Pokračování textu ze strany 155
Máte-li vidoucí očí, dovedete čísti mnoho podivných a vzrušujících událostí, psaných pro vás ve sněhu, v blátě, ba i v písku a v prachu.
Krahujec.
Jasné, studené, ojíněné jitro. Na všech stranách veselé štěbetání, poskakování a honění se ptáčků, kteří nedbají zimy, jen když slunko svítí. Najednou varovná nota kosa prorazí šumot a nastane hrobové ticho. Vysoko, vysoko na čisté modré obloze objeví se Žlutooký Postrach: Krahujec!
Jaká nádherná síla křídel! Teď klouže dolů překvapující rychlostí, přeskakuje vrcholky stromů a vrhá se mezi větve obdivuhodnou přesností; nic neunikne jeho jasnému, zářivému oku. Obratnost, jíž uchopí se kořisti, ani nestačíme sledovati zraky. Obět je sprovozena se světa okamžitě, a aniž se nadějeme, krahujec znovu vznáší se s rozpjatými křídly v čistém vzduchu.
Když má krahujec mladé, je hnízdo jeho bohatě zásobeno zvěří. Našlo se až patnáct mladých bažantů v hnízdě krahujčím.
Ptáčci malí se krahujce velmi bojí. Stane se nám, že do nás vrazí nějaký strnad nebo jiný ptáček, celý zděšený. Rozhlédneme-li se, co se děje, uzříme krahujce, jenž se již chystal k útoku.
Zahradník jeden zaléval květiny ve skleníku, a tu dveřmi vletěl kos a skryl se mu mezi nohy. Hned v zápětí zarachotilo sklo rozbitých dveří, jak se do nich vřítil krahujec, jenž honil kosa — a nyní mrtev padl k nohám zahradníkovým.
