Pokračování textu ze strany 115
… se ptáčkové na volání svých vůdců a zmizeli sýkorkám v šeru. Sýkorky si řekly, že jejich bratranci jsou blázni, vtipkovaly chvíli o Italii a Sicilii a pak se daly do své oblíbené honičky po lesích, ač lesy se jim zdály býti nyní podivné, holé, bez listí a počasí věru trochu nepříjemně studené.
A mráz a sníh dostavily se skutečně a sýkorkám bylo zle. Věru, přecházely jim žerty a rozprchávaly se lesem, hledajíce marně někoho, kdo by je uvedl na cestu do teplých krajin. Divoce poletovaly mezi stromy, až opravdu z toho šílely. Mám za to, že nebylo veverčího hnízda nebo dutého stromu, kde by se některá sýkorka nebyla ptala, zda tam není Italie. Ale nikdo jim o tom nedovedl pověděti, nikdo neměl tam nyní cesty a veliká řeka ukryta byla pod ledem a sněhem.
V té době šel tudy posel Matky Starosti s poselstvím sobům na daleký sever. To jediné, co mohl říci sýkorkám, bylo, že nemůže býti jejich vůdcem, poněvadž má jiný úkol. »Ostatně,« řekl, »dostali jste, tak jako vaši přátelé, totéž poselství a nazvaly jste je »bláhovým«. A pokud vím, od Matky Starosti, bude vám vydržeti zde celou zimu, nejenom tentokrát, ale každou zimu následující. Zařiďte se tedy jak nejlépe můžete!«
To byly smutné noviny pro Tomtity, avšak byli to samí malí odvážlivci, a když viděli, že není jiné pomoci, dělali co dovedli: než uplynul týden, byli opět dobré mysli, poletujíce po sněhem obalených větvičkách nebo honíce se navzájem jako dříve.
Sýkorky byly šťastny, když si vzpomněly, že Matka Starost říkala, že zima bude míti svůj konec. Vypravovaly si o tom tolik, že docela ještě na začátku zimy, když zavál ostrý sněhový vichr, radostně poznamenávaly navzájem, že ..text pokračuje
