Z lesní říše, 1925 (kniha)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search

Český překlad Miloše Seiferta Setonovy knihy Woodland tales 1921 (kniha).



6)

Z LESNÍ ŘÍŠE

Napsal

Ernest Thompson Seton

zakladatel The Woodcraft League of America


Upravil česky

MILOŠ SEIFERT

zakladatel a náčelník českého hnutí Lesní Moudrosti

Na 100 illustrací autorových

1925

NAKLADATELSTVÍ „MELANTRICH“

PRAHA

7)

Tiskem akciové společnosti „Melantrich“ v Praze.

8)

OBSAH

9)10)11)
Co pozorovati z jara
Vidoucí oko
Přástka
1. Modré Oči, Dítě Sněhu, či Povídka o jaterníku
3
2.* Bílí Zpěváčci aneb Jak přišly sněženky na svět
5
3. Zlatovlasé Děvče Prérií
8
4.* Žába s kočičíma očima – dítě Maka Iny
11
5. Jak přišel Modráček
14
6.** Ptáček, jenž staví ze záliby
16
7. Jak drozd kropenaté hrdélko dostal
18
8.* Čert a růže
18
9. Přástevník medvědí
22
10. Kde se vzaly fialky
24
11. Zámotky
24
12. Motýli a můry
26
13. Motýl Smutil čili Černopláštník
28
14. Zvonečky Šalamounovy Pečeti
30

Co pozorovati v létě

15. Jak šoupálek si ztropil žerty ze skřítka
37
16. Zelenina, jež přistála s Vystěhovalci
38
17. Jak červený jetel dostal bílá znamení na listy
42
18. Bílý jetel a jeho tři sestry
44
19. Indiánský košíkář
48
20.* Ořeší, aneb kdo schoval hlízky?
51
21. Sedm kyselých sester
54
22. Černohlávek čili Všeléčím
54
23. Čtyři motýli, které vídáte každé léto
57
24. Krásná Jedovatá Housenka
59
25. Velký motýl hedvábník (Samia Cecropia)
66
26.** Hrotnokřídlec chmelový
68
27. Zlá ropucha a Malý Žlutý Dráček
72
28. Čarovný ptáček čili Dlouhozobka svízelová
73
29. Jitrocel či Stopa bílého Muže
76
30. Panáček na kazatelně
78
31. Kde se vzal hnilák či Indiánská dýmka
80
32.** Rohatý červ purpurovým králem lesa
82
33.** Kompasová rostlinka
88
Co pozorovati na podzim.
34. Nach a zlato podzimu
93
35. Proč sýkorka uhelníček dvakrát ročně třeští
93
36. Povídka o osyce
98
37.** Lískové oříšky
100
38. Proč mají některé ryby tolik kůstek a proč kaštan

jedlý má bodliny

101
39. Jak přišla na svět nejmenší sova
102
40.** Smrtihlav
104
41.* Čarodějnice a oříšky na zemi
106
42.* Vosa hrnčířka
110
43.* Cvrček a kobylka
112
44.* Kutilka, jež zavraždila cvrčka
114
45.** Velký bílý svlačec
116
46. Jak přišlo babí či indiánské léto
118
Co pozorovati v zimě.
47. Severka či Hvězda Domova
121
48. Papuz na zádech Skvau
123
49. Orion-lovec a jeho zápas s Býkem
124
50. Plejady, jež Orion vystřelil na Býka
126
51. Blíženci
127
52. Smělé Srdce a jeho černá kravata
128
53. Co nám vypravují stopy
129
54. Příběh králíka, jak jej sám napsal.
130
55.* Krahujec a volání divočiny
135
56.** Na vzdory zimě — naše jediná liana
136
57. Svišťův druhý únor
138
Co bychom měli věděti
58. Borový stromek vypráví svůj život
143
59. Znamení
144
60. Totemy
145
61. Symboly
149
62. Posuňková mluva
149
63. Slepičí řeč
151
64. Proč má veverka chvostnatý ocas
152
65. Proč pes vrtí ocasem
153
66. Proč se pes třikrát otočí než si lehne
154
67. Ďáblova číše smrti
156
68.** Démon lesa
157
69. Lék oblohy
159
70. Anděl noci
161
Co robit
Myslící ruka
71. Hnízda ptačí v zimě
165
72. Kopretina či »Má mne rád — nemá mne rád«
166
73. Lov na opice
166
74. Přesličkové džungle
172
75. Ryba v rybníce
176
76. Kouřové otisky listů
177
77. Ptačí budky
178
78. Lovcova lampa
180
79. Honba na králíka
182
80. Indiánské hrnce
184
81. Sněhové vločky
186
82. Jsi pln života? Dalekozrakost
187
83. Jsi pln života? Bystrozrakost
188
84. Jsi pln života? Sluch
189
85. Jsi pln života? Hmat
190
86. Jsi pln života? Obratnost
191
87. Jsi pln života? Odhadování délky
192
88. Jsi pln života? Míření či cvik rukou
192
89. Honba za pokladem
193
90. Pohyblivé obrazy
194
91. Album autografů v přírodě
195
92. Křivá hůl
196
93. Zvířecí tanec či Nana-bo-žu
197
94. Sobí tanec
200
95. Sněmovní roucho
204
Co pamatovati
Okřídlená duše shromažďuje drahocenné paměti
96. Jak se zlatohlávek stal králem
209
97. Sněhová vánice
210
98. Kouzelné svítilny
211
99. Jaro či svatba Maka Iny a El Sola
212
100. Jak sněmovati
213
101. Malba ohniště pískem
215
102. Kalendář lesní moudrosti
218
103. Stoupání na horu
218
104. Modlitba kmene Omaha
220
Knihy Lesní moudrosti
221

12)

Několik slov na vysvětlenou.

Když jsem dostal prvně do rukou tuto obdivuhodnou knihu, zdálo se mi, že jsem najednou velmi bohatý a šťastný člověk. A den můj naplnil se velikou radostí, i cítím tu radost vždy, když ji znova otevru. Jest hlubokou pokladnicí nejušlechtilejších zájmů a učí nacházeti tajemství v nejvšednějších věcech. Jest krásným vyplněním Setonova zaslíbení se učitelství: »Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vykopám studnu, aby i jiní mohli z ní píti.«

Zdá se, že je to kniha povídek, zatím je to krásné evangelium woodcraftu pro děti, příručka junáctví pro děti. Tedy tak trochu skautingem tato kniha zavání, jenže právě z ní poznáváme, čím skauting měl původně býti, co Seton si pod tím slovem představoval, když jej zakládal, a jak smutně zkarikován byl generály a demagogy mládeže.

Skauting byl původně něčím nadmíru ušlechtilým, čistým, mladým a zdravým, něčím co naprosto není slučitelno s plochou morálkou měšťáckou a hrubým mechanismem moderního života. Bylo to studium a práce, sblížení se s přírodou, společenský život ve jménu ideálů, zárodky nejčistšího náboženství! A tak bylo výzvou vlastně k nejdokonalejšímu lidství, k vyhranění individuality i k obrození společnosti. Mělo to být vykoupání se v čisté vodě přirozenosti a zdraví k dokonalé kráse Člověka. Seton zvedá nyní před zraky všech lidí, toužících po lepším Člověku, pochodeň woodcraftu, aby odvrátil je od klamu, kterým jeho myšlenka byla znehodnocena a aby 13) všem bylo jasno. Ne »skauting«, woodcraft je výchovná myšlenka hluboká, jedinečná, nenahraditelná.

Jak jemná, jak široká, jak hledající, jak zbožná — o tom je nejlepším důkazem tato knížka.

Kniha tato je příručkou junáctví pro děti. Adresována je vůdcům, kteří ji mohou učiniti dětem přístupnou. Vůdcem je zajisté míněn ten, kdo obírá se mládeží. Seton myslí tu především na rodiče, já na učitele, neboť dnes v celku dítě ve svém duševním rozvoji po většině — aspoň u nás — je v rukou učitelových a bude čím dále tím více.

Seton praví kdesi sám: že dokonalejší methody výchovné, než je woodcraft, nebylo dosud a nebude nikdy nalezeno.

Nelze mi tu podstatu a dosah myšlenky té vystihnouti. K tomu cíli nechť čtenář informuje se v literatuře, kterou vzadu uvádím.

Jen ještě o něčem se zmíním. Lesní Moudrost je proto tak hluboká, že sahá až ke kořenům civilisace. Také jedině odtud může přijít ozdravění — ale i výchova musí stoupat po stupních vývoje lidstva — třebas ne doslovně. Mládež vždycky bude primitivní a člověk vždycky bude osvěžovat se u zdrojů přírodních. Proto nelze nevracet se stále a stále k onomu typu lidí, kteří ze všech národů dosud žili nejkrásněji a nejzdravěji, pokud aspoň doklady se nám uchovaly — k Indiánům. Indián, ideál Indiána, zůstane představou harmonického života v přírodě, který nemůže býti srovnán se životem kterýchkoli lidí jiných, ani Slovany staré nevyjímaje, o nichž tak málo víme. Je to známkou nevzdělanosti nebo povrchnosti, kdo říká, že ta představa nepatří nám, nýbrž Američanům, a je to plané vlastenčení, nezdravé a frázovité, praví-li kdo, že stavíce mládeži obraz Indiána před oči, zapomínáme na vzory naše. 14)

Mučednictví, jež Indiánům běloši způsobili, — i my neseme tu vinu krvavou v sobě — mělo by vzdělaného člověka hlouběji se dotknout, než se dosud děje.

Nechal jsem proto důsledně v celé knize to, co bylo čistě indiánské, ty legendy a ta jména božstev a pod. To jest majetkem celého lidstva a to nebude dětem našim cizí!

Jinak nebylo možno knihu doslova překládati. Ba, musel jsem mnohé články nahraditi jinými. Neboť je jasno, že kniha pro děti české psaná může jednati jen o české květeně a zvířeně, nikoli americké. Články, které jsem psal sám, označeny jsou hvězdičkou. Při některých zachoval jsem se dle vzoru Setonova článku a jen jej přizpůsobil, jinde psal jsem úplně samostatně. Prvé označuji jednou, druhé dvěma hvězdičkami. Podobně i obrázky bylo nutno přizpůsobit a překreslit. E. Th. Seton je skoro všude na svých kresbách podepsán, takže illustrace jeho jsou dobře odlišny od obrázků druhých, jež kreslil většinou učitel Karel Langr. Básničky přeložil ochotně básník Jaroslav Nauman, jemuž též tímto vzdávám díky.


Nevím, podařilo-li se mi dobře knihu počeštiti. Byla to práce těžká. Bylo by třeba k takovému dílu let pilného studia přírody, zajímajícího se o denní život rostliny a zvířete, jenž v knihách popsán není a jehož mistrným a jedinečným pozorovatelem je právě Ernest Thompson Seton sám. A i jemu při sepsání knihy této pomáhala radou řada vynikajících amerických přírodopisců, jichž jména v úvodu uvádí. Já neměl rádců, a proto jsem se neodvážil příliš odbočiti od Setonova originálu.

A vím, že tím kniha trpí. Není někde tak čistě dětská, nevšímá si tolik všedních zjevů, zaběhla někde mezi úkazy dětem málo známé a přístupné. Ale jen někde — a pak je 15) věcí vůdce, aby vystihl, oč se tu jednalo a co by jinak bývalo porušeno.

Posílám do světa novou příručku lesní moudrosti právě ve chvílích, kdy stavíme hnutí lesní moudrosti v Československu na nové základy, osvobozené od všeho, co je dosud brzdilo.[1] Mnoho lidí bořilo naše dílo u samých základů, ale my přece dvanáct let jsme neochvějně za ideou svou stáli a věříme, že dnes už ji nerozboří nikdo. Kdož myšlenku nepochopili, odešli. Ale z těch, kterým je smyslem života, máme dnes bojovníky, a ti nenechají už svatou svou věc strhnout v kal. Žel, veřejnost nám dosud neporozuměla. Dosud nerozeznává se u nás skauting a woodcraft. Jsme si jisti, že všichni praktičtí vychovatelé (učitelé, rodiče) by musili jíti s námi, kdyby se vynasnažili poznati, co chceme. Knížka tato může otevříti zrak zejména učiteli, kterému woodcraft dosud byl cizím. Kéž najde si pak cestu k našemu hnutí. Jistá věc jest, že Komenský naší doby by byl woodcrafterem a že Seton jest arciučitelem, jejž teprve budoucnost ocení.

V Příbrami dne 15. února 1925.

Miloš Seifert

16)

Předmluva.

Vůdci.

Tyto zvěsti Matky Starosti byly psány pro děti všech věků, které neodrostly potěšení pohádek. Mohu se však přiznati, že jsem je psal především pro sebe, poněvadž nejenom že mi bylo dopřáno vyprávěti je maličkým a radovati se, když je pochopili, ale měl jsem větší ještě požitek tím, že jsem je vymyslil a sepsal.

Nyní, píše tyto řádky, dívám se milým svým oknem do krajiny, kterou mám rád, a zraky mé spočívají na štíhlé, krásné jedli, kterou jsem vlastníma rukama před lety sázel. Jest ta spousta zeleného třepení se špičkami pupenů a drobnými šiškami jako drahokamy krásná, nesmírně krásná, ať už se dívám na ni z dáli jako na zelenou věž, nebo z blízka prohlížím její šperky. Jest krásná, křehká a — bezcenná, jak lidé si myslí; avšak její větrem zmítanou spoustou jehličí možno zahlédnouti něco, co to vše nese, kmen bouři vzdorující, trvalý, pevný, živý, rostoucí kmen hustého dřeva, jenž dává jí vznešenost síly a ostatnímu dodává ceny. Někdy jej musíme hledati, avšak jest jistě vždycky zde, povznášeje méně vzácné údy.

Zdá se mi, že tento strom je věrným obrazem mých pohádek. Vím, že moji dětští přátelé budou míti rádi třepení z jehličí a šperky šišek a mohou nalézti neústupný 17) kmen pravdy, jež se nachází za tím, budou-li ji hledati. Ne-li, jen když aspoň milují šišky.

Všecko nejsou pohádky. Některé kapitoly vykládají, co možno pozorovati, jiné, co možno dělati, jiné, co poznati, jiné, co si pamatovati. Všechny učí »lesní moudrosti« či »woodcraftu«, snaze lidské, jež nikdy neumírá ani nevybledá, jež v zašlých dobách obdařila člověka a ještě dnes zase ho obdaří vidoucíma očima, myslící rukou, tělem, jež neklesá, okřídlenou duší, jež shromažďuje drahocenné paměti.

Doufám, že tyto kapitoly ukáží, jak snadnou a lákavou a jak dobrou věcí jest woodcraft.

Ježto jsou tyto články určeny pro děti od šesti let, předpokládám, že matka (nebo otec) zúčastní se jako vůdce; proto se obracím často k rodičům, užívaje oslovení: Vůdče.

ETS (m.p.)

18)

Úvod

Matka Starost.

Všemocná Matko! Mater Cara! Nikdy jsem Tě neviděl, ale tolik jsem prahl po tom, abych tě poznal, že jsem pochopil, když jsi přišla, neviditelná, a mlčky šeptala mi toto před dávnými časy.

Nemohu říci dětem, jak vypadáš, Matko Starosti, neboť smrtelné oko nikdy nespočinulo na tvé tváři; a přece jim mohu ukázati tvou podobiznu, ó mocný Strážce Divočiny, jenž nejsi mlád ani stár, — milující, jenž se ani nezachvěješ ani nepovolíš!



Lasička to byla, mladá a hloupá lasička. Jedno z těch šťastných dětí, které se dívají do světa se svou matkou — když se prvně rozhlížejí. Matka byla úzkostlivá a šla vždy napřed, šťastná a hrdá, větříc, varujíc, volajíc své dítě, avšak často rozhněvána jeho hrubou neposlušností, udělujíc pak svou moudrost chňapáním, záhlavky a pronikavým varováním, jež všechno vyburcovalo k pozornosti; jen tohoto jediného ne, přemoudřelého domýšlivce rodiny, sebelibého spratka. Nechtěl býti varován, věc voněla tak pěkně. Vrhl se kupředu. Matka je hloupá; on je moudřejší než Matka. Jaké hody ho tu čekaly! Pak klap! železné čelisti pasti vyskočily z trávy, jež je skrývala, a sevřely měkké jeho tlapky. Výkřiky bolesti, marné namahání, svíjení se, zuření a kvílení; zkrvavělé čelisti na pasti; matka hněvem bez sebe; hotova vzíti trest na sebe, ale bezmocna a zaražena, neschopna 19) ho vysvoboditi; malí bratříčkové, zděšení tímto prvým dojmem soustrasti, tímto obrazem skutečnosti, poplašeně pobíhají sem a tam, beze smyslů, s očima vypoulenýma a srstí na zádech zježenou. A matka šílená starostí, trýzněná sténáním, s očima zelenýma, myslí bezradnou, zoufalá — až nový duch do ni vstoupil, duch Všemocné Matky Cara, Matky Starosti Dobrodějky, Matky Starosti Nerozpakující se. Pak matka lasička, povzbuzena, skočila na své trpící dítě. Se vší silou skočila a sevřela je; vší silou své lásky je rozmačkala. Bylo konec jeho nářku; jeho dny na zemi byly skončeny. Nedbal její moudrosti; hlupáček rodiny zahynul. Rod se stal lepším, lepším utrpením bláhové lasičky.

Duch lasičku-matku zase opustil; zanechal ji belhající se odtud se zlomeným srdcem. S větrem odtáhl, projížděje svou říší.

Čtyry rychlé oře má, Bílý Vítr, Západní Vítr, Suchý Vítr a Probouzející Vítr. Avšak většinou jezdí na bystrém Západním Větru.

Jest mocná Matka Starost, silná, moudrá, neúprosná, mlčelivá a přímá jako ledová hora. A dobrá; ale má raději silného. Projevuje přízeň také moudrým. Buduje, stále buduje. Dobrou cihlu vloží na místo cti a špatnou roztluče na štěrk, po kterém dělníci chodí.

Má vás ráda, ale daleko méně než váš rod. Možná, že nejste dobří, tu uzná-li za dobré, uroní slzu a zdrtí vás v prach.

Jsou tu ještě tři mocní jako Matka Starost: Maka Ina, jež jest Matka Země; El Sol, Slunce na Obloze, a Diablo, Zlý Duch Nemoci a Hrůzy. Ale nade vším jest Jeden Velký Duch, Začátek všeho a Ředitel všeho s těmito a jinými pomocníky, kteří konají jeho rozkazy. Ale hlavně uslyšíte o Matce Starosti.

Jest tomu dávno již, kdy prvně jsem zaslechl její šepot a ačkoli nyní slyším lépe než tehdy, nemám šťastnější vzpomínky než na prvé toto poselství.

»Ty, Jenž Hledáš Stezku,« pravila, »viděla jsem, jak usiluješ, abys našel svou cestu a vím, že budeš milovati vše, co na ní najdeš. Proto ukáži ti stopu a ta tě povede, kde tě čeká: tisíc roztomilých přátelství, jež v malých trnitých pohárech 20) nabídnou ti med, dvanáct tajemství z podkřoví, zdraví slunečného světla, křepkost těla, nebojácnost v noci, rozkoš hloubky vodní, dobrota deště, vypravování stopy, věda bažiny, vznešenost poznání — ano, ještě více, koruna malého království, rozsáhlého podle tvé síly a všeho, co je v tobě.«

»Avšak pod jednou podmínkou. Nalezl-li jsi stopu, žádá se na tobě, abys byl vůdcem. Získal-li jsi království, musíš je dáti světu, nebo je ztratíš. Neboť ti, kdo získali sílu, musí s ní nésti i odpovědnost; kdo se vyhne jednomu. ztratí i druhé.«

To jest zástava. které se chci držeti: chci býti vaším Vůdcem. Nabízím vám své malé království. 21) 22)

CO POZOROVATI Z JARA

  23) 24)

Modré Oči — Dítě Sněhu

(Jaterník či podléštka)


První přástka.

Modré Oči, Dítě Sněhu čili Povídka o jaterníku.

Viděl jsi již někdy El Sola, náčelníka Divotvorců, bratra Matky Starosti? Ano, viděls jej, ač jsi jej snad nepoznal; ostatně, do tváře jsi se mu nemohl podívati. Nuže, chci ti o něm pověděti, a pověděti o smutné události, jež se přihodila jemu a někomu, jejž miloval, více než slova mohou vypověděti.

Štíhlý a oslňující krásy byl El Sol, král Divotvorců; jeho vlasy byly jako třpytné zlato a vstávaly mu na hlavě, jak kráčel přes temena hor.

Každý ho měl rád, kromě několika málo, kteří se kdysi osmělili postaviti se mu na odboj a se zlou se potázali. Ostatní jej všichni milovali, a on každého měl rád, ač zamilován do nich nebyl. Až jednoho dne, když kráčel zahradou, přišel náhle ke krásné bílé dívce, které nikdy před tím neviděl. Oči její byly jímavě modré, vlasy její byly tak jemné, že se vznášely ve vzduchu, a šat její byl bílý, kapradinami zdobený na bílé své obrubě.

Pocítil k ní ihned hlubokou lásku, avšak ona mávla varovně rukou, když se pokoušel přiblížiti se k ní.

»Kdo jste, zářivá princezno? Miluji vás dříve než jsem vás slyšel promluviti.« 25)

»Jsem Sněhurka, dcera velkého krále Mrazu,« odpověděla.

»Miluji vás, jak jsem nikoho dosud nemiloval. Vezmete si mne? Jsem králem Divotvorců. Udělám vás královnou.«

»Nikoli,« odvětila, »nemohu si vás vzíti, neboť jest psáno, že, vezme-li si někdo z našich lidí někoho z vašich lidí, klesne a během dne zemře.«

I byl El Sol velmi smuten. Řekl však: »Nemohl bych vás ještě spatřiti?«

»Ano,« odpověděla, »ráno bych se tu s vámi chtěla shledati, poněvadž jest tak rozkošno dívati se, jak jste krásný,« a vlas její sladce zvonil.

I setkala se s ním ráno a třetího jitra zas. Bláznivě byl nyní do ní zamilován, a ač ho odstrkovala, uchopil ji do náručí a něžně ji políbil.

Pak ramena jí klesla zesláblá k bokům a oči její byly napolo zavřeny, když řekla: »Vím nyní, že staré písmo mluvilo pravdu. Miluji tě, miluji tě, má lásko. Avšak zabil jsi mne.«

I padla na zem, do listí, bílá zhroucenina.

El Sol byl bez sebe hořem. Pokoušel se vzkřísiti ji, zvednouti ji.

Ona jen šeptala: »Sbohem, miláčku. Umírám. Už mne neuvidíš. Ale přijď na toto místo ode dneška za rok. Snad Maka Ina bude tak laskavá a pošle ti maličkého, jenž je tvůj a můj.«

Bílé tělo její se roztálo a on se sklonil nad ním a plakal.

Každého jitra se vracel, ale Sněhurky již neuzřel. Za rok po onom dni, když smuten prodléval na tomto posvátném místě, spatřil vyrážeti novou a obdivuhodnou květinku. Její květ byl nejněžnější modře a plný výrazu. Když se podíval upřeněji, spatřil zraky své dívky; horké slzy 26) kanuly mu z očí a spálily listy v kalnou hnědou barvu. Vzpomněl si a porozuměl nyní slibu. Věděl, že to bylo jejich modrooké děťátko.

Časně z jara je můžeme vidět. Tři slunné dny na okraji závěje je zrodí. Lidé, kteří je najdou, říkají, že to je právě jedna z jarních květin, jež jsou dříve než ostatní venku, a jmenují ji Jaterník, ale my, junáci lesní moudrosti, ji známe lépe. Víme, že to je Podléštka, dítě El Sola a Sněhurky.


Bílí Zpěváčci

(Sněženky)


Druhá přástka.*

Bílí Zpěváčci aneb Jak přišly sněženky na svět

Všimli jste si, že není u nás sněhově bílých ptáčků? Matka Starost uložila všem, že mají odejíti na sever, když přišly velmi studené doby a zasněžené krajiny severní byly příliš smutné a zmlklé.

A oni poslechli, odletěli a žijí dnes všichni jen v krajinách polárních.

Ale jeden z bílých ptáčků, těch co nejkrásněji zpívali, letěl tehdy na sever se svou družkou a ona zlomila si křidélko, takže nemohli dále letěti.

Nebylo jiné pomoci: musili zůstati v houštině, dokud se křídlo neuzdraví a nebude zas silné.

Ostatní bílí ptáčci odletěli, ale náš zpěváček čekal. Zpíval své veselé písničky, aby potěšil svou družku. Nosil jí potravu a upozorňoval ji, kdykoli nepřítel byl nablízku.

Měsíc přešel. Byla opět zdravá a v křídle silná. Jemu však bylo úzko před cestou na sever. Druhé varování Matky Starosti: »Bílí ptáčci jdou na sever!« ozývalo se 27) lesem, ale na okraji lesa na výslunní bylo tak milo, a potravy dosti, že malá žínka jeho řekla: »Proč bychom odcházeli na sever, když zde jest mnohem pěkněji?«

Bílý zpěváček to cítil také, a když po třetí zaslechli varovný hlas »Bílí ptáčci jdou na sever!« nechtěl vůbec ani o tom slyšeti a tak oddali se veselému životu v lesích.

Nevěděli nic o Žlutookém Postrachu. Nikdy by se o něm nebyli dověděli, kdyby byli odešli na sever v pravý čas. Ale Postrach přijde a pustí se vždy rovnou na bílé věci v lese, neboť hnědých tak dobře nevidí.

Bílý zpěváček byl vysoko na stromě, velebě světlo slavnostní písní, kterou právě složil, zatím co Postrach jeho bělostí byl naň upozorněn a vrhl se naň.

Spadl třepetaje křidélky a umíraje. A jak ona k němu letěla, křičíc úzkostí, Žlutooký bídný Postrach srazil ji k němu.

Kosi shrabali listí na mrtvá bílá těla a — mám za to — Matka Starost uronila slzu na toto místo.

To byl konec Bílého Zpěváčka a jeho družky. Avšak každý rok na tom místě, sotva sejde sníh, sepjaté lístky rozhrnou prsť a ze země vyroste bílý něžný kvítek. Zvedá se, rozhlíží a zadívá se k zemi, hledaje svého druha; i roní uvnitř sladkou šťávu z přebytku své lásky. Pohlédnete-li hlouběji do kvítku, uzříte tam duši Bílého Zpěváčka a uslyšíte ho zpívat droboučké zlaté popěvky.

Až najdete tyto kvítky, chovejte se k nim něžně. Mnoho zkusily, když byly ptáčky a utrpení posvětilo jejich duše.

A až uslyšíte kosy hrabat pod křovím, vzpomeňte si, že kladou listí na hrob Bílého Zpěváčka.

Tajemství jste jistě uhodli: květina jest Sněženka a Žlutooký Postrach je bystrozraký krahujec. Bílí Zpěváčci 28) 29) to jsou strnadi Sněhule, kteří ještě někdy v zimě podívají se k nám, aby se poohlédli po svém zmizelém druhu. Když se na ně díváte, jak na větvičce sedí, jsou bílí jako vločky sněhu. Ale oni, chudáci, nevědí, že mezi sněženkami mají své sestry a bratry.


Třetí přástka.

Zlatovlasé Děvče Prérií

Štíhlé, pěkně urostlé bylo Děvče Prérií. Nebylo právě krásné, ale postavy bylo jemné a půvabné a na hlavě mělo husté zlaté vlasy, takže jsi je mohl z daleka viděti. Šeptalo se, že je až do duše zamilováno do El Sola, neboť kamkoli přišel, obracelo hlavu, aby se mohlo naň dívati. A když ho nemohlo viděti, svěsilo hlavu a vzdychalo. Ale zdálo se, že on si toho nevšímá. Když dívka zestárla, zlatá její hlava zbělela a posléze bujní koně Matky Starosti roznesli všechny její bílé vlasy a zanechali ji starou, lysou a ošklivou. I trpěla, až zemřela, a Maka Ina pohřbila ubohé malé tílko pod trávu. Ale někdo říká, že to byl Otec Čas, jenž odvál její vlasy a že El Sol pochoval její tělo.

Podíváš-li se do zahrádky nebo na louku na jaře, jistě najdeš Děvče Prérií. Vůdce ti je ukáže, neznáš-li je. Ale bude mu říkati »Pampeliška« a já neznám žádné květinky, která by tolik věcí povídala dětem, jež by si měly zapamatovati.

Učíš-li se francouzsky, uslyšíš, že jí říkají dent du lion, což znamená »lví zub«. Neboť listy její jsou vykrajovány ostrými zuby jako lví čelist.

Zlatožlutý květ její prý se otvírá, když vlašťovky od jihu přilétají, to jest v dubnu, a ačkoli kvete hlavně z jara, 30) 31) vydrží kvésti ještě dlouho, když už vlašťovky odletěly. Opravdu daří se jí potud, pokud slunce na ni svítí, a vadne, když přijde studený, temný čas. Ale viděl jsem ji i v listopadu. Pampeliška tedy kvete plných devět měsíců. Neznám květiny, jež by to dovedla; většinou za měsíc odkvétají.

Zlatovlasé děvče prérií

(Pampeliška)

Když žlutý květ zmizí, na jeho místě objeví se nádherná koule měkkého, bílého chmýří; proto vypravuje povídka, že věkem zbělí jí vlasy. Děti věří, že tato vlnatá hlava jim poví, kolik je hodin. Držíš ji před sebou, a jako Otec Čas, jenž vlasy její rozvěje, zafoukneš prudce svým dechem, a znova a znova, až chmýří všecko je odváto. Je-li třeba čtyřikráte fouknouti, říkají, že jsou čtyři hodiny. To však nejsou příliš dobré hodiny.

Některé děti vysloví nějaké přání, pak fouknou jednou a řeknou: »letos«; po druhé »napřesrok«, po třetí »někdy« a po čtvrté »nikdy«. Pak začnou znova a foukají tak dlouho, až nezbude žádného chmýří, aby se dověděly, kdy přání jejich se vyplní.

Utrhni nyní úbor od stonku. Shledáš, že ti zůstala dlouhá, dutá trubice, jež zní jako trumpeta, když z úzkého konce do ní zatroubíš. Strčíš-li prst do širšího konce a tlačíš, rozštěpíš trubici na dva nebo tři pruhy. Vezmi tyto do úst a zkřiví se ti jako prsteny. Některé děti si je věší na uši, aby se ozdobily. Utrhni si jednu pampelišku za každý rok svého věku. Uřízni květ. Uvidíš, že se horní konec stonku dá vstrčiti do dolního a že můžeš tak udělati prsten. Udělej řetěz ze všech stonků, jež jsi nasbíral. Nyní tento řetěz hoď na nízký stromek. Zavěsí-li se hned na poprvé, tvoje přání se vyplní tento rok. Když spadne, je tvoje přání po každé odsunuto o rok později.

To asi nebude pravda. Ale je to hra. Některá velká děvčata si ji »hrají, aby se dozvěděla, kdy se vdají«. 32)

Teď vykopej celou rostlinu i s kořeny — zahradník ti bude vděčen za to — vezmi si ji domů a řekni Vůdci, aby udělal z listů salát. Uvidíš, že je dobrý. Mnoho lidí jej jí pravidelně, buď syrový nebo vařený jako zeleninu.

A konečně požádej Vůdce, aby upražil kořen, až zhnědne a zkřehne, pak aby jej rozemlel a použil místo kávy. Někteří lidé soudí, že je lepší než pravá káva. Určitě lékaři jej mají za zdravější, neboť je to výživná poživatina a naprosto neškodná. Ale možná, že ti nebude chutnat. Třeba si budeš při tom stále myslit, že je to tělo ubohého malého Děvčete Prérií, jež zemřelo nešťastnou láskou.

Žába s kočičíma očima

(Blatnice česneková)


Čtvrtá přástka.*

Žába s kočičíma očima — dítě Maka Iny

Neposlouchával jsi rád, Vůdče, když jsi byl malý, pohádky o skřítcích, oněch podivných podzemních tvorech, kteří žijí ukryti před světlem a hrají si s drahými kameny a kovy? Jak neradi jsme se vzdávali těchto milých pověr, když neodvratně jsme dospívali a ztráceli s očí říši pohádek!

Avšak nemusíš se vzdáti své radostné víry. Věř dále v čarovné podzemní skřítky, neboť právě ti povím o jednom, jejž i chladný, odměřený Profesor Věda uznal a jenž žije na vlastní vaší zahrádce. Jest to Žába s kočičíma očima čili Blatnice česneková. Podobá se trochu ropuše a trochu skokanu, ale poznáš ji hned po jejím zbarvení, širokých temně olivově zelených skvrnách, jako ostrovech na mapě žlutohnědého podkladu. A pak, co je zvláštního: krásné její oko, jež zapuštěno je v hlavě jako drahokam, 33) má zřítelnici svislou a čárkovitou, — jako kočka, — kdežto ropuchy ji mívají vodorovnou.

Nikdo by nevěřil, že je také žába, jež žije bez vody. Blatnice česneková je skoro stále pod zemí, jen z jara, tak někdy v dubnu, vychází k tůni nebo rybníčku, aby tu ztrávila svoje krátké líbánky. Vždyť má plovací blány a ve vodě se jí vede výborně. Zpívá pak sameček dlouhé chorovody, trochu připomínající skokana a trochu rosničku, ale mnohem tišší, neboť nemá zvukového bubínku. Zasnoubena naklade samička několik set vajíček (z nichž sluníčko vyhřeje pulce) a vrátí se zpět do podzemního světa, zahrabávajíc se svýma zadníma nohama, nehtem opatřenýma, jako stroj, a sotva ji kdy uzříš, neboť je i tak zvířetem nočním a ve dne je zavrtaná v zemi. Leda že bys ji vykopal, jako Honza přišel při kopání na krtčího skřítka.

V pohádce pastýřský hoch byl odměněn skřítkem za to, že ho vykopal. Dostal zlato i drahé kamení. Ale náš skřítek si nepřeje býti vykopán. Učiníš-li tak nicméně, budeš přece odměněn zlatým úkazem a pohledem do dvou očí, čarovných jako drahokamy.

Ropuchy i blatnice zavrtávají se, jak říkají ti, kdo je dobře znají, hluboko do země a spí nepřetržitě dny, nebo týdny, snad i roky. Jednou nalezl hrobník ropuchu skoro metr pod zemí, a nikde nebylo žádného východu ven.

Jak najdeme tedy tuto zajímavou žábu? Nejlépe v dubnu, když se zasnubuje a má líbánky. Jdi v podvečer a vezmi s sebou lampu, a snad ji uvidíš. Není to obyčejná žába, a žab je u nás tak málo druhů, že stojí za to, všech si dobře povšimnouti. Zejména v teplejších krajinách Čech, kde jsou listnaté lesy, setkáš se s blatnicí jistě. A nebudeš na omylu, vezmeš-li ji do ruky a pocítíš její zvláštní česnekový zápach. 34) 35)

Jak přišel modráček


Pátá přástka.

Jak přišel Modráček

Nana-bo-žu, což někteří myslí, že jest indiánské jméno pro El Sol, a někteří říkají, že jest to Matka Starost, spal svůj zimní spánek na velkém ostrově, právě nad hřmícím vodopádem, který lidé zovou Niagarou. Čtyři měsíce uplynuly, ještě spal. Ledové záclony jeho lože zmizely. Bílá jeho pokrývka propálena byla dírami. Převrátil se trochu. Tu led na řece zapraskal jako blízkým hromobitím. Když se opět obrátil, led začal sklouzati přes velkou bobří hráz Niagary, ale Nana-bo-žu se ještě neprobudil.

Velký Prabobr ve svém rybníku, kterému lidé říkají Jezero Erie, zamáchl svým ocasem a vlny se valily k břehu a led začal praskati a sténati. Avšak Nana-bo-žu spal dále.

Pak Ledoví Démoni bouchali na břeh ostrova svými kyji. Zahnali nazpět celý proud řeky, až řečiště bylo suché, pak jej nechali řítiti se dolů, jako by měl býti konec světa, a řvali všichni najednou:

»Nana-bo-žu! Nana-bo-žu! Nana-bo-žu! Probuď se!«

Avšak stále tiše spal.

Pak se ozval měkký, sladký hlas, jemnější ještě než cukrování Miami, když se snoubí. Byl ve vzduchu, ale nebyl nikde, a přece byl ve stromech, ve vodě, a byl také v Nana-bo-žu. Uslyšel jej i probudil se tím hlasem. Posadil se a rozhlížel se kolem. Bílá jeho pokrývka byla pryč. Jen několik cárů z ní bylo viděti, kde byl stín. Na slunných místech zbytky z jejího třepení s korálky zapustily kořeny a vyrostly v květinky s očky mnoha barev, kterým se dnes říká Sedmikrásky. Jemný hlásek volal stále: »Probuď se! Jaro přichází!« 36)

Nana-bo-žu řekl: »Jemný hlásku, kde jsi? Pojď sem!«

Avšak jemný hlásek, jsa všude, nebyl nikde, a nemohl přijíti na volání hrdinovo.

I řekl tento: »Jemný hlásku, nejsi nikde, poněvadž nemáš místa, kde bys žil. Postavím ti domov.«

I vzal Nana-bo-žu svitek březové kůrv a udělal malý wigwam a poněvadž hlas přicházel s nebes, omaloval wigwam 37) modrou hlínou, a aby bylo vidět, že jde z říše Slunce, namaloval naň Červené slunce. Na zemi uvnitř rozprostřel kousíček své vlastní bílé pokrývky, místo ohně pak rozdmychal jiskřičku života a řekl: »Zde, jemný hlásku, je tvůj wigwam.« Jemný hlásek vešel a usadil se v něm, ale Nana-bo-žu rozdmychal jiskřičku života v něm. Kouřová křídla se začala hýbati a mávati sebou a malý wigwam se proměnil v krásného Ptáka Modráčka s červeným sluncem na prsou a světlým proužkem na bříšku. Ulétl, ale každý rok se vrací, když zima přejde, Modráček jara. Hlas onen ještě je v něm, a cítíme, že nepozbyl ničeho ze své původní síly, když jej slyšíme zpívati: »Probuď se, jaro přichází!« Miluje vodu a vyhýbá se horám. Snad někdo z vás bude tak šťasten, že někdy uvidí tohoto překrásného ptáčka. Od té doby, co lidé jsou zlí a nepřejí života divoké přírodě, je vzácnější a vzácnější a uchyluje se víc a více na sever, kde hlásku jeho rozumějí.

I u nás byl viděn, ale má bílou hvězdu na prsou místo červeného slunce.


Šestá přástka.**

Ptáček, jenž staví ze záliby

Střízlíček jest z našich nejznámějších ptáčků. Je vedle králíčka nejmenší náš pěvec, celý hnědý a tmavěji kropenatý s význačně zdviženým ocáskem. Je to něžný ptáček, velmi milý, takže někde ho lidé chovají ve zvláštní úctě. S červenkou jsou to nejdůvěřivější ptáčci našich křovin. Když všechno umlklo uprostřed zimy, bývá to jediný střízlíček, který si zanotuje, A nikdy smutně. Jeho zvonivý zpěv je vždycky plný radosti. Zpívá-li ptáček stále, kromě 38) když spí, nebo pelichá, překypuje jistě jeho srdéčko štěstím.

Tento maličký ptáček čilých způsobů jest dobře známou stráží, jež dává jiným ptákům poplachu, když se objeví nějaký dravec.

Jinak si ho na první pohled často spleteme s myší, když ho uzříme proplétati se mezi křovími, po větvičkách se mihnouti a zase zmizeti v houští. Celý den tak šuká. Když ho vyrušíme nebo když vidí, že se k němu přibližujeme, vzrušeně se kloní a podřepuje, znovu a znovu. Proč? To je jeho způsob, právě proto, že je střízlíkem. Při tom drží svůj ocásek skoro kolmo vzhůru, takže jej nezaměníš se žádným jiným ptáčkem.

Nejpodivuhodnější jest zvláštní záliba střízlíkova vystavět si mnoho hnízd v téže době.

Na jaře a v létě vždycky nalezneme nová, krásně pletená hnízda, ale prázdná. Lidé říkají, že jsou to kohoutí hnízda. A může být, že sameček si staví někdy hnízdo pro sebe. Střízlíci často opouštějí svoje hnízda a zase se do nich vracejí. Snad tak klamou svoje nepřátele, že utíkají se před nimi do jiného hnízda, než kde mají mladé.

Je ostatně známo, že střízlíci chodí v zimě navečer na hřad do svých hnízd. Jsou to roztomilé vaky z mechu spletené. Ta, která sloužila výchově mláďat — takové hnízdo dělá střízlík ovšem jen jedno — jsou pečlivě chmýřím a vlnou vystlaná. Hnízda jsou uzavřena a mají úzký vchod se strany, takže je v nich teploučko. Do těchto rodinných hnízd se na noc po pěti po šesti scházejí střízlíčkové, aby se vespolek hřáli. Někdy jim poslouží stejně nějaká díra v doškové střeše, nebo skulina mezi břečťany, nebo dutina ve starém stromu, ale vždy se vesele svolávají: »Čit, čit, čit!« než se sejdou, a pak ještě dlouho povídají a štěbetají. 39)

Drozd zpěvný


Sedmá přástka.

Jak dostal Drozd kropenaté hrdélko

Rodnou matkou bystřina mu,
křoviny jsou posestrice.
Když on zpívá, všechno mlčí,
všemu v prsou dech se tají.

Pod hrdélkem bělounký je,
na hřbetě má hnědý pláštík;
nehonosný, nenápadný,
ale zato, když svou spustí!

Žárliv je naň soused-břídil,
žárliv tak, až blátem stříká.
Po hrdle i na prsíčkách
zasáhnul ho kalnou sprškou.

Omývá ho matka-bystřeň;
čilý je zas — ale běda! —
nepustily všude skvrnky:
Kropenáčem zůstal na vždy!

Inu, buďsi! Pouze v šatech,
u hlupáků celá duše!
živ je dál a vesel střásá
perly písní: básník háje.


Osmá přástka.*

Čert a růže

Jakým nádherným zjevem jest růže v máji! Rozkvetlá, jako by zpívala píseň! Zpívá ji, hlasitěji a zřetelněji než jiné jarní květy. Neboť to není jeden ton, ale celý chor. A víte dobře, že zpívá: »Léto, vrchol žití, blíží se!«

Myslím, kdyby někdo měl báječné uši krále Šalamouna, slyšel by hudbu růží jako zvučení celého sboru kostelních 40) 41) zvonů, jako chor kathedrály, v níž drozd je knězem-kazatelem a víly mu odpovídají.

Zajisté růže byl keř Zahrady Edenu. Rostla tam tak vysoko a tolik těšila lidi, že Čertík, kterému také říkají Rarášek, chtěl ji zničiti. Usmyslil si, že každý plátek utrhá a každý rozdupe, aby nic nezbylo z toho červánkového květu. Ale růže to viděla, když šel ve dne kolem ní a hořel zlostí. A když noc přišla a Čertík se připlížil, těsně po zemi, aby zachytil se jejího kmene, po němž chtěl lézti k sehnutým větvím, růžovými květy i do noci svítícími, růže byla připravena. »Ouvej, ouvej!« zavýskl Čertík. Růže byla poseta ostny po celém těle a Čertík se měl natolik rád, že se mu už dál po ní lézti nechtělo. »Ale já na tebe přece vyzraji!« myslil si. I vyšplhal se na sousední strom, neboť růže vždy rády hledají ochranu stromů, a natahoval se, aby dosáhl růžových plátků. Ale kvítky byly daleko a tak podařilo se mu vždy jen vytáhnouti a natrhnouti plátek, který však úzounkým cípkem zůstal vězeti ještě v lůžku květu. Nicméně brzy pak opadl a od té doby pláty růží tak brzo opadávají a to ubírá ceny jejich nedostižné jinak kráse.

Čert a růže

Čertíka už to zlobilo, že se mu nedaří jeho zlý čin a omrzelo ho to. Ale než odešel, naplil na růži. Sliny jeho zachytily se na větvičkách. Růži, jež byla vtělená dobrota a krása, ani ty jedovaté sliny nemohly však uškoditi. Nedopustila jim, aby vnikly do jejího těla. Vyvrhla šťávy ze sebe, jež je obalily. A tak vznikla »mechová růže«, kterou dobře znáš, neboť ještě dnes se objevuje na růžích. A že je to opravdu dílo ďáblovo, o tom se přesvědčíš, podíváš-li se dovnitř. Tam uloženo je vajíčko anebo larva žlabatky, která tyje ze šťáv této vznešené rajské bytosti.

Ostny růži zůstaly. »Není růže bez trní,« stalo se dnes 42) 43) pořekadlem. Avšak nejsou to trny, jaké má hloh neb dřišťál, neboť jsou jen na povrchu, v pokožce. Vždyť vznikly v jedné noci, na rychlo — zůstaly však navždy.

Přástevník medvědí

(Zámotek; kukla; housenka; motýl)


Devátá přástka.

Přástevník medvědi.

Znáš housenku přástevníka medvědího? Je huňatá jako medvěd a odtud dostal jméno i její motýl. V pozdním létě, když už »fouká ze strnišť«, vídáš tuto housenku na obyčejných rostlinách, i na trávě. Leze a ničeho si nevšímá. Vleze ti na nohu, když sedíš na mezi. Často ji vidíš, jak se šourá přes cestu. Vezmeš ji do ruky a zadře se ti chloupeček její do prstu, neboť jest to malý ježek, chráněný ostrými bodlinami po celé své kůži. Na obrázku po straně vidíš, jak chloupek jeden vypadá pod drobnohledem.

Kde se vzala medvědí housenka? Vylíhla se z vajíčka, jež sneseno bylo někdy v červenci na listy kopřivy, salátu, šťovíku a j. rostlin. Housenka se pilně živí a když slyší varování Matky Starosti, připraví se na zimu. Zaleze někam a zimu přespí. Na jaře objeví se znova, až v květnu někde na suchém místě, pod polenem, kamenem nebo plotem, upřede si zámotek, protkaný vlastními chlupy, aby byl chráněn. V této chlupaté schránce se schoulí a ztvrdne — je nyní kuklou — a Matka Starost přijde a přikryje ji svým ochranným pláštěm a dotkne se jí, takže usne, ale jen na několik týdnů. Jednoho slunného jitra červnového přijde stařenka Matka Starost opět, dotkne se medvěďáska v kolébce a vyškrabe se ven přástevník medvědí, ale ó, jak nádherný, jako princ z pohádky: sametová křídla jsou vpředu červenohnědá s bílými páskami, 44) 45) vzadu rumělkově červená s černými, modravé lesklými skvrnami. Odlétne, aby si nalezl družku, jež snese velmi brzo vajíčka, ze kterých zase bude housenka medvědí a napřesrok přástevník — a tak to jde rok za rokem.


Desátá přástka.

Výměna.

(Kde se vzaly fialky.)

Zatruchlila louka pestrá
nad oblohou: vždyť má sestra
je — byť nad vším rozklenutá —
jednobarvě obléknuta,

Rozdělme se! A už vzhůru
po skřivanu sedmikrásy
posílá, by po azuru
rozesel jich hvězdné krásy.

V noci zříš je. Z důlků svítí.
A modř, jež tam dříve byla,
obloha zas na zem vsila,
Fialek to vonné kvítí


Jedenáctá přástka.

Zámotky.

Každý si rád vyjde na lov. Naši předkové byli lovci po tolik věků, že lovecký duch jest v nás všech velmi silný, třebas držen v šachu hrůzou, že bychom zvěři způsobili bolest. Ale radost ze života v přírodě a z hledání ukrytých pokladů nebo nalezení něčeho, co na prvý pohled vypadá 46) jako staré smetí, ale pak se ukáže krásnou a drahocennou věcí, jest nám vlastní právem starého zákona — výzkumců, lovců. Jest to duch lovu, který každý zdravý člověk miluje, a je mnoho způsobů a cest, jak se jím můžeš potěšiti.

Vyjdi si kdykoliv mezi říjnem a dubnem a poohlédni se ve všech nízkých stromcích a vysokém křoví po malých přirozených kolébkách, zvaných »kokony« či »zámotky«. Některé jsou jako raneček a upevněny na větvičku celou délkou. Některé visí jako punčoška, s jablky na okně, když je Mikuláše; ale všecky poznáš podle toho, že mají silný zavřený obal z jemných šedých nebo hnědých vláken neb hedvábí, beze švů, aby vlhko dovnitř nemohlo.

Jsou tak důkladně připevněny, že zlomíš větvičku, když je budeš chtít strhnouti. Zdají-li se nějak lehké a rachotí-li, když jimi zatřeseš, jistě uzříš na nich jednu nebo více malých dírek. To znamená, že nějaký nepřátelský hmyz zničil tvorečka, jenž spal uvnitř. Je-li zámotek dobrý a zdá se plný a těžký, vezmi si jej domů a dej jej do papírové nebo dřevěné škatule, jež má víko z gázu nebo drátěné síťky. Chovej jej na světlém místě, ne příliš suchém, než přijde jaro; pak se jednoho dne stane zázrak. Domeček se otevře zvnitřku a vyleze z něho nádherná Můra. Jako by temný hrob se byl otevřel při vzkříšení a z něho vyšla znovuzrozená, nová bytost s křídly, by mohla odlétnouti do nebes vzhůru.

Zámotky motýla

(Polyphemus, Cecropia, Promethea, Přástevníka medvědího a Luny, v zemi kukla Smrtihlavova)

Na obrázku vidíš pět různých druhů zámotků, dole pak pupu smrtihlavovu; ten nedělá zámotku, ale zahrabe se do země, když přijde doba Velkého Spánku. Laskavá Matka Země jej chrání, takže nepotřebuje vůbec dělat zámotků.

To jest podivuhodná historie s každým z těch zámotků. Nikdy vás neomrzí, budete-li je sledovati a poznáte-li je, 47) neboť se všechny od sebe liší. O některých povím v této knize, ale než začnu, musím vám prozraditi něco, co učenci poznali, proč totiž motýl není můra.


Dvanáctá přástka.

Motýli a můry.

Pamatuješ se na starou pohádku o Krásce a Zvířeti? Jak Kráska se musela provdati za Zvíře, aby zachránila život svému otci? Avšak, jakmile statečně vyslovila souhlas, že se obětuje — jakmile řekla ono osudné »ano«, Zvíře se postavilo na zadní nohy, jeho rohy, kopyta a kůže se svlékly a proměnilo se v pravou svou podobu, spanilého prince, do něhož nemohla se nezamilovati; a žili spolu šťastně až do smrti.

Víš, že právě takové proměny a šťastné sňatky dějí se kolem nás rok co rok? Zvíře, to jest ošklivá housenka, princezna Kráska jest motýl nebo můra. A když zvíře se promění v Okouzlujícího prince a setká se s princeznou Kráskou, jsou tak šíleně šťastní jako se povídá v pohádkách. Vím to, neboť jsem viděl proměnu a viděl jsem párek odlétat na svatební cestu.

Učenci se pokoušeli vysvětliti tuto podivnou proměnu a přijíti na kloub tomu, proč princ a princezna nepotřebují ani jísti ani píti, jakmile jednou dospěli svého nejvyššího stupně, života křídel a radosti. Avšak nedošli dále, než že dali jména věcem, které jsme už dávno měli rádi a viděli jako děti, rozdělivše okřídlené divy ve dvě čeledi, zvané motýli a můry.

Znáš rozdíl mezi motýlem a můrou?

Dohromady tvoří velkou skupinu hmyzu, zvanou Šupinokřídlí, poněvadž jediní mezi hmyzem mají šupinky 48) 49) nebo lehký poprašek na křídlech. Motýli jsou šupinokřidlci, kteří létají ve dne a mají kyjovitá tykadla. Většinou jedno křídlo skládají ke druhému, když se snesou na nějaký pevný předmět, a jako kukla, či když jsou nemluvňaty, jsou nazí a vypadají jako africké náušnice.

Můry jsou šupinokřídlci, kteří létají v noci a mají nitkovitá nebo pérovitá tykadla. Svoje křídla rozkládají, když se snesou na zem a když jsou kuklou, zapřádají se v zámotek. Mnohé se neřídí tímto pravidlem, ale takové jsou vzácné, a tvar tykadel nás už poučí sám, zda jsou to můry nebo motýli.

Všichni tito šupinokřídlci se líhnou z vajíček a nejdříve jsou červem, larvou či housenkou. Pak kuklou či pupou nebo nemluvnětem. Posléze okřídleným tvorem. To jest nejdříve Zvířetem, pak Kráskou.

Každý z nich musí nejdříve být ošklivým, než přijde změna. Avšak musím vám pověděti pravdu, kterou pohádková knížka vynechala a kterou jste vy snad uhodli — princezna Kráska také kdysi žila a vypadala jako Zvíře, dokud nevybojovala svůj vlastní boj, dokud se nedopracovala k svému vysokému osudu a nepoznala způsobu, jak získati křídla.


Třináctá přástka.

Motýl Smutil čili Černopláštník.

Žila jednou bohatá paní, které říkali: »Vznešená Kráska«. Tak skvostně se oblékala, že její šaty byly pokryty zlatem a třpytily se drahokamy nejpůvabnějších barev. Zvlášť pyšnou byla na modré diamanty, které tvořily obrubu jejích šatů; a ráda vycházela do světa, aby ji 50) 51) lidé viděli, třeba že věděla, že v kraji je mnoho loupežníků, kteří jistě ukradnou jí její šperky, jak budou jen moci. Vymyslela si chytré opatření: podržela na sobě své drahokamy, kterými ráda se vyšňořovala, ale přes svůj šat přehodila černý sametový smuteční plášť, který nikoho ani nenapadne ukrásti. Pak mohla chodit ulicemi a po silnicích, jak jí bylo libo.

Smutil

Nuže, povídka tato nemusí býti docela pravdivá, ale trochu pravdivá jest, neboť krásná ta paní jest dnes známa pode jménem Babočka Osyková. Jak vidíš, má černý smuteční plášť, avšak vykukuje zpod něho zlatá obruba a také několik modrých diamantů, které uvidíš, podíváš-li se dobře.

V severních lesích, kde já jsem ztrávil svoje dětství, bylo vždy viděti na jaře jako prvního motýla Černopláštníka čili Babočku Osykovou, a příčina toho, že jsme ho tak brzy vždy spatřili, někdy i za sněhu, jest, že je to jeden z motýlů, kteří mnohdy celou zimu přespí a žijí tak ve dvou letech.

Vajíčka klade na vrby, jilmy, břízy nebo topoly brzo z jara. Mladí se hnedle vylíhnou, a mnoho jedí i tloustnou, takže pět týdnů po nakladení vajíček a tři po vylíhnutí jich jest housenka dorostlá a zavěsí se jako kukla pod nějakou ochrannou deskou neb mříží. Ve dvou týdnech stane se zázrak, dokonalý motýl vyleze; a tak máme Černopláštníka jiného než v povídce, ale přec těšícího nás svou na půl skrytou krásou.


Čtrnáctá přástka.

Zvonečky Šalamounovy Pečeti.

Pojď se mnou do lesa a hledejme Šalamounovu Pečeť — kokořík mnohokvětý. Jest květen a nalezneme jej na některém 52) 53) polootevřeném místě, kde není ani vlhko ani sucho. Zde jest! Viz řetízek zvonečků, visících s ohnutého jeho stonku. Vykopej kořen, omyj jej vodou a uvidíš stopy královských Šalamounových pečetí, jež dávají jméno rostlince. A nyní poslechni, jak se to vše stalo.

Zvonečky krále Šalamouna

(Kokořík)

Král Šalamoun měl »druhý zrak«, to znamená hlubší pohled, magické zření, takže byl schopen viděti skrz kamennou zeď nebo čísti lidské myšlenky. Král Šalamoun měl kouzelné uši; to znamená, že mohl slyšeti všecky zvuky od A do Z, kdežto obyčejné uši, jako jsou tvoje a moje, slyší pouze prostřední zvuky od K do Q.

Všecko co žije a pohybuje se, působí hudbu; každá květinka, jež kvete, zpívá svou píseň. My toho nedovedeme slyšeti, naše uši jsou příliš tupé: ale král Šalomoun to dovedl. A jednoho dne, když chodil lesy, slyšel nový zpěv květiny, takže se zarazil a naslouchal. Byla to zvláštní hudba a do ní zaznívala hra stříbrných zvonků.

Veliký král si usedl na břeh. Jeho kouzelné oči viděly dobře pod zemi. Uzřel tučný masitý kořen jako maličkého skřítka, jenž svoje dlouhé bílé prstíky strká do půdy, vybíraje magické krystalky, aby si jimi nacpal kapsy; a uzřel také štíhlý stonek jako lesního skřítka, jenž je vynáší vzhůru a roztřiďuje na svých plochých dlaních, aby mohly ssáti do sebe šťávu slunce a vzduchu.

Viděl je, jak se proměňují v zázračnou látku, podobnou jantarové rose s příchutí čerstvě seříznutého dřeva. Avšak nebylo to ještě hotovo, i nemohl říci, bude-li to k čemu dobré. Bylo teď jaro a teprve až přijde červený měsíc, bude malý dělník moci ukládati svoje magické léky do svých pokladnic pod zemí. Proto, aby zabránil každému, kdo by chtěl poškodit rostlinku nebo překazit jí její práci dřív než bude hotova, vzal Král svůj pečetní prsten a vyrazil značky 54) podél kořene, kdež jsou do dneška. A pak, aby rostlinku vyznamenal, učinil stříbrnou hru jejích zvonků viditelnou pro každého.

Visí tu nyní řada veselých zvonečků.

Ale Král se nikdy nevrátil, aby ostatní o rostlince poučil, neboť měl mnoho práce se stavbou chrámu; a měl mnoho žen a ty ho připravily o mnoho času. Takže svět nikdy nepochopil magickou sílu rostlinky. Ale jistě je v ní, o tom vás ubezpečuji, právě tak jako jest tu hudba stříbrných zvonků a stopy velké královské pečeti.

55) 56)


CO POZOROVATI V LÉTĚ

  57) 58)

Skřítek a šoupálek


Patnáctá přástka.

Jak šoupálek si ztropil žerty ze skřítka.

Jednou žil domýšlivý skřítek, jenž si myslel, že dovede více věcí a lépe než kterýkoliv z jeho krajanů. Dosud se o to nepokusil, neboť byl příliš mladý, ale říkal, že jednoho dne vše vykoná!

Jednou ráno chytrý starý skřítek si z něho udělal blázny, řka: »Proč nechytáš Konipáska? Snadno se ti to podaří, posypáš-li mu trochu ocas solí.« Skřítek Vychloubálek odešel, aby to zkusil. Ale Konipas nechtěl klidně seděti a skříteček se vrátil, řka: »Třepal tak ocasem, že sůl na něm nechtěla držeti.«

»Nuže,« řekl šibalský starý skřítek, »zde žije malý pták-myška, jehož ocas se nikdy netřepe. Snadno jej můžeš chytiti, neboť uvidíš, že ani nelítá, nýbrž jako myška se šine vzhůru po stromě,« a ukázal na hnědého šoupálka. Mladý skřítek si současně všiml, že druzí se mu smějí, i řekl honem: »Teď vám ale ukáži.«

Vzal žalud plný soli a odešel za ptákem-myškou. Byl u paty velkého stromu, lezl vzhůru a kolem dokola jako po točitých schodech a skřítek začal lézti za ním. Ale každou chvíli se musel zastaviti a odpočinouti.

To mělo zvláštní následky, neboť v říši skřítků je zákonem, že kdekoli některý z toho malého nárůdku se zastaví a chce usednouti, aby si odpočinul, musí vyskočiti houba, 59) aby si měl na co sednouti. Tak zanechal lezoucí skřítek na kmeni svou stopou dlouhé schodiště hub, někde blízko sebe, někde dále, ale vždy tam, kde odpočíval. K vrcholu byly blíže a blíže, neboť skřítek už byl unaven, ač se dostal už hodně blízko k šoupálkovi. Měl už připraven svůj ždibec soli, neboť jeho přátelé dole pod ním stále volali a křičeli: »Teď´s jej dostal, teď se ti to podaří.« Ale právě, když chtěl skočiti vpřed a nasypati sůl šoupálkovi na ocásek, tento se tichounce zasmál »tí-tí-tí«, rozpřáhl křídla, neboť dovedl velmi dobře létat a slétl pryč k patě sousedního stromu, aby se dal opět svými točitými schody; kdežto skřítek Vychloubálek byl tak zahanben, že skočil na zem a schovával se před svými přáteli dva dny. Když se vrátil, už nikdy nehovořil tolik, jako dříve. Ale do dnešního dne můžete viděti schodiště chorošů na kmenech stromů, kde skřítek lezl.


Šestnáctá přástka.

Zelenina, jež přistála s Vystěhovalci.

»Pojď,« řekl Vůdce, »dnes ti ukáži květinku, jež od nás z Evropy putovala s Vystěhovalci do Ameriky a rozšířila se po celé Americe. A tam vypravují si o ní toto, co ti pomůže si ji zapamatovati.«

Vystěhovalci přistáli v Massachusetts a pomalu zakládali si farmy, jak mýtili lesy. S počátku měli zlé časy, ale Indiáni jim pomáhali, někdy dary zvěřiny a někdy tím, že jim ukázali co v lese možno jísti.

Žila tam indiánská žena, zvaná Monapini čili »Kořenářka«, jež byla velmi zkušená ve vyhledávání lesní potravy. Spřátelila se s bílou ženou zvanou Ruth Pilgrim čili 60) 61) »šlechetná Poutnice« a tak rodina Ruthina těšila se dobrodiní jejímu a na stole měla vždy mnoho dobrých jídel, jež pocházela z lesa.

Jednoho dne, když už dávno farmy byly založeny a dobře se jim dařilo, řekla bílá žena: »Hle, matko Monapini, ukázala jsi mi mnoho věcí, nyní ukáži něco já tobě. Na našich pšeničných polích rostlo malé bejlí, jež patrně s pšenicí dostalo se z Anglie sem, neboť jinde jsem je dosud neviděla. U nás mu říkají »jehněčí milost«, poněvadž jehňata ráda je jedí. Nebo snad proto, že my je jíme s jehněčí pečení. Ať je tomu jakkoli, uvařeno je dobrou zeleninou.«

Zelenina, jež přistála s přistěhovalci
(Merlík bílý)

Oči staré Indiánky byly upřeny na novou rostlinu, jež by se dala jísti; a otázala se: »Jest dobrá, bílá sestro?«

»Ano, a naši muži-bylináři říkají, že vyhání jed, který působí skvrny a vyrážky na kůži.«

Po chvíli Monapini řekla: »Připadá mi jako noha divoké husy.«

»Máš pravdu,« přikývla Ruth, »neboť náš lid ji také někdy tímto jménem zove.«

»To mi něco napovídá,« řekla Indiánka.

»Co tedy?« tázala se Ruth.

»Není-li husí noha tak otužilá, že se nikdy nenachladí v ledové vodě?«

»Ano.«

»A tyto listy mají tvar husí nohy?«

»Ano.«

»Tedy naši Kouzelníci (Vševědi) praví, že takovou podobností Velký Duch ukázal, že rostlina husí nožka dovede zahnati nastuzení.«

»Možná,« řekla bílá žena, »avšak to je známé: jest velmi dobrá a uzdravuje celé tělo.« 62) 63) Indiánka utrhla husí bejlí a prohlížela si důkladně jeden stonek.

»Co jsi našla, Monapini?« Rudá žena ukázala na lodyhu merlíku, na níž byly dlouhé červené proužky, a řekla: »Vidím, že tak jako bylina bílého muže přišla přes moře a byla neškodná a čistá, poněvadž byla slabá, avšak zesílila a zmocnila se tohoto pole, pak doprostředka se zbarvila krví — tak také ti, kteří ji přinesli — zbarví se až po pás krví — nikoli bílého muže, nýbrž tmavou rudou krví indiánskou. To, praví mi vnitřní hlas, přijde v příštích letech, toho se nám dostane za to, že vám pomáháme — záhuba za laskavost. Mé vnitřní zraky to vidí.« Odhodila novou bylinku a nikdo ji už neuzřel v sídlech bílých lidí.

A Ruth, když se dívala za ní, cítila, že je to pravda. Což neslyšela svůj lid hovořit a chystat se? Neboť jako semeno bejlí přišlo s pšenicí, tak přišli zlí duchové s dobrými poutníky a tito se stále chystali pohany vzíti mečem, až Osada zesílí.

Tak četla indiánská žena pravdu v malé bylince, která přistála s vystěhovalci, a dnes ještě roste v Americe, potřísněná krví zmizelého plemene — v upomínku.


Jak červený jetel dostal bílá znamení na listy


Sedmnáctá přástka.

Jak červený jetel dostal bílá znamení na listy.

Za onoho času včela, ponrava a kráva ubíraly se k paláci Matky Starosti v duté jedli, aby si postěžovaly, co je trápí. Stěžovaly si, že potrava je bídná a že je jí málo, a že druhy, které rostou podle cesty, jsou jim už protivné.

Matka Starost je vyslechla trpělivě a řekla pak: »Ano, máte skoro proč si stěžovati, a proto vám pošlu novou potravu, 64) které se říká Jetel. Její květy budou plny medu pro včelu, její listy dobrou potravou krávě a ve sklepě bude mít zásoby pěkných pytlíčků s potravinami pro ponravu, to jest pro dobrý maličký národ brouků, dokud žije pod zemí.«

I měly kmeny včel, brouků a krav hody, neboť nová potrava byla všude.

Avšak krávy jsou trochu hloupé, to víte. Nová potrava jim tak chutnala, že sežraly všechno, co mělo tři okrouhlé lístky, myslíce, že to je jetel, a velmi brzo spousta jich se otrávila rostlinami, které žádná moudrá kráva by se neodvážila jísti.

I zavolala Matka Starost skřítka Neposedu a postavila ho na stráž, aby hlídal krávy, aby nejedly nedopatřením jedovaté rostliny.

S počátku to byla pěkná zábava a skřítka to těšilo, neboť cítil, že ho to dělá důležitým. Ale brzo ho to přestalo bavit a byl by raději si šel hráti s míčem.

Usadil se na muchomůrku a vypadal velmi mrzutě. Slyšel, jak druzí skřítkové jásají, hrajíce si, a to ho strašně trápilo. Najednou zaslechl povyk a hlasy křičící: »Sláva! Sláva!« To ho rozčilovalo. Ukrajoval právě houbu na kraji svým nožíkem, a teď seřízl velký kus klobouku, tak byl bez sebe.

Pak vstal a řekl kravám: »Podívejte se, vy hloupé kravičky, nemohu tu stále státi a dávati pozor, abyste se neotrávily, ale pomohu vám. Vyrazím na všecky listy, které jsou dobré k jídlu, znamení, jež bude vaším vůdcem.«

I udělal si gumové razítko z kousku houby, na které seděl a orazítkoval každý jetelový list na oné pastvině, takže krávy mohly býti bezpečny. Pak seběhl k míčové hře.

Když Matka Starost slyšela, jak utíká od své práce, velmi se rozzlobila. Řekla: »Ty špatný skřítku, měl by ses 65) stydět, avšak tato bílá značka je dobrá myšlenka a proto ti odpustím, jestliže půjdeš a označíš všecky jetelové listy na celém světě.«

Musil se do toho dáti, ač se to zdálo nekonečnou úlohou, a nikdy by nebyl býval hotov, kdyby mu ostatní skřítkové na celém světě nebyli pomohli, takže konečně byli s tím hotovi. A to jest tedy příčina, proč každý jetelový list má dnes na sobě bílé znamení tvaru šipky, znamení skřítkovo, že je »dobrý k jídlu«.

Krávy teď jsou na tom lépe, ale přece jsou ještě velmi hloupé. Chňapnou a nemyslí, a snědí také i květy, jež patří včelám. A včely bzučí velmi hlasitě, ba štípnou krávy často i do nosu, aby nekradly včelí potravu. Nejlépe jsou na tom malé dobrácké larvy brouků, neboť jim nemohou krávy ublížiti, a včely nikdy se jim nepřiblíží. Jedí, když mají hlad, a spí, když je jim zima, a myslí, že je to tak dobře.

A tak, až na malé občas sváry mezi kravami a včelami, všem se od té doby vede dobře.


Bílý jetel


Osmnáctá přástka.

Bílý jetel a jeho tři sestry.

Všichni dobře znáte bílý jetel čili jetel plazivý. Podobá se úplně červenému (lučnímu) a má také takové potravinové pytlíčky ve svém sklípku. Jest právě tak dobrý pro krávy, a dokonce lepší ještě pro včely. Proto skřítek také všechny jeho listy orazítkoval značkami podoby bílých měsíčků, jak ihned zpozorujete. Tato rostlina, jak víte, jest symbolem Irska.

Legendáři vyprávějí, že svatý Patrik, patron Irska, kázal Learovi, králi z kraje Tara v Irsku, doufaje ho obrátiti 66) 67) na víru křesťanskou. Král naslouchal pozorně, ale když mu svatý Patrik povídal o Trojici, mrzel se. »Počkej,« řekl král. »Jak mohou býti tři Bohové v jednom a jenom jediný Bůh tam, kde jsou tři? To jest nemožno.« Svatý Patrik se sklonil a utrhnuv lístek bílého jetele, řekl: »Viz tuto bylinku, jež roste ve tvé vlastní zemi. Jsou tři části, ale jen jeden list.« Král byl tímto důkazem tak překvapen, že se stal křesťanem, a od té doby bílý jetel jest znakem Irska.

Nyní, abych doplnil svoje vypravování o jetelích, musím vám pověděti ještě o třech. Nejdříve o jetelu kočičím, kterému také říkají rolní. Najdete jej všude na úhorech i písčinách. Vypravuje se o něm, že jsou to vlastně zakleté nezdárné kočičky, které toulají se pasekami a poli, slídíce po ptáčcích. Matka Starost se na ně jednou velmi rozzlobila a ani jedné nedovolila aby se vrátila domů ke koťátkům. Všecky ztuhly a byly z nich »kočičky« na malém jetelíčku v poli — dobře vám známé válcovité, růžově šedé strboulky.

Jetelíček zlatý,
žlutá sestra jetele bílého

Na suchých lesních lukách najdete jetel zlatý, to je krásný jetelíček, ale také droboučký.

A ještě o jednom vám povím: o jetelu nachovém. Takové krvavě nachové, temné strboulky má, až se tomu divíte, kde se vzala u nás tato květina. Také skutečně není to domorodec, seje se, ale mnohdy zdomácněl. Na něm neudělal skřítek znamení, ačkoli krávy si na něm také pochutnávají, buď že tam v jižní Evropě, odkudž pochází, skřítkové poctivě hlídali a nevymýšleli úskoků, jak se dostat na hry, nebo že krávy jsou tam chytřejší a znamení nepotřebují. Také může býti, že skřítkové se v jetelech tak nevyznali, jako nyní vy, neboť i ty druhé, malé, nepoznamenali. 68) 69)


Devatenáctá přástka.

Indiánský košíkář.

»Pojď, malá Nagami, můj Zpěváčku, je ti deset let, je čas, aby ses naučila dělat košíčky. Vyrobila jsem první košíček, když mi bylo osm let,« řekla hrdě matka Akoko, neboť byla nejlepší košíkářkou podél řeky.

I vzaly špičatou hůl a odešly do lesa. Akoko se dívala po smrkových stromech, jež byly vichřicí vyvráceny, ale nenalezla žádného, i zastavila se pod stojícím smrkem, na místě, kde nebylo podrostu, a pravila: »Hleď, Nagami, zde budeme kopati, abychom měly wattap.«

Kořeny smrkové čili »wattap« byly při povrchu a tedy snadno k nalezení. Avšak těžko je bylo dostati ven, poněvadž jsou velmi dlouhé, zmotané a do sebe spletené. Avšak vytahujíce je a přeřezávajíce je, dostaly brzy otep provazovitých kořenů různé délky, šedesát centimetrů až metr dlouhých, i delších.

»Dobrá,« řekla Akoko. »To stačí, a nepotřebujeme jich namáčeti, poněvadž je léto a je v nich šťáva. Kdyby byla zima, musily bychom je vařiti. Teď oškrab jejich hnědou kůru!« I vzala malá Nagami svůj nožík a asi hodinu pracovala, pak přinesla otep a pravila: »Podívej, maminko, jsou hladké a tak bílé, že ani jediná hnědá skvrnka nezůstala.« »Dobře,« řekla Akoko, »teď potřebuješ trochu vrbové kůry, abys mohla sešívati provazce. Pojď, podíváme se na břeh řeky.«

Nalezly tam vrbu s okrouhlými lístky a sloupaly její silnou kůru, až měly chomáč tak silný, co v jedné ruce se dalo sevříti. 70) 71) I tato kůra musila býti oloupána a zbavena své hnědé pokožky, takže zůstala jen vnitřní, silná, žlutavá kůra, jíž — když se rozplete ve vlákna — dobře se šije.

»Hleď, milá Nagami, když já byla děckem, měla jsem jen kostěnou jehlu, z nohy jelena, ty však máš snadnou práci. Zde máš velkou ocelovou jehlu, kterou se prošívají pytle, koupila jsem ji u kupce. Ukáži ti, jak budeš dělat košíky.«

Indiánský košíček

(Začátek dna - Vrba - Blít či Miseawa - Hotový košíček)

I načala Akoko plochý točenec z kořínků smrkových a sešila je dohromady vrbovou korou jako nití, až byl na píď široký. A kdekoliv bylo třeba přidati nový kořínek, seřízla starý i nový konec v dlouhou špičku, takže se kryly přes sebe a nedělaly boulí.

Pak bylo položeno nové kolo z kořínků, ale ne v téže výši, nýbrž o něco hořeji. Tak pracováno dále, až stěny byly asi na čtyři prsty vysoké. Pak řekla Akoko: »Dobře, to je již dost. To je pěkný košíček na obilí. Ale musíme mu dáti pěkný okraj pro štěstí.«

I hledaly na výsluní u břehu a nalezly plody žmindy prutovité (blítu) či indiánských jahůdek.[2] »Hleď,« řekla Akoko, »miscawa. Vezmi si hrst, milá Nagami, budeme mít červenou barvu na košíčky.«

Rozmačkaly červené okvětí nažek, vymačkavše červenou šťávu do lastury a namočily několik proužků vrbové kůry do barviva. Když uschly, naučila se Nagami zhotoviti obrubu na svém košíčku, přišivši ji kolem, jak je naznačeno na obrázku.

Pak řekla Akoko: »Dobře, můj malý Zpěváčku, dobře jsi to udělala. Z několika starých černých kořínků jsi vyrobila krásný košíček.« 72)


Dvacátá přástka.*

Ořeší aneb Kdo schoval hlízky?

Bývalo zvykem skřítků, že měli slavnou hostinu prvého dne veselého měsíce května, aby oslavili návrat jara.

Jednou z jara, před dávnými časy, sešli se jak obyčejně. Král skřítků pozval všechny vůdce. Místo pro oběd vybráno bylo pod mandragorami, jejichž ploché deštníčky tvořily dokonalou střechu proti dešti i slunci. Zvonivý Ptáček, jemuž také říkají Drozd, zvonil na svůj zvonek, svolávaje všechny náčelníky skřítků jménem.

»Ta-růl-ja! Ting-a-line-line-ling!«

»Oka-lí! Tine-a-ling-ling-ling!«

»Čerk! Ting-a-ling-ling-ling!«

»Pojďte na hody! Ting-a-ling-ling-ling!«

Sta světlušek bylo povoláno, aby si pospíšily se svými světly a byly celou noc připraveny, a pilní skřítkové nasbírali na hody dobré věci z lesa i vod.

Přišel zářivý a krásný májový den. Kuchaři měli již všechno »jídlo« v Mandragorové Síni, světlušky spaly zdravým spánkem, aby nabily svoje baterie na noc. Mlokům se sbíhaly sliny v ústech, když viděli tolik dobrých věcí. Nebyli však pozváni a proto zůstali stranou. Byly tu lastury, naplněné červenými jahodami, a larvy chrostíků na širokých listech, posypané lesním kořením. Hlavním jídlem byl špenát z různých rostlin, obložený lískovými oříšky. Bylo tu hodně salátu ze šťovíku, šťavele a řeřichy. Zvláštní lahůdkou však byly velké škrobovité koblihy. Byly tu pryskyřicové slzy sladké břízy a u každého místa vrbová kočička, aby host si mohl potravu poprášiti zlatým pylem, čímž dostala peprnou příchuť. Všichni hosté tu byli a hody 73) se braly skoro ke konci, když se něco strašného přihodilo.

Že všech hrozných událostí ve světě zkázy ničeho se není tak báti jako lesního požáru. Na jaře nehrozí tak jeho nebezpečí, ale v každé roční době jest možný, když bylo dlouho sucho. Slovy nelze vypsati hrůzu, kterou šíří, když se žene lesem, niče všechny krásné věci.

A právě uprostřed hodování doneseny byly letícím nočním ptákem strašlivé zprávy.

»Oheň! Oheň! Oheň! Oheň!« křičel a skoro současně přihnal se kouř do hodovní síně. I poznali, že je to pravda.

V šíleném chvatu snažili se uniknouti, avšak byly jen dvě cesty volné. Jedna: dostati se přes velký proud, druhá: skrýti se pod zemí. Ptáci volili prvou cestu, a skřítkové druhou. Každá sviští díra byla nabita skřítky v několika minutách. Avšak skřítek, jenž byl vrchním kuchařem a měl na starosti hostinu, nechtěl se smířiti s myšlenkou, že by všechny ty dobré věci měly býti ponechány k spálení. Snad možno pomoci. Poslal nejprve šest svých pomocníků, aby vykopali hlubokou jámu pro kořeny pupalky, a zatím co je ukrývali, začal schovávati všechna jídla pod zem. Nakonec vykopal několik hlubších děr a rychle pochoval všechny kobližky. Pak běžel sám do jednoho sklepa, aby si zachránil život.

Divý oheň se blížil. Jest příliš strašno o tom povídati, neboť byl poslán Zlým Duchem. Rozkošné lesy zčernaly a jediné živé bytosti v nich nezůstalo. Ale již druhý den Matka Starost a Matka Země a El Sol rozhodli se, Že zachrání ty trosky a v zázračně krátkém čase skutečně je učinili opět zelenými. Konvalinky vzešly po druhé ten rok, fialky se vrátily a na každém místě, kde skřítkové ukryli koblihy, vzešla podivná rostlinka, kterou nikdo před tím neviděl. Lístky jednojařmé s úponkou a úzkými palístky. 74) 75) Kvítky v hroznech s růžově nachovými, vonnými korunami. Lidé tuto rostlinku nazvali hrachorem či haluchou.

Ale kdykoliv ji uvidíte, hledejte pod zemí hlízky, které tam zakopal vrchní kuchař skřítků, a které nebyly poškozeny ohněm. Ještě dnes dobře chutnají. Jsou kulaté, neboť to byly kdysi koblihy. Teď však se jim říká ořeší.


Sedm kyselých sester

(Šťavel či zaječí jetelíček)


Dvacátáprvá přástka.

Sedm kyselých sester.

Podíváte-li se do lesa, kde je trochu vlhko, jistě uvidíte jednu ze Sedmi Sester Šťavelů, s lístky podobnými jetelovým, avšak vyříznutými na konci a bez bílých značek, jež udělal skřítek na jeteli. Je jich sedm podle většiny botaniků; pět jich má zlaté oči, jedna nachové a jedna bílé, krví žilkované. Tato jest jediná, která u nás roste. Latinské jejich jméno znamená »ocet«, řecké pak »kyselý«. Místo šťavel říká se také »zaječí jetelíček« ale to je jen přezdívka. Ochutnáte-li listy, poznáte, že jména prvá jsou dobře volena, a pochopíte, že z některých druhů drogisté získávají »citronovou sůl«. Francouzi používají těchto kyselých Sester na svou kyselou polévku.

Avšak nehledě k jejich trpkosti jsou z nejhezčích v lese. Jsou jemné a něžné; oči jejich jsou jako drahokamy a když se noc sníží, skloní své hlavy, zbožně složí ruce a spí jako unavené děti.


Dvacátádruhá přástka.

Černohlávek v trávě čili Všeléčím.

Měl bys znáti historii malé, milé květinky, které říkají Černohlávek. A musíš si zapamatovati, že květiny mají své 76) 77) starosti jako ty. Na příklad, květiny musí dostati svůj pyl či žlutý prášek květní s některého jiného květu téhož druhu, neboť jinak nemohou dáti dobrá semena. A ježto květiny nemohou choditi, aby si našly svůj pyl, dělají pravidelně smlouvu se včelou. Říkají: »Doneseš můj pyl mé mladší sestřenici, dám ti sladký nektar.« Tak dostávají včely látku pro všechen svůj med, a tak donášen je pyl.

Černohlávek v trávě čili Všeléčím

Nuže, skromný malý Černohlávek dlouhou dobu měl pracovní smlouvu s Lučními Včelami a vedlo se mu dobře. Ale jednoho léta byl Černohlávek nespokojen. Viděl, že ostatní rostliny jsou již všecky obdařeny zázračnými dary, neboť dovedou léčiti bolesti a nemoci, kdežto on nedělá ničeho, než žije svůj laciný život. I zdálo se mu, že není ničím. Když jednoho dne zašustil travou tichý krok Matky Starosti, vykřikl Černohlávek: »Matko Starosti, Matko Starosti, nevyslyšíš mne a neposkytneš mi žádného daru?«

»Co je ti, maličký?« ptala se Matka Všech.

»Ach, Matko Starosti, macešky léčí srdeční vadu, šalamounky léčí rakovinu, vratič léčí nachlazeniny, a všechny ostatní rostliny mají nějakou radost a čest, že mohou sloužiti, jen já nejsem k ničemu, Matko Starosti, takže moudří lidé mnou pohrdají. Nedala bys mi nějaké zaměstnání? Neobdařila bys mne trochou síly?«

»Maličký, takovou žádost nikdy neoslyším. Mám ráda ty, kteří chtějí pomáhati. Dám ti trochu všeléčivosti, takže budeš dobrým lékem, ne-li nejlepším, pro veškery nemoci a lidé tě nazvou Vše-léčím, neboť budeš míti v sobě léky pro všecko.«

A bylo tomu tak od té doby. Někteří pocestní, kteří jdou za podívanou, říkají této skromné malé luční květince »Černohlávek v trávě«, kdežto staré kořenářky, které znají její výtečnost, nazývají ji »Všeléčím«. 78)

Dvacátátřetí přástka.

Čtyři motýli, které vídáte každé léto.

Jsou čtyři motýli, které jistě vídáte každé léto na našich polích. A pamatujete se, že každý z nich prodělává stejnou proměnu. Nejprve jest vajíčko, pak tučná housenka, nato zavěšené zavinuté dítě, a posléze krásná okřídlená víla, jež žije život svobody a radosti. 79)

Na obrázku jsem nakreslil motýle v životní velikosti, avšak nakresli si je ještě sám a pomaluj.

Naši nejobyčejnější motýli

(Žluťásek řešetlákový a bělásek zelný)

První je Bělásek zelný, jenž celé léto lítá našimi zahradami.

Dnes je skoro na celém světě, jak v Evropě tak i v Americe, kamž přistál r. 1860. Na obrázku je samička. Sameček je skoro stejný, nemá však na předních křídlech černých teček. Larvou jeho je malá, nahá, zelená housenka, jež sní ročně za miliony korun zelí. Jsou mory, kterých bychom se rádi zbavili, avšak z motýlů denních jedině tento jest takovým morem.

Druhý jest žluťásek řešetlákový. Jistě ho najdete, jakmile jen se začnete trochu rozhlížet po motýlech. Často celá hejna se slétají na blátě.

Když jsem byl velmi malý chlapec, chytil jsem jednou tucet těchto motýlů a udělal pro ně malý úl, mysle, že se usadí a zařídí jako doma, tak jako včely nebo holubi. Avšak dospělí mi je pustili, neboť žluťásek jest dobrý tvor a dělá málo nebo vůbec žádnou škodu.

Jednou z nejkrásnějších věcí, které mne kdy potkaly bylo, když mně bylo deset let a já uviděl na tyčce plotu před sebou velkého ptáka, jenž byl červený, bílý a modrý, s plamennou žlutou chocholkou. Když jsem přistoupil blíže, poznal jsem, že to byl strakapúd s červenou hlavičkou a se žluťáskem v zobáčku; ten byl tou chocholkou. Co jsem měl za modré, ukázalo se býti jeho lesklým černým hřbetem, od něhož se odrážela modrá obloha.

Babočka admirál

Třetí jest Červený Admirál čili Babočka Admirál. »Červený« jest správné jeho pojmenování, ale co »Admirále«? Nikdy jsem v tom nemohl viděti nic jiného než chybu tisku za »admirable«, to jest podivuhodný.

Tento krásný hmyz klade vajíčka na kopřivy, jimiž živí 80) se jeho mláďata. Kde jsou kopřivy, tam je také Admirál. A to znamená, že je skoro po celém světě. Jeho housenka není dokonale chráněna chloupky, vůbec ne, srovnáme-li ji s housenkou přástevníka medvědího, ale žije mezi kopřivami, a ať chtějí nebo nechtějí, pohostinské kopřivy svými žahavými chloupky chrání housenku. »Plaz« ten by jim mohl býti vděčen, avšak uboze svou vděčnost prokazuje, neboť se obrátí na oddanou kopřivu a sežere ji. Opravdu, jediná potrava, o kterou se stará, jest salát kopřivový a několikrát denně si na něm libuje, ano celé dny, žere, roste a pukne několikrát na své kůži, až jest dosti veliký, aby se na zimu zavěsil, pravděpodobně na kopřivu. Následující jaro se pak vyklube v dokonalém stejnokroji Červeného Admirála, se zlatými prýmky, červeným kabátem, stříbrnými pentličkami.

Otakárek veliký

Čtvrtý, poslední ze čtyř, jest Otakárek veliký. Angličané mu říkají »Tygrovaný vlaštovčí ocas«.

Viděli jste jej již, že ano — velkého žlutého motýla, jenž je pruhován jako tygr s pávími péry ve své vlečce, a dvěma dlouhými ostruhami jako vlaštovčí ocas, jimiž vlečka končí? Jest rozšířen po Evropě i Americe severní. Viděl jsem jej ve velkých hejnech na Otročí Řece.

Jest zajímavo, že mezi jeho ženami jsou blondýnky a brunetky. Na obrázku jest nakreslena blondýnka. Brunetky jsou mnohem tmavší, a tak rozdílné, že kdysi se vůbec myslelo, že je to jiný druh.


Dvacátáčtvrtá přástka.

Krásná Jedovatá Housenka.

Největší náš motýl je Martináč hruškový, či velké páví oko noční, neboť mívá v rozpětí až 1½ dm. Málokdy ho 81) vidíme, neboť k nám zalétá z jihu a jihovýchodu. Za to naší domácí můrou, a ne právě vzácnou, jest Martináč habrový či malé páví oko noční. Kdo jej viděl, nezapomene naň, jak je krásné. Na každém křídle má nádherné oko jako páv ve svých ocasních perech, kdežto ostatní šat jeho je šedě a hnědě sametový. 82) V teplých krajinách jsou překrásná páví oka noční, jichž krásu žádné péro vylíčit nedovede a žádný štětec vystihnout. Připomínám jen bource Atlasa, obra mezi motýli, s křídly tak velkými jako vlaštovčí.

Avšak byla by to zvláštní kapitola líčit život těchto božských bytostí — viděli byste jak Matka Starost nikdy 83) neobdaří nikoho skvostnými dary, aby též mu současně nevložila na bedra břímě starosti.

Povím vám historku o jednom z nejkrásnějších těchto motýlů, motýli Jo.

Krásná jedovatá housenka

(Motýl Jo)

Před dávnými časy housenky motýla Jo byly ošklivé jako většina housenek. To snášely velice trpce i vydaly se jednoho dne do Šepotajícího Háje Věků, kde jest domov Matky Starosti.

Tam prosily: »Drahá Matko Starosti, nejsme ošklivým rodem, proč máme býti tak ošklivé jako housenky? Nemohla bys nás učinit krásnými, neboť krása jest první věcí na světě?«

Matka Starost se usmála, pokynula prstem malému skřítkovi, jenž přišel s podnosem, na němž byly dva poháry; jeden naplněn jiskřivou rudou tekutinou a druhý něčím, co vypadalo jako tmavě zelený olej. Avšak sklenice byly nahoře spojeny, takže bylo jen jediné místečko, kde bylo možno píti, a pilo se z obou nádob současně.

Matka Starost řekla: »Zde máte číše života, v jedné jest balsám a dá vám radost, v druhé jest žluč a dá vám utrpení. Můžete píti málo nebo mnoho, ale musíte vždy píti stejně z obou. Co tedy chcete?«

Malá ošklivá stvořeníčka šeptala spolu, pak řeklo jedno: »Matko Starosti, napijeme-li se, budeme krásné?«

»Ano, milé dítky, červený pohár života vám dá krásu, avšak druhým vypijete strasti.«

Šeptali spolu, a pak všichni malí ti červíčkové přistoupili mlčky vpřed a každý se zhluboka napil z obou číší.

Pak odlezly stranou a v okamžiku staly se nejkrásnějšími ze všech housenek, smaragdově zelenými, s pruhy purpurovými a zlatými. Nikdy před tím nebylo tak nádherných housenek. 84) 85)

Avšak pak se přihodila smutná věc. Byly tak krásné, že všichni tvorové se stali jejich nepřáteli a začali je vražditi, a jísti jednu za druhou. Hleděly se odplaziti jak mohly nejrychleji a skrývaly se, avšak mnoho jich bylo zabito ptáky a jinými dravci i velkým krutým hmyzem.

Nevěděly co dělat, i odebralo se těch několik, co zůstaly na živu, druhý den zase nazpět do Háje Věků a opět stály před Matkou Starostí.

»Nuže, Krásné Housenky,« pravila, »co chcete?«

»Ó, Matko Starosti, jest to strašné, každý nás chce zničiti. Většina nás je zabita a mnohé raněny. Poskytneš nám ochranu?«

»Pili jste z obou číší, děti. Varovala jsem vás, že krása vaše přinese vám s sebou děsné utrpení.«

Sklonily své malé hlavinky tichou pokorou, neboť věděly, že to jest pravda.

»Tedy,« řekla Matka Všech, »chcete se vrátiti nazpět a býti zase ošklivými?«

Šeptaly spolu a pak pravily: »Nikoli, Matko Starosti, jest lépe býti krásnými a zemříti.«

Pak se Matka Starost podívala na ně laskavě a řekla: »Maličcí, vážím si hrdinného vašeho ducha. Nezemřete, aniž pozbudete své krásy. Dám vám ochranu, jež vás uchrání přede všemi vašimi nepřáteli až na jednoho, to jest Vosu s Dlouhým žahadlem, neboť nějak zaplatiti musíte za svou lepost.« Zamáchla svým kouzelným proutkem a po celém těle každé té housenky vyrostly svazečky ostrých chloupků jako bodliny ježka, jenže horších, neboť každá bodlinka byla na konci jedovatá, takže žádný tvor nemohl se dotknouti Krásných Housenek, aniž by nebyl žahnut.

Ptáci a zvířata je teď nechali na pokoji, nebo bylo jim 86) snášeti potrestání jedovatými bodci. I vy, děti, se jich musíte varovati, nedotýkejte se jich, mohou vás zraniti zánětlivými ranami. Jen jednoho zvířete Krásné Housenky se opravdu bojí; jest to Vosa s Dlouhým žahadlem. Ta vskutku vybírá si daň od jejich rodu, avšak to jest cena, kterou musejí platit za svou krásu. Což nevypily dvojí číši? 87)

Velký motýl hedvábník (½ životní velikosti)

(Samia Cecropia)


Dvacátápátá přástka.

Velký motýl hedvábník (Samia Cecropia).

Když jsem byl docela malým chlapcem, viděl jsem otce přinésti domů věc smačkanou jako kus pergamenu a zavázanou několika spletenými vlasy; byl to zámotek této můry. Celou zimu ji choval doma a když přišlo jaro, viděl jsem po prvé veliký zázrak světa hmyzího — zámotek praskl a z něho vylezla slavnostní bytost s křídly z červeného a hnědého sametu, vyšívanými stříbrem a posázenými skvrnami, jež vypadaly jako drahé kamení. Zdála se býti nejvzácnější věcí na světě, ale poznal jsem potom, že můra tato jest častěji pěstována pro hedvábí a že každý by mohl doma některého z nádherných čínských, japonských nebo brazilských hedvábníků míti.

Poslyš nyní a uslyšíš, co se stalo před dávnými časy zelené larvě, jež byla zrozena, aby se stala nádherným Hedvábníkem, avšak zkazila to zlou svou povahou.

Bylo velmi studené, vlhké léto, když jednoho dne, se zašuměním větru vykřikla: »Matko Starosti, když jsem dokončila svůj život plný práce a uchyluji se k Velkému Spánku, dej, ať nikdy na mne neprší, neboť nenávidím déšť, beztoho celé léto jenom lilo.« A zatřepala vypínavě červenými uzlíky na své hlavě.

»Ty hloupá malá zelená larvo, nemyslíš, že vím lépe než ty, čeho jest ti potřeba? Chtěla bys, aby nebylo deště?«

»Ano, chtěla bych,« odpověděla červenouzlíkatá Samie vzdorovitě. 88) »Ty bys také chtěla?« otázala se Matka Všech jiné zelené housenky, jež visela na nedaleké limbě.

»Matko Starosti, měly jsme vlhké, studené léto a déšť byl mizerný, avšak já si myslím, že se o nás postaráš.«

»Dobrá,« řekla Matka Všech, »tedy stane se tak. Ty, malá Červenouzlíkatá budeš míti, co si tak přeješ, budeš viseti v suché skulině, kde ani kapka rosy se nikdy netkne tebe v tvém dětském spánku. A ty malý Žlutouzlíkatý budeš viseti pod limbou, kde každý dešť, když přijde, promočí tvou vnější kůži.« A nevšímala si jich potom.

Když přišel čas, že se zavěsily, Červenouzlíkatou to nutkalo na místo co nejsušší, do přístřeší a vyhnula se skulinám, spřádajíc svou kolébku.

Žlutouzlíkatý pověsil svou kolébku pod větvičku v růžové zahradě.


Minula zima a přišlo jaro velkým dnem probuzení. Každá z kukel probudila se a prolomila svá pouta. Každá shledala, že má křídla i začala je protřepávati v plnou velikost a podobu. Křídla deštivého dítěte nabyla rychle svého vlastního tvaru, i odlétlo pryč, aby se radovala dokonalému životu. Avšak ač druhý třepal křídly jak mohl, křídla jeho se nechtěla roztáhnout. Jako by byla zaschlá; byla ztuhlá a vzrůst jejich zakrnělý.

Jakkoli jimi třepal, zůstávala malá a scvrklá. A zatím co se namáhal, letěl pták — masojídek kolem. Jeho hrdé oko bylo upoutáno třepetajícím se purpurovým předmětem. Můra neměla síly, aby ptáku unikla. Pták roztrhal scvrklá křídla její a měl oběd. Avšak před smrtí motýl ještě vzdychl: »Ach, Matko Starosti, teď teprve vidím, že jak tys chtěla, bylo nejlépe.« 89)


Dvacátášestá přástka.**

Hrotnokřídlec chmelový.

O motýli Hepialovi (či Hrotnokřídlci) se toto vypravuje: Jednou před dávnými časy spadla perla se zeleného šatu víly. Uvázla na listu chmele, až teplého jednoho dne Matka Starost, jež zná všecky divoké věci a miluje je všecky, dotkla se jí svým kouzelným proutkem. »Otevři se,« vyzval ji proutek a ze zrnka perly vyšel podivuhodně ošklivý malý skrček, po mnohá nohách se plazící. Byl tak nenasytný jako ošklivý, i zalézal rád pod zemi, kde chmel měl své masité kořínky, i ztučněl tolik, že mu praskla kůže. Pak mu vyrostla nová kůže a jedl dále a praskal, až byl hodně veliký. Pod zemí při tučné hostině se mu tak dobře vedlo, že ani v zimě neustal v prohrabování země chmelových záhonů. Ale jak rostl, zmoudřel a zušlechtil se; všelicos poznal a přestával být takovým nenasytou.

Hrotnokřidlec chmelový

Matka Starost, Matka Všech, měla jej na zřeteli stále a věděla, že nyní jest schopen nového života. Řekla mu, aby si udělal kolébku v zemi. I zahrabala se housenka hlouběji do země a zhotovila si tu obdivuhodnou komůrku. Hlínu a písek slepila v cement a vnitřek svého sklípku vyčalounovala ještě jemným hedvábným tkanivem, velmi čisťounce.

Pak Matka Starost se jí dotkla svým proutkem, tímtéž, kterého použila, když Spící Krásku uspala v dlouhý její spánek. Malý skrček usnul zdravým spánkem, leže ve své kolébce. Housenka stala se kuklou, zahalena v slabou jen kůžičku, ale utažena řemeny. Když se blížilo léto, Teplé Větry vanuly a na nich přišla Matka Starost. Zastavila se a políbila spící dítě jako 90) 91) když princ políbil Spící Krásku, a dítě se ihned probudilo. Pak stalo se to nejpodivnější. Z hlíny a prachu vylezla překrásná, oslňující Víla se sametovými křídly, oranžovými, rudě protkávanými a štíhlým, rovným tělem. A jak vyšla a rozhlížela se plaše kolem, třesouc se novým životem, Matka Starost jí zašeptala: »Jdi na louku za večera.«

Odlétla. Ó, jak lehce se létalo a jak to bylo slavnostní! Vzpomínala, jak kdysi plazila se pod zemí. A letěla tichou sladkou nocí, jak jí bylo raděno, na horskou květnatou louku. Když tam přilétla, spatřila mnoho bytosti sobě podobných — celý zástup — rejdících v měsíčním světle a tančících kolem dokola v třpytných kruzích, vymršťujících se a honících se navzájem, nebo skrývajících se v trávě.

Nebylo tu hostiny, poněvadž duchové a víly nejedí, jen pijí med z pohárů květných. Avšak byl tu duch blažené radosti nad vším tím. A byli tu někteří s křídly bílými jako sníh, jen zlatě olemovanými. Často jí zmizeli s očí, neboť když pozvedli křídel, nebylo jich viděti. Měli je jako ona vespod kouřově černé. Ale pak cítila opojný, nanejvýš libý zápach mandlový, který vycházel jim ze zadních nohou. Zdáli se být silnějšími, avšak jeden z nich přilétl s veselým pozdravením za novou tanečnicí a ačkoliv mu prchala, pukal radostí, že se mu podařilo ji vyhledat. Honil se za ní, až ji chytil a ruku v ruce tančili spolu při večerní luně. Byla šťastnější, než si kdy pomyslila, že je to možno a tančila s rozkoší tento svůj svatební tanec. Ráno však byla velmi znavena a usnula na lístečku chmelovém, nepozorujíc ani, že mnoho perliček s jejího šatu spadalo na zem. Tam ležely, až Matka Starost přišla a dotkla se jich kouzelným proutkem i stal se z každé plazivý skrček, pak dítě v kolébce a konečně tančící víla. 92) 93)

Avšak Zlatá Tanečnice toho nevěděla — věděla jen, že jest to velkolepá věc žíti, létati, tančiti v měsíčním světle.

Dejte si pozor, abyste poznali krásné motýly Hrotnokřídlce, o nichž jsem vám tuto vypravoval.


Dvacátásedmá přástka.

Zlá Ropucha a Malý Žlutý Dráček.

Jednou za onoho času byl krásný malý Žlutý Dráček, jenž žil šťastný a nevinný život na vysokých březích žvatlavého potůčku. Dráček sám byl němý, měl však rád veselý hluk a nic ho tak netěšilo, jako bublání vody. Někdy tento roztomilý malý Dráček šel proti proudu vzhůru, kde potůček byl lomozivý, a někdy šel po proudu dolů, kde byl velmi tichounký a kde odpočíval nějaký čas v malých zátočinách. Zde to bylo, co se setkal se svým prvým nepřítelem, bradavičnatou Ropuchou se závistivýma očima. Tato žába si myslela, že zátočiny jsou jejím majetkem, neboť „se v nich koupala každého jara a ačkoliv Dráček byl malý a laskavý, Ropucha ho nenáviděla a začala pletky proti němu.

Zlá ropucha a malý žlutý dráček

»Ho! milý Žlutý Dráčku,« řekla, »jsi velmi podivuhodný na pohled, a jistě také velmi chytrý; ale nedostalo se ti asi všeho, co potřebuješ, viď že ne?«

Dráček se usmál, zavrtěl hlavou, a dal několik tichých znamení svými rty.

I pochopila Ropucha, neboť řekla: »Aha, rozumím, ty nemůžeš mluvit. Ale jsi šťasten?«

Dráček se usmál sladce a přikývl, pak ukázal na potůček.

To Ropuchu ještě více rozvzteklilo, neboť si myslila, že Dráček si dělá nároky na celý potok. I řekla Ropucha: 94) »Hleď, Dráčku, tady je znamenité jídlo, kterého jsi nikdy neochutnal, jsou to vejce na měkko.«

To řekla, majíc srdce samou žluč, neboť věděla velmi dobře, že vejce na měkko jsou smrtelným jedem pro Dráčky.

Dráček vypadal rozpačitě, i zeptala se Ropucha znova: »Ochutnal's je už?«

Dráček zavrtěl hlavou. »Nuže,« řekla Ropucha, »jest to nejlahodnější věc v lese; počkej chvilku a uvidíš.«

Odběhla hopity-hop k písčitému břehu, kde viděla právě ráno Želvu klásti vejce. Vyhrabala jedno. Skutálela je na kámen a otevřela je ostrou ostruhou své paty. Jakmile slunečním horkem utvrdlo, řekla: »Tu máš tedy, Dráčku, shltni je, já si zatím opatřím jiné pro sebe.«

Ubohý nevinný malý Dráček nevěděl nic lepšího. Pokusil se spolknouti vejce, avšak jakmile tak učinil, zůstalo mu vězeti v hrdle a otrávilo ho. Jeho prsty u nohou ihned se mu zabořily do země. Celý sezelenal a hlava jeho proměnila se ve zvláštní nový květ. Dodnes tu jest, tiše stoje tam, odkud může slyšet bublající potůček. Tělo jeho jest celé zelené a hlava jest žlutá a čelisti jeho jsou široce otevřeny s vejcem na měkko uvařeným v hrdle. A tak se to všecko stalo. Někteří mu říkají Lnice nebo Květel, jiní přezdívají mu »Máslo a vejce«, avšak my, kteří víme, jak se to stalo, nazýváme jej »Dráčkem« a »Vejci na měkko«.

Ubohý, milý, malý Žlutý Dráček!


Dvacátáosmá přástka.

Čarovný ptáček čili Dlouhozobka svízelová.

Když jsem byl školákem, několik mých spolužáků mi doneslo zprávu, že nejpodivnější pták světa dnes přiletěl 95) do naší zahrady a třepetal se nad kvítky. Nebyl větší čmeláka. »Nikoli, to nebyl lyšaj, byl daleko menší, mnohem krásnější a přilétl i odlétl vždy tak rychle, že nikdo jej nemohl dobře viděti.«

Všecko moje hádání zdálo se, že se nehodí na podivuhodného toho ptáčka, ani nepomůže uhodnouti jméno, jež by nás bylo vedlo k vysvětlení v knihách. Léto odešlo, několik spolužáků vidělo Čarovného ptáka a přidalo pověsti o zázračné jeho malosti a tajemných zvycích. Jeho tělo, říkali, jest barvy zeleného sametu s atlasově bílým hrdélkem; má dlouhý zobák — jistě palec dlouhý — vějířovitý ocas s mnoha péry, dvě dlouhá péra na hlavě, »nejmenší nožky, jaké jste kdy viděli« a velké blýštivé oči, jež se zdají zářiti lidskou inteligencí. »Když se díval přímo na tebe, zdál se dívati čarovným pohledem.«

Zázrak rostl. Načrtl jsem, co by stělesňovalo všechny vlastnosti, jež moji spolužáci pozorovali u Čarovného Ptáka. Prvá kresba ukazuje, jak asi náčrt vypadal a také udává pravou velikost, jaké byl dle jejich řeči.

Zdálo se být krutě nespravedlivé, že tak mnozí z nich viděli věc, jež byla nejvyššího zájmu pro mne, já sám že jsem ji neviděl. Docela zřejmě to slibovalo kouzlo, ptáka skřítků, obdivuhodného posla ze země, v niž bych byl tak rád věřil.

Avšak konečně přišlo mé obrácení. Jednou odpoledne dva z hochů běželi ke mně, křičíce: »Je tady, ten malý Čarovný Ptáček, právě je v zahradě na kozím listu. Pojď honem, rychle!«

Čarovný ptáček (1½ živ. velikosti)

(Dlouhozobka svízelová)

Utíkal jsem k onomu místu, vzrušenější, než dovedu pověděti. Ano, tam byl, vznášeje se nad otevřenými květinami — něžný, obdivuhodný, bzučící, jak třepetal mlhavými křídly. Rychle jsem mávl svou síťkou na hmyz, a, kupodivu, 96) 97) chytil Čarovného Ptáka. Třásl jsem se nyní rozčilením, nikoli bez pocitu bídnosti, že jsem si dovolil chytnouti do síťky vílu — vlastně anděla. Avšak stalo se a vytřeštil jsem oči na svého zajatce mezi oky síťky. Ano, sametové tělo a sněhové hrdélko tu bylo, vějířovitý ocas, peříčka a velké tmavé oči, avšak tvor ten nebyl ptákem; byl to hmyz! I rozjasnívalo se mi a v několika hodinách jsem poznal, čeho jsem se obával, že jsem nechytil mladého anděla ani ne vílu — nebylo to nic jiného než Dlouhozobka, krásný motýl — v některých krajinách obyčejný, v jiných, jako moje, vzácný — avšak docela dobře známý vědcům a nikdy pak už nezapomenutý žádným z mých žádostivých spolužáků.


Dvacátádevátá přástka.

Jitrocel či Stopa bílého muže.

Žijete-li na venkově nebo v malém městě, nemusíte udělati mnoho kroků v létě, abyste našli malou rostlinku známou co Jitrocel či Stopa bílého muže. Žijete-li ve velkém městě, najdete jej na každém travnatém místě, jistě však jej uvidíte, jakmile se dostanete do předměstí. Roste na zemi, kdekoli může viděti slunce, a snadno jej poznáte podle silných žeber, z nichž v každém najdete jednu strunu, vytrhnete-li list zvlášť. Indiáni mu říkají Stopa bílého muže, nikoli proto, že je široký a plochý, ale poněvadž se dostal do Ameriky z Evropy s bílým mužem; kamkoliv tento vkročil svou nohou, tam vypučela tato rostlinka. Zahradníci myslí, že je to darebná plevel; avšak ptáci mají rádi její semínka; kanáři si na nich pochutnávají. 98) 99) a každá bylinka jitrocele může dáti mnoho tisíc semen v létě.

Stopa bílého muže

(Jitrocel větší)

Kolik? Podívejte se! Vezměte si klas jitrocele a uvidíte, že je hustě vyplněn malými tobolkami, jak vidět na obrázku. Otevřete jednu z těchto tobolek, najdete v ní pět semínek. Spočítejte tobolky; je jich dvě stě na stonku, každá s pěti semeny, tedy tisíc semen; avšak rostlina má pět i více stonků s klasy (jedna, kterou mám právě před sebou, má dokonce sedmnáct klasů), ale dejme tomu, že jich má jen deset; pak dává každá malá rostlinka ročně 10.000 semen. Každé semínko může vyrůst v novou rostlinu, a kdyby byla každá rostlinka od sousední daleko na krok, narostlo by maličkých příští rok šest mil daleko, to jest na dvě hodiny cesty.[3]

Třetí rok, kdyby vždycky rostlinka měla hojnost semen a kdyby všechna semena vyrostla v květiny, bylo by jich tolik, že by víceméně dvakrát mohly obejmout svět. Není tedy divu, že se rozšířil po vší zemi.


Třicátá přástka.

Panáček na kazatelně.

Jednou za onoho času byl misionář zvaný důstojný pan Jan T. Aron, jenž se odhodlal kázati Indiánům. Měl dobré srdce, avšak trpký, štiplavý jazyk. Neměl úcty k zákonům Indiánů, i zabili jej a spálili v lesích. Avšak z jeho hrobu vzešla nová a podivuhodná květinka, jež vypadá jako kazatelna a právě vprostřed ní, jak obyčejně, zdá se státi důstojný pan Jan, kázaje k zástupům.

Panáček na kazatelně

(Ďáblík bahenní)

100) 101)


Kopáš-li pod kazatelnou, najdeš tělo kazatelovo či srdce jeho ve tvaru kulovitého kořene. Ochutnej je a uvěříš už, že kazatel měl opravdu štiplavý jazyk, avšak když s ním naložíš jak se patří, to jest uvaříš jej, shledáš, že konec konců měl dobré srdce v těle. I Indiáni objevili jeho dobré vlastnosti a mají jej velmi rádi.


Třicátáprvní přástka.

Kde se vzal hnilák či Indiánská dýmka

V poslední povídce jste poznali osud důstojného pána Jana T. Arona a původ »Panáčka na kazatelně«, květiny ďáblíku či aronu blamatého. Ale nesmíte si mysleti, že Indiáni se rozhodli zabíti misionáře nějak nakvap. Nikoli, měli příliš smyslu pro poctivé jednání. Měli velmi mnoho sněmů, chtějíce nejdřív nějak zkřiviti jeho jazyk, aby se staral sám o sebe a nemluvil. A tak si to vzali do zvyku, že každých pět minut měli sněm, aby rozebírali tu otázku, ať už byli kdekoliv nebo měli cokoliv jiného na práci. Takže časem skoro každý kousek lesa byl používán za táborový kruh, ve kterém se hovořilo o osudu důstojného pána Jana Arona.

Kde se vzal hnilák či Indiánská dýmka

To se rozumí, víte sami, že žádný Indián nesedí na sněmu, aby nekouřil Dýmku Míru, a když sněm skončí, vysype popel ze své dýmky, takže, když bylo po všech těchto sněmech, když bylo rozhodnuto a misionář spálen, a když bojovníci odešli do země duchů, vyšla slavnostně svou hlavičkou a troubelí kývajíc zpod listů indiánská dýmka právě na tom místě, kde sněmovníci vysypávali popel. Jest to dýmka krásného tvaru s troubelí zakřivenou 102) a opeřenou, avšak nemá těch zářivých barev, jaké měly staré Dýmky Míru. Nemůže jich míti, poněvadž to jest pouze duch dýmky, jenž chce ukázati, kde býval sněm; a ježto po každém sněmu na tom místě konaném jest tu jedna dýmka, vidíte, jak mnoho, mnoho sněmů měli 103) Indiáni, než zabili dotěravého kazatele. A někdy můžete nalézti dýmku, která má hlavičku ještě naplněnou duchem tabáku, ba dokonce troškou ducha ohně, prozrazující nám, že bojovníci měli na spěch a ani sněm nedokončili. Kdekoliv v lese najdete tento přízrak dýmky, buďte ujištěni, že nedaleko uzříte buď poleno, pařez nebo skálu, na které sněmovníci seděli, když hovořili.[4]


Třicátádruhá přástka.**

Rohatý červ purpurovým králem lesa.[5]

Hu, slyšte! Setkali jste se někdy již s rohatou housenkou? Nikoli? Nuže, já ano, a ulekl jsem se. Podívejte se na obrázek. Pravda, není tak veliká, jak jest namalována a také já jsem nebyl tak malý, ale zdálo se mi to tak. A měl jsem dojem ďasa, poťouchlého, jedovatého.

Neznal jsem tehdy její historie; teprve hodně později jsem se ji dozvěděl a mohu vám ji tedy teď vyprávěti.

Jednou za onoho času byl malý zelenavý, žlutě kropenatý červíček. Měl rád hezké věci a trápilo ho, že sám jest ošklivý. Byl tak prostý, nepatrný, že nikdo si ho nevšímal a byl pořád sám jako ubohý malý vyvrženec. Stěžoval si trpce Matce Starosti a žádal ji, nemohla-li by mu milostivě pomoci z jeho trápení.

Rohatý červ purpurovým králem lesa

(Batolec duhový)

Matka Starost řekla: »Malý ošklivý červíku, máš tak trpké časy, protože v předešlém svém životě, než jsi se vtělil v tuto podobu, byl jsi ducha velmi zlého, plného nelásky. Musíš snášeti svá utrpení, dokud nepřijde Velký Spánek; pak se staneš tím, co sám ze sebe uděláš.« 104) 105)

Po té malý ošklivý červík řekl: »Ó, Matko Starosti, jsem tak bídný, že nemohu být bídnějším; ale ať jsem dvakrát ještě ošklivějším a ať mám dvakrát tolik útrap, mohu-li na konec býti dvojnásob krásnějším.«

Matka Starost řekla vážně: »Myslíš, že budeš mít tolik vůle, červíčku? Uvidíme.«

Po té rozmluvě červíček vyrostl a stal se ošklivějším, takže žádná zvířata s ním nechtěla mluvit. Tělíčko jeho nebylo štíhlé jako u jiných housenek, ale mělo vysoký hřbet a dlouhý ocas. Na hlavě vyrostly mu dva rohy a čelo měl »znamenané« dvěma bílými pruhy s modrým trojúhelníkem uprostřed. Čelisti zbarvily se do krvava, aby vzbuzoval hrůzu. Ptáci, zdálo se, že se ho bojí a veverky se mu daly do smíchu a prskaly, když ho viděly přicházeti, i jiné housenky s ním nechtěly nic míti.

Tak vedl svůj osamělý život a lásky proň nikde nebylo. Uchyloval se nejraději na starou jívu a tu jedině cítil se trochu doma a netruchlil.

Jednoho dne se plazil po plotě a slepice s kuřaty běžela za ním, aby ho snědla. Avšak když spatřila »rohatého červa«, vykřikla: »O, lauk, lauk! Pryč, kuřátka, hned!«

Jindy viděl červík plcha, jak učí své děti hráti si s cvočkem. Vypadaly tak rozjařené a šťastné, že zatoužil ne připojiti se k nim, poněvadž nedovedl než se plaziti, ale býti tak šťasten a moci se na ně dívati. Avšak když se pomalu přikradl vpřed, starý plch spatřiv, jak vlaje svými rohy a vypadá jako zelený jedovatý plaz, vykřikl: »Utíkejte děti,« a všecky se schovaly do díry a matka — zacpala vchod hlínou.

Avšak nejvíce dojalo červíka, když jednoho dne uzřel při západu slunce okřídlenou rozkošnou bytost, jež snesla se na chvilku do koruny dubu. Nikdy neviděl tak krásného 106) tvora. Křídla jeho byla nachová, a pásky bílé táhly se přes ně. Když se naň podíval, nenáviděl sebe, nemohl však odolati touze a plazil se blíže, aby se podíval na tu krásu.

Avšak oči motýla spočinuly na něm a v bázni ulétl, i bylo slyšet, že pohrdlivě praví: »Král Vzduchu nemá rád jedovaté plazy.« Tehdy si přál malý ubohý rohatý červík, aby umřel. Tři dny se skrýval a na nikoho se nepodíval. Hlad jej však vypudil ven a když putoval přes stezku, člověk nějaký šel tudy a chtěl ho zašlápnouti, leč Matka Starost mu všeptla: »Nečiň tak.« I nechal ho člověk ten na živu, jen ho odkopl surově a ošklíbl se po něm.

Pak přišla Matka Starost a ptala se: »Tak co, citlivý červíku! Jest tvůj duch silný nebo jsi rozhněván?«

Červ odvětil statečně, třebas slabounce: »Matko, matko, snažím se býti silný. Musím zvítězit.«

Větry přestaly hřáti, když Matka Starost jednoho dne přišla a řekla: »Maličký, teď přijde na tebe největší zkouška. Jiné housenky bývají vysvobozeny tímto časem ze stavu svého ponížení býti červem a mohou se oddat šťastnému spánku chráněny kuklou, aby se slavnostně probudily z jara. Ty nevykonal jsi ještě svou červí pouť. Přijde zima a nestaneš se kuklou. Pros o pomoc jívu, svou dobroditelku, abys vydržel.«

A jíva byla k němu laskavá. Když ji prosil, stočila listy a housenka uložila se v nich ke spánku. Ostatní housenky se zakuklily a nedbaly nic o zimu, kdežto mráz několikrát během zimy pokoušel se o bezžití našeho ubohého »červíčka«. Ale měl silnou vůli a vydržel. A pak jednou ke konci měsíce hladu přišla Matka Starost a řekla mu: »Poněvadž duše tvá stala se šlechetnou svým utrpením, dám ti tělo takové oslňující krásy, že každý bude na tebe 107) pohlížet se zbožňováním. Poněvadž jsi měl těžké zkoušky, dostane se ti největší péče.«

A tak přišel veliký Den Probuzení, den vzkříšení lesa. Mnoho nových ptáků přišlo. Mnoho nových květin se ukázalo. Spáči probudili se z podzemí, když tiché hlásné trouby Matky Starosti zahlučely jim nad hlavou a okřídlený její kůň, Teplý Vítr, zavanul lučinami a bílý svět se zazelenal, jakmile přichvátal.

Náš ubožáček se probudil, dosti pozdě, už v měsíci květů a srdce mu plesalo radostí z vlahého vzduchu, cítil se osvobozen ode všech útrap, šťasten, že zvítězil těžkou zkouškou. A přece byl ještě pouhým červíčkem a k jeho probuzení vnitřnímu bylo třeba více tajemných sil a mocnějších kouzel, než jiným bytostem stačí, poněvadž se měl stát »purpurovým králem lesa«. Nebyl to už pouhý spánek, co následovalo, to bylo dílo velikého znovuzrození, oslavení, svatozáře, jež v květnu a červnu zázračně tělo jeho prozářila. Po dvou měsících byl pln nových sil, prorazil kuklu, jež byla mu dvouměsíčním vězením a vylezl ven. Svými tykadly chtěl si sáhnouti na své rohy, ale neměl jich již, jeho ďábelská forma spadla s něho jako maska. Měl křídla, křídla třpytící se jako drahokam, na svých zádech. Rozepjal je a pustil se s radostí do vzduchu, jedna z nejskvostnějších létajících bytostí, purpurem oděná, azurem se třpytící. Jak létal, paprsky sluneční pohrávaly si samy na jeho křídlech a barva jejich měnila se do všech modrých a fialových kovových odstínů, jako by to byl létající akvamarin. A vzlétal vysoko, vysoko jako žádný jiný motýl, pravý triumf přírody. Dolů spouštěl se na vrcholky stromů, nejraději na dub, jenž sám byl králem stromů, jako on králem motýlů. Jednou se setkal s bytostí sobě docela podobnou s křídly purpurovými. Myslel 108) 109) zprvu, že to jest »princezna«, kterou kdysi viděl a jež jím tak pohrdla, avšak nyní oči jeho byly dokonalé a mohl viděti, že to byla mladší a mnohem krásnější princezna než ta, jež se mu zjevila v minulém životě a celé jeho srdce zaplálo ohněm lásky. Bez bázně letěl, aby se s ní setkal; což nebyla z jeho rodu?

Ona uprchla, zpočátku velmi rozhodně, ale snad že nemohla tak rychle letěti, jak by měla, náhle plula po jeho boku. Zprvu se trochu od něho odvracela, avšak nebyla nikterak už zděšena. Naopak. Chtělo se jí hráti a škádliti se. Pak vlastním svým jazykem tázal se on, zda by si ho vzala a ona ve svém vlastním jazyku odvětila »ano«. I odlétli a létali svatebním letem vysoko ve stromech v zářivém dnu, slavně vyzdobeném nachem a drahokamy, šťastnější asi než tištěná tato slova mohou pověděti.

Moudrý člověk, jenž je spatřil, řekl: »Vizte krále motýlů s jeho ženou.«e A Matka Starost se usmívala, ukazujíc plody svého požehnání, a vzpomínala na rohatého červíčka.

Kompasová rostlinka (Locika planá)


Třiatřicátá přástka.**

Kompasová rostlinka.

»Ó, Matko Starosti! Matko všech! Kteráž miluješ všechny nás malé rostlinky jako i velké stromy! Vyslyš nás malé útlé plané lociky.

Chceme být slavnými, Matko Starosti; avšak lodyhy naše jsou tak slaboučké a zlaté naše kvítky jsou tak malé, i zlato jejich je tak bledé, že nemůžeme se postaviti k vyšňořeným rostlinám, jež zdobí stráně, třebas bratranci naši jsou často tak krásní. Neutlačují nás, nepotřebují nás. Nechtěla bys nám dáti naše vlastní povolání, poněvadž toužíme po tom, abychom něco dělali?« 110) Matka Starost se mírně a sladce usmála a řekla: »Malá útlá lociko, dám ti něco, co získá ti velkou úctu u všech, kdo ti porozumí. V hustém lese lišejník na kmenech ukazuje severní stranu; je-li strom osamělý a v otevřené krajině, poznáme severní stranu podle sporých jeho větví; avšak na volné lučině není rostliny, jež by stála jako prst, aby ukazovala cestovatelům sever, když slunce je schováno.«

»To bude úlohou tvojí, milá lociko planá; hleď zpříma k polednímu slunci a roztáhni svoje ruce v tomto směru, abys vyznačila rovinu, které lidé říkají poledník — tak budeš ctěna a cestovatelé ti budou vděčni, že jsi ukazovatelem směru na planině.«

I radovala se locika planá a bratři její také. Postavili se tváří k polednímu slunci, ruce své roztáhli v rovině jediné, jež sluje poledníkem, a hlavu nesli nyní vysoko, radujíce se ze života a všemi svými zlatými čapkami z vesela mávajíce do světa.

A mnohý cestovatel za zamračených dnů a tmavých nocí zajásal, uzřev kompasovou rostlinku, ukazující sever a pomáhající mu nalézti cestu k domovu.

To neznamená, že každá ukazuje vždy dobře sever. Snaží se co nejlépe dovedou, avšak jsou vždycky trochu na omylu. Nicméně, podíváte-li se na celý záhonek planých locik, jež vybujely v plném slunci, můžete udati směr sever-jih za noci nebo za zamračených dnů.

A poněvadž rostlinka tak vznešený úkol tak poctivě vykonává, Matka Starost chrání ji před úrazem. Naplňuje tělo její hořkým, palčivým mlékem, jehož se býložravci bojí a které je lepem na mravence a jiný dotěrný hmyz, jenž rostlinu trápí.

111) 112)


CO POZOROVATI NA PODZIM

  113) 114)

Nach a zlato podzimu.


Třicátáčtvrtá přástka.

Nach a zlato podzimu.

Byl kdysi starý pán zvaný Otec Čas a měl čtyři překrásné dcery.

Nejstarší slula Zimní Čas. Byla štíhlá a bledá. Nejraději se odívala do bílých vlněných šatů, ozdobených nádhernými krajkami. Byla mnohými velmi obdivována, avšak jiní měli ji za velmi chladnou a nepřístupnou. A většina shodovala se v tom, že jest ze všech sester nejméně veselá.

Druhá se zvala Jarní Čas a odívala se krásným zlatým a zeleným hedvábím. Její povaha byla jemná, slunná. Někteří ji měli za nejmilejší.

Třetí byla Letní Čas a šat její byl z tmavozeleného sametu. Byla srdečná a velmi milá, plná života a odvahy, a nejstarší sestře naprosto nepodobná.

Nejmladší byla Podzimní Čas. Byla zajisté nádhernou bytostí. Tváře měla růžové, tělo silné a mysl dobrou, bouřlivou. Šaty její byly skvostné, ale trochu zvláštní, neboť každý den nosila jiné a ze všech, jež měla, nejraději měla a nejpozději nosila nachové a zlaté. Můžeme si v říjnu vyjíti ven a uvidíme nach a zlato, a můžeme si nasbírati kousky šatů, neboť na všech cestách a na všech kopcích jich najdeme.


Třicátápátá přástka.

Proč sýkorka uhelníček dvakráte ročně třeští.

Před dávnými časy, kdy v našich lesích bylo stále léto, žily sýkorky vesele se svými příbuznými a po celý rok 115) žertovaly. Avšak jednoho dne Matka Starost poslala malým ptáčkům výstrahu, že se musí stěhovati na Jih, až listy budou padat se stromů, neboť krutý mráz a sníh přijdou a mohli by i hladem zemříti.

Všichni soudruzi sýkorek naslouchali varování a připravovali se, že odejdou. Avšak Tomtit, vůdce sýkorek, se pouze smál a udělal tucet veletočů kolem větvičky, jež mu sloužila za hrazdu.

Velmi brzy na to listy padaly se stromů a brhlíci i králíčkové měli tolik starostí, aby byli připraveni na odchod, že sýkorky na chvilku přestaly žertovati a kladly otázky. Odpovědí, které se jim dostalo, nebyly potěšeny, neboť zpravodaj pravil, že všem jim jest se vydati na dlouhou, dlouhou pouť, jež potrvá dny, a mnohým že je letěti až do Italie a severní Afriky. Kromě toho měly letěti v noci, aby se vyhnuly nepřátelům, krahujcům a sokolům, a počasí v té době jistě bude bouřlivé. I řekly sýkorky, to vše že je nesmysl a odlétly, zpívajíce a honíce jedna druhou lesem, svedeni Tomtitem samotným, jenž zpíval novou píseň, aby potěšil pocestné:

Tom Tom Tiddy — malý
v domě svém se skryl,
bratry v sklepě zavřel,
chytrý všudybyl.

Avšak jeho příbuzní byli vážní. Shromáždili se kolem moudrých vůdců a utvořili tlupy. Naučili se sledovati svého vůdce, štěbetali, když letěli tmou, takže ti, co byli vzadu, věděli, kde jsou vůdci. Poznali, že je třeba držeti se velikých řek, k jihu tekoucích, že musejí čekati, až bude úplněk a pak vyraziti, a nikdy že nesmějí cestovati ve dne.

Povídavé, neposedné sýkorky si tropily ze svých příbuzných žerty, když je viděly, jak se shromažďují v lesích podle řek. Když pak měsíc byl veliký, jasný, úplněk, vznesli 116) se ptáčkové na volání svých vůdců a zmizeli sýkorkám v šeru. Sýkorky si řekly, že jejich bratranci jsou blázni, vtipkovaly chvíli o Italii a Sicilii a pak se daly do své oblíbené honičky po lesích, ač lesy se jim zdály býti nyní podivné, holé, bez listí a počasí věru trochu nepříjemně studené.

A mráz a sníh dostavily se skutečně a sýkorkám bylo zle. Věru, přecházely jim žerty a rozprchávaly se lesem, hledajíce marně někoho, kdo by je uvedl na cestu do teplých krajin. Divoce poletovaly mezi stromy, až opravdu z toho šílely. Mám za to, že nebylo veverčího hnízda nebo dutého stromu, kde by se některá sýkorka nebyla ptala, zda tam není Italie. Ale nikdo jim o tom nedovedl pověděti, nikdo neměl tam nyní cesty a veliká řeka ukryta byla pod ledem a sněhem.

V té době šel tudy posel Matky Starosti s poselstvím sobům na daleký sever. To jediné, co mohl říci sýkorkám, bylo, že nemůže býti jejich vůdcem, poněvadž má jiný úkol. »Ostatně,« řekl, »dostali jste, tak jako vaši přátelé, totéž poselství a nazvaly jste je »bláhovým«. A pokud vím, od Matky Starosti, bude vám vydržeti zde celou zimu, nejenom tentokrát, ale každou zimu následující. Zařiďte se tedy jak nejlépe můžete!«

To byly smutné noviny pro Tomtity, avšak byli to samí malí odvážlivci, a když viděli, že není jiné pomoci, dělali co dovedli: než uplynul týden, byli opět dobré mysli, poletujíce po sněhem obalených větvičkách nebo honíce se navzájem jako dříve.

Sýkorky byly šťastny, když si vzpomněly, že Matka Starost říkala, že zima bude míti svůj konec. Vypravovaly si o tom tolik, že docela ještě na začátku zimy, když zavál ostrý sněhový vichr, radostně poznamenávaly navzájem, že 117) je to »znamení jara« a jedna i druhá z hejna pozvedla svůj hlas sladkým popěvkem, který všichni dobře známe:

Ví-tej! Ví-tej! Ví-tej!

Jiná chopila se nápěvu a pokračovala:

Jaro jde, Jaro jde, Jaro jde!

Všechny se předháněly ve zpěvu, až celý zmlklý les zazněl opět dobrými novinami a lesní národ se naučil milovati hodného ptáčka, který tak vesele staví svou tvář vstříc kruté době.

A zima skončila. Jaro konečně přišlo. A znamením jeho příchodu bylo pukání ledů na řece a proklubávání se kočiček na vrbách nad ní.

Sýkorky to cítily a pochopily to dobře. Byly radostí šílené, honily se po větvích a dutými kmeny, křičíce: »Jaro jest tady, jaro jest tady, hurá, hurá,« a následující týden život jejich plynul už tak vesele jako tenkrát, než přišlo ono trápení.

Avšak dodnes, když mrazivý vítr zavane pustými lesy, sýkorky, zdá se, ztrácejí svoji žertovnost na několik dní a skrývají se do všeho druhu podivných koutů. Pak je najdeme ve velkých městech, otevřených polích, sklepích, komínech a dutých stromech; a až příště najdete některého z těchto poutníků někde v zastrčeném koutku, vzpomeňte si, že sýkorka dvakráte do roka třeští, na podzim a na jaře, a do svého podivného úkrytu dostala se hledajíc Italii. 118) 119)

Povídka o osyce


Třicátášestá přástka.

Povídka o osyce.

List osyky vypadá jako obrázek (a) naší kresby. Její kmen je hladký, zelenavý nebo bělavý a má černé jízvy v kůře jako »c«. Každý přírodopisec ví, že osyka je zvláštní druh topolu.

»Osyka« dostala svoje jméno proto, že stále třepetá svými lístky; nejmenším zavanutím větru se celá rozechvěje a šustí, syčí. Listy se tak snadno třesou, poněvadž každý řapík jest plochý pásek, koncem svým nasazený na větvičku, kdežto řapíky listů dubových, na příklad, jsou skoro válcovité a sotva se pohnou. Nač to osyka potřebuje? Není pochyby, že proto, že roste na místech, kde teplý prach padá časem na listy, a kdyby nebyla dosti vtipná a nevěděla, jak jej setřásti, list by se ucpal a svinul, takže by strom sotva mohl dýchati. Neboť listy jsou plícemi stromů. Pamatuj si tedy, když osyka hlasitě se chvěje, že to znamená, že kašle, aby si vyčistila plíce od prachu.

Některé stromy se snaží skrýti své bolesti a rychle hojí své rány; avšak osyka má velmi citlivou kůži a jednou byvši poraněna, ukazuje jízvu, pokud žije. Proto můžeme přistoupiti k osyce a ona nám poví běh svého života. Zde máš obrázek jedné osyky. Černé stopy u větví (c) jsou jízvami růstu; řady černých teček v pásech kolem dokola (d) jsou rány po nějakých vyssávačích jejích šťav, kteří se na ní živili; ploché lysiny (e) prozrazují, kde veverka ohlodala její vnější kůru.

Šplhal-li datel po kmenu nebo hmyz nějaký vrtal-li do něho, můžeme býti jisti, že to na citlivé této kůře jest zaznamenáno. 120) 121)

Lískové oříšky


Třicátásedmá přástka.**

Lískové oříšky.

Každý hoch rád chodí na lískové oříšky. A louskat je patří k vánočním radostem. V některých našich krajinách nepěstují lidé ořechů vlašských. Tam za to zase bývají právě dobré lískové ořechy.

Líska je ušlechtilý keř. Lískové proutky její líbí se chlapcům. Jsou pružné a práskají pěkně. Je v nich kouzelná moc: chrání před bleskem a užívá se jich ještě dnes jako »kouzelných proutků«, aby se poznalo, kde pod zemí jest voda.

Sametové řapíky vedou k listům, širokým, vejčitým a svraštělým, jichž keř bohatě nese. Jak nádherné jsou stráně s lískami, jaká houšť větví a listoví! A mezi nimi visí lískové oříšky. Jsou ukryty v zelené rubině, číšce, obyčejně po třech, vedle sebe, bratříčkové a sestřičky, ještě v lůně své matky, novorozeňátka.

Lískové oříšky — to je dobrota! To vědí mnozí jejich milovníci, zejména veverky a brhlíci. Ale my na to zapomínáme. V budoucnosti bude kuchyně naše asi jinak vypadat: plody, ovoce, zrní, ořechy na prášek rozemleté, syrové, tak jako veverky a opičky berou z nich svou sílu a svěžest.

Líska je nadmíru otužilá, a zima v ní neututlá života.

V únoru kvete. Visí na ní žluté jehnědy, z kterých se práší jemný prášek — pyl. A na koncích větviček, na pupenech, založených na zimu, červená se karmínově tu a tam pár nitek, vlajících do svěžího zimního vzduchu. To jsou blizny pestíkových kvítků, tam budou na nás kývat na podzim oříšky. Květina, jež kvete v mrazu — a co má ještě úsměvů! 122)


Třicátáosmá přástka.

Proč maji štiky tolik drobných kůstek a proč kaštan jedlý má bodliny.

V našich hájích kdysi se potuloval velmi nespokojený Ježek[6]. Stále se zlobil. Stěžoval si, že všecko je na světě špatné, až to už bylo opravdu hanebné a Wahkonda, Velký Duch, už toho měl dost a řekl:

»Ty a svět, který jsem stvořil, zdá se, že se k sobě nehodíte. Jedno nebo druhé jest špatné. Bude snazší tebe proměniti. Nemáš rád stromy, jsi nešťastný na zemi a myslíš si, že všecko je vzhůru nohama, proto tě pošlu dovnitř a budeš žít ve vodě.«

A tak byl proměněn v štiku, nepokojnou rybu, která — jak známo — má mnoho drobných kůstek. To je památka po ježkovi.

Pak, když starý Ježek byl proměněn v štiku, mladí hledali svou matku a vylezli na vysoký kaštanový strom, aby se rozhlédli, nepřichází-li. Wahkonda šel právě kolem. I cenili na něho všichni zuby, myslíce, že jsou v bezpečí. Nebyli zkaženi, srdce byli dobrého, ale byli špatně vychováni, ach, tak špatně vychováni, že někteří z nich se bavili a zívali, když Wahkonda se přiblížil. Wahkondovi ale jich bylo líto, když si vzpomněl, že jim vzal matku, a řekl: »Zdá se, že se vám tam nahoře líbí, malí ježíčkové, bude tedy lépe, zůstanete-li tam navždy a stanete-li se částí kaštanového stromu.« A také se tak stalo. Visí plno maličkých ježků na větvích stromů. Jsou ostnatí a naprosto bez způsobů, a přece většina z nich má uvnitř dobré srdíčko. 123)


Třicátádevátá přástka.

Jak přišla na svět nejmenší sova.[7]

Když Velký Duch stvořil svět a jeho tvorstvo, udělal Gičí O-kok-o-hů. Ta podobala se sově, avšak byla větší než vše, co bylo živé, a hlas její zněl jako padání řeky se skalného útesu. Byla tak veliká, že si myslila, že ona to všecko udělala, a stala se velmi nadutou. Zapomněla na Velkého Ducha, jenž se rozhodl, že jí dá tímto způsobem ponaučení:

Zavolal sojku, původce všeho neštěstí v lese, a řekl jí, co má dělat. Sojka odletěla do hor, na temeno, na kterém Gičí O-kok-o-hů hřměla ze svého hrdla. Sojka letěla k jejímu uchu a řekla:

»Bah, Gičí O-kok-o-hů, to není žádný rámus! Jdi si poslechnout Niagaru a nebudeš pak už štěbetati.«

Gičí O-kok-o-hů byla tak rozběsněna, když slyšela svůj hromový, nádherný hlas nazývati štěbetáním, že řekla: »Niagara! Niagara! Mám už dost toho povídání o Niagaře! Půjdu a umlčím Niagaru svým hlasem.« I letěla k Niagaře, zatím co Sojka se řehtala a letěla za ní, aby viděla tu legraci.

Avšak když Vodopády Niagarské byly stvořeny, řekl k nim Velký Duch: »Plyňte na věky!« Toto poslední slovo Velkého Ducha vodopád strhl s sebou, jak se řítil dolů, a nikdy nepřestal hřmíti »Na věky! Na věky! Na věky!«

Když přiletěly k nejmocnějšímu spádu Niagary, řekla Sojka: »Gičí, ty jej přehlušíš, ujišťuji tě!« I začala Gičí O-kok-o-hů řváti, aby hluk jeho přehlušila, avšak neslyšela ani sama sebe.

»Wa-wa-wa!« křičela Gičí O-kok-o-hů s napjetím všech sil a srdce jí prudce tlouklo. 124) 125)

»Na věky! Na věky! Na věky!« hřměla řeka, klidně, lehce, bez ustání.

»Wa-wa-wa!« křičela Gičí O-kok-o-hů, avšak hlas její tak naprosto zanikal, že sama sebe nemohla slyšeti. I začala se cítiti malou, a menší; a když se začala cítiti malou, stala se podivná věc — začala se stávati malou a menší, až nebyla o mnoho větší než vrabec; hlas její, místo aby se podobal hučení velikého vodopádu, stal se kapající vodou, zněl:

Tink-tank-tink
tink-tank-tink

A proto Indiáni dávají této nejmenší sově jméno »Pták kapající vody«; ač to byl kdysi největší tvor, je nyní nejmenší sovou, poněvadž byl domýšlivý a zapomněl na Velkého Ducha.


Smrtihlav


Čtyřicátá přástka.**

Smrtihlav.

Králem mezi našimi motýli je Smrtihlav. Je ze všech motýlů nejsilnější a nejhřmotnější. Na hrudi má podivnou kresbu podoby lidské lebky se skříženými hnáty.

Objevuje se obyčejně až v červenci, i později. Velkou zelenou housenku jeho můžeme najíti v létě na bramborové nati. Jako motýli, tak i housenky objevují se jen jednotlivě. Dáte-li je pohromadě do škatulky, kousají se. Než se zakuklují, zalézají do země, ale často zase vylezou ven po několika hodinách a shánějí se po nějakém listu. Kukly jsou pod zemí, jsou leskle černohnědé a při vyorávání bramborů nezřídka se na ně přijde.

Smrtihlav má pošpatnělou pověst. Je dokázáno o něm, že je zlodějem úlů včelích. Lítá za noci do úlů, aby se nalízal 126) medu. Chutná mu znamenitě. Na jedno pochutnání shltne půl čajové lžičky medové tekutiny. Ale poněvadž smrtihlavů není u nás mnoho, nemožno o nich mluviti jako o škodlivých zvířatech.

Za večera, když sedíme při světle ve světnici a máme otevřené okno, vlétne někdy smrtihlav dovnitř. Chytneme-li ho do ruky, vydává písklavý zvuk. Mluvící, dokonce zpívající motýl! Slyšeli jste to někdy? Badatelé mají za to, že vyluzuje tóny vzduchem v dutinách sosáčku.

Smrtihlav voní mrkví. Po straně kroužků svého zadečku nosí »pytlíčky s voňavkou«, kapsičky s voňavými štětečky. Toto voňavkové zařízení má pro motýla větší význam než jeho barevné ornamenty na křídlech. Neboť to jest baterie jeho bezdrátové telegrafie. Máme za to, že jsme svými koráby a letadly hodně pokročili, neboť můžeme na nich signalisovati na míle daleko, avšak Smrtihlav má zařízení, jímž mohl vysílati poselství dávno před tím, než se člověku o tom jen zdálo. Možná, že to není příliš silná baterie, ale míle jistě obsáhne; možná, že poselství její nejsou dosti zřetelná, ale slouží aspoň dobře k tomu, že Smrtihlavi ví, kde jsou jejich ženy a jak je najíti, což pro ně něco znamená.

Kdo sbírá motýle, ten ví, že samičkou snadno může přivábiti samečky téhož druhu. Nejpoučnější pokusy v tom směru vykonal Fabre, slavný francouzský znatel hmyzu. Bourovec dubový byl v jeho kraji tak vzácný, že učenec tři roky marně po něm pátral, až konečně nalezl housenku, která mu po zakuklení dala samičku bourovce. Za touto nedaleko okna v drátěné mřížce chovanou samičkou přiletělo do pokoje neméně než šedesát samečků, tedy při vzácnosti zvířete překvapující množství. Přiletěli jistě z nesmírných 127) dálek. Tak jemný jest čich těchto motýlů, proti němuž náš smyslový ústroj je naprosto hrubý a nedokonalý!

Jest ostatně známo, že i květiny lákají motýle a hmyz vůbec svou vůní. A bývá to vždy určitá, jedna a tatáž vůně, která na motýla působí, na kterou je zvláště citlivý. Je specialistou pro určité vůně. Čich jeho sídlí v tykadlech, proto mají samečkové pravidelně větší tykadla.


Čtyřicátáprvá přástka.*

Čarodějnice a oříšky na zemi.

Jednou za onoho času byl bohatý hoch, jenž znal všecko v městě a nic v lesích. Vyšel si na procházku do pustiny a zabloudil. Celý den chodil, až byl už hodně unaven a hladov. Slunce bylo nízko, když přišel k malé stezce. Pustil se po ní a zavedla ho k malé chýši. Když zaklepal, stará žena otevřela dveře. Řekl: »Prosím vás, paní, zabloudil jsem a mám velký hlad, nemohla byste mi dáti něco jíst?«

Stará žena se ostře podívala na jeho šaty a poznavši, že je bohatý, řekla: »Chudí lidé jsou moudří, dovedou se starati o sebe v lesích. Nezbloudí. Avšak bohatí jsou pošetilci, proto odejdi!«

»Odejdu, dáte-li mi něco jísti,« odpověděl.

Stařena pak řekla: »Poslouchej, pošetilý bohatý chlapče, v lesích, na pasekách a na stráních u lesa, kudy ty jsi chodil, jest přítel, jenž živí chudé lidi, snad nakrmí i tebe. Jest nízký, ale krásný, má jedno velké oko na temeni své hlavy a kolem něho rozčísnuté bílé vlasy, jež svítí svou bělostí. Podle toho ho poznáš snadno. Kolem hlavy rozkládá do všech čtyř směrů své ruce, takže sedí si takřka na dlaních. Do lesa volá lesní řečí: Oříšky jsou v mé hlavě! Jdi tedy 128) 129) a najdi si ho, snad tě nakrmí. Vždycky krmí chudý lid!« A stařena buchla dveřmi.

Chlapce to zlobilo. Když stál tak v pochybách, slyšel lomoz. Přišli přátelé jeho a přinesli mu potravu a vše, co potřeboval.

I řekl chlapec: »Chtěl bych se přesvědčiti, je-li pravdou, co stará čarodějnice povídala o mladíku s okem na temeni hlavy, bílým vlasem, jenž si sedí na rukou.« Odešel opět k chýši a zaklepal.

Když stařena vyšla a uzřela plno lidí kolem, lekla se, poněvadž věděla, že byla nelaskavá. Avšak hoch řekl: »Babičko, nebojte se. Prosil bych vás, kdybyste mi ukázala přítele s okem na temeni hlavy, sedícím si na rukou.«

»Ukáži ti, slíbíš-li, že mi neublížíš,« odpověděla.

»Ovšem, slibuji,« odvětil hoch.

Lesní vědma a pupava bílá.

I belhala se babička na pokraj lesa s nimi a když vyšli ven, zakdákala a ukázala na bílou květinku se zelenými listy v růžici rozloženými při zemi. »Hle, hle, to jest tvůj přítel. Viz bílé vlásky a ruce lákající hladové. Vezmi hlavu jeho a hledej oříšky.«

Hledali a nalezli lůžko pod květem tak dobré jako vlašské oříšky.

»Vida, vida,« smála se čarodějnice. »Oříšky na zemi.«

Jdi a hledej oříšky, junáku lesní moudrosti. Všude je najdeš na pokraji lesů. Rozřízni květ, je pod ním lůžko, bílé a kypré, ochutnej ho — budeš si ho vážiti.

Čarodějnice se jím živily. Knihy říkají květině Pupava bílá. Jest to třetí tajemství lesa. 130) 131)

Hrnčířka.


Čtyřicátádruhá přástka.*

Vosa hrnčířka.

Podíváš-li se na starou zeď nebo hliněnou stráň, uvidíš pravděpodobně hnízdo vosy Hrnčířky.

Pozoruješ-li někdy za teplých slunných dnů, co se děje na okraji kaluže, uzříš tam černou žlutě pruhovanou vosu, na zadečku za prvým článkem zaškrcenou, s nožkami na půl žlutými. Těžce oddychuje, jak dychtivě pije. Pak ji uvidíš u její stavby, kterou provádí vždy na hlíně, již vodou ze svého prvého žaludku měkčí a dělá tvárlivou. Nejprve vykouše kusadly do tuhé hlíny díru asi 10 cm hlubokou a o málo širší než je vlastní její tělo. Pak staví ven rourku, jež je vchodem do hnízda. Rourka s počátku je zakládána kolmo k stěně, znenáhla se však ohýbá dolů. Na obrázku jsou dvě taková hnízda.

Jakmile je kolébka hotova, začne matka Hrnčířka lovit larvy brouků a drobné housenky. Nejraději má larvy mandelinek. Když uvidí larvu, vrhne se na ni a svým žahadlem ji omráčí, ale nezabije. Pak ji nese do hliněné komory a zastrčí do nejzazšího konce. Mnoho larev tak pochytá a uloží, vlastně za živa naloží, poněvadž nezemřou, třebaže se nemohou pohybovati, jsou jen ochrnuté.

Když je komůrka plná, a je v ní také uloženo vajíčko pečlivé matky, zapečetí otvor hliněnou zátkou.

Chce-li zaopatřiti vajíčko druhé, jest jí opakovati všecku tuto práci.

Za několik dní se vylíhne z vajíčka malý bílý červíček, jenž se pustí do larvy vedle sebe a dychtivě ji vyssává. Pak si odpočine, trávě. Ostatní larvy zůstanou tak dlouho živé, dokud mladá vosa-larva jim neudělá konec. Sní druhou 132) 133) larvu, třetí, při tom vůčihledně rostouc, až vyplní skoro celou komůrku — když přichystané jídlo už je snědeno.

I uloží se ku spánku a na jaře vylétne jako dospělá vosa Hrnčířka, aby zase dělala to, co její matka, ačkoli ji nikdy neviděla a nikdy se jí od ní nedostalo poučení, aniž od kohokoli jiného o podivných věcech, jež musí prováděti, aby zachovala své pokolení.

Odešel jsem dnes do své veslařské chaty, 20. listopadu 1919, abych si opatřil hnízdečko z bláta ke kreslení. Bylo jich na stěně 86, některá nacpána 8 i 10 larvami a nedaleko nich bylo několik papírových hnízd vos společenských. Hnízdo, jež jsem vzal domů, mělo dvě komory, jednu otevřenou a prázdnou, druhou víčkem z bláta těsně uzavřenou. Tato obsahovala dlouhou jasně hnědou schránku, v níž byl vzhledem k ní opravdu malý červíček. Larva spala jako buk a byla by se probudila příští jaro jako krásná žlutočerná vosa Hrnčířka, kdybych ji byl nechal na pokoji. Avšak poněvadž je dost vos, nakrmil jsem jí cikádu, což by Matka Starost byla asi udělala také.


Cvrček a kobylka. (životní velikost)


Čtyřicátátřetí přástka.*

Cvrček a kobylka.

Kdysi před dávnými dávnými časy ptáci, jejichž zaměstnáním bylo rozveselovati lesy svým zpěvem, usnesli se, že budou stávkovati. Řekli: Zpívali jsme celý den po celé jaro a půl léta, ale nyní pelicháme, jest příliš vedro, potřebujeme odpočinku, přestaneme zpívat, chceme míti prázdniny.«

Tu Matka Příroda, jež bývá někdy nazývána Matkou Všech či Matkou Starostí, řekla: »Pro bůh, to se nesmí 134) státi! Bez zpěvu ptačího, lesy tiché po všechny suché dny? Kdo bude stávkokazem a dobrovolně zastoupí hudbou ptáky, dokud zase nedostanou náladu?«

Na tuto otázku vystoupil hnědý křídlatý cvrček a zelená krovkatá kobylka a řekli oba najednou: »My je zastoupíme.« Mezi lesními ptáky bylo slyšet bručení: »Ničemové! Darebáci!«

»Vy? A já se nepamatuji, že bych vás byla obdařila vůbec jakým hlasem?« divila se Matka Starost.

I řeklo hnědé křídlaté stvořeníčko, jehož jméno jest cvrček: »Pravda, hlas můj není valný, ale vynalezl jsem znamenitou chřestačku. Poslouchej!«

Spustil podivuhodné hrčení jako budíček nebo mlátička a řezající pila, vše dohromady. Naplnil háj svým hlučením a rozesmál všecek lesní národ svým zábavným výkonem. Nemyslel ovšem, že je to jen zábava; myslel, že je to umění.

Když cvrček přestal, Matka Starost řekla kobylce zelené: »Tak co ty dovedeš?«

»Ani já nemám hlasu, matičko,« odpověděla, »ale umím dobře housti na housle.«

A nadzvedla svůj plášť, pod kterým nosila housličky a všichni skoro by bývali ohluchli jejím drsným skřípáním.

Nebylo tedy pochyby, že tito dva mohou nadělati tolik hluku jako plný les ptactva; oba ale chtěli míti solo a tak se dali do hádky čí myšlenka je první.

Leč Matka Starost to rozhodla, rozdělivši je dle času. »Ty,« řekla kobylce, »budeš se starati o hudbu ve dne, a ty,« řekla cvrčkovi, »musíš se o ni starat od slunce západu místo slavíka, až rozbřeskne jitro, a oba tak dlouho, dokud nepřijde mráz, nebo dokud ptáci budou mít prázdniny.« 135)

Tak se to také vše stalo. Začátkem srpna slyšíme je všude, a ke konci srpna řehtají ještě hlasitěji. V září pokračují a v říjnu sbor jejich umlká, avšak příležitostně uslyšíte je ještě v »babím létě«, a já slyšel v předvečer Dušiček ještě posledního cvrčka a ve dne, jako by chtěl překonat kobylky. A tak se zdá, že všechna sláva toho vynálezu přece jen patří cvrčkům, ač já vím, že napřesrok se zas o to mezi sebou budou hádati a zase bude pro to tolik rámusu jako letos.

Když se podíváte na podobenky Cvrčka nebo Kobylky, neuvidíte jejich hudebních nástrojů; ale věřte mi, mají je; a můžete je slyšeti v pozdní léto, když je teplo, vždycky ve všech krajích Evropy.

A dovolte, abych skončil prozrazením tajemství. Kobylka, která hraje na housličky, není vůbec dáma, avšak pán přestrojený do hedvábných zelených punčošek a zeleného nepromokavého pláště.


Čtyřicátáčtvrtá přástka.*

Kutilka, jež zavraždila Cvrčka.

Podivné věci se dějí v říši Matky Starosti, podivné a kruté. Aspoň se nám takovými zdají býti, neboť neznáme úmysl, jenž se skrývá za nimi. Víme pouze, že láska musí někdy býti ukrutná. Povím vám o podivné události, které jsem byl svědkem v jižnějších krajích než vy žijete, avšak za horkých dnů srpnových můžete viděti podobné příhody. Takto se to stalo:

Za onoho sněmování v lese, kdy Cvrček a Kobylka se přihlásili jako hudebníci, zatím co ptáci stávkovali, silný jeden hmyz hněvivě vyrážel své bzučení, jež znělo jako 136) »skeb, skeb«. Byla to veliká žlutá a černá kutilka, největší svého rodu, jejíž žahnutí jest tak zlé jako uštknutí mladé zmije. A ten den právě vyhlásila válku Cvrčkovi a celému tomu rodu. Kobylky přenechala svým příbuzným.

Avšak Cvrčka bylo snadno nalézti, když podvečer byl teplý a jasný, cvrkot ozýval se z luk a strání a Velká Kutilka připravila si své žahadlo i šla na lov podle zvuku.

Matka Starost dala Cvrčkovi dobré oči a obratnost ve skoku a bylo nyní jeho věcí, aby se postaral o svoji bezpečnost; avšak byl tak zamilován do své hudby, že nikdy neviděl drzou Kutilku, až ho přepadla. A než mohl se vzchopiti k obraně, stála na něm, předníma nohama stojíc na jeho zadních, zadníma opírajíc se o hlavu a — do těla mu vbodla dvě hluboké rány.

Zmlkl hlas jeho po několika výkřicích a leží zticha. Avšak nikoli mrtev, neboť Kutilka zabodla svou jedovatou dýku do nervového ústředí, takže jest ochromen a bezmocný, avšak žije.

Nyní nastala Kutilce perná práce. Chtěla dostati Cvrčka do svého doupěte, aby nakrmila jím své mladé. Avšak Cvrček byl veliký a těžší než ona, takže jej nemohla unésti. I musela táhnouti těžké břímě po zemi, což nebylo tak snadné. Ale Kutilka je nadána důvtipem i vytrvalostí a na svou postavu i silou, takže svůj úmysl vykoná. Klešťovými kusadly chopila se své kořisti, táhla ji a smýkala. Na rovině ji obkročila a vlekla. Do vrchu to bylo těžší. Po zpátku musila lézti, aby co největší sílu vyvinula a cvrčka táhnouti krok za krokem. Často se kořist svalila dolů, ale Kutilka nezoufala. Vyhledala ji a znova nastoupila obtížnou cestu vzhůru. A tak ocitla se na svahu, kde měla svou díru. Mohli jste ji vidět z jara, jak ji hrabala a čile kutila, odnášejíc valounky písku ve svých čelistech — však dobře 137) ji česky pojmenovali Kutilkou. Je samotářka, nespoléhá na cizí síly a přece vyhrabe si chodbu na decimetr dlouhou, která se na konci rozšiřuje. Zde v tomto koutku uložila Kutilka tělo své oběti a na prsa jeho právě mezi první a druhý pár noh nakladla jedno vajíčko.

Ve dvou až třech dnech vylíhla se larva a začala se živiti na nešťastném cvrčku. Za týden byl sněden. Pak žrala jednoho cvrčka za druhým, kteří leželi vedle ní, neboť starostlivá matka jí připravila k hostině více těchto lahodných soust. Když s nimi byla hotova, byl z ní pořádný habán i zapředla se ve dvou dnech do zámotku, který vymazala vlastními výkaly, takže byl úplně nepromokavý. V této kolébce odpočívala kukla celý podzim a zimu, až někdy v červenci příštího roku začal v ní onen podivuhodný přerod, který může se státi jenom v naprostém klidu a uzavřenosti, jakou zaručuje stav kukly uvnitř temného brlohu.

Ale slunce probudilo na konec i tohoto spáče. A pak vyletěla jednoho zářijového dne velká statná Kutilka, vosa se žahadlem, smrtelný nepřítel všech cvrčků-hudebníků. Ač nikdy neviděla své matky a nedostalo se jí od ní žádného poučení, pouští se za dobrodruhy lesních dostaveníček a naloží s nimi, jako ona kdysi.


Čtyřicátápátá přástka.**

Velký bílý svlačec.

Za hrozné té chvíle, o níž slyšeli jsme v přástce 21., kdy vypukl lesní požár, všichni skřítkové měli co dělat, aby zachránili hodně druhů potravin. Byl tu však ještě jeden skřítek tak starostlivý jako vrchní kuchař. A to byl lékař skřítků. Skřítkové byli zdraví jako buk a nikdy celkem nestonali. 138) Ale když byly ty velké hody, měl jejich lékař přece strach. A bral s sebou »skamonium«, onen vzácný kořen ze Syrie, který léčil skoro všechny neduhy. Když vypukl požár, nevěděl kam s ním. I vstrčil jej do králičího doupěte a sám utekl.

Skamonium znám jest jen v Syrii a Arabii. U nás nikdy kořen ten nemá oněch vlastností a kouzelné moci, kterou u něho objevili později lékaři řečtí a arabští. Ale roste tu přece, neboť jej Skřítek-Lékař před požárem u nás zasadil. A třebas pod zemí se mu tak dobře nevedlo, jako v jeho mateřské zemi, nad zemi vyrostl, poněvadž země zúrodněna byla popelem shořelého lesa, v krásnou květinku, svlačec, vinoucí se mezi temnými keři, dar El Sola smutné Matce Zemi, když naříkala nad zkázou svých dětí. Neboť jest květ jeho čistý jako lilie a svítí veselostí v temné letní zeleni keřů. Kvete hodně pozdě, až v podzimku již, poněvadž tehdy po požáru se les probudil znova k životu po druhé v onom roce. Jest dítětem podzimního slunce. Jako by si s ním zahrávalo, uniká před ním, toče se proti směru jeho pohybu, s úžasnou elegancí a smělým rozmachem.

Zatím co jiné květy zavírají se odpoledne a na noc, aby chránily svůj med před rosou, svlačec bílý či velký jest otevřen celé měsíční noci i za deště. Jako na vzdory všemu, co umlčí život i na vzdory podzimu, jenž je symbolem umírání. Přinesl mládí a jaro do pozdního léta. Každý den nová poupata a nové květy se objeví a rostlina je stále krásná. V mnohých krajinách se lidé ptali: Co znamenají dvě zelená srdce, do nichž ukryt je kalich této květiny?

Na to ještě nikdo neodpověděl. 139)

Čtyřicátášestá přástka.


Jak přišlo „babí či indiánské lélo“.

Wahkonda, Velký Duch, Správce Světa, nacházel celé léto potěšení v tom, že tvořil hory, jezera a lesy. Pak když přišel podzim a listy spadaly se stromů, zapálil si Svou dýmku, a usedl, aby se podíval, co udělal.

Najednou se zvedl severní vítr, poněvadž Studený Čas se blížil, a zavál kouř a popel do Jeho tváře. I řekl: »Přestaňte douti, vy větrové, dokud jsem nedokouřil.«

I nastalo, ovšem, mrtvé ticho.

Wahkonda kouřil deset dní a po celý ten čas nebylo na obloze mráčku, neboť nebylo větru, jenž by jej byl přinesl; bylo nerušené, tiché, slunné počasí. Avšak nebylo ani větru, jenž by odnesl kouř a tak zůstal se vznášeti jako kouř týpí se vznáší při východu slunce a nakupil se nad údolím a lesy jako modrá mlha.

Když posléze Velký Duch dokouřil a přestal přemítati, vyklepal Svou dýmku. To bylo znamení, na které severní vítr vyrazil a hnal se, skuče, přes vrchy, listí před sebou honě, a varuje všecku divokou přírodu, aby se připravila, že brzy bude zima v lesích.

A bylo tomu tak vždy od té doby. Když listy spadají a než Ledový král se objeví, přijdou na krátko tiché snivé dny, kdy Velký Duch kouří Svou dýmku a kouř uléhá k zemi. Rudoši jim říkají Dny Kouření, my je nazýváme indiánským neb babím létem.

140)


CO POZOROVATI V ZIMĚ

  141) 142)

Severka či Hvězda domova


Čtyřicátásedmá přástka.

Severka či Hvězda domova.

Chceš-li se státi junákem lesní moudrosti, musíš se nejprve naučit znát Severku, neboť to jest hvězda, jež ti ukáže cestu domů, zbloudíš-li v lesích v noci. Proto jí Indiáni říkají »Hvězda Domova«.

Nejprve ti však musím vyprávěti, odkud se vzala Severka a to je historie velmi, velmi dávná.

Za oněch dávných časů prý byli dva obdivuhodní lovci, jeden se jmenoval Orion a druhý Boötes. Orion lovil všecko a povím o něm v jiné povídce. Boötes byl volák a honil jen medvědy, aby chránil svůj dobytek. Jednoho dne se pustil za Matkou Medvědicí, která měla jedno medvíďátko.

Honil je až na vrchol hory, tak vysoké, že skočili do nebe, a právě v tom okamžiku, když tak učinili, Boötes střelil po nich šípem. Prvý jeho šíp zasáhl Malého Medvěda do ocasu — tenkrát měli medvědi dlouhé ocasy — a přibil ho na oblohu. Tam od té doby visí, toče se kolem do kola s šípem ve svém chvostu, zatím co matka jeho kolem něho pobíhá, řvouc, neboť Boötes a jeho psi ji honí. Střelil jí šípy do ocasu, jenž byl dlouhý a ohnutý, do těla a do ramene. Sedm velkých šípů vystřelil, a vězí v ní ještě, ve tvaru vozíku, ukazujíce stále k medvíděti, jemuž se říká »Malý Medvěd«. Svítící hrot velkého šípu na konci ocasu Malého Medvěda se jmenuje Severka či Polárka. Můžete 143) vždy říci, která hvězda je Severka podle Ručičky, to jest spojení dvou malých hvězd, jež tvoří zadní kola »Vozu« na rameni velkého Medvěda. Prodloužíte-li Ručičku, směřuje tato přímka k Severce.

Papuz na zádech Skvau

Velký Vůz či Velký Medvěd obíhá kolem Severky jednou za dvacetčtyři hodin; takže Ručička jest jednou nahoře, jednou dole, jednou napravo a jednou nalevo; vždy však směřuje k Polárce či Severce. 144)

Tato hvězda ukazuje skoro přesně sever; a ví-li to cestovatel, najde svou cestu v cizím kraji, může-li viděti tuto Hvězdu Domova.


Čtyřicátáosmá přástka.

Papuz na zádech Skvau.

Teď, když víš, kde se vzal Medvěd a Polárka, povím ti indiánskou povídku o Staré indiánské ženě Skvau.

Nejprve si najdi jasnou hvězdu, jež jest tam, kde se ohýbá voj Velkého Vozu. To jest »Stará Skvau«; na zádech 145) má malou hvězdičku, které Indiáni říkají »Papuze«, t.j. dítě.

Jakmile indiánský hoch jest tak starý, aby rozuměl, vezme ho matka ven do noci, když je tichá a jasná a když není měsíce a kde není žádného světla poblíž, a řekne: »Dítě mé, tamo jest Stará Skvau, druhá ze sedmi hvězd; jde na vrchol hory; na zádech nese své malé papuz. Pověz mi dítě, zda vidíš papuz?«

Malý rudokožec se podívá a vezme z rukou své matky dva oblázky, velký a malý, a rozestaví je na její dlani, aby ukázal, jak vidí dvě ty hvězdy. Když matka je přesvědčena, že je vidí jasně, má radost. Jde k ohni a hodí do něho šťipec tabáku, aby vůně z něho nesla vzhůru její modlitbu, pak se dívá k obloze a praví: »Velký Duchu, děkuji ti, že mé dítě má oči lovcovy.«

Tyto věci nejsou nové, junáku. Moudré ženy našeho vzdělání jmenují velkou hvězdu »Mizar« a říkají, že je to jeden z koní Velkého Vozu, malou hvězdu pak »Alkor« či »Jezdec«. Za všech věků byla považována za průkaz prvotřídního zraku; kdo vidí tuto malou hvězdičku? Vidíš ji ty? Máš oči lovcovy?


Orion zápasí s býkem


Čtyřicátádevátá přástka.

Orion-lovec a jeho zápas s Býkem.

Vyprávěl jsem ti o dvou obrech mezi slavnými lovci nebes, Boötovi, jehož dobrodružství s medvědy už jsi slyšel, a Orionovi.

Orion byl ze všech nejslavnější. Za jeho časů lidé neměli pušek. Neměli než kyje, kopí a luky, s nimiž bojovali a zvířata byla velmi veliká a divoká, i mnoho jich bylo. 146) Avšak Orion šel, kdekoli ho bylo třeba, ozbrojen hlavně kyjem, zápasil s divokými zvířaty docela sám, zabíjeje je nebo zaháněje a chráně tak lid, což samo mu dělalo dosti radosti. Jednou zabil lva kyjem a od té doby nosil na svých ramenou lví kůži. Medvědi mu nebyli ničím; ty zabíjel tak snadno, jako ostatní lovci králíky. Avšak vážným zápasem mu bylo, když se vydal za rozkaceným, divokým Býkem, velkým jako mladý slon.

Jakmile ho Býk uzřel, vrhl se naň. Na štěstí byl na druhé straně řeky a když se do ní ponořil, vytáhl Orion svůj luk a střelil sedm obratných ran do Býkova srdce. Leč netvor byl k Orionu obrácen hlavou, takže sedm šípů zůstalo vězeti v jeho rameni, a to jej rozzuřilo více než kdy jindy. Orion, mávaje svou lví kůží v levé ruce a kyjem v pravé ruce, běžel Býkovi vstříc, když se škrabal z vody na břeh.

Prvé máchnutí kyjem srazilo Býka zpět do vody, obrátil se však, vystoupil na jiném místě a útočil znovu. A opět Orion zasadil hroznou ránu kyjem netvoru do kudrnatého čela.

Mezitím všecka zvířata se shromáždila kolem dokola, aby přihlížela obrovskému zápasu, a bohové na nebesích takový dostali zájem o tento urputný boj, že zvolali: »Počkejte, i my bychom to rádi viděli. Pojďte sem nahoru!«

I vyzvedli statného Lovce a Býka a Řeku a všechna zvířata vzhůru na nebesa a zápas tam od té doby pokračuje.

Na obrázku jsem nakreslil řadu zvířat vedle Oriona a Býka, avšak jediná věc, které bych chtěl, abys si nyní na obloze všiml, je: Orionův pás se třemi hvězdami a Plejady na rameni Býka, sedm to ran, kde sedm šípů se zabodlo.

A pamatuj, že tyto hvězdy není viděti v létě, nad námi 147) přecházejí v zimě. Oriona najdeš, vedeš-li přímku přes Velký Vůz začínající u vnitřního bodu voje a jdoucí vnějším zadním kolem, prodloužíš ji dvakrát o délku celého Velkého Vozu s vojí a vším; dostaneš se tak k Betelgeuze, velké hvězdě na pravém rameni Obra, pod níž jsou tři hvězdy jeho pasu, jimž také někdy říkají »Tři Králové«.


Padesátá přástka.

Plejady, jež Orion vystřelil na Býka.

Když přijde pozdní podzim, vyjdou Plejady (Kuřátka) na večerní obloze na východě. Jest to sedm ran v rameni Býka, sedm šípů z Orionova luku. Vůdce ti je ukáže, prodlouží-li přímku pasu Orionova o osminásobnou délku pasu na pravo, díváš-li se na Oriona. Byl tedy Orion věru velmi blízko. Na prvý pohled zdají se slabou září s několika málo jasnými body v ní roztroušenými. Tennyson je popsal:

Třpytí se jako hejno světlušek,
v stříbrném poli se mihotajících.

Nejlepší dobou k pozorování jich jest jasná některá noc v době vánoční, když není měsíce, a Plejady jsou skoro nad hlavou, mimo mlhu a kouř obzoru, a kde není na blízku elektrických světel.

Studuj je pozorně. Udělej si z rukou rouru a dívej se skrz. Podívej se na zem a opět se podívej na ně; nedívej se na ně přímo, ale trochu stranou; a potom si naznač na papír, kolik jich jasně vidíš, velkou hvězdu si naznač velkým bodem, malou malým. Špatný zrak nevidí víc než zář. Dosti dobrý zrak vidí čtyři body; dobrý zrak pět, nejlepší zrak vidí sedm bodů. Já vidím sedm hvězdiček za jasné noci, když není mraků a měsíce. Sotva si můžete žádati více, ač prý někteří lidé v jasném vzduchu na vrcholku hory 148) viděli jich deset, kdežto dalekohled nám jich tam prozrazuje dva tisíce.

Když provádíte tuto zkoušku zraku, můžete míti brýle, nosíváte-li je.


Plejady


Padesátáprvá přástka.

Blíženci.

Jasné dvě oči kdys na pouť se vydaly,
aby snad úkoje pro nitro hledaly…
Dvě jasné oči však na pouti zbloudily,
v lese kdes nedbale týpí své ztratily…

149)

Jasné dvě oči se tak toužně upřely
k tajemné obloze, že na ní utkvěly!
Hvězdami staly se. — Proč pro ně smutniti?
Však s nebes klenutí noc co noc zasvítí.

Zasvítí, zírají po lesním táboru.
Jenom tam pohleďte větvovím nahoru:
touhou se třesou jen, úsilně hledají,
po týpí ztraceném na věky pátrají…


Padesátádruhá přástka.

Smělé Srdce a jeho černá kravata.

Znáte ptáčka, jenž má černou kravatu, kterou si jednou za rok vyměňuje? Jest to vrabec, nejobyčejnější ze všech ptáků. Jeho peří jest šedé, avšak měl asi někdy rezavou hlavičku, neboť právě za ušima má ještě rezavý pásek; jeho límec možná že byl někdy bílý, nyní však je ušpiněný. Jeho košile a vesta jsou šedé; kabát jeho jest hnědý s černými pruhy — jakési sportovní tričko. Novou kravatu dostává, když mu roste nové peří v pozdním létě; je s počátku pruhovaná šedě, jako ze smutku nad hříchy. Když šedé špičky peříček se obnosí, zčerná docela. To bývá v březnu nebo v dubnu. V létě jest zarezavělá a obnošená, proto každý rok v pozdním srpnu vezme si vrabec kravatu novou.

Samička vrabčí jest docela jiná a nenosí kravaty. Má černohnědou čepičku sportovního vzorku, avšak šat její jest celý hnědé kvakerské šedi.

Zpěv vrabce jest hlasitý a krátký; avšak snaží se zdokonaliti se, neboť si stále přezpěvuje mnoho minut.

Sní mnoho ošklivých červů a byl by velmi oblíben, jen kdyby nevykradl občas hnízda a potravu červenkám, strakapúdům, 150) vlaštovkám a jiným ptáčkům, kteří jsou hezčí a užitečnější, jakož i mnohem lepšími pěvci než on.

Avšak mnohému se musíme u vrabce podivovati. Nevím o žádném ptáku, který by byl statečnější a schopnější pomoci si z nesnáze; a nedovede-li toho, vesele dělá to, co umí.

Před několika lety bylo v Duluthu hrozně studené počasí. Teploměr zaznamenal 20 až 30 stupňů pod nulou a vál ostrý vítr. Pane, to byla zima! Avšak na ulici byly tucty vrabců, čimčarujících a hledajících si potravu. Dařilo se jim tak dobře jako v teplých krajinách a za pěkného počasí.

Až černá noc se snese a bude ještě větší mráz, co potom si počnou malí odvážlivci? Tak přemítal jsem. Zalezou do nějaké díry nebo ptačí budky snad? Nebo se schovají do závěje, jak mnoho zdejších ptáků činí?

Dal jsem si pozor a odpověď byla nanejvýš neočekávaná. Před hotelem byla řada elektrických světel. V devět hodin, když jsem náhodou otevřel okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, padlo mé oko na lampy. Na každé lampě byl vrabec a spokojeně spal maje nad sebou reflektor, aby byl chráněn proti vánici, a pod sebou elektrickou žárovku, aby mu hřála nožičky. Smekám klobouk. Ministerstvo zemědělství možná vyhlásí válku vrabcům; avšak — jaký bude výsledek? Nemyslíte, že tvor, který se nebojí vánice ani tmy, který ví, jak použíti elektrického světla, vyhraje boj o vlastní život a jistojistě tu zůstane?


Stopy a co vyprávějí

a) psa (6 cm); b) kočky (3 cm); c) vrabce (3 1/2 cm);

d) slepice (1 dm); e) kosa (4 1/4 cm)


Padesátátřetí přástka.

Co nám vypravují stopy?

Někdy v městě po dešti, když jsou škarpy mokré a dláždění suché, hledej stopy Psa, jenž kráčel mokrýma nohama 151) po dláždění. Poznáš, že jsou jako »a« na kresbě vedlejší. Pes má pět prstů na přední noze, ale jen čtyři se dotýkají dláždění, když jde. Drápy se dotýkají také a každý zanechává malý otisk.

Nyní se podívej na stopu Kočky. Je poněkud podobná stopě Psa, ale jest menší, měkčí a drápů není vidět (b). Jsou pro ni příliš cenné, než aby si je ničila na dláždění; drží je zatažené, takže jsou ostré, když jich potřebuje.

Nakresli si každou z těch stop, a to ve skutečné velikosti.

Když je na cestě prach nebo sníh, dej si pozor na stopy Vrabce; jsou jako na obrázku »c«.

Všimni si, jak blízko sebe jsou tři prsty přední. Vnitřní dva vskutku těsně u sebe drží, takže se nedají daleko roztáhnouti od sebe. Zadní prst je veliký. Posléze si všimni, že stopy jsou za sebou dvě a dvě, neboť Vrabec jde »hop, hop, hop«. Tyto věci znamenají, že Vrabec je vlastně stromové zvíře; a dáš-li si pozor, seznáš, že, ač je obyčejně na zemi, když se chce cítiti v bezpečí, vyletí na strom.

Vyhledej stopy Slepice v prachu; jsou na obrázku »d«, poněvadž Slepice nechodí »hop, hop, hop«, jako Vrabec, ale »krok, krok, krok«. Slepice je pozemní pták. Většina pěvců hopkuje jako Vrabec a většina lovných ptáků kráčí jako Slepice. Avšak Kos někdy hopkuje a někdy běhá, poněvadž svůj život částečně žije na stromech a částečně na zemi.


Padesátáčtvrtá přástka.

Příběh ze života králíka, jak jej sám napsal.

Ano, králík sám psal toto a o sobě samém nejstarším písmem na zemi, jímž jsou stopy vlastních nohou. 152) 153)

V únoru 1885 jednoho jitra, když lehounce padal sníh, toulal jsem se lesy severně od Toronto, když jsem přišel na něco, u čeho se vždy zastavím a podívám: čerstvé stopy zvířete. Byly to stopy amerického králíka. I sledoval jsem jejich kličky se vzrušením a zájmem. Začínaly pod malou haldou chrastí (a); lože z hnědého listí prozrazovalo, že zde odpočíval, než začalo sněžit. Vyskočil ven, když sníh přestal padati (b), neboť stopy jsou velmi ostré a nápadné. Vizte obě dlouhé stopy zadních nohou a vpředu malé dva otisky předních nohou; za nimi je znamení ocásku, prozrazující, že na něm seděl. Pak se něčím poplašil a utíkal (c), neboť nyní zadní jeho nohy jsou otištěny před předními, jako u většiny skákavých čtvernožců. Čím rychleji zajíc utíká, tím dále vpřed dostanou se tyto zadní nohy.

Viz dále jak kličkoval sem a tam, křížem krážem mezi stromy, jako by se namáhal uniknouti nějakému obávanému nepříteli (c, d, e, f). Ale jakému nepříteli? Není tu jiných stop a přece tak divoký trysk.

Myslil jsem už, že králík se zbláznil, že prchal před vymyšleným nepřítelem, snad jsem byl na stopě březňáčka (březnového králíka). Ale v »g« jsem nalezl na stopě po prvé několik kapek krve. To mně napovídalo, že králík byl ve skutečném nebezpečí, ale nikterak nedávalo klíče k jeho poznání.

V »h« jsem nalezl více krve a v »j« byl jsem znovu vzrušen, neboť zde, právě po obou stranách stopy králíkovy, viděl jsem otisky podoby roztažených prstů a bylo mi jasno, že to jsou otisky velkých křídel. Králík prchal před orlem, sokolem nebo sovou.

Asi dvacet metrů dále — v »k« — nalezl jsem ve sněhu zbytky nešťastného králíka, z části sežraného. I poznal jsem, že orel to neudělal, neboť by byl odnesl tělo králíkovo 154) 155) prvé a nesnědl by ho zde. Musil to být sokol nebo sova. Ohlížel jsem se po něčem, co by mi o tom více povědělo a odpovědi se mi také dostalo. Právě u zbytků králíkových byla velká ptačí stopa se dvěma prsty dopředu a dvěma dozadu (l), jež mi pravila, že tu byla sova, a že ona tedy byla tím vrahem. Kdyby to byl sokol, stopa byla by, jak vidíte ji nakreslenu v levém rohu, tři prsty vpřed a jeden vzad, kdežto sova obyčejně klade nohu s dvěma prsty vpřed a dvěma vzad, jak na náčrtku je vidět. Tedy byl jsem jist, že to bylo dílo sovy. Ale které sovy? V tomto údolí žily dva, snad i tři druhy sov. Chtěl jsem to věděti přesně a hledaje další vysvětlení, nalezl jsem na stromečku vedle velké, měkké prachové pero soví (m) se třemi hnědými příčnými pruhy. Což mně dosvědčilo, že tu byla nedávno Pruhovaná čili Křiklavá Sova a že ta pravděpodobně byla vrahem králíčka.

Tragedie v lese, kterou můžeme čísti ze stop a znamení ve sněhu

(u g a h krev, v rohu v levo dole stopy sovy a jestřábu)

Vypadá to jako vypravování nějakého Sherlocka Holmesa zvířat — povrchní povídání, jehož zřejmost je podmínečná. Avšak, právě co jsem si dělal tyto poznámky, kdo nepřiletěl lesem zpět jako sova sama, aby se zřejmě znovu nasytila. Snesla se na větev právě nad mou hlavou, sotva tři metry nad zemí a podala mi nejlepší důkaz, jako bych byl očitým svědkem, že vskutku, co jsem shledal ze stop a znamení ve sněhu, bylo úplně správné.

Neměl jsem tenkráte s sebou kamery, ale měl jsem svůj náčrtník, a když si sova sedla, nakreslil jsem si obrázek, který dnes visí mezi mými obrazy, jež neprodám.

Zde tedy máte kapitolu divokého života, který žádný člověk neviděl, který nemůže člověk viděti, neboť přítomnost člověka by tomu zabránila. A přece víme, že je pravdivá, neboť je napsána králíkem samotným. 156)

Máte-li vidoucí očí, dovedete čísti mnoho podivných a vzrušujících událostí, psaných pro vás ve sněhu, v blátě, ba i v písku a v prachu.


Padesátápátá přástka.*

Krahujec.

Jasné, studené, ojíněné jitro. Na všech stranách veselé štěbetání, poskakování a honění se ptáčků, kteří nedbají zimy, jen když slunko svítí. Najednou varovná nota kosa prorazí šumot a nastane hrobové ticho. Vysoko, vysoko na čisté modré obloze objeví se Žlutooký Postrach: Krahujec!

Jaká nádherná síla křídel! Teď klouže dolů překvapující rychlostí, přeskakuje vrcholky stromů a vrhá se mezi větve obdivuhodnou přesností; nic neunikne jeho jasnému, zářivému oku. Obratnost, jíž uchopí se kořisti, ani nestačíme sledovati zraky. Obět je sprovozena se světa okamžitě, a aniž se nadějeme, krahujec znovu vznáší se s rozpjatými křídly v čistém vzduchu.

Když má krahujec mladé, je hnízdo jeho bohatě zásobeno zvěří. Našlo se až patnáct mladých bažantů v hnízdě krahujčím.

Ptáčci malí se krahujce velmi bojí. Stane se nám, že do nás vrazí nějaký strnad nebo jiný ptáček, celý zděšený. Rozhlédneme-li se, co se děje, uzříme krahujce, jenž se již chystal k útoku.

Zahradník jeden zaléval květiny ve skleníku, a tu dveřmi vletěl kos a skryl se mu mezi nohy. Hned v zápětí zarachotilo sklo rozbitých dveří, jak se do nich vřítil krahujec, jenž honil kosa — a nyní mrtev padl k nohám zahradníkovým. 157)

U nás se vypěstovala mezi lidmi zášť a nenávist ke krahujcům. Lovci-řezníci zabíjejí je na potkání.

A přece je to zjev nádherný, úctyhodný, jako zjev všech dravců vůbec.

Šel jsem jednou jako chlapec uprostřed zimy lesní mýtinou, když z údolí ozvalo se měkké volání: »Gi, gi, gi!« Opakovalo se znovu a znovu. Za chvíli vznesl se svým lehkým, půvabným a rychlým letem štíhlý pták; nepřestal volati. Z lesa se mu nedostalo odpovědi, ale z mého srdce ano, neboť se chvělo. Byl jsem dojat. Jak se to mohlo státi, vždyť jeho volání je tak prosté? Nebyl bych to dovedl říci slovy. ale cítil jsem to ve své chlapecké duši. Vyjadřoval všechen divoký život lesa a radost ze šťastného, rozzářeného dne, vzrušení z naděje blížícího se jara, slávu létání; všecko, všecko to zdálo se mi obsaženo v jeho »gi, gi, gi« a pak silnějším »gia, giak!« Neviděl jsem nikdy před tím ptáka tak zřejmě těšícího se svému létání; zmizel mi pak s očí, ale volání jeho utkvělo mi v mysli. Nikdy jsem nezapomněl volání divočiny a když jsem se dozvěděl, že se jmenuje krahujec obecný, byl to malý triumf a trochu zklamání. Přírodopisy vyprávějí o tak vznešených věcech často jako o něčem obyčejném a spokojí se jménem. Řeknou: volá hlasitě jako »gia, gia«, ale nepraví, že to je melodie, jež může strhnouti celou vaši duši, milujete-li divočinu a že ten hlas více než jiné věci oslavuje vznešenost letu, požehnání života.


Padesátášestá přástka.**

Na vzdory zimě — naše jediná liana

Když stromy jsou holé a všecko všude pusté, zelená se po celou zimu břečtan — rostlinka ve všech ohledech nesmírně zajímavá. 158)

Vine se kolem kmene, tmavozelené její listy a ty čerstvé světlezelené pokrývají všecky boule a bolesti starého stromu, a jako nerozlučný druh sleduje jeho zrak ke slunci a obloze se obracející, a jde s větvemi jeho až do nejvyšších míst jeho koruny. Je to jediná naše liana, jež bůhví z jak dávných dob zůstala v našem mírném pásmu, dítě tropů, kde vládne celý rok zeleň, pamětník doby ledové, jenž odolal a žije s námi dál, zatím co květena sem přišla od severu.

Vše je na něm tak zvláštní.


V krajinách západní Evropy, kde je podnebí mírnější, kvete právě v prosinci, obět měsíce dlouhých nocí na květný oltář roku. U nás ovšem dříve, ale vždy až pozdě v podzimku. A při tom zelené kvítečky jeho jsou vonné a nabízejí med včelám. Jaká bláhovost! Ale břečtan kvete až v sedmdesáti letech, což vlastně pro něho ještě je mládí, vždyť dosahuje stáří až dvě stě let. Viděli jste už staré břečtany s kmeny jako pěst tlustými?

Sotva najdete rostlinu s tak obrovskou rozmanitostí listů jako má břečtan. Na pníčku jsou srdčité a většinou tří- až pětilaločné, na větévkách květonosných vejčité a zašpičatělé. Na kmenech a zdech jsou malé a řídké a v zimě se zabarvují tu do červena. V korunách stromů jsou husté a vejčité a stále čerstvě zelené.


Břečtan necizopasí. Je to liana, jež na svém sousedu-stromu nežádá než oporu. Vysílá krátké čípkovité kořínky do kůry jeho (nebo do stěny, na níž roste), ale to nejsou kořínky shánějící potravu, jsou to pouze připínací ústroje. A přece strom příliš obrostlý břečtanem zajde — každý živý tvor dýchá totiž kůží a udusí se, když je mu v tom zabráněno! 159)

Řekové břečtan připisovali Bacchovi. Veselý ten bůh obyčejně měl korunu z břečtanu. Břečtan podle pověry proto chránil před opilstvím.

Břečtan je úžasně trpělivá rostlinka. Daří se mu docela dobře v nejhorších lidských krčmách, v továrních místnostech, v kuchyních a dílnách, kde kouř, páry a špatný vzduch i nedostatek světla by zabily každou jinou rostlinku. Proto je břečtan Osmým Tajemstvím Lesa. Nabízí ti, Junáku, zeleň svou i tam, kde bývají nejsmutnější kouty domu, abys je zkrásnil. Můžeš jej přenésti z lesa a zasázet do bedniček. Veď jej pak uvnitř chodby, v předsíni, do výklenků salonu, přispěje znamenitě k tvé zimní zahradě doma.

Nenamáhej se však pěstovati jej ze semene, to dokáže jen on sám, v přírodě. Kousek stonku zakoření se jistě a poroste s radostí.

Skrývají se v něm ještě jiná tajemství: dřevo jeho hodí se k vyřezávání, obsahuje žlutohnědé barvivo, jest proniknut jedovatou štavou — to vše jsou vlastnosti pro woodcraftera významné.


Padesátásedmá přástka.

Svištův den — druhý únor.

Šesté tajemství lesa.

Byl to Monapini, jenž to řekl skřítkům a skřítkové to řekli do pověstí a pověsti to pověděly mně, takže vidíte, že mám z dobrých úst toto šesté tajemství lesa.

Jest pověst, že každý rok moudrý Svišť se uchyluje ke spánku do svého útulného domova pod zemí, který si vyhrabal, když listí začne padati a když slyšel výstrahu. 160) 161) Matka Starost zpívala píseň smrti červených listů; zpívala měkkým hlasem, jenž doléhá do nejzazších kopců:

»Odešli ptáci letní.
Skryj se, skryj se, ty noho klidná,
skryj, metelice už jde.«

A Matka Země, jež jest Matka Ina, křičí na své dítě: »Pojď, skryj se v mém klíně, maličký!« A moudrý svišť nečeká, až přijde metelice, ale skryje se, neboť se může dobře ubytovati a spáti po tři dlouhé měsíce. Ale vždy druhého slunce měsíce hladu (a to jest šesté tajemství) vstane a odváží se ven. A je-li slunce na obloze a sníh na klíně jeho Matky Země, takže stín jeho se objeví na ní, vrátí se, aby opět spal půldruhého měsíce déle — šest dlouhých týdnů. Ale je-li obloha zatemnělá mraky a země již všecka zbavena sněhu, takže stín se neobjeví, řekne si: »Čas metelic již odešel, bude potrava, poněvadž země jest volná« a končí svůj spánek.

Svišťův den: studené počasí

»Být či nebýt«

To jest pověst, ale toto, pokud vím, jest pravda: Na Severu, když se odváží na Sviští den ven, vidí i slunce i sníh, lehne si opět. Na Jihu, kde není ten den sníh, nejde již spat; a v zemích mezi tím spí za zimy studené a za zimy mírné vstává, aby žil svůj život.

Ty věci jsem viděl a shodují se se zvěstí Monapiniovou — i vidíte, že pověsti říkaly pravdu.

162)


CO BYCHOM MĚLI VĚDĚTI

  163) 164)

Jak borový stromek vypráví své dějiny


Padesátáosmá přástka.

Jak borový stromek vypráví své dějiny.

Mysli si, že jsi v lesích, krásných lesích našich pohraničních hor. Vidíš tu dva druhy stromů: jehličnaté a listnaté.

Jehličnaté mají listí jako jehlice a jsou zelené celý rok; mají šišky a měkké dřevo.

Listnaté shazují na podzim listí, které je široké; mají oříšky nebo bobule a tvrdé dřevo.

Pamatuj toho, každý strom, jenž roste, má květy a semena; a strom můžeš jmenovati vždy podle jeho semen, nebo jeho ovoce. Najdeš-li strom se šiškami, věz, že patří řádu jehličnatých. Najdeš-li strom se širokými listy a oříšky nebo bobulemi, patří k listnatým.

Z těch jehličnaté zdály se mi vždy zajímavějšími.


V září 1902 měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovati stromy v horách v Idaho. Malý jeden stromek měl býti sťat, i udělal jsem si pečlivé nákresy jeho. Bylo mu čtrnáct let, na pařezu ukazoval jeden prsten na každý rok svého růstu a na kmeni vřeteno větví na každý rok. Bylo viděti, že mezi větvemi se kmen neúží; jest rovným válcem, ale u každého uzlu se najednou zúží o to množství dřeva, jehož potřebovaly tyto větve na své dřevo.

Začneme-li uprostřed pařezu anebo dolejškem kmene, shledáme, že stromek nám vypráví vlastní historii svého života a svých strastí. První jeho rok, soudě po dolejšku kmene a podle nejvnitřnějšího kruhu, byl docela obyčejný. Následující rok, podle druhé části kmene a druhého kruhu, bylo krásné počasí a stromek vyrostli asi dvakrát tolik, co 165) prvý rok. Třetí rok pachole-borovička měla kruté časy a div že neumřela. Snad bylo suché léto, takže malý stromek vyrostl pouze půltřetího palce výše, kdežto kruh dřeva, který připojil, nebyl silnější než lístek papíru. Následující rok, čtvrtý, vedlo se mu lépe. A po té přišel jeden z nejlepších roků, neboť vyrostl sedm a půl palce vysoko a přibral tučný kruh dřeva, jak vidíte.

V jedenáctém svém roce měl nové starosti; buď že bylo suché počasí, nebo stromy kolem příliš stínily, nebo naň přišla nemoc. Neboť vyhnal na vrcholku jen maloučko a dřevěný kruh na pařezu je jeden z nejtenčích.

Ovšem, řez pilou druhým článkem jeví pouze třináct kruhů a třetím pouze dvanáct, kdežto řez špičkou stromku jediný kruh, který rostl tento rok.

Tak borový stromek sám zapsal celý svůj život. Snadno to čteme, je-li stromek malý. V pozdějším životě zmizí dolní články, a jediný, úplný zápis jest v kruzích růstu na pařezu. Ty nikdy neopomenou říci pravdu.

Ovšem, nesmíte jíti a řezati stromky pouze proto, abyste četli jejich kruhy a jejich dějiny, ale měli byste se podívati na kruhy, kdekoli nový pařez vám k tomu skýtá příležitost. Pak listnaté i jehličnaté rozevrou před vámi kapitolu svého života, jeden kruh za každý rok, který žili.


ZNAČKY.


Padesátádevátá přástka.

Znamení.

Lovci a Indiáni dávají znamení, aby lidé poznali, kudy šli. Některá ta znamení jsou na stromech. Malounko se seškrábe kůra, až je vidět bílé dřevo; to znamená: »Tudy jsem šel, nebo tu je to místo.« Jiné znamení je tvaru šipky a znamená: »Tudy čili tímto směrem jdi!« Ať mluví kdo 166) jakýmkoli jazykem, znamení mluví ke všem stejně. »Znamení« jest tedy prostá značka, jež nám něco povídá, aniž potřeba užívati slov nebo písma, a význam jeho záleží částečně také na tom, kde jest znamení učiněno.

Na obrázku jest několik znamení indiánských a několik znamení, užívaných v našich městech dnes. Najdete jich více, podíváte-li se po nich, některé v knihách.


TOTEMY


Šedesátá přástka.

Totemy.[8]

Totem jest prostý tvar, používaný jako znak nebo symbol člověka, zvířete nebo nějaké myšlenky; nepoužívá slov nebo písma a nezávisí na vyjádření slovy nebo písmem, je ve všech jazycích stejný. Na rozdíl od »znamení« nezáleží na tom, kde se nachází, tím jeho význam se nedoplňuje. Mezi lidmi, kteří neumějí číst ani psát, měl každý vůdčí člověk nějaký totem, kterého používal místo svého podpisu. Tuto značku kladl na svůj majetek a posléze též na svůj štít a na svoji zbraň, aby ho poznali v bitvě. Odtud vyrostla heraldika.

Moderní obchodní značky jsou totemy, ačkoli často pokažené slovy nebo písmeny, jež se k nim přidávají. Totemů se stále používá, poněvadž jsou velmi výrazným označením a poněvadž bez rozdílu řeči všichni jim mohou rozuměti. Většina velkých železničních společností má totemy a denně přibývá jejich používání.

Na obrázku vidíte totemy některé, jež denně vídáme v městech. Zajisté, že počet ten dovedete rozmnožiti. 167) 168) 169) 170)

Indiánské symboly

(z leva do prava čti řádky)

Slunce; Květina; Hvězda; Štěstí

Blesk (obé); Déšť; Vzrůst, Smršť

Tři bůžci; Kříž 4 větrů dle Dakoťanů; Hotovo

Jitřenka; Život; Smrt; Duha; Voda

Hory a jezera; Květina; Měsíc


Šedesátáprvá přástka.

Symboly.

Přemýšlel-li jsi dosti o tom, vůdče, jistě jsi přišel k názoru, že pro výzdobu jest lépe použíti pěkného symbolu něčeho než dobré fotografie. Neboť symbol nechává představivost volnou a fotografie ji poutá k zemi; prvé jest duch, druhé jest tělo. To byste marně dokazovali malým lidem, ale ty, vůdče, to sám na sobě zkusíš a uznáš, proč zde uvádím několik symbolů, určených k používání.

Jest ještě jiný důvod, který můžeš udati. Je to tento: Pouze velmi vyškolený umělec dovede udělati dobrý portrét kresbou, kdežto malé dítě, uchýlí-li se k symbolům, setká se s úspěchy velmi potěšujícími v prvém svém úsilí.

Ty, které tuto uvádím, jsou z indiánského umění, a ať barevně nebo plasticky (při modelování), nebo černými čarami může jich býti úspěšně použito, aby zdobily cokoliv, co rádi děláte.


Šedesátádruhá přástka.

Posuňková mluva.

Všichni lidé, zvláště divoši, a některá zvířata mají posuňkovou mluvu. To jest: hovoří spolu, aniž by promluvili; místo toho používají pohybů některých částí svého těla. Jest »mluva zraková«, kdežto slova jsou »mluvou sluchovou«.

Mezi zvířaty koně házejí hlavou, když mají hlad, a hrabou přední nohou, když mají žízeň anebo by rádi už šli. Psi vrtí ohonem, když mají radost a krávy vrtí hlavou, když mají zlost. 171)

Policajti, hasiči, železničáři a jiní užívají posuňků, poněvadž kolem nich je tolik hluku, že by jich nebylo slyšeti.

Školní děti užívají posuňkové mluvy, poněvadž ve škole není dovoleno mluviti. Většina dětí zná znamení pro »ano«, »ne«, »pojď sem!«, »jdi pryč!«, »pospěš!«, »nedotýkej se mne!«, »styď se!«, »pst!«, »vstaň!«, »sedni si!«, »čestné slovo«, »plovati« atd.

Strážník, mající na starosti provoz v ulici, celý den užívá posuňků. Pouhým pohybem ruky dává tyto signály:


Posuňková mluva.

Zleva do prava v řádcích:

Pojď — Strážník — Výstraha; Ne (nechci to slyšet) — Vy (pl.) — Zlehka; Platit (palec u ukazováček se trou o sebe) — Pojď na

chvilku — Mne — Ticho;

172)


Zpátky či Minule — Zastavil — Zde; Jdi — Děkuji Vám; — Jdi pryč, ode mne — Pomatený

Zastav! Dále! Pojď sem! Pospěš! Čekej! Obrať! Odejdi! Zůstaň zpět! Přejdi! Ohlédni se! Právě zde! a ještě jiná.


Šedesátátřetí přástka.

Slepičí řeč.

Ano, slepice mluví jako my, s tím rozdílem ovšem, že nemají tolik slov a nelpí na nich tolik jako my.

Jest pouze deset slov v obyčejné slepičí řeči:

»Klak klak« kvočny znamená: »Pojďte sem, dětičky!«

Hluboké »Kauk« je varování, obyčejně před jestřábem. 173)

»Čak, čak« jest pozvání, znamenající: »Dobrá potrava.«

»Tak-at-í-á-tak« znamená: »Pro pána boha, co to je?«

»Ko, ko, kokokokdák!« slepice, jež právě snesla vajíčko a jest velmi uspokojena, bezpochyby říká: »Díky bohu, už je to hotovo!« nebo tím chce dáti svému pánu nebo příteli na vědomost, že »Povinnosti jest učiněno zadost, teď může přijít zábava! Kde jsi?«

Měkké, dlouze táhlé »Tauk-tauk-tauk«, které vydává slepice, když se prochází, odpovídá hvízdání chlapce, aby zaplašil strach nebo aby se nenudil.

Dlouhé, drsné »Krauk-krauk« vyváží ze strachu, když je chycena.

Rychlé »Klek, klek, kletr«, když utíká, aby nebyla chycena. »Put, put«, když má hlad.

A ovšem »Píp, píp« kuřat a »Kok-o-důdl-dů!« (Kykyryký!), což jest zpěv kohoutů.

Některé slepice mají více výrazů, avšak tyto zde jsou řečí slepičí, vyjadřující mateřskou lásku, varování, pozvání, překvapení, vzrušení, veselost, strach, údiv a hlad.

Nikoli špatný začátek na cestě vývoje řeči.


Šedesátáčtvrtá přástka.

Proč má veverka chvostnatý ocas.

»Óó, matičko, podívejte se na Veverku!« zvolal Jeník. »Jak nádherný má ocas!« Po chvilce pak pokračoval: »Maminko, k čemu má takový ocas? Proč je tak veliký a hebký? Vím, že opice mají ocas, aby se jím zavěšovaly. Ryby, aby jím veslovaly, avšak proč jest Veverčí ocas tak rozčepýřený a měkký?«

Běda! Maminka nevěděla a nedovedla odpověděti. Teprve mnohem později malému Jeníkovi dostalo se odpovědi 174) na jeho opravdu důležitou otázku. Krokodil užívá svého ocasu jako kyje, kůň jako plácačky na mouchy, oposum se jím zavěšuje, liška jej používá jako kormidla, ryba jako vesla. Ale Veverčin chvost jest padákem. Viděl jsem Veverku padati s výše k zemi a ocas jí dobře posloužil: roztáhla jej co nejvíce, i přistála bezpečně pravým bokem vzhůru.

Vzpomínám si, co se přihodilo Veverce, která přišla nehodou nějakou o ocas. Zdálo se, že jí to příliš nevadí. Pahýl se uzdravil a Veverka byla smělá jako jindy. Avšak jednoho dne se nezachytila, když skočila, a spadla na zem. Jindy by to bývala maličkost. Avšak bez ocasu narazila se tolik, že pes, který viděl ji padati, přiběhl a zabil ji dříve, než se mohla vzpamatovati a vylézti na strom.


Šedesátápátá přástka.

Proč Pes vrtí ocasem.

Stará povídačka vypravuje, že Pes řekl Kočce: »Kočko, ty jsi blázen! Vrčíš, když máš radost a vrtíš ocasem, když se zlobíš.« Což ostatně je pravda, a ptáte se mimoděk: Proč Pes vrtí ocasem na znamení přátelství?

Jisto je, že to jest signalisování, což bude asi zajímati chlapce, kteří se teď učí signalisování vlajkou. Myslí se obyčejně, že to vynalezli vojáci, avšak woodcrafteři to vědí lépe.

Předně: dej si pozor, že každý Pes, jenž má na těle něco bílého, má aspoň malou bílou skvrnu na konci ocasu. To je dobře známo; a příčinou toho jest, že divoký předek měl bílou štětičku na konci ocasu; bílou vlajku, na mou věru. A to byla vlajka pro jeho signalisování. 175)

Dejme tomu, že divoký Pes, slídící za kořistí v lese, uzří nějaké jiné zvíře. Okamžitě se skrčí, neboť to jest dobrá lesní moudrost, vystříhati se toho, abys byl viděn, a pak dávati pozor ze svého úkrytu. Když cizinec přijde blíže, skrčený Pes vidí, že to jest zvíře vlastního druhu, i je zbytečno, aby se dále ještě skrýval. Opravdu, jest nemožno zůstati ukryt. V okamžiku, kdy cizinec se zastaví a podívá na skrčeného Psa, tento vstane rovnou na své čtyři nohy, vztýčí ocas vysoko a kývá bílou špičkou jeho se strany na stranu na znamení: »Buďme přáteli!«

Každý Pes zná toto znamení, každý Pes v každém městě ho dosud používá, každý hoch to viděl tisíckrát. Chlubíme se, že jsme vynalezli signalisování svou malou bílou vlajkou. Může být, ale Pes ji má už dávno, dříve, než my jsme si ji udělali.


Šedesátášestá přástka.

Proč se Pes třikrát otočí, než si lehne.

Ano, každý to tak dělá: vážný, veliký bernardýn, bláznivý, nejmenší mopslík, tulácká doga z ulice. Dejte mu holé prkno nebo hedvábný polštář, otočí se třikrát a pak teprve si lehne.

Proč? Není tak těžko na to odpověděti. Dávno, velmi dávno, divoký pra-pra-pradědeček Psa — žluté stvoření s černými chlupy, roztroušenými po zádech, ostrýma ušima, světlými skvrnami nad očima a bílou špičkou ocásku — žil jednak v lesích, jednak na prériích. Neměl domova, do něhož by se mohl vždy vrátit, když potřeboval si odpočinout nebo se vyspat; i tábořil, kde se mu naskytlo: na planinách, v houští, nebo v nějaké díře ve skále. A nosil své ložní potřeby na svých zádech. Nicméně měl za to, že vždy 176) 177) se vyplatí trochu pohodlně se zaříditi tím, že si urovnal trávu, listí, větvičky nebo oblázky, než si ulehl. A nejednodušší způsob, jak to udělati, byl, že se zkroutil a třikrát otočil kolem do kola, vysokou trávu nebo oblázky uhlazuje do tvaru pohodlného lože.

Ano, a všichni dnes dělají právě tak, veliký i malý, což jest jeden z mnohých důkazů, že pocházejí z téhož divokého praotce a ještě pamatují na jeho zvyky.


Ďáblova číše smrti

(Muchomůrka hlíznatá)


Šedesátásedmá přástka.

Ďáblova číše smrti.

Na světě bylo velmi krásně za oněch zářivých dnů před dávnými časy, kdy všichni živí tvorové se radovali ze svatby El Sola a Maka Iny. Zelené mládí a jiskřivé štěstí bylo všude. Jen jediný byl — Ďábel — jemuž se to nelíbilo. Netěšil se z rostoucí trávy. Blatouchy ho nudily veselostí svého zlata. Žvýkal tehdy jejich stonky a proto od té doby jsou mnohé nízké a nevyvinuté. A třešeň s jejími vonnými květy zadýchal svým jedovatým dechem, takže větve její se spálily a zčernaly v hrozné nádory rakovinné. A jedovaté sliny naprskal na rozvíjející se květy růží, takže zčernaly a uvadly. Jetelíček, přítel včel, sešlapal, avšak on pokaždé zase vstal tak statečně, že Ďábel zavolal bílou kokotici, aby mu jako pijavice ssála krev po celý rok a zničila jej. Pak zanechal Ďábelskou révu, břečtan, aby se vinul po kmenech stromů a dusil jejich život. A skutečně, rdousí stromy dodnes. Nasadil Chňapající Želvu do krásných jezer, aby pohubila neškodná zvířátka, a poslal Žlutooký Postrach a Suchý Vítr s jeho plamenným dechem.

A posléze stvořil Muchomůrku hlíznatou a rozsil ji lesích. 178)

Viděl veverky, jak se živí a zásobují pečárkou polní. Viděl, že skýtá potravu myši i jelenu, i udělal Muchomůrku hliznatou podle ní a rozsil ji, kdekoli rostly dobré houby, nástrahu pro nepozorné.

Štíhlý a ztepilý je Čertoplach (tak mu lidé říkají). Na pohled je krásný a voní jako mnohé dobré houby. Avšak střez se ho! Maličko jej stačí, kousíček v pohárku. Ještě v noci nebo až druhý den bolesti otravy se dostaví. Příliš pozdě bývá pro lékařskou pomoc, a Muchomůrka, Čertoplach, dítě Ďáblovo, vyžádala si nové oběti.

Jak poznáme smrtonosnou Muchomůrku mezi jejími dobrotivými příbuznými, dobrými houbami? Učení lidé říkají, že podle toho jedového poháru, ze kterého vyrůstá, bílého dětského límečku na krku, bílých lupenů a bílých výtrusů, jež padají z lupenů, když klobouk bez klobouku položíme s lupínky dolů na hodinku na černý papír.

Podle těchto vlastností můžeme poznati bledého Démona lesů, avšak mnozí lidé si řekli:

»Poněvadž smrt číhá v této ztepilé houbě, ačkoliv sta jich je dobrých k jídlu, ale snadno se zmýlíme, pro jistotu vyvarujeme se hub vůbec. Nechme jich!«

Tak Ďábel se radoval, že zkazil mnoho dobré potravy dobrým lidem.

Toto nebezpečí Čertoplacha jest Tajemstvím Lesa.


Šedesátáosmá přástka.**

Démon lesa.

Slyšel jsi o dobrých vílách a dobré Matce Přírodě i Kouzlu Oblohy. Teď ale chci tě varovati před nástrahami, jež jsou v moci zlého démona a jež znamenají pro tebe bolest a smrt, nevyhneš-li se jim. 179)

Les má své rulíky, vraní oka, lýkovce, ale těch se hoch lesní moudrosti bát nemusí, poněvadž se naučil znáti lesní byliny.

Není v našich lesích takřka vůbec dravých zvířat, a je proto zbytečno se tolik nad nimi horšiti. Není u nás štírů, není jedovatých pavouků.

Jen zmije je tu a už od malička dětem se líčí jako něco hrůzného a vyvolává se k ní neláska a pomstychtivost, jako by byla tady přišla skutečně dlouho očekávaná příležitost: zabít bez zodpovědnosti!

Zmije je jediným nebezpečím v lese, poněvadž se může stát, že chtivý náš zrak zabloudí někam jinam a nevidí, kam jsme šlápli. Proto ale přece milovník přírody bude si musit přece vštípit v srdce tyto dvě zásady:

1. zmiji dobře znát a nechat ji na pokoji,

2. nezabíjet ji, není-li toho potřeba v sebeobraně.

Tedy předně: zmiji znát! Je tak různě zbarvena, že není vždy tak lehko ji poznat. Ale Matka Starost ji znamenala pro výstrahu: písmeno »H« za hlavou a klikatý pruh po hřbetě přesvědčuje dostatečně.


Zmiji zbytečně nezabíjet! Kdo má rád přírodu, vyvaruje se všeho zabíjení! S puškou chodit do lesa je řeznictví! Kamenem do živého tvora je klukovství! Hoch-junák, jenž má ušlechtilý charakter, jde do lesa s láskou. Matka Starost ti dává výstrahu: nech zmiji na pokoji! Je to také její dítě. Pečuje o ně jako o tebe. Jí patří trestat a odstraňovat. Nezahlušuj svědomí plochými názory nevzdělanců! Přej života každému!

Možná, že se naučíš učiniti zmiji neškodnou, tak jako Indové kobru. Jistě tě však bude její život zajímat. Nech ji na živu! 180)

Ale buď na stráži hlavně svým druhům! Co budeš dělat, uštkne-li?

Kolem údu postiženého mezi ranou a srdcem těsně obvaž!

Ránu vyssaj a vymyj horkou vodou, aby krvácela!

Vypal ji silným čpavkem nebo jinou žíravinou, nebo rozpáleným železem, anebo vyřízni raněné místo ostrým nožem nebo břitvou, nemožno-li jíti k lékaři.

Zmiji znát a zmiji se vyhnout — to je osmé tajemství lesa.


Šedesátádevátá přástka.

Lék Oblohy.

To jest největší a nejvelkolepější tajemství Lesní Moudrosti — Lék Oblohy.

Chci vám o tom pověděti povídku. Žil jednou Indián, jenž opustil svůj vlastní lid, aby žil s bílým mužem na Východě. Avšak Velký Duch byl tím pohněván, neboť si nepřál, aby Indián žil v domech nebo městech. Po roce rudoch se vrátil velmi hubený a nemocný, skoro celou noc kašlal a nemohl spáti. Sám byl přesvědčen, že umře.

Starý Kouzelník Vševěd z jeho kmene mu řekl: »Potřebuješ Lék Oblohy!« Užíval toho léku a uzdravil se docela i zesílil.

Jiný Indián, jenž odešel navštívit nějaký vzdálený kmen rudošský, vrátil se s nemocnou kůží, která tím byla velmi bolestivá. Bylo to daleko horší než popálení »jedovatým břečťanem«, kterým často lidé v amerických lesích trpí, neboť začalo se to zažírat do masa. Kouzelník Vševěd řekl: »Lék Oblohy tě vyléčí!« A vyléčil. 181)

Jednoho dne bílý jeden muž, obchodník, přišel k Indiánům, prodávaje jim oděv, kterým by si zahalili prsa. Tvrdil, že jej potřebují, protože jej sám nosil. A ačkoli byl tak důkladně obalen, byl stále nachlazen. Stonal, jakmile zavanul vítr. Starý Kouzelník Vševěd řekl: »My nepotřebujeme vašich polštářků, ale vám by neškodilo, kdybyste užíval Léku Oblohy!« Obchodník to zkusil, a pomaloučku k radosti a překvapení svému, ať bylo venku zima nebo horko, jemu bylo dobře.

Tento muž měl přítele, jenž byl učeným profesorem na universitě. I vypravoval mu o velké věci, které se naučil u starých Indiánů. Profesor nebyl starý, ale byl velmi nemocný a slabý. Nemohl celé noci spáti. Vlasy mu vypadaly a jeho myšlenky byly často ponuré. Celý svět se mu zdál býti temným. Věděl, že je to choroba, a proto odjel na Západ navštíviti svého přítele. Setkal se s Kouzelníkem Vševědem i řekl mu: »Můžeš mi pomoci?«

Moudrý, starý Indián odpověděl: »Bílý muži, kde jsi ztrávil své dny?«

»Ztrávil jsem je u stolu, ve své studovně a ve školní síni.«

»Ano, a své noci?«

»Ve své studovně, mezi svými knihami.«

»A kde jsi spal?«

»Nespím mnoho, ač mám pohodlnou postel.«

»V domě?«

»Ano, ovšem.«

»Poslyš tedy, bláhový bílý muži. Velký Duch vložil Velký Lék v oblohu, aby léčil naše neduhy. A ty se mu vyhýbáš ve dne i v noci. Co můžeš očekávati, nežli zlo? Užívej Léku Oblohy dle svých vlastních sil a budeš uzdraven.«

Učinil tak, a uzdravilo ho to. Síla se mu opět vrátila. 182) Jeho tváře zčervenaly, jeho ruce byly plné, vlasy mu přestaly vypadávat, spal jako dítě. Byl šťasten.

Nuže, co je to Lék Oblohy? Jest to slavnostní slunce zář, jež léčí tak mnoho lidských chorob. žádáme na každém junáku lesní moudrosti, aby přijímal jeho požehnání.

A v tom duchu, Vůdče, musíš vésti mládež. Dej jim uznání za to, jsou-li opálení až k loktům, bez puchýřů. Větší jsou-li opálení k ramenům. Ještě větší jsou-li opálení k pasu. A největší ze všech jsou-li opáleni celí, Jak toho dosáhnou? Zaveď je na odlehlé místečko a řekni jim, aby zář slunce nechali padati na svá nahá těla každý den deset minut. Někteří více, někteří méně, podle toho, kolik snesou, a toto jest měřítko: pokud jest to příjemné, jest to dobré.

Takovým způsobem získají jeden z dobrých darů lesa a budou silni a otužilí, neboť není většího léku než Slunce na obloze.


Sedmdesátá přástka.

Anděl noci.

Ó, vůdče mladého kmene! Znáš Dvanáct Tajemství Lesa? Víš, kdo kráčel kolem tvého stanu, když jsi třicáté noci tábořil venku? Ne? Já myslím, že víš, tábořil-li jsi skutečně plných třicet nocí, avšak nevíš, že víš. Ale tyto věci máš míti v srdci a předati je těm, které vedeš.

Velký Duch nedává dobrý vzduch ve dne a jedovatý v noci. Je týž čistý vzduch v noci, jedině chladnější. Proto se opatříš pokrývkami na noc. Avšak: kdežto venkovský vzduch jest čistý, vnitřní může býti zkažený. Proto sni venku a poznáš požehnání noci a noční vzduch s jeho chladivě dobrotivým vlivem. 183)

Ti, kdo přicházejí do našeho tábora ze života v městě, kde se spí v uzavřených místnostech, nejsou zvyklí a snad jsou i trochu nervosní, takže s počátku spí málo. Avšak každá noc přináší svůj balsám odpočinku. Síly přibývá. Někteří to poznají už za týden. Městem znavení a nervosně zesláblí shledají to nejpozději v půlměsíci. A za měsíc jistě, když noc se sklání, pociťuješ požehnání balsámu, který Velký Duch všem nám poskytuje. Budeš spáti, a to klidným, sladkým, oživujícím spánkem.

Poznáš tenkrát dvanácté tajemství lesů. Co kráčelo kolem tebe třicátou noc? Nevíš, neslyšel jsi ničeho, poněvadž jsi spal. Avšak, když přijde jitro, cítíš a pochopíš, že kolem tvého lože s křídly a rukama zdviženýma, žehnaje a uklidňuje, kráčel Anděl Noci, pod křídly nesa uzdravení a mír. Neviděl jsi ho, neslyšel jsi ho, avšak sladký lék jeho přítomnosti zůstane s tebou mnoho měsíců potom.

184)


CO ROBIT

  185) 186)

Hnízdo pěnkavy, střízlíka, kosa, ťuhýka a žlůvy


Sedmdesátáprvá přástka.

Hnízda ptačí v zimě.

K čemu jsou stará hnízda ptačí? Mají ještě svůj úkol, jemuž slouží. Často se hodí myšce hnízdo střízlíka nebo jiná hnízda na zemi nebo nevysoko nad zemí stavěná. Veverka si překlene střechou otevřené hnízdo vraní nebo kání a vystaví si tak svůj vzdušný hrad. Někteří ptáci si nedovedou stavěti sami hnízda na stromech, nebo neradi se tím zdržují a přece rádi svoje vajíčka ukryjí v bezpečí na vysoké místo; tak do starých drozdích hnízd klade vajíčka vodouš kropenatý, do hnízd vraních kalous. Avšak je mnoho opuštěných, starých hnízd, jež neslouží již ničemu a jsou pro tebe.

Sbírání hnízd v létě by bylo bídáctvím, ukrutností a jest i zákonem stíháno. Avšak sbírání hnízd v zimě jest pěknou zábavou a neškodí nikomu, sbíráme-li jen malá hnízdečka, zbudovaná mezi větvemi nebo na skalních útesech. Neboť většina ptáčků dává přednost tomu vystavěti si každý rok pro sebe nové hnízdo.

Naleznete-li

mechovité hnízdo pěnkavy,
vlnaté hnízdo stehlíka,
hlínou vymazané hnízdo kosa,
ze stébel a stonků upletené hnízdo ťuhýka,
vakovité a zavěšené hnízdo žluvy,

máte pět druhů krásných hnízd, které se snadno uchovají v museu a jejichž sběrem nikomu neublížíte. 187)

Kopretina


Sedmdesátádruhá přástka.

Kopretina či „Má mne rád — nemá mne rád“.

Kopretina jest podobná sedmikrásce a jako ona otevírá své oči při úsvitu dne a zavírá je na noc. Je však mnohem větší a proto jí také říkají v některých zemích »volské oko«. Někteří mladí lidé ji nazývají: »Máš mne rád, nemáš mne rád«, poněvadž si myslí, že může povědět, zda je kdo milován. Otrhávají bílé paprsky květní jeden za druhým, říkajíce: »Má mne rád; nemá mne rád; má mne rád; nemá mne rád.« Co říkají, když nejposlednější otrhnou, to jest odpovědí na otázku. Když kopretina řekne: »má mne rád,« vezmou druhou a dávají ji otázku: »Vezme si mne?« Pak, otrhávajíce paprsky jako dříve: »Letos, napřesrok, někdy, nikdy.« A tak se dozvědí všecko, co kopretina ví o těchto důležitých věcech.

Kopretina, veselá dcera luk v měsíci květin, ač je domovem u nás, obešla už skoro celou zeměkouli. V Americe i v Evropě stejně se těší jejímu zlatému očku s bílým límečkem, neboť byla tam za doby Občanské Války zanesena se senem a stala se plevelí v polích. A tak všechny louky se jí rozesmívají na východě i na západě.


Sedmdesátátřetí přástka.

Lov na opice.

Všichni rádi si vyjdeme na lov; každý svým vlastním způsobem; a jenom proto, že se nám protiví každá ukrutnost a ničení, nenávidíme lov živých zvířat puškou, pastmi a štvanicemi, kterými se tolik lidí ještě dnes baví, ač to by mělo zůstat výsadou našich barbarských předkův. 188) 189)

Chtěl bych ti poraditi, jak si vyjít na lov a vrátiti se s dobrou kořistí i s čistým svědomím.

Pojď! Jest jaro a nejkrásnější čas na lov opic. Budeme slíditi podle potoka, kde ještě bude dosti zvěře. »Hle, tady je Opičí strom a na něm plno opiček!«

Opice ve vrcholcích stromů

»Cože! Tyto jívové jehnědy?«

Ano, myslíš, že to jsou pouhé jehnědy, ale počkej, uvidíš. Vezmeme si domů trochu opiček, kousek větvičky a uvidíš, že jehněda vrby jest jen opičí děťátko ještě nehotové.

Nyní si opatř větvičku živého černého bezu a jeden nebo dva kolíčky ze škumpy. Jest nejlépe používat škumpy, poněvadž jest to jediné dřevo, jež snadno seženeme, a jež se dá propíchnout špendlíkem nebo rozřezat. Kousky buďtež 12 cm nebo 15 cm dlouhé a asi 1 cm až 2½ cm tlusté. Mají míti co nejvíce výrůstků a znetvořenin, jako suků, boulí, houbiček, lišejníků atd.; to vše dodá zajímavosti výtvoru.

K tomu musíme sehnati ještě trochu štěpin ze staré rákosky, suché trávy, starých stonků a trochu oblázků atd., abychom mohli udělati pozadí a popředí malé džungle, ve které si naše opičky budou hráti. Jest rozkošné, jaký nový zájem všeho druhu bejlí nabude pro nás, když se na ně díváme jako na bambusy a palmy svojí malé džungle. Nyní s kořistí svého lovu pojďme domů a uložme si dobře své trofeje.

Vyřízni si asi 7 cm dlouhý kus větvičky bezové a odstraň suky, seřízni kolíček tak, aby přesně vešel dovnitř, seřízni rovně jeho konec a vytlač dřeň (duši) jedním ostrým nárazem, nebo oloupej kůru kolem ní. Tak to bude ještě lepší, dřeň se nepomačká. 190) 191)

Nyní vezmi kus dřeni asi třetinu velikosti velké jehnědy jívové, použij velmi ostrého nože i shledáš, že je snadno seříznouti ji do tvaru opičí hlavy asi jako »a« nebo »b«. Použij hodně špičaté měkké černé tužky a udělej oči, nos, čárku pro ústa, naznač uši; nebo počkáš-li, až dřeň dobře uschne, můžeš na ni kresliti pérem a inkoustem.

Jsi-li obratný v řezání, vyřežeš si uši jako v »d«.

Propíchni obyčejný špendlík temenem hlavy do velké jehnědy, jež sama bude tělem (e). Přilepiti hlavu na tělo, je těžší, alespoň se tělo tak snadno nerozpadne. Vyřízni dvě paže z duše (ff) a dvě nohy (gg), obrysy prstů nakresliv ostrou černou tužkou nebo inkoustem.

Vyřízni dlouhý ostře zašpičatělý kus duše pro ohon, ponoř jej do vroucí vody, pak ohni jej do tvaru »h«.

Vyřízni větvičku škumpy tak, že jest asi decimetr vysoká a hodí se za strom; přiklepni ji na prkénko, aby stála. Někdy jest snazší vyvrtati díru v stojánku a zastrčiti do ní větévku.

Posaď opici na větev, připíchnuv ji špendlíkem jako v »i« nebo přilepiv ji; a přilep nohy i ocas.

Pak odlož vše, dokud klih neztvrdne.

Zatím si opatř obyčejnou bedničku od cigar asi 5 cm hlubokou, vylep ji bílým papírem; nebo ji vymaluj bílou barvou. Horní část vymaluj barvou oblohy; dolní dej odstín zelený, u dna hodně tmavý. Polož na dno sklo a zaraž dospod po krajích řadu hřebíčků, aby drželo; to bude jezero.

Rozhřej si klih, na jednu část klihu pět částí vody, pak rozdělej v něm hodně sádry, běloby nebo bílého jílu, až uděláš měkké těsto. Udělej z toho těsta břehy kolem jezera a na stranách je hodně vyvyš. Zasaď strom s jeho větví, 192) 193) na níž sedí opice s jedné strany; na dno naházej drobný písek nebo piliny ztrouchnivělého dřeva, aby se zakryla bílá barva; nebo dno omaluj barvami vody.

Použij všeho druhu suché trávy atd., abys vytvořil džungli; zarazíš je do těsta nebo je přilepíš.

A tvoje džungle i s opičkami je hotova.

Mnoho jiných věcí může býti použito na Opice. Viděl jsem pěkně udělané opice z burských oříšků s namalovanými tvary a velmi mladou černou jehnědkou břízovou za ocas. Krásné ptáky si můžeš udělat, použiv dřeni bezové a zářivých peříček nebo pestrého hedvábí za peří. Dřeň samu snadno obarvíš vodními barvami.

Jistě se potěšíš krásnými výsledky, jakých dosáhneš divokým tímto materiálem, ke kterému jsi přidal trochu představivosti.

A tento lov opic bude mít ten význam, že se naučíš novému druhu lovu, na nějž budou jen pěkné vzpomínky a trofejemi se budeš moci vždycky prokázat.


Přesličky v džungli


Sedmdesátáčtvrtá přástka.

Přesličkové džungle.

Před dávnými, dávnými časy, před miliony lety, bylo na světě mnohem tepleji než nyní. Ano, uprostřed zimy bylo tepleji nežli je nyní uprostřed léta. Ve středu a na západě Čech byly obrovské lesy stromů, jež vypadaly jako malé palmy, avšak jiné jako obrovská stébla s klasy a kolénky, ze kterých vyrůstala kolečka větví. Byly také tak vysoké jako palmy a rostly v bažinách. 194) 195)

Když některé z těchto velkých rostlin zahynuly, klesly do bahna a byly zapomenuty. Takže bahno bylo posléze hustě naplněno jejich kmeny.

Pak z nějaké neznámé příčiny všecky velké kolénkaté stromy zahynuly a písek, bahno, štěrk zanesly bažinu. Tam ležely a pomalu černaly a tvrdly pod bahnem až se z nich stalo uhlí.

Pálíme tedy dnes kmeny kolénkatých bažinných stromů. Avšak jejich nejmladší prapravnouče ještě jest s námi a ukazuje nám v malém měřítku, jak velcí jeho předci vypadali.

Najdete jej v bažinatých našich lesích a v rákosinách tůní. Lidé mu říkají přeslička, po latinsku se nazývá »koňské žíně«. Podle obrázku jej poznáte.

Natrhej si jich do hrsti a vezmi je domů. Pak si opatř trochu plazících se rostlin, jimž se říká plavuně, kousek skla (vůdce dá pozor, aby okraje skla byly dobře otupeny na kameni, aby se nikdo nepořezal), bedničku od doutníků, bílou těstovitou hmotu jako když jsi lovil opice.

Udělej si jezírko pomocí skla a břehy kolem něho z těsta, jež máš. Nyní pokryj břehy plavuní; můžeš je trochu na spodu přilepit klihem, vzadu však u jezírka nech volné místo bez mechu. Vezmi si špičatý kolík a udělej díry do hlíny nebo těsta a do každé díry vstrč jednu z přesliček, odřízni špičku nůžkami, je-li příliš vysoká a dosahuje až nahoru, až máš na každé straně houštinu těchto kmenů; na jedné straně však jich zastrkej více než na, druhé.

Nyní slavné ukončení. Musíš udělat některou vymřelou obludu. Opatř si půl vlašského ořechu; vyřízni zářez na konci, kde bude krk; vyplň skořápku sádrovitým těstem; zastrč do něho dřevěné kolíky jako nohy, ocas a hlavu. 196) 197) Také ti výborně poslouží řapíky listů některých stromů, na př. řapíky kaštanu koňského za nohy nebo kostrbaté větvičky jasanu za ocas. Někdy bývá používáno za nohy též koření hřebíčku. Paličkovitý kus dřeva poslouží za hlavu, naznačíš-li na něm oči a zuby.

Když věc uschne, bude to dobré vymřelé zvíře. Postav je na břeh ve vodě a máš džungli, starou kladenskou džungli z doby, kdy se tvořilo kamenné uhlí.


Ryba v rybníce — a šiška


Sedmdesátápátá přástka.

Ryba v rybníce.

Jdi ven a najdi si šišku smrkovou; to jest tělo tvé Ryby. Vyřízni dva kotoučky bílého papíru, jako oči, přilep je a když klih uschl, nakresli černým inkoustem doprostřed každého tečku. Bílým obloučkem papíru po stranách naznač skřele. Pak šídlem nebo špičkami nůžek udělej po stranách dirky, do kterých vstrč ploutve vystřižené z hnědého papíru, zalepiv je klihem. Pak čepelí nože udělej hluboký řez v zádech a rozštěp ocas a do každého řezu vstrč silný kus hnědého papíru do tvaru ploutve vyříznutý. Až vše uschne, nakresli paprsky inkoustem. Nyní máme pěknou Rybu.

Rybníkem bude krabice od doutníků, jejíž dolní část se zbarví temně zeleně a horní část lehce modře jako obloha. Nalep kus skla nebo celuloidu rovnoběžně se dnem. To je voda. Celé pozadí a boky skla pokryj hliněnými břehy, jak bylo popsáno při »lovu na opice« nebo nalep na něj mech. Přivaž tenkou černou nit rybě na záda a na ocas a zavěs ji vodorovně ve vodě, upevniv nit nahoře na krabici. Nadpis jest: »Život v rybníce« nebo »Ryba doma«. 198)

Kouřový otisk kapradiny


Sedmdesátášestá přástka.

Kouřové otisky listů.

Toto jest nejstarší způsob plošného tisku, neboť listy se mohou otisknouti padnou-li náhodou na plochou skálu za vlhkého dne.

Vzpomínám si, jakou jsem měl radost, když jako dítě jsem dělal tyto otisky, jen lituji, že se mi žádný z nich nezachoval. Ale to byly doby, kdy ještě se Památníky nezakládaly.

Takto si budeš počínati. Vezmeš arch obyčejného papíru a důkladně jej namastíš máslem neb slaninou. Pak jej podržíš nad svíčkou, dolů stranou namaštěnou, takže plamen se dotýká papíru — rychle papírem pohybuj, aby nechytl, až je všude černě okouřen.

Nyní polož tento černý papír na plochou desku černou stranou vzhůru a list polož naň — obyčejně spodní strana listu se otiskuje lépe než svrchní — pokryj jej čistým papírem a přitlač nebo tiskni po celém povrchu špičkami prstů, až všechny části listu byly přitlačeny na černý papír. Pak zvedni list a polož jej černou stranou dolů na čistý papír, s čistým papírem navrch. Pevně jej přidrž jednou rukou a tři nebo tlač po celém povrchu špičkami prstů jako dříve. Zvedni list za řapík a sláva, máš krásný otisk listu trvalým černým inkoustem, připoj jméno a datum a trofej svou ulož do Památníku.

Nejlépe se otiskují listy ostružníku a jilmu. Kapradiny se vždy podaří. Méně květiny. Když děláme černý zakouřený papír, vyplatí se udělati jej hodně černý, ale musí býti také dosti mastný, aby byl lesklý. Je-li málo nakouřený, je tisk šedý, je-li příliš mastný stírá se. Tentýž 199) černý papír stačí pro mnoho listů. Kus pijavého papíru pod listem dělá tisk lepším.


Sedmdesátásedmá přástka.*

Ptačí budky.

V zimě musíme vyrobit doma budky pro ptáčky —— neboť udržet si naše roztomilé zpěváčky v našich zahradách, sadech i hájích je naší svatou povinností! Když postavíte budku některému ptáčku na zahradě, možno skoro s určitostí očekávat, že se tam usadí, a vy pak budete moci třeba z okna své světnice celé léto pozorovat život jeho a jeho rodiny. Tedy budky stavět je opravdu vděčná práce!

Ptačí budky

Kreslil E. Th. Seton

Jsou dvojí budky pro ptáky: jedny jsou maličkými domečky, druhé jsou umělými dutinami ve kmeni.

První se staví pro špačky, ale jsou oblíbeny i jinými, poněvadž jsou nejbezpečnější před kočkami a veverkami. Udělejte si takovou budku. Abyste si práci usnadnili, zaopatříte si bedničku, na kterou přiděláte střechu (a). Ve přední stěně vyřežte otvor, ale tu pozor, nesmí býti ani velký ani malý, záleží na ptáku, jenž tu má bydlet. Na špačka bude otvor asi 4 cm široký. Pod otvorem (dveřmi) zaražte klínek, aby měl pták kde sedat, než se rozlétne. Pod dno bedničky připevněte špalíček (b), ve kterém jest provrtán otvor. Pak budku obarvěte, nejlépe na olivovo. Když barva uschla, nastrčte do špalíčku pod budkou tyč a budku postavte. Někde dávají pod budku na tyč plech, aby kočky a myši se nahoru nedostaly (c a d).

Ale budky z kmenů vyhloubených jsou vkusnější a některé ptáky vábí více. Jest několik způsobů, jak používáme přirozených špalků. Na př. když z kusu koňského kaštanu 200) 201) (rozměru asi 20 cm tloušťky a 1/2 m délky) odštípneme boky, ze zbylého »jádra« uřízneme z každého konce špalíček (asi 8 cm) a pak »jádro« vynecháme a ostatní sbijeme hřebíčky (O, Pa A).

Nebo rozpůlíme poleno a každou polovinu z vnitřku vyhloubíme, na obou stranách stejně, načež opět půlky sbijeme dohromady, takže vzniká pohodlná komůrka (L a M).

Jiný plán: Vezmi poleno z kaštanu, jilmu nebo jiného stromu s pevnou korou. Vyřízni kus asi 14 m dlouhý, na jednom konci jej dlouze šikmo seřízni (e). Pak opatrně na jedné straně nařízni kůru a sloupni ji. Oloupané poleno rozřež na tři kusy (f, g, h) pilou, vynech g a přilož opět kůru. Na nejdelší straně vyřež otvor, na místě, jež je od seříznutého konce nejdále (x na e) a hnízdo je hotovo. Konec se seřízne proto, aby se jím přibilo na zeď. Pak to vypadá jako na obr. r. Přední strana, t. j. kde je otvor, je vždy obrácena dolů.

"Tyto způsoby vyžadují pěkný kus dřeva. Možno si však vypomoci též zbytky, ze kterých si vyřízneme špalíčky potřebné velikosti. Místo kůry možno použíti prkének, jež sbijeme v dutý válec. (J). Povrch pak pobijeme korou (K). —

Ptáci milují těsný vchod, velikost otvoru řídí se právě velikostí ptáka.


Sedmdesátáosmá přástka.

Lovcova lampa.

Za starých časů každý lovec si dělával sám lampu, neboť bylo to mnohem snazší než si udělat svíčku. Hoši lesní pravědy si jistě takovou udělají. Každý aspoň jednu si musí 202) 203) sám pořídit. Je k tomu třeba čtyř věcí: misky, knotu, držátka knotu a nějakého tuku, loje nebo oleje.

Lovcova lampa

Hotový kahan; miska; držátko knotu z lastury; držátko knotu z hlíny; bavlněný knot

Za misku výborně poslouží velká lastura.

Knot je stočen z bavlny do tloušťky velké tužky a dlouhý asi 5 cm. Junák lesní moudrosti najde si opravdu lesní materiál, na př. vlákna ze stonku tolity.

Držátkem knotu bude kousek kamínku nebo kousek lastury asi tak velký jako koruna. Prostředkem jeho provrtej dirku. Není tak snadno provrtat dirku kamenem, aby se nerozštípl, ale často najdeme oblázek už s otvorem. Nebo můžeme udělati kotouček z hlíny s otvorem uprostřed, vypáliti hodně do tvrda v prudkém ohni, ale nejsnazší je vyboulenou lasturu tak dlouho brousiti o plochý kámen, až se udělá díra.

Za olej použij jakéhokoliv tuku zvířecího, loje, slaniny, sádla zvířecího, je-li čerstvé, to jest bez soli.

Naplň misku tukem, namoč knot do něho a vstrč do držátka, takže na 1 cm vystrčen je ven; ostatní je v tuku. Držátko plave na hladině misky.

Zapal konec knotu. Bude hořeti jasným, klidným plamenem, dokud je olej v misce.

Kdo udělá lampu, jež půl hodiny hoří, zaslouží si »poctu« lesní moudrosti a je-li členem woodcrafterského kmene, dostane se mu »orlího péra«.


Sedmdesátádevátá přástka.

Honba na králíka.

Vezmi malou kuličku bílého hadříku nebo papíru, velikou jako lískový oříšek; budeme tomu říkat »králík«. Zatím co všechna mládež si zakryje oči nebo vyjde z pokoje, 204) 205) Vůdce položí králíka na některé místo, vysoko nebo nízko, ale aby byl docela dobře vidět; pak odejde od něho a zvolá: »králík!«.

Nyní mají mladí stopaři najíti králíka. Každý ohlížeje se kolem sebe. Jakmile někdo jej uvidí, neřekne nic, ale sedne si. Každý musí sám jej nalézti, pak si tiše sednouti, až všichni sedí. Kdo si naposled sedne, jest »tam«; kdo první si sedl, je vítězem; a vítěz má právo králíka při druhé hře umístiti, nepřeje-li si Vůdce tak učiniti.


Indiánské hrnce

Dole indiánské symboly: slunce, deště, blesku, vzrůstu, noci


Osmdesátá přástka.

Indiánské hrnce.

Hra tato často se hraje v pokoji a někdy se používá náprstku místo králíka.

To jest něco, co může udělati každý, ať jest mladý nebo starý, a každý lesní junák musí jednu pěknou nádobu vyrobit.

Opatří si hroudu dobré hlíny: žlutá je lepší než modrá, protože dá nakonec lepší barvu.

Hlínu rozdělej vodou, až jest měkká, vyndej všechny kamínky, stébla, smetí. Pak ji vyválej na koláč, rozřež nožem v proužky asi 80 cm dlouhé a asi tak silné jako tužka.

Ponoř své prsty do vody, vezmi jeden z těchto proužků a stoč do kotoučku (a), slepiv jednotlivé závity dohromady potřením vodou navrch a mezi závity. Pokračuj, přidávaje, formuje a stíraje, až budeš mít misku asi 8 palce napříč a čtvrt palce tlustou. Polož ji pak na stinné místo, aby trochu ztvrdla. Jinak by se shroutila vlastní vahou.

Asi za hodinu navlhči okraj a stav na něm kolem dokola dál proužky jako dříve, až se mísa změní v pohár asi 206) 207) čtyři palce široký a asi 3 palce vysoký. Odlož zase, aby utvrdl. Pak dokonči tvar, přidávaje nové proužky a súžuje jej trochu dovnitř. Když nádoba utvrdla, udělej kašičku z hlíny a vody, potři ji zevnitř a zvenčí; pomocí prstů a nože uhladíš a urovnáš povrch. Když to vykonáš, použij ostré špičky a nakresli na hrnec některé indiánské kresby, jak jsou na náčrtku našem, používaje čar a teček k stínování.

Nyní postav hrnec na nějaké stinné místo, aby vyschl. Vysoko nad kamny v kuchyni jest dobré místo, není-li příliš blízko komínu. Po jednom dni postav jej blíže k teplu. Pak asi druhý den dej jej do kamen. Posléze — a to jest nejtěžší — řekni vůdci, aby na kost tvrdou nádobu vstrčil do ohně, hluboko mezi žhavé uhlí v noci a nechal ji tam až do druhého dne. Ráno, když oheň vyhasl, opatrně se nádoba vyndá a je-li vše dobře uděláno, bude jako z tvrdé červené terracotty.

A nyní si vzpomeň, Vůdče! Nádoba, jest vyrobena ze země a jest určena pro věci, jež přicházejí ze země, aby dávaly život, věci, jež nás krmí a udržují. Proto na ně kresli jen symboly těchto věcí. Na obrázku dole vidíš některé z těchto symbolů.


Vločky sněhové


Osmdesátáprvní přástka.

Sněhové vločky či Šesterečné drahokamy Sněhurčina rubáše.

Slyšel jsi o roztomilé Sněhurce, bílé tiché krásné Sněhurce, dceři krále Mrazu, krále Zimy, jejíž smutná historie vypravuje se v první přástce. Pamatuješ se, že její rubáš byl obrouben bílou stužkou a křišťály, jenž každý 208) měl šest paprsků, šest plošek a šest úhlů, poněvadž v Bílém Království vládne podivný zákon, šesterečný zákon drahokamů. Nepodal jsem dobré vypodobnění Bílé Princezny, avšak mohu ti ukázati, jak si uděláš šperky, jež se třpytily na jejím rubáši.

Vezmi čtvereček bílého papíru o straně 8—10 cm (a). Přelož jej napříč (b), a ještě jednou, až dělá čtverec (c), o straně o polovinu menší. Naznač na něm čáry jako v »d« a slož jej do tří stejných částí jako v »e«. Nyní nakresli tužkou čáry jako v »f, g, h«. Vyřízni podle těchto čar nůžkami, rozevři a máš sněžné drahokamy jako na vedlejší stránce.

Přesvědčíš se sám, že je to tak věrně podle zákona krystalisačního v Bílém Království, když, až napadne sníh, si prohlédneš největší vločky, ležící na nějakém tmavém pozadí. Uvidíš mnoho vzorků, všechny krásné, a všechny podle zákona vytvořené.

Jsi pln života?

Hochu, jsi pln života? Tak plný života jako Indián? Vidíš jako jestřáb, cítíš jako slepec, slyšíš jako sova? Jsi obratný jako kočka? Nevíš! Nuže, přesvědčme se o tom v těchto osmi přástkách. V těchto zkouškách 100 znamená vždycky dokonalou vyspělost, ač v některých případech je možno i toto číslo překročit.


Osmdesátádruhá přástka.

Dalekozrakost.

1. Podrž stránku této knížky a přesvědč se, z jak velké dálky dovedeš čísti. Když ze vzdálenosti 60 palců (1 palec = 2.54 cm, tedy ze vzdálenosti 150 cm), měřené od oka ke 209) knize, pak jest číslo tvého oka 60, což jest pozoruhodně dobrý zrak. Jen málokdo má číslo 70 (70 palců = 178 cm).

2. Jdi v noci ven a najdi skupinu hvězd zvanou Plejady čili Kuřátka. Dívej se, kolik jich spočteš. Vidíš-li pouze kupu hvězdnou, jest tvoje číslo 0, vidíš-li 4 malinké body v této kupě, jest tvé číslo 8, vidíš-li jich 6, jest tvé číslo 12. Vidíš-li jich 7, je tvé číslo 14, a sotva kdo se může vykázati větším číslem.

3. Nyní hledej na obloze Papůz na zádech Skvau, t. j. Alkora u Mizara. Nevidíš-li jej, máš nullu. Vidíš-li jej a dokážeš, že jej vidíš, máš o číslo 14 více.

Nyní sečti takto: 60 + 14 + 14; to dává 88 a to jest tvé číslo dalekozrakosti. Vše co jest nad 60 znamená, že vidíš jako jestřáb.


Osmdesátátřetí přástka.

Bystrozrakost.

Vezmi dvě prkénka, nebo lepenku podoby čtverce 30 cm širokého a dlouhého, rozděl jej na 25 čtverečků černými čarami (takže na každé straně je po 5 čtverečkách). Vezmi 10 ořechů a 10 oblázků, nebo 10 mincí a 10 fazolí, nebo jakékoliv dvě věci různící se tvarem i velikostí.

Kdo je zkoušen, nechť se obrátí zády, zatím co některý z hochů umístí 5 ořechů a 5 oblázků na jedno z prkének, dle své libosti, po jednom do jednoho čtverečku. Zkoušený má dovoleno 5 vteřin (dle hodinek) dívati se na čtverec; pak jej přikrej.

Z paměti hráč musí umístiti druhých 5 oříšků a 5 oblázků na druhý čtverec, přesně tak rozestavených. Počítá se jedna za každý správně umístěný předmět. Je-li oříšek nebo 210) oblázek právě na čáře, nepočítá se; ale je-li z větší části ve čtverečku, počítá se, že je ve čtverečku.

Tak učiň čtyřikrát. Pak celkový výsledek znásob pěti. To dává tvé číslo bystrozrakosti.


Osmdesátáčtvrtá přástka.

Sluch.

Slyšíš jako sova?

Sova nalezne po sluchu ve tmě svou kořist. Její sluch jest podivuhodný. Zkus, zda i tvůj sluch jest dobrý.

1. Zkouška s hodinkami. Takto poznáš, máš-li dobré uši. Předně, musíš si dát zavázat oči v nějakém tichém místě v bytě. Někdo nechť drží hodinky poblíž tvé hlavy. Slyšíš-li je do vzdálenosti 1 m (= 40 palců) a dokážeš-li to několika pokusy, je tvé číslo pro sluch 40, což je vysoké číslo. Když slyšíš na 4 m (= 20 palců) je nízké; když na 60 palců (= 1½ m) je pozoruhodné (60 bodů). Všechna čísla nad 50 znamenají, že slyšíš jako sova.

2. Zkouška s padajícím špendlíkem. Někdy je těžko provésti zkoušku s hodinkami. Pak možno učiniti zkoušku se špendlíkem asi 2½ cm dlouhým s malou hlavičkou. Polož špendlík na malý kousek dřeva přesně 1¼ cm tlustý. Polož toto dřevo na hladkou, leštěnou desku stolu z tvrdého dřeva, ne tlustší než 2½ cm, pod kterou je volný prostor. Dřívko musí ležeti mimo kraj stolu uvnitř desky, aby pod ním nebyl rám nebo nohy. Po upozornění »hotovo« nechť někdo ťukne do dřívka, takže špendlík spadne s něho na vrch stolu (s výše 1¼ cm). Slyšíš-li pád špendlíku ze vzdálenosti 10 m v úplně tiché světnici, jest tvůj sluch normální, a tvoje číslo pro sluch jest 35 (10 m = 35 stop). Když slyšíš teprve z dálky 7 m, jest tvé číslo pro sluch 20 211) (7 m = 20 stop), což je nízké číslo. Slyšíš-li ze vzdálenosti 20 m, jest tvé číslo 70, což je pozoruhodné.

Můžeš použíti buď hodinkové nebo špendlíkové zkoušky. Užiješ-li obojího, sečti výsledky a děl 2, abys dostal číslo svého sluchu.


Osmdesátápátá přástka.

Hmat.

Máš moudré prsty jako slepec?

1. Dej 10 niklových mincí, 10 měděných a 10 stříbrných do klobouku, pak se zavázanýma očima rozděl je na tři hromádky, stejný druh k sobě, nejdéle ve dvou minutách. Zabéře-li ti to plné dvě minuty (120 vteřin), jsi pomalý a tvoje číslo hmatové je 0. Učiníš-li uvedený úkol za 1 minutu a 20 vteřin, tvé číslo jest čtyřicet. Jedno číslo se čítá za každou vteřinu scházející do dvou minut. Odpočítati však nutno 8 čísla za každou špatně umístěnou minci, takže 3 špatně umístěné mince sníží tvoje číslo 40 na 31. V East Side v New Yorku byli někteří malí hoši, kteří tento úkol provedli bez chyby za 50 vteřin, takže jejich hmatové číslo pro mince bylo 70. To jest: 120 vteřin bez 50 vteřin rovná se 70. To je rekord až doposud docílený.

2. Nyní vezmi misku obilí nebo fazolí. Pak se zavázanýma očima a používaje pouze jedné ruky, pokládej zrnka nebo fazole po třech minutách vždy na zvláštní hromádku. Dělej to asi 2 minuty. Pak přestaň a spočítej všechny hromádky. Je-li 60 hromádek po 3 zrnkách v každé, je 60 číslo pro tvůj hmat podle obilných zrnek.

3. Poslední úkol jest: Dovedeš si zašněrovat boty po tmě? nebo se zavázanýma očima, zakončiv dvojitým pěkným uzlem? 212)

Zařiď si, aby obě tvoje boty měly dohromady 20 dírek neb háčků k zašněrování. Měj tkaničky přiměřeně dlouhé — protože příliš dlouhé prodlužují úkon. Jeden bod za každou dírku neb háček, t. j. 20 bodů si napočítej, když zašněruješ boty ve dvou minutách. V každém případě však přestaň v šněrování, když 2 minuty uplynuly, pak si odpočti 2 body za každou špatně zašněrovanou dírku nebo háček nebo nezašněrovanou. Takto: Dejme tomu, že jsi 4 špatně šněroval, odečti 4krát 2 od 20, a tvoje číslo pro šněrování při zavázaných očích je 12. Když špatné číslo tvoje bylo 10 nebo více, tvoje číslo pro šněrování je 0.


Dejme tomu, že jsi při těchto třech úkolech týkajících se mincí, zrnek a šněrováni, docílil čísel 40, 30 a 14. Sečti tato čísla dohromady a obdržíš hmatové číslo 84.


Osmdesátášestá přástka.

Obratnost.

Polož do řady 12 bramborů (nebo jiných kulatých věcí) jeden od druhého přesně 1.80 m (= 6 stop) daleko a poslední 3,6 m (=12 stop) daleko od krabice s dírou tak velkou, aby jí brambor prošel. Nyní na povel »jdi« utíkej, vezmi první brambor, vlož jej dírou do krabice. Pak vezmi druhý a učiň totéž a tak dále, až do posledního bramboru, každý ovšem donesa zvláště. Za minutu se zastav. Nyní znásob číslo bramborů, vložených do krabice, deseti a máš číslo obratnosti. Máš-li jich 8 v krabici, čítáš 80 bodů. Jsi obratný jako kočka. Málo hochů docílí vyššího čísla. Nikdo až dosud nedocílil 100 bodů. 213)


Osmdesátásedmá přástka.

Odhadování délky.

Vezmi dva obyčejné hřebíky, nebo jiné tenké kousky kovu a polož je na stůl nebo na prkno od sebe na vzdálenost 1 m, jak nejpřesněji jej dovedeš odhadnout. Pak pravítkem nebo metrem jakýmkoliv změř tuto vzdálenost. Za správný odhad čítej 20 bodů, a odečti jeden bod za každý 1 cm, který přesahuje metr nebo se nedostává do metru. Nepočítej díly cm, řiď se dle nejbližších centimetrových čárek na pravítku. Učiň to 5krát, sečti výsledky a dostaneš číslo, jak odhaduješ délku. Máš-li takto při prvním odhadu 102 cm, je to 0 2 více. 20 bez 2 dá 18 bodů. Je-li tvůj další odhad 96 cm, jest to o 4 cm méně — 20 bez 4 dá 16 bodů. Tvůj další odhad dá 12 bodů, další 17 a poslední 19. Součet jest 18 a 16 a 17 a 12 a 19, čili tvé číslo jak odhaduješ délku jest 82.


Osmdesátáosmá přástka.

Míření či cvik rukou.

Vezmi 25 bramborů prostřední velikosti a postav tašku nebo kbelík, jehož otvor je okrouhlý a přesně měří v průměru 30 cm (1 stopu). Udělej ve vzdálenosti 3 m (10 stop) od kbelíku čáru. Postav se na ni a házej brambory jeden po druhém do kbelíku. Brambory, které padnou dovnitř, odrazem však zase vyletí, se počítají, jakoby tam zůstaly. Učiň to 4krát a sečti všechna 4 čísla, kolik jich bylo vhozeno dovnitř. Dostaneš číslo míření — neb číslo cviku rukou. Na příklad: Dejme tomu, že ve 4 případech vhodíš 10 bramborů po prvé, 15 po druhé, 20 po třetí a 19 po 214) čtvrté. Sečti výsledky a tvoje číslo pro cvik rukou neboli číslo pro míření je 64.

Nyní sečti všecka tato čísla:

Dalekozrakost 88
Bystrozrakost 50
Sluch 50
Hmat 84
Obratnost 80
Odhadování délky 82
Míření 64
Tvoje číslo životnosti jest 498

Avšak velmi málo jich napočítá tolik. Napočteš-li 400, jsi jistě pln života; vidíš jako jestřáb, máš bystrý pohled, slyšíš jako sova, hmatáš jako slepec, jsi rychlý jako kočka, dobře odhaduješ velikost a dobře míříš. To jest, jsi tak pln života jako Indián.


Osmdesátádevátá přástka.

Honba za pokladem.

Udělej 24 malých bílých kolíčků, každý asi 7 cm dlouhý a tlustý jako tužka. Snadno je uděláš z proutků vrbových, jejichž kůru oloupáš. Zatím co mládež si přikryje oči, Vůdce odejde do lesa, zaváže bílý hadr na vysokou tyč nebo větev, na označení začátku. Pak krok od sebe dalekou a velmi křivolakou čarou zastrká malé bílé kolíčky po zemi, aby stály zpříma. Pod posledním kolíčkem se zakope poklad, obyčejně kus čokolády. Hráči jej mají najíti sledujíce kolíčky.

Když mládež se to naučí, může býti čára delší, kolíčky od sebe dále a nakonec poslední může býti deset kroků od předcházejícího. 215)

Když jsou dobře vycvičeni, slouží kousky papíru, bílé boby, zrní obilné, nebo značky na stromech křídou místo kolíčků, jako stopy; a ještě později možno dělat špičatou holí díry do země.

Tato hra se může hrát za sněhu; tu pak stopa Vůdcova, jenž ukrývá poklad, slouží místo jiných znamení.

Konečně možno si takto hráti za deštivých dnů také doma. Tu pak knoflíky, zrní nebo kousky bílé bavlnky budou stopami. Ovšem stopa půjde po schodech nahoru a dolů a bude co nejdelší a nejkřivolačejší.


Devadesátá přástka.

Pohyblivé obrazy.

Jedna z her, jež nejvíce probouzejí představivost (imaginaci), jsou »Pohyblivé obrazy«. Někdy se jí říká Pantomima nebo Němohra což všecko znamená pohyby bez mluvení.

Jeden, jenž byl určen, aby dělal »představení«, dostane úkol, jejž má představovati a vystoupí pak na jeviště nebo do táborového kruhu a předvede celou událost divákům, nehlesnuv jediným slovem a s co nejméně pomůckami.

Vůdce oznamuje prostě, co jest třeba vysvětliti, v meziaktí.

Tyto náměty se setkaly s velikým úspěchem (není-li jinak udáno, hraje je vždy jen jeden herec):

Slečinka a pavouk.
Lakomec.
Červená Karkulka — jde lesy, potká vlka atd.
Robinson Crusoe — nalézá stopu člověka v písku.
Holič v krámě — holí zákazníka (dva herci).

216)

První řeč při slavnostním obědě.
Zoufalý politik, marně se snažící přesvědčiti schůzi.
Radostná jízda ve Fordce — končící překocením (dva herci).
Operace — scéna v nemocnici po nehodě.
Profesor hypnotismu a jeho subjekt (dva herci.)
Člověk, jenž nalezl vlas v polévce.
Mladá dáma nachází kabelku, otevře a vyskočí z ní myš, vzpomene si pak, že jest 1. aprila.
Mladý muž, telefonující své nejmilejší.
Člověk setkávající se se zmijí a zabíjející ji.
Rozsvěcování lampy.
Vytahování korku.
Hledání ztracené mince — a nalezení její v kapse nebo botě.
Hudebník hrající svou vlastní komposici.
Šípková Růženka (spící) a princ (dva herci).
Wiliam Tell a jablko (nejlepší v karikatuře s tykví a dvěma herci).
Přechod přes led.
Kaiser podpisující odřeknutí se trůnu.
Soud Šalamounův (tři herci).
Brutus odsuzuje své dva syny k smrti.


Devadesátáprvní přástka.

Album autografů zvířat.

Žijete-li na venkově, mohu vás naučiti starému přírodovědeckému šibalství. Vyhledejte si dutý strom. Někdy jej zdaleka naleznete podle mrtvého vrcholku, a někdy, přijdete-li na strom, jenž před lety přišel o jednu ze svých 217) nejsilnějších větví. V každém případě staré duby, buky, kaštany bývají duté; kdežto jilmy na př. zřídka kdy, poněvadž jak jednou se začínají kazit, zahynou.

Pamatuj, že každý dutý strom jest nájemním domem pro zvířata v lese. Může být domovem dvaceti různým rodinám. Ptáky a netopýry je těžko pozorovat, kromě když hnízdí. Ale čtvernožci se spíše prozradí. Pořídíme si pro ně knihu navštívenek u paty stromu, takže každé chlupaté stvořeníčko zde napíše svoje jméno a nějakou příležitostnou myšlenku, až poleze na strom.

Jak?

Ó, to je jednoduché; častěji jsem to dělal. Nejprve vyčisti a vyrovnej zem kolem stromu na metr nebo půldruhého metru široko; pak ji posyp povlakem prachu, popele nebo písku — tím co máš snáze po ruce; srovnej a uhlaď, pak čekej přes noc.

Ráno — většina čtvernožců jsou nočními chodci — se vrať; a shledáš, že každý tvor se čtyřmi nohami, jenž přišel k stromu-nájemnému domu — zanechal nám svou stopu, to jest svůj podpis nebo znamení.

Ani dvě zvířata nedělají stejnou stopu, takže každá veverka, jež lezla nahoru, každá kuna nebo myška, a každý zajíček, jenž přišel ke stromu, otiskl jasně svoji vzpomínku, aniž měl ten úmysl; a my, kteří studujeme vědu lesa, můžeme čísti zápis a vyprávěti, co se událo v noci.


Devadesátádruhá přástka.

Křivá hůl.

Jednou za onoho času bylo děvče, jež velmi toužilo dozvěděti se, jakého dostane ženicha; i běželo, to se rozumí, k staré čarodějnici. 218)

Čarodějnice jí položila několik otázek, pak řekla: »Půjdeš rovnou lesem, neobrátíš se ani napravo ani nalevo, neobrátíš se ani o palec nikdy dozadu, a přineseš mi rovnou hůl, čím rovnější tím lépe; avšak přines jen jednu.«

I vyšla dívka. Náhle viděla pěknou hůl docela blízko své ruky. Avšak na jednom konci byla trochu pokřivená. Řekla si: »Nikoli, najdu lepší než je tato.« Pak viděla jinou, jež byla dokonalá, avšak uprostřed trošičku křivá, I nechala ji.

Pak šla dále a viděla mnoho holí skoro dokonalých; avšak šla vždycky zas kupředu, poněvadž viděla ještě lepší, až prošla skoro celý les. Tu si uvědomila, že už bude v koncích se svou příležitostí; i musila sebrati jedinou hůl, již ještě mohla najíti, hodně křivou, a donesla ji čarodějnici, pravíc, že »mohla míti lepší, kdyby byla hned s počátku se spokojila s těmi, co viděla.«

Čarodějnice vzala hůl, pohrozila jí děvčeti a řekla: »Takové je tvoje štěstí. Lesy a lesy půjdeš a s křivou holí vyjdeš. Kdybys se méně těžko radovala, měla bys větší štěstí; avšak přejde kolem tebe mnohý dobrý muž a vyjdeš s křivou holí.«

Možná, že některá děvčata lesní moudrosti tímto článkem budou povzbuzena. Udělejte to, jak radila čarodějnice, avšak mějte za úspěch, když hůl jest dvě stopy dlouhá a na půl palce někde křivá.

Dovolte, abych připojil malé přísloví lesní moudrosti: Velký Duch dovede narýsovati rovnou čáru podle křivé hole.


Devadesátátřetípřástka.

Zvířecí tanec či Nana-bo-žu.

K němu potřebujeme Nana-bo-žu. To jest: někoho staršího, kdo dovede bubnovat a zpívat. Má buben a paličku a 219) slaměný nebo papírový kyj. Též potřebuje dva diblíky, hochy nebo děvčata, pěkné postavy, kteří si nasadí šeredné masky nebo aspoň černé čepičky s dvěma otvory pro oči, aby vypadali co nejstrašidelněji; a celou řadu dětí, od tří nebo pěti let výše, jako zvířata. Má-li každé z nich nějaké znamení, barvu atd. některého zvířete nebo ptáka, tím lépe.

Předně vidíme Nana-bo-žu, jak honí děti venku kolem kruhu, aby některé polapil a snědl; avšak, když se mu to nepodaří, pokusí se o lest a řekne: »Stůjte, stůjte, bratři! Proč bychom se spolu svářili? Pojďte, budeme spolu míti sněm a naučím vás nový tanec!«

Zvířata spolu šeptají a Šakal vystoupí, zaštěká a řekne:

»Nana-bo-žu, jsem Šakal. Zvířata praví, že přijdou na sněm, chceš-li vskutku mír a není-li to nějaká šalba.«

»Šalba!« praví Nana-bo-žu, »já pouze chtěl vás naučit nové písničky z Východu.«

Všechna zvířata se pak shromažďují a sednou si do kruhu. Nana-bo-žu vezme buben a začne zpívati:

»Nové písně z Východu,
k novým tančete písním.«

Obrátí se k jednomu a řekne: »Kdo jsi a co umíš tančit?«

Odpoví: »Jsem Bobr (nebo co je) a umím tančit Bobří tanec.«

»Dobrá! Pojď a ukaž mi jej!«

I tančí Bobr k hudbě, pleskaje hřbetem rozevřené pravé ruky na levou ruku jako ocasem, drže v obou prackách hůl a ohlodávaje ji, a v tempu hudby se pohybuje, napodobuje bobrovo klátění se.

Nana-bo-žu vykřikne: »Výborně! To jest nejlepší Bobří tanec, jaký jsem kdy viděl! Jsi obdivuhodný; abys byl 220) dokonalým, chybí ti jenom křídla. Nechtěl bys míti křídla, abys mohl lítati na vrcholky stromů jako Orel?«

»Chtěl!« praví Bobr.

»Znám kouzlo, jež by ti mohlo dáti křídla, pomohou-li mi ostatní zvířata,« praví Nana-bo-žu. » Pomůžete?«

»Pomůžeme!« volají všechna.

»Teď zavřete všichni dobře oči a přikryjte si je tlapami! Nedívejte se, dokud vám neřeknu! Bobře, zavři oči a tanči co nejprudčeji, a já ti učaruji, že budeš míti křídla.«

Všichni zavrou a přikryjí si oči. Nana-bo-žu zpívá velmi pomalu a vrhna se na Bobra, zasadí mu slaměným kyjem ránu do hlavy. Bobr klesne mrtev. Dva diblíci přiběhnou s obou stran a odtáhnou tělo.

Pak vykřikne Nana-bo-žu: »Podívejte se, podívejte se nyní! Vizte, jak letí! Vidíte, tam si sedá Bobr na vrchol stromu.«

Všichni se dívají a zdá se, že vidí Bobra odlétat.

Rozličná zvířata a ptáci jsou vyvoláni, aby tančili své tance a jsou zabiti jako předcházející. Pak vystoupí Vrána, hopkujíc, křídly třepetajíc, krákorajíc. Nana-bo-žu se na ni dívá a povídá: »Jsi velmi hubená. Něco ti je. Nepotřebuješ už křídel.« A pošle ji, aby si sedla.

Pak vystoupí Šakal, aby tančil Šakalí tanec; avšak je velmi podezřelý a odpovídaje na otázky praví: »Nikoli, nepotřebuji křídel. Velký Duch mi dal dobré nohy, a to mi stačí;« i vrátí se na své sedadlo.

Pak vystoupí Jelen, Ovce atd., a jsou zabiti; zatím ostatní jsou přesvědčeni, že oběti odlétly. Avšak Šakal a Roháč byli v pochybnostech. Tančili také, když na ně přišla řada, řekli však, že si nepřejí změny. Že jsou spokojeni, jak Velký Duch je stvořil, Pomalu si zakrývají oči. Konečně prohlédnou a vidí, že vše je jen nalíčenou pastí 221) i zvolá Roháč: »Nana-bo-žu nás zabíjí! Je to vše jen lest! Spaste se útěkem!«

Všichni utíkají. Nana-bo-žu pronásleduje Roháče, zasáhne ho kyjem na zádech; a proto roháči od té doby nemají ocasu a jsou kulhaví.

Roháči křičí svůj válečný pokřik, daleko se rozléhající »Kraor!« a obrátí se proti Nana-bo-žu. Zvířata se seběhnou kolem Roháče a Šakala, aby se vrhla na kouzelníka.

Všichni naň ukazují prsty křičíce »Wakan Síče!« (t. j.: Černé čáry!). Kouzelník padá mrtev do kruhu. Pohřbí ho do větví, listů nebo pokrývek. Nato zvířata tančí své tance kolem něho.

Než se začne s tancem, budiž obecenstvu vysvětlen smysl tance.


Devadesátáčtvrtá přástka.

Sobí tanec.

Nejsnadnější táborový tanec je Karibů čili Sobí tanec. Za dvacet minut jej umíte a můžete jej předvésti před veřejností s těmi, kdo jakživi jej ani neviděli, poněvadž je celý řízen náčelníkem. Hodí se také dobře dovnitř místnosti.

Opatříte si jen čtyři páry parohů a čtyři lehké luky. Pravé parohy zvířecí jsou těžké. Lépe, když si najdete v lese zakřivené větve dubové, nebo jiné, a seříznete si je, abyste měli osm stejných »parohů«. Oloupejte jim kůru, aby byly bílé, všechny ostré špičky zakulaťte a pak je spojte po párech. Každý Karibů potřebuje jeden pár. Jsou drženy v ruce a nad hlavou nebo na hlavě.

Parohy pro sobí tanec

Nahoře větve, jak rostou, dole hotové »sobí parohy«

Karibů — čtyři počtem — jsou nejkrásnější bílí (v bílém obleku). Lovci jsou tři nebo čtyři. Musí míti luky, ne 222) 223) však šípy. Náčelník má buben a musí umět zpívat Muje Mukesin nebo jiný indiánský nápěv. Jeden nebo dva, kdo umí výti jako vlci, se odeberou na jednu stranu, a kdo dovede ječet jako rys nebo pardál, na druhou stranu, hodně daleko od kruhu. Nedovede-li toho nikdo, napodobuje zvířata náčelník.

Náčelník začne. Zabubnuje třikrát na buben, aby vzbudil pozornost, pak provolá hlasitě zpěvavým hlasem: »Sobi již po trojí sníh se neobjevili na našich lovištích. Potřebujeme potravu. Jedině mocným kouzlem tance Sobího je můžeme přilákati, kouzlem Bílého Soba.«

Opět zabubnuje, pak se obrátí ke čtyřem větrům, kyna jim a vyčítaje jim, volaje je jmény: Kitchi-nodin (západ), Keeway-din (sever), Wabani-nodin (východ), Shawani-nodin (Jih). Naposledy volá ve směru, odkud mají Sobi přijíti, konče táhlým »Ko-kee-na«. Pak, když uhodí pomalým, jednoduchým úderem na buben, čtyři Sobi vejdou v řadě za sebou, vážným krokem, podle zvuku bubnu. Hlavy drží vzhůru a parohy drží na svých hlavách jednou rukou, obcházejíce hrdě kolem. Náčelník pak zvolá: »Karibů, karibů!« Obešedše jednou kolem ve slunečním kruhu — tím směrem, co je slunce — odejde každý Sob do jednoho rohu.

Náčelník řekne: »Uctívají symbol Velkého Ducha.« Buben umlkne, Sobi kráčejí k ohni. Skloní se k němu pospolu, hlavy dolů, a táhle zabučí.

Náčelník pak zvolá: »Uctívají čtyři Posly-Větry!«

Na to sobi ustoupí zpět, každý o čtyři kroky, obrátí se náhle, maličko se skloní a krátce zabučí, pak se obrátí zase tváří k ohni.

Náčelník zvolá: »Nyní žijí svůj volný, divoký život v planinách.« Začne nějakou dobrou píseň k tanci a tluče při tom na buben. Sobi tančí jednou kolem v kruhu. 224)

Náčelník zvolá: »Plni života potýkají se spolu.«

První a druhý Karibů, třetí a čtvrtý se připraví k zápasu. Skloní hlavy, parohy zatnou do sebe, držíce je pevně nad hlavou, zaryčí, zahrabou v zemi, a tančí jeden kolem druhého třikrát.

Hudba opět se začíná. Přestanou zápasit a tančí v kruhu opět jednou kolem.

Hudba umlkne. Náčelník volá: »Opět se potýkají.« Tu první a čtvrtý, druhý a třetí zatnou svoje parohy a zápasí. Když jednou nebo vícekráte se obešli, zase začne hudba a přestanou se potýkati, běhají zase kolem, tančíce jako dříve.

Náčelník zvolá: »Vlci jsou na stopě!« Z dáli jest slyšeti výti vlky, junáky tam čekající. Karibů se rušně obrátí v tu stranu a zírají tam v řadě za sebou, hrozivě kloníce parohy a při tom frkajíce, dupajíce a hrabajíce.

Vytí vlků přestává. Sobi jsou naplnění pocitem vítězství. Náčelník volá: »Zahnali vlky!« Sobi se obrátí a tančí jednou v kruhu dle hudby, držíce hlavu vzhůru.

Nyní jest slyšeti ječení pardalů (nebo jiný hrozivý hlas) v opačném směru. Náčelník zvolá: »Ale nyní je vyslídili pardalové.«

Sobi se opět postaví do jedné řady a ukazují bojovnost. Když ječení přestalo, náčelník vykřikne: »Zahnali pardala!« Pak tančí sobi hrdě kolem, hlavy vzhůru, prsa vpřed si vykračují, poněvadž nad všemi nepřáteli zvítězili.

Na to náčelník vykřikne: »Ale nový, smrtonosný nepřítel přichází. Lovci jsou na stopě!« Lovci se objeví, plížíce se s luky. Obejdou půl kruhu, přední zadnímu dávaje postupně znamení: »Zde jsou, nalezli jsme je!« »Čtyři pořádní chlapíci!« »Kupředu« atd. Když se připlíží proti sobům, 225) prvý lovec vyrazí krátké »teď!«. Karibů skočí na protější stranu kruhu a seřadí se tak, aby vzdorovali novému tomuto nebezpečí; ale nerozumějí mu a vypínají se v strachu. Tu lovci napnou luky a dělají, jako by vystřelili každý jeden šíp. První karibů se skácí, ostatní, bojíce se, obrátí se a běží do polovice kruhu s hlavami skloněnými, netančíce; pak se vrhnou do lesa. Lovci s jásavým pokřikem se vyřítí vpřed. Vůdce zvedne parohy. Všichni tančí a jásají kolem zabitého karibů a pak jej odtáhnou.

Náčelník pak řekne: »Hle, vždy přijdou. Tanec Karibů přivábí karibů. Jest to velké kouzlo. Teď budeme míti co jísti v kmeni a děti nebudou už plakati.«


Devadesátápátá přástka.

Sněmovní roucho.

Táborové obřadní roucho jest něco, co každý může míti a sám si je může zhotoviti. Může býti každé barvy: šedé, žluté, oranžové nebo červené. Nejlepší je světle žluté. Velikost je půldruhého metru krát dva metry, látka buď vlněná, bavlněná, hedvábná nebo smíšená. Moje roucho jest z bavlněné látky pokrývek.

Roucha tohoto se užívá jako zástavy (praporce), k dekoraci na stěnu, jako osobního obleku nebo pokrývky na spaní. Pro prvý účel má na horní straně přišity kličky, pro druhý má otvor pro hlavu, tak zvané »poncho«, to jest: je rovně prostřiženo nahoře (hh). Pro poslední účel jest tento otvor opatřen dvěma knoflíky nebo tkaničkami, aby se mohl stáhnout. To jest jeho užitečnost. Ornamentální jeho výzdobou jsou znaky a pamětihodnosti na něm vymalované nebo vyšité. Ačkoli každý majitel si roucho vyzdobí 226) 227) dle svého, tyto znaky na něm bývají skoro vždycky: čtyřnásobný oheň (Svastika), obyčejně uprostřed, štít lesní moudrosti, totem majitelův, symboly činů a stupňů majitelem získaných. K tomu přimaluj malebné vzpomínky na velké události nebo tábory, jež jsi zažil.

Nejsnáze si vymaluješ roucho barvami na látky. Oblíbený způsob a krásnější jest, použíti appliqués barevných látek.

Nejkrásnější je, vyšíti si roucho hedvábím nebo bavlnkou. Ale to dá mnoho práce i stojí mnoho peněz.

Obřadní roucha sněmovní

Na obrázku jsou ukázky čtyř různých druhů roucha. Můžeš si vybrati nebo přizpůsobiti kterékoliv, ale pamatuj, že jen sagamore může nositi roucho se dvacetičtyřmi pery uprostřed.

228)


CO PAMATOVATI

  229) 230)

Devadesátášestá přástka.

Jak se Zlatohlávek stal králem.

To jest povídka velmi stará a možná, že to není pravda, ale tak si to lidé vypravují.

Zvířata si zvolila lva králem, poněvadž královsky vypadá a poněvadž je silnější než jiná zvířata. I ptáci si pak vzpomněli, že by také měli míti královského vůdce.

Po dlouhém sněmování bylo rozhodnuto, že, přes silnou oposici Pštrosa a jeho soudruhů, ten, kdo má největší mohutnost letu, bude králem. I rozlétli se všichni ptáci, aby se vidělo, kdo nejdále doletí.

Jeden za druhým vraceli se znaveni, až bylo již jenom dva viděti ve vzduchu. Orla a Kondora, kteří se ještě vznášeli ve výšinách. Dostali se posléze tak vysoko, že Kondorovi mrzly uši, poněvadž je má holé. I vzdal se. Orel se vznesl ještě výše, aby ukázal, jak je silný, pak se snesl dolů, a žádal královskou hodnost.

Avšak, právě když mu chtěli posaditi na hlavu korunu, seskočil Zlatohlávek s temene hlavy Orlovy, kde byl v jejím hustém peří schován, a zašvitořil:

»Na tom nezáleží, jak vysoko Orel byl, já jsem byl o něco výše, já tedy jsem králem!«

»Ano,« řekl Orel, »jenže já jsem tě nesl.«

»Co na tom?« odvětil Zlatohlávek.

»Přezkoušíme se tedy znovu!« pravil Orel.

»Ne, ne,« řekl Zlatohlávek, »byla ujednána pouze jediná zkouška a ta je nyní hotova! Já jsem byl výše než ty!«

Od té chvíle se přeli. Právníci byli na straně Zlatohlávkově, vojáci byli na straně Orlově. 231)

Lidé mluví někdy o Orlu jako o »Králi ptáků«, vždy však jmenují Zlatohlávka »Králíčkem«. A skutečně nosí zlatou korunku.


Devadesátásedmá přástka.

Sněhová vánice.

Bylo to na velkém zimním karnevalu v Montrealu před nedávnem. Z okna dívalo se za sněhové vánice pět dětí různých plemen: Eskymák, Dán, Rus, Indián a Američan. Pořadatelé karnevalu přivedli prvé čtyři s jejich rodiči. Avšak Američan byl synem bohatého návštěvníka.

»Podívej se,« zvolal malý Eskymák z Aljašky, ukázav na padající sníh. »Podívej se, to padají třísky slonoviny. El Sol si jistojistě ořezává velký tesák Walrusův na ostrou dýku pro sebe. Hleď, jak řeže a jak lítá bílý prášek.

Ovšem neřekl El Sol, ale užil proň eskymáckého názvu.

Pak řekl Dán: »Nikoli! To není tím. To Matka Země se ukládá k spánku. To jsou velká husí pera peřiny, kterou sluhové její natřásají než si lehne a než se přikryje svým bílým rubášem.«

Malý Indián s očima upřenýma na vánici vážně zavrtěl hlavou a řekl: »Otec můj mne učil, že je to popel z dýmky Nana-bo-žy; přestal kouřiti i prostírá si svou pokrývku, aby na ní odpočinul. A otec můj vždy mluvil pravdu!«

»Nikoli! Mýlíš se!« řekl malý Rus. »Moje babička mi vyprávěla, že to jest Matka Starost. Vyjíždí na svém nejsilnějším, nejčerstvějším oři, Bílém Větru. Nebyl celé léto venku; jest plný síly a bujnosti, pění se mu z úst a vzpíná se. Vzduch jest naplněn pěnou z jeho uzdy, jak na něm Matka Starost jede a bodá ho ostruhami a prohání ho. Rád to vidím a zdá se mi, že naplňuje vzduch nějakou silou a 232) poselstvím. Nese mne zpět do mé drahé vlasti. Naplňuje mne to radostí, vidím-li tu bělost.«

Avšak Američan řekl: »Proč pak, to jenom sněží?«


Devadesátáosmá přástka.

Kouzelné svítilny.

Byl kdysi malý smělý chlapec, jenž všechen čas prožil v lesích. Miloval lesy a vše, co bylo v nich. Dívával se nejraději ne na květy, ale hluboko do nich, a nikoli na zpívajícího ptáčka, ale do jeho očí, do malého jeho srdéčka; a tak nahlédl hlouběji, než většina ostatních a vzdal se úplně vybírání ptačích vajíček.

Ale lesy byly plny tajemství. Naslouchával slabým záchvěvům zpěvu a když přišel k tomu místu, nemohl nalézti žádného ptáčka. Zvuky a pohyby mu unikaly. V lesích viděl zvláštní stopy a jednoho dne posléze uzřel nádherného ptáka, jenž právě tyto stopy dělal. Nikdy před tím neviděl tohoto ptáka a byl by jej byl měl za velkou vzácnost, kdyby nebyl viděl všude jeho stopy. Tak poznal, že lesy byly plny krásných bytostí, jež byly však tak obratné a rychlé, že se mu vyhýbaly.

Jednoho dne, když šel kolem jednoho místa asi po sté, nalezl ptačí hnízdo. Bylo tam asi dlouho a přece je neviděl; a tak poznal, jak byl slepý, a vzkřikl: »Ó, kdybych jen lépe viděl, rozuměl bych pak těmto věcem! Kdyby tak každý ptáček měl nad svým hnízdem dnes večer svítilničku, aby se mi ukázal!«

Slunce zapadlo; avšak náhle měkké světlo objevilo se na stezce a uprostřed něho snědý hoch uzřel krásnou Snědou Dívku v dlouhém rouchu a s proutkem v rukou.

Usmála se mile a řekla: »Chlapče, jsem Lesní Víla. Dlouho jsem si tě všímala. Mám tě ráda. Zdáš se býti jiným, 233) než jsou ostatní chlapci. Žádost tvá má být vyplněna.«

Pak zmizela. Ale najednou celé okolí se třpytilo podivnými svítilničkami — dlouhými, krátkými, červenými, modrými a ve skupinách, kamkoli se podíval, tam byly svítilničky — světélko, světélko, světélko, tu a všude, až celý les vypadal jako hvězdná obloha. Běžel k prvému, a hle, bylo tam doopravdy ptačí hnízdo. Běžel k druhému, ano, jiné hnízdo. A tu a onde každý jiný druh svítilničky označoval jiný druh hnízda. Krásná purpurová zář v nízké houštině uchvátila jeho zrak. Běžel tam a nalezl hnízdo a byl v něm vzácný pták, kterého jen jedinkráte viděl. Zpíval okouzlující píseň, kterou často slyšel, ale nikdy nevystopoval. A vajíčka byla podivuhodná. Jeho stará vášeň sběratelská propukla. Natáhl ruku, aby se zmocnil tohoto skvostu. V tom okamžiku shasla všechna světla. Kolem něho byl černý les. Pak na lesní stezce zazářilo opět měkké světélko. Rozšiřovalo se, až uprostřed něho uzřel krásnou Snědou Dívku — Lesní Vílu. Ale teď se neusmívala. Její tvář byla přísná a smutná, když pravila: »Bojím se, že jsem tě přeceňovala. Myslela jsem, že jsi lepší, než druzí. Měj toto na mysli:

»Kdo nectí světla života,
nespatří nikdy jeho zář.«

Pak zmizela jeho zrakům.


Devadesátádevátá přástka.

Jaro či Svatba Maka Iny a El Sola.

Ó, to byl pohnutlivý, zářný čas! Všechen vzduch a všechno mlází zdálo se plesati milými, tichými hlasy. Řeky 234) se usmívaly, hluboké tůně se rozesmály, když vrby na ně se shora házely své kočičky. Dubové stromy a břízy si navěsily veselé třapečky, že vypadaly jako stožáry na slavnostním korábu. Smrkové stromky postavily své zelené svíčičky a jednu velikou na štíhlý svůj vrcholek. Pampelišky si pospíšily, aby ranná role pozlatily svým zlatem. Žáby kuňkaly v údolích. Drozd hájil čest ptačího zpěvu v křovinách. Lýkovce oděly své nahé větvičky růžovými kvítky; a Pověst, ta milá lhářka, smála se a šířila noviny.

Všechen život se usmíval srdečným, nesobeckým úsměvem, jenž mluví o radosti z cizí radosti.

Láska milujících se je nejširší. A i ten, ke komu nepromluvila, by mohl přesto čísti ve výrazu radosti, jenž ji provází, že jest štěstím a musí si domysliti, že tím vyšším jest štěstí, čím vyšší jsou dvě bytosti, jež se milují.

Ano, všechen živoucí svět stál tehdy udiven: vypravovalo se o ženichu, zpívalo se něžné kráse nevěsty, neboť svatební den se přiblížil. A Matka Starost tu byla také, což nebyli novomanželé z jejího rodu? A i Zlý přišel, ale odplazil se, neboť požehnání Velké Všeduše bylo s nimi.

Ó, mužný, zářící El Sol! Ó, Maka Ina! Dobrodějná Matka Země! Den spojení ruky v ruku minul. Radost však zůstala s námi, každý rok se obnovuje, když Březen má tři týdny za sebou. Podívej se pak, poutníče, do lesa! Hledej na obloze, hledej v rostoucí trávě, avšak nalezneš to hlavně ve své duši. A zpívej!


Stá přástka.

Jak sněmovati.

Každý dobrý junák lesní moudrosti musí věděti, jak se zařídí Sněmovní kruh. 235)

Vyvol si nějaké tiché, rovné místečko v přírodě. Nejlépe v lesích, neboť je krásnější, je-li obklopeno stromy.

Udělej z nízkých sedadel kruh, kruh nemá míti menšího průměru čtyř metrů a ne většího sedmi metrů, jinak ovšem závisí jeho velikost na množství účastníků.

Uprostřed připrav malý oheň. Na jedné straně jest zvláštní sedadlo pro Náčelníka; nazývá se Sněmovní Skála.

Za velmi významných příležitostí vezmi bílý písek nebo vápno a nakresli kruh kolem ohně. Pak od něho veď čtyři světla a dvanáct zákonů dle následujícího článku.

Když je vše připraveno, Vůdce na Sněmovní Skále a junáci na svých sedadlech, vstane Vůdce a řekne: »Slyšte, přátelé, zahajujeme sněm. Jmenuji toho a toho Ohnivcem a toho a toho Písmákem. Nechť Ohnivec zažehne oheň.«

Písmák nato vyvolává, co se bude dělat. Organisační část sněmu se vede jako v každé obyčejné schůzi, jenže místo oslovení »předsedo« užíváme »ó, náčelníku«, místo »ano« říkáme »hu« a místo »ne« »wah«.

Pořad sněmovní jest tento:

Zahájení a zažehání ohně.

Listina přítomných.

Čtení a přijetí zápisu z posledního sněmu.

Zprávy junáků (co pozorovali a dělali).

Co zbývá vykonati.

Nové práce.

Pocty.

Čestná uznání.

(Pro dobro kmene) Stížnosti a návrhy.

(Nato končí se jednání a začíná se zábava.)

Závody.

Hry, zkoušky atd.

Ukončení zpíváním Modlitby kmene Omaha.

236)

Symbol ohně z písku


Stáprvá přástka.

Malba ohniště pískem.

Když jsem byl mezi Indiány Navaho, setkal jsem se s Johnem Wetherallem, obchodníkem. Ztrávil půl svého života mezi nimi a znal více jejich zvyků než kterýkoliv jiný běloch, s nimiž jsem se setkal. Vyprávěl mi, že částí výchovy kněze kmene Navaho jest: znáti padesát maleb pískem, jichž užívá tento kmen. Malba pískem se tvoří na 237) zemi nebo na podlaze suchým pískem různých barev — bílým, černým, šedým, žlutým, červeným atd. Vypadá to jako koberec nebo pokrývka na zemi a sestává z mnoha podivných značek, jež představují lidi, místo, věci, myšlenku. Tak první malba pískem jest mapa světa, jak jej Navaho znají, s řekami a vrchy, jež jsou důležity v jejich dějinách. Tyto malby pískem jsou nepřenosné; neopatrné dotknutí je zkazí, zavanutí větru je může smésti. Trvají jen v srdcích a paměti lidu, jenž je miluje.

V táboře lesní moudrosti obvyklá jest však jedna malba pískem, jíž se mnoho používá; jest to malba Čtyřnásobného Ohniště. Když ji dělám v táboře, používám jen bílého písku nebo práškového vápna; ale uvnitř v místnosti nebo na papíře používám žlutého (nebo oranžového) a bílého.

Tento jest výklad malby: Oheň jest symbolem Velkého Ducha. Kolem něho naznačíme velký kruh, jak viděti je na obrázku.

Na všech čtyřech stranách zapálíme ohně. Tyto čtyři ohně se jmenují: Síla, Krása, Pravda a Láska. Od Ohně vycházejí Duchem, Tělem, Myslí a Službou.

Od každého ohně malujeme tři zlaté paprsky. Tyto znamenají Dvanáct zákonů Lesní Moudrosti a takto je vyslovujeme:

Buď odvážný, mlčelivý a poslouchej!
Buď čistý. silný, chraň přírodu!
Mluv pravdu, buď poctivý a zbožný!
Buď laskav, obětavý a rád buď na světě!

A tak malba na konec vypadá, jak na obrázku je naznačeno. Ovšem nápisů ve skutečnosti není, neboť junák lesní moudrosti má zákon v mysli své. 238) 239)

Kalendář lesní moudrosti


Stádruhá přástka.

Kalendář Lesní Moudrosti.

Kalendář lesní moudrosti zakládá se na indiánském způsobu znamenání měsíců. Naši vlastní předkové, staří Slované, žili, tak jako Indiáni, blízko přírodě, a máme proto ještě z oněch dob krásná jména, jako květen, březen, červen atd., jakými se nemohou pochlubiti žádní jiní národové v Evropě. Ale Indiáni si také svým obrázkovým písmem měsíce značili, a tak, užíváme-li jejich symbolů i jejich pojmenování, uvědomujeme si svůj vztah a svou závislost na přírodě, což, bohužel, i při těch hezkých názvech našich, už nebývá.


Státřetí přástka.

Stoupání na horu.

Daleko v našem jihozápadním kraji jest indiánská vesnice a vysoko z pouště za ní ční velká hora. Bylo považováno za velký skutek slézti horu, takže všichni hoši ve vesnici byli žádostivi tak učiniti. Jednoho dne náčelník řekl: »Nuže, hoši, můžete všichni jíti dnes se pokusiti slézti horu. Vyjděte ihned po snídani a jděte každý tak daleko, jak budete moci. Pak, až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku s místa, odkud se vrátíte.«

Odešli, plni naděje, každý se domnívaje, že jistě dojde vrcholu.

Ale brzy tlustý, zavalitý hoch pomalu se vracel a v ruce nesl náčelníkovi větvičku kaktusu.

Náčelník se usmál a řekl: »Chlapče, ty jsi se nedostal ani k úpatí hory; přešel jsi jenom poušť.«

Později druhý hoch se vrátil. Nesl větvičku šalvějového keře. 240)

»Ano,« řekl náčelník, »došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru.«

Následující hoch měl větvičku osyky.

»Dobrá,« řekl náčelník. »Ty jsi vystoupil až k pramenům.«

Jiný přišel později a přinesl hlohové trny. Náčelník se usmál, když je viděl, a řekl: »Ty jsi lezl, byl jsi až na prvé příkré skále.«

Později odpoledne jeden přišel s cedrovou větévkou a starý muž řekl: »Výborně! Byl jsi v půli cesty.«

Za hodinu potom přišel jiný s větvičkou smrkovou. Jemu pověděl náčelník: »Dobře, dostal jsi se k třetímu pásmu, slezl jsi tři čtvrtiny svahu.«

Slunce bylo nízko, když se poslední vrátil. Byl to krásně urostlý, nádherný hoch ušlechtilé povahy. Jeho ruce byly prázdny, když se blížil k náčelníkovi, avšak jeho tváře byly rozjařeny a řekl: »Otče, nebylo stromů tam, kam jsem došel — neviděl jsem větviček, ale viděl jsem — Ozářené Moře!«

Nyní tvář starého muže se rozjasnila také a zvolal hlasitě a se zápalem: »Poznal jsem to! Když jsem se ti podíval do tváře, poznal jsem to. Ty jsi byl na vrcholu. Nepotřebuješ žádných větviček na důkaz toho. Jest to psáno ve tvých očích a zvoní to ve tvém hlasu! Hochu, pocítil jsi povznesení, viděl jsi slávu hory!«

Ó, vy junáci, mějte toto na mysli, že odznaky, jež udělujeme za dosažení výkonů a mistrovství, nejsou »ceny« — jsou to pouze důkazy toho, co jste vykonali, jací jste byli. Jsou to pouze větvičky sesbírané na cestě, abyste věděli, jak daleko jste se dostali lezením nahoru. 241)


Stočtvrtá přástka.

Modlitba kmene Omaha.

(Harmonisoval prof. J. C. Fillmore.)


Pomalu. Vážně. Slavnostně.
Překlad:

Otče, nuzný stojí před tebou,
Já, jenž zpívám, jsem to.

Když tato stará indiánská modlitba se zpívá, stojí Sněm ve velkém kruhu kolem ohně, noha vedle nohy, ruce a tváře zdviženy, neboť obrací se k Velkému Duchu. Při posledním taktu ruce i tváře skloní se k ohni.

242)

KNIHY LESNÍ MOUDROSTI:

Příručky a essaye:

E. Thompson Seton: Duch Lesů 1922. Přeložil Miloš Seifert. (Federace Čes. Skautů.) Zpověď zakladatele skautingu s programem amerického hnutí L. M. a životopisem Setonovým.

Dvanáct tajemství lesa. 1925. Přeložil Miloš Seifert. (V tisku.) Výchova lesní moudrosti, její snahy a ideály.
Z lesní říše. 1925. Upravil Miloš Seifert. (Melantrich.) Kniha woodcraftu pro děti, velké i malé.

Miloš Seifert: Přírodou a životem k čistému lidství. 1920. (Dědictví Komenského.) Zpracováno na základě Setonovy knihy »Book of Woodcraft«.

Kmenové zřízení. 1922. (Liga Lesní Moudrosti.) Návod k organisování kmenů woodcrafterských.
Osvobozené mládí. 1923. (Melantrich.) O vztahu junáctví k výchově a škole.

Frederik van Eeden: Otevřený list skautům. 1922. Přeložil Miloš Seifert. (Federace Čes. Skautů.) Břitká kritika Baden-Powellova skautingu.

John Hargrave: Listy z wigwamu. 1924. Přeložil Miloš Seifert. (»Čin«.) Návod k táboření.

Civilisace se řítí. 1925. Přeložil Miloš Seifert. (»Čin«.) Úvahy o potřebě přerodu lidstva a ceně junáctví.

John Hargrave — Miloš Seifert: Kmenová výchova. 1925. (»Čin«.) Praktický návod pro výchovnou práci s mládeží.


Klasické knihy lesní moudrosti:
Vydal B. Nekovařík — Praha, redakcí Miloše Seiferta. 1923—25.

E. Th. Seton: Děti divočiny.

O veveřici.
Domino či Stříbrná Liška.
Monarcha.
Děti divočiny doma.
Po stopě Sandhillského jelena.
Arktické prérie.
Rolf v lesích.

H. D. Thoreau: Walden či život v lesích. 243)

O Indiánech:

E. Th. Seton — Miloš Seifert: Indián. 1923. (Kočí.) Legendy, učení, mučednická smrt Indiánů.

Eastman Ohieysa: Indián v mládí. (Laichter.)

Duše Indiánova. 1923. (»Sfinx«.)

H. Wilson: Pohádky rudých dětí. (Kočí.)

Časopisy:

Miloš Seifert: Vatra Lesní Moudrosti roč. I. 1922—23. (Liga Lesní Moudrosti).

Vatra Lesní Moudrosti roč. II. 1923—24 (Liga Lesní Moudrosti).
Lesní Moudrost roč. III. 1925 (vlastním nákladem).



  1. Liga čsl. woodcrafterů (The Woodcraft League of Czechoslovakia) není již členem Federace Skautů, je to hnutí samostatné a náčelníkem jeho jest nadále prof. Miloš Seifert v Příbrami, zakladatel hnutí. Proti všemu zneužívání slova »lesní moudrosti« zdůrazňujeme, že toto je jediné hnutí, jež E. Th. Seton uznal jako své hnutí v Československu.
  2. U nás se pěstuje na zahrádkách i zplaňuje. Vypěstujte si ji. Pozn. M. S.
  3. Vůdce nechť ukáže ma některou známou místní vzdálenost.
  4. V Americe roste »hnilák jednokvětý« a odtud ta povídka o Indiánech, praobyvatelích Ameriky. U nás hnilák žlutavý má hrozen květů. Pozn. překl.
  5. Batolec duhový — Apatura iris.
  6. Nejde o středoevropského ježka, ale o ursona. (Note by Keny)
  7. Sýc nejmenší (Carine passerina).
  8. Vůdce připomene, že »totemism« a »tabuism« byly ideami dávno před tím, než bylo používáno totemů.