Vatra r. 1 č. 5 (časopis LLM)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search



1) Vatra zálesáckého junáctví. - Zálesácká liga Čs. - R. I. - 1922. - č. 5.

ROČNÍK I. – VATRA ZÁLESÁCKÉHO JUNÁCTVÍ – ČÍSLO 5.

2)

PRAKTIČTÍ IDEALISTI.

Na své cestě Holandskem poznal jsem „praktické idealisty“, Hnutí jejich je nám snad ideově bližší než Padvindři. Proto o nich píši.

Velká válka převalila se světem jako bouře a lidstvo je jako les zpustošený vichřicí, Kolem vidíme chaos; a kdybychom nic jiného neviděli, snadno bychom mohli pozbýti odvahy žít.

Avšak tato bouře zvěstuje příchod jara. Staré formy se řítí, staré skořápky odpadávají a pozorný účastník postřehuje tu a tam zvěst nového života.

Mládež se hýbe. Vidí, jaký to byl společenský řád a co způsobil; a na mnoha místech mládež se vzchopila a prohlásila: „Nechceme takto žíti.“

Ale jak máme žíti? To jest velká otázka.

Několik studentů v Leidenu se sešlo, aby řešilo tento problém a v březnu 1918 založilo jednotu, kterou nazvali „Sdružení praktických idealistů“.

Tyto jsou zásady Sdružení:

„Nedopustíme, abychom byli zavlečeni do starých kolejí ani aby nás ochromily staré zvyky, ale chceme býti věrni sobě a snažiti se stále žíti podle svých ideálů. Budeme sloužiti lidstvu, ale nebudeme se honiti za osobními hodnostmi a prospěchem. Budeme bojovati proti svým nízkým vášním, a nenechávati jim volný vývoj.

Budeme se snažiti rozeznávati vnitřní pravdu od falešného zdání. Chceme pracovati v lásce s těmi, kteří mají naši víru, abychom vytvořili lepší společnost a nedopustíme, aby vnější rozdíly nás rozštěpily.“

Že studenti uhodili pravou strunu, je vidět z velkého počtu mladíků všech tříd, kteří s nadšením odpověděli na ono prohlášení.

Zakladatelé jednoty ukázali dobrý takt, vystříhajíce se přísných forem, závazných řádů, poplatků a stanov, výboru, který obyčejně nic nedělá, voleb, při nichž se agituje. Všechna rozhodnutí dějí se vzájemnou dohodou, Místní odbory mají své vlastní vůdce.

„Praktičtí idealisti“ jsou dnes v mnoha holandských městech. Nejvyšším vůdcem jest J. J. van Leeuw v Amsterodamu.

Kdo souhlasí se zásadami, může se státi členem.

V prvém čísle časopisu jejich van Leeuw vysvětluje, jak praktičtí idealisti budou pracovati pro vybudování nové společnosti: „Slova idealism“, píše, „bylo velmi zneužito. Divoké představy, neuskutečnitelné sny, osobní žádosti, tomu vše se říká ideály. Slovo ideal u většiny vzbuzuje představu něčeho neurčitého a neskutečného; ale právě naopak, ideály jsou reálnější nežli všechny tak zvané reality, neboť žijí v srdci člověka. Mládí jest nejdůležitější doba života, neboť tehdy se utvrzuje každý ve-směru, jímž pozdější jeho život se bere“.

Hnutí praktických idealistů rozšířilo se do Anglie a Ameriky, zdá se, že nabude rozměrů mezinárodních a stane se mocnou silou.[1]


  1. Hnutí praktických socialistů zaniklo krátce poté co vypukla hospodářská krize, ale do současnosti přečkala jimi založená škola v holandském Huizenu, založená v roce 1926 nazvaná “De Nieuwe”. V roce 1930 byla přestěhována do Driftwegu, kde byla v roce 1957 přejmenovaná na “De Flevoschool”. V roce roce 1985 se škola přestěhovala opět do Huizenu, kde působí dodnes – https://www.flevoschool.nl (Note by Keny)

3)

REK.

Zda z předpisů a přednášek
nám může vzejít ždaný rek?
On musí hudební mít vznět
a všemi doteky se chvět,
být vnímav jemným ke vlivům
nebe i krajiny,
řeč duše chápat z pohledu
muže i dívčiny:
leč na svém středu pevně stát,
Minulost s Budoucnosti spjat,
a světa dějům plynoucím svou vlastní formu dát.


ROK ZÁLESÁCKÉ LIGY ČSL.

Ke dni 12. února 1923.

Před rokem, když licoměrně naši nepřátelé ukládali o naše nežití, vztyčili jsme se hrdě nikoli malicherným odbojem, ale prohlášením svého programu. Po deset let jsme se k němu vyvíjeli a na konec už nám nezbývalo nic, než aby k nám promluvil velký duchovní vůdce náš a zakladatel skautingu Ernest Thompson Seton, od něhož jsme se všemu krásnému v junáctví naučili. Byl to krásný úsvit nového života, když s novým rokem 1922 došlo nás Setonovo uznání za naši práci a směli jsme se přidružiti k jeho „Woodcraft League of America“ jako československá liga lesní moudrosti (woodcraft). A tak 12. února přišel nejvýznamnější den v dějinách „Psohlavců“. Ukázalo se, jak spontánní je u nás víra v pravou Cestu, jaké nadšení a láska pro naše ideály a že taková morální síla je mohutnější mocí než sebe početnější davy bez morálky. Jen několik málo jich nepochopilo a svůj program zradilo. Za to naše Liga na druhé straně získala nové a nové přátele a opravdové členy. Ale teď jen na nás, abychom pochodeň svých ideí drželi stále hodně vysoko, abychom všem českým junákům ukazovali světlo nového života. Kéž by pochopili, jak opravdová je naše snaha. Kéž ti, kteří nejdou s vojenským a imperialistickým skautingem, poznají, že Liga naše je tu pro ně, že je čekáme s otevřenou náručí, a že je to v zájmu pravého junáctví a v duchu lesního bratrství, aby tu byla jedna silná, upřímná Liga Lesní Moudrosti.


4)

LESNÍ MOUDROST.

Poselství chlapcům.

Na počátku byla Lesní Moudrost (Zálesáctví) jedinou vědou známou člověku, poněvadž žil v lesích a bylo mu tam ovládnouti věci každodenního života.

Tak získal obratnost rukou, hbitost nohou, jakož i znalost divoké přírody. Potřeba naučila jej plovat a být smělým, jakož i poslouchati svého vůdce a být věrným svému kmeni. Jakmile by byl pochybil v některých těchto věcech, bylo by to snadno mohlo znamenati smrt. Kdo přežili, byli takoví, kteří srdcem pochopili velké lekce Lesní Moudrosti. Nebylo tomu tak jen tehdy, bylo tomu tak vždy a jest ještě podnes.

Všichni velcí lidé, kteří tvořili historii, byli prvotně vycvičení ve škole Lesní Moudrosti. Nimrod, mocný lovec, jenž vystavěl město Ninive, Sardanapal, lvobijce, assyrský monarcha, jenž silou vlastních paží přemohl dva lvy, kteří naň současně útočili, Brennus, Gal, jenž dovedl okovati vlastního koně a byl schopen ovládnouti Řím, Rollo mořský král, jenž dovedl kormidlovati vlastní svůj koráb v nejdivočejších vodách a přistál v Normandii, aby tu založil pořádek a vyhlásil zákony, jež nyní jsou přijaty na celém světě, Vilém, dobyvatel Anglie, lovec, jehož luk byl nejsilnější mezi luky té doby, Vilém Oranžský, lovec, rybář, sportovník, jezdec, ochránce osudů celé britské říše, Washington, lovec, zálesák, hraničář, farmář a vojenský skaut, jenž dovedl běhati, zápasiti, poroučeti i poslouchati, Abraham Lincoln, lovec, zákopník, zálesák, dřevorubec, farmář a celá řada jmen ze Svatyně Slávy, všichni svědčí o té pravdě, že, ať v lese nebo na farmě, podstatou jejich výchovy bylo ovládnutí denních překážek života, překážek, které volají po zručnosti a znalosti přírody, síle a pevnosti, vlastnostech, jež se vždy zdvojnásobí, když se jich užívá.

Tak tomu bylo v nejdávnějších dnech člověka pří zakládání lidských osad, a dnes a vždy tomu tak bude. Neboť jako Lesní Moudrost byla přirozenou školou člověka, když jej vytesávala z hrubého materiálu, tak jest beze sporu též přirozenou školou pro dnešního chlapce. Věci, jež podněcuje a udržuje v síle, jsou věci, jež ručí za úspěch v životě, ať už se vrhne hoch kamkoliv.

Dnešní junák nestuduje stopu, aby viděl, která zvířata šla píti, nebo neklade ucho k zemi, aby poznal, přichází-li stádo býků; avšak ví, že v městě telefonní kniha je klíčem obchodního světa. Nečichá vítr, aby poznal, kde hoří džungle, ale ví, kde jest požární automat, a jak udělati poplach, Nedívá se nahoru a dolů po proudu nebo proti proudu, než jej přeplave, po krokodilech, ale přehlíží oběma směry než překročí ulici, Nepotřebuje studovati zářezy na kmenech, aby ho dovedly do tábora, ale všímá si názvu ulice, když jde kolem rohu a uprostřed hluku a vřavy neztratí hlavu a zná svou cestu, jako jeho předchůdci si zachovali rozvahu uprostřed splašeného stáda, jinak by sami nebyli měli potomků. Přijímá požehnané dědictví oněch dávných dnů. Jest zdráv, a ví jak žíti, aby měl překypující sílu, V jeho přirozenosti jest učiti se také stromům a rostlinám a rozuměti poselství každého pípnutí v polích a lesích. A. poněvadž je miluje, chrání tyto krásné věci své vlastí, Všímá si divů nebes a jest dojat kouzlem hvězd. 5) Ví, kde tábořit, jak spát, jak vařit, jak žíti pohodlně v primitivních podmínkách, A vycvičen v zapomenuté hře kmene, jest vděkuplný doma a účinlivý stejně k mladším dětem a jiným lidem. Tichá vytrvalost vzešlá z mnohého úsilí, učí ho setkati se s přítelem nebo nepřítelem, radostí nebo nebezpečím, prostě a statečně. Ať je situace jeho jakákoli, koná své nejlepší, pamětliv přítomnosti Velkého Ducha a ctí Ho svým životem.

To jsou věci, jež Lesní Moudrost vložila v nás od počátku – jest to ve své podstatě Dokonalé Mužství (Čisté Lidství) a jsou to věci, jež vždycky se mohou dnes znova projeviti na vyzvání této Moudrosti.

Ernest Thompson Seton

ÚNOR — MĚSÍC HLADU.

Měsíc hladu — zdá se, že jím opravdu bude letošní únor. Snad teprve teď přijde sníh a zima dospěje svého vrcholku. Až mráz v noci zapraská pod nohami i těch nejmenších chodců, srazí je k zemi vysíleny. Zima je zlá, to vědí zvířata, Tolik jich hyne a tolik se jí vyhýbají. Vždyť u nás zůstane jen pár věrných. Ostatní zalezou do země nebo se odstěhují tam, kde je tepleji. Je to zvláštní, že koroptev, datel, tetřev se u nás zdrží přes zimu a nevíme jak si to vysvětlit, že ledová doba je nenaučila aspoň býti stěhovavými. Všimněte si dobře, kteří ptáci tu zůstali, Mírný podzim a leden skoro jarní je snad zlákal. Někdy to bývají neduživci, kteří se nepustí na nebezpečnou cestu. Možno též, že v ptačí rodině jsou podivíni a inversní povahy, jejichž pudy jsou jiné než pudy ostatních členů rodiny a národa. Jsou snad jednotlivci, kteří se nestěhují proto, že se jim to nelíbí, že nic je k tomu nenutká,

Je známo, že starší pěnkavy samečkové často u nás zůstávají přes zimu. Ale podobně červenky, zvonkové, konipasové, stehlíci. Viděli jste letos některé z těchto ptáků?

Zatím už pomalu se někteří první zvěstovatelé jara vrátí, Dávejte si pozor: kdo uvidí prvého skřivana a prvého špačka?

Zapisujte si to všecko. Takovéto fenologické zápisky z různých krajin republiky velmi poslouží vám i vědě. Pište nám, co jste pozorovali!

Luňáci, doupňáci a řivnáči se vrací z jihu. Na sever táhnou: husa šedá, různé druhy kachen, Nad sněhovými pláněmi strhne se leckdy tragedie, již zaviní krahujec neb sokol stěhovavý; káně se přiživí. Čejky v rybníkatých krajinách začínají vřískavé své „kniha“, poštolky nad rolemi své „klikli“, kos na pokrajích lesů ozývá se směleji a radostněji takže třeba to byl měsíc hladu, je také měsícem ladění si hlásků pro příští zázračné probuzení, A není tedy v únoru tak smutno. Předzvěsti jara! Snad vede se ubohému ledňáčkovi teď hůř, poněvadž není co polapit ve vodě, jež zamrzla, ale larva nějaká se tu a tam přece najde a on vydrží. Pak když nad břehem v teplý svít paprsků slunečních vylétávají drobné mušky, muchnice, komáři — to v únoru vždy se stává — není už pochyby, že hlad je zažehnán a že s hojností přichází i rozmanitost, krása a veselí. 6)

Pro malého přírodopisce je teď výhodný okamžik, aby hledal pod kameny, v roklích, pod zemí a na stromech kukly různého hmyzu. Vždy se mu vyplatí, poznamenati datum a místo do zápisníku, vzíti si je domů, doma pak jim upraviti příhodnou krabici a podobně, aby byl svědkem co se zrodí z toho zdánlivě mrtvého tělíska zajímavého a krásného. Pohodlně si pak malého tvorečka popíše, nakreslí a — pustí do přírody, Kdo nemá zahrádku a nezařídí si svoje hmyzí vivarium po vzoru Fabra, tomu doporučuji pořídit si takové housenice a pěstovat z vajíček a kukel tyto nejrozmanitější pozemské tvory.

V únoru se junák může přichystat k velkolepému dílu: roubování. Z pláněte utvořit ušlechtilý druh, to je v rukou člověka. Stromy dovedeme zmlazovat a můžeme docílit přímo zázraků! Proto Junáci, naučte se to. Od polovice února do polovice března je nejlepší doba roubování a zmlazování keřů a stromů. Třešňové rouby si opatřme před 15. únorem, Vždy musíme mít rouby nařezány nějaký den před upotřebením.

Řízky keřů si opatřme a sázejme, když nemrzne.

V únoru můžeme sít mrkev, petržel, špenát, chřest. Kolem kluboven skautských a kolem stálých táborů zakládejte zelinářské zahrádky pro svou potřebu, až budete tábořit.

Strážci keřů, vysazujte nyní „živé ploty“ (Viz 1. č.: „Ochrana přírody“).

V přírodě hledejte ony odvážlivce, kteří v době mrazu a hladu, rozehřáli se láskou, krásnou a svatou pohlavní láskou, až vykvetly jim hlavičky bíle. Co je krásnějšího v únoru než pole sněženek neb bledulí někde v lese. Nebo velké zelenavé květy čemeřic mezi hnědým mrzutým listím!

A kdybyste si zašli v tyto chmurné dny bez víry do zahrady nějakého opravdu moderního zahradníka, jemuž nejsou tajny zázračné objevy květin únorových, až z dalekého Amuru nebo z vysokých hor Makedonie k nám přinesených, a kdybyste zapadli okem do záhonů, kde teď skoro ještě ve sněhu kvetou žluté hvězdy Hlaváčků (Adonis), s mrazem a sněhem zápasí maličké pestré i bílé Šafrány (Crocus), nacházející se přímo v ekstasi květů, bude se vám to zdáti zde slavností a ani zrakům svým nebudete chtít věřit. A pak si budete slibovat, že si zahrádku opatříte stůj co stůj — že bez zahrádky nebudete mocí býti ani živi, Hle, jaký ráj člověk může si na zemi stvořit, 40—50 keřů kvete v měsících sněhu v zahradách, Jak si tím prodloužíte život, oč bohatší a plnější bude každý váš rok, když už v únoru budete se těšit tolika radostem země, která čekala jen na váš pokyn. Březen vás přímo zahrne jásotem barev. Musíte už na to teď myslit. I v oknech vašich, Už jste si teď v únoru dali napučet pod skleněným příklopem hlízy begoníí a gloxynii? Nemeškejte!

Balú

Snad budou lidé časem také stále lépe poznávati, že i v životě lidí všechno velké povstává a bývá zajištěno ne velkým hřmotem a obrovským vzplanutím, nýbrž trpělivou věrnou prací v malém.

Foerster: Sebevýchova.

7)

KNIHA STOP.

Dovedeš čísti?

To se rozumí, že ano. Dovedeš čísti tištěné písmo. Ale dovedeš čísti písmena velké knihy, která se zove „Knihou Stop?” Nejstarší knihou na světě je „Kniha stop“. Stránky její jsou vždycky otevřeny. Všude v každé krajině. Jakkoli jest kniha stará, tisk její je vždycky nový, vždycky zajímavý pro toho, kdo ji dovede čísti. Jest psána písmem obrázkovým a slabikovati v ní vyžaduje obratnosti. Je v tom zajímavost hádanky, kterou máš rozluštiti.

Dovedeš ze škrábnutí v bahně a z peříčka, jež najdeš, usouditi celou tragedii, jež se odehrála v lese, kde teď stojíš?

Indián to dovede. Junák-hoch to také dovede, poněvadž chodí sám a sám lesy, hledaje, čekaje a naslouchaje.

Zvířata jsou mnohem chytřejší než my, pokud se týče čtení stop, protože my jsme to zanedbali. Sníh je nejlepší „papír”, do něhož jsou vtisknuta písmena Knihy Stop. Když sníh ulehl na krajinu, vezmi si svoji knihu záznamů a dobré oči, kresli si stopy a dělej poznámky o životě ssavců a ptáků. Musíš si dělati úsudky a zaznamenávati okolnosti tak jako črtati tužkou co vidíš. Musíš použíti svých vědomostí z přírody a lesní vědy a pomoci si svým uměním usuzovacím, abys rozluštil záhady na sněhu. Jest to věc rozumování, tážeme-li se sami sebe: Jak? Proč? Kdy a kým? Neboť nestačí jen viděti písmena, musíš je vysloviti ve větě, aby měly smysl. Tak jednáme (aniž o tom víme), když čteme tištěné knihy. Ale čísti značky stop jest mnohem těžší, poněvadž k tomu je třeba široké znalosti přírody, kterou možno získat jen stálou praksí.

Opravdovému stopaři (to jest hochu, který věc bere vážně, jak to hoši dovedou) stopování stane se zvykem. Oči vycvičeného stopaře pohlédnou na zem a všimnou si všeho, co lze viděti a vědomostí svých použije, aby četl lépe v Knize Stop, kterou mnozí čísti nedovedou.

Musíte si dáti pozor, abyste rozeznali, zda stopa nebo „znak“, který vidíte, jest starý nebo nový. Je li starý, jest setřen nebo přetisknut jinou stopou nebo úplně rozmazán některým chodcem nebo špatným počasím. Když přijdeš na starou stopu, „vzpomeň si na minulé“ a hleď se upamatovati, kdy naposledy pršelo, vypadá-li stopa jako rozmazaná deštěm.

Otisk palce každého člověka jest jiný.

Právě tak je tomu s otisky nohou; každý zanechává aspoň trochu jinou stopu. Podle šlápoty můžeš říci, je-li venkovským nebo městským člověkem, je-li velký nebo malý (dle délky kroku), je-li těžký nebo lehký (hloubkou otisku); je-li vojákem či ne (pravidelnou nebo nepravidelnou stopou); šel-li nebo běžel (jenom běžící člověk zanechává otisky prstu hluboko zaříznuté do půdy).

Měříme-li od pravé stopy k levé, můžeme odhadnouti šířku pasu a tím určiti jeho výšku, velikost a váhu. 8)

Starý člověk dělá krátké kroky a často každým krokem zarazí hůl do země, kdežto silný a mladý člověk zaráží hůl do země pouze na krok levé nohy. Někteří lidé zvedají hůl tak, že stopu její nacházíte proti každé druhé levé noze. Dle velikosti důlku můžete souditi, měl-li deštník nebo hůl. Kouřil-li, pravděpodobně naleznete sirky; najdete-li je naházeny pohromadě na chráněném místě, poznáte, že byl vítr a poznamenáte si to. Není-li větru, když nalézáte stopu, vzpomeňte si, kdy byl naposledy vítr. Byl-li po dvě hodiny, na př. od 10. hod, do poledne, můžete bezpečně říci, že člověk ten šel tudy mezi oněmi dvěmi hodinami, a poznamenáte si to také do svého zápisníku. Člověk, který něco těžkého nese, dělá hluboké stopy. Člověk s tíhou na jednom rameni (na př. levém), zanechává hlubší stopu na té straně (levé). Stopa slepcova kolísá se strany na stranu a je provázena řadou stop holí a dlouhých rýh, jak tápal holí; často stopy malého psa jsou přetisknuty stopami slepce a jeho hole. Z toho možno souditi, že ho vedl malý pes, pravděpodobně na provázku.

Jest mnoho věcí, které nám mohou býti „znameními“, jež každý skaut musí hledati.

Tak mnoho poznáme z popele ohně. Pozorujete, že není bílého popele a vzpomenete si, že dlouho, asi šest týdnů nepršelo. Všechen lehký popel byl odvát a zůstalo pouze černé uhlí. Tento oheň tedy, soudíte, byl tu založen před mnoha týdny. Je-li oheň čerstvý, bude po něm bílý popel. Ve starém ohni zůstanou jen černé uhlíky. Byl-li oheň veliký, a vidíte-li kolem mastné novinové papíry, a slupky pomerančů nebo obaly z cukrovinek, můžete být ubezpečeni, že to nebyl oheň junáků. Junák nedělá nikdy velký oheň; zanechá místo, jak bylo před jeho příchodem a odstraní všechny odpadky a papírky, spáliv je a co nespálí, zakope. Tento oheň tedy udělali nějací výletníci. Nebyli to opravdoví cestovatelé, poněvadž ti nenosí s sebou cukrovinek.

Malá věc může míti velký smysl, dovedeš-li čísti. Ale nikdo se nenaučil čtení tomu z knih. Musí jít ven a získat si zkušenosti.

John Hargrave.

ODVAHA DOBRÉHO SKAUTA.

Indiánova odvaha plyne z naprosté sebekázně. Opravdu udatný člověk nikdy nepodlehne bázní nebo úzkosti, žádosti nebo ochablosti. Jest za všech okolností pánem sama sebe. Jeho odvaha stoupá k výšinám rytířství, vlastenectví a pravého hrdinství.

„Nedopusť, aby ani zima, hlad, bolest nebo strach před utrpením, ani nebezpečí cenící na tebe své zuby, ani smrt otvírající svou tlamu, tebe odvrátila od konání dobrého skutku,“ řekl starý jeden náčelník skautovi, jenž přišel v zimě hledat bisony, aby pomohl hladovějícímu lidu.

„Duše Indiánova“ — Ohieysa

9)

NA RADOBYLU.

(Dokončení.)

Tisíc stodol na jedné straně a na druhé život i dílo takového básníka, to ani z daleka ještě nedrží misky vah v rovnováze! A přec tenkrát, v onu neblahou neděli říjnovou, byl to sám básník, který myslil víc na ty bezcenné stodoly než na nedocenitelné budoucí svoje dílo vlastní! Ve chvíli oblouzení nepravým hrdinstvím, neoprávněnou obětavostí mělo těch několik stodol v očích jeho větší hodnotu, než dar jeho genia a svatá povinnost díla.

Ne! To nebyla smrt hodná závidění! To byla smrt pro výstrahu! Mácha neměl práva takto zmrhat svůj život a své veliké dílo pro stodoly: takový život, tak vzácně obdařený nenáleží člověku samotnému, jenž jej žije (a žádný život nenáleží jen člověku, který jej žije!) – obětoval-li jej, byla to oběť nepravá.

Mládí bývá náchylno, provinit se na sobě samém a na životě takovou obětí nepravou, nemoudrým hrdinstvím, které není cností, ale hříchem a neřestí. Učte se záhy dobře lišit oběti pravé a potřebné životu (kladu života!) od nepravých a nepotřebných! Neobětujte svých sil, tím méně svého života na podporu životního zápasu, na ochranu lžihodnot! Jde-li o hmotný majetek, jejž lze kdykoli nahradit, vynaložte práci naň, nevydávejte se v nebezpečí smrti: život je hodnota tak veliká, že žádná hmotná věc, ani sebe dražší, ho převážit nemůže. Octnete-li se svodem příležitosti vykonat hrdinský čin sebeobětování, napřed dvojnásob ostře podívejte se naň: přesvědčete se vždy, není-li hodnota přinášená v oběť nepoměrně větší, než hodnota toho, čemu má být obětováno, Odmítněte a vždy pevně odmítejte mrhat nepravým hrdinstvím síly životní na věci nicotné, třebas sebe víc vám křičely do uší o jejich ceně zištnost a chytráctví jiných: ušetříte-li sil na oběti nepravé, budete tím víc jich moci vynaložit na věci pravé, na skutečné hodnoty kladu životního a buďte jisti, že přijde na určito v žití vašem chvíle, kdy bude třeba, abyste přinesli takové pravé, důvodné oběti.

Vystřízlivějte z falešného, lžiheroického romantismu, aby tím víc vám zbylo odvahy a vůle na romantism opravdový, skutečně heroický, kterého vždy bylo třeba na veliké věci života, na veliké nezištné činy pro národ, lidstvo, svět, a kterého bude jistě třeba i vám, máte-li vykonat něco znamenitého ve službě kladu životního, ve službě svobody, zdraví, rozvoje, radosti, krásy. Neobětujte se pro stodoly, když jste povolání přinést oběť chrámu člověčenstva! Nevelebte obětavost v každém případě! Nemějte ji za cosi krásného, chvály hodného bezvýjimečně. Mácha prohřešil se na sobě i díle svém, že viděl pouze jednu hodnotu – hodnotu pouhého hmotného majetku ničeného plameny a nedbal popatřit na druhou, nezměřitelně větší. Obě hodnoty vidět! Obě dvě dobře, kritickým rozumem naproti sobě zvážit: teprv po kritickém zvážení lze přinášet oběť pravou, konat hrdinství pravé, Není na světě nouze o nepravé obětí, o lžihrdinství, pro ty zahoří lidé snadno — nouze je o oběti pravé, o hrdinství pravé, kterými zdvihán je život k vyššímu kladu.

10)

Možno, že pro sluch mládeže to zazní nelibě. „Jakže? Konat hrdinství obětavosti ne vždy, kdy zahoří srdce? Konat je pouze tenkrát, kdy svolí uvažující rozum? Není to návod ke zbabělství, ke studené netečnosti, která neschopna hrdinského činu vůbec, tváří se, jako by odmítala hrdinství jakožto nepravé? Uvažovat, uvažovat tak dlouho, až by minulo všecko nebezpečí, vykonat hrdinství, ale zároveň také až by bylo veta po všem, čemu mělo být pomoženo v nouzi? Hrdinský čin vždycky vyžaduje jednání rychlého! Tu nezbývá snad vůbec času na uvažování, neřkuli na dlouhé, kritické vážení hodnot, tu třeba dát se vést, ba dát se strhnout mravním pudem, citem a důvěřovat mu plně, že vede nás cestou dobrou!“ Tak snad usoudí mládí.

Ty dobré cesty, na které nás vodívá pud a cit! Dojista, děje se tak někdy, ale ve mnoha případech bývá to jen blud a klam. Neboť tento pud a cit bývá často vznícen jen touhou zaskvět se hrdinstvím před lidmi, nikoli vykonat hrdinství pro věc samu. Bývá to hrdinství z ješitnosti, pro cizí oči, nikoli pro oči onoho tajemného Čehosi v nitře člověkově, co žene k hrdinství pravému — odejměte takovému chlubnému hrdinovi cizí oči, chtějte na něm, aby vykonal čin skrytě beze svědků, bez rudého bengálu obdivu, bez romantických kulis v devadesáti případech ze sta hrdina schladne a couvne: prozradil se jako nepravý. Každý z nás jistě měl už nevítanou příležitost, že mohl sám v sobě demaskovat takového nepravého hrdinu, v němž hrdinství bývá z většiny jen slávychtivou zbrklostí, pro niž v hořící vteřině je snadnější obětovat život, nežli pro tutéž věc udělat kousek mrzuté, sic užitečné, ale nikým neoslavované práce. Lidské oči, pohled lidských očí, opojení cizím obdivem, touha vzbudit takový obdiv bývají to, jež hnávají mladé lidi do činů

obětavosti. A opět třeba lišit: i zde může jít o činy veliké, o hrdinství pravá, která vznikají pod silou vědomí: Ty a ty oči hledí na tebe! Oči matčiny! Oči velkého učitele! Oči milované ženy nebo milenky, jež hodna je hrdiny! Oči vzácného přítele! Ale většinou chodívá tu o oči cizí, které nemají takového hlubokého významu pro bytí člověka hrdiny; o oči sic na vteřinu vzplanulé obdivem pro hrdinu, ale za chvíli k němu už obrácené s tupou netečností, ba s výsměchem a záštím nepřátelské cizoty; oči vrtkavého zástupu, jenž je a zůstává v jádře vždy vzdálen bytí a usilování člověkova, A právě takový vteřinový obdiv z očí vzdáleného zástupu bývá to, jenž mladé lidi strhuje do lžihrdinských skutků, do nepravého odhodlání obětovat třeba i život, v tu ránu, dokud hoří srdce a planou ty cizí obdivující se oči — tenkrát je pro mladého hrdinu nebezpečí, že sebe sama zradí pro nic, pro veteš bez ceny, utne ruku pro rukavici, pro stodolu zahubí velechrám.

My už neodhodláváme se tak snadno a kvapně nasadit život a obětovat se, jako za časů starých. Neodhodláváme se, protože náš celý poměr k životu od základu se proměnil, rovnou řečeno: ozdravěl. Chápeme život jinak, nežli bývalí lidé, kteří pod vlivem názorů náboženských a církevních života nevážili si dosti.

Nám je život jedinečnou, neopakovatelnou příležitostí a povinností, vykonat své pravé, kladné dílo, aby bytí lidstva jím bylo o něco 11) zdviženo, zušlechtěno, zkrásněno. Staré doby, otrávené temným náboženstvím, život popíraly, hleděly naň jako na zlo, zkoušku a trápení, slzavé údolí a vyhnanství, které bylo třeba přetrpět co možno trpně, aby za odměnu dostalo se lidem tam kdesi nad oblaky věčného života pouhé blaženosti. My dnešní už tohoto poměru ke světu a bytí pozemskému nemůžeme přijímat. Pro nás svět není rozpolcen ve dvé, jeden zde, druhý tam, nýbrž činí jednotu. Tento náš život souvisí s bytím celého Díla božího, je sám kusem Díla jeho, bude pokračovat ustavičně; smrt není jeho skončením (neboť smrti ve starém smyslu také pro nás dnešní už není), nýbrž je přechodem ze života v jedné formě do jiné formy jeho; co přijde po této naší nynější formě bytí, bude dojista také rozvíjením velikého světového Díla, bude to zase práce a dílo, nikoli věčná zahálka v jakési rajské blaženosti za nekonečného prozpěvování andělů.

Proto nemůžeme zavrhovat tento život nynější, nemůžeme chtít jej pouze passivně, oddaně, pokorně přetrpět, nýbrž právě naopak: chceme působit v něm uvědomněle kladně, naplnit v něm svoje pravé dílo. To je smysl našeho nynějšího bytí: naše pravé, dobré dílo, jež pomáhá odstraňovat negaci bytí a uskutečňovat jeho klad stále víc a výš. Toto dílo nesmí být zmařeno, život náš proto nesmí být vymrhán na nějakou bezcennost, na nějakou stodolu, třeba na papíře v lidských cifrách měla cenu kdo ví jak velikou: v číslících božích je bez ceny. Cenu v nich má pouze dobré, pravé, kladné dílo.

Jistě může takové dílo záležet i v oběti (a které dílo pravé je bez obětí?), jistě může vyústit i v obět života; ale pak to musí být opravdu obět plodná, taková, aby hodnota statku obětí zjednaného (rozumějte mravního statku, jako třeba svobody národa, vítězství spravedlnosti nad velikou křivdou) převyšovala hodnotu oběti samé. Je obětí plodnou a pravou, položil-li mladý český legionář život za osvobození celého národa, ale je lžiobětí, je zločinem proti životu, obětoval-li se student, jenž se vrhl do plamenů zachránit stodolu.

Gamma.

RABINDRANATHA TAGORA REPUBLIKA MLÁDEŽE.

Ve všem svém snažení tento velký duch Indie, jedna z nejjasnějších žijících postav světa, kterého hostila před dvěma lety také naše Praha, proniknut je indickým nacionalismem, vlastenectvím tak opačným tomu, jehož je Evropa plna a který zavinil světovou válku, že jinak si ani nezištné, ideální dílo jeho vysvětlit a mnohé spisy jeho pochopit nedovedeme. Také i škola, kterou založil v Bolpuru vzešla z toho jeho vlastenectví. Tagore jest přesvědčen, že každý národ má svou úlohu, tuto úlohu má poznat a provádět ku blahu všeho lidstva. To jest duch vyššího nacionalismu.

O národnostním problému Indie řekl Tagore: „Nerozpakuji se vysloviti, že ti, kteří jsou proniknutí mravní silou lásky, jimž nenedostává se poznání kosmické Jednoty, kteří jsou mírumilovní k svým bližním a dovedou se vmysliti v ducha druhého člověka, že ti jsou vyvolení aby určili osud budoucího století; naopak ti, kteří stále popuzují k nepokoji a boji, dohráli svou úlohu. To jest problém, 12) před nímž stojíme, a musíme, spoléhajíce na vyšší sílu v sobě, řešením tohoto problému dokázati svou lidskost, Gigantická organisace, jejímž účelem bylo potlačiti druhé, ve vývoji jejich je omeziti, pro vlastní výhody vykořistiti, nám nemůže pomoci. Naopak. Její tížící tlak, ohromný její náklad a zhoubné působení na žijící lidstvo nesmírně nás olupuje o svobodu našeho vyššího života.“

Tagore chce svým výchovným systemem v souladu s klassickou vznešenosti indického ducha přivésti vyšší hodnoty v člověku k rozvoji. Vlastenectví Tagorovo zdržuje jeho žáky, aby se neoddávali nízkým a materielním pudům, neboť vlastenectví jeho je oduševněno velikou myšlenkou lásky k lidstvu a zušlechtěno spravedlností. Je známo, že před lety britská vláda básníka Tagore povýšila do stavu šlechtického, Když však Angličani násilně potlačili nepokoje v Pendžabu, vrátil Tagore jako protest proti vládě svoje vyznamenání. Tolik jeho srdce krvácelo z pošlapání spravedlnosti!

Na cestě z Delhi do Kalkuty leží Shantiniketan u Bolpuru, kde zřídil Rabindranath svou školu. Mezi palmami týčí se vysoký dům uprostřed nepřehledné plochy velikých rýžových polí.

Před půl stoletím Tagorův otec Maharshi Deveadranath se uchýlil do tichého tohoto místa, přišed k názoru, že stálé odevzdání se pozemským věcem není dobré pro duši, jež k zabrání se v sebe potřebuje samoty. Zde vybudoval „asram“, „dům míru“, kde každý mohl nalézti klid svému srdci, mír svému duchu a radost své duši. V této kapli čtyřicet let denně konány byly modlitby. Jenom rodina a příbuzní navštěvovali „asram“, avšak po smrti svého otce přál si Tagore, aby „dům míru“ jeho otce nabyl většího vlivu.

Na místě, kde otec jeho se oddával hloubání a modlitbě, založil Rabindranath školu. Od r. 1905 je slyšeti dětské hlasy tam, kde jindy panovalo neproniknutelné ticho, Prosté, travou pokryté chýže k přenocování dětí byly postaveny vedle domků pro učitele zarostlých červenými popínavými rostlinami.

Celá škola nemá s vládou co dělat. Sbor jest neúřední a ani učitelé ani žáci nepodléhají žádnému nátlaku. Tak škola tato tvoří vřelou jednotu se svým krajem a jeho svérázem, což národnímu jejímu způsobu výchovy dodává ještě vyšší půvab. V této škole se Indie opírá sama o sebe a úplně nerušeně přichází k výrazu. Není nejmenší snahy cizorodé sem vnésti, indický ráz vykořeniti nebo o cizím cizími učiteli vyučovati. Učitelé jsou indičtí. Jsou indickými svým myšlením, svými zvyky, svým šatem, svými sympatiemi. Anglická vláda se zdráhala školu uznati, poněvadž podmínky, za kterých byla ochotna jíti jí vstříc, škola nepřijala.

„Chtěli nutiti moje děti, aby celý den jako dřevěné seděly v lavicích,“ řekl Tagore, „kdežto já shledávám daleko lepším, aby sedávaly pod stromy na rohožích. Tak stalo se, že škola je na „černé listině“ policie. Nescházelo pokusů školu potlačiti a rodiče dětí byli varování a bylo jim hrozeno.“

Avšak pronásledování učinilo školu jejímu tvůrci, jenž je pevně o tom přesvědčen, že národu svému a svému kraji přináší dílo 13) dobré, jenom dražší. Tagore nejenom Nobelovu cenu jemu udělenou, ale značný podíl z odměn za svá díla věnoval škole.

Každé ráno, když světlo mladého dne se na obzoru objeví ještě jako slabý pruh, prochází se chor mládeže, hymny zpívaje, hájem a tak jak začal den, také končí. Jak ráno tak na večer sedí jinoši a dívky čtvrt hodiny po zpěvu tiše vedle sebe, aby klidně přemýšleli o obsahu toho, co zpívali.

Dvakrát v týdnu shromaždují se ku společné bohoslužbě v kapli a Rabindranath pak sám k nim mluví a napomíná je k upřímnému životu a činné bohoslužbě, Mládež si vykonává sama všechny domácí práce a musí si svůj šat také sama práti. Ze svého středu volí výbor, jehož úkolem jest starati se o správu domu, což dříve dělal zvláštní správce; jeden z výsledků tohoto společného hospodářství byla měsíční úspora sto rupii. Tento způsob samosprávy proveden byl ve všech oborech. Učitelé rozličných tříd si volí ze svého středu na rok s možností opětné volitelnosti ředitele školy. Je tu školní řád a tresty udělují nejstarší hoši a školní soudci, kteří žáky měsíčně jsou voleni. Zvolený odvolací soud, jenž je poslední a nejvyšší instancí, rozhoduje každých čtrnáct dní konečným rozsudkem o přestupcích ve škole a při hře.

Celá obec školní žije s Indií a Indie s ní. Ví co se v Indii děje. Účastní se na indickém životě. Zpočátku byla pro školu nejpalčivější otázkou ta, jaké jsou možnosti výchovy velkého množství lidu.

Vesnice v okolí školy jsou obývány Santaly a velmi často žáci tam chodí, aby tam hráli. Když se shromáždil velký počet diváků, začnou hoši nenuceně obecenstvu vykládati o vědě, kterou právě poznávají ve škole. Tyto veřejné rozhovory daly podnět k zřízení večerní školy, v níž Tagorovi žáci vyučují.

Anglický vyslanec Ramsay Macdonald vypravuje o své návštěvě u Tagora: „Den, když jsem školu navštívil, bylo pohromadě dvanáct dětí, které seděly pod stromy a byly vyučovány. Byli to živí hoši se široce otevřenýma očima plní zápalu a života, takže nedokázali, aby seděli klidně. Všecko bylo plno míru, vše přirozeno a šťastno. Šel jsem od nich do jiného světa, kde muži vyznamenaní Oxfordskou a Cambridgeskou universitou jako kováři potili se a trápili, aby těžkými kladivy ukovali indického ducha a utvářili jej podle modelu západního, kde se člověk cítil nešťasten a stísněn, kde slyšet byl šepot ale ne radostný smích, kde nás jímá zoulalství místo aby nás plnila naděje.“

Láska, kterou studenti v Bolpuru prokazují svému Mistru hraničí ve zbožňování. Tagore sám nevyučuje, ale dny, kdy „Gurudev“, „Vznešený Mistr“, žáky navštěvuje a k nim mluví, jsou pro ně pravé svátky. Žáci hrají také divadla Tagoreova, v nichž on sám často má úlohu.

Ovzduší této školy, v níž se vychází z myšlenky světového bratrství, dýše úplně duchem svého tvůrce. Není divu, že škola tato vystavená na památku kde bydlel „velký mudrc“ Devendranath, jest středem činného života Tagorova, neboť zde vznešené myšlenky, které Tagore ve svých dílech jako poklady lidstva uložil, docházejí svého splnění.

Noto Soeroto.

14)

TANCE A HRY.

Hadí tanec.

Udělej z kamení, jež kladeš na stopu daleko od sebe „hadí“ čáru na zemi.

Drž oběma rukama vodorovně nad hlavou hůl. Skákej přes tři kameny levou nohou, tři pravou, tři levou atd. až do konce; pak se obrať, znova sleduj „hada“, skákaje týmž způsobem k východisku. Tento tanec jest velmi dobrým cvičením a jest velmi jednoduchý a pěkný, díváme-li se naň.


Propíchnouti kruh.

Opatřete si obruč, potáhněte hnědým papírem, jako buben, na jedné straně. Vezměte hole půl druhého metru dlouhé a zašpičatělé na konci. Udělejte si dlouhou dráhu, odstranivše trávu, větvičky, kamínky atd. Ve prostřed hnědého papíru namalujte bílý kroužek. Obruč roztočte, aby se rychle kutálela dolů. Běžte se strany a hleďte trefiti doprostřed a zaraziti hůl do země. Je k tomu třeba trochu obratnosti, je-li kolo v rychlém pohybu.

PŘÍSLOVÍ KMENE OMAHA.

Ukradená potrava hladu neukojí.
Nebývá milován, kdo si vypůjčuje.
Nikdo nelituje marnotratného.
Cesta lenosti vede k hanbě.
Každý si musí vyrobit své vlastní šípy.
Pěkná tvář nedělá dobrého manžela.

15)

KMENOVÉ ZŘÍZENÍ.

Poznámky k naší nové knize.

Máme v úmyslu vydati doplňkem k základní knize českého junáctví „Přírodou a životem k čistému lidství“ další příručky, jimiž by junáctví naše bylo prohloubeno a propracováno. Zatím pro nejbližší dobu chystáme ještě „Kmenovou výchovu“ a „Umění táborového života“. Budou muset býti napsány knihy o filosofii i náboženství českého junáka, ba i některé zvláštní otázky veřejně a jasně vysloveny (na př. socialismus, národnost a pod.), poněvadž ti, kteří ještě nebyli zelektrisováni proudem nového života, jaký vzbuzuje junáctví, a kteří tedy ze svého vlastního vnuknutí nepřicházejí k důsledkům, jak vyrovnati se se všemi problémy lidstva, často tápou a zavedou junáctví nesprávným směrem (na př. nejsme nejprve komunisty a pak skauty, nýbrž komunism je projevem života junáckého, jednou jeho složkou — ovšem ne marxistický).

Tyto dny dáváme do rukou svým junákům a všem přátelům samosprávy mládeže „Základy kmenového zřízení“. Je to pro nás příznačné — a zlomyslní lidé toho jistě zneužijí — že opravujeme své názory. Řekl bych správněji: vyvíjíme se. Každá pravda, než se k ní dospěje, potřebuje zkušenosti a průkopníků. Ani jedno, ani druhé o sobě nedostačí, Žili jsme mnoho a krásně, ale nepochopili jsme vždy, proč to a to právě tak mělo být a nejinak. Až přišel velký člověk, který prostě a přesvědčivě dokázal, že tak a tak je nutno tu věc řešit, že život náš sám tomu tak chtěl. Zrovna tak mnoho velkolepých myšlenek bylo vysloveno a napsáno, ale lidé jdou kolem nich jako hluší, poněvadž v duši jejich není zkušenosti, aby je na ně připoutali. Bylo to tak s námi i v kmenovém zřízení. Nejnovější řešení skautingu v Anglii (Hargrave) nám ukázalo jeho obrovský dosah. A přece to neznamená, že když jsme kdysi v příručce tolik horovali pro družinu, jako středobod junáckého života, že snad to vše bylo povrchní, neodůvodněno, nebo že nasedneme na každou vějičku. Naopak. Zůstává vše v platnosti, nikdo nepopírá že základ, nejdůležitější prvek celého hnutí, jest družina, platí o ní vše, co bylo řečeno v příručce, ale vkládáme dnes do své organisace ještě něco víc, chceme založit kmeny to jest spojení několika družin v jeden celek. Něco mezi družinami a jednotami. Kdežto v příručce stojí, že toto spojení několika družin za účelem společného života, spjaté společnými ideály a symbolikou, bývá nestálé, okamžité, příležitostné, chceme naopak z něho vytvořiti jednotku poměrně nejstálejší a nejvypracovanější. To proto, že družinky u nás bývají pravidelně malé (5 – 7) a nemají dosti pracovní schopnosti a možnosti při svém omezeném počtu členů, kdežto 15 — 20 hochů tvořívá již kmeny a v nich se dá nejlépe žít život sněmovních kruhů kolem táborových ohňů. Kmeny mohou už vytvořit táborové osady a mohou dospět k zrození určité kultury. Jsou to všechno důsledky hlubšího poznání společenského života a hlavně těkavého, mnoho podnětů a mnoho romantičnosti hledajícího života mládeže (ubozí hoši, kteří by nebyli romantiky!), který vůdce právě musí umět soustředit ve všech životních směrech a výrazech. Dokud jsme 16) měli na mysli více skauta samotáře, který studuje přírodu, učí se být praktickým, přemýšlí a medituje, stačila družinka. Teď, když chceme probudit mezi mládeží živější společenský smysl, dát mu možnost najíti svůj svéráz, zdůrazňujeme kmeny. Družinka při tom na svém významu neztratí, to bude to „kamarádstvo“, které tu vždy musí býti a které konec konců je psychologickým základem celé organisace. A kdo chce být samotářem, také se mu nebude bránit.

Kdo pochopil, jaký význam v životě junáka má tábor, jak zas v táboře sněmovní kruh, totemový kůl, kmenová rada a náčelník kmene, obřady a symboly jsou smyslem tohoto nového života, ten pochopí také, proč jsme tolik nyní zdůraznili kmen. Nikdo to však nepochopí, kdo neshlíží se s mládím, které tyto věci nejradostněji a nejplněji prožívá, kdo neuzná oné velké psychologické pravdy, že mládí je primitivní. Kmeny jsme poznali ze života primitivních národů (neříkáme divokých ani barbarských, jsou v mnohém ohledu, zejména mravním, nad námi), A tak život mladých let vracíme přirozeným pudům člověka, docela podle zákonů vývojezpytu. Jsme jistě na dobré cestě a nestačíme stále zdůrazňovat, že chlapec je chlapec, děvče je děvče, a že to nejsou dospělí lidé, zejména že je hříchem narážet život mládeže na formy dnešní civilisace nebo na theorie různých reformátorů společnosti, kteří obyčejně dál nevidí než k hranicím materialistického pojímání světa století devatenáctého. Sociální formy dospělých budou budovány snad z jiných principů než u mládeže, jisto však je že život mládeže má vésti k šťastnému životu dospělých a že právě v tomto životě mládeže třeba uvolniti všechny přirozené pudy a vlastnosti, aby tato generace sama jednou byla schopna jinak žít, než žijeme my. Je jisto, že musíme vyvolat kulturu mládí a nechat volnost mládeži, aby žila svůj život, který snad se utváří docela jinak nežli my si myslíme. Konec konců nic nám nesmí býti dogmatem, Zejména musíme uznat, že to čím dosud socialismus byl řešen, ať už to jest kooperativní družstevnictví nebo marxism (komunism není třeba spojovat vždy s marxismem), nebo jiné formy, vždy to bylo západnické řešení, že Kropotkin ani Bakunin sami nebyli svými theoriemi opravdu ruské duše, a že zde duše slovanská teprve promluví. Proto potřebujeme tolik svobody pro organisaci mládeže. Dnes jsme v té organisací se dostali velmi daleko, ale nemůžeme říci, že jsme s ní hotovi. Ba, tane mi na mysli teď zas mnoho nových podnětů ze studia slovanství a zdá se mi, že zakotvíme asi hodně na východě. Bude to radostná práce takto prohlubovat stále svoje poznání. Junák, jak stojí v našem zákonu, je-li mužem, „nesetrvá dogmaticky a konservativně na svém názoru, nýbrž hledí jej stále rozšířit a prohloubit“. Z toho plyne: názor možno měnit, předchází-li poznání,

Junáctví je život, Proto nemůže zkostnatět ve formy neměnné, v dogmatické formulky a obřady. Na to pozor! Naše obřadnictví by mnohého mohlo klamat, komu není znám duch junáctví. Formulky obyčejně se tvoří tam, kde už se nežije, proto ani obřady naše nemohou míti ráz církevních obřadů, poněvadž mohou leda býti projevy života a druhý den mohou zas býti jiné. A tak je tomu i se společenskou strukturou, která nemůže býti mrtvá, ale den ze dne se bude vyvíjet, tam kde se žije — v kmenech.

Miloš Seifert.

17)

Z DUŠEVNÍ DÍLNY NAŠICH JUNÁKŮ.

LESNÍ SNĚM.

(Dokončení.)

Bude-li v řekách málo vody, v létě počne voda zahnívati a povstanou velké nemoce, které budou hubiti lidi, tak jako hubí velké mory někdy nás.

On se ale bude bránit, vyrábět ochranné prostředky proti nemocem, ale při tom se hubí jiným způsobem, proti kteréžto záhubě se nebrání, kouří smrduté listy, pije ohavné nápoje, po kterých se sice chvíli veselí, ale potom veselí dvojnásob splácí smutkem a hubí se sterými vášněmi a výstředním životem.

Tak bude lidstvo pomalu vymírat, až posléze zde nezůstane žádný ze zlého pokolení. Potom příroda zase vstane, některý zapomenutý strom rozšíří semena po celém kraji, za mnoho a mnoho let se vše zazelená, příroda zašumí svým hustým hávem a zvolá: “Já jsem to pravé, co nemůže žádný v sobě zapřít a nad čím ještě žádný nezvítězil, Tím bude pomsta dokonána. To byl odkaz mého otce.”

Potom se rozpomínal starý Hau, že také on slyšel toto proroctví lesa, že má naději, že některý člověk, žijící až dosaváde daleko v neustálém styku s přírodou, přijde a obnoví zase harmonií přírody, zvířat a lidí.

A k tomu rychle dodal: „Musím vám, bratři, pověděli, že takovíto lidé povstali, kteří plní zákon lesa, hledí jej pochopiti, nevraždí a žijí v míru s námi a se vší přírodou. Jejich heslo je: „Na stráž”, na stráž, aby se příroda nezničila a nenastala taková zkáza, o které jste slyšeli. A vlci vyli nové poselství po všech lesích a skalách a les k tomu přizvukoval svým šuměním, svou věčnou harmonií tónu a svým věčným neklidem.

28./III. 1922. V. Ž. (16 let.)

ŘEKA.

Řeka mi připadá jako životem štvaný člověk. Někdy jásá, zpívá, jindy zase zuří a pláče. Každý rozumí její mluvě jinak.

Byl krásný letní večer. Seděla jsem na břehu řeky a naslouchala jsem jejímu hukotu. Zpívala o kráse života, o radostech mládí, o lásce a o bratrství, Její zpěv hřál v srdci. Do půlnoci jsem jí naslouchala a ta píseň se mi někdy ozvala v duší i v chmurné škole.

Po roce bez naděje, bez ideálů a bez lásky seděla jsem opět u řeky. Řeka divě hučela, z její písně ozývaly se výkřiky neštěstí a jásot Smrti. Dlouhá a hrozná byla píseň řeky. Pomalu se ale řeka utišovala a najednou zpívala tak krásně, tiše a jemně. Tak snad zní matčina ukolébavka nad kolébkou děcka, které má ráda. Nevím sice, jak zní, neb mně ji nikdo nezpíval, ale představuji si to tak. Odcházela jsem obdarována. Řeka mě totiž naučila plakat.

Taffy (15 let.)

MŮJ WIGWAM.

Dne 19. měsíce blesků po návratu z krásné doliny v Nízkých Tatrách, připadl jsem na myšlenku zařídit si svůj domov, aby mi připomínal život v lese, Což abych si postavil „wigwam"? Ano, to udělám! Ale kde? Abych nebyl zbytečně rušen, řekl jsem si, bude nejvhodnější přesídlit na půdu. Sláva! Zařídím se na půdě Již druhý den ráno jsem se dal do čištění, vymetání a upravování půdy, Udělal jsem si stěny ze starých skříní a mezi ně vložených prken. Vchod tvoří stahovací opona. Na jednu stěnu namaloval jsem Indiána na koni, na druhou dva tančící Indiány a na třetí jsem rozvěsil indiánské nářadí. Je tam „kiri“ (zbraň), laso, čelenka, brašna z lýka, kožený váček s mým „amuletem“, péra z různých ptáků a jiné ozdůbky, také dvě tatranské hole. Také mám ve svém wigwamu vycpaného racka. Našel jsem ho jednou mrtvého plovati po Orlicí i vycpal jsem si jej. V jedné skříní mám knihovničku, ve druhé potřeby k malování, ve třetí nástroje, Na jedné poličce na stěně mám sbírku nerostů a j. věcí z přírody. Za stolek mi slouží bedna pobitá sametem. Na ní mám psací potřeby a uvnitř věcí k vaření (samovar). — Tak asi vyhlíží můj „wigwam“, v němž trávím mnoho volných chvil, a kde žiji primitivním životem uprostřed věcí mně milých.

L. N. v Králové Hradci (14 let)

18)

JAK ŽIJEME.

Kmen v Žebráce hlásí novou družinu.

Ve Veleslavíně u Prahy založen kmen 24. ledna 1923.

V Moravské Ostravě vzniklo několik nových kmenů (celkem 60 členů), kteří budou tvořit vlastní jednotu jménem „Táboritů“. Hledání krásného smyslu života v duchu „božích bojovníků“ husitských přivedlo je k nám. Kéž by jejich mravní silou povstalo v našich řadách mnoho opravdových bojovníků za pravdu a krásu života!

Pražská župa naší Ligy pořádá v měsíci únoru rozhovory o junáctví ve Skautském domově. Řídí br. Fišer. Naše junáctví dotýká se tolik všech stránek života, že je důležito znova a znova si ujasňovat jeho dosah mravní a filosofický.

O „Vatře“ pochvalně se zmínily „Čsl. Noviny“ a „Dělnické Divadlo"!


Z NÁČELNICTVA ZÁLESÁCKÉ LIGY.

Dne 12. února je tomu rok co jsme my „Psohlavci“ založili českou „Woodcraft League“ — Ligu Lesní Moudrosti — Zálesáckou Ligu Čsl. Nechť žádný kmen neopomene slavností v sněmovním kruhu připomenout si tuto nejvýznamnější událost v dějinách českého junáctví.

Diapositivy k přednáškám (I. serie) jsou již hotovy. Na 100 nových diapositivů ze života našich junáků zhotovil br. archivář. Tyto obrázky se kmenům půjčují za podmínek sdělených oběžníkem. Také promítací stroj můžeme zaopatřiti, Přednáškami musíme získávat porozumění pro svou práci a své myšlenky ve veřejnosti. Ještě je vhodná doba! Jen cílevědomou, houževnatou prací můžeme proniknouti.

Statistické archy ještě některé kmeny nevyplnily. Učiňte tak ihned. Legitimace nemůže jednatel vydávat bez fotografie. Pošlete je zároveň s osob. výkazem.

Vypisujeme subskripci po 5 Kč na vydání brožurky Ernesta Thompsona Setona: „Dvanáct tajemství lesa“. Pošle-li každý náš člen 5 Kč, budeme si moci vydati tuto knížečku, která se bude moci hrdě řadit ke knize „Duch lesů“. Shánějte mezi svými známými, abyste umožnili tento důležitý náš podnik!

Nechť si každý junák koupí „Základy kmenového zřízení", prvou knihu našeho nákladu. Podporujte vlastní podnik!

Sněm Federace Čsl. Skautů, který byl chystán na letošní jaro, je odložen na příští rok Sněm naší Ligy bude proto jistě o velikonocích. Vice o tom v oběžníku a v březnovém čísle. Připravujte se na výstavku a závody (lesního rázu).



Neopomeňte si obnovit předplatné 10 Kč na druhé pololetí »VATRY«.


19)

KNIHY.

„Přírodou a životem k čistému lidství“, kniha českého junáctví, z péra Miloše Seiferta, ve čtyřech tisících exemplářích rozešla se po vlastech českých. Bude brzy rozebrána. Opatř si ji každý. Není dobrým junákem naším, kdo knihu tuto si neopatří a ji nestuduje. Musíme znáti dobře svůj program, zásady a cíle! Kniha je úžasné levná, 576 stran a na 100 obrázků za 25 Kč (pro junáky). Jedině Dědictví Komenského nezdražilo knihy!

Osvobozené mládí. Napsal Miloš Seifert. V knihovně „Pro dítě“ vydal „Melantrich“ — Praha. Právě vyšlo!

Čtěte tuto ze srdce vytrysklou obžalobu dnešní školy a nadšené hlásání nové junácké školy, jež osvobodí mládež od útisku starých generací a dá vzklíčit v národě životu novému. Kniha ukazuje, jak junáctví jest jedinou výchovou, jež odpovídá povaze mládí a jak ideálně řeší všechny problémy školy!

Základy kmenového zřízení. Organisace Zálesácké Ligy a návrh samosprávy mládeže, Objednejte u jednatele!


Gymnasion. Napsal Frant. Novotný. V knihovně „Okna“ (nakl. Gustav Voleský — Vinohrady) za Kč 6,50.

Znamenitá kniha, třebas ji psal klassický filolog a třebas podklad k výkladu kultury antické dává mu řecká etymologie. Ale zde opravdu poznáváme kulturu řeckou a vidíme, jak je ubohým balastem, ba zločinem, děti na gymnasiích naších mořit mrtvými řečmi, poněvadž je k tomu třeba daleko více a jiného studia, aby kulturu poznali, Junácký život v přírodě nás více sblíží s antikou než všechna gymnasia, poněvadž antika není žádná učenost, ale život. Je to ironie! Jeden z obhájců klassického vzdělání na stř. školách, když začne mluvit o antické kultuře, poráží klassické slovíčkářství na školách a dokazuje, že patří odborníkům, aby nám z něho odhalili obraz života, který nám všeobecně jest užitečný. A ještě jeden důsledek z toho odhalení antiky, ke kterému přichází sám autor: kultura tehdejší jest diametricky vzdálená dnešní, ba celé založení Řeků bylo jiné než naše — jejich pojem stálosti, konservativnost jejich ideologie dokonalosti — což tvoří podstatu jejích myšlenky života i tvorby — jsou u nás nemožné a také ne žádoucí. Zdá se, že jsme se vyvinuli k docela jinému druhu lidí a buďme rádi jací jsme!

OTÁZKY.

Může být družina bez vůdce? Jak vyplnit přihlášku do obce? Žijeme tak již čtvrt roku a tento způsob života zdá se nám nejideálnější. Poraďte!

Odpověď. Zásadně to není doporučitelné pro junácký výcvik. V kmeni náčelník musí býti, máme-li svůj primitivní život v lese přivést k rozkvětu. V družině nastal u vás asi ten zvláštní případ, že jste všechny dospělé dívky, kamarádky; je vás hrstka a dobře si rozumíte, žijete stále společně, pohromadě, takže se obejdete bez stálého vůdce. Ale jistě kde šlo o výcvik, hru, pořadatelství, musel být někdo kdo určuje, rozhoduje, zastupuje vás, mluví za vás — zkrátka měly jste vůdkyni třeba jen den, týden, a pak zas jinou. Jedna z družiny musí býti zodpovědna za plnění našeho programu kmeni, zastupuje družinu v kmenové radě, to jest vaše důvěrnice, vůdkyně. V každém případě zařiďte si to tak, aby se vám ideálně žilo. 20)

ZÁLESÁCKÁ LIGA ČESKOSLOVENSKÁ
Československá Obec Junácká Psohlavců a Horních Chlapců
Miloš Seifert, náčelník — Praha II. Salmovská 16.
Jan Böhm, jednatel — Praha-Michle, Havlíčkova 239.

Únor — hladový měsíc č V.

Emerson, Rek. — Rok Zálesácké Ligy. — Seton, Lesní Moudrost. — Balú, Unor, měsíc hladu. — Hargrave, Kniha Stop. — Gamma, Na Radobylu. — Rabindranatha Tagora republika mládeže. — Tance a hry. — Miloš Seifert, Kmenové zřízení. — Z duševní dílny našich junáků. — Jak žijeme. — Z náčelnictva Zálesácké Ligy.

Obálka: Praktičtí idealisti. — Naše knihy. — Nová kniha. — Otázky. — Obsah.

Obrázky v tekstu: Hadí tanec. — Propíchnouti kruh.


THE WOODCRAFT LEAGUE OF CZECHOSLOVAKIA

Miloš Seifert, President and Chief — Praha II, Salmovská 16.

Jan Böhm, Executive Secretary — Praha-Michle 239.


The fire of woodcraft” no. 5. February, the hunger moon (contents): Emerson, The hero. — An year of the Woodcraft League of Czechoslovakia. — Seton, The Woodcraft. — Balú, February, the

hunger moon. — Hargrave, The book of trails — (Gamma, On the Radobyl. — The republic of youth (Rabindranath Tagore). — Dances and games, — Miloš Seifert, The tribal form. — Some essays by our boys and girls. — How do we live. — From the headguarters of the Woodcraft League of Czechoslovakia.

The cover: The practic idealists (Holland). — Our books. — A new book. — The guery sign. — Contents.

Illustrations: The snake dance. — „Stick the ring“.


Vatra zálesáckého junáctví, Měsíčník Zálesácké Ligy Československé (Psohlavci). Vychází počátkem každého měsíce mimo červenec a srpen, ročně 10 čísel. Předplatné na půl roku 10 Kč, číslo (16 str.) za 2 Kč. Redaktor Miloš Seifert, Praha II. Salmovská 16. Administrace Jindřich Vaněček, Praha II., Vyšehradská 6. Nákladem Zálesácké Ligy Čsl. Tiskne Beníško a spol., Plzeň.