Vatra r. 1 č. 4 (časopis LLM)
1)
2)== WOLNE HARCERSTWO W POLSCE. ==
Pewne objavy dadzą się zauwažyć w ruchu skautowym całego świata, w każdym kraju. Da się nawet przeprowadzić podział zrzeszeń harcerskich na pewne typy: Pfadfinderstwo: skauting zmilitaryzowany, nawet w formie, egoistyczny pod względem narodowościovym. Skauting Baden-Powellowski: unika militaryzmu formalnego, ale zorganizowany jest centralistycznie, sluży imperjalizmowi. Wszędzie jednak musi pojawić się reakcja przeciw takiemu pojmowaniu skautingu, a jej wyrazem jest: ruch Woodcraftu:
W Polsce przez dlugi czas udało się uniknąć rozłamów w ruchu harcerskim, a próba »czerwonego skautingu« w 1914 w Krakowie nie miała wielkiego powodzenia. Mimo podziału Polski na 3 zabory, rosyjski, austrjacki i niemiecki, ruch harcerski tworzył jedna całość ideową i ma bardzo wiełkie zaslugi w walce narodu polskiego z przemocą carską i cesarską.
Dopiero po ukonczeniu wojny zaczęly się coraz silniej przejawiać w harcerstwie, które utworzyło »Związek Harcerstwa Polskiego«, tendencje sprzeczne z naturalnemi potrzebami młodzieźy. Harcerstwo zaczęło przybierać charakter organizacji scentralizowanej i formalistycznej, zatracało charakter ruchu młodzieźy, poczał się wkradać militaryzm, a w kwestji stosunku do innych narodów, do »wszechludzkiej gromady« zaimowało stanowisko egoistyczne.
Przeciwko temu budzila się reakcja, coraz silniejsza. Ruch ten zwany jest »Wolnem Harcerstwem«, i nie zmierza do tworzenia nowej organizacji harcerskiej, lecz – w miarę możności — do przetworzenia i ulepszenia zrzeszenia juź istniejącego. Powstał on zupełnie niezaleźnie i bez wiedzy o podobnym kierunku w innych krajach; pierwsze wiadomości o ruchu Woodcraft otrzymaliśmy przed ½ rokiem. Wolne Harcerstvo sprawilo, iž w harcerstwie polskiem dokonał się juź pewien zwrot ku decentralizacji, osłabenie militaryzmu, życiu leśnemu. A toli nie zgadzamy się jeszcze, o ile chodzi o stosunki międzynarodowe o stosunek do klasy pracującej itd.
Wolne Harcerstvo wydaje od 1. XI. 1921 swe własne pismo »Płomienie« w Krakowie, które stalo się sztandarem tego nowego ruchu. Oprócz tego powstalo kilka czasopisu prowincjonalnych o podobnym charakterze. Nadto wydaliśmy szereg broszur, przedewszystkiem 6 »Listów do Starszych Harcerzy«, poświęnconych zagadnieniom ideowym i programowym.
Wolne Harcerstvo opiera cały ruch harcerski na życiu wśród przyrody, w lasach i polach, wzorowanem na życiu Indjan lub Słowian. Opowiada się precziw wszelkiej formalistyce, centralizmowi i militaryzmowi, i dąźy do jak największego rozwoju ruchu młodzieźy i swobodnego życia młodzieźy. W stosunkach miedzynarodowych, opowiada się za bezwzględnem braterstwem narodów, opartem na zasadach sprawiedliwości politycznej i socjalnej. Zwraca uwagę młodzieźy na kwestje społeczne, a działając glównie wśród młodzieźy inteligenckiej, wskazuje jej konieczność współpracy z młodzieźą robotniczą i chłopską.
Jedną z najtrudniejszych jest w Polsce kwestja narodowościowa. I tu dąźymy do wzpółpracy z demokratyczną młodzieźą innych narodowości w Polsce, czego nie chce podjąć szowinistyczny »Związek Harcerstwa Polskiego«. Utrzymujemy przyjasne stosunki z hacerzami polskimi pochodzenia źydowskiego (Stowarzyszenie »Harcerz Polski« w Lodzi.), z skautami źydowskimi (»Haszomer Hacair« w Polsce) i z rewolucyjną młodzieźą niemiecką (Arbeitsamt der Jugendbewegung in Polen). Równiež utrzymujemy stosunki z skautami ukraińskimi w Polsce (Ukraińskij Plastowyj Uład), ale ci są przewaźnie szowinistycznie nastrojeni. W ten więc sposób staramy sie realisować zasade miedzynarodowego bratrstwa skautowego.
Ruch nasz wzbudził źywy odgłos, około 60 pism notowalo nasze czasopismo i nasz ruch. »Związek Harcerstwa Polskiego« wydał okólnik, zakazujący swym harcerzom kolportowania naszego pisma. Zjazd Wolnego Harcerstva w Machocicach pod Kielcami w dn. 29.–30. VI. 1922, na który zaprosiłiśmy i czlonków Naczelnictwa ZHP, wykazał wyroźni reźni w poglądach.
Jace juź wspomniałem, harcerstwo polskie skupia niemal wyłącznie młodzieź szkołną, inteligencką. Obecnie przystępujemy do tworzenia »Harcerstwa Socjalistycznego« wśród młodzieźy robotniczej.
Wszystkim czeskim zalesakom serdeczne pozdrowienia!
Kraków. 1. 1. 1923.
Otiskujeme v originále, poněvadž každý Čech polštině snadno porozumí a je to v zájmu slovanské vzájemnosti, abychom se snažili rozuměti si.
I v Polsku brzdí krásnou myšlenku skautingu Svaz podobný našemu a bratří naši tam mají už také dost trpkých zkušeností. Ale my se radujeme, že svítá!
3)
TAJEMSTVÍ OHNĚ.
Tajemství ohně! Osvobozující!
Zářící symbole Všudypřítomného!
Hrdě dechnuti síly! Objetí změněné v světlo!
Pnoucí se k výši!
Iluse barev sesutá v jediný požár!
Jazyky zářící nad hlavami svatých!
Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí
kvetoucí slávou přechodů z viditelného v neviditelné!
Hle, duše silných bloudi v alejích vašich svou láskou
a jako milostná píseň zvoní jim šepot usmání vašich,
plameny, přátelé nového větru!
Vítězní ve vás zapalují své pochodně pro soumraky příštího času,
a bolest tisíců tam bloudi a láme vaše krvavé, chvící se květy,
a nahýma rukama vytrhává ze žhavé koruny jejích listí jak z růží,
a hází je změněné v světlo a vůni
na cestu duší.
4)
ODMĚNA.
Po skalní stezce běžel mladík, drápaje se přes balvany, skákaje přes rozsedliny. Když doběhl vrcholu, nezastavil se, aby se podíval kolem na vzdálené pahorky a lesklá jezera ležící dole. Rychle sestupoval do údolí. Tmavými roklinami se prodíral, kde stinnými místy a po třpytivých kamenech hučela voda. Pak se dal lesem a širými bažinami. Jeden den, dva dny, jednu noc, dvě noci spěchal Pheidippides horami, jež se rozkládají mezi Athenami a Spartou. Na moři nedaleko Athen uzřel pestré loďstvo. Peršané přitáhli v tisícihlavých vojích a podmanili si cestou řecké ostrovy. A nyní vylodili obrovskou moc mužů a ti čekají na planině Marathonské, dvacet dvě míle od města Athen. Správci Athen řekli: „Potřebujeme pomoci hrdinných mužů Spartanských. Pošleme rychlonohého Pheidippida s poselstvím a oni přijdou a půjdou s námi proti tomuto nepříteli z Asie.“
Celý zaprášený, žíznivý a hladový, a s nohama rozdrásanýma, doběhl Pheidippides do Sparty. Když správci města se shromáždili, mladík řekl: „O muži spartanští! Peršané přišli, Chtějí udělati z Atheňanů otroky a květ drahé naší vlastí zvadne a zhyne. Ale nikoli; vy Sparťané nebudete tupě a zarputile se na to dívati, jak Atheny umírají? Odpovězte mně rychle. Jakou pošlete pomoc? Moje nohy jsou ještě dosti silny, aby pádily nazpět — och, poběžím jako blesk — a donesly zvěst o vašem příchodu do Athen!“
Sparťané se podívali na Pheidippida a každý na sebe. Někteří mlčeli, někteří bručeli, někteří se smáli. Začali uvažovat, rozmlouvat; kdežto mladík stál čekaje — třesa se jako oheň, jenž má zapáliti suché dříví. Jeden z předních mužů pak řekl: „Mladíku, nesmíme býti ukvapení a pošetilí. Musíme si věc rozmysliti. Ostatně, vy víte, že my nikdy nejdeme do války, když jest vidět jen půl měsíce. Až měsíc bude v úplňku na večerní obloze, bude dosti času se rozhodnouti. Do té doby — bude to jenom tři nebo čtyři dny — nemůžeme dáti vám odpovědi.“
Jaké výmluvy! Jaké vytáčky! Nikoli! Spartě to nepůsobí žádnou starost, aby pomohla Atheňanům v jejich neštěstí. Pheidippides by byl málem padl na zem studem a zoufalstvím. Ale musí to Atheňanům oznámit! Nezůstal ani, aby řekl Sparťanům slovíčko hněvu. Běžel opět přes kopce a pláně, nabíraje cestu lesy, brodě se potoky, těžce oddychuje, zapocen, sténaje.
„Ah,“ naříkal, když se drápal kamenitou cestou, „už nebude žádný Řek nositi korunu z dubového listí, olivového listí nebo z vavřínu. Otroci nemohou nositi koruny. Nemohu se dívati na tak falešné lidi jako jsou Spartani nebo na otroky jako budeme my Atheňané. Budu se raději dívati na tyto divoké, kosmaté hory Parnasu.“
Co to? Co to je v roklině skály? Co je to tato divná bytost, jež sedí tam mezi visícím břečťanem a mechatými kameny? Jest to koza nebo jest to člověk, nebo je to na půl člověk, na půl koza? Jest to bůh Pan? Ano; jest to bůh Pan. Pan má rohy kozí, rostoucí mu na čele. Kroutící se jeho vous splývá mu na prsa. Jiskřivé a laskavé jsou jeho oči. Má ramena a trup muže, ale nohy a kopyta kozy.
„Zastav! Pheidippide,“ vzkřikl bůh Pan.
Athenský mládenec se třásl a mozek mu vířil.5) „Pojď ke mně blíž,“ řekl bůh Pan, kývaje svou chlupatou rukou. „Nepotřebuješ blednouti v mé přítomnosti. Jsem přítelem tvým i Atheňanů. Jest pravda, Atheny často na mne zapomněly. Ale jdi do Athen. Řekni jim, aby měli odvahu, a pohrdali Persií a bojovali za své chrámy a hroby svých mrtvých otců. Pan pomůže; Pan se bude bít s Peršany. A až budou Peršané vržení na moře, Atheňané vzpomenou kozího boha. Není-li vrch v Athenách Akropolis — a hluboká jáma na severní jeho straně? Až Řekové, získají vítězství ať z této jámy udělají pro mne chrám. A toto, Pheidippide“ –
Pan vyzdvihl větvičku fenyklu. Na jejich listech byly kapky rosné. Mladík ji vzal mlčky.
„Toto jest znamení vítězství — tato fenyklová rostlinka. A co se tebe týče, Pheidippide, ty dojdeš své odměny: nikoli peněz, ani pokladu, ani žádného obycejného daru“ —
Pan zmizel z dohledu. Pheidippides utíkal, jako by se ani nedotýkal země; jeho útěk byl letem, jako když orel proráží vzduch.
Správci Athen přijali mladíka s radostí, když se před nimi sklonil a pověděl svá dvě poselství — smutnou zprávu ze Sparty, radostné poselství fenyklové větvičky od boha Pana.
„Dobrá, udatný běžci“, řekl Miltiades, vojevůdce,„a co myslil Pan, když ti sliboval odměnu, jež nemá býti obyčejnou věcí, ani zlatem?“
Pheidippides se zarděl.
„Snad,“ odvětil, „Pan ví, že miluji v Athenách dívku a že, až pomohu rozdrtiti Peršany v prach a na vždy je odkliditi, budu se moci oženiti se svou dívkou a míti malinký domek v městě a až mé děti mi polezou ke kolenám, budu jim říkati, jak hrozný, ale laskavý bůh Pan mi dal šťastné poselství na vrcholu Parnasu.“
Na planině Marathonské (bylo t.r. 490 před Kr.) obrovské řady Peršanu se rozložily. Řekové sešli dolů s hor a setkali se s nepřítelem. „Marathon“ znamená pole fenyklové, neboť zde rostl fenykl; a Pan řekl, že fenykl je znamením vítězství. Tak rozvinula se bitva střelbou a příšerným řinčením zbraní, a řehtáním válečných ořů prchajících po bodnutí kopím. Když slunce zapadalo ten den, perská moc byla zlomena a vetřelci prchali na své koráby v hrůze.
Když Atheňané dobyli pole fenyklového, křičeli všichni:
„Běž, Pheidippide! Běž do Akropolis, kde lid očekává zpráv. Běž a pověz jim o našem vítězství.“
Pheidippides odhodil svůj štít, a běžel, běžel, běžel, jako jelen, jako chrt; míli, deset mil, dvacet, dvacet dva — do Města chrámů a soch, vzhůru na svatý vrch. A občané mu udělali cestu, až se zastavil v prostřed; a muži, ženy a děti se naň zvědavě dívali: a mezi ženami mohl viděti dívku, o niž mluvil s Miltiadem.
I zvolal pak hlasitě: „Radujte se, my jsme zvítězili!“
Och, jak Atheňané vykřikli: „Atheny jsou zachráněny!“
A pak, pln radosti a uspokojení, Pheidippides klesl k zemi a když jej lidé zvedali, viděli, že zemřel.
Cítil hněv, když se zdálo, že Peršané si zotročí Řeky. Cítil stud, když sobečtí Sparťané odepřeli pomoc. Odměnou byla mu čest sloužiti své vlasti a říci svým krajanům slavnou novinu.
6)
LEDEN — MĚSÍC SNĚHU.
Zoraná země proměnila se v sedlinu mazlavého bláta a jediný les poskytoval možnost blouditi přírodou v podmračných zimních dnech.
Ale v jeden den ztuhl vše mráz, potom se chumelilo a země přes noc oděla se ve sněžný háv, podobně jako hory, kde již dávno vládla zima jako ve svém království.
Svět stal se hned jiným světem, kraj sesmutněl a zvážněl. Dříve vysoko nad hlavou letící černí ptáci, vždy se člověka obávající, nedůstojně z hladu přiblížili se městu, když je vyhnal z polí hlad.
Ubohý hrdina – „lovec“, který hladové ptáky střílel z rozkoše vraždění!
Obnova a mráz překlenuly nepohodlné cesty a mazlavý jíl, zjinačily život tvorstva v lese i na poli. Za humny připneme lyže a rozběhneme se přímo do lesa. S Bohem mé cesty! Nepotřebujeme Vás a vlastník polí nás také stíhati nebude.
U lesa se rozhlédneme. Město v údolí dýmá a v přírodě je mrtvý klid. Zdánlivý. Z cibulek pod sněhem raší už sněženky, stromy jen zdánlivě odumřely, na travinách vysoké meze sbírají semena konopky a kus dále koroptve tulí se v hloučku zdaleka znatelném na bílém sněhu. Zatím co kohoutek pozoruje, slepičky sbírají trávu a semena.
Však ani les není zcela mrtev. Hejno maličkých zlatohlávků přeletuje se stromu na strom a naplňuje les jemným tikáním. Kde se béře život v tomto drobném organismu. Co ho chrání před zimou, ničící veškerý život?
Nyní můžeme shlédnouti zátiší, kde v létě jsme si hověli na mechu. Navštívíme králičí osadu; poznáme, které nory jsou obydleny. Jinde pozorujeme stopu tchoří neb srnce mohykána, který ušel dosud pozornosti vraždících „lovců“.
Jednoho dne podnikneme výpravu do hor, které nás dlouho lákaly bělostným sněhem a svou nedostupnosti. Dostoupíme sněžných plání, jichž povrch hluboce rozbrázděn stále se mění sněžným prachem, který vítr unáší jako písek na Sahaře.
Skupinka borovin k sobě se tiskne na třpytící se ploše, o něco výše nízké smrky musí se rvát s bouřlivými větry a dýchati většinu roku chladný vzduch. Třpytí se drobnými krystaly nebo zavaleny sněžným příkrovem těžce zvedají své hlavy z bílých spoust.
S vrcholu hory je vidět celé zimní království: sněžné pláně, chaloupky ve sněhu ukryté, zalesněné svahy, jež sněhem zasypány třpytí se v záblescích slunce. Uvědomíme si skrovný život v chaloupkách a zbytečné potřeby města. Kdo by jich nemiloval?
Mraky přenáší se přes horská temena, slunce vrhá světelné reflexy sem a opět jinde, magicky osvětluje vrcholy a stráně. Jaká krása a mír, kde příroda lidskou rukou nejméně dotčena dává možnost, jak pravil Bezruč: „den žít zde šťastný, nevinný.“7) Vracíme se do kraje, duší nám táhne pohádka hor. Prací svých rukou se zajímáme, přípravou na radostné vzkříšení přírody. Nyní je čas, abychom pochopili cenu vlastní dovednosti a vytrvalosti ve všem, čemu se ve školách neučí.
A není svět uzavřen pro nás na deset zámků; příroda je vždy stejně krásná a až se spící probudí s jarem, znova slíbíme zasvětit život čistotě a kráse.
Vyjdi si po noci, jež přikryla zemi bílým hávem, do polí a k potůčkům. Čti list historie noci, jenž zde před tebou leží! Podlouhlé stopy zadních běhů zaječích, za nimiž okrouhlé ťapky přední se otiskly, vedou k důlku vyhrabanému ve sněhu, kde snažil se hladový dostati se k zapadlému jetýlku. Dále vidíš rozmetaný sníh, kříž na kříž vtisknuté běháky a nalezneš i chumáče vyrvané vlny. To boj svedli o ramlicí
dva statní zajíci. Tedy nejen hlad a touha po potravě, i láska se ozývá v mrazivých nocích!
V lese často a často setkáš se s drobounkými řadami krůčků, mezi nimiž brázdu vyryl ocásek — jako korálky navlečené na šňůrce. To myšky a hraboši. U vody rejsek vodní zanechal stopu krvavých svých hodů, neboť ani kapr malému zvířátku není nejvzácnější kořistí.
Snad v hlubších lesích přijdete teď na stopu lišky. Živou ji sotva uvidíte. Ale v knize vašich pozorování by neměla chybět tato krásná zkušenost V přímé čáře klade liška svoje tlapky. Tu zcela pravidelně dlouhou linií, tu srazí je k sobě, když se zastaví a větří, tu se stopy zkracují a tělo celé otiskuje se do sněhu – plíží se. Hluboký vtisk tlapek „těsně u sebe skok, pak rozmetaný sníh a krev — šelmí dílo dokonáno. Jaký film přenádherný se to rozvinul před vámi na sněhu!
Útlá, hrotitá srnčí kopýtka nebude vám nesnadno najít a poznat v bílé knize přírody.
A pak ve dne zapsali jiní tvorové zprávu o svém životě. Snad najdete rozmetané mraveniště a švih křídel do sněhu se stopami ptačích noh. Buďte ubezpečeni, že tím lupičem byla žluna.
Bažantí trojprsté otisky si jistě zakreslíte. A vrány dají vám svými otisky ve sněhu nejhojnější příležitost ke studiu.
Tedy neopomeňte čísti v otevřené bílé Knize Stop.
A znova a znova vás vybízím k pozorování ptactva v zimě. Doufám, že svého úkolu ochránců ptactva jste se s láskou chopili už v prosinci. Nyní použijte nevlídné zimy k tomu, abyste svou vlastní vlídností připoutali něžná opeřená stvořeníčka i na léto k sobě — napsal jsem vám do dnešního čísla proto článeček, který si dobře vezměte k srdci. A choďte ven do přírody, toulejte se lesy a poli, až tam, kam nezabrousí lidská noha, kam však přicházejí poslové z dalekých krajin.
Viděli jste už brkoslava? Je to jeden z nejhezčích ptáčků se svými něžnými barvami, měkkým peřím a neslyšným letem, a poznáte ho podle chocholky. Přilétá ze severu k nám v zimě, vyhledává8)jeřabiny (tam po něm sliďte, kde jeřáby rostou) a je při tom nadmíru důvěřivý. V hejnech se tu objevuje, jak rychle přilétl, tak zase zmizí.
Dejte si pozor, neuvidíte-li čečetky, malé ptáčky, menší vrabce, kteří v hejnech se sesedávají na vysokých stromech, na okraji lesním, nejraději na olších a břízách, jejichž semena obratně vyzobují. Jejich tělocvik je překvapující, lezou a točí se jako sýkorky, při tom „čet, čet“ volajíce.
Viděli jste „skauti“, kteří musíte vědeckým bystrozrakem vynikat nad ostatní lidi a znáti tedy víc než jen ty nejobyčejnější ptáky, viděli jste jikavce? Jest to milý a někdy dosti hojný zimní host, který má svoje jméno podle volání „kvék, kvék“, Často táhne bukovými lesy hromadně jako mračno.
Dobře si dávejte pozor u vod. Myslím, že jistě uvidíte skorce vodního. Tento „vodní drozd“ cvrliká zvonivě, jak letí nad vodou, najednou se ponoří a — jak zvláštní — chodí po dně ve vodě jako jiní ptáci mezi křovinami. Teď se s ním setkáte blíže svých bydlišť, v létě jen v horách u bystřin, jež rozveselují vaše letní tábory. Tam hnízdí.
Káně rousné byste mohli teď v zimě vidět. Ovšem, to abyste měli kukátko, chcete-li je rozeznati od myšilova. Bez kukátka však se ornitholog neobejde.
Mnoho zajímavých pozorování z říše ptactva čeká vás tedy v měsíci sněhu.
V říši rostlin nejvíc se to hýbe. To mlčení přírody je jen zdánlivé. Kde sešel sníh, hned se smějí sedmikrásky, mochna jarní kvete o překot na slunných mezích, starček obecný jsem viděl o Vánocích v Pošumaví kvést — připravuje se pomalu ale s jistotou příroda na svou velkou slavnost probuzení. Když je sníh, kouzlíte si v mysli vzpomínkami letní zahrady a vidíte květin kolem sebe v duchu nasypáno — stýská se vám po nich a slibujete si, že letos se jim věnujete ještě více než loni, Proto neopomeňte už teď objednat si semena, pokud nemáte ze své loňské sklizně.
Vzpomínám na Vás, jak se těšíte ze svých hyacintů, jež vám teď rozkvétají, ze šafránu, tulipánu a mečíků budete se radovati také brzo, Kdo je skaut připravený, nezapomněl se postarat o cibulky včas a teď pokoj jeho voní orientálskou vůní a hýří veselými barvami těchto čarovných květin. Jak jeden hyacint v pokoji rozjasní čela všech, kdož sem přijdou!
Ale i z venčí si můžete přinésti mnoho, co bují životem a je vzpourou proti sněhu a ledovým obručím země. Právě o Nový Rok jsem si přinesl domů z potoka v lese růžici krásně ornamentálných lístku potočnice, tak svěže zelených, že zdály se výsměchem zemdlenosti přírody kolem, Přinesl jsem si růžici s měkkou prstí domu, dal na talíř a potůček budu nahražovati čerstvou vodou. Při tom si budu stále vzpomínat, jakou tajemnou sílou zvítězila něžná květinka nad zlobou zimy. Je třeba někde čerpat nadějí!
Ale nejvděčnější bude pro vás, zřídíte-li si teď v zimě mechovou zahrádku. O tom se dočtete jinde To budiž vaše sblížení se s rostlinou v zimě! — — —9) Nad mlčící plání pozemskou rozestírá se v zimě zlatotkaný plášt hvězdný! Ta nejvyšší velebnost, která vždycky vede k hloubáni! Jestliže, junáku, se chceš modlit, vyjdi večer sám a sám do přírody, když na obloze černomodré pukají zlaté kvítky za kvítkem, setba posvátná, a ty zrakem svým se ponoř do zlatých těch paprsků, jež mluví o světech jiných, vzdálených, záhadných, a všechny dohromady o Nesmírnosti Kosmu.
Opatř si dobrou mapu a kalendář hvězdářský, za pár krejcarů dostaneš francouzské a německé výborné příručky (Schurig, Tabullae caelestes, nádherný hvézdný atlas za 8 Kč!, Sternbüchlein z Kosmosu asi za 2 Kč! Pro junáka však nejlepší jest Flammarionův „Annuaire astronomique“), v žádném kmeni a družině by neměla chybět „Hvězdná obloha“, pohyblivá mapka hvězdné oblohy, výborná pro začátečníky. Ale znát jména hvězd k tomu ještě tak hrozně nevhodná — neznamená pro nás být hvězdářem. Studovat hvězdy, jejich dráhy a proměny, zabořit se do tajů mechanismu a fysiky jejich, to je velkolepé. K tomu vám přeji v měsíci sněhu a nejkrásnějších hvězdných nocí hojně zdaru!
NA RADOBYLU.
Obět přinést, obětovat se možno a oprávněně jen tehdy, když mravní hodnota věci, která oběti vyžaduje, je větší než cena oběti. Z oběti musí vycházel ethické plus, nikoli mravní ztráta. Obětavost, která utíná pilnou živou ruku, aby byla zachráněna rukavice, to je obětavost špatná, lžihrdinství nemyslícího člověka, který neuměl náležitě zvážit cenu ruky a cenu rukavice. Na klad života musí býti pevně upřen pohled toho, kdo hodlá vykonat čin hrdinné obětavosti: jen tehdy má právo jej vykonat, bude-li jím životní klad zvýšen, rozmnožen, zveleben.
Co učinil Mácha? Obětoval se pro několik stodol. Zachránil hmotný majetek několika sedlákům, a oloupil celý svůj národ vlastní o velkého básníka, o celé jeho dílo, jež pro řadu budoucích pokolení národa mělo se z jeho duše zrodit. To nebyl čin pravé obětavosti, pravé hrdinné cnosti, nýbrž to byla hříšná zrada vlastního genia, vlastního díla nikým jiným na světě neuskutečnitelného, zrada Ducha bytí. Tento duch byl vložil do duše básníkovy dar a povinnost významného díla uměleckého, jimž snad obmýšleny byly dalekosáhlé účinky duchovní, a tento dar i tato povinnost byly zmařeny pro hrubý hmotný majetek věci, ve srovnání s možnými hodnotami duchovými vskutku bezcenných. Stodoly lze nahradit snadno, ale nikdy nelze nahradit zhubené dílo velkého básníka; stodoly lze naplnit znova a znova, ale nikdy, do celé věčnosti nelze už naplnit prázdnotu, jež byla způsobena neuskutečněním díla pravého umělce a básníka. Představte si, že by bylo bývalo takto zmařeno zrození „Mé Vlasti“ Smetanovy — jaká nezměřitelná ztráta života by to byla bývala! A stejně u Máchy: Kdo poví, co nedoměřitelného hodnotou zahubeno bylo pro několik stodol litoměřických?!
10)
PRO RADOST ZA SLUNÍČKEM.
Všichni lidé hledají radost. My, děti z volné školy, jsme se za ní přímo rozběhly, neboť: co je škola bez radosti? A všude jsme se ptaly, všechno zpřevracely. Moudří mezi námi se nám smáli a tajemné říkali: My víme, kde je radost, u koho spí, kdo ji má pod pláštěm, ale hledejte, my jsme taky hledaly. A my jsme hledaly dál. Naše tvářičky byly starostlivé. Dívaly jsme se jen dolů, zapomněly jsme hledat nahoře. Až jednou! To už nás záda bolela a v očích bylo ztemněno, když jsme se narovnaly, vzhlédly k jasným výšinám. A hle! Tam je radost. Tam je! U tatíčka slunce je, z jeho očí na nás hledí a září do našich. Poprosíme sluníčko, aby nám ji dalo, aby nám dalo hodně radosti Sluníčko je dobré, ono nám dá radost, pošle jí k nám, vystele jí naše nitra jako ptačí maminečka hnízdečko pro holátka svoje. A v nás bude teplo, teploučko a milo, až se každý v nás ohřeje rozjasní a rozveselí.
Sluníčko, sluníčko, ty drahé sluníčko! Co ti za to dáme, ty naše zlatíčko? Srdíčka svoje teplá Ti doneseme, dáme naše i jiných z nás!
A tak jsme jednoho dne putovaly ke sluníčku, 24 poutníčkové malí, 24 broučci mrňaví, a až ke sluníčku!
Sluníčko, ty šelmičko! Neschovávej se nám za mraky, však my Tě najdeme. A našly jsme sluníčko naše.
Za velikým lesem nad širokou, zelenou loukou svítilo a vyprávělo kytičkám a lesu o jižních krajích, kam právě odcházelo, tohle:
Čekají na mne kytičky drobné, abych jim radost nasypalo do kalíšků. Šumí lesy, touží po mně. Čekají, že po jejich drobných zelených prstíčkách rozvěsím jiskřičky svého tepla. A já jim nenesu jiskřičky, ale zvonečky radosti, aby jimi vyzváněly každému, kdo přijde s čistým srdcem jejich vůně se nadýchat a srdce své potěšit. Voda se těší, že zase se rozjásá až ji vysvobodím a poběží potůčkem daleko do světa. Nemohu se dočkat, až všem radost přinesu a po svých paprscích pošlu. To bude jásotu, zpěvu, tance a písni. Jej!
Stojíme, nedýcháme, srdíčka nám netlukou: děti!
A na dětičky nezapomeň, tatíčku dobrý, voláme, přimlouváme se a prosíme za dětičky na jihu, neboť srdce naše navštívila láska, aby navždy v nich zůstala.
Usmálo se sluníčko. Mám děti tolik rádo. Děti kytiček, stromečků, zvířátek, lidí, všeho, všeho. Všechnu radost nesu jim.
My tě jdeme, tatíčku, sluníčko naše, také o radost prosit. Chceme ji dát svým tatínkům starostlivým a svým maminkám dobrým. Za lásku lásku. Prosíme tě, sluníčko, dej nám ji, abychom mohly každému dát: dědečkům, babičkám, všem chudým a spravedlivým, i kočičkám, pejskům, králíčkům a kanárkům, ubohým.
A všichni podávají svoje srdíčka. Svůj šat odkládají na kraji u lesa, obnažují svoje tělíčka bílá a rozpínají svoje náručičky tolik, jako by obejmout chtěly celé to ohromné sluníčko. Klekají některé, s rukama vztaženýma nad hlavu a kloní se hluboko.
Jařinka s Máňou vzaly se za malé a měkké svoje ručky a vzpínají svoje tělíčka i volné ručky jakoby hladily sluníčko, tatíčka, po vlasech a prosí:
Sluníčko, sluníčko,
ty naše zlatíčko,
pojď s námi na kopeček,
budeme pást pět oveček
a šestého berana,
budeme pást od rána.
Sluníčko, sluníčko,
ty krásné sluníčko,
pojď s námi do háje,
větříček písničku zahraje,
pojď s námi do lesa,
srdíčko naše zaplesá.
Tak zase prosí jiné dvě a tančí sluníčku taneček překrásný. Hlásky jejích se chvějí, neboť to zpívají jejich srdéčka teplá. Nápěv, pohyby, slova jako motýlek zrovna zrozený prorážejí kuklu rtíků a volně s rostoucí odvahou vznášejí se k slunci. Každý něco zpívá, něco dává, nějak uctívá a zároveň prosí.
Nemůže sluníčko odolat. Usmívá se sluníčko, usmívá, hlavou kývá a zdá se nám, že v dobrých očích jeho jsou slzičky.
Hovoří tiše sluníčko dojaté k dětem a tělíčka jejich drobná a pružná líbá, celá a tolik líbá. Tak hovoří:
Všecku radost vám dávám. broučkové mojí, a i těm na jihu plno ji dám, zrovna jako vám. Nikdy ji všecku nemohu rozdat, neubývá ve mně nikdy. Pro všechny11)dětičky, které ještě maminky položí do peřinky, jí mám tolik, jako pro vás. Jen mi svoje srdíčka noste, tělíčka svoje mi dávejte. Budu vás líbat až zajásáte a rozezpíváte všechno.
Stojí poutníčkové malí, hubičky mají otevřené, zoubečky jim svítí a tělíčka rozkoší se chvějí. Tančí, zpívají, jásají sluníčku děti celý, celičký den u potůčku jarého. Dědeček starý a hajný jdou okolo, chtějí se zlobit na prosebníčky, ale nemohou. Tváře jim měknou a musejí se usmívat. Dlouho se z dálky oba dívají a nějak jakoby nemohli odejít. Děti jich nevidí, Slavnost mají, se sluncem hovoří. Pro nikoho očí nemají, jen pro ně.
Odchází sluníčko za hory, daleko na jih jde. Loučí se s kytičkami, lesem, potůčkem i s námi a šeptá nám: Přijdu, přijdu.“
Voláme za ním, klaníme se. Tančíme, zpíváme sluníčku poděkovaní. Tak se loučí naše Věrka:
Děkujem ti, děkujem ti,
naše sluníčko,
líbáme tě, hladíme tě
na líčko.
Lese, lese, lesíčku,
zpíváme ti písničku,
že tě máme v srdíčku.
Na zdar bratříčku.
Tak zas zpívá Jindra s Láďou. Kytičky jsme pohladily po schýlených hlavinkách, k potůčku se skláníme a líbáme jej a jdeme tiše domů. Je v nás jasno, každého rozjasníme, koho potkáváme, každý se zastaví, dívá se za námi. Vždyť každý vidí, že nás sluníčko líbalo. Jsme pyšní, ale láska z našich srdcí přeje každému: Na zdar. Rozveselujeme se a zpíváme celou cestu od první vesnice, do které jsme vešly, až domů. Jindra, Máňa a všichni skoro zpívaly až domů za stůl, až k mamince okolo krku. Tam teprve políbením maminečky drahé umlkáme a obětujeme tělu jídlo. Přibíhá babička, jinde tetička, někde sousedka a všichni jsou z nás veselí a začínají zpívat. My už i velké nakazíme a ničeho se nebojíme.
Neboť, jak Láďa a Humlík zpívají:
My jsme děti veselé
a rády se máme,
učíme se, tancujem,
pěkně si zpíváme.
Tralalala, lalala,
tralalala, lala,
tralalala, lalala,
pěkně si zpíváme.
A:
Sluníčko, sluníčko,
vyjdi ven z hory!
pojď s námi tancovat
do ráje.
Pojď, pojď, pojď —
tak zve Anča druhého dne ve škole sluníčko a láká je krásným tanečkem. že ono zrovna utíká k nám.
Máme je rádo, sluníčko naše a denně je pozorujeme jak ráno vstává a večer do rudé postýlky ulehá. O prázdninách celé dni mu dáváme svoje tělíčka líbat a běháme k němu nahé, upřímné a čisté.
V podzimu zatím volá Věra: Ať se ti nic nestane, ať se ti nic nestane, A je to tak starostlivé, že žádná maminka tak synáčka neprosí. Neboť to není jen přání, ale hluboká, vroucí prosba za drahé sluníčko. V zimě na ně stále myslíme, hned ráno a po celý den je vyhlížíme a vzpomínáme. Když sluníčko někdy se ukáže, necháme učení a běžíme mu zatančit, zazpívat, pohádky, co jsme napsaly, mu přečteme, svou práci mu ukážeme, pusičky mu posíláme. Povídáme pořád o jeho boji se zimou, sledujeme je a tleskáme sluníčku, vítězí-li. Nevidíme-li je však dlouho, voláme a prosíme písničkou Věřinou, nebo Máninou:
Sluníčko, sluníčko,
sviť nám, sviť,
sluníčko, sluníčko,
přijď k nám. přijď,
na tebe čeká v zimě lid.
Sluníčko, sluníčko,
přijď k nám blíž,
na tebe čekají děti již,
Přijď k nám, přijď!
Sluníčko, přijdeš, viď?
Sluníčko, sluníčko, vstávej,
rozesměj moje tvářičky.
Sluníčko, sluníčko, vstávej,
ozlať naší babičky
šedivé vlásečky.
Vlásečky šedivé,
ozlať jí je,
slunce milé.
Naše Markéta vymalovala krásnou chaloupečku, vše pro sluníčko, a zve je do ní. Je samý květ. Všichni důvěřivě, vroucně a teple prosíme, všecko minulé v nás ožívá, co jsme v prázdninách na cestě ke sluníčku prožily, všeho vzpomínáme, písničky, tanečky se vybavují, zkrášlujeme je a zapisujeme i jiným pro radost. Milujeme slunce zlaté a připravily jsme mu krásnou slavnost, slavnost zimního slunovratu. O té vám povíme jindy i v notách, neboť naše slavnost se celá zpívá, naše slavnost je opera.
.12)
JAK CHOVATI PTÁČKY BEZ UKRUTNOSTI.[1]
Všichni můžeme si chovat ptáčky a daleko něžnějším způsobem než v klecích, protože kolem nás i ve velkých městech je plno ptačího života a každý, kdo má jen malou zahrádku, ví, že plno vrabců a špačků tam přiletuje, a snad také strnadi, rehkové, drozdi a maličké sýkorky, jen když si dá pozor. Teď v zimě si můžeme získat přátelství mnoha ptáčků. Jen sypejme pravidelně denně drobečky ven a plochou misku s vodou postavme vedle, aby se ptáčci mohli koupat a pít. Ale nezapomeňme každý den dát vodu čerstvou, poněvadž ptáci jako my mají rádi na pití a koupání čistou vodu, Jiný pěkný způsob krmení jest zavěsiti malé kousky špeku nebo loje na provázek, nechati je viseti se stromku, a malé sýkorky přiletí a po celý den se tu zdrži, živíce se. Uvidíte koňadru, uhelníčka, babku, snad i růžového mlynáříčka s dlouhým ocáskem.
Vidíte, můžeme chovati ptáčky daleko jemnějším způsobem, než zavírati je do klece, kde často se jim zasteskne a zemrou; a máte-li aspoň jen okénko svoje v městě, sypejte jim na prkénko, jež z venči připevníte — malí vrabečkové přijdou a budou se zde živiti a zkrotnou, nebudete-li dělat velký rámus a nezaplašíte je. Několik dam, žijících deset mil od Londýna ve své velké zahradě tak zkrotilo své ptáčky, krmíce je a nikdy jím nijak neubližujíce, že červenky slétávaly se stromu a sedaly jim na ramena a zobaly z jejich rukou a dokonce i z úst jim braly chléb; a bylo-li otevřeno okno, vlétly dovnitř do pokoje a sedaly na lenochách židlí. Trvalo to jistou dobu, než červenky tak zkrotly, protože lidé jsou k ptáčkům suroví, kamenujíce je a chytajíce je na léčky, ba i střílejíce, aby ženské si jimi zdobily své klobouky, takže se stali bázlivými a nedůvěřivými k nám všem, a vždycky raději nám jdou s cesty a schovají se
Jest velmi zajímavé, jak rackové, cizinci, letos na jaře do Prahy ve velkém počtu zavítavší, se zanedlouho stávali krotkými a chytali potravu, kterou jim lidé do vzduchu házeli, nebojíce se až těsně k člověku přiletěti. A přec je to pták, jemuž širé osamělé mořské hladiny jsou domovem! Snad kdybychom se k nim zde všichni laskavě chovali, přicházeli by pravidelně a mohli bychom se pak nad mrtvými vodami Vltavy těšiti kroužícím stříbrným krásám, jejich mrštným pohybům, kdy vrhají se do vody pro rybku, a jejich nevinné veselosti, která by zvedla celý ráz města. Leč lidé je střílejí a jedí. Jak ubohý jsme to národ! Ony dámy, o kterých jsem vám vypravoval, které měly ve své zahradě krotké ptáčky, přicházely z jara a nahlížely do křovin, aby viděly matičky zlatohlávků a červenek a sýkorek, jak sedě na vajíčkách, a ptáčkové, vědouce, že to jsou jejich přítelkyně, nikdy se nehnuli z hnízd, ačkoli v té době pravidelně jsou velmi plaší.
Z toho se učíme, že chceme-li chovati divoké ptáčky, musíme býti klidní, jemní a trpěliví, pravidelně krmiti a chovati se k nim tak, jak bychom chtěli, aby oni se chovali k nám. Jsme obrovskými dlužníky ptáčkům, za radost, kterou přinášejí světu, takže musíme k nim býti laskavi.
- ↑ WALDEGRAVE, John Alfred: A teacher's hand-book of moral lessons. S. Sonnenschein & Co., Ltd. London. 1905. Kapitola How birds may be kept without cruelty, strana 84.
13)== MECHOVÁ ZAHRADKA. ==
Nepotřebujeme se styděti, zabýváme-li se někdy něčím, co rádi dělají děti. Děti zaujaty krásou mechu, dělají si sbírku druhu a srovnávají je v hustý koberec do misek, jež pokrývají sklem. Když před našimi okny nic neroste, zařiďme si tam aspoň mechovou zahrádku a přenesme tak trochu „přírody“ do světnice.
Tyto mechové zahrádky mají však ještě jiný význam, Jsou nejlepším a nejjednodušším způsobem, jak malé houby, lišejníky, játrovky, měkkýše, červy, mloky, ale také kvetoucí rostliny a mnoho jiného, co k svému zdaru potřebuje vlhkosti, bez námahy možno udrželi čerstvé au čisté na živu a to, co je skoro nejdůležitější, dokonce uprostřed zimy.
Bez skleněného příklopu trpí většina životů ve světnici suchým vzduchem a prachem. Příklop skleněný působí obtíže jenom vzhledem k přístupu vzduchu. Osvětlený, čerstvě zelený koberec mechový pod skleněným příklopem nikdy však nevypadá špinavý, nehnije a sám sebou stará se o dosti kyslíku, Mloci, dáme li jim tu a tam dešťovku a slimáka, výborně se v zahrádce mají a pěkně se lesknou svou černou barvou, Rosničky celou zimu v mechové zahrádce jsou vesele a všechny mouchy hned schňapnou, které jim dáme.
Mechová zahrádka tedy pomáhá nám překonati obtíže, jež již mnohou práci zmařily, V létě s jeho nadbytkem života nezbývá nám času na práci ve světnici. V zimě však, když bychom pohodlně mohli prováděti pozorování, k nimž nás nadchly letní potulky, není živých tvorů, Proto kdo si dovede zařídit pěknou mechovou zahrádku, muže již v řinu pomýšleti na to, aby si přinesl domu nějaké rosničky, mloky a jiná zvířátka.
Mechová zahrádka sama nevyžaduje žádných starostí, Když přineseme mech domu, očistíme jej od jehličí a napadaných úlomku a každý půl roku doléváme vodu. Zvířata pak stačí jen příležitostně živit. I mlok, i žáby a želvy se snadno uživí dešťovkami, mouchami, „moučnými červy“, slimáky a kousky syrového masa, Mloku a želvám podáváme pincetou živé červy a slimáky. V zimě každých 14 dní jednoho červa nebo slimáka. Po mouchách skáčí rosničky samy. I s mrtvými mouchami můžeš podrážditi rosničku. Žížaly i za silných mrazu. vykopáme s jistotou pod kupou kompostu. Nepoložíš-li mech přímo na dno nádoby. nýbrž na vrstvu písku, do něhož je přimísen humus, muže mechová zahrádka sloužiti také k chovu červu. Sotva si můžete pomysliti něco pohodlnějšího. Jenom na jednu věc třeba dáti pozor, totiž, aby zahrádka v teplé roční době sice na světle vystavena byla, ale nikdy ne na přímé sluneční paprsky, Jinak by zvířata zhynula horkem.
Jako nádoby se mohou použíti staré skleněné zvonce od sýra. Vhodnější jsou dvě velké skleněné misky, které volně jako dno a víko škatule do sebe zapadají. Stačí také skleněná nádoba, pokrytá kusem starého skla.
ČISTÉ OTCOVSTVÍ.
„To jest souhrn všeho, co jest vznešené a úctyhodné — čisté otcovství“ — slova náčelníka Capilano kmene Sguamish-ů.14)
MAUGLI, VLČÍ HOCH.
Nuže Sikandra a její okolí jest sídlem Maugliho.
Když dr. Modi v roce 1887 na svých cestách po severní Indii navštívil Agru a Sikandru, byl právě poblíž hrobky Miriam upozorněn od tamních obyvatel, kteří vždy rádi se kolem cizince seskupí, na dospělého asi 25letého mladého muže, který v okolí byl všeobecně znám pode jménem vlčí hoch. Pátraje po jeho původu a historii, byl odkázán na správce sikanderského sirotčince, který mu ochotně podal zajímavé podrobnosti o tomto podivném muži.
Hoch byl přiveden do sirotčince dne 4. února 1867. Krátce před tímto dnem zpozorovali někteří obyvatelé v okolí Bulandshahru, že v blízké džungli se potuluje lidské mládě, hoch asi 6letý, úplně nahý, který však nikdy nechodí zpříma, nýbrž pobíhá s neobyčejnou zručností a rychlostí po čtyřech na rukou a nohou. Lidí se bál a prchl do džungle, v níž ihned zmizel. Při jedné příležitosti byl pronásledován a utekl do jakéhosi velikého zemního otvoru, ústícího zřejmě do nějaké jeskyně, v níž asi sídlila divoká zvěř. Veškery pokusy dostati hocha z doupěte ven byly marné a lidé konečně, nevědouce si rady, oznámili celou věc okresnímu politickému úředníku. Ten jím poradil zcela jednoduchou věc, aby totiž u vchodu do doupěte rozdělali oheň, vháněli kouř dovnitř a hocha tak vykouřili. To se stalo, kouř naplnil za krátkou dobu doupě a v několika okamžicích na to vyběhl první obyvatel jeskyně — velká, statná vlčice, která způsobivši pochopitelné zděšení a zmatek mezí čekajícími, zmizela v džungli. Nedlouho na to se ukázal i hledaný hoch, který ovšem byl chycen. Podobal se ve všem spíše zvířeti než lidskému tvoru, hlavně neuměl choditi zpříma, lidská řeč mu byla neznámou a konečně odpíral jísti každou potravu kromě syrového nepřipraveného masa.
Hoch byl na to politickou správou odevzdán sirotčinci v Sikandře, aby byl vychováván po lidsku, Ze začátku připadalo mu velmi obtížným ba nesnesitelným nositi šaty. Zvířecí zvyky se projevovaly tím, že každý šat, který mu byl dán na tělo, roztrhal na malé kousky a trvalo to velmi dlouho, než si na oděv poněkud zvykl a upustil od jeho ničení. Snáze již bylo přiměti ho, aby chodil zpříma po lidském způsobu, za to však mluviti se nenaučil nikdy. Jiná značná obtíž při jeho výchově spočívala v tom, aby si odvykl požívati syrového masa. Zpočátku raději nejedl, nedostal-li masa a teprve postupem času si zvykl na zeleninu a vegetariánskou stravu vůbec. Jinak však byl tvorem velmi společenským a družným a což jest obzvláště zajímavým, sobectví mu bylo vlastností naprosto neznámou. Jakž přirozeno v jeho případě, býval vždy středem pozornosti cizinců a turistů, kteří často svůj zájem o něho projevovali různými dárky a tu on nikdy se ani chvíli nerozpakoval rozděliti se o svůj majetek s kýmkoliv, kdo jenom trochu dával na jevo, že by si přál část míti, třebas přímo mu to neřekl. Dr. Modi mohl jenom konstatovati neznalost řeči a dohovořoval se s ním posuňky.
Případ tento jest zcela pravděpodobný a poměry indickými lehce vysvětlitelný, Chudí lidé v nitru Indie a zejména na pokrajích15)džunglí nemohou nikdy věnovati svým dětem tolik času jako tomu jest u nás. Matka se nemůže zdržovati hýčkáním, krmením, a opatrováním nemluvněte; ráno je nakrmí, uloží v chatě, anebo i před ní v malém dolíku pro ně vyhloubeném, jde po své práci, ať již jakékoliv a nevrátí se mnohdy až večer. A nemluvně jest tak ponecháno nejen samo sobě, ale i na pospas větru, slunci, v dobách monsumu i dešti a přirozeně i všemožným nebezpečím. Čím dále od civilisace, čím hlouběji v džunglích a v horách, tím poměry jsou horší. Není pak divu, že matka se vrátí večer a dítě zatím zmizelo. Leckdy bývá uchváceno dravci, ale často se přihází, že někteří dravci, zejména vlčice, jichž mláďata nějakým způsobem zašla, nebo jež nemají jich vůbec, loupí malé děti, zejména nemluvňata, odnášejí do svých doupat a tam je ošetřují s mateřskou péčí, jako by to byla jejich vlastní.
Ale netoliko dr. Modi samotný onoho vlčího hocha viděl. I major T. R. Montgomery podepřel vypravování jeho vylíčením, že hocha poznal v Sikandře již o pět let dříve než dr. Modi tedy v roce 1882. Hoch vypadal prý zcela přiměřeně na svůj věk, byl temné pleti, vysedlých lícních kosti a velkých úst; nápadné byly pouze na něm hluboko zapadlé oči, pronikavého pohledu. Jinak však byl prý hluchoněmým, a bylo možno se s ním dorozuměti pouze posuňky. Po čtyřech již běhati v té době neuměl.
Tolik vypravují očití svědci. Zdá se však, že právě v okolí Sikandry případů podobných bylo více. Správce sirotčince zmínil se o jednom hochovi, který byl z džunglí vlkům vyrván v roce 1872 a přinesen do ústavu. Byl ve stavu divého zvířete. Pil vodu po způsobu psů a vlků, jedl syrové maso a kosti a v opaku onoho prve zmíněného hocha byl naprosto nespolečenským, nikdy nechtěl setrvati pohromadě s ostatními hochy a zalézal raději do temného kouta. Stejně jako jiní vlčí hoši nestrpěl na sobě šatů. Po několika měsících však onemocněl horečkou, přestal jísti, byl nějakou dobu živen uměle, ale na konec zemřel.
A o jiných podobných hoších vypravoval správce. Někteří se naučili vydávati ze sebe zvuky, ale nikdy ne mluviti. Jiní opět se zcivilisovali za krátko tak, že upustili od požívání syrového masa, ale dlouho jim zůstal zvyk, že s oblibou sahali po kostech, ohlodávali je, brousili na nich své zuby. Vůbec nebylo nikdy třeba je nutiti k jídlu, za to však bylo leckdy nutno vynaložiti značného úsilí, aby se dali do nějaké práce. Radost a hněv projevují volně a bez ostychu a nepředstírají opak toho co cítí. Společným pak znakem všech vlčích hochů jest překvapující hbitost a zručnost, s jakou se pohybují na rukou a nohou. Stejně jest u nich zajímavým, že, alespoň v první době, dříve než okusí nějaké jídlo, očichají je, a nejsou-li uspokojení jeho vůní, odhodí je.
Toť asi pravý podklad Kiplingova Maugliho.
Když jsem byl loni poprvé v Agře a prohlížel Sikandru, ptal jsem se tam po onom hochovi. Bohužel nikdo nemohl mi podati žádané zprávy a stejně ani nevěděl o případu ničeho starý strážce Akbarova hrobu, stařičký věkem k zemi schýlený Mohamedán. Není divu. Snad vlčí hoch již dávno zemřel a ne-li, musil by dnes býti „hochem“ téměř sedmdesátiletým.
16)== INDIÁNSKÁ CVIČENÍ. ==
Střelba lukem.
Nejkrásnější tělovýchovnou hrou pro chlapce, při níž celé tělo i smysly (na ty se při tělocviku úplně zapomíná) jsou v napětí, jest střelba lukem.
Jak si poříditi luk, šípy, toulec a terč k lukostřelbě, o tom poučuje příručka „Přírodou a životem k čistému lidství“.
Ale všechny úspěchy záleží na hojném cviku. Začni se vzdáleností od terče 15 nebo 20 m. Vzdálenost pro lučištníka dobré praxe jest třicet nebo čtyřicet metrů.
Na obrázku vidíte junáka střílejícího do vzduchu, jak napíná luk nohama. Tohoto způsobu používali často Indiáni, když stříleli ptáky.
Upevní vysoko na stromu svůj terč a pokoušej se takovým způsobem do něho střílet. Indiáni byli velmi obratní a dovedli střeliti tak i želvu. Želva plující pod vodou jest nucena občas vyplouti, aby nabrala dechu a ukáže pak špičku nosu. To tak lehounce zčeří vlnky, že málo lidí si toho všimne. Ale Indiánovo oko jest bystré. Položí se na záda a střelí rovně do vzduchu. Kdyby vystřelil obyčejným způsobem, šíp by se svezl po hladkém štítu želvy a neměl by žádného účinku. Dosáhnuv velké výšky, šíp se obrátí a vrhne se dolů do zad želvy, a projede skořápku s takovou silou, že udělá v ní díru. Junáci naši nepotřebují zabíjeti zvířata, ani by tak z útlocitu nečinili. Ale mohou si připraviti hru podobnou této Indiánově praksi. Terč svůj položí vodorovně na zemi, udělají asi dvacet kroků nazpět, lehnou si a střelí do vzduchu, odhadnuvše úhel, jehož je třeba, aby zasáhli terč. Musíte ale dáti velmi dobrý pozor, abyste nestřelili přímo nad hlavu, Padající šíp dopadá s hroznou silou a vážně by vás mohl poranit,
Objevit kouř.
Junák jde ven se sirkami. Ti, kteří zůstali v táboře, nevědí, kam jde. Jde asi míli daleko a pak zažehne malý kouřový ohníček.
Ti, kteří zůstali zpět, nyní vyjdou a snaží se objevit kouř buď čichem nebo zrakem, neb obojím. Pokuste se; to je dobré zálesácké cvičení!
Kdybych měl stvořiti nejvyšší ideál pro svou vlast, byl by to národ, jehož muži jsou nebo byli skauty a byli vychování jako chlapci skautstvím. Takový národ byl by ctí lidstvu; byl by nejvyšší morální silou, jakou svět kdy znal.
17)Z DUŠEVNÍ DÍLNY NAŠICH JUNÁKŮ.[1]
ŽIVOT.
Když život dával po prvé našim duším klíčiti a růsti, my jej zřeli šťastní v podobě ilusí, duše naše překypovala energií mládí, jejíž sílu chtěly naše snahy vybíti.
Byl to žár ohně, jenž šlehal z našich duší. Ve svých halucinacích zřeli jsme, jak oheň náš tvoří obrovskou mléčnou dráhu v kosmu žití. Vlažný vítr vycházející ze žáru jeho mile se vléval do vychladlých duší lidských, jimž byl dán v úděl nečas života. Byly to krásné mozkové revoluce ducha a žití... — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Neúprosně pravidelný běh spirály života, šinul se pomalu kletbou stiženými, lidskými městy. — — — Hluboce inspirováni zírali jsme, jak v mlze se blyšti kopule slavných chrámů měst a tu všechny naše touhy měnily se v touhu žíti v těch střediskách kultury. Zrakem, v němž byl zřetelný odlesk síly našich extasí a snů, snažili jsme si uvědomili všechny ty čarovné zvěsti, jež svým pohádkovým vláknem obepínaly cimbuří zámků a paláců; burácejícími tóny v nejkrásnějších teskných i žhavých barvách jsme si odhalovali nitro své a uchvácení zřeli jsme silhouetu dneška v rudém pozadí minula. —
Ale jako divokým cyklonem rozmetány, rozpadly se všechny naše sny a ideály, a síla nadšení klesala neharmonickou stupnicí v odpor a hnus... Probudivše se, našli jsme se se svými sny 0 nekonečném mládí lidství v chladných mlhách špatností a černého bahna měst. Bezmocní se svými slabými pažemi zmítali jsme se v loužích bídy. — — — Smutni zírali jsme na spoustu dýmu jak zlověstnými mraky se točila a zdvihala v těžkých křivkách nad střechy činžáku i bídných chatrčí. Jejich černava i se svou zhoubou se usazovala všude, kudy se líně táhla, i — v duši života,
A lidé? — Ti se tu hnali ustrašeně zpitomělí v kolejích občanského života, Ale kam? —Nedovedli říci.
Nač jsou jim hloupí mravokárci a básníci nového života? — zajisté zbytečná chamraď a přítěž, vždyť oni jsou hotovými lidmi, „řádnými občany“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Jednou, když jsme se probouzeli k novému ránu, vzpomněli jsme, zda tam venku ještě vychází slunce, rdí se krvavými západy, zda tam venku žije příroda, která uznává pouze Velkého Ducha a tu obracejíce se bolestnými tvářemi k světlu, s žalnou touhou vzpínali jsme ruce k Slunci, — jež nám tak dávno zapadlo.
— — — V našich duších se uhostil klid, A tehdy naše víra, tichá a snivá, silou svých extasí obracela naše duševní zraky do dálky vzdálených věd, duše cítila krásu těla svého chrámu, o nových zdrojích silného poznání tušili jsme. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
— — — To byl den našeho zrození a uzdravení. Řekli jsme si: „chceme“ a zřeli jsme se duševně „jinými“, „obrozenými“. V tom okamžiku před námi jako drahokam zasvitlo světlo nového dne naší cesty. Zář jeho rostla čím dále tím intensivně i, až úplně jí prodchnuti našli jsme ji uvnitř sebe a stala se nám pudem.
18)== JAK ŽIJEME. ==
V Praze konal se 17. prosince zakládající sněm župní, jímž založena pražská župa naší Ligy. Náčelníkem zvolen br. Veselý, jednatelkou sestra Vaněčková-Michlová. Promluveno pak o zimním programu lesní výchovy.
Pražský kmen „Stříbrné luny“ podnikl dvoudenní novoroční cestu na Turnovsko a Železnobrodsko. Navrátili se s rozjasněnými tvářemi a plni chuti do života.
Tolstého jednota v Praze staví si zděnou chatu na vrchu Bohdalci v Michli. V příkrém kamenitém svahu upravili Si vhodnou rovinku, kde bude chata i malé hřiště a zahrádka, Nechť jejich horlivost slouží za vzor ostatním našim junákům! Hned časně z jara počněte i vy se stavbou!
Lounští „Lučané“ pořádali přednášku Dr. A. Čapka „O volbě povolání“.
Berounské „Děti Živěny“ 27. prosince měli sněm, na kterém zvoleno nové náčelnictvo. V Berouně myšlenka naše vykvetla již mnohými pěknými květy. Budeme v nejbližších číslech „Vatry“ moci o tom podati důkaz.
V Žatci náš kmen na sněmu o Vánocích nalezl slibné směrnice pro další svůj vývoj.
Kmen v Čes. Budějovicích použil svátků vánočních, aby v lesích u Barbory se sešel s kmenem Jindřichohradeckým. Toto prvé setkání zanechalo dojmy čistého bratrství v obou kmenech. I jinde měla by býti pěstována vzájemnost takovým způsobem!
Kmen v Královém Hradci vyřezal na svých besídkách salaš s pastýři a ovcemi. Všichni tu žijí stále ze vzpomínek na svůj rajský letošní pobyt v Tatrách.
V Přerově 10. prosince sešel se ustavující sněm Moravy, na něm založena moravská junácká rada. Tajemníkem zvolen br. Kychler v Brně, jednatelem br. Janáček. Morava se probouzí! Kéž by panenská její půda dovedla se vytrhnouti z osidel, do nichž byla zlákána!
Br. Macht podal krásný příklad lásky k myšlence naší na Slovensku. Získal 15 předplatitelů neskautů. Kéž by nezůstal sám jediný!
Děti Volné školy práce v Kladně uspořádaly si místo břichopásnických a falešně zbožných katolických Vánoc krásné slavnosti slunovratu. Zda i jinde naši junáci dokázali něco podobného co tyto malé děti? Nechtěli jsme vám nic předpisovati ve vánočním čísle, lépe bude, povíme-li si nyní dodatečně, jak kde který kmen sám dovedl žíti. O slavnostech slunovratu v Kladně vám děti napíší. Jsou duchem s námi!
Z NÁČELNICTVA ZALESÁCKÉ LIGY.
Poněvadž nový rok občanský není novým rokem junáckým, neoddáváme se ve „Vatře“ zvláštním úvahám o duševním znovuzrození člověka. Ale občansky se musí všichni naši junáci i kmeny postarat o to, aby nenesli dále za sebou přítěž nepořádků a nesvědomitostí. Proto náčelnictvo vyzývá všechny, aby novým rokem byla složena bilance z roku minulého, vyrovnány příspěvky, uvedeny do pořádku přihlášky a legitimace. Přihlášky družin a kmenů o zakládající listiny platí pro junácký rok, nikoliv občanský! Zaplaťte si předplatné na „Vatru“!
„Vatra“ bude nyní už vycházeti vždy v prvé polovině měsíce. Opoždění vánočního čísla nestalo se vinou redakce (15. prosince byl rukopis dán do tisku), ale tím, že korektura expres poslaná došla z Plzně do Prahy až za týden!19)== PRIMITIVNÍ HRNČÍŘTVÍ. == (Dopis.)
V posledním čísle „Vatry" byl uveřejněn hezoučký obrazec hrnčířského kruhu. Takový přístroj má veliké přednosti: je vkusný, laciný, skaut si jej může pořídit sám z věcí jinak odhozených, ale má jednu velikou vadu: že není k potřebě. Kdo by si jej zřídil, bude mít o jeden překážející předmět více a ztratí chuť k práci. Mluvím ze zkušenosti, když jsem začal s hrnčířstvím, chtěl mne překvapit jeden přítel a urobil mi právě tak nepotřebný kruh. Je dobrý pouze k tomu, že při ozdobování nádoby mohu ji otáčet, aniž bych obíhal okolo.
Důležitou povinností skauta je opravit chybu a nesetrvávat v bludu. Čekám to od redakce „Vatry“ a proto přátelským skautům sděluji své zkušenosti, abych jim uspořil zklamání. Mnozí viděli mé výrobky na výstavě „Díla“ a u Topiče a ti uznají, že jsem oprávněn poradit.
Setrvačník kruhu musí být těžký a proto se robí ze silné fošny a má být alespoň 2 metry v průměru. Má-li hrnčíř provádět obstojně svou práci, musí uvádět kruh v pohyb, aniž by se pohybovala horní část těla. To není možné při šlapacím kruhu, nýbrž setrvačník je vodorovný a hrnčíř nad ním sedí tak vysoko, aby pouze špičkou nohy se dotýkal setrvačníku, jehož pohyb zrychluje neb uvolňuje jemnými doteky. Proto má být bos, aby měl cit v noze. Hrnčířství na kruhu je umění. Ne každý se mu naučí a je třeba dlouhého cviku.
Dle mého názoru se však kruh pro skauta nehodí. Na jedné stránce doporučujete kamenné nástroje, na jiné tovární průmysl kruhový, Schvaluji prvé, kdežto druhé je totéž jako skauting v automobilu, Skaut má dělat práce primitivní, aby spíše pochopil vývin lidské kultury a dovedl si jí vážit. Indián nemá hrnčířských kruhů, jež jsou vynálezem kulturních národů asijských a afrických. Jedinými nástroji praobyvatelů amerických jsou ruce, lastura, tykev, kost, dřevo, provaz a smola, přece vyrobili umělecká díla před nimiž žasne svět. Radím Vám, abyste si raději hleděli tohoto primitivního způsobu. Navštívíte-li mne, rád Vám ukáži, co jsem se od Indiánů naučil.
Poznámka redakce. Rádi uveřejňujeme dopis cestovatele našeho. „Hrnčířský kruh" přejali jsme z Hargravea. S názory Fričovými se úplně ztotožňujeme. Pro tábor jistě nebude potřeba kruhu. Měli jsme na mysli skautskou dílnu v městě.
OTÁZKY.
1. V předešlém čísle „Vatry“ bylo odsouzeno používání uřezaných smrkových stromků o Vánocích. Poesii Štědrého večera však jistě budou junáci chtíti zachovat? Jak nalézti náhradu za „vánoční stromek"?
Odpověď. Bratr náš J. U. z Mostu by Vám nejlépe pověděl, jak u nich mají hezký štědrý večer bez vraždy stromku. Myslí na to totiž celý rok a pěstují si malinké smrčky. O Vánocích pak v kořenáči jej postaví na stůl, stromeček živý, radostný, ověnčí jej, posypou stříbrnými šupinami a pod něj vloží dárky, — A pak se zeptejte našich bratří v Berouně. Ti dělají pěkné vrkoče. To jest zvyk staročeský a může se v něm pěkně uplatit vaše ovládání nože a dřeva Více o nich najdete v Krchově „Zlaté bráně (I.). (Mimochodem, I roč. „Zlaté brány“ je neocenitelná pomůcka pro vůdce, zabývající se s dětmi.)
2. V Bechyní na náměstí roste strom podobný dubu, ale s listy bohatě lichospeřenými, s 13—23 lístky, na okrajích pilovitými, Co je to?
Odpověď. Jeden skaut z Loun donesl do náčelnictva plody tohoto stromu, které prodávali u nich v krámě. Jsou to kulaté, někdy podlouhlé a špičaté oříšky velmi tvrdé skořápky, barvy silně tmavohnědé a hustě bradavkaté na povrchu, Strom jmenuje se černý ořešák — Juglans nigra a je to americký strom.
Letos se objevilo na trhu několik druhů t. zv. „amerických oříšků“, všimli jste si toho?20)
Ot. Březina, Tajemství ohně. — Browning-Gould, Odměna. — Dr. Hübner-Balú, Leden, měsíc dlouhých nocí. — Gamma, na Radobylu — Kupka, Pro radost za sluníčkem. — Waldegrave, Jak chovat ptáčky bez ukrutnosti. — Dr. Oetli, Mechová zahrádka. — Gufa, Maugli, — Indiánská cvičení. — A. Macht, Život. — Jak žijeme. — Z náčelnictva.
Obálka: Wolne Harcerstwo v Polsce. — A. V. Frič, Primitivní hrnčířství. — Otázky. — Obsah.
Miloš Seifert, President and Chief — Praha II, Salmovská 16.
Jan Böhm, Executive Secretary — Praha-Michle 239.
Ot. Březina, The Mystery of fire. — Browning-Gould, The Reward. — Dr. Hübner-Balů, January, snow moon. — Gamma, On the Radobyl. — Kupka, For joy in pursuit of sun. — Waldegrave, How birds may be kept without cruelty. — Dr. Oettli, The moss-Garden. — Gufa, Maugli, the wolf boy. — Some indian plays. — A. Macht, The life. — How do we live — From the Headaguarters of the Woodcraft League of Czechoslovakia.
The cover: The Woodcraft-movement in Poland. — A. V. Frič, The primitive pottery. — The guery sign. — Contents.
Illustrations: Seton, The vigils by fire. — The hare. — The tracks of a hare. — Hargrave, The boy with bow.
Separately: Aleš, A guest.
Vatra zálesáckého junáctví, Měsíčník Zálesácké Ligy Československé (Psohlavci). Vychází počátkem každého měsíce mimo červenec a srpen, ročně 10 čísel. Předplatné na půl roku 10 Kč, číslo (16 str.) za 2 Kč. Redaktor Miloš Seifert, Praha II. Salmovská 16. Administrace Jindřich Vaněček, Praha II., Vyšehradská 6. Nákladem Zálesácké Ligy Čsl. Tiskne Beníško a spol., Plzeň.
- ↑ „Lesní Sněm“ pro nával látky odložen do příštího čísla.
