Stránka:vatra-22-3.djvu/4

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována


KŘESŤANSKÉ UČENÍ.

Positivisté, komunisté a všichni hlasatelé učeného bratrství hlásají rozšířiti na celé člověčenstvo onu lásku, kterou lidé chovají k sobě, ku svým rodinám, k říši, zapomínajíce, že láska, kterou hlásají, jest láska osobní, která mohla, rozplameňujíc se, rozšířiti se na rodinu a až na přirozenou vlast, která však úplně zaniká, týká-li se umělé říše, jako jest Anglie, Rakousko, Turecko, a kterou ani nedovedeme si představiti, jedná-li se o veškeré lidstvo, pojetí to úplně mystické.

„Člověk miluje sebe (svoji živočišnou osobnost), miluje rodinu, ano miluje vlast. Proč by nemohl milovati též lidstvo? Bylo by to tak dobře. Právě totéž hlásá i křesťanství.“ Tak myslí hlasatelé positivního, komunistického, socialistického bratrství. Skutečně bylo by to tak velmi dobře; ale nemůže to nikterak býti, poněvadž láska, založená na osobním a společenském názoru životním, nemůže jíti dále, než jest láska k vlasti.

Omyl takového uvažování spočívá v tom, že společenský názor životní, na němž založena jest láska k rodině a k vlasti, má za základ lásku k osobnosti a že tato láska, přenášejíc se od osobnosti na rodinu, národ, národnost, říši, stále slábne a slábne a v říši dostupuje své poslední hranice, za kterou jíti nemůže.

Nutnost rozšířiti oblast lásky jest nepochybná; ale zároveň táž nutnost ve skutečnosti možnost lásky ničí a dokazuje nedostatečnost lásky osobní, lidské.

A hle, zde právě hlasatelé positivistického, komunistického, sociálního bratrství nabízejí na pomoc této nemožné lidské lásce lásku křesťanskou, ale jenom v jejích následcích, nikoliv však v jejích základech; nabízejí lásku k jedinému lidstvu bez lásky k Bohu.

Ale takové lásky nemůže býti. Není pro ni žádného motivu. Křesťanská láska vyplývá jenom z křesťanského názoru životního, podle něhož život zakládá se v lásce a sloužení Bohu.

Přirozenou cestou přivedl společenský názor lidi od lásky k sobě, k rodině, k národu, vlasti, k vědomí nutnosti lásky k lidstvu, nemajícímu hranic a splývajícímu se vším existujícím, k čemusi, co nevyvolává v člověku žádného citu, a tak přivedlo je k rozporu, který nemůže býti rozhodnut společenským názorem na život.

Rozhoduje jej jenom křesťanské učení v úplném svém významu, dávajíc nový smysl životu. Křesťanství uznává lásku jak k sobě, tak k rodině, národu, k lidstvu, a nejenom lidstvu, ale ke všemu živému, ke všemu existujícímu, uznává nutnost nekonečného rozšíření oblasti lásky; ale předmět této lásky nehledá mimo sebe, nikoliv v souhrnu osobností, v rodině, rodě, říši, lidstvu, ve veškerém vnějším světě, nýbrž — v sobě, ve své osobnosti, ale osobnosti božské, jejíž podstatou jest tato láska, o níž osobnost živočišná nucena byla uznati, chtějíc se zachrániti od vědomí své záhuby, že musí býti rozšířena.

Rozdíl křesťanského učení od dřívějších jest ten, že dřívější učení, společenské, pravilo: žij proti své přirozenosti (vyrozumívajíc tím jenom živočišnou přirozenost), podřizuj ji vnějšímu zákonu rodiny, společnosti, říše. Křesťanství však praví: žij souhlasně se svojí přirozeností (vyrozumívajíc božskou přirozenost), nepodřizuj ji ničemu, ani své, ani cizí, ani živočišné přirozenosti, a dostihneš téhož, k čemu se snažíš, podřizuje vnějším zákonům svoji vnější přirozenost.

..text continues