Pokračování textu ze strany 93
… »Hleď, Dráčku, tady je znamenité jídlo, kterého jsi nikdy neochutnal, jsou to vejce na měkko.«
To řekla, majíc srdce samou žluč, neboť věděla velmi dobře, že vejce na měkko jsou smrtelným jedem pro Dráčky.
Dráček vypadal rozpačitě, i zeptala se Ropucha znova: »Ochutnal's je už?«
Dráček zavrtěl hlavou. »Nuže,« řekla Ropucha, »jest to nejlahodnější věc v lese; počkej chvilku a uvidíš.«
Odběhla hopity-hop k písčitému břehu, kde viděla právě ráno Želvu klásti vejce. Vyhrabala jedno. Skutálela je na kámen a otevřela je ostrou ostruhou své paty. Jakmile slunečním horkem utvrdlo, řekla: »Tu máš tedy, Dráčku, shltni je, já si zatím opatřím jiné pro sebe.«
Ubohý nevinný malý Dráček nevěděl nic lepšího. Pokusil se spolknouti vejce, avšak jakmile tak učinil, zůstalo mu vězeti v hrdle a otrávilo ho. Jeho prsty u nohou ihned se mu zabořily do země. Celý sezelenal a hlava jeho proměnila se ve zvláštní nový květ. Dodnes tu jest, tiše stoje tam, odkud může slyšet bublající potůček. Tělo jeho jest celé zelené a hlava jest žlutá a čelisti jeho jsou široce otevřeny s vejcem na měkko uvařeným v hrdle. A tak se to všecko stalo. Někteří mu říkají Lnice nebo Květel, jiní přezdívají mu »Máslo a vejce«, avšak my, kteří víme, jak se to stalo, nazýváme jej »Dráčkem« a »Vejci na měkko«.
Ubohý, milý, malý Žlutý Dráček!
Čarovný ptáček čili Dlouhozobka svízelová.
Když jsem byl školákem, několik mých spolužáků mi doneslo zprávu, že nejpodivnější pták světa dnes přiletěl ..text pokračuje
