: ze světového Bratrstva hochů utvořiti Bratrstvo všelidské.

Kde je místo československého skautingu, je, myslím, na bíledni. Celé uspořádání našeho společenského života, ve kterém žijeme a z něhož nikam utéci nemůžeme, poměry přírodní naší vlasti — což konečně v celé Evropě a v civilisovaných končinách amerických i jiných světadílů je stejné — nutí nás jíti cestou Baden-Powella, aniž bychom se štítili tisícihlavého členstva. To však nebude nikdy příčinou, abychom po vzoru Seifertově pohrdali Setonem a jej tupili 4) jako on činí Powellovi. Oddaně a pokorně dáme se, nevědomí, poučiti i Setonem a přijmeme vše, co s dobrým svědomím přijmout můžeme a musíme. A že skutečně tak činíme, toho svědectvím jsou Svojsíkovy „Základy junáctví“, kde Thompson-Seton postaven je již v r. 1912 před Baden-Powella a pojednáno o něm mnohem obšírněji než o B-P. A svědkem je tu sám Seifert, který Setona poznal právě ze Svojsíkových „Základů junáctví" a do své „Kapesní knížky'“ z r, 1913 opisuje z nich, že Seton je vůdcem a zakladatelem skautských čet, jichž členů je dnes na 300.000 (ejhle, tu se nebál tisícihlavé organisace). A jestli se k nám v té době ještě nedostal Setonův „Woodcraft“ (vyšel 1912), nemohl z něho čerpati pak ani Svojsík, natož Seifert, o němž je známo, že v té době angličiny neovládal. Dnes už ovšem Seton není vůdcem americké organisace Boy scouts a je pamětihodno, že „Základy junáctví“ i „Základové skautingu“ jsou jediné skautské příručky, kde vliv Setonův na skauting byl tak vyzdvižen. V žádné jiné cizojazyčné tomu tak není.

To bylo třeba uvést napřed, než přejdu podrobně k jednotlivostem v knize. Nebudu psát kritiku. Pokud je kniha dobrá nebo špatná, není mi už dnes problémem. Mně dnes jde o to, abychom řekli se své strany své, neboť kniha na velmi četných místech k tomu přímo vybízí, jsouc někde zrovna osobní.

Až dosud četl jsem o knize tři posudky: dra Chalupného v „Sokole“, celkem objektivní, až na to „vycházení od Husa", které Chalupný sám má za ne zcela správné, a na ono konstatování po třech podstatných výtkách, že skauting Seifertův je něčím vyšším než Baden-Powellův. Nu, Seifert a Baden-Powell — nějaký rozdíl on tu jistě bude, v díle, skutcích i v osobách. Pak byl posudek dra. Hořejšího v „Sokolici“, naveskrze pochvalný s podotknutím, že kniha Seifertova je plna sokolského ducha. A konečně kap. Procházky ve „Cvičiteli“, naprosto odmítavý („nebezpečná kniha“) a to i vůči celé myšlence skautské. Tedy vesměs posudky z kruhů sokolských. Máme-li na zřeteli skauting jako doplněk výchovy školské, je nutno pro jeho obecnou platnost a cenu, aby i od nás řečeno bylo upřímné a vážně slovo.

Ja nepíši tedy, jak jsem už řekl, kritiku, řádky mé jsou vlastně polemikou, jsou osvědčením našeho stanoviska, jsou obhajobou našeho programu, který je Seifertem tu zjevně, tu skrytě napadán.

II.

Kniha Seifertova presentuje se nám i doporučuje jako samostatné vyřešení československého skautingu. Ne definitivní, neboť autor praví sám (str. 23.): „O českém junáctví bude se ještě mnoho a mnoho přemýšlet a nic je nerozřeší, než praktické pokusy a zase jen pokusy“. A tak také přítomná. kniha je jen pokus. Každý, kdo bude chtít definitivně řešit problém československého skautingu, bude musit jíti železnou logikou národní moudrosti české, musí 5) přijít na sám nerv národního života Musí jít tak hluboko do duše národa, jak vysoko vztyčen je skautský cíl: vychovat Čecha — Člověka. Sokolstvu národní genij dal Tyrše, skautingu československému Seifert jím není a nebude. Hlavně proto ne, že sám sobě není jasný, že v jeho hlavě i knize panuje užasný ideový zmatek. Bylo by troufalé, kdybych tohle tvrdil bez důkazu. Dokážu tedy.

První kapitola knihy Seifertovy „Junák minulosti“ je vlastně zpovědí Seifertovou a v ní je obsažen i názor jeho na soustavy skautingu. Rozborem této kapitoly samotné dospěje přemýšlející k tomu, že je dokumentární tvrzení mé o bludné cestě autorově, který je mládeži ne majákem na skalnaté výspě, ale bludičkou v bařinách.

Srovnání Praslovanů s Indiány je velmi trefné. Jistě stará kultura pastýřská národů slovanských, jejich život v přírodě a později vyvinuvší se kultura rolnická s názory právními, zvyky a obyčeji dala by našemu skautingu aspoň tolik, co indiánská kultura dává skautingu Setonově. Vzkřisit tyto myty ukládá Seifert junákům. Jak, to však nepraví.

Pak jde čerpat z historie, naší i jinoslovanské. Nu, tohle snad dělali i jiní, to děláme i my a není nam přece ani jinak možno. Vždy, ať vyjdeme odkudkoli, musíme se vrátiti k sobě k svému národu, k svým hrdinům i světcům, jinak ztratili bychom podstatu svého bytí, svou národnost, svůj ráz, svou duši, své všecko. Skauting je pojem internacionální asi tak dalece, jako pojem lidství. Jsem člověk, ale při tom Čech, jsem skaut, ale při tom Čech. Tuhle ideu skauting vždy a všude akcentuje, proto tvoří bratrství národů, proto přímo vybízí a nutí — a sám Baden-Powell při jedné příležitosti příkře odmítl námmět přísné uniformity světoveho skautingu — aby každý národ vyžil se po svém, svérázně, ovšem beze všeho národního šovinismu, třídní nenávisti, a náboženské nesnášenlivosti.

Správně je definován „junák“: kdo usiluje o své všestranné zdokonalení a o povznesení lidstva; je průkopníkem nejvyšších ideálů lidstva.

A pak hned přicházíme k první netýkavce. „Odstraňme u nás slovo skaut,” praví Seifert. Můj bože, už v r. 1912 bylo odstraněno, nečekali jsme na Seiferta do r. 1920. Když před desíti lety hledal Svojsík český název pro české skauty, vzal na potaz řadu lidí, kteří mu mohli poraditi. Rozhodl se pak pro název junák, vydal „Základy junáctví“, vydal pod tímto názvem šest ročníků časopisu „Junák“, v časopiswch otevřel rubriku se stejným jménem atd. Slovo „skaut“ připojováno bylo jen jako bližší vysvětlení, aby také cizina viděla, že tihle „juáci“, jsou vlastně „skauti“. A proč se bál slova? V r. 1910 se ho Seifert nebál, užívat ho bez obavy ve své „Kapesní knížce“, nebál se ho ani Seton, který „založil organisaci. která dala vznik sdružení mládeže, zvané skauti“. Není a nebylo v naší moci učiniti, aby se zalíbilo a vžilo slovo „junák“ místo „skaut“. Naše zahraniční národní vojsko také bránilo se slovu 6) legionář a přece zůstane mu na věky. A ještě maličkost, ale charakteristická. Když už se konečně „junák“ začal ujímat, našli se dobří lidé, kteří řikali: „Pozor, tohle jsou junáci, to nejsou vůbec skauti, skauti jsme my, u nás je skauting pravý, nefalšovaný, tamto je pouhé junačení!“ — Tendence byla průhledná a není naší vinou, že pak junáci, kteří přece cítili také skautsky, hlásili se i k tomu jménu. Kdo by pak nechtěl tomu jménu rozuměti symbolicky, kdo by chtěl vychovávati detektivy, kdo by na př. řekl skautu, abych užil příkladu z posledních dnů: „Jdi, a pak mi po přednášce povíš, co N. N. mluvil o cizích organisacích,“ to přec není žádný skautský vůdce, to je ……… Nu dost!

Zde bych rád také vyvrátil omyl, který se přenáší z knihy do knihy. Hochy-skauty v Mafekingu neorganisoval Baden-Powell, ale Lord Edward Cecil, jak správně uvedeno v „Zákl. jun.“ již v r. 1912. Baden-Powell je tak poctivý, že by to pověděl a nemá konečně," proč by to zakrýval, kdyby on byl jich původcem. Za svého pobytu v Jižní Africe pozoroval nejen tyto hochy-skauty, ale i domorodce, a z tohoto pozorování a ze zkušeností z jiných kolonií vyrostla mu idea skautství.

A teď: podle Seiferta „vývoj junáctví zabředá u nás víc a více v nebezpečí, do kterého jej dnes přivedli někteří lidé, kteří organisujíce tisíce hochů nedovedou jim dáti nic více, než kopii anglických forem.“ Ale přes to, „že zásluhy B.-P. jsou ohromné, a Angličané mohou na svůj skauting býti hrdi“, volá S.: „Zadržte! Pro český národ byl by anglický skauting takovým neštěstím jako football. Můžeme být šťastni, že anglický skauting budí v nás odpor. Slovanská duše je přece jen značnou měrou odchylná od anglické. My chceme především důslednou, hlubokou, filosofickou pravdu, sílu duchovního principu, smysl toho, co děláme.“ Probůh, což Angličané chtějí něco jiného? Proč tohle S. povídá? Ovšem, nemá každý možnost přesvědčit se z pramenů a korigovat toto tvrzení a proto je velmi neupřímné, informuje-li S. své čtenáře, jakoby Angličanům šlo o nějaký projev čistě vnějškový, o nějakou pentličku, odznak, hadřík. Inteligence národa, ze kterého vyšel Bacon, Shaftesburry, Locke, Hume, Newton, Macaulay, Carlyle, Smiles, Mill Spencer, Ruskin, je jistě aspoň tak hluboce filosoficky založena jako S. a jeho družina. A při tom S. chytrácky zamlčuje, že ty odznaky, stužky, zkoušky, obřady, sliby, zákony má i Thompson-Seton. A varuje dále: „Musíme dobře vědět, co děláme, a nebýt tak slepí a neopičit se. Anglický duch je snad slovanskému nejblíže ze západních národů.“ (Viz výše: Slovanská duše je značně odchýlena od anglické — ale: anglický duch je slovanskému nejblíže! Jaký to zmatek!)

III.

Čtouce dále dovídáme se, proč stal by se anglický skauting naši zhoubou: „Nuže, přišerné stíny leží na anglickém skautingu. Zakladatelem je generál.“ Washington byl také generál a generálem 7) byl konec konců také Žižka a v jistém smyslu i Masaryk. Proto přece nemusí na díle B.-P. ležet příšerné stíny. Ale on „měl cíle imperialistické, první skauti, které měl, zúčastnili se války — (nepravda, dokázal jsem výše) — z organisace a ze vší činnosti anglických skautů vane duch militarismu.“ Ne a ne! To se praví o národě, který jediný z evropských neměl branné povinnosti! To se praví o národě, který jediný z evropských uznával lidskou důstojnost, nikoho k vojáctví nenutil zákonem, ale učinil je dobrovolnou službou. Nebudu však dělat cizím advokáta. Je nám samým dost a dost se bránit. „I u nás Svojsík nazval skauting výchovou pro brannost,“ čteme dále. Myslím, že je na místě s touto věcí se důkladně vypořádat. Tady se už trochu dlouho fixluje, ne jen se strany Seifertovy. Tedy jasně: Bojovnost úmyslná, schválná, útočná, to je bojovnost loupežnická. K té my nevedeme, a kdo by to chtěl tvrdit, je lhář a na cti utrhač. A kdo by chtěl tvrdit, že my sledujeme cíle imperialistické, takovému bláznu bychom se musili vysmát do očí. Obrana však nejdražších statků člověka, obrana přesvědčení, víry, domova, domácího krbu, rodičů, dětí, obce rodné, obrana poctivě nabytého majetku a statku, taková bojovnost je povinností a konání povinností je občanská ctnost. Masaryk nedávno řekl: „Pokládíme válku za veliké zlo, avšak obranu za povinnost.“ Brannost je osobní síla, která nikomu neubližuje, ale sebe od ublížení brání To je brannost, jak my ji ve své skautské výchově chápeme. Co je tu zrůdného? Co je tu opovržení hodného? Kdo z nás kdy řekl, že by pusté, loupeživé vojáctví nebylo skvrnou lidstva? Jděme však dále: na str. 120. píše S. o svém junákovi: „Kdyby vypukla válka, nezúčastnil by se jí v nejmenším.“ Aby nebylo možno z tohoto tvrzení se vykroutit uvádím sám: Tenhle „mravní požadavek“ klade S. na hocha 14—16letého, a uvádí ho slovy: „Je schopen sebeobětování. (!!) Kdyby vypukla atd." Z toho plyne, jak prázdně, liše a nicotně vyzní ty požadavky, “když se takovým romantickým způsobem rozdělují na hromádky. Ale mohlo by se říci: to je požadavek pro 14letého hocha. No, tak tomu není! Sám S. povída, že jsou to příklady či ukázky postupu a provádí je od 6 let až do věku mužného. Je jasno, že 14letého chlapce nepošle nikdo do války, ale to je mravní požadavek, který se má v té době vžít a projevit a stát se pevným přesvědčením pro život budoucí, věk mužný. To přec nebude nikdo tvrdit, ani S., jenž je „důsledný“, že by bojoval za vlast ve 20 letech ten, kdo byl ve 14—16 letech učen a přesvědčen, že se nesmí zůčastniti valky ani v nejmenším. Tedy, kdyby nám — nedej bůh — nějací lidští „bratři“ (já se k tomu ještě vrátím) začali páliti krovy nad hlavami, bili ženy, děti, starce, měnili naše žírné lány v pustiny, otevírali hrudi a žíly naším otcům, bratrům, Seifertův junák nezúčastnil by se války ani v nejmenším. Pamatujte si to, bratři Sokolové, kteří sami sebe nazývate národním vojskem, to je psáno v knize, která podle dra. Hořejšího je plna sokolského ducha. Jak jinak napsal vám to váš Tyrš! Čím by tedy byl 8) v těžkých dobách svého národa junák Seifertův? Buď zbabělý sketa nebo — ulejvák. A tomu se říká „junácká výchova“. Jak jinak to uměli srbští hoši-junáci, když jim rakouská soldateska přišla do země! To ovšem byli, jsou a budou junáci, ale Seifertovi „junáci“, vychová-li jaké podle své knihy, budou baby.

Tvrzení svoje o militarismu angl. skautingu dokládá S. i tím, že mu v čele jsou vojenští zástupci, princové, ba i sám král. Ti vojenští zástupci! Jeden z nich, R. E. Phillips, napsal ve své knize (Patrol system str. 44): „Mějme však na mysli, že nikdy neučiní dobrý dojem ona družina, která se honosí vojenským parádním nátěrem, ale jistě ta, která má vždy vzhled pracovní, je čilá a pilná“ Tedy zřejmě hrozný „militarismus“. A ten král s princi! Ve Štokholmu při Olympiadě konal švédský korunní princ službu se skauty ve stadionu. A ve Spojených státech, kde snad je přece aspoň „trochu“ demokracie, stáli a stojí skautingu v čele jacísi presidenti Roosevelt, Wilson, Harding. Nám postavil se za ochránce president Masaryk. Jsou snad i tohle „příšerné stíny" ležící na skautingu? Napsal Aristoteles, že jak monarchie, tak i aristokracie a demokracie jsou stejně dobré a oprávněné, vládne-li se jen pro blaho celku. Je-li národ s jistou formou vládní spokojen, je-li při ní šťasten, jde-li mu k duhu a postaví-li se její představitel skautingu v čelo, jaké tu „příšerně stíny“?

Aby ukázal slabiny B.-P. systému, S. dí: „Na druhé straně prohlašuje B.-P. skauting za bratrství celého světa. Jak se to spolu srovná? To se ti „bratři“ mají jednou jít vraždit?“ Nechám mluvit Josefa Holečka, který v „Národní moudrosti“ věc tuto velmi dobře postihuje. Ohledně našich ideálů světového bratrství je pesimistou. Praví („Národní moudrost“ str. 35.):„Světová válka nás přesvědčila, že člověčenstvo dokonce nespěje k světovému bratrství, ale že se rozdělí na dva tábory národů: v jednom budou ti, kteří nespouštějí s očí ideál dobra ani ve vřavě bitevní a mají vědomí, že za něj cedí svou krev na bojištích; v druhém budou národové, bojující za zlo i tenkrát, když předstírají opak. V prvém táboře mají národové moudrost kladnou, v druhém zápornou.“ A na str. 39. pokračuje: „Jako není smíru mezi dobrem a zlem, tak ho nebude ani mezi oběma tábory národů. I v míru se bude v boji mezi nimi pokračovati, ovsem zbraněmi národní moudrosti. Nepravím: zbraněmi ducha, jak se dosud říkalo, neboť duch mají i národové nemoudří; nepravím ani zbraněmi kultury a civilisace, neboť také jimi tábor nemoudrých mávati bude. I bude třeba, aby části tábora s národní moudrostí kladnou i po válce zůstaly úzce a pevně semknuty, nejen za účelem sebeobrany, na niž jim bude i příště pomýšleti, nýbrž i aby se blíže a hlouběji poznávaly a vždy lépe si rozuměly."

Tak Holeček. On, jak vidíme, láme hůl nad svorností všelidskou a sám, ač svou filosofii národní zakládá na Petru Chelčickém a Českých bratřích a tak výrazně ji vyslovuje ústy sedláka Kojana, ač jeho filosofie plna je čistě nauky Kristovy a ducha křesťanskeho: 9) nebojí se mluviti o sebeobraně, na níž bude pomýšleti, Holeček má na mysli nynější společnost dospělých. Skauting, kterému přece toto poznání není tajností, chce stavěti zlo, vyvěrající z propasti dělicí oba tábory národů. A jde při tom k mládeži. Skvělý to pokus — z bratrstva hochů vytvořit bratrstvo dospělých! Povede se — nepovede? Povede-li se — a my chceme, toužíme, dychtíme, ze vší sily pracujeme, aby se povedl — pak už nebude potřebí pomýšleti na sebeobranu. A nepovede-li se? Pak, skaute, buď připraven!

Tohle všecko S. dobře ví, vždyť, na 49. str. píše: „S jásotem však vítáme myšlenku, kterou šíří angličtí skauti, že sorganisováním všech skautů vytvoříme Bratrstvo skautů celého světa, které bude znamenati úsvit nového života lidstva.“ To mu však nebrání, aby na str. 16. se B.-P. ironicky neposmíval. A dále! My jsme se tedy přihlásili do světové organisace skautské a chceme spolupůsobit při vytvoření onoho Bratrstva skautů celého světa. Myslíte, že S. jásá, jak výše povídá? Chyba lávky! O několik řádek níže hází nám na hlavu nepoctivost a neinformovaným tvrdí, že „organisujeme u nás skauting jako odbočku anglické organisace“. On ví, že tak jako my, jsou organisování skauti všech národů celého světa, i Spojených Států, kde jsou jistě velmi hrdi a žárlivi a na svou samostatnost nedali by si sáhnout. On ví, že je to souručenství ideové, že tu není nadřaděných ani podřaděných, že tu jsou jen rovnocenní, že tu není ani stínu tlaku nebo poručníkovaní ani v nejmenším. Ále domnívá se, že tímto tvrzením ublíží Svazu a proto — účel mu světí prostředky.

Aby byl hodně jasný ideový rozlom S. a jeho tápání, cituji toto (str. 362. z kapitoly Staří Řekové): „Pohyb, odvaha podníceny byly hudbou u Sparťanů, kdykoliv táhli do boje. — Tito silní, mladí lidé zpívali verše: Utvořte si velké a statečné srdce v prsou svých. — Byla skoro přeháněna tělesná výchova, zrušili rodinný život k vůli ní, od sedmi let rozdělujíce děti v setniny. — Lehají na hromadě rákosí, jedí málo, žiji hůře v městě než v táboře; neboť musí se otužovat budoucí obránci vlasti. — Na gymnopediích — přehlídkách — celý národ vystupuje, dítě, muž i kmet, ukazujíce i zpěvy osvědčujíce svou statečnost.“ Co to tu velebí S. ústy Hyppolita Tainea? Brannost Sparťanů. Tedy pro svou brannost — ano, i pro tu — jsou vám Řekové podivuhodný národ, že ho stavíte svým junakům jako skvělý vzor. Spartský junák směl býti pripraven na obranu vlasti, Angličan, Čechoslovák, nu, ten smí jen neodporovati zlomu. Sparťan byl pro totéž skvělým hrdinou, proč skaut bude „vrahem“. Je-li tohle ta vaše důslednost, hluboká filosofická pravda a síla duchovního principu, pak vštěpuje mládeži prapodivné zásady.

Nevím, v jaké souvislosti s touto skautskou branností konstatuje S., že „Baden-Powell vynáší policistu jako vzor skauta a gentlemana“. Myslim, že znám literaturu B.-P. úplně, čtu anglické i americké skautské časopisy, ale tohle tvrzení Baden-Powellovo nečetl jsem 10) nikde. Svědčí to o dvojím. S. chce takto uškodit B.-P. po ideové stránce u těch, kteří jsou neinformováni nebo téže mentality jako S. To je jedno. A druhé je onen podivuhodně zaostalý a v S. už asi petrifikovaný názor, který podědil ze starého Rakouska, že policejní strážník je a musí být mravně nižší, protože slouží vládě. Chcete otevírat jiným okna do světa, p. profesore. Otevřete je nejprve sobě! Takový anglický, americký, francouzský i náš policista, který s politikou nemá co dělat, jehož devisou je vskutku služba a ochrana bližním, který, často neváhá život nasaditi pro druhého, který ostatní chrání, bdě, když oni spí, to je gentleman, t. j. člověk ušlechtilý a jistě velmi mnohý aspoň tak vysoko mravně založený, jako leckterý náš mravů kazatel. Ovšem p. S. vidí stále rakouského policajta, vládního pochopa ze stanného práva a výjimečných stavů, a při svém „světovém“ názoru naráží všechno na své kopyto. 11)

IV.

Přicházím k nejožehavějšímu předmětu celé naší diskuse: k náboženství a k náboženské otázce, jak se promítá ve skautingu. S. píše, míře na Angličany a chtěje přibít i nás (str. 10.): „Anglický skauting je odporně klerikální. Anglie vůbec ještě je zaplavena arcibiskupy a biskupy, kteří jsou lordy a velkostatkáři. A tito lidé mají vůdčí postavení v místních jednotách i v „hlavním stanu“ (= skautský hlavní štáb). Dokonce instruktory ve správním sboru jednot jsou pravidelně kaplani, a mají v neděli odpoledne (kdy studenti mají jediný volný čas na vycházky) kázání a čtení bible pro skauty. Jak toto se srovnává se zásadou, že skaut je upřímný?“

Pohleďme; jak to v Anglii vypadá v poměrech náboženských. Všecka náboženství jsou tam dovolena a svobodna. Náboženská svoboda vyvinula se tam samorostle. Anglikánská církev (the Anglican Church) je sice státní, má právo na staré nadace (značně bohaté na desátek, ale ostatní církve jsou t. zv. selfsupporting, udržující se z vlastních prostředků. Každý však má právo přesvědčení své veřejně hlásiti, náboženských třenic není. Svědomí je vyňato z poručníkování jakékoliv vrchnosti a ani při sčítání lidu neptá se stát 12) nikoho po náboženství. Ze všeho obyvatelstva snad asi 50% hlásí se k církvi státní, ostatní k církvím nezávislým, ovšem jen podle přibližného odhadu. Státu opověděno je asi na 230 různých sekt. Vznik těchto sekt podmíněn je volným historickým vývojem a volným bádáním. Není tu na místě, abych vypočítaval různé ty denominace a jejich odstíny, mezi nimiž je také asi milion katolíků. Podobné poměry jsou i ve Spoj. státech, jenže tam není státní církve vůbec. Spíše bude správne říci, v čem kotví tato bohatá rozčleněnost náboženská. Je to hluboce založený náboženský duch rasy anglosaské. Duše této rasy je tak napojena religiosností v pravé podstatě tohoto slova, že ani jinak žít nemůže, jí je životní potřebou míti nějaké náboženství, hledati ty, kteří jsou stejného přesvědčení a tvořiti s nimi náboženské společenství. A nedá si, jak je vidět, nakomandovat nějaké určité přesvědčení (církve státem „uznané“) a jde vskutku cestou kacířství, v duchu naprosté svobody myšlení. Jenže u této rasy kacířství, sektářství nemá toho významu jako u nás, kde ještě do nedávna platilo „cuius regio, eius religio“. Tato naprostá svoboda svědomí oslepuje však u nás ty, kteří až po uši vězí v zastaralé ideologií a myslí, že se svým „kacířstvím“ byli by v Anglii a v Americe bůhví jakými hrdiny. A proto u nich Anglie, a já přidávám i Amerika, je odporně „klerikální“. Každý myslící vidí, že je to falšování pojmů. Země ty jsou náboženské, jestli odporně, to ještě povím, a ne klerikální, neboť právě touha po světském panování, po politice, vedle vzpoury proti mravnosti a veřejnému pořádku, jsou okolnosti, které každou podobnou sektu zabíjejí. Tedy taková je národní moudrost národa anglického, je to vnitřní podstata toho lidu a anglický skaut je upřímný, žije-li podle ducha svého národa, a proto nepotřebuje být S. haněn.

Jedno nedovede pochopit příslušník anglosaské rasy: jak někdo může žíti bez náboženství. Podobný názor jako Anglosasové mají germánští národové severští, na př. Švédové, kteří podle S. „dali hnutí (skautskému) ráz velmi praktický“. Švédští hoši v Londýně při skautském sjezdu ráno takto začínali den: Vůdce shromáždil je na galerii, hoši zapěli sloku náboženské písně (žalm), pohroužili se na několik okamžiků do vnitřního rozjímání, zapěli druhou sloku žalmu, pozdravili se se svým vůdcem a pak teprve dali se do denního úkolu. Inu, „odporně klerikální“! Slyšel jsem mluvit o zmíněném sjezdu ke skautům — ó hrůzo — arcibiskupa z Yorku, a málo kdy slysel jsem něco tak povznášejícího, tak vysoce mravného. O čem mluvil tento kněz? O čistém lidství, o lidském bratrství, o shodě a souladu všech národů; plemen i vyznání, ne na podkladě náboženském, ale na podkladě vzájemného poznání a lásky. Ovšem — a tu se opět ukazuje úzký názor S. — on, jak slyší biskup, vzpomene si na Huyna, Brynycha, Kolína et. tutti quanti a zapomíná, že biskupem byl i J. A. Komenský.

Tolik je jisto, že národové dospěvší k náboženskému duchu na základě svobodného, volného badání — nemám tu tedy na mysli 13) Španěly, Italy, moderní Řeky a pod. — jsou národové velcí a dovede-li americký president Harding ke konci své řeči nad hrobem neznámého vojína recitovati „Otče náš", a dovede-li celý národ při tom v úctě sklonit čela, co tu odporného, zač by se musil hanbit před p. S.? Pak je tu co činiti s ryzím projevem duše, čistým a vznešeným, s duší poctivou, přímou a ne pokřivenou.

Ještě dvou věcí z citovaného odstavce S. třeba se dotknouti. Je to čtení bible. Dr. Herben napsal: „Doba kacířů minula vlivem dvou nejnebezpečnějších odpůrců církve. To jsou bible a věda. Bible proto, že církev ji vydávala vždy za studnici svých pravd, ale když reformátoři Hus, Luther, Kalvín ji pročetli, pravd katolických v ní nenašli. Dali bibli do rukou svým posluchačům, což katolická církev vždy zakazovala a posluchači, nenalezše v ní církve katolické vůbec, odcházeli a tvořili nové společnosti náboženské: husitství a bratrství, luteranství a kalvínství atd.“ Či jak myslí p. S., že vzniklo husitství, bratrství? Která byla lidu nejmilejší kniha, jejž Denis nazýva „národem kalicha a bible“? Jestli tedy S. „vychází od Husa“, jak smí pohrdat biblí? A jací to budou „Chelčického boží bojovníci“, ti S. junáci, když právě Chelčickému základem je vůle boží, zjevená v Písmě svatém, v bibli? Já se k tomu ještě během rozboru vrátím, zde uvádím to jen proto, aby bylo vidět, že S. vlastně neví, čí je, že na jednom místě (str. 16.) boří a rozmetáva základy toho, co jinde (str. 42.) klade si za vysoký cíl.

Druhá věc jen tak mimochodem. S. lituje angl. skauty, že čtením bible přijdou o nedělní vycházky. To by měl S. vědět, že v žádném jiném národě — stejně ovšem i v Sev. Americe a evropských zemích severských — nedává se mládeži tolik příležitostí k volnému využití mládí, ať už ve formě těl. cvičení, sportu, campingu, styku s přírodou, což vše zahrnuje v sobě i skauting, jako právě v Anglii, klasické zemi sportu a těl. výchovy vůbec. Nemusí se tedy S. o anglickou mládež pokrytecky strachovat, že pro samé modlení se nedostane ani v neděli na vycházku. Ono je to sice i v Americe hodně podobné a Setonovi hoši to konec konců dělají stejně jako angličtí. Ale tu se to výborně hodí, aby bylo vidět, že B.-P. skauting je špatný.

Tolik jsem měl za nutné pověděti o náboženské otázce v Anglii a vztahu, který k ní má skauting. Přicházím nyní k nám. Slib anglických a amerických (ne Setonových!) skautů začíná: On my honour I will do my best: To do my duty to God — svou ctí zavazuji se konati, jak nejlépe dovedu: své povinnosti k Bohu. Skauting byl k nám Svojsíkem zaváděn kolem r. 1912, kdy také vyšly „Základy junáctví“. Jaké byly tehdy politické a mocenské poměry u nás, je ještě v příliš živé paměti, než abych to musil líčit. Vkloubiti skauting, výchovu mládeže, do našich řádů tehdejších, aby mu zůstalo s dostatek volnosti národní i náboženskě, a zase učiniti to tak, aby nebylo mladé hnutí hned v počátcích potlačeno a ubito ostražitými a nedůvěřivými Rakušáky, zejména když u nás už tehdy řádily Jungwehr a Knabenhorty, to byl jistě tvrdý oříšek. A šlo tu i o českou veřejnost, která 14) by nebyla snesla nějaké klerikalisujíci — a také ovšem ne loyální — tendence ve skautingu, už proto, že mentalita našeho národa v ohledu náboženském je, dík katolicismu, zcela rozdílná od národa anglického. Svojsík vyřešil ožehavou tuto věc tak, že ani o povinnostech k bohu, ani o povinnostech k státu a panovníkovi výslovně nehovořil. Zůstala nám jen vlast. Méně nebylo lze v těch dobách učiniti. I dr. Chalupný, který není přívržencem ani Svazu ani Svojsíka, napsal přece do „Cvičitele“, vydávaného Čsl. Obcí Sokolskou v lednu, 1921: „před devíti léty Svojsík s velikou taktickou opatrností a obratností vynasnažil se ponejprv přesaditi skauting do české půdy,“ — „je nejhorlivějším a nejenergičtějším organisačním i literárním propagátorem skautingu u nás“. Kdo stál tehdá za rohem, může si dnes hvízdat, když si tehdy hlavy nelámal, ale věc se celkem provedla a my ve skautingu mohli působit na mládež podle svých idejí, jak jsme také dělali i ve škole, ve spolcích, všude, kde jsme mohli. Ovocem této práce je 28. říjen. Vládní kruhy mlčely, až našel se náš český člověk — dnes je možno už o tom psát — který Svojsíka denuncoval u nebožtíka Thuna, českého místodržitele, právě s poukazem na ono anglické „to do my duty to God and king“! Svojsíkovi podařilo se uhájiti svou posici a své stanovisko a ani potom Gottesfurcht a Kaisertreu nestrašily v českém skautingu. Pak přišla válka a s ní úžasný tlak shůry. Obstáli jsme čestně, ani jediný pomluvač dosud nedokázal opak. A po válce národní samostatnost. Pro náš předmět je důležité, co nám přináší ústava státní. Ta praví: Svoboda svědomí a vyznání je zaručena. Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna, neodporují-li veřejnému pořádku a veřejné mravnosti.

Jsme tedy dnes tam, kde je svobodný národ anglický a americký po této stránce. Zda opravdu? Ne, pouze teoreticky, neboť prakticky vězíme vlastně ještě ve staré ideologii a první krok k řešení praktickému, odluka státu a církve (u nás hlavně katolické), dává na sebe dlouho čekat. Mimo to panuje dnes úžasný zmatek v hlavách českých, otázky náboženské chopila se politická agitace, náboženství vytaženo z úkrytu duší a srdcí na veřejné tržiště života. Národ pak z náboženského apatismu a indiferentismu zdá se vracet k náboženství cítěnému a žitému. A tak jsou u nás vlastně náboženství v boji, v kvasu, ve varu. A jak my tu s mládeží? Takto staví se skauting dnes k duchovní stránce výchovy: Nestrpí žádného svírání do systémů, není hlasatelem žádného určitého vyznání, kazatelem žádné určité morálky. Seznamuje s hranicemi poznatelna a nepoznatelna, se systémy filosofickými a náboženskými, nezná však zatím jiného náboženství než náboženství lidskosti a lásky a jiné morálky, než zákon dobra, pravdy a krásy. Dává svému chovanci volnost, aby rozluštil si náboženskou otázku svobodně, až dospěje vlastního poznání, ke kterému člověk věru nepřijde lehko, ale po mnohých bojích, po mnohém bloudění. Skauting ho však neznásilňuje, ukazuje mu objektivně cesty všechny, učí ho myslit, 15) pozorovat, soudit. A život, silný a krutý, jaký už je, přivede ho k vlastnímu světovému názoru, ale nebude to brzy, nebude to ve věku chlapeckém, ale jistě až ve věku, kdy ruce ztvrdly mozoly, srdce poznalo bídu u strast a hlavu sklonila života tíže.

Takto nám se promítla otázka náboženská ve skautingu za dnešních nehotových a nezralých poměrů. Jdeme otevřeně, poctivě, majíce na zřeteli cíl štěstí všelidského, které ať každý sám si vyřeší, prožije po svém, jak nejlépe dovede. Nyní jak Seifert.

Tu bude nejprve nutno všimnouti si po té stránce Setona. Seifert mu vytýká, že mu „chybí jednotící náboženský princip“. Jsem jist, že každý ke konci pozná, že opak je pravdou. Seton zdánlivě náboženskou otázku odbývá. On vůbec mimo kapitolu I. a II., kde mluví o principech skautingu a o podstatě jeho na podkladě indiánském (the Spartans of the West) a mimo poslední článek kapitoly XVII. (the Message of the Indian — překlad v č. 7.—8. roč. VII.—I. časop. Skaut-Junák) pojednává o skautingu jen po stránce čistě věcné, učí skautingu praktickému, čímž prospěšně se liší od knihy Seifertovy, který si ji vycpal moralisováním, filosofováním a polemikou na každé stránce, že pro les moudrosti nevidíte stromy skautingu. Seton ještě v kapitole III., kde dává poznati organisaci svého systému, má také zákony skautské (the laws), z nichž 11. je Úcta (Roverence): „Važ si všeho uctívání Velkého Ducha (Respect all worship of the Great Spirit) a projevuj uctivost k těm, kteří jsou tebe starší.“ Tedy první část je rozkaz k náboženské snášenlivosti. A tohle je vlastně vše, kde Seton dotýká se ve svém systému přímo náboženství. Jaký je tedy jeho světový názor? Tvrdím, že křesťanský. Jak jinak mohl by napsat: „The world knows no higher ideal than the Man af Galilee — svět nezná vyššího ideálu než muže z Galileje“. Jak jinak mohl by říci: „Jestli nás nepoučili svým životem a smrtí, že spravedlnost a pravda jsou nad vším ohledem na vlast a její zákony, pak Sokrates, sv. Petr, sv. Štěpán, sv. Pavel, sv. Jan, Becket (katol. církví prohl. za svatého), Hus, Coligny, Latimer, Ridley, Cranmer — ano sám Spasitel — všichni žili a zemřeli marně.“ I on praví: „The most men muss decide between their duty to country and their duty to God — mnozí lidé musí se rozhodnouti mezi svými povinnostmi k vlasti a svými povinnostmi k Bohu.“ Proč tedy nestanoví své náboženské přesvědčení přesně a naprosto zřejmě a řekl bych, tak po seifertovsku agitačně? Neuznává toho potřebu. Proč? Je příslušníkem strany anglosaské a to jsem vyložil už výše. Předpokládá, že každý má své náboženské přesvědčení a pak zejména mu nezáleží na tom, má-li takové, jako on sám. On sám je člověk positivně náboženský, je křesťan, jakého odstínu, netřeba věděti. Svůj skauting psal pro všechny dobré lidi a protože si váží svobody svědomí, nedovolí si při té příležitosti agitovati v náboženském smyslu a velí jen k náboženské snášenlivosti. Tohle ušlo Seifertovi, ale to výborně postřehl dr. Chalupný ve svém posudku. Vytýká S., že pomíjí křesťanství, neocenitelný 16) historický základ celého systému, což stává se velmi nemilým oslabením knihy. Myslím, že je to víc než oslabením knihy, myslím, že je to její podstatnou vadou a to ne, co Seifert po té stránce nedělá nebo neříká, ale právě to, co říká, On říká, že Seton si našel své náboženství vyšší než mají církve. To z knihy jeho nikde nevyčtete, ale vyčtete, že je křesťan.

A jaký je ten jednotící princip náboženský u Seiferta co o tom kde praví. Na str. 37.—38. vyrůstá mu náboženství z „Matky Přírody“ a nachází náboženství ve svém srdci. A to je pravé náboženství, které obrodí svět. Na str. 20. praví, že Seton našel skvělý, strhující vzor — Indiány. Zná je dokonale a ukázal jejich náboženskou výši.“ Na str. 42. velebí buddhismus citátem z Fieldinga: „Jak šťastný je indický národ, že nikdy neopustil tuto lásku, se kterou vítá jitřní slunce, plynoucí vodu, plodnou zemi. Je třeba. abychom prozřeli a duše sama naučí nás těm zázračným věcem.“ Na téže stránce odstavec pod tím: „A ještě jeden motiv, který zjasňuje mysl našeho junáctva: Chelčického boží bojovníci.“ Na str. 96, má v zákonu junáckém i junáckou zbožnost (na str. 82. tomu říká „úcta k mysteriím života a vesmíru“). Stručný obsah je asi tento: Zbožnost je to nejvyšší, k čemu junák může dospět a to nejkrásnější. Vychází z tajemných hloubek duše. Jsou dojmy — pro nás mysteria — jichž nechápeme, ale jež nás povznášejí. Kdo žil v přírodě, poznal to. Kdo žil v bolesti a zklamání, poznal též zbožnost, jež dala sílu jeho duši. Vždy je to spíše cit než víra. Každá církev, všecky konfesse jsou karikaturou. Možno říci, že zbožnost je víra v ideály, je to odevzdání jemným tuchám, za nimiž jít dává smysl našemu životu. Smysl života nalezli jen mužové velmi moudří. U nás Chelčický a Komenský. (Jenže oba byli v církvi, Komenský dokonce biskupem, a Chelčický byl původcem vyznání českobratrského — karikatura, viz výše, v závorce dodávám já.) Náboženský cit, sotva se zrodí, je mladým lidem vyrván církvemi. Návrat k přírodě je návrat k čistému lidství. Silný život prýští ze souladu s přírodou a nekonečnem. Nadšení musí podněcovati mládí k práci, jako za všech dob lidské historie, kdy lidem svítilo světlo, jež bylo jim smyslem života.

Takhle vykládá S. junáckou zbožnost. Na str. 535, konečně volá: „Vraťme se zase do svých slovanských svatyň.“ Jaký je tedy ten náboženský jednotící princip Seifertův, v čem záleží? Je to čiré uctívání přírody a jejích tajemných sil? Je to indiánský pandaemonismus s jeho čaroději? Je to buddhismus s karmou, nirvánou, parinirvánou a bhikši? Je to českobratrská nauka Chelčického? Je to praslovanské pohanství? Je to pokorné křesťanství Komenského a Tolstojovo? Nic z toho. Jsou to „jemné tuchy, které nás táhnou vpřed v daleké, vysněné, přečisté světy vnitřního a vnějšího štěstí“ Slova, slova, slova!

Jaroslav Hilbert, který otázku náboženskou luštil dramatem „O boha", zpovídá se na Nový rok takto: „Podivno, jak my Češi jsme 17) vyschli nábožensky vůbec. Jak je možno, aby země, která byla klasickou půdou křesťanství, tak citově sprahla a při tom byla pyšná na toto sprahnutí. Podivno, že nejdryáčničtější a nejnegativnější materialism zmocnil se našeho lidu a vzdělanci považují přímo za hanbu a slabost, slyší-li o slušnějším vztahu k náboženství. Tu českou náboženskou poušť cítil jsem dávno jako národní chudobu. Když jsem vyjel do světa a vidět Asii, pochopil jsem teprv plně, co náboženství jest. Jako nejkrásnější dar osudu, jenž jest nám dán, jevilo se mi právě ono křesťanství, jež my doma shora mozkem u zdola surovostí potíráme jako nejsvětější zjev této planety, onen Ježíš, který již našim dětským myslím byl přibližován kouzelnými legendami evangelií. Svět nebude nevěrecký, protože prostě nevěrecký nemůže být,a ani jím, konec konců, v hloubi duše není. Nejslabší pramének náboženského cítění je síla jeho, za níž se zase rozepne, to jest svět český, neboť jinde nebyli tak hloupí, aby se náboženského cítění vzdali a podráželi si tak půdu pod nohama.“

A kdo to byl, jenž národ náš ochudil o krásný dar náboženského cítění? Jistě, že církev katolická se svou protireformací a neskromným tlakem, se kterým se jako církev státní všude cpala. Tedy klerikalismus. Co nezničila ona, zahubili apoštolové podobní Seifertovi. Neboť, co si vybere na př. mládež z jeho náboženského učení? Všecky církve a konfese jsou karikatury, křesťanství je chytrácká církev a tak zbudou jen ty „jemně tuchy“ a jakési mátožné povídání o Matce Přírodě. A o to se má mladý člověk opřít? To má být jednotícím principem náboženským ve skautingu? Seifert po této stránce mimo fráse nenese mládeži nic.

Ale ještě jedné zmínky je třeba. Na str. 119. praví S. o jinochu 14—16letém: „Hledí najít správný svůj poměr k církvím.“ S tímhle měl S. počkat, až napíše svůj článek „U básníka Frederika van Eedena“. („Tribuna“ 22. V. 1921.) Mně tu jde o tohle: Básník a filosof Eeden ve svých letech stařeckých dospěl k životnímu poznání, které vyjadřuje větou: „Mně je to směšné, nedovedu si dnes představiti náboženství bez církve.“ Na stará. kolena vrací se k církvím, jimiž dříve pohrdal, povrhoval, on, nekřtěný, který nikdy nebyl v žádné církvi a nábožensky se vyvíjel v souhlase s vědou a přírodou. Eeden nalezl Krista a zvěstuje ho všem. Má oltářík, sochu Krista, vedoucího dítě, a před ním červenou lampičku. Mystika je ve všem, co vychází z těchto hloubek. (Mystika je však jen rudiment náboženství. J. N.) Před oltářem klečí a se modlí s otřásající pokorou. Tedy: Na tomto Eedenovi, kterému sám se koří, vidí S., jak málo pravdy a podstaty je v tom jeho náboženském principu a měl by se pokorně od něho poučit. A ještě: Tento Eeden, filosof a básník, došel k svému světovému názoru v 60. roce věku a přichází ke Kristu, k církvím. Ale junák Seifertův najde „správný svůj poměr“ k církvím už jako chlapec ve 14 letech! Z toho je vidět, jak všechno to nábožensky ideové, které mládeži nese, je u Seiferta nedomyšleno, jak je to mělké a jak si to sám všechno vlastně popírá a boří. My poneseme mládeži 18) spíše to poznání, které vyslovil Masaryk: „Věřím, že život jednotlivce i národů není řízen náhodou, nýbrž plánem Prozřetelnosti. Touto vírou jsem se spravoval za války a spravuji se jí i nyní.“

V.

Po brannosti a otázce náboženské přicházím k občanství, kde názory naše a Seifertovy se diametrálně rozcházejí. Několika citáty objasním stanovisko S. Praví (str. 17.): „B.-P. zařaďuje hocha příliš svědomitě do dnešní společnosti. Buď připraven, je jeho heslo, aby ses hodil dobře do dnešního světa. V podstatě je to správná výchova a to je jediný světlý bod anglického skautingu, tato výchova k samostatnosti, svépomoci, soběstačnosti. Chlapec je zasvěcen do dnešního života, zná poměry a má mnoho zkušeností, neztratí se a je často velmi užitečný, pomáhaje v ochranných sborech a konaje dobré skutky.“ Nebyl by to však S., aby hned v zápětí své tvrzení nezbořil. Ptá se: „Ale kde je idealismus mládí? Kde je touha po uplatnění hesla bratrství pro všechny?“ Tedy skaut je velmi užitečný, pomáhá, koná dobré skutky. V tom však není uplatnění hesla bratrství pro všechny. V čem tedy? A dále čteme: „V B.-P. systému není mravní hloubky, je příliš povrchní. Jemu je ideálem řádné občanství. To znamená souhlasit s dnešním nespravedlivým řádem společenským, kapitalismem, vykořisťováním práce, neopravdovostí ve všem.“ Čteme a domníváme se býti na nějaké veřejné schůzi lidu. Seifert praví pak, co od junáka očekává: „Že stane se tvrdošíjným bojovníkem za sociální spravedlnost a za vyšší jednotný mravní názor člověka“. Kdybych nebyl přesvědčen o jiném, musil bych se domnívat, že S. četl o B.—P. skautingu nějaký pamflet, napsaný velkokapitalistou, bankovním magnátem. Ale S. zná B.-P. literaturu a přece odvažuje se tvrdili, že je jeho systém mravně laxní, povrchní. A čím to dokládá? Že B.-P. chce vychovati „řádného občana.“ Jako by skauting B.-P. i náš nebojoval za sociální spravedlivost, za vyšší a jednotný mravní názor. Pokud se toho týče, nepůjdeme ani B.-P., ani my do učení k p. S., zejména ne pokud se mravního názoru týče. A Seton? Seifert o něm praví na str. 20.: „Seton bourá stávající světový řád.“ Nu, přečtete-li Woodcraft, uvidíte, že to není pravda, že je to jen silná fráze, kterých má S. ve knize mnoho. Ale kdyby jen boural, pak by po jeho systému nic nebylo, pak by ho ani v Americe nemohli potřebovat. V Rusku také jen „bourali“ a co z toho pošlo! Seton však staví a staví po svém střízlivě, ne však tak, abychom to mohli bez korektury přijmout. Seifert o tom praví: „Chce přenést život vůbec do přírody, nechce znáti měst a jeho falešné kultury. Žije celý život v táboře. Prožívá život venku jako návrat k primitivismu, jako vzpomínku a prožití toho, co bylo zdrojem všech sil a všeho vývoje člověka.“ Je vůbec možno tohle u nás do důsledku realisovati? Což pak máme kolem sebe takové poměry, abychom mohli vůbec tak žíti, jak podle Setona chce Seifert? A co tam vlastně 19) dělá v tom táboře po celý život takový junák? Studuje přírodu? A náhled svůj dotvrzuje větou: „Náš národ musí stavěti své základy na Setonovi a nikoli na Baden-Powellovi.“ To rád uvidím, jak to Seifert do důsledku a podrobností provede. Dosud se sám o to ani nepokusil a skauting, který on řídí a vede, v čem pak se liší od našeho? Nějakým tím jménem, odznakem, vnějškovostí. Nějakého zvláštního vnitřního povznesení jeho junáků jsme nikdy nikde nepozorovali a jeho hoši jsou stejní hoši jako naši. Ale S. je povinen jíti do důsledků, když sám praví: „My Čechové nesneseme nedůslednosti ve své povaze.“ On však dobře ví, co i my víme, že do důsledku provozovaný skauting Setonův není u nás dobře možný. A proto hned výhrada: „Ani tu se nesmí kopírovati a ztrnouti na pouhém amerikanismu.“ A aby si to nějak sám u sebe omluvil, hledá u Setona slabinu a nachází ji: „Setonovi chybí jednotící náboženský princip.“ A hned si sám ten náboženský princip, jak jsem výše ukázal, slátá — a systém československého skautingu je tu.

Baden-Powell dívá se skutečnosti přímo do očí a vidí, že lidstvo potřebuje něco více než prostý návrat k přírodě. Vidí, že potřebuje mravní základy lidskosti, na kterých spočívá jeho společenský život, že potřebuje ideál spravedlnosti. A to hledá v onom „řádném občanství“ a to mu poskytuje ta velká tradiční anglická úcta k zákonům. Každý z nás musí se uplatniti jako člen státu, ať už positivně nebo negativně. Ač stát není posledním a nejvyšším cílem lidského bažení, je přece nutným prostředkem kulturního života. Jak by vypadal ten náš život, kdy bychom vzali tedy Setona doslovně, utekli z měst a jejich „falešné“ kultury, kdybychom žili celý život v táborech? Kdybychom se neřídili zákony, nýbrž kdyby nejvyšší autoritou byla jen ta různá „vlastní svědomí“? „Anarchismus, bezstátnost a protistátnost jsou už dávno a znova zase poválečným vývojem překonány“, praví Masaryk. A mělo by S. být známo, že nejvýznamnější čeští anarchisté (Habrman, Vrbenský) přimkli se k idejím socialistickým a hledají vyřešení svých cílů ve formě státní.

Projdu letmo knihou Seifertovou, abych ukázal, kam spěje svou negací občanství. „Junák nebude především otrokem žádné autority, nebude přejímat předsudky a hloupé tradice svých otců.“ A přece Seton praví: projevuj uctivost k těm, kteří jsou starší tebe. Inu ovšem, hloupí otci! Seifert radí mládeži: „Svoje mladistvé, bujné, všednímu životu se vymykající touhy živte, svoje podnikání nekroťte.“ Na, str. 53. šlápne si Seifert sám do své osnovy: „Jinoch se připravuje k úloze otce a občana.“ Nu tak přece, ovšem, když to povídá B.-P., „není v tom mravní hloubky“ (str. 17.). Ačkoliv cituje si S. na str. 71. Buddhu: „Jen ten, kdo plní zákon, má právo slouti mým vyznavačem“, přece na str. 113: „Podřizuje se ukázněně rozkazům svého vůdce v družině a svých představených jinde, předpokládaje, že nejsou proti jeho vlastnímu svědomí.“ To má rozhodovat 10letý chlapec. Str. 117.: „Nevěří v právo většiny, chrání menšinu.“ A to i když to menšina je v neprávu? Str. 119.: „Nebojí se pro 20) své přesvědčení býti v rozporu se společností lidskou, musí-li to být.“ Je tedy buřičem (ve 14 letech!). Slyšme však, jak v 16 letech (str. 121): „Není buřičem. Není-li spokojen s nějakým příkazem, neprotiví se, ale hledí mírným způsobem domoci se pravdy.“ Není nad „důslednost“. Str 124: „Podřizuje se ochotně svým povinnostem (podle svého svědomí)“ Str 125: „Zákon svého státu zná a poslouchá jej, pokud je spravedlivý.“ Rozeznání „spravedlivosti“ zákona je ovšem individuelní a tak se dočkáme, že ve Společnosti, vychované zásadami Seifertovými, jedna skupina uzná zákon za spravedlivý, jiná za nespravedlivý, třetí za spravedlivou jen část, část za nespravedlivou atd. a vyvodí z toho důsledky. Bude to pak radostné soužití, pravé bratrství Inu, jednotící princip!

Proti Setonovi, který poslušnost nazývá „základem veškerého zákona“ a má ji za „hrdinovu první povinnost“, praví Seifert, že „poslušnost je nebezpečný mravní zákon, jehož už často bylo zneužito“. S tou věcí vypořádal se už dr. Chalupný a správně poukazuje, že třeba to byl ryze český princip, zřejmě vycházející od Husa, přece se nehodí pro nedospělé, kteří se musí mravní autonomii teprv učit.

Ukázal jsem na třech podstatných prvcích skautingu, v čem se liší Seifert od nás, v čem od Baden-Powella a v čem od Setona. V otázce brannosti, se kterou se pojí tělesná výchova, stojí na stanovisku naprosto neudržitelném. V otázce náboženské nás úplně zklamává. V otázce občanské a mravní výchovy vede k mladickému anarchismu.

Měl bych provésti podrobný rozbor jeho organisace skautingu s ohledem na organisaci Setonovu, Powellovu a naši, aby bylo vidět, jak Setonova organisace je Powellově vlastně poměrně velmi blízka a jaké Seifert vytvořil monstrum, jen aby byl originelní, svůj. Ano, připouštím, příliš mnoho organisace skautingu škodí, ale příliš málo jej zabíjí. Viz „skauty divoké“!

Na. str. 552. své knihy odříká se S. nesmyslů své prvé příručky „Kapesní knížky“. Až vydá příští publikaci, odřekne se opět těch názorů, jimiž naplnil knihu přítomnou. Takhle ovšem československý skauting netápal ani v začátcích, ani v dobách nejtěžších a má-li někam dojít, musí jít cestou bezpečnou a ne experimentem bezhlavým. Ano, vývoj, evoluce, ale na zdravých, logických a mravných základech. A hlavně musí mít věc na zřeteli a ne osoby. Na mne vše, co jsem si dosud jako celkem neutrální pozorovatel uvědomil, dělá dojem — a já myslím, že se nemýlím, — že kdyby Svojsík byl zavedl skauting Setonův, byl by se vyzdvihoval Powell a Seton zavrhoval jako mravně mělká, nám naprosto cizí indiánština.

VI.

Mám za to, že už teď splnil jsem svůj úkol, který jsem si předsevzal: osvědčiti vůči knize svoje stanovisko a obhájiti náš program. Je však v knize ještě řada logických salt, která ukazují nedomyšlenost 21) celého Seifertova systému, řada věcí nemožných, zbytečných a nepřijatelných a řada potutelných tvrzení, která mají nás neinformovanému postaviti do nepříznivého světla. Nemohu jich s dobrým svědomím pominout.

S. haní rytířství. Měl by si přečíst Bušido, výtvor rytířstva japonského. I anglické gentlemanství má původ v zemanstvu!

S. přepadli v noci v táboře a stříleli mu tam z revolverů. S. tomu říká anglikanism. I ne, to je indiánština. Skauti angličtí i naši mají přísný zákaz střelné zbraně.

Zabíjení zvířat. S. nám tu zavádí názor buddhistický, neusmrcovati žádného živoucího tvora, ani mu neubližovati. Toto poslední je v zákonech skautských. K tomu prvnímu bylo by však potřebí, aby u nás S. propagoval i sproštění jednoho z pout života, jak Buddha stanovil, totiž lásky k pozemskému životu. Seifert nezabije ani mouchy, ba ani zmije. Zná-li Fieldinga, mohl se u něho poučit o Birmancích, kteří jsou dodnes nejautentičtějšími zachovateli buddhismu, že sice nezabíjejí hovad, ale u vepřů a drůbeže činěno je výjimka, podobně i s rybami. Též hada dovoleno zabít. Ale k čemu propagace této věci u nás, kde, jak dr. Chalupný dobře poznamenal, už hygiena nutí nás zbavovati se much, cizopasníků atd.

Na str. 22. čteme: „Je třeba naši městskou mládež odvésti do přírody, ale ne aby se tam kuchařilo, stavěly stany a znepokojovali lidé.“ To vypadá, jako by systém B.-P. a my s ním nedělal v přírodě nic jiného, než to, a junáci S. byli toho zla prosti. Však jen o několik stránek dále (str. 45.): „Ale Frantík tu zůstal sám. Sám přikládá, sám zadělává, sám peče.“ A kde jsou ostatní? „Všichni pádí k řece, aby se svezli po vorech.“ Tedy junáci S. nejen vaří, ale i znepokojují lidi. A na str. 46.: „To se to bude spát za chvíli ve stanech.“ Tedy i vy, junáci S., máte stany? Nu jak pak ne, vždyť nás je učí p. S. na str. 465. stavět. Tak vida!

Kult nahoty. Str. 37.: „Slunce a nahota bude mu jediným heslem zdraví, po němž volá.“ Tahle zásada přivedla už blouznivce, skupiny divokých skautů a skautek k tomu, že kolem ohně v lese tančili nazí. Fakt! Str. 109.: „Nezná falešného studu a rád se chlubí (!) svým zdravým a pěkně rostlým tělem.“ S touto nahotou sejdeme se ještě několikrát v knize. My necháváme hochy v plavkách po celý den při táboření, ale s tím kultem nahoty jsme trochu opatrnější než S. To je věc, která velmi snadno se zvrhne a stálé její vypichování a vynášení působí na mne, oč jsem v té věci hodně střízlivý, dojmem až jakési nepřirozenosti.

Na str. 84. čteš: „Mělo by se státi zákonem, příkazem každého junáka, aby každý den našel si samotu, neboť ta velmi vychovává.“ Podle toho nejvychovanějším člověkem je poustevník. My však nežijeme na poušti, nepotřebujeme poustevníků, ale lidi, kteří dovedou být prospěšni společnosti lidské a ne jen sobecky a poustevnicky sobě. 22)

Jako skauti na celém světě i Seifert je pro úplnou abstinenci. Kdybych byl zlomyslný, řekl bych, jako on při kterési příležitosti o B.-P., že je to jediný světlý bod jeho soustavy.

„Smysl pro pravdu je věda. Proto věda patří již dítěti. Popřejme již dítěti obraz pravdy přímý a nezkřivený“ — str. 92. „Pravda je jen relativní, proto nemáme svoje přesvědčení za dogma“ — str. 94. Myslil jsem vždy, že pravda je jen jedna a hle, ona je i relativní a přece chcete dítěti dáti obraz pravdy přímý, nezkřivený. Jak to, prosím?

„První požadavek který kladu na junáka, je, aby měl své vlastní přesvědčení, aby byl ve svém přesvědčení pevný, neoblomný, a sám sobě jasný.“ Tak S. na str. 22. Junáci jsou přece děti, je to výchova mládeže. Proto na str. 102.: „Nemůžeme na dítěti žádati té vyspělosti charakteru a toho mravního smyslu pro povinnost co na dospělém.“ Jak se s tímhle srovná to prvé: pevný, neoblomný, Sám sobě jasný?

Filantrop Seifert (str. 159.): „Letos při velké vodě měl jsem úžasnou radost z Otavy u Sušice: urvala celou regulaci. Není nic hroznějšího než nynější regulace řek; olše u břehů mizejí.“ Když však neregulovaná řeka strhá lidem krovy nad hlavou, odnese majetek a život ohrozí, co na tom? Jen když olše nezmizely.

Rybářství. Tu se Seifert velmi rozčiluje. Rybáři chytají na udici, na té je napíchnuta živá muška nebo i rybička. „Ti lidé nejsou tiší blázni, jak jim lid říká, ale tiší zločinci.“ Na str. 113. ve Woodcraftu má Seton kapitolu Fishing (rybářství), učí tam dělati udice, chytati na mouchy. Podobně na str. 125. je průkaz pro odznak rybáře (fisherman) a zas chytá na mouchy pstruhy a jiné ryby. Domyslil p. S., když tohle psal, že i Seton je podle něho „tichý zločinec“?

Zabrat se do studia přírody je „tak vděčné zde býti skautem, vděčnější než býti pomocníkem policie, jak chtějí někde v Anglii.“ (Str. 233) Tu naráží S. na pořadatelské služby skautů. Ty však získaly skautům daleko více sympatií, než všeliký ten kult nahoty, koedukace a podobné „pokrokovosti“.

K Hébertovu zákoníku síly dovolil bych si poznamenati: Teoretické rozvržení výkonů no věkové skupiny a stanovení nejmenších výkonů mohlo by svésti lidi, do tělesné výchovy úplně nezasvěcené, na scestí. Teoreticky je jisté správné, stanoví-li se limity pro věk 8—10, 10-12 atd. Jen je nutno laikovi povědět, hodí-li se všecky uvedené cviky také pro ten který věk. A tak tu máme pro 8—10leté: běh na 500 m., 1500 m.; vrh závažím 7,257 kg; pochod na 30, 40, 50 km; běh na 1000 m, 3, 5, 10 km, půlhodinový a hodinový, naložení pytle 20 kg; vrh diskem; plování na 500 m, 1000 m; Škoda, že tahle věc vypadla, některý horlivec může tu natropit dost škody.

Hry jsou upraveny dle Baden-Powella (hle!) a Setona. Najednou jsou ty „polní“ hry dobré. Také „záchrana života“ je pracována dle Baden-Powella, který jako „příšerný stín leží na anglickém skautingu“. 23)

Jako zdravou potravu doporučuje S. banány (str. 373). Živí se jimi prý celí národové. Jak moudrá rada. Zač je u nás banán? To bude zrovna potrava pro chudé skauty. Přece ti, kteří by si je mohli koupit, „dětí boháčů se pro skauting valně nehodí“ (str. 18.).

Říznutá kůže na hlavě je „skalp“. (Str. 393.) Kus krvavé indiánštiny tu oživuje. Kdyby to tak napsal někdo z nás!

Omdlení. Díky bohu, žádný podolek košile, žádné plivnutí. (Viz: Seifert-Maixner, Kapesní knížka čes. junáků str. 62.) I zde vývoj, pokrok přírodovědce!

Jak učí p. S. plovat (str. 456.): „Je vyzkoušeným prostředkem toho, kdo neumí plovat — hodit do řeky, však jeho přirozený pud sebezáchrany ho naučí.“ Jak nesmyslné a brutálni! Nad muškou pláče a chlapce by utopil.

ldealismus mládí: „Každý den je prohlídka. Každé družině přísluší 50 bodů, od kterých se odečítá 1-10 za každý odhozený papírek“ atd. (str. 484.). Tohle bodování! Kde je idealismus mládí, pane profesore?

Jen maličkost ke kroji. Seitertovi se zdá, že široký klobouk nemá u nás významu. „Mají-li Angličané tento klobouk z piety k zálesákům, nemáme my příčiny se ho držeti. Snad by tu pěkně našim chlapcům slušely slovácké nízké kloboučky s pérem.“ (Str. 516.) Nu, ten slovácký kloboulínek by naše hochy vytrhl. Jestli pak někdy napadlo S., proč nosí Chodové širáky a také i jiní zálesáci? Nepochopil významu široké střechy jeho při prudkém světle slunečním, při lijáku, metelici, jako ochrany očí a dalekého zření? Má tedy snad širák u nás přece nějakou tradici? A tento pán právě organisuje Psohlavce!

Stejně je to s holí. Jako v Anglii: „I u nás chodí s tyčí, poněvadž myslí, že by bez tyče nebyli ani skauty. A chodí s ní po ulici, do vozů, do místností a nevědí proč.“ (Str. 517.) Tak teda my. Ale čti na str. 522.: „Hůl je zbraň (!) i opora velmi dobrá a nutná pro stany. Rozměry: délka 150 cm, nahoře 3½, dole 2½: cm v prům.“ Takové vtipy by nemusil p. S. dělat ve vážné knize. Naši hoši nevědí, proč nosí hůl, to vědí jen S. junáci! A jak si to představuje p. S., že si hoši dopraví hůl k stanu do tábora, nepůjdou-li s ní do vozu, po ulici a pod.? Jde-li mu jen o to, aby ukázal, že my děláme hlouposti a on má na „junačení“ patent, pak měl napsat něco lepšího, přesvědčivějšího, a nepředpokládat, že jeho čtenář na str. 522 zapomene, co četl na 517.

Po důkladném prostudování S. knihy, musí každý přijíti k názoru, že nikterak neotevírá nové obzory. Co má ze skautingu vskutku praktického a věcného, přebírá ze Setona a Powella. Co přidává, samo, onen ideový zmatek, anarchismus, který má býti vyřešením otázky československého skautingu, je tak mátožné a nezralé, že s dobrým svědomím se o to nikdo opřít nemůže. Hlavně však chybí knize ona škola praktickosti a republikánské výchovy, kteréžto dva 24) prvky Masaryk rozpoznal jako nejtypičtější rysy skautingu. To věčné nabádání k „studiu přírody“, spojené s planým mudráctvím, vede k poblouznění, odvádí od skutečného života a vede na cesty křivé, národu našemu zřejmě neprospěšné.

VII.

Spěchám skončiti a jsem u doslovu. Výtky stejné. „Pro vaření, polní hry, společnou zábavu, plané řečnění (můj bože, co ho je v této S. knize!), pro své zpěvy a hudbu nevidí a neslyší přírodu. Junáckému životu u nás — až na čestné výjimky ovšem — nedostává se dosud pravého obsahu. Je-li u chlapců, že tak hromadně chytají se skautingu, instinkt snahy po svobodě, volnosti, veselém životě nesmí toto nové zřízení ustrnouti na tom neurčitém. Cesta, kterou zveme junáctvím, musí už zůstati čistá (— kdo ji poskvrňuje? —), neboť je to jediná cesta, kterou ozdraví lidstvo. Protož nebojme se tomuto životu v přírodě — to také junáctví v podstatě je — dát náplň nejkrásnější: studium přírody.“ (Str. 552.)

Málo! Vedle toho i studium života. Jinak by byl skauting torsem.

A děkuje Setonovi: „za to, že neodložil zbraň v dobách posměchu a nepřízně všeho světa, že odhodil roušku anglického skautství, jež tolik zmámila mládež i její vůdce a dal se svou přímou cestou: zálesáctvím.“ (Str. 552.)

Nebyl to jediný důvod rozchodu Setonova s americkou organisací a ukázal jsem už jinde, že pěstovat tento systém výlučně, se u nás nehodí a ani nepovede, protože není u nás potřebných k tomu podmínek.

Přiznává pak S.: „Některé kapitoly byl jsem nucen pracovati podle vzorů cizích a tu snad přetrhla se nit jednotného ducha, kterým naplniti jsem chtěl celou knihu, ducha pacifismu, lásky k přírodě a pravé zbožnosti." (Str. 553)

Jak my se na toho jednotného duchu díváme, s dostatek jsem objasnil.

Následuje výstraha: „Junáci, neslevujte z těchto ideálů! A proto: nehledejte slávu v množství, ale v ideovém prohloubení, varujte se organisací, které agitací a reklamou domohly se tisícihlavého členstva a které uvnitř zejí hroznou mravní prázdnotou.“

To názor S., a přece když kdysi organisace, v níž byl členem, hlásila se do Svazu, proč udávali neexistující oddíly, proč zveličovali si počet svého členstva, když nezáleží na množství, ale na ideovém prohloubení? Mohli říci, přicházíme s málem; ale je to vesměs zdravé jádro. Oni však přišli s prázdnými skořepinami.

A takto S. knihu svou končí: „Raději hledejte cesty svoje, třeba nesnázemi a chudobně, než abyste davše se získati výhodami musili jste sahat ke kompromisům a zaprodati se za plachty a pod. cizí myšlence a špatným charakterům.“ 25)

Tu řeknu jen: Nebyla to naše organisace, která mohla po převratu podělovati oddíly ještě ani nejsoucí až čtyřiceti plachtami. To byla organisace p. S. velmi blízká, sám od ní plachty vzal! My posílali toho roku své oddíly do táborů se 3—4 stanovými plachtami, co zatím jinde spousty stanů se rozšantročily. My jsme nikdy nelákali nikoho na hadry, tu čest jsme nechali vždy jiným. My šli vždy a dosud jdeme nesnázemi a chudobně, což je p. S. dobře známo. A zatím co jiní boří a kazí, my pracujeme, do úpadu pracujeme. A za to jsme — špatnými charaktery!

A tak kniha, která měla nést mládeži hlubokou mravnost, končí — surovou nadávkou. Je i tohle „dědictví Komenského“?[1]


  1. Kniha byla vydána učitelským nakladatelstvím Dědictví Komenského.