Vatra r. 1 č. 3 (časopis LLM)

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search



1) Vatra zálesáckého junáctví. - Zálesácká liga Čs. - R. I. - 1922. - č. 3.

ROČNÍK I. – VATRA ZÁLESÁCKÉHO JUNÁCTVÍ – ČÍSLO 3.

2)

SKAUTING VE FRANCII.

U nás v ČSR máme dvě střediska skautská, která se ideově značně liší, neboť každé z nich je vedeno zásadami naprosto jinými, často zcela opačnými. Ve Francii jsou dokonce střediska tři, která se však teoreticky svými zásadami příliš nerůzní, neboť všechna přijala jako základ skautingu názory Baden-Powellovy; Setona neznají, aspoň nevzniklo hnutí, které by prozrazovalo jeho myšlenky.

Zajímavé je, čímž se jednotlivé federace francouzské odlišují: je to náboženství, vlastně církevnictví, jež tvoří hradbu mezi těmito skupinami. Je zde Federace katolických skautů, skauti unionisté (federace protestantská založena Sdružením mladých křesť. mužů YMCA) a Federace skautů Francie (Fédération des éclaireurs de France), která je organisací aklerikální, t.j., jak mi bylo řečeno, nestará se naprosto o to, jde-li v neděli skaut do kostela či nikoli, Většina skautů této naposled uvedené federace jsou však volní myslitelé.

Federace katolická má asi 3.000 členů, protestanská as 4.300. Nejsilnější je Fédération des éclaireurs de France, která má 5.400 členů.

Odznakem katolických skautů je kříž, Unionistů kohout a skautů Francie luk se šípem připraveným k výstřelu.

Katolíci vydávají časopis pro vůdce „Le Chef SDF“ a připravují vydávání časopisu též pro skauty nedekorované, Uníonistický skautský list je „L'Eclaireur unioniste“, pro vůdce „Le lien“, Fédération des éclaireurs de France vydává revue „L'éclaireur de France”, a pro vůdce měsíčník „Le chef“. Mimo to vychází mnoho časopisů lokálních, namnoze hektografovaných neb rozmnožovaných na psacím stroji; několik podobných viděl jsem dokonce z Afriky.

Jednotlivé federace nejsou utvořeny různými samostatnými organisacemi jako u nás, nýbrž celá Francie je rozdělena na kraje[1], region, místní organisace v tomto kraji tvoří kmen, který přímo podléhá ústřednímu výboru v Paříži.

Skauti jsou rozděleni podle stáří na tři kategorie: 1. vlčata (louvetaux), 2. skauty (éclaireurs, scouts), 3, skauty starší (scouts ainés).

Poněvadž všechny tři federace mají společný podklad, jednalo se zde již několikrát o spolupráci všech za účelem důkladnější propagace skautingu. V některých věcech došlo ke shodě, konaly se společné schůze všech tří organisací, uspořádaly se společné bankety a založena byla interfederační rada. Praktických výsledků pro skauting vzešlo z toho doposud velmi málo, neboť vyjednávání pravidelně ztroskotala, čehož příčinou byli vždy — katolíci, kteří jsou ze všech skautů nejméně tolerantní (snášenliví). Poznámek k tomu není třeba. — Jedna věc ze společného jednání, bude-li uskutečněna, bude mít pro skauting značnou důležitost. Bylo totiž usneseno požádati francouzskou vládu o ochranu skautského kroje, aby se čelilo zneužívání důvěry, jíž skauti používají, pochybnými individuy, kteří nosí skautský kroj, aniž by věděli něco o povinnostech, jimž se organisovaný skaut dobrovolně podrobuje. Bude-li návrh uveden ve skutek, pak skautský kroj bude směti nosit pouze organisovaný skaut.

Jula Suchánek, z III. kmene Praha.

  1. Pařížský kraj je rozdělen ještě na 4 sekce.

3)

VÁNOCE,

„dny ztišení, které by měly býti dny soustředění myšlenek na hlavní věcí života, dny sebezpytu českého svědomí.“

Budeme my, junáci, oslavovat Vánoce?

Ano. Posíláme Vám vánoční číslo. Mnoho myšlenek táhne hlavami našimi v tyto dny. Bílé svátky, příroda zmlkla a kraj lehl pod sněhem, Mír v přírodě a mír v duších. Jsou to svátky lásky. Měkne nám srdce vzpomínkou na chvíle, když jsme byli dětmi a tolik se těšívali.

Ale dnes už nám nebývá tak veselo. Učili nás tehdy znáti Krista, s otevřenou duší a dětinskou důvěrou hleděli jsme do zářivé tváře Spasitele a bylo nám jasno: to je vzor, ideál dokonalého člověka a je tak krásný, že musí být radostno snažit se za ním. Ale jaké zklamání! Stal se jen firmou pro nekalé cíle tento Spasitel, duch civilisace, která se honosí svou povýšeností nad minulostí je docela jiný — ba hrůza, modly horší pohanských povstaly mezi lidmi, poněvadž jsou živé: Moloch se svými perversemi požitkářství a pohlavní lásky a Mamon se svými cetkami zlata a nepravým bohatstvím. A vše to pojí dohromady neopravdivost, faleš, neupřímnost.

Kristus a — Břicho! To spojili lidé dohromady o Štědrém Dnu! Pokání a — Alkohol, to snese se vedle sebe o oblíbeném Sylvestru.

A tak svátky lásky staly se vichřicí běsu proti živé přírodě.

Zajíci, krocani a ryby! Jaké to potoky krve ze všech těch nevinných obětí lidského břichopasnictví, jaké nesmírné bitevní pole až k těm ubohým mladým stromkům, které pozítří půjdou na oheň.

Junáci, uvažovali jste o tom všem? Je nejvyšší čas. Přijde nový rok a budete muset začít nový život. Vy — neboť vám musí jít o pravdu.

Lidé v tom žijí a neuvědomí si to. Pak se ohlížíme zoufale a hledáme křesťanství ve dvacátém století. Po generacích masožroutů a hekatombách pustošení lesa — lesa, té nejvyšší hudby boží v přírodě — může v lidech ještě zůstat trochu křesťanství?

Ale velká a tajuplná je příroda. Zrodilo se děťátko a nad ním vysvitla hvězda. Plula na nebi čisťounkém a pachole se usmívalo. Andělské rtíky jeho pravily, že je Synem Božím. —

Junáci, velké jsou to noci, kdy se mluví o Zrození Člověka. I Vy jste se zrodili, abyste byli Syny Božími.

Ale pak zvony těchto Velkých Nocí rozezvučte vaše nitro k odboji proti falši, kterou to nejsvětější bylo zastřeno a nedejte, aby Láska, kterou vaše duše se rozechvívá o vánocích, byla jen chimerou poetických nálad, po které mohou přijíti zas dny všední, dny křivd a neupřímnosti.

Svátkem měl by vám být každý den celého vašeho života — toť poselství, jež nám dávají Vánoce.

Redakce.

4)

KŘESŤANSKÉ UČENÍ.

Positivisté, komunisté a všichni hlasatelé učeného bratrství hlásají rozšířiti na celé člověčenstvo onu lásku, kterou lidé chovají k sobě, ku svým rodinám, k říši, zapomínajíce, že láska, kterou hlásají, jest láska osobní, která mohla, rozplameňujíc se, rozšířiti se na rodinu a až na přirozenou vlast, která však úplně zaniká, týká-li se umělé říše, jako jest Anglie, Rakousko, Turecko, a kterou ani nedovedeme si představiti, jedná-li se o veškeré lidstvo, pojetí to úplně mystické.

„Člověk miluje sebe (svoji živočišnou osobnost), miluje rodinu, ano miluje vlast. Proč by nemohl milovati též lidstvo? Bylo by to tak dobře. Právě totéž hlásá i křesťanství.“ Tak myslí hlasatelé positivního, komunistického, socialistického bratrství. Skutečně bylo by to tak velmi dobře; ale nemůže to nikterak býti, poněvadž láska, založená na osobním a společenském názoru životním, nemůže jíti dále, než jest láska k vlasti.

Omyl takového uvažování spočívá v tom, že společenský názor životní, na němž založena jest láska k rodině a k vlasti, má za základ lásku k osobnosti a že tato láska, přenášejíc se od osobnosti na rodinu, národ, národnost, říši, stále slábne a slábne a v říši dostupuje své poslední hranice, za kterou jíti nemůže.

Nutnost rozšířiti oblast lásky jest nepochybná; ale zároveň táž nutnost ve skutečnosti možnost lásky ničí a dokazuje nedostatečnost lásky osobní, lidské.

A hle, zde právě hlasatelé positivistického, komunistického, sociálního bratrství nabízejí na pomoc této nemožné lidské lásce lásku křesťanskou, ale jenom v jejích následcích, nikoliv však v jejích základech; nabízejí lásku k jedinému lidstvu bez lásky k Bohu.

Ale takové lásky nemůže býti. Není pro ni žádného motivu. Křesťanská láska vyplývá jenom z křesťanského názoru životního, podle něhož život zakládá se v lásce a sloužení Bohu.

Přirozenou cestou přivedl společenský názor lidi od lásky k sobě, k rodině, k národu, vlasti, k vědomí nutnosti lásky k lidstvu, nemajícímu hranic a splývajícímu se vším existujícím, k čemusi, co nevyvolává v člověku žádného citu, a tak přivedlo je k rozporu, který nemůže býti rozhodnut společenským názorem na život.

Rozhoduje jej jenom křesťanské učení v úplném svém významu, dávajíc nový smysl životu. Křesťanství uznává lásku jak k sobě, tak k rodině, národu, k lidstvu, a nejenom lidstvu, ale ke všemu živému, ke všemu existujícímu, uznává nutnost nekonečného rozšíření oblasti lásky; ale předmět této lásky nehledá mimo sebe, nikoliv v souhrnu osobností, v rodině, rodě, říši, lidstvu, ve veškerém vnějším světě, nýbrž — v sobě, ve své osobnosti, ale osobnosti božské, jejíž podstatou jest tato láska, o níž osobnost živočišná nucena byla uznati, chtějíc se zachrániti od vědomí své záhuby, že musí býti rozšířena.

Rozdíl křesťanského učení od dřívějších jest ten, že dřívější učení, společenské, pravilo: žij proti své přirozenosti (vyrozumívajíc tím jenom živočišnou přirozenost), podřizuj ji vnějšímu zákonu rodiny, společnosti, říše. Křesťanství však praví: žij souhlasně se svojí přirozeností (vyrozumívajíc božskou přirozenost), nepodřizuj ji ničemu, ani své, ani cizí, ani živočišné přirozenosti, a dostihneš téhož, k čemu se snažíš, podřizuje vnějším zákonům svoji vnější přirozenost. 5)

Křesťanské učení vrací člověka k původnímu poznání sebe, jenom že nikoliv sebe — živočišného, nýbrž sebe — Boha, jiskry boží, sebe – syna božího, Boha právě takového, jako jest též Otec, ale uzavřeného do živočišného obalu. A uznati sebe za tohoto syna božího, jehož hlavní vlastností jest láska, vyhovuje též všem oněm požadavkům rozšíření oblasti lásky, ke které byl přiveden člověk společenským názorem životním. Tu pro zachránění osobnosti bylo nutno stále většího a většího rozšíření oblasti lásky, byla láska nutností a vztahovala se k určitým předmětům, k sobě, rodině, společnosti, lidstvu; při křesťanském názoru životním láska není nutností a neváže se k ničemu, nýbrž jest podstatnou vlastností duše lidské. Člověk nemiluje proto, že jest mu výhodno milovati onoho nebo ony, ale proto, že láska jest podstatou jeho duše, proto že nemůže nemilovati.

Křesťanské učení jest pokyn člověku, že podstatou jeho duše jest láska, že blaho jeho nevznikne tím, bude-li milovati toho nebo onoho, ale tím, že bude milovati počátek všeho, Boha, kterého poznává v sobě láskou, a proto bude milovati všechny a vše.

V tom spočívá základní rozdíl křesťanského učení od učení positivistův a všech theoretiků nekřesťanského všesvětového bratrství.

Taková jsou dvě hlavní nedorozumění ohledně křesťanského učení, ze kterých vyplývá většina falešných úsudkův o něm. Jedno jest, že učení Kristovo učí lidi, jako za dřívější doby, pravidlům, jež lidé jsou povinni plniti, a že pravidla tato jsou nesplnitelna; druhé, že všechen význam křesťanství zakládá se v učení o výhodném spolužití lidstva jako jedné rodiny, k čemuž, aniž potřeba zmiňovati se o lásce k Bohu, dostačí jenom plniti pravidlo lásky k člověčenstvu.

Falešné mínění učených lidí, že v učení o nadpřirozeném zakládá se podstata křesťanského učení, že však životní učení jeho nedá se upotřebiti, jest spolu s nedorozuměním, které vyplývá z tohoto falešného mínění, jednou příčinou nepochopení křesťanství lidmi naší doby.

Lev Tolstoj.

PROSINEC — MĚSÍC DLOUHÝCH NOCÍ.

Černé, dlouhé noci, ale bílé dni, které svítí sněhem a do nichž mráz vykouzlil svá čarovná znamení. Pohádkové kresby na oknech, jíním zahalené keře a stromy, sněhové kužele stromů oblečených do závějí v lese — a pak při obzoru v bílých mlhách jitra rudý kotouč slunce, vzácného hosta, — takový je prosinec.

Příroda však nezemřela, Pod sněhem jsou skryty zárodky nového života. Jsou tam v zemi uložena semínka, jež vítr a tíže, neb i zvířata rozsely. A na větvičkách jsou pupeny, které z jara jen se rozvinou. Teď se vám nabízí zajímavé studium, Bude to jedna kapitola z vaší knihy stromů, kterou budete moci si vyplňovat po celou zimu, než se země zase zazelená: o holých větvičkách s pupeny. Musíte podle pupenů poznat strom, Všimněte si, kde sedí pupen, zda za jizvou opadlého listu (to nejčastěji), nebo stranou, kolik jich je pohromadě a zda v řádce nebo za sebou a jak jsou pupeny seřazeny na větvičce, zdali proti sobě nebo ve spirále, uvidíte, že je to celá věda a velmi zajímavá. 6)

A pak obraťte se k rostlinám i v zimě zeleným, Musíme jim býti zvlášť vděčni za jejich přívětivost k nám. Jak jsou v zimě krásné jehličnaté lesy našeho pohraničí. Udělali jste si již sbírku šišek? Nakreslili jste si jehličí smrku, jedle a různých borovic, abyste je poznali?

Sbírejte a udělejte si seznam rostlin vždy zelených, najdete jich celou řadu, zvláště v lese. Pište nám o tom!

V hlubinách lesních, kde dosud není mnoho sněhu si najděte kapradiny. Bylo by bývalo lépe v listopadu si vyhledati právě uzrálé plodné listy, ale doufám, že i teď se vám podaří nalézti dosti ještě nevysypaných plodnic. Víte, že kapradiny nemají semen? Avšak na rubu známých vám nádherných listů naleznete temné kupky jemného hnědého prášku, kterému říkáme výtrusy. Prášek ten jest uložen v pouzdérkách — výtrusnicích. Natrhejte si kapradinové listy, doma je položte na papír a přikryjte lehkou knížkou, Po několika dnech uvidíte na papíře, když pozorně knihu i list sejmete, zřetelný obrys listu. Temněhnědý prášek jsou výtrusy.

A teď vám něco poradím, co dopomůže vám ke krásné zkoušce, kterou žádá na vás příručka naše a která se mnohému zdá těžká: vypěstovat kapradinu z výtrusu. Uvidíte tím zázrak, pochopíte život, který většině lidí je tajemstvím.

Porovitý kousek rašeliny ponoříte do vroucí vody, abyste zničili zárodky rostlin, které snad v něm jsou. Pak na něj nanesete tenkou vrstvu černé zahradní prsti. Na tuto rozsejete výtrusy kapradě samce (v papírových sáčcích jste si je usušili, ale nesmíte je sbírat dříve, než vyhlížejí hodně tmavé, skoro černé). Rašelinu pak položíte na talíř, v němž je nalito asi 1 cm vysoko vody. Všecko přikryjte skleněným zvonem, který spočívá na několika dřevěných špalíčcích a uložte na teplé, ale dosti stinné místo.

Po několika dnech se vám na vrchu objeví zelenavý povlak a zase po 4—5 týdnech, připustíte-li trochu více vzduchu, vytvoří se na zelenavých srdíčkovitých lupéncích (stélkách) pohlavní ústroje. To jsou „květy“ kapradin, Mnoho zajímavého budete moci studovat na nich, jak zplodí nové kapradiny.

Připravte si pěkné zápisníčky na stopování zvířat ve sněhu. V měsíci sněhu si o tom něco povíme.

S blížící se zimou pamatujte na ptactvo.

Pokud jste už v říjnu a listopadu nezavěsili budky, zavěšte je teď. Pro ptáky u nás přezimující, kteří se ukrývají v dutinách stromů po celý rok, je to důležité. Teď si zvyknou na budku a na jaře tam budou pak vysedat vajíčka. Starých dutých stromů ubývá moderní kultivací lesů, junáci dbejte, aby neubylo také datlů, doupňáků, poštolek, sov, brhlíků, sýkorek a šoupálků.

Jakmile napadne sníh a kůra stromů se pokryje ledovou skořepinou, musíte začít s krmením ptactva, Tam, kde vás v létě za vašeho táboření ptačí zpěv oblažoval, založte krmítko pro ty, kteří snášejí s námi krutosti zimy a choďte je pravidelně krmit. Zimní potrava ptáku musí býti dobře připravena a promyšlena, aby ptáci snadno ji nalezli, aby za každého počasí jim byla přístupna a aby ji mohli úplně spotřebovat. Slavný ornitholog von Berlepsch navrhuje v lese založit živné stromky pro ptactvo. S tukem nějakým rozpustí se tato 7)

směs: suchý umletý bílý chléb, usušené umleté houby, semenec, rozmačkaný semenec, mák, moučka maková, proso, oves, usušené bezinky, jádra slunečnic; pak v tekutém stavu lžící tato kaše se naleje na nějaký jehličnatý strom. Bylo by to opravdu lidské, když se radujete o Vánocích s vánočním stromkem, kdybyste ptáčkům v lese neb na poli připravili několik takových vánočních stromků.

Balú

INDIÁNOVO MLČENÍ.

Původní obyvatel Ameriky spojoval se svou hrdostí podivuhodnou pokoru. Arogance byla jeho povaze a učení neznámá. Nikdy neprohlašoval, že schopnost článkované řeči jest důkazem povýšenosti nad němým tvorstvem; na druhé straně věděl, že je to proň nebezpečný dar. Věřil hluboce v mlčení — znamení dokonalé rovnováhy. Mlčení jest naprostou rovnováhou těla, mysli a ducha. Člověk, jenž si zachová svou osobnost vždy klidnou a neotřesenou bouřemi života — ani lístek, užijeme-li jeho přirovnání, nezachvěje se na stromu jeho osobnosti, ani vlnka nezčeří lesknoucí její hladinu — takový, podle podání ne zapsané pověsti dovede se ideálně chovati a držeti v životě.

Ptáte-li se Indiána: „Co jest mlčení?”, odpoví: „Jest to Velké Tajemství! Mlčení jest Jeho hlas!“ Ptáte-li se: „Které jest ovoce mlčení ?”, odvětí: „Jest to sebekázeň, pravá odvaha a vytrvalost, trpělivost, důstojnost a zbožnost. Mlčení jest úhelným kamenem charakteru.“

„Drž jazyk za zuby v mládí,“ říkal starý náčelník Wabaša, „a až dospěješ, tvá myšlenka může dozráti, že poslouží tvému lidu!“

(Ohiyesa, „Duše Indiánova“.)

DÍTĚ HVĚZD.

(Dokončení.)

“Pěkně”, pochvalovalo si slunce. “Teď jsi vykonal svůj mistrovský kousek, a já tě proto slavnostně prohlašuji svojí oběžnicí.”

“Děkuji mnohokrát”, odpověděl úlomek, A všecky hvězdy přicházely s blahopřáním, — — —

A protože se sluneční úlomek stal nyní hvězdou, je třeba, aby obdržel jméno. Všechny hvězdy se nějak jmenují. Kdo objevil nějakou novou hvězdu, má právo dáti jí jméno; a protože já jsem to hvězdné dítě objevil, chci je také pokřtíti.

Pojmenuji je Petr.

Ostatní hvězdy mají taková vznešená jména, že se dají těžko zapamatovat a na každý způsob vyslovit jen tenkrát, když člověk zadrží dech. Buď se zovou Velký Medvěd nebo Štír nebo mají jiné nesrozumitelné jméno.

Petr je pěkné jméno. Člověk může stát na jedné noze a vyslovovat je se zavřenýma očima, pokud je jen druzí chtějí slyšeti, A toto jméno je také velmi přiléhavé; protože ostatně, což jsou hvězdy něco 8) jiného nežli my? A proč by tedy měly mít vznešenějšího jména?

Je to vidět i z toho, jak si Petr později vedl ve světě.

Zatím co se tak otáčel několik milionů let a zářil světu jako dobrý příklad stálosti a míru a všech možných ctností, docela zapomněl na svoje lehkomyslné mládí. Jestli ho některá z hvězd na to upamatovala, stavěl se, jako by tomu vůbec nerozuměl.

A když se jednou jiný úlomek oddělil od svého slunce a potuloval se po nebi jako kdysi Petr, byl právě tak rozhořčen a popuzen, jako byli tehdy ostatní nad ním. — — —

Avšak potom ho potkala strašlivá věc.

Jako vyučená hvězda běhal po několik set milionů roků, když tu najednou objevil rozličné podivné skvrny na svém povrchu. Vypadalo to tak, jakoby se na těch místech tvořila kůra.

“Co to má být?“ zvolal.

A když zpozoroval, že už tak mohutně nezáří jako dříve, vážně se ulekl.

“Mně se zdá, že uhasínám”, povídal si.

Ale země, která se tou dobou ocitla v jeho blízkosti, mínila:

“Naopak, milý kolego — — — jenom jsi se sevrkl. Teď jsi v stavu státi se zralým mužem, který skrývá žár ve svém nitru. Už jsi se nasytil věčného svícení, které se sice zcela pěkně vyjímá, ale k ničemu nevede a když tak dlouho trvá, také se zmrzí.”

“Bůhví že ne!”, křičel Petr. “Snad nemyslíš, že bych chtěl být takovým ohyzdným černým balvanem jako ty? Chci být a zůstati hvězdou a zářit jako dobrý příklad stálosti a míru a všech možných ctností.”

“Podívejme se!” prohodila země. “Skvrna na jednom tvém poli roste — — — a teď k ní přistupuje nová. V několika milionech letech budeš na svém povrchu právě tak černý jako já, a musíš se spokojit s odrážením světla.”

“Ale já nechci“, křičel Petr.

“Na tom se nedá nic změnit”, mínila země. “Co se má státi, stane se. Já jsem kdysi také zářila, ale už jsem to bohudíky překonala.”

Petr pokračoval ve svém nářku.

“Člověku s léty přibývá rozumu”, podotkla země. “Jen ať se mládež vybouří, proti tomu ničeho nemám. Ale zralí lidé, jako my dva, my už musíme hledět, abychom v životě dokázali něco řádného. Budeš-li jako já, budeš na konec pln zvířat, rostlin a lidí, a budeš se cítit užitečným, váženým členem společnosti.”

“Nikdy”, prohlásil Petr.

“Uvidíme”, prohodila země. “Jdu teď svojí cestou. Až se opět setkáme, budeš jistě už rozumnější. Mnoho zdaru!”

Tím se země rozloučila. A na Petrovi se objevovalo vždy více a více skvrn; konečně přestal protestovati.

Za tři sta milionů let Petr se se zemí opět setkali.

“Podívejme, podívejme”, povídá země. “Už je tomu tak, jak jsem říkala. “Jaký jsi černý, a plný těch nejkrásnějších tvorů! To jest něco jiného, než na nebi se potulovati a svítiti.”

“Nevím, co tím míníš,” řekl Petr. “Nemám nic společného s bláznivými hvězdami. Jsem rozhodně významnější než ty. Jsem středobodem světa.”

“Ach, ubohý tlachale,” řekla země. 9)

Tak se spolu hašteřili chvíli, kdo je lepším a šli pak každý svou cestou.

Léta uplynula. A když opět tři sta milionů let přešlo, mrazilo Petra hodně.

“Už není jistě ve mně žádného ohně”, řekl.

Podíval se na své slunce.

“Ty také tak teple již nesvítíš, jako dříve”, řekl.

“Vím to dobře”, odvětilo slunce. “Ale jsem dostatečně odškodněno; neboť začínám míti skvrny.”

“Co já mám ale dělat!” vzdychal Petr.

“Musíš dělat jako já”, řekl měsíc, jenž plul nebesy žlutý a svraštělý.

“A co děláš?” tázal se Petr.

“Směji se všemu”, řekl měsíc. “Jsem dávno hotov se vším tím nesmyslem, lidmi, zvířaty a rostlinami. K čemu to všecko, ptám se? — I ty jsi se vším hotov. Nebude to dlouho trvati a budeš jako k rozumu přivedený plešatec obíhati a všem těm bláznivým fraškám se smáti.”

“Ne a nikdy!” řekl Petr. “Nikdy nebudu takovým starým, uvadlým chlapem. Chci býti a zůstati důstojným, užitečným členem společnosti.”

“Dobré jitro”, odsekl měsíc.

Ale Petrovi se vedlo, jak měsíc mu předpověděl. Třebas se ošíval, chladl a chladl. Stromy jeho vyhynuly, zvířata jeho vymřela, vždy méně živých bytostí bylo na něm.

Posléze byl hotov.

Byl pln vrchů a údolí a žádnou živou bytost by nikdo na něm již nenalezl. Kolem něho nebylo vzduchu a v jeho jezerech a zahradách nebylo vody. Poslední jiskra v něm vyhasla, poslední život vymřel. Když jiná hvězda ho osvítila, odrážel její světlo — to bylo vše.

Jednoho dne setkal se s měsícem.

“Ctěný kolego”, řekl tento. “Těší mne, že jsi udělal, co jsem ti tehdy říkal, a vší té chamradi učinil konec.”

“Nevím, co míníš”, řekl Petr.

Ale byl dobře naladěn a bylo mu blaze jako dřív.

Konal svou obvyklou cestu kolem slunce a kolem sebe sama, šklebil se jako blázen a říkal ostatním hvězdám:

“Že vás to baví… že vás to baví… !”

Ještě stále putuje nebesy.

Kdo má dobrý dalekohled, může jej viděti.

Karel Ewald.

10)

PRÁCE V MĚSÍCI DLOUHÝCH NOCÍ.

Utěšuji se myšlenkou, že jste si vzali k srdci, co jsem vám před měsícem psal o přípravách k práci za dlouhých zimních večerů. Také prvé dny prosince — skoro jarní — vyzývaly vás k tomu, Proto dnes, kdy lehl už sníh a nastala pravá zima, bych vás rád viděl u práce. Mám skoro obavu, že přicházím dost pozdě a tato obava diktuje mi do péra těchto pár řádek, na jejichž vážném pochopení záleží mnoho, ani netušíte, jak mnoho, Řekl bych, junáci moji, že jedna třetina života Zálesácké Ligy! Neboť naše činnost má být tato: pobyt a život v přírodě a studium přírody, pak sněmování v táborovém kruhu se vším ostatním výcvikem a na konec práce, rukodílná a tvořivá práce. Nechceme míti jen papírovou organisaci, jako ne papírové junáky. Naše organisace musí znamenat práci, A duchovní vůdce náš — Seton — stále a stále nám staví před oči ideál „myslící ruky“. Nuž, vzhůru a nemeškejte ani dne!

Každý kmen si pořiď aspoň tuto svoji kmenovou výbavu: stoličky ke sněmovnímu kruhu, symbol ohně, rohožky, totemový kůl s totemovou deskou, knihovničku, lampiony, skříňku na nářadí, skříňku na památnosti kmenové, skříňky na sbírky (předhistorické, minerální, fotografie atd.).

Malujte si svoje kroniky a jiné zápisky.

Pro svoje letní tábory zařizujte se v zimě, Především udělejte si sami stany. Pro stálé tábory měli bychom používat jen stanů týpí — jsou nejkrásnější z venčí a nejútulnější z vnitřka (s topením). Kaliko již není tak drahé, impregnovat je dovedete dle návodu v naší příručce, A z venčí si je nádherně omalujete! Pak si udělejte „tatranské hole“, luky a šípy s toulci, proutěné postele, košíčky na různé potřeby, sluneční hodiny, buben, vesla.

Pokuste se též o pěkná obřadní roucha.

A nezapomínejte při tom na ostatní svět. Především domov svých sourozenců a rodičů musíte učinit co nejkrásnějším. Největší ozdobou domácnosti jsou květiny — na to nezapomínejte. Dělejte košíčky na květiny a konsolky i truhličky dřevěné. Udělejte si zásobu vyřezávaných a omalovaných hůlek ke květinám! Ke kamnům krásnou plentu s obrazy ze života junáckého, nebo silhouetami zvířat a pod, Pěkné malované knihovničky. Věšáčky, sirník, klíčník do kuchyně. Rámečky na obrazy. Ó, co tu je věcí, jimiž byste mohli do domácnosti zavést dobrý vkus i pořádek!

Pro přírodu krmítka a budky ptačí musíte honem ještě udělat nějaká, nestalo-li se tak. Nechť není kmene zálesáckého, jenž nepostavil několik krmítek a budek!

Proto si musíme vážit dlouhých večerů a nocí, že se v nich dá tolik udělat. Je to doba junácké rukodílné práce.

R.

PETRARIUM.

Slyšeli jste už slova „akvarium“, „terrarium“, „vivarium“, ale asi nikdy výraz „petrarium“. V akvariu se pěstují živé ryby a vodní zvířata a rostliny, v terariu suchozemská zvířata, nuž a petrarium 11) (řecky petra = kámen), předvádí nám v zasklené schránce život nerostů! Nedivte se, že mluvím o životě těchto zdánlivě mrtvých věcí. Všichni byste se mýlili, kdybyste si myslili, že nerost nemá svého vývoje, vzniku a zániku, tedy jakýsi život, do jehož tajů stejně málo vidíme jako do tajů bytostí nám bližších. Vždyť v říši nerostné jsou také individua a jaké krásné osobnosti, že člověk se jimi zdobí a podle toho kolik jich knížata, králové dříve nosili na sobě oceňovala se jejich důstojnost. A neviděli jste krystal růst? Nerosty vykvétají ze země (známé „efflorescence“), slyšeli jste o krápnících (stalagmitech a stalaktitech), jak rostou, o inkrustaci čili obrůstání různých předmětů minerálem a pod., i budete zvědaví, jak se všechny takové zázraky dějí.

Nebude vás to stát ani mnoho námahy ani mnoho peněz, pořídíte-li si petrarium. Potřebujete velkou a malou skleněnou nebo hliněnou nádobu (na př. dvě nádoby pro akvarium), jakéhokoli tvaru. Menší postavíte do větší a podložíte ji, na př. dvěma na sobě postavenýma kousky cihel, které nejlépe spojte vrstvou cementu. Pak si opatřte hezkou hodně rozsochatou „skalku“, která se vejde do menší nádoby, a kousky rozcupaných bavlněných vláken, které připevní se pevně pod skalku a přes kraj malé nádoby nechají viseti do velké, Na konec se malá nádoba asi do dvou třetin naplní nasyceným roztokem soli, která má vykvést, na př. síranem draselným či sodným a ponechá se vše samo sobě, Po nějaké době uvidíme, že roztok soli stoupá bavlněnými vlákny (kapillaritou) a odkapává do spodní nádoby. Po cestě ovšem vypařuje se část vody, což má za následek, že sůl vykrystaluje a vlákna hustě pokryje krystaly. Současně začnou z roztoku soli tam, kde se nádoba dotýká skalky, vyrůstati úponkovité útvary, které po skalce a vnitřních stěnách nádoby se vzhůru derou, přerostou přes okraj nádoby a bují do druhé nádoby. Tento zjev jmenujeme vykvétání či efflorescence. Telegrafistům působí tento úkaz v bateriích mnoho zlobení.

Pro studium krápníků postavíme do jednoho rohu větší nádoby trochu výše malý zdroj kapek, jenž sestává z mističky s roztokem soli, která má odkapovací trubičku. Kaménky se pokryje, aby ji nebylo vidět. Pod otvor trubičky připevníme malý čípkovitý kamínek po němž mohou kapky stékati, aby pak dopadaly na trochu placatý kámen na dně velké nádoby. Uvidíme, jak krystalující sůl roste od špičky čípkovitého kamínku dolů a od kamene pod ním ležícího nahoru. Prostor mezi tím nesmí ovšem být příliš malý.

O inkrustaci čili povlékání předmětů v roztok soli vložených se přesvědčíte snadno, vložíte-li větvičky neb jinou věc do horní nádoby.

Podle roztoku pokračuje krystalisace rychleji či pomaleji, takže denně povstávají nové útvary. Změnou druhů solí můžeme přivoditi různé úkazy, jež mnohého překvapí. Zejména můžeme tak studovati různé druhy krystalů, krásné jejich tvary, poznáváme na př. fosforescenci některých solí pří krystalisaci (ve tmě) a řadu jiných zajímavostí. Vezměte si k ruce učebnici chemie a budete mít nevyčerpatelné pole studia.

R.

12)

HRY PRO SNĚMOVNÍ KRUH.

(Sděluje Vladimír Švácha.)

Na škarbal.

Škarbal je starý střevíc jakýs. Hráči sesednou se v nízký kroužek, přitáhnou kolena k prsům a ruce skryji pod kolena. Jeden obchází kolem a hádá, kde škarbal jest; ostatní jej škádlí a na nepravou cestu uvádějí voláním: „Tu jest škarbal, tu, tu, tu!“ Zatím však ten, kdo škarbal má, podstrčí jej druhému, ten následujícímu a tak kolem. Ale zachytí-li hadač, rychle pod kolena sáhnuv, škarbal, tedy ten, pod kým byl nalezen, musí býti hadačem a hadač usedne na jeho místo.

(Budečská zahrada, roč. XIX.)

Na Poličsku říkají této hře „na pantoflíček“, Aby nebyl střevíc tak hned patrný, přehodí si hráči přes nohy velký šátek. Jinde zase klepají střevícem o zem a rychle jej hned podají dále.

Vl. Š.

Na bábu.

W. Krolmus zaznamenal tento lidový obyčej: „Okolo Pelhřimova na Sylvestra večer před Novým rokem hudebníci a hosté z daleka se sejdou večer v hostinci. Krčmář uschová bábu čili bábovku na skrytém místě, aby ji hned nenalezli. Hudci sednou za stůl, hosté se postaví do kola a hostinský vystoupí uprostřed nich řka: „Nyní se bude bába hledat“ Hudci začnou hrát a hosté se po hostinci rozejdou a hledají ustrčenou bábu. Jeden na pravo, druhý na levo, na vše strany, Krčmář sedí u hudců a pozoruje. Blíží-li se některý host k bábě, hrají hudci rychleji, jak se od ní vzdaluje, hrají zdlouhavěji. Žádný z hostu neví, kdo z nich je bábě nejblíž, Kdo ji najde, je králem, pánem bábovky, Hosté, muži, ženy, mládenci a panny jdou mu vstříc, přejí zdraví, štěstí, dlouhý věk atd. a nesou mu bábovku. Posadí ho jako pána za upravený stůl, naplněný pokrmy a nápoji. Hosté sedí kolem něho, hodují a zpívají při hudbě.“

Tento obyčej upravují si v rodinách ve hru bez pití a jídel, při klavíru nebo jiném hudebním nástroji. Také junáci by tak mohli učiniti.

Vl. Š.

Na prsten.

Prsten navlékněte na provázek a ten zavažte. Sestupte se v kruh držíce provázek, Při tom si podávejte prsten tak, aby nebylo patrno, u koho právě je. Kolem vás obchází hadač, jenž hádá, kdo právě prsten má. Uhodne-li, nastoupí na jeho místo ten, u něhož prsten nalezen. Kolikrát hadač neuhodne, tolik dá zástav.

Vl. Š.

Na píšťalku.

Neznajúcemu ešte klam tejto hry, pripnů nepozorovane na chrbát ihlicou na pevnej cverne visacu pišťalku. Striedavá spoločnost obstala ho už do kola a otočila reťazou pospájaných ruků. Kedy ku komu obrátí sa nevolník tento chrbátom, ten mu tam zapíska na pechytenej píšťalke a pustí ju zase. Úkol v kole zavretého je, vynajsť píšťalku, kde by bola; čo iba po mnohom žarte a chychtote spoločnosti podarí sa mu, kedže o klame a mame nezná.

P. Dobšinský.

13)

NA RADOBYLU.

V letní podvečer seděl jsem kdysi na Radobylu, s pohledem na Litoměřice v povzdálí, a přemýšlel jsem o českém básníku. O Máchovi, Seděl zde jedenkrát také, na témže snad místě jako já, za chladné neděle říjnové r. 1836. Psal na kuse papíru tužkou verše básně „Cesta z Čech“, netuše, že jsou to jeho verše — poslední. Pomyslete! Poslední verše šestadvacetiletého zdravého muže, plného síly mladosti, básníka obdarovaného milostí poesie, na samém začátku činů!

Spatří náhle s výše vrchu v dáli požár. Duše mu chytne od vysoko vzlétajících jisker, tři čtvrti hodiny běží, všechen schvácen dorazí na požáriště: to stodoly plné obilí hoří po obou stranách silnicí. Prudce dá se do díla pomoci; vidí, že v zadu je veliké nebezpečenství, vítr hrozně vane, žene plameny přes cestu, nikdo netroufá si do zadu přeběhnout! „Čtyři z nás se tedy odvážili“ psal básník potom. „Já svlíkl kabát a odhodil klobouk, jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytily; běžel jsem okolo tří po každé straně hořících stodol, a za mnou ještě tři muži. Byl právě nejvyšší čas. Mezi dvěma stodolama krátká zídka, v té vrata; jedna stodola hořela, kdyby byla dohořela až na druhý konec, byla by od ní ta druhá stodola chytila. Přelezu s kominíkem hořící vrata, zavřená, roztluku závory, aby se dala zvrátit na silnici, leza pak na stodolu až ke hřebenu, sedl jsem si jako na koně a druzí mi podávali vodu. Já jsem ustavičně střechu poléval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem. Tak jsme tu stodolu a celou řadu za ní zachránili…“

Od ohně vrátil se básník celý mokrý. Ve studeném pokoji položil se spat. Pátého listopadu byl mrtev: strašný zánět plic jej udolal. O tom čte se podrobněji v úvodě k jeho Sebraným spisům (vydány 1906). A tam, v úvodě, stojí slovo hodné povšimnutí: „Umřel smrtí závidění hodnou: obětoval se.“ O tomto slově přemýšlel jsem na Radobylu, na onom vrchu, s něhož básník naposledy zdvih křídla a odkudž letěl si tři čtvrti hodiny pro smrt. Obětoval se! Závidění hodná smrt!

Mladí přátelé, posaďte se tu se mnou! Promluvíme si o obětavosti: oběť Máchova života pro několik stodol dává k tomu příležitost.

Obětavost! Cnost hrdinnosti! Stojí rudými literami psána v junáckém mravním zákonníku, v junáckých knížkách: Buďte obětaví! Konejte činy obětavosti!

Ale pozor na to! Je nebezpečí v této cnosti, jako v každé cnosti, je-li hnána do zámezí, nekriticky, bez potazu s myslícím rozumem, není cností každá jakákoliv obětavost bez výjimky — leckdy bývá neřestí. I cností lze těžce hřešit, i takovým hrdinstvím lze se provinit zle na životě.

Gama. (Pokračování.)



Nauč se radosti konati dobro. Čiň dobře potajmu a rdi se, když se o tom lidé dovědí.


14)

BOBR-STAVITEL.

K obrázku George Shiras-a.

Obdivuhodné zvíře je bobr. Mistr dřevorubec, stavitel vodních staveb — vzor pospolitého. života, pracovitosti a vytrvalosti. Na našem obrázku vidíte jej jak ohlodává strom. Je to práce mnoha dní, ba i týdnů, kterou pravidelné vykonává jeden bobr. Metr vysoko nad zemí ohlodá strom až padne. Velké sto kmeny, metr i dva metry průměru, zatahují pak bobři, strkajíce je ze zadu neb tahajíce předními prackama, aby jimi dali základ hrází. Drobnějšími větvemi a listím i travou ucpávají pak mezery, hlínou a drnem dodávají hrázím na konec takové pevnosti, že člověk pevnějších nevystaví. Kdybyste jim porušili stavidlo, ihned přikvapí a spraví díru. Plovou pod vodou, jen hlavu majíce venku (na rozdíl od příbuzné krysy pižmové) a často vlečou s sebou chuchvalce trávy nebo 15) kmeny. Mnohé z větviček, jež zastrkávají do hrází, takže zůstanou dlouho čerstvé, dávají bobrům potravu v zimě. V zimě hladový bobr okusuje kůru olší, vrb a topolů, v letě spásá i měkkou trávu. Osyky a olše má bobr tak rád, že se stěhuje do krajin, kde tyto stromy rostou. Jsou známy případy, že borovicový porost vypudil bobra. A zase, kde je bobr, tam rostou olše a topoly, poněvadž pomáhá jejich rozšíření.

Hráze staví si bobři společně, neboť je to práce obrovská, se které by jednotlivec nebyl. Bobři dali tak často vznik velkým jezerům, jako např. jezeru Ozvěn na Velkém Ostrově v Jezeru Hořejším v Kanadě[1], které je míli široké a hráze bobry vystavěná 500 m dlouhá a pravděpodobně 400 let stará, porostlá stromy, jež vyrostly z poražených kmenu. Proč si bobři staví hráze? Aby dosáhli široké rozlité plochy mělké vody, ve které zdvihají se pak jejich obydlí: kužele větviček, do nichž vede cesta vodou, Jsou to především lože pro matky, aby tu rodily své děti. Jak jemně bobr vystýlá kolébku svému miláčkovi: použije jemných dřevěných štěpin a pruhů kůry, aby byla měkká. A voda kolem dokola je nejlepší ochranou proti nepřátelům. Opadává-li voda, zvyšuje hráze, a prý zvýší hráz i když se jedná o to, dopraviti vodou těžké kmeny na stavby.

Bobři jsou nerozumně hubeni, pro svou krásnou kůži. Je to prastaré zvíře, které už v tercieru s mastodontem a mamutem žilo v Evropě a Asii. Ba, víme, že do nedávna byli bobři ještě na rybnících Třeboňských. Ani zde nebylo jim přáno žíti. Bobr už nepatří dnes k fauně naší republiky. A přece jest známo, že bobra možno aklimatisovat a že se velmi dobře množí. Proč se nikdo neujme opětného uvedení bobrů na třeboňské rybníky? Volá se po zoologické zahradě, která bude urážet city národa milujícího svobodu. Místo toho raději bobry na Třeboň, kamzíky do Krkonoš, kozorožce do Tater, klokany a muflony do obor — bude lépe když naše lesy stanou se zoologickými zahradami než míti zahradu v Praze, žaláře z mříží a cementu!

Máme u nás zvíře bobru blízce příbuzné — krysu pižmovou. Má tytéž zvyky jako on, je zvířetem vodním, nočním, staví si také chýže nebo bydlí v děrách, jako bobr, žije jako on monogamicky. Na rybníku u Plzně viděli jsme krásné „chýže“ — kupy ondatřích doupat, podobné „chýžím“ bobrů. Pošlou nám bratři z Plzně pěkný obrázek?

M.S.

  1. Echo Lake na ostrově Grand Island. Dnes je zde přírodní rezervace. Ostrov je součástí Hiawatha National Forest. – http://www.grandislandup.com/



Z DUŠEVNÍ DÍLNY NAŠICH JUNÁKŮ: ODVÁŽNÝ ČIN.

Byl krásný letní den. Kdo mohl jíti na plovárnu šel. Na plovárně setkali jsme se také s Božkou, Již hezkou dobu se koupala. Vodu milovala, ve vodě byla si tak jistá, jako na pevnině. Dnes nějak zamyšlená stála u zábradlí. Snad tušila? — Najednou byla vyrušena křikem „někdo se topí”. Nerozmýšlela se a rovnýma nohama skočila pro tonoucí. — Za chvíli vynášela tělo asi 7leté dívenky. Na místě, kde skočila do vody byla nebezpečná hloubka. Nikdo se neodvážil skočit do vody. — Všichni lidé na ní s vděkem pohlíželi. Poslali pro matku zachráněné. Matka přišla a chtěla poděkovali naší hrdince. Ale Božka nebyla k spatření, byla šťastná, že zachránila lidský život! Třináctiletá Božka zachránila jeden lidský život! Můžeme si přáti, aby všechny naše dívky byly tak odvážné.

Vlaštovička“.

16)

LESNÍ SNĚM.

Zprávu roznesla zase ptačí pošta po všech vrchách i údolích. Hned potom počala kleč ohýbati moře svých pružných větví, neboť se přes ně přehupovala chlupatá, černá těla medvědů, bratrů a dětí to Brum-Brumových. Úzkými pěšinami plížili se vlci, každou chvíli se zastavíce a při každé zastávce vyli, tak jako by chtěli svolati sněm celého světa. Mezi ně se mísily lišky s chytrýma očima a rezavým šatem, kuny, sem tam dupal jezevec, který hleděl, by včas na sněm došel.

Modrý les byl nejkrásnější les z Tater. Jak dvě brány vinula se k němu krásná údolí, v jichž namodralé zeleni svítily bílé břízky tak, jako když sedmikrásy v louce rozkvetou. Tu a tam se objevily v plošině korun prázdné skvrny, kterými vykukovaly špičky skal, tak jako by hlídaly celé to zelené stádo a celým údolím se vinul Stříbrný potůček, jehož stříbrná jasnost se na mnohých místech měnila v zádumčivou modř, ve které se shlížely mohutné koruny staletých stromů i vysoké, šedivé skály.

Někde se zdálo, že ho chce skála přikrýti svým temným ramenem, jinde si zase zaskotačil uprostřed malých oblázků, tak jako dítě skáče na jaře na trávníku.

Vběhnuv na Sněmovou louku uchýlil se na stranu k lesu, tiše ji přeběhl, protože se bál vyrušovati a hned zase zmizel v druhém údolí, kudy se namáhavě prodíral, místy i pod zemí běžel, až vskočil do Modré řeky, do těch míst, kde řeka prudce běžíc tříštila se o skalní prahy na tisíce vlnek, které chvíli skotačily, leskly se na slunci a uklidnivše se, splynuly o hodně doleji zase v klidnou Modrou řeku.

Okolo Sněmovní louky stály po okraji potůčku olše, břízy, někde i trnatá planá jabloň se objevila, za nimi stály modřiny, smrky a borovice a mezi nimi prohlédal tu a tam vzácný tis.

Večer, sotva že se setmělo, vstoupil starý Hau na louku a zavyl. Ihned se zde objevil Brum-Brum, přišli jiní vlci a s nimi mnoho zvěře ze všech koutů lesa.

Oba si sedli uprostřed louky a okolo nich se rozestoupila všechna zvěř ve velikém kruhu. První počal mluviti starý Hau: „Bratři i ostatní obyvatelé lesa! Já, jako nejstarší vlk lesa jsem vás svolal proto, abych vám oznámil nový zločin člověka, totiž zavraždění mladého Skoka, nejkrásnějšího srnce hor, Zločin je to proto, že nevraždil pro svou potřebu, nýbrž pro rozkoš, neboť má jiné potravy dosti. Jeho rukou zahyneme i my někdy, neboť on se nepotýká s námi svou silou, nýbrž lstí a podvodem. Vím, že naše záhuba jest skoro neodvratná a toť jest již náš úděl.“ Po těch slovech zavyl a s ním vyli ostatní vlci píseň svých praotců, píseň o hojných lovištích, obrovských lesích a stepích, píseň plnou neukojené touhy po těchto krajích a zároveň výkřik zloby proti svému utlačiteli. Potom pomalu tato prapíseň usínala a jen černé skály tam v temnu ji vracely ještě zadumčivější v podobě ozvěny.

Když i ozvěna přestala, ozval se starý Brum-Brum: „Za svého mládí, což už je hodně let, slyšel jsem v lesích ránu a pospíchal jsem k místu, odkud vyšla neboť jsem se chtěl dozvědět, co se děje. Pojednou se rozhrnulo houští a já vidím člověka, který proti mně napřáhl dlouhou dutou hůl, ze které pojednou vyšel blesk a hrom, mně se zaslepily oči a na přední své tlapce jsem ucítil palčivou bolest. Když jsem zase mohl prohlédnouti, člověka tu nebylo.

Pospíchal jsem do Hadí sloje, kde měl lože můj otec, abych se ho zeptal, co se to dělo. Ve sloji jsem viděl otce celého zakrváceného, kterak se bolestně choulil na loži z mechu. Ten mi vypravoval, že mu to udělal člověk hromovou holí, kterou nazýval puškou a že se dovlékl stěží sem do jeskyně, aby zde dokonal.

Chtěl jsem se ihned pomstíti, ale otec mi pravil: „Na člověka nechoď nikdy, když má něco v ruce, neboť by to byl nerovný boj. Teprve tehdy, až ho potkáš beze zbraně, teprve potom jdi na něj tváří v tvář a teprve tehdy by se mohl nazývati Pánem Lesa, zvítězí-li, což se jistě nestane.“

Já jsem mu namítl, že člověk bez duté hole nikdy do lesa nepřichází, On mi ale počal vyprávěti zvěst lesa, kterou slýchal od svého otce: „Nechte člověka v jeho zákeřném díle, neboť nezhubíme-li ho my, zhubí se on sám. Kácí lesy, dříví odváží pryč, ale až bude lesů málo, počne se otravovat vzduch, vysušovat, nebude mechu, do kterého by se zasákla voda při řídkých deštích, ta při bouřích seskočí prudce se skal dolů, rozvodní se a bude ničit to, co člověk pracně vystavěl, na čem spočívá jeho pot i krev, Potom ale nebude následovati dlouho zase žádný déšť, vše rychle vyschne, řeky vyprahnou, na polích, které člověk pracně upravuje, vše zahyne žárem slunečním a jemu, Pánu světa, jak se hrdě nazývá, se nebude dostávati chleba, té potravy, kterou nyní pohrdá.

V. Ž. (Dokončení)

17)

NOVÉ KNIHY.

St. Stuny „Kapitoly z tělesné výchovy mládeže“ jsou knížkou pozoruhodnou a zvlášť naši vůdci by si jí měli všimnout. Máme nedostatek tělovýchovných knih, které jdou s duchem času. Sokolská methoda nám nestačí. Autor je si toho plně vědom a kritisuje správně tělocvik nářaďový i odmítá konservativní a zpátečnický duch tělocvičen. Volá po cvičení v přírodě, chápe potřeby tvůrčího a nespoutaného mládi, z celé knihy prozařuje jemná láska učitelova a tak dostává se z tělocviku k opravdové tělesné výchově, kde cviky pojí se se zpěvy, tanci a rhytmem a jsou kusem života tvořícího, Kniha je tak mnohostranná a tak plná námětů, že z ní budou moci naši vůdci velmi těžit. Škoda jen, že i zde slyšíme o výchově pro brannost.

M. S.

Curwoodův „Vlčák Kazan“. Největším překvapením letošního vánočního literárního trhu pro každého junáka milujícího les a divočinu jest beze sporu „Vlčák Kazan“. Kniha, která může se hrdě stavět po bok Londonově „Bílému Tesáku“, „Synu Vlkově“ a „Volání divočiny“, knihám, jež se staly u nás už populárními. Snad nad ně ještě vyniká. Sám London autorova spisovatelského nadání, kterým snažil předvésti lidem obraz kanadské severské přírody, cenil si velmi vysoko, jak vysvítá z jeho poznámky v knize uveřejněné. Čtete-li knihu, neodtrhnete se. Je to život zvířat pralesa a pustin amerického severu v končině u Hudsonova zálivu, v podstatě život psa vlčího původu, statečného Kazana, jenž se svou družkou slepou Vlčicí zakusil všechny hrůzy i půvaby přírody dýchající volně původní svou divokostí. Utekl od lidí, k nimž ho ale nepřestala poutat plemenná psí náklonnost, ačkoliv poznal tvrdost života tažného psa indiánů a traperů. V přírodě bojem se zvířaty stal se hrdinou, až konečně vedl celou smečku. Jest až dojemný vztah Kazanův k Vlčici a charakter jeho, kdykoliv hnuly se v něm jeho city. Kniha líčí události tak dramaticky, že až trhá srdce. A obraz přírody, obrovské a vševládné, podán jest tak skvěle, že jste ohromeni představou širých sněhových plání, kde řádí hlad, temných pralesů s dravými pudy zvířat a uchvácení krásou plození a věčně se obrozujícího života. Autor někde připomíná Setonovy vědecké studie zvířat, na př. ve svém líčení života bobrů. Zkrátka, četba Curwoodova románu „Kazan“ jest junákovi studnicí hlubšího poznání přírody, jakých je málo a jakých si musíme vážit. V knize jsou tři znamenité podobizny zvířat fotografované v Kanadě bleskovým světlem, a to laně, bobra a rysa. Kniha stojí 20 Kč, při hromadných objednávkách nejméně 10 ex. opatříme ji za 18 Kč.

M.S.

„Až vzpružit dovedeš své tělo, nerv a sval,
by pracovaly přec, když zemdlí tvoje paže,
ač není v tobě sil, vytrvat směle dál
jen silou vůle své, jež nepovolit káže, —
pak, synu, mužem jsi…”


18)

JAK ŽIJEME.

V Plzni založena byla nová samostatná jednota v V. čtvrti.

V Králové Hradci naši hoši zahájili opět činnost v YMCe. Nejoblíbenější jsou jejich kozáčky, které tančí kolem ohně.

V Berouně 19. listopadu přijímání za junáky nováčci za účasti náčelnictva Obce. Klubovna naše na Plešivci oživla nejen ruchem naší mládeže, ale též obřadným vyzdobením. Zejména sedátka sněmovních kruhů by si mohly všechny kmeny tak lacino a pěkně poříditi.

V Českých Budějovicích nový náš kmen hlásí radostnou práci. Pravidelné výklady a rozklady o skautingu v klubovně by se doporučovaly všem kmenům.

V Přerově konána 19. listopadu za účasti náčelníka Obce a zástupců moravských kmenů porada, na které usneseno založiti „moravskou junáckou radu“.

V Hranicích vznikl nový kmen „Zálesácké Ligy“.

V Brně navštívil náčelník Obce oba naše kmeny a s potěšením vzal na vědomí jejich vzrůst a krásnou snahu k práci. Zvlášť k studentskému kmeni obracíme se znova, aby za dnešního boje o školu nedalo vítěziti reakci!

Z 12 místních skupin okolí Moravské Ostravy, šesti jednot a šesti kmenů a družin ustanovila se moravskoslezská župa čítající dnes 128 členů.

III. kmen pražský vydává pro své junáky časopis „Svítání“, rozmnožovaný na stroji. Časopis je velmi ušlechtilý a veden sociálním směrem.

Z NÁČELNICTVA ZÁLESÁCKÉ LIGY.

Odznaky zubří hlavy jsou již hotovy. K dostání po 2,50 Kč u našeho jednatele.

Upozorňujeme své junáky, že časopis náš by se minul s cílem, kdyby měl být jen čten a neměl vlivu na život družin a kmenů. V každém čísle jest článek o studiu přírody a o domácích pracích. Žádáme své kmeny, by nám měsíčně sdělovaly, kteří junáci a družiny dle návodu „Vatry“ skutečně pracovali a jakých výsledků dosáhli Bude nám milé, když i jednotlivci nám napíší o svých výzkumech, pozorováních a o svých pokusech a výrobcích. Rubrika práce byla tedy zahájena, ale v život ji můžete uvést jen sami, Zvlášť na práce v dnešním čísle navrhované upozorňujeme. Jsou podmínkou našeho bytí a vzrůstu!

Předplatné na „Vatru“ si vyrovnejte, aspoň na půl léta. Uznejte naši snahu dáti Vám do rukou časopis krásně vypravený a naše finanční obtíže. Jen na Vás, našich junácích, záleží jeho udržení.

Vánočních svátků použijte k slavnostem přijímání junáků.

Posílejte nám do redakce a pro archiv čísla svých vlastních psaných časopisů, jakož i všechny své kmenové písemnosti aspoň v jednom otisku. 19)

NĚKOLIK MYŠLENEK O VÁNOCÍCH.

Proč jsou Vánoce jen o Vánocích?

Je to věru podivná věc, neboť lidé mají to úplně v moci, Všichni znají a cítí tu zvláštní, tajemně půvabnou náladu vánoční, plnou smířlivosti, rozjařených tváří. výskání dětského, šťastného oddechu stranou od spousty mrzutých, vyssávajících všedností; v těch dnech lidé jsou ústupnější, proměňujou se, pamatujou se, pamatujou na jiné a pamatujou nezištně. Snaha způsobit jiným radost, zachvacuje srdce lidská jako krásná epidemie.

Proč nejsou Vánoce po celý rok?

Sotva v kalendáři vystřídány dva červeně tištěné dny řadou dnů jednotvárně černě tištěných, lidé horem pádem utíkají opět z toho tepla do zimy, rvou se, tváře jsou zamračené, oči jedovaté, děti ustávají výskat, fatamorgana štěstí v rodinném kruhu zavalena mračny hemživých starosti, sobeckého pachtění za ukojením spousty potřeb vymyšlených a nepravých (Bloudi, věří, že zvyšováním potřeb zvyšuje se míra životní! a nevědí, že z pravého života tak dostává se jim čím dál méně!), lidé opět upadají v staré hrdlování a nebratrské soupeření, krásná proměna vánoční zastavena, objevuje se jako zdvojenou silou vkořenělá tendence, působit druh druhu útrapy a příkoří, zmizela snaha působit jiným radost, člověk pamatuje už jen na sebe a na svůj zisk.

Je to nemožnost? Každý den v roce by mohl být Štědrým dnem, kdyby jen lidé chtěli,

Les na ulici.

Nerad chodívám v týdnu vánočním pražskými ulicemi: co tu usmrcených stromů, v hekatombách obětovaných barbarskému zvyku. Mohly žít, mohutnět sluncem a zemní silou, a zatím musejí za týden do ohně a na smetí. Nač marné to utrácení krásy a života bez účelu? Nepříčí se to vraždění stromů vašemu slovanskému citu pro přírodu? Ne mařit, ale hledět raděj, by krásy kolem nás přibývalo! Vysazovat stromy a lesy, zejména v pražském okolí tak pustém a vydýchaném. Ale nač hubovat? Oni vysazují ty tisíceré lesní stromky na pražských ulicích, vysazují: Do sněhu jamky vyhrabou, dlažební kámen vytrhnou a zasadí stromek pěkně bez kořenů. Vydrží tak i deset dnů.

Z Gammovy knížky „Vánoce“.

Z FEDERACE ČSL. SKAUTŮ.

Kancelář Federace Čsl. Skautů otevřena byla ve Skautském Domově na Petrském nábřeží Praha-II. Tamtéž tiskový odbor Federace a sklad knih „Duch lesů“ a „Otevřený list skautům“.

Skautská kolej je v plném proudu. V pondělí jsou výklady o skautingu, jeho vývoji a smyslu (prof. Miloš Seifert), v úterý o základech fysiky a chemie (prof. Dr. Al. Batěk), v pátek kapitoly z přírodních věd (Dr. Viktor Jedlička) a z astronomie (Ing. J. Štych), v sobotu opět přírodní vědy, pak administrativa (prof. Eisner). Škola je ve filosofické fakultě čes. university v Praze. 20)

ZÁLESÁCKÁ LIGA ČESKOSLOVENSKÁ
Československá Obec Junácká Psohlavců a Horních Chlapců
Miloš Seifert, náčelník — Praha II. Salmovská 16.
Jan Böhm, jednatel — Praha-Michle, Havlíčkova 239.

Prosinec — měsíc dlouhých nocí III č.

Vánoce — Tolstoj, Křesťanské učení — Prosinec — měsíc dlouhých nocí — Ohieysa, Indiánovo mlčení — Karel Ewald, Dítě hvězd — Práce v měsíci dlouhých nocí — Petrarium — Hry pro sněmovní kruh — Gamma, Na Radobylu — G. Shiras, Bobr — V. Ž., Lesní sněm — Nové knihy — Jak žijeme — Z náčelnictva Zálesácké Ligy.

Obálka: Skauting ve Francii – Z Federace Čsl. Skautů — Několik myšlenek o vánocích (Gamma). — Obsah.

Obrázky k tekstu: Bobr, fotografie z přírody od G. Shirasa. Seton, Indián v Týpí.

Příloha umělecká: Aleš, Host.


THE WOODCRAFT LEAGUE OF CZECHOSLOVAKIA

Miloš Seifert, President and Chief — Praha II, Salmovská 16.

Jan Böhm, Executive Secretary — Praha-Michle 239.


The fire of woodcraft” no. 3, December, long night moon (contents): Christmas — Tolstoj, Christian teaching — December, long night moon — Ohieysa, The silence of Indian — Ch. Ewald, The child of the stars — The work in december — Petrarium — Indoor games — Gamma, On the Radobyl — G. Shiras, The beaver – V. Ž., The council in the wood — New books — How do we live — From the Headguarters of the Woodcraft Lague of Czechoslovakia.

The cover: Scouting in France - From the Federation of Czech. Boy-Scouts. — Some thoughts about Christmas (Gamma) — Contents.

Illustrations: The beaver by G. Shiras. Seton, Indian in his tee-pee

Separately: Aleš, A guest.


Vatra zálesáckého junáctví, Měsíčník Zálesácké Ligy Československé (Psohlavci). Vychází počátkem každého měsíce mimo červenec a srpen, ročně 10 čísel. Předplatné na půl roku 10 Kč, číslo (16 str.) za 2 Kč. Redaktor Miloš Seifert, Praha II. Salmovská 16. Administrace Jarka Veselá, Praha-Michle, Havlíčkova č. 239. Nákladem Zálesácké Ligy Čsl. Tiskne Beníško a spol., Plzeň.