Warren, 1853/ Dějiny Odžibvejů

Na knihu Williama W. Warrena jsem narazil zcela náhodou, když jsem hledal nejstarší literární zmínky o proroctví 7 ohňů. A protože mne svým obsahem velice zaujala, začal jsem pro svou potřebu překládat vybrané kapitoly. Abych nemusel pracovat jen s on-line verzí knihy History of the Ojibway nation, dostupnou na serveru Hathitrust.org, provedl jsem konverzi obsahu DjVu verze ze serveru Archive.org do PDF souborů, vhodných k oboustranému tisku na listy formátu A4, ze kterých bylo možné po složení, sešití a svázání vyrobit skutečnou knihu v příručním formátu A6.

Teprve pak mi došlo, jakou knihu sepsal za dva roky (1851–1852), ve zcela primitivních podmínkách divočiny první poloviny 19. století tento 27 letý otec početné rodiny, bez toho že by měl k dispozici vymoženosti dnešní IT technologie. Jak sám uvádí, jeho práce je založena na ústním podání mluvčích z řad jeho příbuzných a známých. Proto nepřekvapí, že se jeho líčení postupně dostává roviny interpretace vzpomínek vlastní rodiny. Díky tomu před námi ožívají nejenom dávno mrtví legendární hrdinové ale i postavy tragikomických příběhů, které i dnes pobaví.

Ta kniha je ovšem zajímavá i z mnoha jiných hledisek, která by si měl čtenář neustále připomínat:

• Byla sepsána 10 let předtím, než vypukla občanská válka (probíhala v letech 1861–65), do které se zapojily statisíce mužů z oblastí o kterých Warren psal.
• A veřejně byla publikována až 32 let po autorově smrti, roku 1885.

Téhož roku, 16. listopadu 1885 byl v Kanadě popraven métis Louis Riel, který v roce 1869 vyvolal povstání métisů proti Britské koloniální vládě, protože ignorovala jeho požadavek, aby byla garantována jazyková a náboženská autonomie frankofonních míšenců. To bylo záhy potlačeno, protože anglofoním métisům stávající situace vyhovovala a pro čistokrevné indiány to byl jenom spor mezi bělochy, který s nimi neměl nic společného. Luis Riel jr., nařčený ze zákeřné vraždy protestantského duchovního, byl donucen k útěku do USA, odkud se vrátil r. 1884, aby vyvolal další neúspěšné povstání.

Je tak dost dobře možné, že k vydání Warrenovy knihy došlo mimo jiné proto, aby američané pochopili odkud se métisové vzali a co mají s algonkiny společného.

Velice zapeklité bylo zpracování překladu II. kapitoly. Hodně konkrétních jmen a jen málo záchytných bodů. Situaci značně ztěžovala předevší rozdílná transkripce algonkinských jmen a názvů.

Úvodní poznámka

Prezentace historie Odžibvejů ve ucelené podobě je pro Minnesotskou historickou společnost velice žádoucí. Před dvěma sty lety hledali válečníci tohoto lidu přes řeku ve státě Wisconsin, který dodnes nese jejich jméno, v údolí Mississippi své nepřátele. O století později vytlačili Dakoty neboli Siouxy z jejich starých lovišť v oblasti Mille Lacs v Minnesotě a v době přijetí ústavy Spojených států amerických chytali do pastí kožešinovou zvěř, lovili ryby a těžili javorový cukr na březích jezer Red Lake, Leech Lake a Sandy Lake. Zatím, co kmeny Siouxů a Winnebagů byly vytlačeny do údolí řeky Missouri, Odžibvejové stále žijí v některých rezervacích Severní Minnesoty a jejich okolí.

Společnost měla to štěstí, že od bývalého senátora Spojených států Henryho M. Riceho obdržela jako dar rukopis historie Odžibvejů, založený na jejich legendách a vzpomínkách, který sepsal již zesnulý William W. Warren, jehož předci z matřiny strany patřili mezi významné náčelníky tohoto kmene. Doufáme, že touto publikací poskytneme určitou pomoc stále rostoucímu počtu studentů z řad původních obyvatel Ameriky.

Tradice shromážděné ve vigvamech těch, kteří donedávna neměli žádný způsob uchování znalostí pro budoucí generace, nutně postrádají přesnost výpovědi. Staří vypravěči z tohoto kmene nevědomky si předávají jako vlastní představy představu o své rase, kterou však získali teprve kontaktem s bílými muži. Sir William Johnson, Bt., britský superintendant pro záležitosti indiánů před více než sto lety v dopise váženému Virginianovi Arthur Lee, M.D., F.R.S., napsal:

"Spoléhajíce se pouze na ústní tradice, aby získali podporu pro své starobylé zvyklosti, smíchali některé s našimi zvyky, takže je nesmírně obtížné, ne-li téměř nemožné, vystopovat jak povstaly ty jejich vlastní."

Ještě před dílo pana Warrena jsme umístili náčrt jeho života a jako doplněk jsme přidali další článek o Odžibwayích, který je založen čistě na informacích z úředních dokumentů a jiných literárně podchycených událostí. Inteligentního čtenáře proto jistě nepřekvapí rozpory, kterých si všimne mezi tradiční a dokumentární historií.

A tímto vám, s nadějí že Společnost v nejbližsí době vydá podobnou publikaci také o historii Dakotského národa, tento svazek předkládá

Vydavatelská komise

Vydavatelská poznámka psaná roku 1885. (Poznamenal Keny)

Vzpomínka na Williama W. Warrena

kterou sepsal sekretář Minnesotské historické společnosti, John Fletcher Williams (25.7.1834 – 5.3.1895), roku 1885

15

Rodokmen

Nejstarší známý předek Williama Whiple Warrena, jehož literární dílo bude následovat tyto řádky, Richard Warren, připlul jako jeden z poutníků roku 1620 na lodi „Mayflower“ a zakládal osadu Plymouth. Tomu se narodil 25. září 1747 syn Abraham, který pak bojoval, stejně jako jeho starší syn Stephen, ve válce za nezávislost – jeho mladší syn Lyman, budoucí dědeček Williama, narozený 25. května 1771 v Hartfordu, Conn. byl na to moc malý. Když dospěl, oženil v Berkshire, Mass. s Mercy Whippleovou, která mu 9. srpna 1794 porodila syna Lymana Marquise Warrena. A ten přišel, roce 1818, se svým mladším bratrem Trumanem A. Warrenem do oblasti Hořejšího jezera, kde se začali věnovat obchodu s kožešinami. Americká vláda, totiž nějakou dobu předtím uzákonila, že se obchodu s kožešinami na území USA může věnovat jen ten, kdo je občanem Spojených států. Proto začali obchodníci, co patřili mezi poddané britské koruny, co se tímto obchodem zabývali, zaměstnávat místo sebe americké úředníky, kteří tak formálně převzali jejich obchodní stanice. A tak se bratři Warrenové dostali do služeb Michela Cadotte, starého obchodníka mezi Odžibveji v La Pointe, a Odžibvejové si je velice záhy oblíbili. Také Cadottovy dcery v nich nalezly zalíbení. Roku 1821 si každý z nich jednu vzal, a od dva roky později (1823) jim tchán obchodní stanici se vším všudy prodal a zanechal podnikání. Truman Warren krátce na to zemřel na zápal plic – onemocněl na lodi, když se roku 1825 plavil po Hořejším jezeře za obchodem. Rev. Alfred Brunson ve svých autobiografických vzpomínkách, nazvaných „Západní průkopník“ („A Western Pioneer”) uvádí, že:

„Lyman M. Warren obchodoval několik let v departementech Lac du Flambeau, Lac Coutereille a Saint Croix, coby konkurent společnosti American Fur Company. Poté s nimi uzavřel dohodu a převzal vedení těchto tří oddělení jako partner a hlavní faktor pod platem, čímž si vytvořil své skladiště v La Pointe. Toto uspořádání pokračovalo až do roku 1834. Zdá se, že La Pointe bylo jeho trvalým bydlištěm až do své smrti.

Je otázkou, odkud autor téhle vzpomínky John Fletcher Williams tenhle text vzal. Jisté je, že zmíněné dvousvazkové dílo Alfreda Brusona (1793-1882) tenhle text nikde neuvádí. Osobně se domnívám, že pochází z jeho osobní korespondence s Alfredem Brusonem.

Co se týče úmrtí Lymana M. Warrena, Bruson uvádí že se obchodnické profesi věnoval 25 let. Tzn. že zemřel pravděpodobně krátce po roce 1848, kdy byl ještě prokazatelně ještě naživu a spolu se švagrem obchodoval s Odžibveji. (Poznamenal Keny)

Cadottes, do které se bratři Warrenové přiženili, byli potomky Mons. Cadeau, který, jak se uvádí, přijel do země Odžibvejů v roce 1671 ve vlaku francouzského vyslance Sieur de St. Lusson. Jeho syn John Baptiste Cadotte (jak bylo jméno tehdy a následně psáno) se stal obchodníkem mezi Odžibveji a byl nějakou dobu zasnoubený s Alexandrem Henrym, který ho ve své práci velmi často zmiňuje. Oženil se katolickým knězem s odžibvejskou ženou z klanu A-waus-e a usadil se v Sault Ste Marie. Paní Cadotte popisuje Henry jako ženu s velkou energií, taktem a silou charakteru. Pomáhala svému manželovi v jeho obchodních operacích, někdy pro něj podnikala dlouhé výpravy s coureurs du bois. Porodila mu dva syny, Johna Baptista Cadottea, Jr., a Michela Cadottea, kteří se také stali obchodníky mezi Odžibveji a byli muži energie a schopností ve svém povolání. Oba byli dobře vzdělaní a měli velký vliv v oblasti Hořejšího jezera a na severozápadě, kde byli dobře známí. J. B. i Michel Cadotte si vzali odžibvejské ženy, posledně jmenovanou dceru Bílého jeřába, dědičného náčelníka vesnice La Pointe. Jejich potomci jsou poměrně početní a jsou rozptýleni po celém severozápadě. Michel Cadotte zemřel v La Pointe v roce 1836, æt. 72 let. Ačkoli kdysi vydělal velké zisky v obchodu s kožešinami a byl bohatý, zemřel chudý v důsledku obvyklé neprozřetelnosti, kterou tento druh života plodí, a jeho štědrosti vůči svým indickým příbuzným.

V roce 1821, jak již bylo uvedeno, se Lyman M. Warren oženil s Mary, dcerou Michela Cadotteho. Obřad provedl jeden z misionářů v Mackinaw. Rev. A. Brunson ve své dříve citované práci říká o paní Warrenové: „Byla ze tří čtvrtin Indka. Byla vynikající kuchařka a úhledná hospodyně, i když neuměla ani slovo anglicky. Paní Elizabeth T. Ayer, z Belle Prairie, Minnesota, vdova po reverendu Fredericu Ayerovi, misionáři, říká, že „byla ženou s výbornými přirozenými schopnostmi, dobrou matkou, i když bez výhod jakéhokoli vzdělání. Vychovali velkou rodinu. Děti měly, kromě běžné inteligence, velkou míru průbojnosti.“ Paní Warrenová byla věřící v katolickou víru. Pan Warren byl však přívržencem běžné evangelické víry a členem presbyteriánské církve. Rev. Wm. T. Boutwell, první misionář u Leech Lake, stále žijící v okrese Washington v Minnesotě poblíž Stillwater, říká: „Znal jsem ho jako dobrého křesťana a jako člověka, který si přál dát svým dětem výhody křesťanského vzdělání.“ Paní Ayerová říká: „Byl mezi prvními, kdo pozval americké misionáře do oblasti Hořejšího jezera, a pomáhal jim, jak měl příležitost, nejen svým vlivem, ale někdy i peněženkou. Spojil se s misijním sborem v Mackinaw, kde se oženil.“ Rev. pan Brunson, který ho navštívil v roce 1843, říká: „Pan Warren měl velkou a vybranou knihovnu, což byl v indické zemi nečekaný pohled, obsahující nějaké knihy, které jsem nikdy předtím neviděl."

Poté, co rozpustil své spojení s American Fur Company, pravděpodobně kolem roku 1838, odešel k řece Chippewa ve Wisconsinu, kde byl v této rezervaci jmenován farmářem, kovářem a zástupcem u Odžibwayů. . Své stanoviště umístil do bodu několik mil nad vodopády Chippewa, na místě nyní známém jako Chippewa City. Zde ve spojení s Jeanem Brunettem postavil pilu a otevřel farmu, která byla brzy vybavena velkorysými budovami. Jeho žena tam zemřela 21. července 1843 a následující zimu odvezl její ostatky do La Pointe na pohřeb. Pan Warren zemřel v La Pointe, 10. října 1847, æt. 53. Z osmi dětí, které se jim narodily, dvě zemřely v dětství. Truman A. je nyní tlumočníkem v White Earth Agency, Minnesota, a Mary, nyní paní English, je učitelkou na Red Lake Mission School. Charlotte, Julia a Sophia jsou vdané a žijí v rezervaci White Earth. O Williamovi, jejich nejstarším synovi, nyní navrhujeme uvést krátké vzpomínky.

William Whipple Warren se narodil v La Pointe 27. května 1825. Ve svém nejranějším dětství se naučil mluvit jazykem Odžibvejů, když si hrál s indickými dětmi. Jeho otec využil všechny prostředky, aby mu dal dobré anglické vzdělání. Rev. pan Boutwell říká: „V zimě roku 1832 byl žákem v mé indické škole v La Pointe.“ Následně chvíli navštěvoval misijní školu v Mackinaw, když mu bylo pouhých osm let. V létě roku 1836 jeho dědeček Lyman Warren z New Yorku navštívil La Pointe a po návratu domů vzal Williama s sebou do Clarksonu v New Yorku, kde dva roky navštěvoval školu a poté v letech 1838 až 1841. , navštěvoval Oneida Institute ve Whitesborough, poblíž Utica, školu, kterou měl tehdy na starosti reverend Beriah Green, muž známý svými názory proti otroctví. William tam zůstal až do roku 1841, kdy mu bylo šestnáct let, a získal dobré školní vzdělání. Tehdy a vždy později byl velmi oddán čtení a četl vše, co se mu dostalo, s nadšením. „Ve škole“ (říká jeden, kdo ho dobře znal) „byl velmi oblíbený pro svou přívětivou povahu a geniální, šťastné způsoby. Vždy byl plný života, veselosti a družnosti a necitlivě přitahoval všechny, kdo se s ním stýkali.“

Během své nepřítomnosti doma kvůli nepoužívání zapomněl něco z odžibvejského jazyka, ale brzy se s ním znovu seznámil a získal pozoruhodné ovládání. Mluvil plynule a byl ve spojení s vlivnými rodinami kmene, byl vždy vítaným a mazlivým hostem v jejich kroužcích s ohněm v lóži, a právě zde se pěstoval jeho vkus a záliba v legendách a tradicích Odžibvejů. Ve svém díle mluví o své lásce k „příběhům a legendám z lóží mých indických dědů, u jejichž ohňů jsem strávil nejeden zimní večer a s otevřenými rty a otevřenýma ušima naslouchal jejich zajímavým a nanejvýš násilně vyprávěným příběhům“. Také rád vyprávěl Indům příběhy, které se naučil při četbě, a celé hodiny jim překládal vyprávění z Bible a Arabské noci, pohádky a další příběhy, které je měly zajímat. Na oplátku za to vyprávěli legendy své rasy, a tak získal ty tradice, které s takovou dovedností vetkl do své knihy. U Indiánů byl vždy velkým oblíbencem, nejen kvůli svému vztahu k nim, ale také díky své laskavé a vstřícné povaze k nim a zájmu o jejich blaho, protože se vždy snažil jim pomoci, jak jen mohl.

Jeho znalost odžibvejského jazyka a jeho obliba u těchto lidí ho pravděpodobně vedly k tomu, aby přijal profesi tlumočníka. Když reverend Alfred Brunson v zimě 1842–1843 navštívil Indiány v La Pointe na velvyslanectví vlády, vybral si mladého Warrena, tehdy sedmnáctiletého, jako tlumočníka a zjistil, že je velmi připravený a zručný. Honzo IIenry M. Rice píše: „Ve smlouvě Fond du Lac, kterou jsme s Gen. Isaacem Verplankem a mnou uzavřeli v roce 1847, byl William naším tlumočníkem. (Viz Stanovy jako celek.) Byl jedním z nejvýmluvnějších a nejplynulejších řečníků, jaké jsem kdy slyšel. Indiáni říkali, že rozumí jejich řeči lépe než oni sami. Jeho znalost angličtiny byla také pozoruhodná - ve skutečnosti hudební."

V létě roku 1842, ve svých osmnácti letech, se pan Warren oženil se slečnou Matildou Aitkinovou, dcerou Wm. A. Aitkin, známý indický obchodník, který se vzdělával na misijní škole Mackinaw. Právě během jeho tlumočnictví u I. P. Hayse v letech 1844-45 se podle jeho příbuzných začalo zhoršovat zdraví. Časté expozice, dlouhé a těžké zimní výpravy, spojené s tehdejší indiánskou službou, přinesly ony plicní potíže, které následně po několika letech strádání tak předčasně ukončily jeho život.

Plukovník D. A. Robertson ze St. Paul přispívá následující vzpomínkou na pana Warrena v tomto období: „S mladým Warrenem jsem se seznámil na podzim roku 1850. Krátce předtím jsem v St. Paul založil noviny „The Minnesota Democrat“ . K uvedenému datu mi někdo představil pana Warrena a chtěl jsem se dozvědět, co bych mohl o zvycích, víře a historii Odžibvejů, zeptal jsem se ho na tyto body a on mi velmi jasně a výmluvně poskytl požadovanou informace. Byl jsem s ním velmi spokojený a hodně jsem s ním tehdy i jindy na toto téma mluvil. Byl jsem ohromen jeho informacemi o odžibvejských mýtech a také potěšen jeho stylem vyprávění, tak jasným a grafickým, který díky jeho hudebnímu hlasu učinil jeho recitály opravdu pohlcujícími. Zeptal jsem se ho: ‚Jak jste se k těmto mýtům dostal?' Odpověděl od starých mužů z kmene a že někdy zašel na značné vzdálenosti, aby je viděl - že s ním o těchto věcech vždy rádi mluvili a že si dělal poznámky o hlavních bodech. Řekl, že to byla jeho oblíbená zábava a činnost. Zdá se, že se v tuto chvíli nepokusil napsat nic souvisejícího a záležitost, kterou si zapsal, nebyla o nic víc než poznámky nebo memoranda.

„V lednu 1851 usedl pan Warren na své místo člena zákonodárného sboru a já jsem s ním obnovil rozhovory o odžibvejských legendách. Pak jsem mu řekl, napiš mi na toto téma nějaké články, se kterými souhlasil, a začal jsem to dělat ve chvílích volna, když se nezabýval zákonodárným sborem. Do té doby měl pravděpodobně malou nebo žádnou praxi v psaní takových věcí, ale brzy získal dobrý styl. První z jeho článků nebo článků byl otištěn v Demokratu, 25. února 1851, článek o několika sloupcích s názvem Stručná historie Odžibvejů v Minnesotě, jak je získal od jejich starých mužů.“ V témže roce následovaly další kapitoly. Tyto náčrtky se povedly a zdálo se, že potěšily všechny, kdo je četli. Nakonec jsem mu navrhl, že pokud je shromáždí a s dalším materiálem, který má, zpracuje do knihy, bude se snadno prodávat a možná mu zajistí nějaké zisky. Zdálo se, že ho ta myšlenka potěšila a jsem si jistý, že ho to nikdy předtím nenapadlo. Okamžitě se do toho pustil a čas od času, když jsem ho během následujících dvou let viděl, mě ujistil, že dělá dobrý pokrok. V tomto období byl ve špatném zdravotním stavu a občas hodně sklíčený, trpěl občasným krvácením a také finanční tísní.

"Během celého mého styku s panem Warrenem, po dobu dvou nebo tří let, jsem na jeho charakteru nikdy neviděl sebemenší poskvrnu." Jeho zvyky byly úzkostlivě správné a jeho morálka se zdála neposkvrněná. Vypadal upřímně a pravdivě ve všem a měl velmi přívětivou povahu. I když byl asi v té době hořce napaden některými, jejichž plány ohledně Indiánů se postavil proti, nikdy o nich nemluvil s hořkostí, ale laskavě, jemně a shovívavě. Ve skutečnosti jsem ho nikdy neslyšel mluvit o nikom špatně."

Vdova po panu Warrenovi, nyní paní Fontaineová z Bílé Země, uvádí, že když se kdysi pustil do psaní své plánované knihy, pokračoval ve své práci s nadšením, které rychle podkopalo jeho již tak chatrné zdraví. Četl, studoval a psal brzy i pozdě, kdykoli mu v tom nebránily úřední povinnosti nebo nepřítomnost doma, a dokonce i když trpěl bolestí a slabostí. Během tohoto období korespondent „The Minnesota Democrat“, který navštívil pana Warrena, píše takto pod datem 17. března 1852:-

"Píšu vám z toho nejkrásnějšího místa, z bydliště mého přítele, váženého pana W. W. Warrena. Dům pana Warrena stojí přímo naproti ústí dvou malých řek, které ústí do Mississippi na západní straně, kousek od sebe, a odtud název „Dvě řeky“. Naproti tomuto bodu, v řece, je ostrov velké krásy vzhledu. Nedaleko je nespočet cukrových stromů, ze kterých loni na jaře pan Warren vyrobil více než tisíc liber jemného cukru. Během svého krátkého pobytu zde jsem byl pozorným posluchačem mnoha legendárních tradic spojených s Chippewas, o kterých byl pan Warren na mou žádost tak laskavý. Byly pro mě velmi zajímavé. Zdá se, že je dokonale obeznámen s historií těchto významných indiánů od nepaměti. … Jejich jazyk je jeho vlastní a já jsem informován, že jím mluví ještě přesněji a přesněji než oni sami. To je bezpochyby pravda. … Zatímco píšu, mluví s Esh-ke-bug-e-coshe neboli Flat Mouth, daleko známým starým náčelníkem Pillagers. Tento starý náčelník a válečník, kterému je nyní 78 let, podnikl svou dlouhou cestu z jezera Leech Lake, aby navštívil ‚svého vnuka‘, jak říká panu Warrenovi.“

Mezi osobními přáteli pana Warrena, zvláště mezi těmi, kteří věnovali jakoukoli pozornost studiu indiánských ras, byl v tomto období pociťován velký zájem o jeho navrhovanou publikaci, a všem, kdo ho znali, přál její úspěch, stejně jako jejich sympatie kvůli jeho zdraví a jeho finančním potížím. Při přípravě své knihy se také (a tuto skutečnost zmiňuje ve své předmluvě) velmi styděl za nedostatek děl jiných autorů, na které by se mohl odkazovat, protože v Minnesotě v té době nebyly žádné veřejné knihovny, zatímco jeho nedostatek prostředky mu bránily v nákupu požadovaných knih. Je však potěšující, že mohu konstatovat, že někteří jeho přátelé, kteří o něj a jeho navrhovanou práci projevili zájem, mu v tomto okamžiku vydatně pomohli. Mezi nimi je třeba zmínit Hon. Henry M. Rice, jehož liberální pomoci pravděpodobně vděčí za dokončení díla a do jehož rukou následně přešlo, aby ji nakonec věnoval této Společnosti.

V zimě 1852–53 dokončil pan Warren svůj rukopis a v druhé polovině zimy odjel do New Yorku v naději, že tam dílo vydá. Měl i další cíl, zajistit lékařské ošetření pro svůj rychle se zhoršující zdravotní stav. V obou objektech byl odsouzen ke zklamání. Lékaři, s nimiž se radil, mu neposkytli žádnou úlevu nebo jen málo povzbuzení, zatímco nakladatelé, kterým se hlásil, by souhlasili s vydáním jeho díla pouze za to, že on zaplatil značnou částku. Pan Warren věřil, že někteří z jeho přátel v Minnesotě, kteří vždy projevovali zájem o práci, by mohli takovou pomoc poskytnout, rozhodl se proto vrátit domů a předložit jim případ. Není pochyb o tom, že kdyby toho žil, rychle by si zajistil potřebné prostředky. Do St. Paul dorazil na své cestě domů, koncem května 1853, velmi vyčerpaný. Odešel do rezidence své sestry Charlotte (paní E. B. Price) a měl v úmyslu odstartovat do Two Rivers ráno 1. června. Brzy ráno toho dne byl však napaden prudkým krvácením a v krátké době vypršela. Jeho pohřeb se konal následující den, celebroval reverend E. D. Neill a ostatky byly uloženy na hřbitově v St. Paul.

Tak byl předčasně odříznut, v raném věku 28 let, ten, kdo, kdyby byl ušetřen jeho život a zdraví, významně přispěl ke znalostem, které máme ohledně historie, zvyků a náboženství původních obyvatel Minnesoty. . Navrhl nejméně dvě další díla, jak je uvedeno v jeho předmluvě, a předpokládá se, že měl materiál a obeznámil se s tématem, aby je dokončil důkladným způsobem.

Zprávu o smrti pana Warrena přijal s velkým zármutkem velký okruh přátel a zvláště Odžibvejové, kterým byl velmi sympatický a se kterými se vždy tak nesobecky přátelil. Vždy do něj vkládali tu nejimplicitnější důvěru a věděli, že se na něj lze spolehnout. Jeho velkorysost, když se s nimi podělil o vše, co měl, byla jednou z příčin jeho stísněných okolností.

Jeho smrti si všiml tisk spravedlivými a patřičnými chvalozpěvy. Memoár v Demokratu, 6. července 1853, sepsaný zesnulým Wm. H. Wood, Esq., ze Sauk Rapids, říká:–

„Pro svou laskavou a velkorysou povahu byl vždy oblíbený, zvláště u náčelníků a starců. Mluvil jejich jazykem způsobem, který neznali ani oni sami, a nedovolil, aby mu unikla příležitost učit se od starých mužů národa, jeho historii, zvykům a víře. S potěšením naslouchal jejich slovům. Pisatel této pocty ho často našel sedícího na úpatí starého dubu s Flat Mouth, náčelníkem Pillagerů, jak si na papír zaznamenával příhody starého muže pohnutého života, jak je vyprávěl. Tím, že si svým neochvějným přátelstvím s Indiány získali jejich důvěru, plně mu sdělili nejen skutečnou historii svých válek, jak ji sami viděli a jak se naučili z tradice, ale také svou zvláštní náboženskou víru, rituály. a obřady. Snad žádný muž ve Spojených státech neznal vnitřní život Indů tak dobře jako pan Warren. Studoval to dlouho a důkladně. Vložil do indického života romantiku, která byla možná příliš málo oceňovaná méně nápaditými lidmi, a tak se s básníkovým nadšením věnoval práci na jeho přípravě a rozvíjení.

„Takto animovaný nemohl být jinak než nadšeně připoután k indiánům a jejich zájmům, a také byl. Byl to jejich skutečný přítel. Zatímco kvůli zradě jedněch a chamtivosti druhých nezůstávaly indiánům často zjevně žádné vyhlídky, ale náhlé zničení, v panu Warrenovi se jim nikdy nepodařilo najít bratra, jehož slova povzbuzení a soucitu se jim nikdy nezměnila. potěšen. Ve snaze přispět k jejich štěstí obětoval všechny osobní zájmy a pohodlí, on se svou ženou a dětmi často s nimi dělil i poslední sousto obživy. Se srdcem skutečného filantropa doslova chodil mezi ně a dělal dobro.“ Ze čtyř dětí, které se narodily panu Warrenovi a jeho manželce, dvě přežily, syn William Tyler Warren a dcera paní Madeline Uran, oba bydlící v rezervaci White Earth, Minn.

Pevně věřil v pravdy křesťanské víry a byl pravidelným a zaujatým studentem Písma svatého. Při styku s Indiány byl zvyklý ukládat jim povinnost a výhodu přijmout náboženství, které je učili misionáři, a věří se, že jeho rada na ně měla dobrý účinek.

Nesmím uzavřít tento nedokonale provedený úkol, aniž bych uznal své závazky vůči Honzovi. H. M. Rice, plukovník D. A. Robertson, paní Elizabeth Ayer, reverend W. T. Boutwell a zejména Truman A. Warren z White Earth a paní Mary C. [Warren] English z Red Lake za laskavý materiál a pomoc zařídil mi při jeho přípravě.

Předmluva

29 Předmluva

Rudá rasa Severní Ameriky rychle mizí před dalším neústupným krokem Anglosasů.

Kdysi rozsáhlé území ležící mezi mořským břehem Atlantiku a širokou Mississippi, kde se ještě před sto lety potulovaly početné kmeny divokých synů přírody, dnes tvoří jen několik - velmi málo - zbytků.

Jejich někdejší panství jsou nyní pokryta hemžícími se městy a vesnicemi "bledé tváře" a miliony šťastných svobodných lidí si nyní užívají bývalého domova těchto nešťastných a osudem poznamenaných lidí.

Těch několik málo kmenů a zbytků kmenů, které ještě existují na našich západních hranicích, si skutečně zaslouží soucit a pozornost amerického lidu.

Dlužíme jim ji jako povinnost, neboť nejsme nyní vlastníky jejich bývalého dědictví?

Nejsou snad kosti jejich předků rozesety po půdě, na níž jsou nyní postaveny naše šťastné domovy?

Rudý člověk nemá žádné mocné přátele (jakými se může pochlubit zotročený černoch), kteří by správně zastupovali jeho bídný, smutný stav, jeho četná příkoří, jeho potřeby a přání. Ve skutečnosti se hlas filantropie v jeho prospěch ozývá tak slabě, že se zdá, že o jeho existenci velká část amerického lidu téměř neví, nebo je jeho stav a charakter tak zkreslený, že se mu nepodařilo získat sympatie a pomoc, kterou si skutečně zaslouží.

Nechápeme plně povahu a charakter rudé rasy.

Angloameričané na ně tak nemilosrdně tlačili - jejich styky s nimi byly takové povahy, že se jim nepodařilo získat jejich lásku a důvěru.

Srdce rudého člověka bylo uzavřeno proti jeho bílému bratrovi.

Známe ho jen podle zevnějšku.

O jeho mravech a zvycích a o jeho náboženských právech a víře jsme soudili jen z toho, co jsme viděli.

Zbývá nám ještě zjistit, jak tyto zvláštní obřady a víra vznikly, a prozkoumat motivy a skutečný charakter těchto nenormálních lidí.

Misionáři, cestovatelé a někteří významní autoři toho o rudé rase napsali již mnoho, ale informace, které o nich byly dosud shromážděny, jsou převážně povrchní.

Získali je převážně přechodní návštěvníci mezi různými kmeny, kteří neznali jejich povahu a jazyk, a tak informace získávali pouze dočasným pozorováním - prostřednictvím nedbalých a nedokonalých tlumočníků nebo z vyprávění nespolehlivých osob.

Přes všechno, co bylo o těchto lidech od jejich objevení napsáno, je pro člověka, který tomuto tématu rozumí, oblast výzkumu stále rozsáhlá a téměř neomezená.

A za současného stavu rudé rasy není času nazbyt.

Celé kmeny denně zanikají nebo se v důsledku těsného kontaktu se zlovolným bílým obyvatelstvem natolik mění jejich charakter, že jejich historie bude navždy prázdná. Na západ od Mississippi a nad jejími prameny žije jen několik málo kmenů, které relativně stále žijí ve svém primitivním stavu - uchovávají víru, obřady, zvyky a tradice svých předků.

Mezi nimi lze zmínit Odžibvejce, kteří jsou v současnosti nejpočetnějším a nejvýznamnějším kmenem kdysi rozsáhlé alžické kmenové rodiny.

Obývají oblast Hořejšího jezera a pramenů Mississippi a obecně platí, že stále žijí způsobem svých předků.

I mezi nimi však dochází k tak rychlým změnám způsobeným těsným kontaktem s bílou rasou, že za deset let bude příliš pozdě na to, aby se tradice jejich předků zachránily před úplným zapomněním.

A dokonce i nyní lze o nich jen s velkými obtížemi získat pravdivé informace.

Jejich staří muži rychle padají do hrobů a nesou s sebou záznamy o minulých dějinách svého lidu; jsou iniciátory velkolepého obřadu náboženské víry, kterou, jak věří, udělil Velký duch svým rudým dětem, aby jim zajistil dlouhý život na zemi i život posmrtný; a v lůně těchto starců jsou uzamčeny původní příčiny a tajemství této jejich nejstarší víry.

Autor následujících řádků se narodil a celý svůj život prožil mezi Odžibveji z oblasti Horního jezera a horního toku Mississippi.

Jeho předkové z matčiny strany byli s tímto kmenem v úzkém spojení posledních sto padesát let.

Dokonale ovládá jejich jazyk a je s nimi spojen pevnými pokrevními svazky, proto vždy cítil hluboký zájem o jejich blaho a osud a považoval za svou povinnost zachránit jejich tradice před zapomněním a shromáždit o nich všechny skutečnosti, které mu umožnily výhody, jimiž disponuje.

Následující stránky jsou výsledkem části jeho bádání; informace a fakta v nich obsažená byla získána v průběhu několikaletého pátrání a bylo velmi dbáno na to, aby čtenářům nebylo předkládáno nic jiného než pravda a skutečná fakta.

V tomto svazku se autor zcela omezil na historii a popisuje hlavní události, které se Udžibvejům přihodily v posledních pěti stoletích, jak je získal z úst jejich starců a náčelníků, kteří jsou uchovateli tradic kmene.

Vzhledem k poněkud nejistému způsobu, jakým Indiáni počítají čas, se data událostí, které se jim přihodily od jejich objevení, mohou mírně lišit od těch, která nám poskytli první jezuité a cestovatelé a která současní standardní historici potvrdili jako autentická.

Vzhledem k tomu, že v divoké krajině, kde autor tuto práci sestavil, bylo obtížné získat záznamy prvních cestovatelů, neměl možnost opravit případné časové nebo datové nesrovnalosti, které se mohou vyskytnout v ústních informacích indiánů a v autentičtějších záznamech bělochů.

Následující dílo si nemůže činit nárok na to, aby bylo dobře a propracovaně napsáno, neboť nelze očekávat, že by člověk, který prožil většinu svého života mezi divokými indiány, a to i za takzvanými hranicemi civilizace, mohl ovládat pero Irvinga nebo Schoolcrafta.

Dílo si však činí nárok na pravdivost a je prvním dílem napsaným z čistě indiánských pramenů, které bylo pravděpodobně kdy předloženo veřejnosti.

Pokud by zájemci o blaho rudé rasy měli zájem na pokračování jeho práce v této široké oblasti bádání, předkládá autor tento svazek jako první z řady.

V dalším díle navrhuje představit zvyky, víru a obřady Odžibvejů, jak jsou, a uvést jejich tajné motivy a příčiny.Rovněž podává úplný výklad jejich velkého náboženského obřadu spolu se starými a posvátnými hieroglyfy, které se k němu vztahují, s jejich výkladem, ukázkami jejich náboženského nářečí, jejich společným jazykem a písněmi.

Také jejich víru ve spiritualismus neboli společenství s duchy a žonglérství, které praktikují odedávna a které se v mnohém podobá víře a učení jasnovidců a spiritistů, kteří způsobují takový rozruch uprostřed našich nejosvícenějších a nejcivilizovanějších společenství.

Ti, kdo se zajímají o indiány a snaží se prozkoumat jejich původ, najdou v těchto výkladech mnoho, co může přispět k objasnění velkého tajemství jejich minulosti.

Po těchto řádcích autor navrhuje, pokud mu vydrží jeho chatrné zdraví a bude mu zachován život, předložit sbírku jejich mytologických tradic, na nichž je založena řada jejich zvláštních představ.

Tuto knihu lze nazvat "indiánskou biblí".

Historie jejich výstředního velkého vtělení - prastrýce rudého muže -, kterého nazývají Man-abo-šo, by sama o sobě zaplnila celý svazek, který by poskytl úplnější vhled do jejich skutečné povahy, způsobu myšlení a vyjadřování než jakákoli kniha, kterou lze o nich napsat.

Zajímavé dílo by tvořil také životopis jejich hlavních náčelníků a nejvýznamnějších bojovníků.

Autor má nejen vůli, ale i všechny výhody potřebné k získání informací pro dokončení této série prací.

Zda se však bude moci tomuto tématu plně věnovat, záleží na pomoci a podpoře, které se mu dostane od veřejnosti a od těch, kteří pociťují snahu vyrvat ze zapomnění to, co se o rychle mizející rudé rase ještě dá zjistit.

Dějiny Odžibvejů

Kapitola I.

Obecné informace o současné místní poloze a počtu Odžibvejů a o jejich spojení s ostatními kmeny

Rozdělení původních obyvatel Severní Ameriky • Algonkinská rodina kmenů • Jejich zeměpisná poloha v době objevení • Jejich pozvolný úpadek a poznámky k jejich současnému osudu • Odžibvejové jsou nejpočetnějším kmenem algonkinů • Jména hlavních kmenů této rodiny a jejich význam • Příčiny rozdílů v jejich různých idiomech • Význam totemického rozdělení mezi Algonkiny • Původ jména Odžibvejové • Současná zeměpisná poloha Odžibvejů • Jejich počty a hlavní vesnice • Rozdělení kmene • Příroda a produkty jejich země • Současný způsob obživy

Rozdělení původních obyvatel Severní Ameriky

Dříve, než se ponoříme do dávné minulosti Odžibvejů, musíme alespoň ve stručnosti zmínit, kde a v jakém počtu se dnes vyskytují a také jaké jsou vazby mezi nimi a ostatními kmeny amerických indiánů žijícími v jejich sousedství na území Spojených států, Kanady a britských držav. Spolehliví a vzdělaní autoři, pro které je zkoumání původní domorodé rasy amerického kontinentu předmětem hlubokého studia a výzkumu, došli k závěru, že kmeny do kterých se dělí, nepochází ze stejné výchozí skupiny či rodiny, ale z několika snadno identifikovatelných jazykových rodin. Hlavním kritériem, podle něhož byla každá jazyková rodina, z etnologického hlediska oddělena od jiných, byly zcela jasně patrné rozdíly, zjištěné srovnáním několika domorodých jazyků.

Algonkinská rodina kmenů

Hlavní a nejpočetnější z těchto několika primitivních kmenů, zahrnující velkou skupinu dosud existujících kmenů, pojmenoval Henry R. Schoolcraft eufonicky obecným termínem Algic, odvozeným od slova Algonquin, kterým první francouzští objevitelé pojmenovali jeden z kmenů této rodiny, který tehdy žil na řece Svatého Vavřince poblíž Quebecu. Dnes žijí jeho potomci částečně civilizovaní u jezera Two Lakes v Kanadě.

Jejich zeměpisná poloha v době objevení

Soudě podle jejich ústního podání a ukázek jejich různých jazyků, které zveřejnili různí spisovatelé, cestovatelé a misionáři, patří téměř všechny kmeny, které Evropané původně objevili na pobřeží Atlantiku od zálivu svatého Vavřince na jih až po ústí řeky James ve Virginii, a různé kmeny obývající rozsáhlé území ležící na západ a severozápad od této východní hranice až po břehy Mississippi, od ústí Ohia až po Hudsonův záliv, do rodiny Algiců.

V této obecné oblasti tvoří hlavní výjimku Šest národů z New Yorku, Wyandoti a dříve Winnebagoové, kteří však nyní žijí na západ od Mississippi.

Rudí muži, kteří poprvé přivítali naše otce poutníky na skalnatém pobřeží Plymouthu a kteří jsou tak zásadně spjati s jejich ranou historií, byli Algici.

Lidé, kteří jednali s dobrým Williamem Pennem o místě dnešního velkého města Filadelfie a kteří ho pojmenovali "me guon", což v jazyce Odžibvejů znamená "pero" nebo pírko, byli Algici.

Kmeny, nad nimiž vládl jako náčelník Pow-hat-tan (což znamená "sen") a které jsou poctěny jménem Po-ca-hon-tas (jména tak úzce spojená se jménem kapitána Johna Smithe a prvních kolonistů Virginie), patřily k tomuto široce rozvětvenému rodu, jehož dřívější panství jsou dnes pokryta městy a hemžícími se městy milionů šťastných svobodných lidí.

Ale kam se dnes poděli?

Jejich pozvolný úpadek a poznámky k jejich současnému osudu

Téměř zapomenutí i ve jménu: Celé kmeny vymřely a navždy odešly - nezůstal nikdo kromě několika málo zbytků, které živoří na našich dalekých západních hranicích, zatlačeny zpět - poháněny takzvanou humánní politikou naší velké a osvícené vlády - kamsi daleko od křesťanského a svědomitého společenství, se mohou stát snadnějšími oběťmi bezcharakterních penězoměnců, obchodníků s whisky a zhýralých odpadků civilizovaných bělochů, kteří byli na našich hranicích vždy první a kteří se neustále zabývají demoralizací prostých indiánů, vznášejí se kolem nich jako káňata a vrány kolem zbytků mršiny jelena, kterého vlci zahnali, zabili, vyžrali a opustili.

Je to silný obraz, ale přesto je pravdivý.

Na americkém lidu leží obrovská odpovědnost, protože pokud se jeho pozornost brzy důrazně neobrátí k osudu jeho rychle mizejícího rudého bratra a američtí státníci brzy neprovedou rozsáhlou změnu k lepšímu ve své současné politice vůči indiánům, náš národ se jednoho budoucího dne vystaví nebezpečí, že uslyší hlas Velkého Stvořitele, který se bude ptát: "Káine, kde je Ábel, tvůj bratr? Co jsi to udělal? Hlas krve tvého bratra ke mně volá ze země." …

Jména hlavních kmenů této rodiny a jejich význam

Odžibvejové tvoří jednu z hlavních větví alžbětinského kmene a jsou dobře patrným typem a v současnosti nejpočetnější sekcí či kmenem této velké divize původních obyvatel Severní Ameriky.

Po nich se co do počtu a významu řadí kmeny O-dah-waug (jejichž název znamená obchodní lid), známé především jako (Ottawové), Po-da-waud-um-eeg (Pottawatomies) (ti, kteří udržují oheň), Waub-un-uk-eeg (Delawares) (obyvatelé východní země), Shaw-un-oag (Shawnees) (obyvatelé jihu), O-saug-eeg (Saukies) (ti, kteří žijí u vchodu), O-dish-quag-um-eeg (vlastní Algonkinové), (Poslední vodní lidé), O-mun-o-min-eeg (Minominies) (Divocí rýžovníci), O-dug-am-eeg (Lišáci), (ti, kteří žijí na opačné straně), O-maum-eeg (Miamies nebo Maumies), (Lidé žijící na poloostrově).

Ke-nis-te-noag (Kréové).

Omush-ke-goag (Musk-e-goes), (lidé z bažin).

Tato jména jsou uvedena v množném čísle, jak je vyslovují Odžibvejové; v příloze jsou uvedeny jejich různé významy.

Katalog by bylo možné doplnit o jména mnoha menších kmenů, které však již téměř vymizely.

Předpokládá se však, že jich bylo pojmenováno dost na to, aby se ukázal význam alžírské rodiny nebo skupiny kmenů.

Předpokládá se, že díky podobnosti jazyka s Odžibveji, která byla nedávno objevena, tvoří větev této rodiny také početný a mocný kmen Černonožců, obývající severozápadní prérie na východním úpatí Skalistých hor, nad pramenem Missouri.

Odžibvejové jim říkají Pe-gan-o a stejným jménem nazývají i řeku Missouri.

Příčiny rozdílů v jejich různých idiomech

Rozdíl mezi všemi těmito příbuznými kmeny spočívá především v tom, že mluví různými dialekty nebo idiomy téhož rodového jazyka; mezi některými kmeny je rozdíl především ve výslovnosti a mezi žádným z nich není rozdíl v řeči tak velký, ale lze snadno vysledovat přímou a jistou analogii a příbuznost, která je spojuje.

Tyto rozdíly vyskytující se v gramatických principech a výslovnosti jejich příbuzných dialektů byly nepochybně způsobeny tím, že jednotlivé kmeny zaujímaly polohy izolované od sebe na celé obrovské ploše země, po níž se rozkládaly, v mnoha případech oddělené velkými vzdálenostmi a komunikace byla přerušena zasahujícími nepřátelskými kmeny.

Autor pozitivně tvrdí, a věří, že tato skutečnost překvapí mnohé, kteří si z těchto indiánů udělali předmět zkoumání a výzkumu, že rozdělení Alžířanů do všech těchto různých a odlišných kmenů je pouze druhotným rozdělením, k němuž lze dospět a které lze vysvětlit v jejich ústních tradicích: rozdělení, které bylo způsobeno domácími hádkami, rozsáhlými odloučeními a nesetkáváním se po celé generace, způsobenými různými příčinami.

Význam totemického rozdělení mezi Algonkiny

Prvním a hlavním rozdělením, a jistě tím nejstarším, je rozdělení podle krve a rodu, ztělesněné a tvrdě prosazované v systému, který budeme nazývat totemický.

Algici se jako celek dělí na několik velkých rodů nebo klanů, z nichž každý je známý a zvěčněný podle symbolu nějakého ptáka, zvířete, ryby nebo plaza, kterému říkají Totem nebo Do-daim (jak to vyslovují Odžibvejové) a který je v některých ohledech ekvivalentem erbu evropské šlechty.

Totem pochází vždy po mužské linii a nikdy nedochází k mezisňatkům mezi osobami stejného symbolu nebo rodu, i kdyby patřily k různým a odlišným kmenům, protože se navzájem považují za příbuzné nejtěsnějšími pokrevními svazky a nazývají se nejbližšími termíny příbuzenství.

V kapitole "Totemický systém" bude toto zvláštní a důležité rozdělení Alžířanů podrobněji vysvětleno a znázorněno.

Zde se o něm zmiňujeme pouze proto, abychom ukázali úzké vazby, které existují mezi Odžibveji a ostatními kmeny, které s nimi patří ke stejnému rodovému základu.

V předchozích poznámkách jsme stručně vysvětlili obecnou souvislost, kterou mají Odžibvejové s ostatními kmeny, a uvedli jsme velkou sekci, jejíž jsou hlavní částí nebo větví.

Nyní se jimi budeme zabývat podrobněji jako samostatným kmenem a uvedeme jejich současnou zeměpisnou polohu, početní sílu a mezikmenové rozdělení.

Původ jména Odžibvejové

Nebude od věci uvést několik poznámek k definici jejich kmenového jména.

Pan Henry R. Schoolcraft, učený autor o indiánech, který toho o tomto kmeni napsal mnoho, v jednom ze svých děl uvádí: "Říkají si Od-jib-wäg, což je množné číslo slova Od-jib-wa - výraz, který zřejmě označuje zvláštnost v jejich hlase nebo způsobu mluvy."

Na jiném místě naznačuje, že slovo je odvozeno od "bwa" označujícího hlas.

Od toho je pisatel díky své znalosti jazyka nucen se odchýlit, i když uznává, že pokud jde o samotné slovo, pan Schoolcraft uvedl něco, co lze do jisté míry považovat za přirozenou definici; je to však nepravděpodobné, a to z toho důvodu, že ve způsobu jejich vyslovování není patrné sebemenší zafunění nebo "zatažení", jak by naznačovalo slovo O-jib.

Slovo ojib neboli Odžibvej znamená doslova "nafouklý nebo vytažený". Když se jich staří muži ptají na původ jejich kmenového jména, odpovídají většinou vyhýbavě; když se na ně tvrdě tlačí a dávají se jim za pravdu, dojdou k závěru, že jméno je odvozeno od zvláštnosti ve výrobě nebo módě jejich mokasín, které mají podélně vyhrnutý šev přes nohu a které se mezi nimi a v jiných kmenech nazývají mokasíny O-jib-wa.

Existuje však ještě jedna definice, kterou autor považuje za pravdivou a kterou mu potvrdilo několik jejich nejspolehlivějších starců.

Slovo se skládá z O-jib, "nafouknout se", a ub-way, "opékat", a znamená "opékat se, dokud se neofoukne".

Je dobře ověřeno jejich tradicemi a spisy jejich prvních bílých objevitelů, že než se seznámili se střelnou zbraní a dalšími evropskými smrtícími válečnými zbraněmi a začali jich používat namísto svého primitivního luku a šípu a válečné hole, byly jejich války s ostatními kmeny méně smrtící a byli více zvyklí zajišťovat si zajatce, které pod vlivem nezřízeného citu podněcovaného přitěžující křivdou a pomstou za podobná příkoří různými způsoby mučili ohněm.

Název Ab-boin-ug (pražiči), který způsoby Odžibů daly Dahkotům nebo Siouxům, vznikl podle toho, že pražili své zajatce, a je stejně pravděpodobné, že slovo Odžibva (pražit až do zblbnutí), vzniklo stejným způsobem.

Mají tradici, která bude uvedena v části o jejich válkách s liškami a kterou vyprávějí jejich staří muži jako původ praktiky mučení ohněm, a která plně ilustruje význam jejich kmenového jména.

Autor je dokonce toho názoru, že název je odvozen od okolnosti, která je součástí tradice.

Název nepochází z příliš dávné minulosti.

Jako rasa či samostatný národ se označují A-wish-in-aub-ay.

Název kmene se nejčastěji psal jako Chippeway a je takto stanoven v různých smlouvách, které jsme s nimi uzavřeli, a oficiálně jej používá i naše vláda.

Pan Schoolcraft jej uvádí jako Od-jib-wa, což je bližší jménu, jak jej vyslovují oni sami.

Spisovatel však používá O-jib-way, protože se píše jednodušeji a vyjadřuje nejpřesnější výslovnost; tam, kde je slovo zakončeno na wa, jak píše Schoolcraft, by čtenář přirozeně chybně vyslovoval v množném čísle, což by po přidání s znamenalo was, zatímco zakončení slova na y zachovává jeho pravou výslovnost v jednotném i množném čísle.

To jsou jen nepatrné důvody pro drobné odchylky, ale protože si autor stanovil přísné pravidlo uvádět všechna indiánská slova a jména tak, jak je vyslovují oni sami, bude nucen se často lišit od mnoha dávno přijatých o-jibských výrazů, které čas od času uvádějí standardní spisovatelé a cestovatelé.

Současná zeměpisná poloha Odžibvejů

O-jib-ways jsou roztroušeni po celé zemi a zaujímají rozsáhlé území, které zahrnuje celou část státu Michigan ležící severně od Green Bay a západně od Michilimackinacké úžiny, hraničí s jezerem Superior, severní polovinou Wisconsinu a severovýchodní polovinou území Minnesoty.

Kromě toho zabírají území od Lesního jezera, přes celé severní pobřeží Hořejšího jezera až k vodopádům Svaté Marie a zasahují i na východ od tohoto bodu do Horní Kanady.

Doslova opásali velkého "Otce jezer" a největší sladkovodní plochu na světě lze důrazně nazvat jejich vlastní, Ke-che-gum-me neboli "Velká voda".

Díky dobytí ve válce proti Dahkotům zabírají všechna ta četná jezera, z nichž pramení Mississippi a Rudá řeka na severu.

Jejich počty a hlavní vesnice

Jejich počet, rozptýlený v různých skupinách a vesnicích po celém tomto rozsáhlém území, je asi patnáct tisíc duší; včetně mnoha jejich lidí, kteří jsou rozptýleni mezi jinými kmeny, a protože jsou izolováni od hlavního kmene na řece Missouri, v Kanadě a na severu mezi Kree a Asineboiny, kmen by pravděpodobně čítal plných dvacet tisíc duší.

Z tohoto počtu žije na území Spojených států asi devět tisíc lidí, kteří jsou místně rozděleni takto: -

V Michiganu, v jejich vesnicích Bow-e-ting (Sault Ste Marie), We-qua-dong (Ance-ke-we-naw) a Ga-ta-ge-te-gaun-ing (Vieux Desert), jich je asi tisíc.

Ve státě Wisconsin jich žije v La Pointe a na řekách Wisconsin, Chippeway a St. Croix a jejich přítocích a jezerech tři tisíce.

Na území státu Minnesota, sídlícím ve Fond du Lac, na jezerech Mille Lac, Gull Lake, Sandy Lake, Rabbit Lake, Leech, Ottertail, Red, Cass, Winnepeg a Rainy Lake a Portage, čítají plných pět tisíc duší.

Rozdělení kmene

Kmen se dělí na několik sekcí, z nichž každá je známá pod jménem odvozeným od nějakého zvláštního povolání, zvláštního způsobu získávání potravy nebo jiné vlastnosti.

Tak jsou ti členové kmene, kteří žijí na bezprostředním břehu Hořejšího jezera, známí pod jménem Ke-che-gum-me-win-in-e-wug (Muži velké vody).

Ti, kteří žijí ve středu země, mezi jezerem Superior a Mississippi, se nazývají Be-ton-uk-eeng-ain-ub-e-jig (Ti, kteří sedí na hranicích).

K nim patří Mun-o-min-ik-a-sheenh-ug (Rýžovníci), kteří žijí na Rýžových jezerech řeky Svatého Kroixe; také Wah-suah-gun-e-win-in-e-wug (Muži pochodní), kteří žijí na Hlavních jezerech Wisconsinu, a Ottawští jezerní muži, kteří obývají prameny řeky Chippeway.

Tlupy sídlící bezprostředně na březích Mississippi se nazývají Ke-che-se-be-win-in-e-wug (Muži z Velké řeky); tlupy sídlící na jezerech Leech a Ottertail jsou známé jako Muk-me-dua-win-in-e-wug (Drancovníci). Velká část lidí žijících na severním pobřeží jezera Superior se jmenuje Sug-waun-dug-ah-win-in-e-wug (Muži z hustých jedlových lesů). Francouzi je označili jako "Bois forts" (tvrdé dřevo).

To jsou hlavní divize kmene Odžibvejů a existují mezi nimi některé výrazné a zvláštní rozdíly, které umožňují tomu, kdo je dobře zná, snadno určit, ke které divizi který muž kmene patří.

Jazyk je u všech stejný.

Těchto několik obecných oddílů se opět dělí na menší skupiny, které mají své vesnice na břehu nějakého krásného jezera nebo řeky, od nichž opět jako skupiny odvozují svá jména.

Je však zbytečné zabíhat do nejmenších podrobností, neboť jediným cílem této kapitoly je poskytnout čtenáři obecné znalosti o lidu, jehož historii navrhujeme představit v následujících kapitolách.

Příroda a produkty jejich země

O-jib-wayové žijí téměř výhradně v zalesněné krajině; jejich země jsou pokryty hlubokými a nekonečnými lesy, které oplývají krásnými jezery a zurčícími potoky, jejichž břehy lemují stromy sladkého javoru, užitečné břízy, vysoké borovice, jedle balzámové, cedru, smrku, tamaraku, topolu, dubu, jasanu, jilmu, habru a všech rostlin původních pro klima, v němž žijí.

Jejich země je protkána vodními toky, takže se pohybují po potocích, od jezera k jezeru a podél břehů jezera Superior na lehkých a důmyslně vyrobených kánoích z březové kůry.

Z kůry tohoto užitečného stromu a z rákosí se vyrábí lehký potah jejich jednoduchých vigvamů.

Současný způsob obživy

Tlupy, které žijí na nejzápadnějších hranicích své země, sídlí na hranicích rozsáhlých západních prérií, do nichž postupně vytlačili divoké Dahkoty.

Skupiny z Červeného jezera a Pembiny a také Pillageři loví bizony a další zvěř na prériích západně od Červené řeky: stojí tedy jakoby jednou nohou v hlubokých východních lesích a druhou v rozlehlých západních prériích.

O-jib-wayové, s výjimkou několika skupin od jezera Superior a Kanady, žijí stále ve stavu primitivních lovců.

Přenechali Spojeným státům a Velké Británii velké a cenné části své země, zahrnující většinu měděných oblastí na Hořejším jezeře a rozsáhlé Pineries ve Wisconsinu.

Ze skrovných příjmů z těchto prodejů a z kožešin kun, medvědů, vyder, norků, rysů, mývalů, rybáků a pižmoňů, které se ještě vyskytují v jejich lesích, se jim daří žít i nadále způsobem života svých předků, i když jen chudě a skrovně.

Potravu si obstarávají hlavně rybolovem, dále sběrem divoké rýže, lovem jelenů a v některých tlupách částečně i zemědělstvím.

---

Kapitola II.

Totemické rozdělení O-jib-wayů

Totemický systém • Legenda o vzniku prvních rodů • Přehled totemů • A-wause – rod „Ryby”, jeho dílčí rody a fyziognomická charakteristika • [[#II-5|]] • [[#II-6|]] • Legenda o spiknutí proti rodu „Ryb” (A-wause) • Současné postavení a četnost příslušníků tohoto rodu mezi Odžibveji • Bus-in-as-e, neboli rod „Jeřába” • Jeho postavení v rámci kmene a fyziognomická charakteristika • [[#II-11|]] • Jména jejich nejznámějších náčelníků • Ah-awh-wauk neboli klan „Potáplice” • Postavení a nároky • Jejich hlavní náčelníci • Noka, neboli klan „Medvěda” • Jejich počet a postavení v kmeni • Fyzická charakteristika • Jejich váleční náčelníci • Klan „Vlka” • Jeho postavení a původ • Náčelníci • Monsoneeg neboli klan „Losa” a klan „Kuny” • Jejich původ a jména nejznámějších mužů • Legenda, která objasňuje jak uzavřeli koalici • Addik neboli klan „Soba” • Totemický systém zasluhuje další výzkum

Totemický systém

Při studiu algonkinských zvyků, obyčejů, a zvláštností s nimi spojených, mne ze všeho nejvíc zaujalo, jak velkou roli u nich hraje příslušenství k rodu.

Algonkinové jsou dnes roztříštěni do velkého množství skupin (kmenů), které se vzájemně neliší jen názvem, či lokalitou kde žijí, ale také tím, jak mluví. Ovšem rozdíl v dialektu, je pouze důsledkem dlouhodobého odloučení těchto skupin. U některých skupin to způsobila příliš velká vzdálenost, která vedla k přerušení vzájemného kontaktu. Ale někdy zapříčinila přerušení vzájemných styků a odtržení od hlavní skupiny jiná okolnost, třeba rozmar, či příbuzenská hádka. A ty příčiny se promítly do příběhů co si algonknové předávají z generace na generaci. A tak nám jejich orální tradice umožňuje odhalit společné kořeny i u kmenů, které jsou jinak z jazykového hlediska velmi odlišné. Díky tomu víme, že od jejich rozchodu, neuplynula žádná staletí, jak by se mohlo z jazykového hlediska na první pohled zdát. Ty příběhy svědčí o tom, že k nim došlo v relativně nedávné minulosti.

Ovšem k totemickému rozdělení, které je u algonkinů založeno na pokrevní linii a příbuzenských vztazích, neochybně došlo už velmi dávno. Svědčí o tom rozdělení společenských rolí v kmenech podle příslušnosti k rodu, které je u všech algonkinských kmenů důsledně dodržováno. Právě tenhle fakt potvrzuje, že k vytvoření totemického systému u algonkinů muselo dojít už v době, „kdy Země byla ještě nová”.

Tenkrát si každý rod vybral svého symbolického zástupce z živočišné říše s jehož vlastnostmi se ztotožnil. Obvykle to byl nějaký čtyřnožec, pták, ryba nebo plaz kterého dobře znali z okolní přírody – a totem není ve skutečnosti nic jiného, než symbol tohoto zvířete, značka, která se dědí po otci.

Klíčovou roli má totemický systém především z hlediska udržení kvalitního genofondu. Manželství mezi jedinci, co náleží ke stejnému totemu, je zapovězeno a z hlediska morálního kodexu Odžibvejů je takový partnerský svazek ten nejhorší přestupek, jaký lze v tomto směru spáchat. Jen pro srovnání – je to stejné, jako kdyby si mezi bělochy vzal bratr za partnerku vlastní sestru. Traduje se, že dřív se takový přestupek trestal smrtí, kdežto dnes, pokud se dají dohromady partneři co patří ke stejnému rodu, hrozí leda to, že se stanou cílem neustálých výčitek svých rodičů. Ovšem je na místě poznamenat, že i v dnešní poněkud degenerované současnosti, se něco takového přihodí jen výjimečně.

Na pokrevní příbuzenství se ohlížejí všechny kmeny a když se potkají dva algonkini z různých kmenů, co mají stejný symbol rodu - neboť v každém kmeni se vyskytují jejich zástupci - nepochybují o tom, že pocházejí ze stejného obecného předka, protože tohle povědomí příbuznosti mezi nim stále udržuje. Příslušník stejného totemu, byť patří k odlišnému kmeni, je pokrevně úzce spřízněn se všemi ostatními indiány, co mají stejný totem, nejen v rámci svého vlastního kmene. A považuje za příbuzné všechny členy stejného rodu i v jiných kmenech, přestože je od sebe dělí dlouhá léta vzájemného odloučení a do svého setkání neměli ani tušení o své vzájemné existenci.

Bohužel nemám dost informací o všech existujících rodech v rámci různých skupin kmenů co se vyskytují v Americe, abych mohl s jistotou říct, že tohle dělení na rody zachováno a stále uznáváno jen u algonkinů. A nemám ani dost informací k tomu, abych mohl tvrdit, že ostatními algonkinskými kmeny se tenhle totemový systém dodržuje stejně striktně, jako u Odžibvejů, Ottawů a Potawatomiů. Ale mohu s jistotou říct, na základě vlastního zkoumání a dotazů, že mezi Dakoty nic takového není. Existuje u nich sice několik lidí, co se hlásí k totemu Vodního ducha (), ale to jsou potomci Odžibvejů, co jejich předky v dřívějších mírových dobách zplodili s Dakotskými ženami.

Winebagové mají systém, který se tomu popsanému podobá, ale nemohu říct jestli si ho vytvořili sami, nebo ho jen odkoukali od Odžibvejů během dlouhých let kdy se vzájemně setkávali, když společně pobývali v okolí Green Bay a dalších částech dnešního státu Wisconsin.

Na základě těchto a mnoha dalších skutečností, které ještě budou vyjmenovány, o lze uvažovat, proto soudím, že výzkum totemického rozdělení je velmi důležitý a tak se mu mělo rozhodně věnovat víc pozornosti, než jaká tomu byla věnována – všemi uznávanými autory, co studovali indiány a něco o nich napsali – doposud.

 

Legenda o vzniku prvních rodů

Na základě učení Midéwiwinu, Odžibvejové věří, že na počátku bylo pouze pět totemů a všechny následující generace pocházejí z nich.

Ovšem legenda, na které je tato víra založena, je do všech detailů známá jenom těm, co byli zasvěceni. Jako všechny starobylé legendy algonkinů neobsahuje nic konkrétního, čeho by se dalo chytit a něco k tomu říct, takže ji zde uvedu slovo od slova, jak mi byla odvyprávěna.

“Když byla Země ještě nová, žili všichni Anišinábe [v jednom wigwamu], na břehu velké slané vody.

Když tu se velké hlubiny náhle vynořila [skupina] šest bytostí, podobných lidem, která do něj vstoupila.

Jeden z nich si zakrýval oči a neodvažoval se na Anišináby podívat, přestože byl velmi zvědavý.

Nepodařilo se mu potlačit zvědavost a při jedné příležitosti částečně poodhrnul roušku[, která zakrývala jeho zrak] ale když pohlédl na jednoho z Anišinábů, padl okamžitě mrtev k zemi, jako by ho někdo srazil.

Ačkoli úmysly téhle bytosti byly vůči oběti přátelské, pohled jeho oka byl tak silný, že mu způsobil okamžitou smrt.

Jeho druhové ho proto přiměli, aby se vrátil do lůna velké vody, ze které se pravděpodobně vynořili.

Zbylých pět zůstali s Anišináby a stali se pro ně požehnáním. To od nich pochází těch pět velkých rodů, známých mezi Odžibveji pod obecnými názvy:

• Ryby – A-waus-e (W.) Awâssi (B.)
• Ptáci co svým křikem vyvolávají ozvěnu – Bus-in-aus-e (W.) Passwéwesi binéssi (B.)
• Ptáci co žijí v hejnu – Ah-ah-wauk (W.) Bimaamog binessiwag (B.)
• Šelmy – Noka (W.) Nôka (B.)
• Čtvernožci – jejichž typickým představitelem je los Monsone (W.) Mons (B.) případně kuna Waub-ish-ash-e (W.) Wâbijéshi (B.), typickým zástupce podskupiny „malých pacek”.

Ovšem tahle jména se používají jen pro označení základních skupin totemů. V současné době je v každém algonkinském kmeni zastoupeno minimálně patnáct až dvacet totemických symbolů rodů, přestože jich podle legendy původně vzniklo jenom pět:

Přehled totemů

U překladu totemických jmen do češtiny jsem uvedl i fonetickou verzi algonkinského jména, která vychází z výslovnosti uvedené v gramatice a slovníku odžibvejštiny Fredericka Baragy. Jsou zapsaná s využitím české transkripce. Jejich přepis do IPA transkripce naleznete v příloze A. Ve Warrenově textu jsem zachoval, pro snazší orientaci při srovnávání tohoto textu s originálem, Warrenovu transkripci odlišenou od ostatního textu využitím kapitálek.

Keny

1. Jeřáb neboli Adžidžák Uj-e-jauk (W.), angl. Crane

2. Sumec neboli … Man-um-aig (W.), angl. Catfish

3. Potáplice neboli Mong Mong (W.), angl. Loon

4. Medvěd neboli Mukwa Muk-wah (W.), angl. Bear

5. Kuna neboli … Waub-ish-ash-e (W.), angl. Marten

6. Karibů neboli Adik (B.) Addick (W.), angl. Rein Deer

7. Vlk neboli Mahíkan Mah-een-gun (W.), angl. Wolf

8. Vodní duch neboli … Ne-baun-aub-ay (W.), angl. Merman

9. Štika neboli … Ke-noushay (W.), angl. Pike

10. Rys neboli … Be-sheu (W.), angl. Lynx

11.* Orel neboli Migizí Me-gizzee (W.), angl. Eagle

12. Chřestýš neboli Šišigwi Che-she-gwa (W.), angl. Rattlesnake

13. Los neboli Můz Mous (W.), angl. Moose

14.* Kormorán neboli … Muk-ud-a-shib (W.), angl. Black Duck neboli Cormorant

15.* Husa neboli Niká (B.) Ne-kah (W.), angl. Goose

16.* Pakaprovec neboli Namébin (B.) Numa-bin (W.), angl. Sucker

17.* Jeseter neboli Numa Numa (W.), angl. Sturgeon

18.* Síha neboli Atikameg (B.) Ude-kumaig (W.), angl. White Fish

19.* Bobr neboli Ámik (B.) Amik (W.), angl. Beaver

20.* Racek neboli … Gy-aushk (W.), angl. Gull

21.* Sokol neboli … Ka-kaik (W.), angl. Hawk

Tohle je přehled všech totemických symbolů rodů, s nimiž se můžete setkat ve všech větších algonkinských vesnicích a skupinách.

Mezi ty nejvýznamnější patří rody: Jeřába Uj-e-jauk, Sumce Man-um-aig, Medvěda Muk-wah, Kuny Waub-ish-ash-e, Vlka Mah-een-gun a Potáplice Mong. A to nejenom z občanského hlediska daného svým rodovým předurčením, ale také z hlediska počtu, neboť jejich zástupci tvoří obvykle až osm desetin populace kmene.

Na mnohé z totemů zde uvedených však nejspíš nenarazíte, neboť také pisatel těchto řádků se o jejich existenci dozvěděl až díky pečlivému pátrání. Jen výjimečně tedy narazíte v rámci nějakého kmene na jedince, jehož totemem bude Husa Ne-kah, Bobr Amik, Pakaprovec Numa-bin, Jeseter Numa, Racek Gy-aushk, Jestřáb Ka-kaik, Kormorán Muk-ud-a-shib či Síha Ude-kumaig. Vyskytují se jen u nejvzdálenějších algonkinských skupin, co žijí až na severní hranici země Odžibvejů, mezi kmeny Musk-keeg-oes a „Bois Forts”.

Algonkinští staříci, kterých jsem se na tohle téma obzvlášť vyptával, tvrdí, že všechny tyhle totemy jsou jen podskupinami původních pěti velkých rodů anišinábů, které se rozdělily na samostatné menší skupiny, které si našly své vlastní totemické zvíře, bez toho, že by při tom přestali brát zřetel na to, do jaké hlavní rodové skupiny jejich totemické zvíře patří. K tomuto rozdělení došlo postupem času, stejným způsobem, jako došlo k rozdělení na samostatné kmeny.

A každý z těchto rodů lze snadno zařadit do jedné z těch pěti hlavních, jejichž jména jsme již uvedli.

A-wause – rod „Ryby”, jeho dílčí rody a fyziognomická charakteristika

 

O rodu ryb A-waus-e mi poskytl mnoho informací Aish-ke-bug-e-coshe (známý mezi bělochy pod zkrácenou verzí svého jména. Angličané mu říkali „Flat Mouth” a francouzi „Guele Plate” – (Poznamenal Keny))), starý a spolehlivý náčelník Pillagerů a Severních Odžibvejů a zároveň uznaný, v současné době žijící náčelník tohoto rodu. Od něj jsem se dozvěděl, že symbolem tohoto rodu je velryba (Me-she-num-aig-way), která podle jeho popisu odpovídá Leviatanovi, o kterém se zmiňuje Bible. A jde o stvoření, které patří mezi duchy, které uctívají během rituálu Me-da-we.

Součástí tohoto rodu jsou i rodové větve, které mají v totemu sumce (Man-um-aig), vodního ducha (Ne-baun-aub-ay), jesetera (*Numa), štiku Ke-noushay, síhu (*Ude-kumaig) a pakaprovce (*Numa-bin). Což znamená že do tohoto obecného rodu ryb A-waus-e se zahrnují i všechny ostatní rybí totemy.

Příslušníci tohoto rodu se z fyziologického hlediska vyznačují dlouhověkostí a řídkými, jemnými vlasy, zejména ve stáří. Uvidíte-li starého plešatého indiána z kmene anišinábů, můžete si být jisti, že je to někdo z rodu ryb (A-waus-e).

Legenda o spiknutí proti rodu „Ryb” (A-wause)

Podle legendy se před mnoha generacemi se s výjimkou rodu Ah-ah-wauk („ptáků co žijí v hejnech”), ostatní rody proti Rybám spojily, a rozpoutaly válku proti A-waus-e s úmyslem je vyhladit.

Ale Ryby se ukázaly být silnější, než si mysleli a přestože se jich proti němu spiklo tolik, nedokázali je porazit, takře přes veškerou snahu spiklenců nad nimi Ryby zvítězily. Od té doby si příslušníci rodu Ryb A-waus-e v kmenových radách nárokují jistou převahu nad těmi ostatními.

Řekl mi též, že ze šesti bytostí, které co se vynořily z velké vody a daly vzniknout jejich rodům, se jejich praotec objevil jako první a byl vůdcem těch ostatních.

Současné postavení a četnost příslušníků tohoto rodu mezi Odžibveji

Z devíti tisíc Odžibvejů, co žijí na území Spojených států kolem břehů Hořejšího jezera a pramenů Mississippi, jich plná tisícovka patří k rodu ryb Aw-aus-e. A jsou to všichni příslušníci rodu ryb Aw-aus-e, co se v současné době vyskytují na území Spojených států.

Bus-in-as-e, neboli rod „Jeřába”

 

Bus-in-as-see, rod „Jeřába”, je rovněž velmi silný a v rámci algonkinských kmenů hraje důležitou roli. Jeho členovy najdete hlavně na jižním břehu Hořejšího jezera a na východě v Kanadě, ale na jeho zástupce narazíte všude, kde vkročili algonkinové aby tam zapálili své ohně.

Doslovný překlad význam jeji totemového jména je „Tvůrce ozvěny”. odvozený od slova Bus-wa-wag – „ozvěna”, která se vrací při hlasitém, jasném a do daleka slyšitelném křiku jeřába.

Zástupci tohoto rodu je známí tím, že mají přirozeně silný, znělý hlas. Proto patří mezi uznávané řečníky algonkinských kmenů. V dřívějších dobách, když se různé kmeny scházely při poradách, vystupovali jako mluvčí svých kmenů.

Tvrdí, a jsou o tom očividně přesvědčeni, že právě oni mají v rámci alginkinských kmenů nárok na to aby zastávali vůdčí postavení nad všemi ostatními rody právě oni.

Jména jejich nejznámějších náčelníků

Příslušníkem tohoto rodu byl i zesnulý náčelník Shin-ga-ba-wos-sin, který žil v Sault Ste. Marie.

Když se roku 1825 uzavírala v Prairie du Chien smlouva s guvernérem Lewise Cassem byl uznáván za hlavního náčelníka svého kmene a jako takový se pod ni podepsal.

V současné době je považován za náčelníka tohoto rodu Ah-mous (česky „Malá včela”, angl. „Little Bee”), syn již zesnulého váženého náčelníka z Lac du Flambeau Waub-ish-gaug-aug-e (česky „Bílá vrána”, angl. „White Crow”).

Patřil do něj i starý válečný náčelník Ba-be-sig-aun-dib-ay (česky „Kudrnáč”, angl. „Curly Head”), jehož jméno je spjato s historií kmene, a který zemřel při návratu domů po uzavření výše zmíněné smlouvy v Prairie du Chien. Byl občanským i válečným náčelníkem mississippských Odžibvejů. A jediný zástupce svého rodu u téhle skupiny algonkinů, co tak dlouho a statečně bojovala s divokými Dakoty o vládu nad západním břehem Mississippi, který je nyní domovem Winnebagů.

A také již zesnulý proslulý Hole-in-the-day I. a jeho bratr Song-uk-um-ig (Silná země), který na základě posledního přání Hole-in-the-day I. náčelnickou funkci po svém bratru zdědil, neboť zemřel bezdětný. Také Weesh-e-da-mo, syn Ais-sance, který se stal v minulosti náčelníkem probritských anišinábů z Red River je z tohoto rodu. Je to sice ještě mladý muž, ale již obdržel dvě americká vyznamenání, jedno z rukou plukovníka naší armády a druhé z rukou guvernéra minnesotského teritoria. A naší vládou (U.S. Goverment) je uznáván coby náčelník algoninské skupiny od Pembine River.

Tyhle skutečnosti uvádím proto proto, aby ukázaly jak významí jsou mezi anišináby příslušníci tohoto rodu a jak velký mívají vliv na celý kmen.

Dá se říct, že Jeřábi, kdekoliv na rozsáhlém území svého lidu postaví svůj wigwam, jsou uznáváni coby náčelníci.

Mohou se také pochlubit rovněž takovými lidmi, jako byl Keesh-ke-mun, náčelník skupiny z Lac du Flambeau, či Che-suh-yauh a Waub-ij-e-jauk (Bílý jeřáb) z La Pointe, nebo Shaug-a-waum-ik-ong. To všechno byli věhlasní náčelníci, když navázali první styky s bělochy.

Rovněž i menším počtem členů zastoupený rod *Me-gizzee, co používá jako svůj symbol orla, patří k rodu Bus-in-aus-e.

Ah-awh-wauk neboli klan „Potáplice”

 

Také rod Potáplice Ah-ah-wauk, tvoří důležitou součást anišinábských kmenů, neboť se i jeho členové považují za náčelnický rod s ušlechtilým původem, a jeden argumentů, který má být důkazem tohoto postavení má být to, že příroda umístila na krk potáplice bílý límec, který se podobá náhrdelníku z mušlí megis, či wampumu na krku náčelníka, jenž bývá symbolem jeho cti.

To pochopitelně Jeřábi a příslušníci jejich rodů popírají a tvrdí, že hlavní náčelníci z rodu Potáplice Ah-ah-wauk jsou potomky jedinců, které při jisté příležitosti povýšili do náčelnické funkce teprve Francouzi v Quebecu, jak bude ještě zmíněno během následujícího líčení jejich historie.

Každopádně ani tento rod nemá nouzi o náčelníky, co hráli významnou roli v záležitostech anišinábů, jejichž jména jsou tak spojena s jejich historií.

Uznávaným náčelníkem tohoto rodu je Ke-che-waish-keenh (Velký bizon), vážený a ctihodný náčelník skupiny algonkinů z La Pointe a hlavní náčelník všech dalších skupin na Hořejším jezeře a ve Wisconsinu, jehož význam jako jednotlivce mezi nimi posiluje postavení rodu Potáplice Ah-ah-wauk.

Pochází z něj také náčelník skupiny ze Sandy Lake na horním toku Mississippi.

A patří do něj také menší rody Husy *Ne-kah a Kormorána *Muk-ud-a-shib.

Noka, neboli klan „Medvěda”

 

Rod Medvěda No-ka je početnější než kterýkoli jiný rod algonkinů. Jeho příslušníci tvoří plnou šestinu příslušníků celého národa Anišinábů.

Už v dávných dobách se tenhlo početný rod rozdělil na řadu menších rodů, které si za své totemy zvolily jen části medvědího těla, jako je hlava, noha, žebra atd. Od té doby se opět všichni sjednotili pod jednoho náčelníka a jediný rozdíl, kterými mezi sebou stále ještě rozeznávají, je rozdíl mezi medvědem obecným a medvědem grizzlym.

Jsou to uznávaní váleční náčelníci a bojovníci kmene, co drží válečnou píšťalu a válečný kyj, a také jsou často označováni za opory kmene proti jeho nepřátelům.

Obecně se říká a mezi jejich soukmenovci to je pozorovatelný fakt, že členové rodu Medvěda No-ka se svou povahou podobají zvířeti, které mají v totemu.

Bývají mnohdy špatně naladěni a rádi bojují, a proto se o nich říká, že hlavně díky nim byly kmen anišinábů věčně v nesnázích a válkách s jinými kmeny, ve kterých však byli zpravidla hlavními a předními aktéry.

Jsou fyzicky dobře postavení a pisatel těchto řádků si povšiml skutečnosti, že mívají delší, větší a masivnější hlavu s těmi nejčernějšími vlasy, které jim ve stáří jen zřídkakdy prořídnou či zbělají.

Nyní (psáno roku 1852) je nejznámnějším mužem rodu Medvěda No-ka mladý Hole-in-the-day, (syn velkého válečného náčelníka téhož jména), uznávaný náčelník skupiny asi dvanácti set Odžibvejů z Mississippi.

Také Ka-kaik (Jestřáb) od řeky Chippeway a Be-she-ke (Bizon) od jezera Leech Lake mají jako váleční náčelníci mimořádný vliv.

Klan „Vlka”

 

Mah-een-gunů neboli vlčí totemové rodiny je málo a žijí převážně na řece St.Croix a v Mille Lac.

Kmen k nim obecně vzhlíží s velkou úctou.

Odžibvejové tohoto totemu odvozují svůj původ z otcovy strany od Dakotů.

Na-guon-abe. civilní náčelník z Mille Lac, může být považován za hlavního muže tohoto rodu.

Mun-o-min-ik-a-she (výrobce rýže), který se nedávno přestěhoval ze St. Croix do Mille Lac se svou skupinou, je mezi svými druhy velmi významný.

Monsoneeg neboli klan „Losa” a klan „Kuny”

Waub-ish-a-she neboli rodina Martenů tvoří v kmeni početnou skupinu a je jedním z předních klanů.

Podle tradice pochází ze zbytků zajatců divokého a bojovného kmene, který vyhubily srostlé alžírské kmeny a kterému říkají Mun-dua.

Hlavními muži klanu jsou nyní náčelníci Waub-ish-ash (Marten) od řeky Chippeway, Shin-goob (Balsam) a Nug-aun-ub (Sedící) z Fond du Lac.

Slavní Ke-che-waub-ish-ash od Sandy Lake, Sha-wa-ke-shig od Leech Lake a Muk-ud-a-shib (neboli Černý kačer) od Red River byli příslušníky tohoto rodu.

Ve své době se významně zasloužili o to, že Dakotům vyrvali zemi a vyhnali je na západ.

Všichni tři zemřeli na bitevních polích - první v boji u Elk River, druhý při masakru u Rum River a třetí padl v boji na západních prériích proti obrovské přesile; ale jeden ze čtyřiceti, kteří s ním bojovali, unikl válečnické smrti.

Pod obecným pojmem Mous-o-neeg jsou zahrnuty rodiny totemů kuny, losa a soba.

Aish-ke-bug-e-coshe, starý náčelník Pillagerů, mi vyprávěl následující tradici, která vysvětluje koalici nebo blízkou příbuznost mezi totemy losů a kun: -

Legenda, která objasňuje jak uzavřeli koalici

"Rod losího totemu, označovaný jako Mous-o-neeg, byl před mnoha staletími, kdy Odžibvejové žili směrem k vycházejícímu slunci, početný a mocný.

Žili shromážděni sami v jedné velké vesnici a vyznačovali se bojovnou a svárlivou povahou.

Byli špatně naladění a pyšní na svou sílu a statečnost.

Z nějakého nepatrného důvodu začali válčit se svými bratry z martenského totemu.

Marteni, kteří těžce trpěli nájezdy a nebyli schopni se s Myš-o-neegy vypořádat sami, svolali různé klany kmene na poradu a požádali je o pomoc a ochranu.

Mezi jednotlivými totemy byla uzavřena všeobecná dohoda a bylo rozhodnuto, že muži z protivného a hašteřivého rodu Moose-negů budou vyhubeni.

"Byl dohodnut plán jejich náhlého a úplného zničení a bylo nařízeno postavit radní srub, který byl úzký a dostatečně dlouhý, aby se do něj vešli všichni bojovníci Mous-o-neegů.

Kůly této lóže byly zasazeny pevně a hluboko do země a těsně vedle sebe a nahoře byly silně zkrouceny a upevněny k sobě.

Přes tuto konstrukci byly podélně přivázány a jako proutí opracovány další zelené kůly, a to tak těsně vedle sebe, že by lidská ruka sotva prošla některou částí konstrukce, tak těsně a pevně byla postavena.

Přes tento rám byl zevnitř, jen dlouhým úzkým otvorem nahoře, připevněn silný potah a obložení ze suché trávy.

"Když byla tato chýše dokončena, byli do vesnice losího totemu vysláni běžci a všichni jejich náčelníci a bojovníci slavnostně pozváni na národní radu a hostinu.

Tato výzva byla učiněna takovým způsobem, že ji nemohli odmítnout, i kdyby se jim to hodilo, a ve stanovený den se náčelníci a všichni válečníci lomeného rodu hromadně dostavili do vesnice svých smrtelných nepřátel (Martenů), kde byla postavena a připravena sněmovní chýše.

"Zavedli je do chýše, kde se shromáždili staří muži a náčelníci kmene, aby je přijali.

Mous-o-neegové vstoupili beze zbraní, a když jejich velký počet postupně zaplnil lóži, bývalí obyvatelé jakoby ze zdvořilosti vstali a odešli, aby jim uvolnili místo.

Přinesli před ně kotle plné vařeného masa a požádali je, aby se po únavné cestě najedli.

Zcela zaplnili dlouhou chýši, a když ji kromě nich opustil každý a oni byli zaměstnáni hodováním, které jim bylo předloženo, dveře na obou koncích se náhle zavřely a přivřely.

Poté k nim hlasitě promluvil náčelník martenského totemu, zopakoval všechny krvavé a zlé činy, které spáchali, a oznámil jim, že za tyto věci je národní rada rozhodla smést z povrchu země, kterou poskvrnili.

Lóže byla obklopena martenskými válečníky, kteří plnili úlohu katů; na hustou a suchou pokrývku trávy byly přiloženy pochodně a muži losího totemu, zápasící v plamenech a neschopní úniku, byli usmrceni ostnatými šípy vystřelenými úzkými otvory mezi kůly lóže, které je omezovaly.

Tímto strašlivým způsobem byli muži tohoto zlého klanu zničeni.

Jejich ženy a děti zajali Martenové a přijali je do svého klanu.

Tímto způsobem začalo úzké příbuzenství těchto dvou totemů, které jsou dodnes považovány za jeden rod."

Addik neboli klan „Soba”

Rodina sobů, která je odnoží rodu Mous-o-neeg, je málo početná a žije převážně na severním pobřeží Hořejšího jezera. Slavný válečný vůdce Odžibvejů Waub-o-jeeg (Bílý rybář), kterého si pan Schoolcraft ve svých spisech obšírně všiml, byl příslušníkem tohoto rodu, pocházejícího z větve, která se vystěhovala z Grand Portage u ústí Holubí řeky do La Pointe, Shag-a-waum-ik-ong, kde on a jeho otec Ma-moug-e-se-do (Velká noha) téměř před sto lety vzkvétali jako váleční vůdci a náčelníci svého lidu.

Totemický systém zasluhuje další výzkum

Ostatní odznaky nebo totemové symboly, které jsem vyjmenoval, tvoří nepočetné rody a jsou jen větvemi hlavních klanů, jichž jsem si všiml na předchozích stránkách.

Dokud nezískáme podrobný přehled o totemové historii a organizaci všech alžírských kmenů, bude obtížné plně určit počet rodových nebo velkých totemů, které jsou mezi nimi uznávány, a početní sílu každého z nich.

Toto téma si zaslouží důkladný výzkum a studium.

Považuji ho za nejdůležitější článek při řešení hlubokého tajemství, které zahaluje jejich původ.

I při nedokonalém vhledu, který o tomto tématu podali různí autoři, si nelze nevšimnout analogie, která v mnoha ohledech existuje mezi totemovým rozdělením Alžířanů a rozdělením Hebrejců na kmeny.

A pozoruhodná čistota, s níž se tento systém udržel po celé věky, nemá v dějinách lidstva obdoby.

---

Kapitola III.

Původ Odžibvejů

Poznámka na úvod • Co si myslí Odžibvejové o svém původu • Potopa světa a její příčina • Me-da-we-win – zákony víry, které jim dal Velký duch • Co znamená výraz A-nish-in-aub-ag • Do jejich původní víry se vmísilo učení starých jezuitských misionářů, proto je tak obtížné zjistit, čemu skutečně věří • Proč se nedají legendy, co vyprávěli bělochům považovat za původní • Novodobý mýtus o nerovnosti lidských ras • Důsledky, jaké může mít zpochybňování pravdivosti Bible • Rozdíly mezi americkými domorodci • Rozdíl mezi Odžibveji a Dakoty • Domněnky o jejich odlišném původu • Víra Odžibvejů ve Velkého ducha • Jejich extrémní úcta • Obětování • Vize Velkého ducha • Způsob získání strážce nebo Ducha snů • Půst a sny • Obětní slavnosti • Velký obřad Me-da-we-win • Běloši ho stále nechápou • Misionáři a spisovatelé ho zkreslují • Pravidla Me-da-we-winu • Tradice hadího kořene • Odžibvejský medicinový vak • Zvyk Černonožců, který se podobá arše a velekněžství Hebrejců. • Totemické rozdělení na rody • Jejich tradice mají určitou podobnost s biblickou historií • Protiklady Odžibvejů a Dakotů • Víra Odžibvejů v budoucí stav • Důležité skutečnosti, které z toho vyplývají

Poznámka na úvod

JSEM si plně vědom toho, že již mnoho učených a schopných spisovatelů sdělilo světu své názory na to odkud se vzali původní obyvatelé amerického kontinentu. Přesto nevíme stále nic o tom, jak se na něj dostali a jak postupovalo jejich osídlení téhle části zeměkoule, která byla po mnoho tisíc let většině lidstva obývajícího Starý kontinent zcela neznámá.

Odpovědi na tuhle otázka, jsou stále plny pochyb a nejasností. Je to kniha dosud lidským očím zavřená, neboť stále ještě nepřišel čas, kdy by Velký vládce všehomíra, který nás ve své moudrosti vede svými nevyzpytatelnými cestami, odpověděl na tyhle otázky, co mátly a matou mysli učenců civilizovaného světa: Jak se to stalo? Jak byla Amerika poprvé osídlena člověkem? A z jaké větve velké lidské rodiny pocházejí její domorodí obyvatelé?

Celý svůj stávající život jsem žil v divočině, v úzkém spojení bydliště a krve s různými skupinami kmene Odžibvejů, a to i za takzvanými západními hranicemi bílého přistěhovalectví, kde je knih málo a k těm co k dispozici jsou, se lze dostat jen s velkými obtížemi. Proto jsem nikdy neměl příležitost a možnost přečíst si názory různých významných autorů, kteří o tomhle tématu už něco psali, abych si tak mohl porovnat svůj vlastní názor, který jsem si postupně a mohu říci že zcela přirozeně, za ten čas udělal.

Tenhle názor a hlavní důvody, které vedly k jeho vzniku, teď předkládám veřejnosti, aby si jej mohla přebrat dle vlastního uvážení. Ve srovnání s obecně přijatými názory učenějších spisovatelů než jsem já, jejichž slova jsou brána jako standardní autorita, jej můžete zcela odmítnout. V takovém případě mi však zůstane alespoň pocit zadostiučinění, že dřív, než byl tenhle velký problém zcela vyřešen, jsem se i já, člověk jazykem, myšlením, přesvědčením a krví zčásti indián, s vámi podělil o svůj skromný pohled na věc.

Co si myslí Odžibvejové o svém původu

Co se týče vlastního původu, Odžibvejové žijí, oproti svým bílým bratrům, stále ještě v naprostém nevědomí, neboť nemají žádnou Bibli, která by jim řekla, že Bůh nejprve stvořil Adama, ze kterého pochází celý lidský rod. Odžibvejové sice mají svou víru a legendy předávané z generace na generaci, ale jsou tak nejasné a těžko srozumitelné, že se z nich nedá vyvodit nic, co by se blížilo nějaké jistotě.

Potopa světa a její příčina

Věří, a je to i součástí jejich legendy o dávné minulosti, že nyní žijeme na tom, co nazývají „novým světem”, protože ten starý kdysi zaplavila potopa. Ta představa je v souladu i s jinak ne zcela srozumitelnou legendou a je také součástí učení Me-da-we-winu, který je základem jejich víry, kde se používají hieroglyfy, co náš současný svět označují jako druhý. A jsou přesvědčeni, že tu potopu způsobil Velký Duch, protože ho rudý lid smrtelně urazil a rozhněval.

Me-da-we-win – zákony víry, které jim dal Velký duch

Za to, že se opět stali součástí „nového světa”, vděčí přímluvě mocné bytosti, nazývané Man-ab-o-sho, která se přičinila nejenom o jejich existenci, ale také je naučila vše potřebné k tomu aby si mohli opatřit obživu a přežít. A také jim stanovila pravidla víry, která se označují jako Me-da-we-win, aby měli k dispozici způsob jak komunikovat s Velkým duchem, aby se zas neurazil a nedal průchod řádění smrti.

Co znamená výraz A-nish-in-aub-ag

Pokud jde o jejich víru, jak byli stvořeni oni sami, nemohu uvést nic lepšího než podrobný rozbor slova kterým se sami nazývají – An-ish-in-aub-ag. Jde o výraz složený ze slov An-ish-aw (aniša), což znamená „bez příčiny” nebo též "samo od sebe" ("spontaneous"), a in-aub-a-we-se, což znamená „lidské tělo”. An-ish-in-aub-ag tedy v doslovném překladu znamená „člověk, který se zrodil sám od sebe”.

Henry R. Schoolcraft (který pravděpodobně získal nějaké základy tohoto jazyka, protože o tomto lidu toho napsal víc, než kdokoli jiný) je pro své rozsáhlé literární dílo právem považován za významnou autoritu. Přesto se dopustil nevysvětlitelného omylu, když uvedl, že tohle zcela zásadní a důležité slovo znamená: „Obyčejní lidé” (angl. "Common people").

To si lze vysvětlit jedině tak, že tenhle jazyk studoval prostřednictvím mluvčích, kteří buď v jednom, nebo druhém jazyce nebyli moc zběhlí, neboť výraz An-ish-in-aub-ag nelze žádným způsobem zkomolit tak, aby se dal alespoň částečně spojit se slovem „obyčejný” (angl. „common”).

Kdyby byl uvedl že to v překladu znamená „původní lidé” (angl. "original people"), což je podle něj výklad slova Lenni Lenape, kterým se nazývají staří Delawarové a východní algonkinské kmeny, trefil by se co do významu více. Opravdu doslovný překlad je však „člověk, který se zrodil sám od sebe” a mám za to, že člověk, který opravdu dobře rozumí oběma jazykům, které patří do téže jazykové rodiny kmenů co se nazývají těmito jmény, obě zdánlivě odlišná slova Lenni Lenape a An-ish-in-aub-ag analyzoval a správně vyslovil, tak by zjistil, že se shodují nejenom co do významu, ale i to že, se liší jen nepatrně i co do výslovnosti.

Algonkinové jsou přesvědčeni, jak naznačuje i jejich jméno, že jsou národem, který povstal sám od sebe. Nevymysleli si, tudíž žádnou historku o svém stvoření. Je to téma, které je pro ně zahaleno temnotou. Tajemství, o kterém mají jen mlhavou a zcela nejasnou představu. Představu, která je plně obsažena ve slově An-ish-in-aub-ag.

Do jejich původní víry se vmísilo učení starých jezuitských misionářů, proto je tak obtížné zjistit, čemu skutečně věří

Jejich představy o tohle tématu jsou od té doby, co se mezi nimi objevili běloši, dost chaotické. Protože s nimi záhy přišli také vytrvalí a pracovití jezuitští misionáři, kteří během francouzské nadvlády přinesli kříž a své učení až do nitra té nejodlehlejší divočiny. Vdechli do uší divokých synů pralesa novou víru a s ní i nové příběhy které si domorodci, co v mnoha případech jenom předstírají že si osvojili víru, spojují se svými vlastními surovými, mytologickými představami. Proto je velmi obtížné od nich získat informace o tom, jaká mohla být jejich původní ryzí víra, krom toho, co je zachováno pod názvem, který jsme již analyzovali.

Proč se nedají legendy, co vyprávěli bělochům považovat za původní

K tomu, abychom získali jejich skutečnou víru a mohli analyzovat příběhy, které ochotně vyprávějí, je potřeba co možná nejdůvěrnější seznámení s nimi jako s lidmi a jednotlivě s jejich starými vypravěči, také s jejich jazykem, vírou a zvyky. Jedině tak lze oddělit to indiánské, původní, od toho, co si vypůjčili nebo nasáli od bělochů. Jejich vrozená zdvořilost a ohleduplnost je často dovede tak daleko, že jen zřídka, pokud vůbec, odmítnou vyprávět příběh, když jsou o to požádáni bělochem, který by odrážel jejich představy o stvoření a původu lidstva. Tyto příběhy, přesto že si je indiánský mudrc vymyslel jen pro tuto příležitost, považují jeho bílí posluchači za jeho skutečnou víru a mnohé z nich byly zveřejněny a přijaty civilizovaným světem.

Novodobý mýtus o nerovnosti lidských ras

Někteří z jejich mudrců se nechali slyšet, že "Velký duch" ze země původně stvořil tři různé rasy lidí - bílou, černou a červenou. První rase dal knihu, která označovala moudrost, druhé motyku, která označovala otroctví a práci, třetí, rudé rase, dal luk a šíp, které označovaly stav lovce. Svým rudým dětem dal "Velký duch" velký ostrov, na němž je běloši nalezli, ale protože se dopustili nějaké velké špatnosti a rozhněvali svého Stvořitele, jsou odsouzeni zmizet před rychlým krokem a postupem moudřejší a příznivější bledé tváře. Takto, zkráceně a zhuštěně do několika slov, zní příběh s obměnami, jimiž Indiáni obecně ukájí zvědavost svých zvídavých bílých bratří. Je ovšem jasně vidět, že to nejsou jejich původní představy, neboť dokud mezi ně nepřišli běloši, nevěděli nic o existenci bílé ani černé rasy, ani o jejich charakteristických symbolech - knize a motyce.

Důsledky, jaké může mít zpochybňování pravdivosti Bible

Kdybychom přijali nové přesvědčení, které prosazují schopní a vzdělaní muži, kteří podrobně studovali biblické s fyzickými dějinami člověka, že teorie, jíž nás učí Svatá kniha a podle níž je lidstvo potomkem jednoho člověka - Adama - je mylná, a že lidský rod pochází původně z mnoha předků, rozhodně poznamenaných fyzickými rozdíly, nebylo by obtížné ihned dospět k určitým závěrům ohledně způsobu, jakým se Amerika zalidnila. Věřící mysl však nerada přijímá tvrzení, argumenty a názory lidí, kteří by chtěli jedním šmahem svrhnout širokou - vštípené v myslích osvícených lidí. lidstva prostřednictvím posvátné Boží knihy. Lidé nebudou padat slepě propadnout takové víře, a to ani s pomocí těch nejpřesvědčivějších argumentů. Odhoďte svědectví Bible, zrušte v mysli její posvátné pravdy a rázem se ocitnete v dokonalém chaosu zmatku a nevědomosti. Zničte víru, kterou si osvícená část lidstva udržovala po celé věky, a rázem se ocitnete na stejné úrovni jako nevědomý syn lesa, pokud jde o náš vlastní původ. Ve svém přirozeném stavu by měl dokonce výhodu oproti svému osvícenějšímu bratrovi, neboť své přesvědčení odvozuje z toho, co vidí z přírody a jejího díla. A protože nemá žádný jistý důkaz ani znalost o způsobu svého stvoření, jednoduše, ale násilně se stylizuje do role "spontánního člověka". Na druhé straně běloch, zbavený biblických pravd a dějin, jenž disponuje moudrostí a učeností a znalostí rozporuplných svědectví minulých věků, která k němu sestoupila v rukopisech a starověkých památkách, disponuje také znalostmi o fyzickém utváření všech lidských ras a geologickém formování Země, by stejně nebyl s to dospět k určitým závěrům; a čím hlouběji by se zakousl do jablka poznání, tím zmatenější by byla jeho mysl, pokud by se pokoušela bez pomoci Božího slova rozluštit hluboká tajemství přírody - vyřešit záhadu stvoření vesmíru, v němž je naše země zřejmě jen jako zrnko písku, a vyřešit problém své vlastní záhadné existence.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Proto se pozastavíme, než využijeme jakoukoli zdánlivou nesrovnalost nebo rozpor v Bibli, které nám mohou umně předvést nevěřící spisovatelé, a abychom je využili k snadnějšímu prokázání nějaké oblíbené teorie, kterou můžeme dát do souvislosti s názorem, jak se Amerika poprvé zalidnila.

Předpokládejme, že lidský druh se ne pochází z jedné společné hlavy, a existence červených není již problémem ; ale věřte slovu Bible, a zůstane to záhadou, dokud si Bůh nebude přát. jinak. Do té doby se můžeme jen dohadovat a domýšlet; každý má právo vytvořit si vlastní názor. Někteří vyvozují ze spisů jiných a jiní z z osobního pozorování, a tím, že poznají příčiny. které ho vedly k vytvoření jeho názoru, se dozví, co ho k tomu vedlo. doplní obecnou masu informací, která byla získána. a postupně se shromažďuje, z níž nakonec vyplyne více bude možné vyvodit jisté závěry.

Vycházeje z toho, že teorie o původu lidského rodu, o níž nás učí Písmo svaté, je pravdivá, vyjádřím svůj skromný názor na to, z jaké větve lidského rodu pochází ten zvláštní typ původní americké rasy, který se označuje termínem Algici nebo Algonkinové a jehož početnou a významnou část tvoří kmen Odžibvejů, o němž budu pojednávat podrobněji.

Během svého dlouhého pobytu mezi Odžibveji jsem po nesčetných dotazech jejich starců nikdy nemohl z tradice ani jinak zjistit, že by věřili, že všechny kmeny rudé rasy obývající Ameriku byly kdykoli od obsazení tohoto kontinentu jedním a týmž národem, mluvili stejným jazykem a vyznávali stejnou víru a zvyky. Tradice tohoto kmene nesahají dále do minulosti než k někdejšímu soustředění či spojení různých a nyní rozptýlených kmenů patřících k algickému kmeni pod jednu hlavu.

Máme všechny důvody se domnívat, že Amerika nebyla osídlena z jednoho národa nebo kmene lidské ženy, neboť mezi jejími obyvateli existují rozdíly a protiklady stejně výrazné a plně rozvinuté, jaké lze nalézt mezi evropskými a asijskými národy - velké rozdíly v jazyce, víře a zvycích.

Rozdíl mezi Odžibveji a Dakoty

Důkladné studium rozdílů existujících mezi Odžibveji a Dakotami, kteří se bezprostředněji dostali do mého pozorování, mě plně přivedlo k přesvědčení, že nepocházejí z téhož národa Starého světa a že v Americe nikdy netvořili jeden a týž národ či kmen. Je pravda, že si ksou podobni barvou pleti a tělesnou stavbou, což lze vysvětlit tím, že žijí ve stejném podnebí a udržují si život stejnými prostředky. Také mnohé jejich zvyky jsou podobné, ale ty se přirozeně připodobnily a vnesly do nich život ve stejném stavu divokých lovců a mnohé od sebe navzájem převzali během krátkého období míru a vzájemného styku. Zde veškerá podobnost mezi oběma kmeny končí. Nemohou se lišit více než v jazyce a totemickém systému, který je u Odžibvejů důležitým a hlavním znakem, který Dakotové neznají. Velmi se liší i v náboženské víře, a pokud jejich ústní tradice sahají s jistotou až do minulosti, vyprávějí dokonce o tom, že byli smrtelnými nepřáteli, kteří proti sobě vedli krvavé a vyhlazovací války.

Domněnky o jejich odlišném původu

Vyjdeme-li z předpokladu, který byl různými významnými autory prokázán jako pravděpodobný a proveditelný, že americký kontinent byl osídlen z východních a severovýchodních břehů Asie, je velice snadné uvěřit, že se touto cestou dostal ne pouze jeden, ale i více různých asijských kmenů, což vysvětluje radikální rozdíly, které lze nalézt v jazycích těchto zemí. amerických domorodců.

Na základě těchto skutečností se autor domnívá, že zatímco původní předkové dakotské rasy mohli tvořit kmen nebo část kmene potulných synů Tartárie, jimž se v mnoha podstatných ohledech podobají, Algici mohou být potomky části deseti ztracených izraelských kmenů, jimž se rovněž v mnoha důležitých ohledech podobají.

Pouze o tomto druhém rodu mohu mluvit s jistotou. Jsem si plně vědom toho, že domněnka, kterou zde předkládám, není nová, ale vyvolala již mnoho diskusí; a přestože ji pozdější autoři prezentovali jako vyvrácenou myšlenku, nemohu se zdržet toho, abych nepředložil myšlenky na toto téma, které se postupně vloudily do mé mysli.

Boudinot a další učení spisovatelé, kteří měli k dispozici knihy a pozorování o indiánských kmenech, jež byly čas od času publikovány od jejich prvního objevení, a disponovali důvěrnou znalostí biblických dějin, propadli stejnému přesvědčení a z množství knižních informací byli schopni předložit mnoho schopných argumentů, které dokazují, že rudá rasa Ameriky je potomkem ztracených izraelských kmenů. Nikdy jsem neměl tu výhodu, že bych tyto knihy viděl nebo četl, a o jejich existenci vím pouze z doslechu a z náhodných poznámek nebo odkazů několika málo autorů, které jsem měl možnost konzultovat. Víra, kterou jsem nyní vyjádřil, ve mně nepozorovaně rostla od mládí, od chvíle, kdy jsem si poprvé mohl přečíst Bibli a porovnat s ní příběhy a legendy svých indiánských dědů, u jejichž ohňů v chatrčích jsem strávil mnoho zimních večerů a s otevřenými ústy a napjatýma ušima naslouchal jejich zajímavým a velmi přesvědčivě vyprávěným příběhům.

Po dosažení dospělosti jsem pokračoval ve svém pátrání s větší systematičností, a čím více informací jsem od nich získal - čím více jsem se seznámil s jejich neobvyklými a těžko pochopitelnými povahami - tím více jsem pronikal do jejich náboženských a tajných obřadů a víry, tím silněji na mne zapůsobilo, že jsou blízce spřízněni nebo analogičtí vyvolenému lidu božímu a že jsou buď potomky ztracených kmenů Izraelských, nebo měli v nějaké dřívější epoše úzký kontakt a styk s Hebrejci a přejali od nich jejich víru a zvyky a tradice jejich patriarchů.

Začít se podrobně rozepisovat o všech četných a nepodstatných příčinách, které mě přiměly k této myšlence, by zabralo mnoho místa, a protože se tímto tématem již tolik zabývali ti, kteří z něj učinili předmět svého života a kteří svým bádáním shromáždili mnoho potřebných informací, aby dospěli ke spravedlivějším závěrům než skromný pisatel, omezím se na uvedení několika obecných faktů, z nichž některé možná unikly pozornosti mých předchůdců na této cestě zkoumání a které nemůže získat nikdo jiný než ti, co Indiány důvěrně znají a mají jejich plnou důvěru.

Víra Odžibvejů ve Velkého ducha

Obecně platí, že většina lidí, u nichž bylo zjištěno, že žijí v divokém a neosvíceném stavu, a dokonce i celé národy žijící v částečné civilizaci, se ukázala být modloslužebníky - bez spravedlivé představy o velké první Příčině či Stvořiteli, neviditelném lidským očím a prostupujícím celým prostorem. U Odžibvejů tomu tak není; skutečnost jejich pevné víry a velké úcty ve svrchovaného Stvořitele a Pána života zaznamenali všichni, kdo s nimi byli v úzkém kontaktu od jejich prvního objevení. Je pravda, že věří v mnohost duchů, kteří prostupují celou přírodou, nicméně všichni tito duchové jsou podřízeni jedinému Velkému duchu dobra.

Tato víra je přirozená (jak jen může být), víra katolíků v jejich přímluvce svatých, kterým se v některých ohledech podobá, neboť ve stejném světle jako přímluvce mezi ním a Velkým Duchem považuje prostší rudý člověk duchy, kteří v jeho představách prostupují celé stvoření. Nikdy neutichající tuhé půsty prvních lidí, kdy ve snech hledají ducha strážce, ilustrují tuto víru nejsilněji.

Ke-che-mun-e-do (Velký duch) je jméno, které Odžibvejové používají pro bytost odpovídající našemu Bohu. Mají ještě jeden výraz, který svou silou, kondenzovaností a výrazností sotva překoná nějaké slovo v anglickém jazyce, a sice Ke-zharinune-do, což znamená soucitný, milosrdný, vládnoucí, strážný a milosrdný Duch; ve skutečnosti vyjadřuje všechny velké vlastnosti Boha Izraele. Je odvozeno od Ke-zha-wand-e-se-roin, což znamená dobročinnost, laskavost - Ke-zha-wus-so vyjadřuje strážný cit a starostlivost rodiče vůči svému potomkovi, který jej s žárlivou ostražitostí střeží před škodou ; a Šah-wau-je-gay, slitovat se, milosrdný, s Mun-e-do (duchem).

Obětování

Nic se nevyrovná úctě, s jakou Indiáni pohlížejí na tuto neviditelnou bytost. Málokdy dokonce zmiňují jeho jméno, ledaže by se objevilo při jejich Me-da-we a jiných náboženských obřadech a při obětních slavnostech; a pak je oslovení, jakkoli banální, vždy doprovázeno obětováním tabáku nebo jiného předmětu, který Indové považují za drahocenný. Nikdy nepoužívají jeho jméno nadarmo a v jejich jazyce neexistuje slovo, které by vyjadřovalo sprostou přísahu nebo se rovnalo mnoha slovům, která používají při sprostých přísahách jejich osvícenější bílí bratři. Vyprávějí se případy, kdy se lidem při téměř nadlidských půstech zjevil ve snu; v takových případech se Velký duch vždy zjevuje snícímu v podobě krásně a silně tvarovaného muže. Mezi lidmi se potvrdilo přesvědčení, že ten, kdo byl jednou obdařen tímto viděním, je předurčen dožít se vysokého věku a užívat si pohody a hojnosti.

Obětování

Všichni ostatní menší nebo strážní duchové, kterým se dvoří v se jim zjevují v podobě čtyřnožců, ptáků nebo nějakého neživého předmětu v přírodě, jako je měsíc, hvězdy nebo imaginární hromovládci ; a ani o tomto snovém duchu se nikdy nezmiňují bez oběti. Samotný sen, který se zjevil rychlejšímu, řídí do značné míry jeho další životní dráhu a nikdy o něm nevypráví, aniž by duchu snu nabídl obětní hostinu. Kosti zvířete, které obětuje, jsou pečlivě sebrány, nerozlámány, svázány dohromady a buď zavěšeny na strom, vhozeny do hluboké vody, nebo pečlivě spáleny. Jejich víra a obřady spojené s půsty a sny mají pro ně samotné velký význam, větší, než jaký obecně chápali spisovatelé, kteří se zabývali Alžíky. Tyto skutečnosti jsou zde zmíněny proto, aby se ukázala analogie se starobylými a primitivními zvyky Hebrejců - jejich vírou ve sny, znalostí a uctíváním neviditelného Boha a zvyky půstu a obětování. Mohli bychom vyjmenovat i menší zvyky, které jsou stejně podobné zvykům Hebrejců, jak je čteme v Bibli ; například nikdy neoddělené oddělování žen v prvním období menstruace, jejich válečné zvyky atd. Není však záměrem pisatele pouštět se s prolixírem na toto pole zkoumání, které bylo tak často prošlapáváno schopnými spisovateli.

Běloši ho stále nechápou

Velký obřad Me-da-we-win (nebo, jak jsme se naučili říkat, "Velká medicína") a víra, která je v něm obsažena, nejsou bělochy dosud plně pochopeny. Tento důležitý zvyk je stále zahalen tajemstvím, a to i pro mé vlastní oči, ačkoli jsem si dal záležet na tom, abych se vyptával, a využil jsem všech výhod, které mi poskytla dokonalá znalost jejich jazyka, příbuzenství s nimi, přátelství a důvěrná důvěra, a přesto upřímně přiznávám, že zatím stojím takříkajíc na prahu lóže Me-da-we. Domnívám se však, že jsem o této věci získal plnohodnotné a obecnější a pravdivější informace než kdokoli jiný, kdo o tomto tématu psal, nevyjímaje jednoho velkého a standardního autora, který k překvapení mnoha lidí, kteří Odžibvejce dobře znají, v jednom ze svých děl odvážně prohlásil, že byl pravidelně zasvěcen do tajemství tohoto obřadu a je členem Společnosti Me-da-we. Tomuto tvrzení se v indiánské zemi jistě těžko věří, a když se o něm dozvídají staří zasvěcovatelé nebo indiánští kněží, nevěřícně kroutí hlavou, že by se běloch mohl někdy po pravdě stát členem jejich lóže Me-da-we. Vstup do samotné lóže, zatímco se odehrávají obřady, byl někdy umožněn ze zdvořilosti ; ale to člověka nezasvěcuje do mys lóže, ani z něj neudělá člena lóže. společnosti.

Misionáři a spisovatelé ho zkreslují

Mezi Odžibveji jsou tajemství tohoto velkého obřadu střežena stejně posvátně jako tajemství zednářské lóže mezi bělochy. Strach z hrozící a jisté smrti, ať už jedem, nebo násilím, uzavírá ústa zasvěcenců Me-da-we, a to je silný důvod, proč je pro bělochy stále tajemstvím a proč není obecněji chápáno. Misionáři, cestovatelé a dočasní návštěvníci mezi Odžibveji, kteří byli svědky velkolepých obřadů Me-da-we, prohlásili a zveřejnili, že se skládají z hloupých a nesmyslných obřadů. Pisatel si dovoluje říci, že tito povrchní pozorovatelé se dopouštějí velkého omylu. Indián má stejné právo a může se stejnou pravdou (ale ve své naprosté nevědomosti je omluvitelnější) říci při pohledu na obřady katolické a jiných církví, že se skládají z nesmyslných a nesmyslných ceremonií. Od divokého a zdánlivě prostého syna pralesa se lze ještě mnohému naučit, a to nejvíc, co zbývá, lze vyvodit z jejich náboženské víry.

Pravidla Me-da-we-winu

V obřadu Me-da-we je obsaženo většina toho, co je u nich starobylé - písně a tradice, které se nešíří ústně, ale v hieroglyfech, přinejmenším po dlouhou řadu generací. V tomto obřadu jsou také zachovány nejčistší a nejstarší idiomy jejich jazyka, který se poněkud liší od běžného každodenního užívání. A pokud se má jazyk Odžibvejů srovnávat s ostatními jazyky, musí to být s jejich náboženským idiomem.

Zima se dozvěděl dost o náboženství Odžibvejů, aby posílil své přesvědčení o analogii s Hebrejci. Tvrdí, že obřad Me-da-we jim byl udělen Velkým duchem v době soužení a smrti na přímluvu Man-ab-osho, univerzálního strýce An-ish-in-aub-aga. Současně jim byla dána určitá pravidla, jimiž se měli řídit ve svém životě a která jsou znázorněna v hieroglyfech. Tato velká životní pravidla, která pisatel často slýchával vštěpovat zasvěcovateli Me-da-we v jejich tajných učeních svým novicům, mají silnou podobnost s deseti přikázáními, jež Všemohoucí zjevil synům Izraele uprostřed strašlivých blesků a hromů na hoře Sinaj.

Mají tradici vyprávějící o velkém moru, který náhle vyhubil mnoho lidí, když tábořili v jedné velké vesnici. Zachránil je jeden z nich, jemuž duch v podobě hada objevil jistý kořen, který dodnes nazývají Ke-na-big-wushk neboli hadí kořen. Písně a obřady této medicíny jsou ve obsaženy v písni Me-da-we. Výše uvedená okolnost se vypráví, že se stala, když "země byla nová",a s ohledem na odstup věků a jejich velkou závislost na obrazném vyjadřování se tato tradice do jisté míry podobá pohromě, která postihla syny Izraele na poušti a která byla zastavena Mojžíšovým měděným hadem (brazen serpent).

Rozdíly mezi americkými domorodci

Odžibvejský pin-jig-o-saun, neboli, jak my říkáme, "medicínský vak", obsahuje vše, co je pro něj nejposvátnější; je uchováván s velkou péčí a málokdy má místo ve společném wigwamu, ale obvykle se nechává viset pod širým nebem na stromě, kde se ho neodváží dotknout ani neznalé dítě. Její obsah se nikdy nevystavuje bez velkých obřadů. I to, jakkoli je to vzdálené, má stále jistou analogii s nádobou svatyně svatých u Hebrejců.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Od lidí, kteří mezi nimi pobývali, jsem se dozvěděl, že kmen známý jako Černonožci, žijící nad prameny Missouri, praktikuje zvyk, který se ještě více podobá posvátné schráně a kněžství, jak se používaly v dávných dobách v Izraeli. Porovnáním částí jejich jazyka, které publikoval vytrvalý otec de Smet, a částí, které jsem se ústně dozvěděl od jiných, s jazykem Odžibvejů, jsem se přesvědčil, že Černofétové patří do stejné rodiny kmenů a že je lze označit za Algy. Jakákoli část jejich zvyků, která se dostala do našeho pozorování, může být proto vhodně zmíněna zde, aby posílila důvody, které jsme přijali ohledně jejich společného původu.

Starší a náčelníci Černonožců každé čtyři roky jmenují muže, který se stará o posvátnou dýmku, stonek dýmky, rohož a další symboly jejich náboženské víry. K jeho zvláštnímu použití je vyčleněna lóže, která obsahuje tyto symboly a předměty související s jeho úřadem. Jsou mu přiděleni čtyři koně, aby tyto věci balil z místa na místo a sledoval nepravidelný pohyb tábora. Tento funkcionář je povinen dodržovat sedm půstů a žít po dobu svého kněžství v úplném celibátu. I když má rodinu, při svém jmenování "velkým medikem" se od ní musí během svého funkčního období odloučit a veřejnost je podporuje. Všechny náboženské rady se konají v jeho lóži a spory zpravidla řeší on jako soudce. Jeho přítomnost a hlas stačí k potlačení všech domácích nepokojů a celkově má větší faktickou moc a vliv než dokonce i občanská a válečná náčelníci. Jeho tvář je vždy natřena černou barvou a nosí svůj vlasy svázané do velkého uzlu nad čelem a přes ně má tento uzel má provlečený ostrým klackem, kterým se škrábe na hlavě. na těle, kdyby měl příležitost, protože nesmí používat své zbraně. nehtů k tomuto účelu. Nikdo jiný než on nemůže nebo se neodváží manipulovat s posvátnou dýmkou a emblémy. Na konci jeho kmen mu daruje novou chýši, koně a další věci. a tak dále, aby mohl začít nový život.

Pozorovatele nemůže nenapadnout, že tento zvyk, tato zvláštní postava se svou lóží a posvátnými symboly mezi kočovnými syny prérií silně připomíná archu a velekněžství putujících Izraelitů v dávných dobách. Rád bych znovu poznamenal, že skutečnost, že se tento zvyk mezi Černonožci používá, jsem nezískal osobním pozorováním, a proto nemohu plně ručit za jeho pravdivost. Protože jsem se ji však dozvěděl od osob, které jsou nepochybně pravdivé, považoval jsem ji za hodnou toho, aby zde byla uvedena. Potvrdil mi ji v létě 1849 Paul Kane, Esq., kanadský gentleman, když se u mě ve Crow Wing na Mississippi zastavil se sirem Edwardem Poorem a dalšími na cestě do Selkirkovy osady, Oregonu a Kalifornie. Zdálo se, že je to vzdělaný a zcestovalý člověk, který během svých dřívějších cest a dlouhého působení ve Společnosti Hudsonova zálivu pobýval více či méně mezi Černonožci, a proto se dozvěděl o existenci výše uvedeného zvláštního zvyku.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Dalším zvláštním rysem u Algiků je ten, který již byl plně rozebrán v kapitole o jejich totemickém rozdělení. Neexistuje nic, k čemu bych mohl přirovnat čistotu a přísnou shodu, s jakou se toto dělení na rody po staletí a pravděpodobně i věky udržovalo mezi Odžibveji, jako dělení Hebrejců na kmeny, pocházející z dvanácti Jákobových synů. Další zvláštností, která mi nejsilněji vytanula na mysli jako jedna z těch, které stojí za povšimnutí, a která mě vlastně poprvé přitáhla k tomuto tématu, je podobnost, která existuje mezi ústními tradicemi a příběhy z chatrčí Odžibvejů s příběhy hebrejských patriarchů ve Starém zákoně.

Vyprávějí jeden soubor tradic, které pojednávají o dobrodružstvích osmi, deseti a někdy i dvanácti bratrů. Nejmladší z těchto bratrů je v mnoha tradicích, které se o nich zmiňují, představován jako nejmoudřejší a nejmilovanější svého otce a leží pod zvláštní ochranou Velkého ducha. V jedné tradici pod jménem Wa-jeeg-e-wa-kon-ay (Rybí kožich) vysvobozuje své bratry z různých útrap, které na ně doléhají z jejich vlastní hlouposti a neposlušnosti. V jiné tradici je mu přisuzováno, že své bratry zásobuje obilím. Jméno otce se někdy uvádí jako Ge-tub-e. Podobnost mezi těmito a dalšími tradicemi a biblickými příběhy o Jákobovi a jeho dvanácti synech nemůže nepřitáhnout pozornost nikoho, kdo zná oba verše. verzí.

Tradice potopy a války mezi různými totemskými klany mají analogii s biblickými příběhy.

Abych uspokojil svou zvědavost, vykládal jsem někdy jejich starcům části biblických dějin a jejich vyjádření bylo vždy následující: "Ta kniha musí být pravdivá, protože naši předkové nám podobné příběhy vyprávěli generaci za generací, od té doby, co byla země nová." Je to sice odvážné, ale přesto pravdivé tvrzení, že kdyby byly tradice Odžibvejů sepsány popořádku a vydány v knize, jako celek by se nápadně podobaly Starému zákonu a neobsahovaly by větší nepravděpodobnosti, než jaké lze vysvětlit volným způsobem, jakým se tyto tradice udržovaly; přirozeně ztrácely na síle a pravdivosti tím, že se ústně šířily každou další generací. Odmysleme si tedy zcela myšlenku, že mezi Odžibveji a Hebrejci existuje nebo existovalo nějaké spojení, a zjistíme, že je obtížné vysvětlit všechny podobnosti, které existují mezi mnoha jejich obřady, zvyky a vírou. Přes všechno, co bylo a může být předloženo jako důkaz, že Odžibvejové pocházejí ze ztracených izraelských kmenů, nebo že s nimi alespoň kdysi měli těsné společenství, jsem si vědom, že proti tomu stojí mnoho tvrdohlavých faktů a argumentů, z nichž hlavním je pravděpodobně jejich naprostá jazyková odlišnost. Nikdy jsem nestudoval hebrejštinu, a proto jsem neměl tu výhodu, že bych se mohl naučit hebrejsky. možnost porovnávat s ním jazyk Odžibvejů, a v tomto bodě nemohu vyjádřit žádný názor.

Nelze však předpokládat, že by deset ztracených izraelských kmenů emigrovalo ze země svého zajetí v jednom celku a vydalo se přímo k východním břehům Asie, přešlo do Ameriky (nějakým způsobem, který v důsledku změn a otřesů v přírodě zanikl a je pro dnešní dobu neznámý), aby tam obnovili obřady svého náboženství, praktikovali Mojžíšovy zákony a izolováni od ostatního lidstva zachovali ve své primitivní čistotě svůj jazyk a víru.

Naopak, pokud jsou Algici skutečně potomky těchto kmenů, musí to být jen z jejich části, protože zbytky ztracených kmenů byly objeveny u Kestorů v Asii. Aby se tyto části dostaly do Ameriky, musely projít cizími a nepřátelskými kmeny lidí a během svého dlouhého putování a pobytu mezi nimi mohly převzít části jejich jazyků a zvyků a ztratit tak čistotu svých vlastních. Je přirozené předpokládat, že byli do Ameriky zahnáni a následováni nepřátelskými asijskými kmeny a že takto byli hnáni a následováni, dokud je nezastavily vlny širokého Atlantiku. To by vysvětlovalo antagonistické postavení, v němž byli oni a Dakotové poprvé objeveni a které, jak jsou nyní Alžířané tlačeni bílá rasa vrací zpět na stopu jejich dávné emigrace, se znovu obnovilo a je smrtelnější než kdykoli předtím. Vskutku se jedná o potulnou a prokletou rasu! Nyní zaujímají pozici jakoby vklíněnou mezi nezadržitelnou vlnu evropské emigrace a stále mocné kmeny Naud-o-wa-se-wug ("Podobní zmijím"), jejich zavilé a dědičné nepřátele. Zdá se, že jejich konečný zánik jako samostatného národa je nevyhnutelný, i když jejich krev může proudit dál, dokud bude lidstvo existovat.

Nemohu tyto poznámky na toto téma uzavřít (ačkoli už byly delší, než bylo původně zamýšleno), aniž bych uvedl několik slov o víře Odžibvejů v budoucí stát. Z toho lze vyvodit něco o jejich stavu v dřívějších dobách, a směru, odkud původně emigrovali.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Když Odžibvej zemře, jeho tělo se uloží do hrobu, obvykle v sedící poloze, obrácené k západu. S pohřbeny všechny předměty potřebné k životu na cestách. Pokud je to muž, jeho zbraň, deka, kotlík, ohnivá ocel, křemen a mokasíny; pokud je to žena, její mokasíny, sekera, límec na přenášení, deku a konvici. Předpokládá se, že duše stojí ihned po smrti těla na hluboké vyšlapané cestě, která vede na západ; prvním předmětem, na který narazí, když se vydá po této cestě, je velká Oda-e-min (bobule srdce) neboli jahoda, která stojí u cesty jako obrovský kámen a z níž si na cestě nabere hrst a sní ji. Cestuje dál, dokud nedojde k hlubokému, prudkému vodnímu toku, přes který leží tolik obávaný Ko-go-gaup-o-gun neboli kutálející se a potápějící se most; jakmile se přes něj bezpečně dostane, když se poutník ohlédne, získá podobu obrovského hada, který plave, kroutí se a rozplétá své záhyby přes proud. Po čtyřech nocích táboření a každodenní cestě prérií dorazí duše do země duchů, kde najde své příbuzné, kteří se nahromadili od stvoření lidstva; všichni se radují, zpívají a tančí; žijí v krásné krajině protkané průzračnými jezery a potoky, lesy a prériemi a oplývající ovocem a zvěří do sytosti - jedním slovem, oplývající vším, po čem rudý člověk v tomto životě nejvíce touží a co nejvíce přispívá k jeho štěstí. Je to takový ráj, který si může užívat jen díky svému způsobu života na této zemi. Aniž bych se dále zabýval tímto přesvědčením, které, kdyby bylo provedeno do všech podrobností, by pod nadpisem této kapitoly zabralo mnoho zbytečného místa, uvedu nyní závěry, které z něj lze případně vyvodit.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Odžibvejové věří, že jejich posmrtný domov leží na západě. V jejich náboženské frazeologii se cesta duší někdy nazývá Ke-wa-kun-ah, Cesta domů. Častěji se však nazývá Che-ba-kun-ah (cesta duší). Při obřadu oslovení jejich mrtvých před uložením do hrobu jsem často slyšel, jak staří muži používají slovo Ke-go-way-se-kah {jdeš domů). Tato cesta je představována jako cesta procházející většinou prérijní krajinou.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Není z těchto představ pravděpodobné, že Odžibvejové před dávnými věky sídlili na západě a obývali zemi " oplývající mlékem a strdím" - zemi, která oplývala vším, co přispívalo k jejich radosti a štěstí, a na kterou se ohlíželi, jako se unavený poutník na hořící poušti ohlíží na krásnou oázu, kterou kdysi prošel, nebo jako se osamělý poutník ohlíží na někdejší šťastný domov svého dětství? Nemohli být násilně vyhnáni z této bývalé země mocnějšími národy - nebyli zatlačeni na východ a ještě dál na východ od Asie do Ameriky a po celé její rozloze zadrženi vlnami Atlantského oceánu ? A jako ustupující vlna se obrátili na západ ke své bývalé zemi, v posledních čtyřech stoletích vytlačeni zpět evropskými objevy a přistěhovalectvím.

Vzhledem k jejich způsobu ústního předávání tradic z otce na syna je přirozené předpokládat, že jejich současná víra v západní směřování duše má původ ve výše uvedeném období jejich dávné historie. A tradice o kdysi šťastném domově a zemi, která se nedokonale přenášela do naší doby po dlouhé generace, nakonec splynula v prostou a přirozenou víru v budoucí stát, která důkladně prostupuje indiánskou mysl a do jisté míry řídí jeho jednání v životě a umožňuje mu emotivně se dívat na blížící se smrt.

S touto vírou jsou spojeny tradice, které názorně ilustrují námi vyslovené domněnky.

Rozdíly mezi americkými domorodci

Na závěr ještě jednou podotýkám, že ačkoli jsem si plně vědom toho, že téma a tolik diskutovaná otázka původu amerických indiánů je daleko za hranicí mého chápání a omezených znalostí, přesto jsem považoval za povinnost seznámit vás s fakty obsaženými v této kapitole a s myšlenkami, jakkoli strohými a rozpornými s přijatými názory učenějších autorů. Nabízím je za to, jakou mají cenu, a pokud budou někdy použity k objasnění této záhady moudrými lidmi, kteří ji učiní předmětem studia a výzkumu, bude cíl jejich zveřejnění uspokojivě naplněn. Analogie, které byly zaznamenány jako existující mezi hebrejskými a alžbětinskými kmeny, nezapůsobily na mou individuální pozornost; jiní, s nimiž jsem se radil, žijící stejně izolovaně mezi Odžibvejci jako já, udržující s nimi každodenní kontakt, mluvící jejich jazykem, slyšící jejich legendy a příběhy z domků a zároveň čtenáři Bible, propadli stejnému přesvědčení, a tato prostá skutečnost je sama o sobě plně hodna pozornosti.

 

Kapitola IV.

Vystěhování Odžibvejů od Atlantických břehů a obsazení oblasti Hořejšího jezera

Legenda o mořské mušli • Legenda o vydře • Oddělení Odžibvejů, Potta-wat-umees a Ottawayů v úžině Michilimacinac • Původ jejich kmenových jmen • Příčiny jejich emigrace z pobřeží Atlantiku • Odžibvejové se usadili v Sault Ste. Marie • Rozdělili se na dvě větve • Pohyb severní větve • Tradiční anekdota o válce mezi rody Martenů a Omuš-kasů • Pohyb jižní větve • Alegorie o jeřábech • Měděná deska s rejstříkem jeřábů • Era jejich prvního obsazení Point Shaug-a-waum-ik-ong • Legenda o vyhlazení kmene Mundua.

 

„Dějiny Odžibvejů jsou, až na posledních pět století, pohřbeny v temnotě a téměř úplném zapomnění. V předchozí kapitole jsme se alespoň chabě pokusili poodhalit závoj, kterým je zakryta jejich minulost, a nabídli dobře podložená fakta, která lze byť s výhradami použít při vytváření domněnek a pravděpodobností. To vše je ale stále jen domněnka a nejistota, a to, co bylo této povahy předloženo, nebylo podáno a ani to nelze považovat za autentickou historii.

Nyní se dostáváme k časům a událostem, které se zachovaly v jejich ústní historické tradici a které lze nabídnout jako jistou, i když ne zcela podrobnou historii. Důkladným zkoumáním a studiem jejich nejasných obrazových tradic jsem zjistil, že Odžibvejové přišli do míst své současné zeměpisné polohy, téměř ve středu severoamerického kontinentu, od břehů Atlantského oceánu – pravděpodobně od zálivu řeky svatého Vavřince.

Způsob, jakým jsem se o této skutečnosti poprvé dozvěděl, může čtenáři názorněji přiblížit toto:

Legenda o mořské mušli

Jednou jsem stál poblíž vchodu do Odžibvejské lóže Me-da-we-gaun, známé spíše jako "Velká lékařská lóže", zatímco její členové byli zaneprázdněni prováděním rozmanitých obřadů [které byly součástí] tohoto jejich hlavního lékařského a náboženského rituálu.

Lóže měřila na délku asi sto stop a na šířku patnáct, po stranách byla jen částečně zakryta zelenými větvemi balzámové jedle a [takže] divák zvenčí mohl bez překážek sledovat různé obřady, které se v ní odehrávaly. Na tyči zvednuté vodorovně nad celou její délkou byly zavěšeny kusy látky, kaliko, kapesníky, přikrývky atd. - obětiny nebo dary noviců, kteří měli být zasvěceni do tajemství společnosti Me-da-we. Lóže byla plná mužů a žen, co seděli v řadě podél obou jejích stran. Dovnitř nesměl vstoupit nikdo jiný než ti, kteří byli členy společnosti a ti co byli pravidelně zasvěcováni. Byli oblečeni a pomalováni ve svých nejlepších a nejnápadnějších oděvech a barvách. Každý držel v ruce me-da-wi-aun neboli medicínový vak, který se skládal z ptačích kůží, vycpaných vydřích, bobřích a hadích kůží. Novic při zasvěcování seděl uprostřed na čisté rohoži čelem k Me-da-wautigu, cedrovému kůlu zasazenému uprostřed lóže, potřenému vermilionem a ozdobenému chomáčky ptačího peří. Kolem něj stáli čtyři staří a vážně vyhlížející We-kaunové neboli zasvěcující kněží se svými léčivými vaky, bubínky a chřestítky. Protože jsem částečně chápal, a tedy i dokázal ocenit význam a cíle jejich podivných obřadů, a [také] částečně rozuměl jejich zvláštnímu náboženskému nářečí, stál jsem, pozoroval a naslouchal s mnohem hlubším zájmem, než by mohl pociťovat pouhý náhodný pozorovatel, který jednak nezná předměty obřadů a neví, co se vlastně děje. a nezná jazyk těchto prostých dětí přírody a který ve své [neskonale] větší moudrosti považuje jen za nesmyslné mumlání a pověrčivé obřady nevědomé rasy, pohřbené v pohanské temnotě.

Jeden ze čtyř We-kaunů poté, co tichým hlasem pronesl několik poznámek k novici, vytáhl ze svého medicinového vaku Me-da-me-gis, malou bílou mořskou mušli, která je hlavním symbolem obřadu Me-da-we. Držel ji na dlani, pomalu šel kolem lóže, ukazoval ji při tom sedícím přítomným, následován svými kolegy We-kauny mávajícími chřestítky co hlubokým hrdelním tónem volali: "whe, whe, whe." Poté co takto obešli celou lóži, se vrátili k novicovi, zastavili se a [We-kauni] hlubokým, zvučným hlasem zvolali: "Whay-ho-ho-ho-ho". Pak mlčky odešli a zaujali místo na západním konci lóže, přičemž vůdce [obřadu] stále ukazoval mušli na dlani, a hlasitě se vzrušením v hlase hovořil k ostatním. Jazyk a použité fráze by byly pro běžného posluchače natolik nesrozumitelné, že je nemožné uvést doslovný překlad celého [jeho] projevu. Ale v jeho řeči mou pozornost velice silně upoutala následující pasáž:

"Když naši předkové žili u velké slané vody [co leží] směrem k vycházejícímu slunci, ukázala se nad hladinou velké vody velká Megis (mořská mušle) a od jejího lesklého hřbetu se dlouho odrážely sluneční paprsky. Dodávala teplo a světlo An-ish-in-aub-agu (rudé rase). Pak se najednou potopila do hlubin a naši předkové po nějaký čas nebyli obdařeni jejím světlem. Opět se vynořila nad hladinu až na velké řece, která odvádí vody Velkých jezer, kde znovu po dlouhou dobu dávala našim předkům život a odrážela zpět sluneční paprsky od slunce. Pak zas zmizela z dohledu a vynořila se před očima An-ish-in-aub-agů na břehu prvního velkého jezera.

Znovu se ztratila z dohledu a smrt denně navštěvovala wigwamy našich předků, dokud zas neukázala svá záda a nezačala opět odrážet sluneční paprsky v Bow-e-tingu (Sault Ste. Marie).

Zde zůstala dlouho, ale ještě jednou, a naposledy, zmizela a An-ish-in-aub-ag zůstali v temnotě a bídě, dokud neodpluli na ostrov Mo-ning-wun-a-kaun-ing (ostrov La Pointe), kde jim opět ukázala svůj jasný hřbet a kde od té doby odráží sluneční paprsky a žehná našim předkům životem, světlem a moudrostí. Její paprsky sálají až do nejvzdálenější vesnice rozlehlých Odžibvejů."

Zatímco stařec pronášel tuto řeč, nepřestával ukazovat mušli, kterou představoval jako emblém velkého megis, o které mluvil.

Několik dní poté jsem se v touze dozvědět pravý význam této alegorie vydal jednoho večera do domku starého kněze. Daroval jsem mu trochu tabáku a látku na legíny (což je u nich neměnný zvyk, když se od nich chce získat nějakou pravdivou informaci související s jejich náboženskou vírou) a požádal ho, aby mi vysvětlil význam své naléhavé řeči o Me-da-we.

Poté, co si naplnil dýmku a vykouřil tabák, který jsem mu předložil, mi požadované informace sdělil následovně:

"Můj vnuku," řekl, "megis, o kterém jsem mluvil, znamená náboženství Me-da-we. Naši předkové před mnoha šňůrami životů žili na březích Velké slané vody na východě. Zde se stalo, že když se shromáždili ve velkém městě a když trpěli ničivou nemocí a smrtí, Velký duch jim na přímluvu Man-ab-o-šo, velkého společného strýce An-ish-in-aub-ag, udělil tento obřad, jímž se život obnovuje a prodlužuje. Naši předkové se pak vydali od břehů Velké vody a pokračovali na západ. Lóže Me-da-we byla zbořena a znovu postavena byla až poté, co naši předkové stanuli na břehu velké řeky poblíž místa, kde dnes stojí Mo-ne-aung (Montreal).

Za nějaký čas bylo tohle místo opět opuštěno a naši předkové stále postupovali na západ a nezapalovali své ohně, dokud nedorazili k břehům Huronského jezera, kde se opět praktikovaly obřady Me-da-we.

Na tyto obřady se opět zapomnělo a lóže Me-da-we byla postavena až poté, co se Odžibvejové shromáždili v Bow-e-tingu (ústí Hořejšího jezera), kde zůstali po mnoho zim.

Přesto se Odžibvejové stěhovali [dál] na západ a naposledy byla lóže Me-da-we postavena na ostrově La Pointe a zde se dlouho předtím, než se mezi nimi objevila bledá tvář, praktikovala ve své nejčistší a nejpůvodnější podobě.

Mnozí z našich otců prožili celou dobu života, kterou lidstvu dopřál Velký duch, a podoby mnoha starých lidí se mísily s každou nastupující generací.

To je, můj vnuku, význam slov, kterým jsi nerozuměl; opakovali nám je naši otcové po mnoho generací."

Takto jsem poprvé získal konkrétní potvrzující svědectví o poněkud diskutabilní otázce, z jakého směru se Odžibvejové dostali do své současné geografické polohy.

Tuto skutečnost lze zjistit pouze z takových náboženských a skutečných tradic.

Prostá třída kmene, která je rozptýlena v četných vesnicích severně a západně od Hořejšího jezera, na otázku, odkud původně přišla, odpovídá, že pochází z Mo-ning-wuna-kaun-ingu (La Pointe), a v jejich projevech k bělochům se často používá věta, že "Mo-ning-wuna-kaun-ing" je místo, na kterém kmen Odžibvejů poprvé vyrostl, a jako strom rozprostřel své větve do všech stran, do pásem, která nyní zabírají obrovskou rozlohu země Odžibvejů; a také že "je to kořen, z něhož vyrostly všechny daleko roztroušené vesnice kmene."

Povrchní badatel by se těmito tvrzeními nechal snadno zmást a jen díky tak nejasným a obrazným tradicím, jako je ta, kterou jsme uvedli, lze dospět k jistotě ohledně jejich polohy a pohybu před dobou, kdy kmen poprvé zapálil svůj ústřední oheň a postavil své sídlo Me-da-we na ostrově La Pointe.

Legenda o vydře

Existuje ještě jedna tradice, kterou vyprávějí staří muži z vesnice Odžibvejů ve Fond du Lac-Lake Superior a která vypráví o jejich dřívějším pobytu na březích velké slané vody. Ta je však svým charakterem natolik podobná té, o níž jsem vyprávěl, že její uvedení by zde zabralo zbytečně mnoho místa. Jediný rozdíl mezi oběma tradicemi spočívá v tom, že vydra, která je symbolem jednoho ze čtyř duchů Medicíny, kteří podle pověsti představují obřady Medawe, je v jedné z nich použita stejným obrazným způsobem jako mořská mušle v druhé; nejprve se starověkým An-ish-in-aub-agům zjevila z hlubin velké slané vody, opět na řece sv. Vavřince, pak na jezeře Huron v Sault Ste. Marie, opět v La Pointe, ale nakonec ve Fond du Lac neboli na konci jezera Superior, kde prý vytlačila písečný břeh v ústí řeky sv. Indiáni dodnes ukazují na místo, kde se podle nich velká vydra probořila.

Oddělení Odžibvejů, Potta-wat-umees a Ottawayů v úžině Michilimacinac

Je to relativně jen několik generací nazpět, co byl tento kmen znám pod svým současným charakteristickým jménem Odžibvejové. Určitě to není více než tři století a s největší pravděpodobností mnohem méně. Teprve během této doby se oddělili jako samostatný nebo oddělený kmen od Ottawayů a Potta-wat-um-ies. Pod jakým jménem byli známí, když byli začleněni do jednoho celku, není v současnosti jisté.

Ke konečnému rozdělení těchto tří kmenů došlo v Michilimacinacké úžině z přirozených příčin a toto rozdělení bylo stále zřetelněji definováno a upevňováno díky lokalitě a tím, že každá ze tří rozdělených částí získala nebo dostala charakteristické názvy:-

Ottawové, kteří zůstali přibližně v místě svého konečného rozdělení a byli tak nejvýchodnější částí, byli jako první objeveni bílou rasou, která s nimi směňovala své zboží za kožešiny. Po mnoho let působili jako prostředník mezi bílými obchodníky a jejich vzdálenějšími západními bratry, kterým na oplátku dodávali za výhodné ceny jejich tolik žádané zboží. Získali tak jméno Ot-tah-way, "obchodník", které jim zůstalo jako kmenové jméno dodnes. Potta-wat-um-eové se přestěhovali k Michiganskému jezeru a tím, že s sebou vzali nebo na čas přenesli národní oheň, který podle tradice posvátně udržovali při životě ve svých primitivnějších dobách, získali jméno " ti, kdo rozdělávají nebo udržují oheň", což je doslovný význam jejich kmenového označení.

Odžibvejové, kteří se tlačili na sever a na západ, byli brzy známí jako důležitý a výrazný útvar či kmen a při setkání s nelítostnými a zavilými nepřáteli brzy získali jméno Odžibvejové," opékat se až do zblbnutí", díky praktikování starého zvyku mučit válečné zajatce ohněm, jak již bylo podrobněji zmíněno v předchozí kapitole. Původní příčina jejich emigrace od břehů Atlantiku na západ do oblasti Hořejšího jezera je pohřbena v "nejistotě. Pokud byli zatlačeni nebo zahnáni zpět silnějšími kmeny, což je velmi pravděpodobná domněnka, nejsou ochotni ji přiznat.

Původ jejich kmenových jmen

Od nejstaršího období, o kterém se jejich historické tradice zmiňují, vyprávějí o tom, že vedli vyhlazovací válku s Irokézy neboli Šesti národy z New Yorku, které nazývají Naud-o-waig neboli Adders (Zmije). Toto jméno naznačuje smrtící povahu těchto starých a mocných protivníků, jejichž koncentrovaná síla a početnost a první seznámení s použitím vražedných střelných zbraní bílého muže je přiměly opustit jejich starobylé vesnice a hledat nové domovy na západě. O antagonistickém postavení těchto dvou odlišných rodů či skupin kmenů bylo od jejich objevení bílou rasou viděno a napsáno dost, aby se prokázala jistota výše uvedené domněnky. Jméno Naud-o-wa-se-wug, které Odžibvejové někdy používají pro Dakotské kmeny, je odvozeno od jména, pod jakým odjakživa znají Irokéze - Naud-o-waig; znamená "naši nepřátelé", ale doslova to znamená "podobní zmijím". Různí autoři uváděli různé definice tohoto jména; výše uvedená je nyní předkládána jako jediná správná.

Příčiny jejich emigrace z pobřeží Atlantiku

Tradičně je dobře ověřenou skutečností, že u vodopádů Sault Ste. Marie, ústících do Hořejšího jezera, se Odžibvejové po oddělení od Ottawů a Pottawatumů dlouho a zdlouhavě zdržovali. Jejich vesnice zabíraly rozsáhlé území a jejich válečné oddíly čítaly mnoho bojovníků, kteří táhli na východ proti Naudowayům a na západ proti Dakotům, s nimiž se na tomto místě poprvé střetli. V tomto bodě se kmen Odžibvejů opět rozdělil na dvě divize, které označíme jako severní a jižní. Severní divize tvořila nejméně početnou skupinu a skládala se hlavně z rodů, které si jako totemy nárokovaly soby, rysy a štiky. Postupně obsazovali severní pobřeží Hořejšího jezera, až dorazili k ústí Holubí řeky (Kah-mau-a-tig-wa-aug).

Rozdělili se na dvě větve

Z tohoto místa se rozšířili po zemi, kterou dnes obývají, podél linie mezi Británií a Spojenými státy a na sever, daleko do britských držav. Velká skupina brzy obsadila a vytvořila vesnici u jezera Rainy Lake. Zde se poprvé dostali do kontaktu s Assineboiny (kmenem odštěpených Dakotů) a z tohoto místa se po uzavření pevného a trvalého míru s Assineboiny a Knis-te-nosy poprvé připojili ke svým bratrům z jižní divize v jejich válkách proti divokým Dakotům. Tato skupina si dodnes uchovala přízvisko Ko-je-je-win-in-e-wug podle četných úžin, zákrutů a zákrutů jezer a řek, které obývají. Velká část tohoto severního oddílu, která sídlí bezprostředně na severním břehu Velkého jezera, v Grand Portage a Thunder Bay, a hlásí se k totemu Ke-nouzhay nebo Pike, se dříve nazývala O-mush- kas-ug. Podle tradice s nimi kdysi jejich soukmenovci Odžibvejové válčili. Tuto válku vyvolaly osoby patřící k rodu Pike, které zavraždily některé členy rodu Marten Totem. Bylo to jen naplnění jejich zvyku "krev za krev". Nebyla ani příliš smrtící, ani neměla dlouhého trvání, a abych její charakter lépe ilustroval, uvedu následující tradovanou anekdotu:

Tradiční anekdota o válce mezi rody Martenů a Omuš-kasů

Ve Fond du Lac se kdysi sešla skupina bojovníků patřících k rodu Martinů. Vydali se na válečnou stezku proti rodině Omuš-ků, žijící na severním břehu Velkého jezera, neboť tato rodina nedávno prolila svou krev. Rozkryli jediný wigwam stojící na písečném břehu jezera a Martensové, když se k němu nenápadně přiblížili, zvedli válečnou houkačku, a jak bylo v bitvě zvykem (aby ukázali svou větší mužnost), odhodili všechny části oděvu, a tak se, zcela nazí, zuřivě vrhli do útoku.

Omuš-kas, hlava rodiny obývající ohrožený domek, byl zaneprázdněn úpravou své sítě na ryby a aniž by věděl, že byla vyhlášena válka, nevěnoval křičícím návštěvníkům pozornost, ale klidně pokračoval ve své poklidné činnosti. Jeden z Martinů vpadl do domku a vrhl se kolem něj s výkřikem: "Ene-ne-nin-duk-o-nah" (člověka držím), což znamenalo, že ho zajal. Prostoduchý Omuškas při pohledu vzhůru jen poznamenal: " Pusť mě, zamotáváš mi síť." "A co se děje? Marten, který se stále držel, hlasitěji vykřikl: " Ene-ne-nin-duk-o-nah". Omuškas, který nyní vnímal jeho nahotu, uchopil citlivou část jeho osoby, zase žertovně vykřikl: "Nin-sah-eta-in-ne-ne-nin-duk-o-nah" ("s 'tis only I who truly hold a man") a prostý muž nadále považoval útok za pouhou frašku. Válečný kyj rozzuřeného Martena se však nyní s děsivou silou snesl na jeho hlavu a on zemřel s výkřikem: "Věru, oni mě zabíjejí." Značnou část severních Odžibvejů de- nomují jejich soukmenovci Sug-wau-dug-ah-win- in-e-wug (muži hustých jedlových lesů), což je odvozeno od nekonečných lesů balzámů, smrků, borovic a tamaraků, které pokrývají jejich lovecké revíry. Jejich první francouzští objevitelé je pojmenovali "Bois Forts" neboli Tvrdé lesy. Další část tvořící nejsevernější větev tohoto kmene se nazývá Omushke-goes (Bažinatí lidé), což je rovněž odvozeno od povahy krajiny, kterou obývají. Jelikož se severní část, která zahrnuje tyto různé oddíly, oddělila od hlavní části kmene tvořící jižní část, a to již po osm generací, je rozdíl (i když ne radikální) patrný i v jejich společném jazyce. Ten spočívá hlavně ve výslovnosti a rozdíl v idiomech je tak malý, že jeden dobrý tlumočník, který ovládá jazyk obou divizí, může stačit pro obě.

Charakteristiky severní části kmene se v některých důležitých ohledech podstatně liší od charakteristik jejich jižních a západních bratrů. Během své severní emigrace se nesetkali s nepřáteli, a proto nejsou bojovní, a jejich bojovnější soukmenovci jim často říkají Waub-ose (králík), protože jsou mírní a neškodní. Po rozdělení kmene Odžibvejů na dvě divize v Sault Ste. Marie se hlavní část postupně protlačila podél jižního břehu Hořejšího jezera. Dočasně se usadili na Grand Islandu poblíž Pictured Rocks, opět v zátoce L'Anse Bay, nebo jak ji nazývají eufemističtěji, We-qua-dong. Tento velký oddíl se skládal hlavně z totemového rodu jeřábů, medvědů, sumců, loonů a spřízněných klanů martenů a losů. Tyto velké rody se svými několika větvemi tvoří nejméně osm desetin celého kmene Odžibvejů. Jeřábi si nárokují tu čest, že jako první postavili své wigwamy a zapálili oheň Odžibvejů v Shaug- ah-waum-ik-ongu, písečném bodě nebo poloostrově ležícím dvě míle přímo naproti ostrovu La Pointe. Tuto skutečnost ilustruje následující velmi alegorická a charak- teristická tradice: Na úvod je třeba uvést, že mezi třemi nebo čtyřmi hlavními totemy existují značné rozdíly v tom, který z nich má dědičné právo na hlavní místo v kmeni. Na poradě (na níž pisatel působil jako tlumočník), která se konala před několika lety v La Pointe mezi hlavními náčelníky Odžibvejů a vládním agentem Spojených států, přednesl starý náčelník jménem Tug-waug-aun-ay následující alegorii jako odpověď na položenou otázku: "Kdo je dědičným náčelníkem La Pointe?".

Alegorie o jeřábech

Ke-che-wash-keenh (Velký bizon), vnuk slavného náčelníka Au-daig-we-os (zmíněného ve Schoolcraftových dílech), hlavy klanu Loon Totem, byl v té době, ačkoli sešlý věkem, stále v rozkvětu svých velkých řečnických schopností. Při této příležitosti zahájil zasedání rady velmi výmluvnou řečí, v níž vychvaloval své nejbližší předky a požadoval pro rod Loonů první místo a náčelnictví mezi Odžibveji. Poté, co skončil a znovu se posadil na své místo, Tug-waug-aun-ay, náčelník rodu Jeřábů, velmi skromný a zdrženlivý muž, kterého málokdy přimějeme, aby na radě promluvil, klidně vstal, elegantně si ovinul přikrývku kolem těla a nechal si volnou jen pravou ruku, ukázal k východní obloze a zvolal: "Velký duch kdysi stvořil ptáka a poslal ho z nebes, aby se usídlil na zemi. Pták přiletěl, a když doletěl do poloviny své cesty mezi mraky, vydal hlasitý a daleko znějící křik, který slyšeli všichni, kdo sídlili na zemi, a dokonce i duchové, kteří si v jeho lůně udělali příbytek. Když se pták dostal na dohled od země, pomalu zakroužil nad Velkými sladkovodními jezery a znovu vydal svůj ozvěnovitý křik. Kroužil stále blíž a blíž a hledal místo k odpočinku, až se rozsvítil na kopci nad Bowetingem (Sault Ste. Marie); zde si vybral své první místo k odpočinku, potěšen množstvím bílých ryb, které se třpytily a plavaly v průzračných vodách a jiskřivé pěně peřejí. Spokojený se svým vybraným místem pták opět vyslal svůj hlasitý, ale osamělý křik a na jeho volání se shromáždili No-kaig (klan medvědů), A- waus-e-wug (sumci), Ah-auh-wauh-ug (luňáci) a Mous-o- neeg (klan losů a kun). Brzy se shromáždilo velké město a pták, kterého poslal Velký duch, všem předsedal. " Znovu se vznesl do vzduchu a pták pomalu letěl nad vodami Horního jezera

Potěšen písečným bodem Šaug-ah-waum-ik-ong kroužil nad ním a prohlížel si množství ryb, které plavaly v průzračných hlubinách Velkého jezera. Zapálila na Šaug-ah-waum-ikongu a odtud opět vydala svůj osamělý výkřik. Z klidného dna jezera se v odpověď ozval hlas; pták, potěšený hudebním zvukem hlasu, znovu vyslal svůj výkřik a pták, který mu odpověděl, se zjevil v podobě wampumového ptáka Ah-auh-wauh (Loon). Pták k němu promluvil jemným tónem: "Jsi to ty, kdo dává odpověď na mé volání?". Loon odpověděl: "To jsem já." Pták mu pak řekl: "Tvůj hlas je hudba - je to melodie - zní sladce v mém uchu, od nynějška tě jmenuji, abys odpovídal na můj hlas v Radě. "Tak," pokračoval náčelník, "se Loon stal prvním v Radě, ale ten, kdo ho ustanovil náčelníkem, byl Bus-in- aus-e (Tvůrce ozvěny) neboli Jeřáb. To jsou slova myan-cestorů, kteří je z generace na generaci opakují do uší svých dětí. Já jsem to udělal." Stařec se mlčky posadil a žádný náčelník v tom zaraženém a naslouchajícím davu nepovstal, aby jeho slovům oponoval. Všichni alegorii dokonale rozuměli, a jak ze rtů a nozder ztichlých posluchačů stoupal kroutící se dým z jejich dýmek, stoupal s ním i všeobecný šepot: "Je to pravda; "Je to pravda; je to pravda." Na vysvětlenou postavy použité ve výše uvedené tra- diční alegorii dodáme, že jeřáb, v jazyce Odžibvejů běžně nazývaný Uj-e-jauk, je symbolem či totemem velké části kmene. Tento pták se rád vznáší mezi mraky a jeho křik je slyšet, když letí výše, mimo oběžnou dráhu lidského zraku. Od tohoto "dalekého křiku" odvozuje rodina, která jej považuje za svůj totem, své rodové jméno Bus-in-aus-e-wug (Tvůrci ozvěny). Tato rodina si na základě této alegorie nárokuje, že byla prvními objeviteli a průkopnickými osadníky v Sault Ste. Marie a opět v Pt. Shaug-ah-waum-ik-ong. Totemem velkého klanu je také Loon.

Odžibvejové tohoto ptáka nazývají Mong, ale rodina, která si ho přivlastňuje jako svůj odznak, ho zná pod rodovým jménem Ah-auh-wauh, které vzniklo napodobením jeho zvláštního křiku. Tato rodina si činí nárok na dědičné první náčelnictví v kmeni, ale své nároky nemůže doložit jinak než prvním stykem se starými francouzskými objeviteli a obchodníky, kteří při jisté příležitosti jmenovali některé ze svých hlavních mužů náčelníky a obdařili je prapory a medailemi. Alegorii o Jeřábech, která se striktně omezuje na jejich vlastní primitivní kmenové zřízení, nelze zpochybnit a nikdy se o ní nemluvilo. Na podporu svých nároků má tento rod v držení kruhovou desku z panenské mědi, na níž jsou hrubě vyznačeny vrypy a hieroglyfy označující počet generací rodu, které odešly od doby, kdy poprvé postavili své sruby v Shaug-a- waum-ik-ongu a zmocnili se přilehlé země včetně ostrova La Pointe neboli Mo-ning-wun-a- kaun-ing. Když jsem byl v roce 1842 svědkem tohoto podivného rodinného rejstříku, vystavil ho Tug-waug-aun-ay mému otci. Starý náčelník ji pečlivě uchovával zakopanou v zemi a vystavoval ji na odiv. Při této příležitosti ji přinesl k nahlédnutí jen na prosbu mé matky, jejímž byl strýcem z matčiny strany. Otec, matka i starý náčelník od té doby odešli do země duchů a já jsem jediný, kdo ještě žije a kdo byl při té příležitosti svědkem této posvátné relikvie z dávných dob. Na této měděné desce bylo vyznačeno osm hlubokých odrážek, které označovaly počet jeho předků, kteří zemřeli od doby, kdy poprvé zapálili svůj oheň v Šaug-a-waum- ik-ongu. Všichni se dožili vysokého věku.

Měděná deska s rejstříkem jeřábů

Hrubá postava muže s kloboukem na hlavě, umístěná naproti jednomu z těchto zářezů, označovala dobu, kdy se mezi nimi poprvé objevila bílá rasa. Toto znamení se objevilo ve třetí generaci, takže od této významné epochy v jejich dějinách uplynulo již pět generací. Tug-waug-aun-ayovi bylo v době, kdy ukazoval tuto měděnou destičku, která podle něj pocházela přímo od dlouhé linie předků, asi šedesát let. Zemřel před dvěma lety a jeho smrtí na ní přibyl devátý otisk; v tomto období tedy uplynulo devět generací od doby, kdy Odžibvejové poprvé sídlili v La Pointe, a šest generací od jejich prvního styku s bělochy. Podle způsobu, jakým odhadují své generace, lze usuzovat, že zahrnují něco málo přes polovinu celého období, které je lidstvu vyměřeno, což značně převyšuje generaci bělochů. Odžibové nikdy nepovažují generaci za uplynulou, dokud nezemře nejstarší muž v rodině, a autor na základě těchto a dalších skutečností získaných pozorováním a šetřením předpokládá, že indiánská generace trvá čtyřicet let. Pro ty, kteří by to mohli považovat za nadhodnocený údaj, je však nutné uvést, že od doby, kdy se do indiánské kultury dostaly opojné nápoje a nemoci bělochů, se dřívější dobře ověřená dlouhověkost In- diánů podstatně zkrátila. Podle tohoto odhadu je to nyní tři sta šedesát let, co se Odžibvejové poprvé shromáždili v jednom velkém centrálním městě na ostrově La Pointe, a dvě stě čtyřicet let, co je poprvé objevila bílá rasa.

Era jejich prvního obsazení Point Shaug-a-waum-ik-ong

Sedmdesát sedm let poté, co Jacques Cartier, zastupující francouzský národ, uskutečnil "první oficiální setkání s indiány ve vnitrozemí Kanady", a padesát šest let předtím, než otec Claude Allouez (jak je uvedeno v Bancroftových Dějinách Ameriky) poprvé objevil Odžibvejce shromážděné v zátoce Shaug-a-waum-ik-ong, kteří se chystali na válečnou výpravu proti svým nepřátelům Dakotům. Z tohoto období mají Odžibvejové tradičně dobré povědomí o nejdůležitějších událostech, které se jim jako kmeni přihodily, a od devíti generací zpět jsem ochoten podat, jak jsem je získal od jejich nejvěrnějších, nejspolehlivějších a nejstarších mužů, jejich historii, kterou lze považovat za autentickou. V této kapitole jsme zaznamenali průběh jejich migrací, které s největší pravděpodobností trvaly téměř dvě století před jejich konečným obsazením břehů jezera Supe- rior. Tyto přesuny se odehrávaly v době, kdy žili ve svém primitivním stavu, kdy neměli nic než luk a šíp, nabroušené kameny a zvířecí kosti, jimiž zabíjeli zvěř a bojovali s nepřáteli. V tomto období byli obklopeni úhlavními nepřáteli a válka byla jejich hlavní zábavou, ale jejich vyprávění o bitvách, které jejich předkové svedli, a o hrdinských činech, které vykonali, jsou tak zasněná a zmatená, že se autor zdržel toho, aby se jimi podrobněji zabýval. Jednu tradici však považuje za plně hodnou pozornosti, a přestože ji nabízí jako historický fakt, bude zároveň sloužit jako ukázka mytologického charakteru jejich příběhů, které sahají až do tohoto období. Odžibvejové mají zvláštní tradici o tom, že během svého pobytu na Východě vyhladili kmen, kterému říkají Mun-dua. Jejich staří muži, kterých jsem se na toto téma ptal, se neshodují v místě ani v de- tailu. Jejich neshody však nejsou příliš podstatné, a proto přejdu k doslovnému přepisu verze Kah- nin-dum-a-win-so, starého náčelníka Písečného jezera: "Kdysi žil na břehu velkého jezera početný a mocný kmen lidí; žil shromážděni v jediném městě, které bylo tak velké, že člověk stojící na kopci v jeho středu nemohl vidět jeho hranice. " Tento kmen, jehož jméno bylo Mundua, byl divoký a válečnický; jejich ruka byla namířena proti každému jinému kmeni a zajatce, které zajali ve válce, pálili na ohni jako oběti svým duchům. "Všechny okolní kmeny z nich žily ve velkém strachu, dokud je jejich bratři Odžibvejové nesvolali k poradě a neposlali wampum a warclub, aby shromáždili bojovníky všech kmenů, s nimiž byli spřízněni. Tak vznikla válečná výprava, jejíž řada bojovníků sahala, když pochodovali v jednom šiku, kam až oko dohlédlo. Vydali se proti velkému městu svého společného nepřítele, aby navždy uhasili jeho oheň. Obklíčili je a zaútočili na ně ze všech stran, kde jejich město nebylo ohraničeno břehem jezera, a přestože byli v drtivé přesile, Mun-duové měli takovou důvěru ve vlastní sílu a udatnost, že prvního dne poslali k odražení útoku jen své chlapce. Když byli chlapci poraženi a zahnáni zpět, druhý den se mladí muži vydali útočníky odrazit. Přesto Odžibvejové a jejich spojenci stáli na svém a postupně je zatlačovali, až se v předvečer druhého dne ocitli v pozici, kdy ovládali polovinu velkého města. Mun-duové si nyní začali uvědomovat své nebezpečí a třetího dne, kdy to začali považovat za vážnou věc, jejich staří a osvědčení bojovníci, "udatní muži", zazpívali své válečné písně, oblékli si barvy a bojové ozdoby a vydali se odrazit útočníky. "Tento den se bojovalo ručně. V jejich tradičních zprávách není nic, co by se vyrovnalo zuřivosti boje popsaného v této bitvě. Střetli se pravděpodobně nejstatečnější muži Ameriky - jedna strana bojovala o pomstu, slávu a proslulost a druhá o vše, co je člověku drahé, o domov, rodinu, o samotnou existenci!

Mun-duové byli nakonec nuceni ustoupit a pod náporem nepřátel se ženy a děti vrhly do jezera a zahynuly v něm. V tu chvíli jejich starý náčelník, který byl svědkem bezúspěšné obrany svého lidu a který viděl, jak je země pokryta těly jeho největších bojovníků, hlasitě volal na pomoc Velkého ducha (protože kromě toho, že byl náčelníkem Mun-duů, byl také velkým šamanem a džbánkářem). - Protože to byl zlý lid, Velký duch nevyslyšel modlitbu jejich náčelníka o vysvobození. Starý šaman tedy vzýval duchy vody a země, kteří jsou pod- duchy Velkého ducha zla," a vzápětí se z lůna jezera zvedla temná a těžká mlha a zahalila záhyby tmy místo poraženého města a dějiště krvavé bitvy. Starý náčelník svým hlasem shromáždil zbytky své pobité družiny a pod příkrovem mlhy Zlého ducha navždy opustily své domovy. Celý den a následující noc putovali, aby unikli svým nepřátelům, dokud vichřice, o jejíž vyvolání Velkého ducha požádali Odžibvejští medici, mlhu nezahnala; překvapení prchajících Mun- duů bylo nesmírné, když zjistili, že stojí na kopci za svým opuštěným městem a na dohled od svých nepřátel. "Je to vůle Velkého ducha, abychom zahynuli," zvolal jejich starý náčelník, ale oni znovu táhli své unavené údy na beznadějný útěk. Utekli do přilehlého lesa, kde pohřbili ženy a děti do země a nechali jim jen malý otvor, který jim umožňoval dýchat. Muži se pak obrátili zpět a znovu se střetli s pronásledujícími nepřáteli v posledním smrtelném boji.

Chvíli se urputně bránili, ale pak se v přesile obrátili a utekli, ale jiným směrem, než kam ukryli své rodiny.Několika mužům se podařilo uprchnout, ale ti se poté vrátili a pohřbili ženy a děti. Tento malý zbytek kdysi mocného kmene byl následujícího roku napaden válečnou skupinou Odžibvejů, zajat a začleněn do tohoto kmene. Dodnes se poukazuje na jedince, kteří jsou původem z kmene Mun-dua a patří k váženému rodu, jehož totemem je Marten."

---

Kapitola V.

Odžibvejské město v La Pointe

Shromáždění Odžibvejů v jednom městě na ostrově Shag-awaum-ik-ong a na ostrově La Pointe až do jejich konečného rozptýlení do menších skupin a vesnic • Složení tří generací • Nejprve zapálili své ohně na mysu Shag-awaum-ik-ong • Pronásledováni Dakoty a Foxy • Své město nakonec umístili na ostrově La Pointe • Způsob získávání obživy • Primitivní náčiní a zbraně • Způsoby zabíjení zvěře • Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali • Primitivní zvyky, obřady a obyčeje • Silně poškozováni svými nepřáteli • Dakotové dokonce zajistili skalpy na ostrově jejich města • Bitva u Pt. Shag-awaum-ik-ong a téměř úplné zničení dakotské válečné výpravy • Lišáci zajali na ostrově čtyři zajatce • Pronásledování Odžibveji • Námořní střetnutí u řeky Montreal • Zničení liščí válečné varty • Přirozenost války mezi Odžibveji a Foxy • Mučení zajatců ohněm • Legenda o synovci a strýci, která vysvětluje původ tohoto zvyku

Shromáždění Odžibvejů v jednom městě na ostrově Shag-awaum-ik-ong a na ostrově La Pointe až do jejich konečného rozptýlení do menších skupin a vesnic

V předchozí kapitole jsme postupně sledovali cestu Odžibvejů od atlantického pobřeží až do jejich sídlišť na březích Hořejšího jezera.

Počítáme-li, že každá z jejich generací trvala čtyřicet let, je tomu tři sta šedesát let od chvíle, kdy hlavní část tohoto kmene poprvé dosáhla ostrova Pt. Sha-ga-waum-ik-ong na Velkém jezeře, kde se na mnoho let soustředili do jedné velké vesnice.

Byli obklopeni nelítostnými a zavilými nepřáteli, které označují jako O-dug-aum-eeg (lidé z opačné strany, dnes známí jako Foxes), a "A-boin-ug" neboli (roasters - pražáci), pod kterýmžto příznačným jménem odjakživa znají mocný kmen Dakotů. Tyto dva kmeny si nárokovaly území směrem na jih a západ od břehů Hořejšího jezera, kam nyní přišli migrující Odžibvejové jako vetřelci. Odpor proti jejich dalšímu postupu na západ začal, ihned poté co Odžibvejové poprvé zapálili své ohně v Sault Ste. Marie, a právě od prvního seznámení s nimi, když se nacházeli na tomto místě, jim Dakotové dali přízvisko Ra-ra-to-oans (lidé vodopádů).

Při svém postupu na západ podél jižních břehů Velkého jezera se Odžibvejové na každém kroku utkávali s Foxy a Dakoty, ale krok za krokem postupovali dál, až nakonec zapálili své ohně na písečném břehu Sha-ga-waum-ik-ong. Dlouho se ale na tomto místě nezdrželi, protože je tam denně obtěžovali jejich bojovní nepřátelé. Proto byli donuceni svůj tábor přesunout na přilehlý ostrov Mon-ing-wun-a-kaun-ing (místo, kde žije datel zlatoprsý, dnes známé jako La Pointe) kde byli víc v bezpečí. A zde, na západním cípu ostrova, si našli místo pro svého starobylé město, které se rozkládalo na ploše široké dvě a dlouhé asi tři míle.

Důkazem velikosti jejich sídliště jsou dodnes patrné pozůstatky, zejména v místech, kde nyní rostou mladé stromy. Právě rozdíl mezi stromy na tomto místě a stromy, které stojí na jiných částech ostrova tvoří stále patrnou hranici původního osídlení. Neboť na jiných místech ostrova se pnou do výše větve dubů a borovic, které tam, alespoň podle vyvrácených kmenů povalených na zem, rostou už zřejmě celá staletí.

V čase mého mládí také ještě žijící staří obchodníci a míšenci vyprávěli, že jsou stále v různých částech ostrova patrné hluboko vyšlapané cesty, a že lze dokonce také rozeznat okraje dávných zahrad, nyní již zarostlých stromy.

Když se můj dědeček z matčiny strany, Michel Cadotte, zde usadil a zřídil jako první na tomhle ostrově obchodní stanici, tedy před více než šedesáti lety, byly ty pozůstatky stále ještě rozeznatelné a i já sám jsem si všiml nejenom rozdílu ve vzrůstu stromů ale i dalších známek bývalého osídlení, když jsem snad tisíckrát toulal po tomhle ostrově, kde jsem se narodil.

Způsob získávání obživy

Odžibvejové, kteří žili na tomhle ostrově se živili hlavně rybolovem, protože na okolních březích je mohli kdykoliv zaskočit a oblíčit nepřátelé. Věnovali se též zemědělství a to v míře, jakou jsem od těch dob mezi nimi nikde nepoznal. Říká se, že zde měli rozsáhlé zahrady kde pěstovali velké množství Mun-dam-in (indiánské kukuřice) a dýní. Ti odolnější a odvážnější chodili lovit na břeh jezera, naproti své vesnici, kde se to hemžilo losy, medvědy, losy a jeleny. Také bizoni se prý v těch dobách vyskytovali v okruhu ani ne půl dne pochodu od břehu jezera, na planinách táhnoucích se směrem k pramenům řeky St. Croix. V každém potoce, který se vléval do jezera, žili bobři, vydry, ondatry a ryby, v jeho průzračné vodě, kterou svou kvalitou ani množstvím nepřekonávalo žádné jiné místo na světě.

Primitivní náčiní a zbraně

Své sítě vyráběli z vnitřní kůry okounů(?) a cedrů a z vláken kopřiv. A z losích a bizoních žeber vyráběli tenké nože. Jako sekera jim posloužil kámen přivázaný ke konci klacku, kterým přeráželi větve a klacky. Ze stehenních kostí pižmoňů si brousili šídla a oheň získávali třením dvou suchých klacků. Luky z tvrdého dřeva nebo kostí, ostré šípy s kamennou hlavicí a kostěné hroty oštěpů tvořily jejich válečné a lovecké náčiní.

Způsoby zabíjení zvěře

Pomocí důmyslně zhotovených pastí a mrtvých padáků chytali prohnané bobry, jejichž maso bylo pro ně nejlahodnější potravou a z jejichž kůží si vyráběli teplé přikrývky. K lovu losů a větších zvířat stavěli dlouhé a postupně se zužující ohrady z větví, do kterých je nejprve naháněli a pak jednoho po druhém zabíjeli ostnatými šípy. Chytali je také do smyček vyrobených ze surové kůže, zavěšených na silném ohnutém stromě nad cestou, kterou tato zvířata obvykle putovala za potravou nebo za vodou. Medvědy chytali do padacích pastí, které byly tak spolehlivé, že se dodnes používají místo ocelových pastí bledých tváří.

Jejich staří muži vyprávějí, že v těch primitivních dobách používali při lovu větších zvířat jakýsi druh šípu, který jsem v knihách nikdy neviděl popsaný. Šíp je vyroben s kruhovým otvorem vyvrtaným nebo vypáleným na konci, do kterého byla volně vložena jemně ostnatá kost. Když byl šíp vstřelen do těla zvířete, vypadl a hrot zanechal v těle, kde se při pohybu zvířete postupně zapichoval víc a víc do jeho životních orgánů až ho připravil o život. V té době se košile a nohavice šily z jemně upravených jeleních a losích kůží sešitých šlachami těchto zvířat.

Své wigwamy si vyráběli z březové kůry a orobince, kanoe z březové kůry a tenkých loubků z cedrového dřeva. Kůru sešívali tenkými kořeny borovice a švy zamazávali smolou z borovice, balzámu či tamaryšku. Své kotle vyráběli z hlíny a nástroje ze štípaného kamene. Podle vzorků, které se občas nacházejí po celé zemi, lze soudit, že byli v tomto oboru výroby velmi zruční a vynalézaví.

Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali

Měď, ačkoli se na břehu jezera hojně vyskytuje, na běžně používané nástroje nepoužívali. Byla posvátná, a používali ji pouze k léčebným obřadům a obřadům které dělali u příležitosti velkého Me-da-we. Nejsou to tedy nejspíš stejné lidé, jako ti, jejichž dávné nástroje a stopy dnes a denně objevují horníci na Hořejším jezeře. A pokud ano, tak to muselo být ještě v dřívějším období jejich dávné historie, ale do současné doby se nedochovaly žádné tradované zprávy o tom, že by jejich předkové někdy pracovali v těchto měděných dolech, které by co nejpřesvědčivěji dokazovalo, že to není rasa, jejíž známky dřívějšího částečného civilizovaného stavu se denně vykopávají na březích Velkého jezera.

Primitivní zvyky, obřady a obyčeje

Někteří z jejich starců tvrdí, že v tomto období jejich historie se v jejich ústředním městě na ostrově La Pointe udržoval nepřetržitý oheň jako symbol jejich národnosti. Udržovali také pravidelný systém občanské správy, který se však značně mísil s jejich náboženskými a léčebnými praktikami. Totemové rody Crane a Aw-ause se nejprve radily a stateční a neochvějní válečníci z rodu Bear je bránili před nájezdy jejich početných a mocných nepřátel.

Obřady Me-da-we-win (jejich způsob uctívání Velkého ducha a zajištění života v tomto i budoucím světě a usmíření menších duchů, kteří podle jejich víry obývají zemi, nebe a vody) se v těch dobách praktikovaly v nejčistší a nejpůvodnější podobě. Každá osoba, která byla zasvěcena do tajemství této záhadné společnosti od prvního do osmého stupně, byla povinně přítomna při každé příležitosti, kdy se konaly její velkolepé obřady. Tím se každoročně vytvářelo národní shromáždění a pouta, která spojovala jednoho člena s druhým, byla silnější než v současnosti, kdy si každá vesnice v neurčitých obdobích přisvojuje vykonávání obřadů zasvěcení. Podle tradice byl uprostřed jejich velkého města trvale postaven velký wigwam, který označovali jako Me-da-we-gun a v němž se konaly obřady jejich náboženství.

Ačkoli měl pravděpodobně hrubou stavbu a nebyl z trvanlivého materiálu, byl to chrám početného kmene a byl považován za tak posvátný, že dodnes je v jejich náboženské frazeologii ostrov, na němž stál, znám pod jménem Me-da-we-gaun. V těch dobách se přísně dodržovaly jejich původní a primitivní mravy a zvyky. Muž ani žena nikdy nepřekročili věk pohlavní dospělosti bez přísných a protrahovaných půstů, při nichž hledali společenství s nějakým konkrétním strážným duchem, kterého považovali za prostředníka mezi nimi a "Jediným velkým pánem života", k němuž cítili příliš hlubokou úctu, než aby se odvážili komunikovat přímo. Obětní hostiny se konaly s prvními plody polí a honitby. Když někdo onemocněl, byla mu zvlášť od vesnice zřízena malá chýše, určená výhradně pro jeho potřebu, a přivolán šaman, který nemocného navštěvoval a léčil, a pouze on s ním obcoval. Pokud člověk zemřel na nějakou virulentní chorobu, jeho oděv, kůra, která pokryl jeho domek, a dokonce i sloupy, které ho rámovaly, byly zničeny požárem. Takto se v dávných dobách chránili před nákazou a zdá se, že nemoci všeho druhu u nich byly méně časté než v současnosti; dále se uvádí, že mnohem více lidí než dnes se dožilo plného věku života, který lidem přidělil "Velký duch". Mnozí dokonce žili s "tíhou více než sta zim na zádech".(!!!!)

Rada zasvěcenců Me-da-we se podílela na duchu deseti přikázání, která byla dána synům Izraele za hřmění na hoře Sinaj. V důsledku toho bylo méně krádeží a lhaní, více oddanosti Velkému duchu, více poslušnosti vůči rodičům a více cudnosti u mužů i žen, než existuje v předposlední době od jejich zhoubného styku s bílou rasou. I za dvacet let zkušeností spisovatele si živě všiml, že tyto změny, o nichž hovoří staří muži, se rychle odehrávají. V dřívějších dobách se jistě projevovalo více dobré vůle, dobročinnosti a pohostinnosti vůči sobě navzájem a vdovy a sirotci nikdy nesměli žít v nouzi a chudobě. Staří vykladači tradic Odžibvejů vyprávějí o mnoha zvycích, které téměř nebo úplně vymizely. S potěšením vzpomínají na tuto éru své historie a považují ji za šťastné dny "Auld lang syne".

Silně poškozováni svými nepřáteli

Již jsem uvedl, že své město umístili na ostrově La Pointe, aby se lépe zabezpečili proti obtěžujícím nájezdům svých nepřátel, ale přestože se ostrov nachází v nejčernějším bodě, asi dvě míle od hlavního břehu Velkého jezera, nebyli Odžibvejové zcela chráněni před útoky svých zavilých a neúnavných nepřátel, kteří si našli způsob, jak nejen přepadnout své zbloudilé lovce na hlavním břehu, ale dokonce si opatřit skalpy na samotném ostrově, kde se ukrývali.

Dakotové dokonce zajistili skalpy na ostrově jejich města

Při jedné příležitosti se válečná skupina Dakotů dostala na místo, kde se nacházela, z hlavního břehu přímo naproti západnímu konci ostrova a v noci dva z nich přepluly na vzdálenost dvou a půl míle, každý plaval u kmene a napadl rodinu, která lovila ryby při světle pochodní podél východního břehu ostrova. Se čtyřmi skalpy a kánoí těch, které zabili, se vrátili ke svým přátelům, kteří se okamžitě stáhli, spokojeni se svým úspěchem. Brzy ráno byla objevena znetvořená těla zabitých a Odžibové, kteří shromáždili své bojovníky, je dlouho, ale marně pronásledovali.

Bitva u Pt. Shag-awaum-ik-ong a téměř úplné zničení dakotské válečné výpravy

Krátce po této události se skupina sto padesáti dakotských válečníků opět dostala na břeh jezera, zaujala pozici na nejzazším bodě Shag- a-waum-ik-ongu, bezprostředně naproti vesnici Odžibvejů, a nastražila léčku na nějakého zbloudilého nepřítele, který by se dostal do jejich dosahu. Shag-a-waum-ik-ong je úzká šíje nebo výběžek pevniny dlouhý asi čtyři míle a leží téměř rovnoběžně s ostrovem La Pointe, k jehož západnímu konci se sbíhá, takže vzdálenost od jednoho bodu k druhému není větší než dvě míle. V dřívějších dobách prý byla tato vzdálenost mnohem menší, protože vlny postupně odplavíly písek, z něhož je tvořena.

Leží napříč vstupu do hlubokého zálivu a své jméno získala podle tradice, že ji vytvořil Man-ab-osho, aby zabránil úniku velkého bobra, kterého kdysi lovil na Velkém jezeře a který se uchýlil do tohoto hlubokého zálivu. Název znamená "Měkká bobří hráz", protože velký bobr ji snadno prorazil a vytvořil hlubokou propast, která nyní tvoří vstup do zátoky. Tento bod nebo poloostrov není v průměru široký více než dvacet prutů a na mnoha místech nemá v průměru více než šest prutů. Je porostlý křovinatým dubovým a borovicovým porostem a na jeho nejzazším konci, kde leží Dakota, se nacházela přepadení(ambush), prý v těch dobách pokrývaly četné písečné přesypy, které od té doby vítr a vlny téměř odnesly a odplaví.

Jednou časně ráno přešli dva Odžibvejští chlapci na tento bod, aby lovili kachny: při přistání je s hlasitým křikem napadla přepadená válečná skupina Dakotů. Nějakou dobu se oba mladíci, chráněni četnými písečnými kopci, bránili a unikali pokusům nepřátel, kteří je chtěli zajmout. Mezitím se město Odžibvejů vzbudilo vzdáleným křikem a při pohledu na bod pokrytý postavami mnoha mužů se ozval překvapivý výkřik Aboin-ug! Aboin-ug! se rozléhal od wigwamu k wigwamu a válečníci, chopivše se luků a šípů, kopí a válečných holí, naskákali do svých kánoí a velkou rychlostí dopádlovali na místo činu. Přeplavali se ve dvou skupinách, přičemž jedna skupina se vydala přímo k místu, kde byli Dakotové stále ještě vidět, jak loví dva chlapce, zatímco druhá skupina, která žila na dolním konci velké vesnice, se přeplavovala na tu část poloostrova, která ležela nejblíže jejich wigvamům. Ti se vylodili asi dvě míle pod nejzazším bodem a zaujali pozici v místě, kde je Šag-a-waum-ik-ong široký jen několik prutů a porostlý košatými duby, a zcela tak odřízli Dakotům ústup nebo útěk. Mezitím byli oba nešťastní chlapci odpraveni a skalpováni, ale jejich přátelé, kteří přešli přímo z vesnice, se vylodili na místě a pokračovali v pomstě za jejich smrt tím, že statečně napadli nyní ustupující Dakoty. Ti se pod tlakem nepřítele, jehož počet se každým okamžikem zvyšoval, obrátili zády a prchali dolů po hrotu, přičemž pouze pokračovali v boji, dokud se s nimi nesetkala hlavní část Odžibvejů, která se shromáždila v jejich týlu, a účinně jim odřízla cestu k útěku. Bylo už pozdě když Dakotští bojovníci zjistili, v jak strašlivém postavení se kvůli své nerozvážnosti a nepředvídavosti ocitli. Ukryli se v hustém dubovém háji a bojovali do posledního dechu. V přesile byli všichni zabiti až na dva, kteří se vrhli do jezera a odplavali k protějšímu břehu hluboké zátoky. Nikdo o nich už potom neslyšel, ale je pravděpodobné, že si tím, že doplavali dvě míle k nejbližšímu bodu hlavního břehu, zachránili život a vrátili se ke svým lidem se smutným vyprávěním o téměř úplném zničení jejich válečné skupiny. Po celém výběžku Šag-a-waum-ik-ong jsou dodnes rozesety drobné částečky kostí, o nichž se říká, že jsou to ostatky bojovníků, kteří padli v tomto krvavém boji.

Vypráví se anekdota o starém muži, který byl otcem jednoho z chlapců, které přepadená skupina na tomto bodě přepadla. Nebyl doma, když byl poprvé vyhlášen poplach, a když dorazil, byli už všichni bojovníci pryč a vzali všechny kánoe patřící vesnici. V touze poznat osud svého milovaného dítěte si přivázal válečné zbraně na záda a bez ohledu na domluvy žen se vrhl do jezera a doplaval na místo činu. Přišel příliš pozdě, aby se mohl zapojit do boje, ale pro tento téměř nadlidský výkon byl od té doby známý a jeho jméno se mezi jeho lidem zachovalo dodnes.

Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali

Při jiné příležitosti se skupina čtyř set liščích válečníků plavila po řece Ontonagun na malých vnitrozemských kánoích a podél břehu jezera se v noci vylodila na ostrově La Pointe, kde se jim brzy ráno za úsvitu podařilo přepadnout a zajmout čtyři mladé ženy, které šly z vesnice řezat dřevo. Místo, kde byly zajaty, je dodnes označeno. Lišáci spokojení se svým úspěchem se spěšně stáhli do svých kánoí a pod rouškou husté mlhy tiše dopádlovali domů. Věřili si však ve svůj počet a byli plni radosti z toho, že se jim podařilo dostat se do bezpečí.

Když si i na ostrově, kam se uchýlili, nechali vousy svých nepřátel a v mlze se cítili bezpečně na útěku, když byli ještě na doslech od vesnice Odžibvejů, zakřičeli posměšný a vyzývavý pokřik a začali zpívat vzrušující píseň o skalpech.

Město Odžibvejů se okamžitě stalo dějištěm zmatku a dychtiví bojovníci se rychle vyzbrojili, spěšně nasedli do svých velkých jezerních kánoí a tiše, ale rychle pronásledovali své nepřátele pod příkrovem husté mlhy.

Jezero bylo naprosto klidné a oni slyšeli hlasitý hovor a smích Lišáků z velké dálky. Vedeni hlukem, který takto udržovali jejich bezstarostní a sebevědomí nepřátelé, se Odžibvejové tiše napínali svá pádla a postupně se k nim přibližovali. Na moudrou radu svých vůdců odložili útok, dokud Lišáci nedorazili naproti skalnatému pobřeží jednu míli pod řekou Montreal a dvaadvacet mil od La Pointe, kde jim strmé a kluzké břehy zabrání v útěku po souši. Zde se na ně Odžibvejové vrhli s velkou zuřivostí, snadno rozvrátili jejich malé kánoe a překvapené a nyní strachem zasažené Lišky, které se zmítaly ve vodě, zlikvidovali. Tuto velkou válečnou skupinu téměř do jednoho zabili a utopili.

Přirozenost války mezi Odžibveji a Foxy

Toto je jediné námořní střetnutí, o kterém Odžibvejové vyprávějí, že se v něm kdy zúčastnili, a svůj velký úspěch při této příležitosti přičítají nejen početní převaze, ale i velké výhodě, kterou měli ve velikosti svých kánoí ve srovnání s kánoemi Lišek. Jejich kánoe byly velké a silné, pevně seděly na vodě, byly vyrobeny tak, aby odolávaly bouřím na jezeře Superior, a každá z nich pojmula pět až dvacet mužů, zatímco kánoe jejich nepřátel, ačkoli byly vyrobeny ze stejného materiálu (březové kůry), byly konstruovány křehce a na kliku, aby je bylo možné přenášet přes dlouhé přístavy na hlavě člověka a vejdou se do něj jen dvě nebo tři osoby. Ty se proto snadno rozvrátily a jejich majitelé, kteří se potáceli v hluboké vodě, je snadno bili po hlavě válečnými palicemi. Tyto dvě úspěšné bitvy podstatně posílily pozici, kterou Odžibvejové v této části země na Hořejším jezeře získali. Dakotové a Lišáci tak dostali pod kontrolu své válečnické sklony a naučili se respektovat udatnost a statečnost Odžibvejů. Jejich válečné výpravy na břeh jezera se staly méně častými než dříve a při útocích byli opatrnější. Na ostrově La Pointe už nikdy nezískali skalp ani zajatce, protože se na něm už nikdy neodvážili vylodit.

Mučení zajatců ohněm

Válka, která v tomto období probíhala mezi Odžibveji a Lišáky, byla nesmírně krutá a krvavá a vyznačovala se veškerou krutostí, která patří k divokému válečnému chování. Lišáci mučili své zajatce různými způsoby, ale hlavně je upalovali. Odjakživa Odžibové tyto krutosti nepraktikovali a naučili se je až v tomto období od Lišek. Pekelný zvyk mučit zajatce ohněm u nich vznikl takto:

Legenda o synovci a strýci, která vysvětluje původ tohoto zvyku

"Jeden známý bojovník Odžibvejů byl jednou zajat do zajetí vlastním synovcem, který byl mladým bojovníkem Lišek, synem jeho vlastní sestry, která byla v mládí zajata, adoptována a provdána do tohoto kmene. Tento mladý muž, aby dal Lišákům najevo, že naprosto pohrdá jakýmikoliv pokrevními svazky, které mezi ním a jeho strýcem Odžibvejy existují, zasadil do země silně dva kůly, vzal svého strýce za paži a poznamenal k němu, že by ho rád zahřál u dobrého ohně. Pak mu úmyslně přivázal ruce a nohy k oběma kůlům tak daleko od sebe, jak jen to šlo, a nepřirozený synovec rozdělal před strýcem obrovský oheň. Když mu spálil nahého tělo na puchýř na této straně, otočil ho zády k ohni, a když byl i tento krutě popálen, rozvázal ho, pustil a přikázal mu, aby se vrátil domů a vyprávěl Odžibvejům, jak Lišáci zacházeli s jejich strýci."

Strýc se ze zranění způsobených ohněm zotavil a při dalším válečném výletu se mu podařilo svého krutého synovce zajmout. Odvedl ho do vesnice Odžibvejů, kde ho přivázal ke kůlu, vzal čerstvou losí kůži, na níž byla záměrně ponechána vrstva tuku, položil ji nad oheň, dokud se nerozhořela; pak ji hodil přes nahá ramena svého synovce a poznamenal: "Tohle je můj synovec. Synovče, když jsi mě vzal na návštěvu do vesnice svého lidu, zahříval jsi mě před dobrým ohněm. Já ti teď na oplátku dávám teplý plášť na záda." Losí kůže, pokrytá hustým tukem, zuřivě hořela a "pučela", obepínala nahé tělo jeho synovce - strašlivý "plášť", který ho brzy pohltil. Tento čin se Lišákům opět vymstil a smrt ohněm aplikovaná různými způsoby se brzy stala osudem všech nešťastných zajatců.

Není nepřirozené se domnívat, že vyprávění o této události, které se rozšířilo mezi okolními kmeny, dalo tomuto kmeni název Odžibvejové – "péct, dokud se neopeče". Kmeny odvozují svá jména od méně významných okolností, než je tato." - AUTHOR.

Kapitola VI.

Odchod Odžibvejů z ostrova La Pointe

Příčina náhlého odchodu, podle Odžibvejů • Podezřelé otravy a hostiny z lidského masa o kterých vyprávěli staří míšenci a obchodníci • Vesnici opanoval strach a její obyvatelé se dostali do područí zlého šamana • Příběh o starci, který bděl u hrobu svého obětovaného dítěte • Odžibvejové propadají panice a opouští ostrov • Ostrov byl opuštěn, dokud na něm nebyla postavena obchodní stanice mého děda • Co mi vyprávěla matka

Příčina náhlého odchodu, podle Odžibvejů

Rozsáhlé sídliště na ostrově La Pointe obývali Odžibvejové po tři generace, tedy zhruba sto dvacet let. Ale na konci tohoto období se dostáváme k temné kapitole jejich historie, o které jejich staří muži, od kterých jsem získával informace o nejstarší historii tohoto kmene, jen neradi hovořili.

Nechtělo se jim vysvětlovat, proč tak náhle opustili bezpečí velké osady na ostrově. Jako by ze dne na den odešli a při tom se rozdělili do menších skupin, které se pak usadily na přilehlých březích Velkého jezera. Hodně rodin se dokonce vrátilo zpět po stopách jejich dřívějšího stěhování, aby se opět usídlilo v tou dobou již téměř zcela opuštěných vesnicích We-qua-dong (Ance-ke-we-naw) a Bo-we-ting (Sault Ste. Marie)

Podle toho co řekli, to byl jen bezprostřední důsledek prvních kontaktů s bělochy, od kterých získali prostřednictvím soukmenovců z východu, co se dostali ke zboží „bílých duchů” jako první, také několik palných zbraní. Díky nim se stali Odžibvejové postrachem svých starých nepřátel, Dakotů a Foxů, které postupně vytlačili z okolí jezerního břehu dál do vnitrozemí, směrem k Mississippi.

A s nimi zmizely i obavy z jejich válečníků. Odžibvejové se tak mohli odvážit opustit bezpečí ostrova La Pointe, a postavit chaty na březích zálivu Shaga-waum-ik-ong aniž by jim hrozilo nečekané přepadení a poměrně beztrestně lovit větší zvěř, které byla všude hojnost, neboť s těmito kmeny odešli i jejich lovci.

Podezřelé otravy a hostiny z lidského masa o kterých vyprávěli staří míšenci a obchodníci

Ovšem to co vyprávěli jiní, vypovídá mnohem přesvědčivěji o tom, proč byl odchod Odžibvejů z ostrova na kterém měli své bezpečné útočiště, tak náhlý a úplný.

Podle toho co říkali, se během posledních let existence osady ostrově usadil mezi nimi zlý duch. A s ním i zlé praktiky – a zcela běžné se tehdy staly hrůzné hostiny, při kterých se pojídalo lidské maso.

Byl za nimi šaman, který znal ty nejrafinovanější jedy a sebemenší záminka mu byla dobrá k tomu, aby jimi vyhlédnutou oběť usmrtil. V noci pak, poté co bylo tělo zavražděné oběti pohřbeno, přišel k hrobu, tělo vykopal, odnesl do své chaty a tam uspořádal za půlnoční tmy hostinu pro zvané. A když se někdo z pozvaných hostů dozvěděl o tom co má jíst a odmítl, měl jisté, že bude sám příští obětí svého hostitele.

Vypráví se, že se jeho obětí stávaly zejména mladé ženy, které odmítly přijmout jeho zvrácené nabídky. A když je pak usmrtil jedem a jejich tělo bylo pohřbeno, museli s jejím vrahem na jejím těle hodovat jejich příbuzní.

Vesnici opanoval strach a její obyvatelé se dostali do područí zlého šamana

Touha obávaného šamana po lidském mase byla nakonec tak silná, že začal po rodičích žádat, aby mu dobrovolně obětovali své děti. Nikdo z nich se neodvážil vzepřít. Vypráví se celá řada otřesných příběhů, které se odehrály v tomhle strašlivém období, které potvrzují výše uvedené tvrzení. Ale jsou tak děsivé, drastické a zvrácené, že autor nepovažoval za vhodné je zde vylíčit. Odžibvejové tehdy byli zcela do područí zvrhlého šamana, kterému uvěřili, že je nezranitelný a nesmrtelný.

Příběh o starci, který bděl u hrobu svého obětovaného dítěte

Ale jedné noci tu jeho nesmrtelnost prověřil rodič, jehož milované a jediné dítě padlo za oběť neukojitelné touze po lidském mase onoho traviče. V noci, poté co své dítě pohřbil, se vrátil vyzbrojen lukem a šípem, aby u jeho hrobu hlídal jeho tělo. A o půlnoci spatřil, jak se k hrobu blíží něco, co z dálky vypadalo jako černý medvěd a začíná do něj hrabat.

Odžibvejové věřili, že se šamani umí proměnit do podoby zvířat. Odhodlaný otec však překonal svůj strach ze šamanovy pomsty, vypustil do medvědího těla ostrý ozubený šíp a pak utekl do svého vigvamu, aniž by se přesvědčil o tom jaké zanechal jeho šíp následky.

Takže až příštího rána bylo na hrobě dítěte, muže který ho musel obětovat, nalezeno mrtvé tělo nejzlomyslnějšího a nejstrašnějšího traviče, oděné v medvědí kůži zbrocené jeho krví.

Údajně bylo takových šamanů více. Takže nevíme, zda byly tyto zlé praktiky v onom konkrétním období způsobeny krajní nouzí, způsobenou neúrodou, nebo tím, že zde zcela obklíčeni svými nepřáteli a nemohli lovit zvěř na pobřeží. Každopádně pisatel není schopen nic takové říct, ačkoli by to velmi rád uvedl jako polehčující okolnost pro tak hrůzný zvyk, o jakém byl nucen vyprávět, protože je součástí historie kmene o kterém píše.

Odžibvejové propadají panice a opouští ostrov

Vypráví se, že tyto zlé praktiky byly prováděny v takové míře, že Che-bi-ug neboli „duše obětí” byly slyšet, jak po nocích obcházejí kolem vesnice, pláčou a naříkají. Obyvatelé z toho dostali panický strach a následkem toho došlo k všeobecnému a úplnému opuštění jejich ostrova, takže jejich vesnice i pole zůstaly zcela opuštěné a postupně zarůstaly stromy a křovinami, aniž by po nich zůstala nějaká stopa. Těžko říct, do jaké míry ten noční pláč mrtvých duší, který vyvolal náhlý strach a paniku, byl záležitostí z představ zlých obyvatel, nebo zda to byl nářek zoufalých rodičů oplakávajících milované děti, které se staly obětí. Jisté je, že Odžibvejové od té doby považovali ostrov za strašidelný a nikdy na něm nepobývali, dokud na něm první staří francouzští obchodníci neumístili a nepostavili svou obchodní stanici.

Ostrov byl opuštěn, dokud na něm nebyla postavena obchodní stanice mého děda

Žádný indián se neodvážil zůstat na ostrově sám přes noc, ze strachu před Che-bi-ugy dokud se na ostrově neusadil můj dědeček z matčiny strany, Michel Cadotte, který tam před sedmdesáti lety postavil svou obchodní stanici.

Je ovšem na místě konstatovat, že v té době byl jejich strach umocněn krvavou tragédií, ke které došlo mezi prvními francouzskými obchodníky, kteří co se na ostrově usadili, jak bude vylíčeno okus dál.

V době, kdy se ctihodný pan Cadotte usadil na místě starobylého města Odžibvejů již byla půda, na které dřív stály jejich wigwamy a kde se vlnila jejich kukuřičná pole, zarostlá poměrně mladým stromovým porostem, ale na jednom místě byly stále ještě vidět pařezy od indiány pokácených borovic.

Již jsem uvedl, že staří lidé nebyli moc sdílní, pokud šlo o vzpomínky na špatné praktiky jejich předků, které jsem zmínil v této kapitole. Ale když už na to přišla řeč, nepopírali, že je na těchto pověstech, které jsem se dozvěděl z úst starých míšenců a obchodníků, kus pravdy. Neboť oni sami o nich slyšeli před mnoha lety od starých mužů a žen, jejichž rodiče byli za onoho obdobé aktéry krvavých scén a hostin.

Co mi vyprávěla matka

Sám si živě vzpomínám, jak jsem v dětství, které jsem trávil v místech kde se to vše odehrálo, žadonil po své matce, aby mi vyprávěla příběhy z onoho období, při kterých mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Matce, která se snažila krotit mou zvědavost, o nich vyprávěla stařena, která tehdy ještě žila. A byla považována za nejméně stodvacetiletou, protože vyprávěla o událostech, které se staly před sto lety, když byla sama mladou ženou.

 

Kapitola VII.

Éra objevů

Úvodní poznámky • Návštěva Clauda Alloueze v zátoce Shag-a-waum-ik-ong, jak ji znají Odžibvejové • Definice "Wa-me-tig-oshe", Odžibvejského pojmenování pro Francouze • Starožitný stříbrný krucifix nalezený poblíž La Pointe • Starobylé proroctví předpovídající příchod bílé rasy • Neobyčejný sen Ma-se-wa-pe-ga • Vydává se hledat bílé duchy. • Nachází je a vrací se ke svému lidu s dary • Podniká druhou cestu a vrací se s ohnivými zbraněmi a ohnivou vodou. • Příběh o první zkoušce a účinku ohnivé vody • Příběh o účinku palné zbraně u Dakotů • Dva bílí obchodníci nalezeni hladovějící na ostrově La Pointe • První bělošští návštěvníci u Odžibvejů v zátoce Shag-a-waum-ik-ong • Před dvěma sty lety (1652) • Usazení obchodníků a kněží ve vesnici Odžibvejů • Poznámky atd.

Úvodní poznámky

Doba, kdy se domorodci poprvé setkali s bělochy a začali s nimi komunikovat, má v dějinách tohoto kontinentu zásadní význam.

Pokud jde o jejich vlastní kmen, Odžibvejové o této události zachovali přesné a podrobné zprávy. A informace, které si o ní ústně předávají jejich staří muži, jsou hodny velké pozornosti, i když se mohou mírně lišit od těch, které světu předkládají standardní historici a spisovatelé, a které pochází ze spisů podnikavých a nebojácných starých jezuitských misionářů a z publikovaných vyprávění prvních dobrodruhů, co pronikli do srdce americké divočiny. Tyto zdroje informací lze považovat za spolehlivější a autentičtější než je ústní tradice Indiánů, ale protože jsme se zavázali sepsat jejich historii tak, jak si ji sami vyprávějí, budeme tak činit bez ohledu na to, co již bylo napsáno významnými a standardními autory. Autor je tedy ochoten považovat za pravdivé a naprosto spolehlivé informace, které o tomto tématu získal a důkladně prozkoumal a které budou v této kapitole přecházet ve vyprávění ústy jeho starých indiánských informátorů.

Než se plně pustíme do vyprávění o tom, jak proběhlo první seznámení a kontakt Odžibvejů s jejich bílými bratry, považujeme za nezbytné uvést několik úvodních poznámek.

Ti, kdo pečlivě zkoumali spisy starých jezuitských misionářů a prvních dobrodruhů, co o sobě tvrdili, že byli prvními objeviteli nových oblastí a nových lidí v tehdejší temné divočině západní nebo střední Ameriky, zjistili, že v jejich dílech je mnoho hrubých omylů a přehánění a že jejich díla jako celek jsou tolerována a jejich vyprávění se stávají předmětem historie jen proto, že žádný jiný zdroj informací nebyl nikdy zpřístupněn veřejnosti.

Je obecně známou skutečností, že první dobrodruh, který je schopen podat plamennou zprávu o svých cestách, je potomky vydáván za prvního objevitele země a lidí, které popisuje, že navštívil, i když možná stejný kraj a stejné lidi objevil dávno předtím nějaký neznámý a skromnější člověk, který kvůli tomu, že nemohl své úspěchy vylíčit v cestopisu, navždy ztratí zásluhy o to, co skutečně vykonal.

Takových případů se denně objevuje mnoho a bylo by možné je vyjmenovat. Mimo jiné pan Catlin ve své knize tvrdí (a všichni, kdo nevědí opak, tomu věří), že byl prvním bělochem, který navštívil dakotský pískovcový lom, ačkoli ve skutečnosti byl tentýž lom znám a navštěvován bílými obchodníky téměř sto let předtím, než jej Catlin spatřil a napsal svou knihu.

Stejně tak Charles Lanman, který později opakovaně prohlašoval, že byl prvním bělochem, co navštívil vodopády na řece St. Luis, přesto že je ve skutečnosti navštívili před ním Aitkin, Morrison, Sayer a řada dalších bělochů, kteří víc jak 50 let navštěvovali stejné vodopády, jen o tom neměli potřebu neustále mluvit. Tak se stává, že člověk, který někam cestuje jen pro to aby o tom napsal knihu, kterou by mohl následně prodat, a který je literátem schopným vytrubovat do světa svou vlastní slávu, často na sebe strhává vavříny, které by měly ve skutečnosti náležet skromnějším a méně gramotným dobrodruhům.

Pan Bancroft ve svých standardních "Dějinách Spojených států" uvádí, že roku 1665 podnikavý a vytrvalý jezuitský misionář Claude Allouez se svým společníkem dorazil až k Hořejšímu jezeru, kde objevil v zálivu Shag-a-waum-ik-ong velkou vesnici Odžibvejců, kteří se zrovna připravovali na válečnou výpravu proti Dakotům. Pobyl mezi nimi dva roky a naučil sbor jejich mladíků zpívat Pater a Ave.

Jedná se o první návštěvu bělochů na tomto místě Hořejšího jezera, o které máme spolehlivé písemné svědectví. Zpráva uvedená v Bancroftově "Historii" však není zcela potvrzena Odžibveji. Pouze na základě drobného a opakovaného dotazování jsem se z jejich úst dozvěděl o této rané návštěvě "černě oděného kněze", nikoli však o tom, že by u nich pobýval delší dobu. A s jistotou tvrdí, že se ten "kněz" nimi objevil až mnoho let po první návštěvě bělochů v jejich vesnici v zálivu Šag-a-waum-ik-ong. A silně pochybuji o tom, že by otec Allouez pobýval mezi jejich lidmi tak dlouho jako dva roky nebo že by někoho z nich naučil zpívat kancionály. A to z toho důvodu, že Odžibvejové, kteří jsou tak podrobní ve vyprávění o detailech jakékoli významné události ve své historii, která se udála během posledních osmi generací, se o těchto skutečnostech nezmiňují. Je tedy víc než pravděpodobné, že dvouletý pobyt tohoto jezuity v zátoce Shag-a-waum-ik-ong byl ve skutečnosti jen příležitostnou návštěvou ze Sault Ste. Marie neboli Quebecu, který v té době již byl výchozím bodem a shromaždištěm západofrancouzských dobrodruhů.

Zdá se, že v té době panoval mezi různými sektami katolického kněžstva duch soupeření a rivality o to, kdo pronikne nejdále do západní divočiny Ameriky, aby tam zasadil kříž.

Představivost v některých případech předstihla jejich skutečný postup a misionářské stanice se na Hennepinově staré mapě nacházejí v místech, kam nikdy nevkročila noha bělocha. To, že se katoličtí kněží objevili mezi prvními bílými návštěvníky, Odžibvejové ochotně uznávají. A jméno, pod kterým odjakživa znají Francouze, je toho dostatečným svědectvím: Wa-me-tig-oshe. Po mnoho let nemohli toto jméno přeložit ani nedokonalí tlumočníci, které zaměstnávali zástupci Francouzů a Angličanů, a jeho doslovná definice byla uvedena až během poslední války na poradě různých kmenů, kterou svolali Britové na Drummondův ostrov. Několik přítomných odžibvejských tlumočníků bylo požádáno, aby uvedli jeho definici. Všichni selhali, až John Baptiste Cadotte, ve své době uznávaný jako nejdokonalejší tlumočník Algiků, povstal a podal ji takto: "Wa-mit-ig-oshe je odvozeno od wa-wa, mávat, a metig, dřevo nebo hůl, a znamená doslova lidé nebo 'muži mávající klackem', což je odvozeno od skutečnosti, že když se Francouzi poprvé objevili mezi Algonkiny, kteří jim dali toto jméno, přicházeli v doprovodu kněží, kteří neustále mávali křížem nad hlavou, kdykoli přistáli v nějaké indiánské vesnici."

Za zmínku stojí také okolnost, že před několika lety vykopala jedna stará indiánka na své zahradě v Bad River u La Pointe starožitný stříbrný krucifix, který byl hluboko zaorán. Byl jsem očitým svědkem tohoto nálezu a vzpomínám, že tehdy vyvolal mezi dobrými katolíky z La Pointe docela velké pozdvižení, neboť trvali na tom, že je to znamení Velkého ducha, který tím dal té staré ženě znamení, aby se připojila k církvi. Krucifix, který byl nalezen asi dvě stopy pod zemí, byl z čistého stříbra, asi tři palce dlouhý a přiměřeně široký. A byl pohřben u jezera Gull Lake v hrobě oblíbeného vnuka té staré indiánky, která ho dala na hraní.

Odžibvejové tvrdí, že již dávno předtím, než se dozvěděli o přítomnosti bělochů na tomto kontinentu, předpověděl jejich příchod jeden z jejich starců, kterému velká svatost a často opakované půsty umožňovaly komunikovat s duchy a vidět daleko do budoucnosti. Prorokoval, že bílí duchové přijdou v množství jako písek na břehu jezera a smetou rudou rasu z lovišť, která jim Velký duch daroval jako dědictví. Prorokovali, že důsledkem příchodu bílého muže bude podle An-ish-in-aub-aga "konec světa". Přiznávají, že jejich předkové zpočátku slovům starého proroka předpovídajícím tyto události nevěřili, ale nyní, když současná generace denně vidí, jak se předpovězené události do všech podrobností naplňují, jsou ti přemýšlivější z nich pevně přesvědčeni, že jsou skutečně "rasou odsouzenou k zániku". "Rasou odsouzenou k záhubě." Právě díky tomuto proroctví se Te-cum-sehovi a jeho bratrovi, slavnému prorokovi Show-a-no, podařilo tak snadno vytvořit koalici mezi Algiky a dalšími kmeny, jejímž hlavním a tajným cílem bylo definitivní vypuzení bělochů z Ameriky.

Odžibvejové o svých prvních kontaktech s bělochy hovoří takto:–

Ještě v době, kdy žili ve svém velkém a centrálním městě na ostrově La Pointe, se jednomu z hlavních a předních kněží Me-da-we, který se jmenoval Ma-se-wa-pe-ga (celá žebra), zdál sen, v němž spatřil duchy co vypadali jako lidé, ale s bílou kůží a zakrytou hlavou. Šli k němu s nataženýma rukama a s úsměvem na tváři. Tento zvláštní sen vyprávěl hlavním mužům Odžibvejů u příležitosti velkolepé obětní hostiny svému strážnému duchu snů. A při tom jim sdělil, že bílí duchové, co se mu takto zjevili, sídlí směrem k vycházejícímu slunci a že se je tedy vydá hledat. Jeho lidé se ho snažili od toho, co označovali za bláznivou cestu, odradit ale on věřil svému snu a byl pevně rozhodnut cestu podniknout. Celý rok se věnoval přípravám na plánovanou cestu. Postavil si silnou kánoi z březové kůry a cedrového dřeva, nalovil a zpracoval spoustu masa do zásoby a brzy na jaře, když led opustil Velká jezera a dokončil své přípravy, se Ma-se-wa-pe-ga, pouze se svou ženou jako společnicí, vydal na cestu za bílými duchy, které viděl ve svém snu.

Pádlovali na východ po Velkých jezerech, po trase dřívějšího putování svého kmene, až dopluli na Velkou řeku, co tekla ve směru vycházejícího slunce. Nepozorován proplul kolem nepřátelských kmenů Naud-o-ways. A když se konečně řeka, po níž plul, rozšířila a začala připomínat jezero, objevil na břehu chýši z klád a nedaleko ní pařezy velkých stromů, které byly osekány ostřejšími nástroji, než byly hrubé kamenné sekery používané indiány.

Byly to stopy staré možná dvě zimy, ale Ma-se-wa-pe-ga, přesvědčený, že jde o dílo duchů, které hledal, pokračoval dál v cestě a brzy dorazil k další chýši a mýtině, která byla sice také opuštěná, ale bylo vidět že byla postavena a obydlená během předchozí zimy. Povzbuzen proto pádloval dál po proudu, až objevil další chýši, z jejíhož vrcholu se kouřilo. Obývali ji "bílí duchové", kteří ho po přistání srdečně přivítali podáním ruky.

Když se chystal k návratu domů, dostal darem ocelovou sekeru, nůž, a korálky s malým proužkem šarlatové látky, které pečlivě uložil do svého medicinového vaku, jako posvátné předměty aby je bezpečně dovezl domů ke svým lidem do La Pointe. Tam Ma-se-wa-pe-ga opět shromáždil přední muže svého kmene k poradě, ukázal jim své zajímavé dary a podal vyčerpávající zprávu o své úspěšné cestě a splnění svého snu. Následujícího jara ho velký počet jeho lidí následoval na jeho druhou návštěvu údajných "bílých duchů". Nesli s sebou mnoho bobřích kůží a domů se vrátili pozdě na podzim s obávanou střelnou zbraní, která jim měla dát moc nad jejich tolik obávanými nepřáteli. Při této příležitosti si také poprvé opatřili ohnivou vodu, která se měla ukázat jako nejstrašnější metla a prokletí jejich rodu.

Vypráví se, že když tato skupina dorazila do La Pointe s ohnivou vodou, nikdo se ji neodvážil vypít, protože si myslel, že je to jed, který okamžitě způsobí smrt. Aby vyzkoušeli co se stane, provedli pokus na velmi staré ženě, které - jak se domnívali - zbýval tak jako tak jen krátký čas života a jejíž smrt tak byla zcela bezvýznamná. Stará žena když se napila, vypadala pod vlivem nápoje naprosto šťastná a plná euforie. A když vystřízlivěla, hned prosila o to aby se mohla napít znovu. Na základě toho se muži osmělili a zbytek vypili sami. Od té doby se ohnivá voda stala mamonem Odžibvejů a cesta dlouhá stovky mil za její ochutnávkou byla považována jen za chlapeckou hru.

Vyprávějí též o účincích první zbraně, kterou získali od bělochů, kterou sebou vzali mezi vzdálenější a neznalé Dakoty, s nimiž v té době měli uzavřen mír. Mírová skupina Odžibvejů navštívila vesnici těchto lidí na řece St. Croix a jako kuriozitu si s sebou vzala strašlivou zbraň, kterou si opatřili. A zatím co se bavili mírovými hrami, mladíci z Odžibvejů informovali Dakoty o děsivých a smrtících účincích zbraně. Ti se však domnívali, že se je Odžibvejové chtějí zastrašit imaginárním strachem, a jejich zbrani se vysmáli. A ve své nedůvěře jim dokonce navrhli, že se vsadí o její smrtící účinky. Spor se vyhrotil, sázka byla přijata a jeden z dakotských odvážlivců v naprostém výsměchu trval na tom, že nabídne zadní část svého těla jako terč. Pochopitelně byl na místě zastřelen. A mírové skupině se jen s obtížemi podařilo bezpečně vrátit domů, protože smrt válečníka vyvolala hněv Dakotů a starý spor se znovu obnovil, i když od té doby projevovali smrtelný strach ze zbraně, kterou jim jejich odlehlost od bílých cizinců znemožnila získat až po mnoha letech, kdy byli Odžibvejové plně zásobeni.

Zhruba do této doby datují staří muži kmene náhlé vyklizení města na ostrově La Pointe a vysazení svých srubů v přilehlém zálivu Šag-a-waum-ik-ong, o čemž jsem se podrobně zmínil v předchozí kapitole. První běloši, o nichž vyprávějí, že je navštívili, přišli až po tomto rozptýlení a v době, kdy už žili na březích zálivu.

Jednoho jasného rána na počátku zimy, krátce poté, co ostrovy, které jsou seskupeny v této části Hořejšího jezera a známé jako Apoštolové, byly uzavřeny v ledu, se skupina mladých mužů Odžibvejů vydala ze své vesnice v zálivu Shag-a-waum-ik-ong, aby se podle zvyku vydala lovit ryby harpunami skrz díry v ledu mezi ostrovem La Pointe a hlavním břehem, který byl považován za nejlepší místo pro tento způsob rybolovu. Když se věnovali tomuto sportu, objevili kouř, který vycházel z jednoho místa na přilehlém ostrově směrem k jeho východnímu cípu.

Ostrov La Pointe byl v té době naprosto nehostinný kvůli pověrčivým obavám, které jen krátce předtím vedly k jeho úplnému opuštění kmenem, a bylo považováno za projev největší odvahy, když někdo vstoupil na jeho břehy. Mladíci se večer vrátili domů a vyprávěli o kouři, který viděli z ostrova, a staří lidé měli různé dohady o osobách, které by se odvážily rozdělat oheň na ostrově obávaném duchy. Museli to být cizinci a mladíci dostali pokyn, aby se vydali zjistit, kdo kouř vytvořil, kdyby ho znovu spatřili.

Druhý den brzy ráno, když se mladí muži opět vydali na své lovné místo, si opět všimli kouře, který se valil z východního konce neobydleného ostrova, a vedeni zvědavostí se tam rozběhli a našli malý srub, v němž objevili dva bělochy v posledním stádiu hladovění. Mladí Odžibvejové, plni soucitu, je opatrně dopravili do své vesnice, kde jim s velkou laskavostí dali najíst a zachránili jim život.

Tito dva běloši se v létě vydali z Quebecu se zásobami zboží, aby našli Odžibvejce, kteří každoročně přiváželi na mořské pobřeží bohaté smečky bobrů, přestože jim cestu přehradily početné oddíly ostražitých a žárlivých Irokézů. Když pozdě na podzim pomalu připlouvali k jižnímu břehu Velkého jezera, zahnal je led na frekventovaný ostrov, a protože neobjevili blízkost indiánské vesnice, nějakou dobu snášeli muka hladu. V době, kdy je mladí indiáni našli, byli už na pokraji sil a jako poslední prostředek k udržení života si opékali a jedli své vlněné látky a přikrývky.

Když přišli zásobeni zbožím, zůstali ve vesnici přes zimu a vyměnili zboží za bobří kůže. Na jaře následujícího roku je velký počet Odžibvejů doprovázel při návratu domů.

Na základě podrobného zkoumání a událostí, které se údajně odehrály v tomto období, se domnívám, že k první návštěvě bělochů došlo asi před dvěma sty lety. V každém případě je jisté, že se tak stalo několik let před návštěvou "černých šatů", o níž se zmiňuje Bancroftova Historie, a od této dobře ověřené události uplynulo sto osmdesát čtyři let.

Kdyby se provedlo důkladné pátrání, zjistilo by se, že představa, která je dnes obecně rozšířená, že zbožní misionáři z oněch dávných dob byli prvními průkopníky v indiánské zemi kolem velkého řetězce jezer a horního toku Mississippi a že je obchodníci jen těsně následovali, je mylná. Prvními průkopníky byli dobrodružní, ale neznámí a negramotní obchodníci. Staral se jen o bobří kůže a jeho ctižádost ho nevedla k tomu, aby si zajistil jméno prvního objevitele zveřejněním svých cest, tato pocta přirozeně připadla těm, které vedla stejně tak touha po slávě jako náboženská horlivost.

Nadšené vyprávění těchto obchodníků, kteří se vraceli se svými kožešinami do Quebecu, jejich příběhy o velkých vesnicích mírumilovných a poddajných kmenů přiměly horlivého jezuitu a františkána, aby ho doprovodil zpět na místo, o němž vyprávěl, a zasadil kříž mezi nevědomé a prosté děti pralesa.

Těmito poznámkami nechceme slevit z velké chvály, kterou si přesto zaslouží tito zbožní a vytrvalí otcové, kteří se tak brzy pokusili zachránit duše blahoslavených Indiánů.

Při rozdělení kmene Odžibvejů na dvě části před více než třemi staletími u ústí Hořejšího jezera, o němž jsme se podrobně zmínili v předchozí kapitole, zůstala značná skupina na místě jejich starobylé vesnice u Bow-e-tingu neboli Vodopádů sv. Marie; zde se několik let před první návštěvou bělochů a "Černých šatů" ve větší vesnici v zálivu Shag-a-waum-ik-ong usadili obchodníci a kněží, a tato okolnost přirozeně vedla k tomu, že sem ze svých západněji a nebezpečněji položených vesnic přitáhli mnohé rodiny tohoto kmene, až na tomto místě svého starobylého města opět čítali mnoho wigwamů. Byl to první objev tohoto kmene na tomto místě, který jim dal francouzské jméno Saulteaux, podle toho, že sídlili u "vodopádů".

Od té doby zůstává tato skupina oddělena od hlavního kmene, který se rozprostírá na sever, západ a jih od svého ústředního města La Pointe, zasahujícími jižními břehy jezera Superior.

S pomocí Francouzů, Ottavů, Potawatumů a Wyandotů se jim podařilo zastavit obtěžující nájezdy bojovných Irokézů, a protože se stali stejně zdatnými držiteli střelných zbraní, místo aby byli zatlačováni na západ, jak tomu bylo po staletí předtím, se vrátili na východní trasu někdejšího vystěhovalectví svých předků a připojili se ke zbytkům svého rodu, který byl po mnoho let odříznut od nich zasahujícími Irokézy a který jako první přivítal francouzské cizince, kteří se vylodili na řece St. Lawrence a kteří je označili za Algonkiny.

Od tohoto období se komunikace mezi východní částí či týlem algiňanských kmenů, obývajícím dolní vody řeky svatého Vavřince, a velkým západním vanem, který obýval oblast Hořejšího jezera, stala poměrně volnou a otevřenou, neboť vesnice algiňanských kmenů lemovaly břehy velkého řetězce jezer a také břehy velké řeky, která tvoří ústí do "slané vody".

V jedné z jejich tradic se uvádí že „když běloch poprvé vkročil na ostrov 'Velká želva' Mackinawů, spatřil na oblázkovém břehu jeřába a medvěda, kteří je vlídně přijali, pozvali je do svých vigvamů a předložili jim jídlo". Tato alegorie označuje, že Odžibvejové z rodů s totemy jeřábů a medvědů jako první přijali bílé cizince a podali jim ruku přátelství a pohostinných obřadů, a na památku této události prý byli oblíbenými klany u starých francouzských objevitelů.

Kapitola VIII.

Bezprostřední důsledky jejich prvního styku s bělochy

Odžibvejové odhazují své primitivní náčiní a zbraně • Poznávají hodnotu kožešinových zvířat • Každoroční návštěvy Quebecu za účelem obchodu • V tlupách vycházejí ze zátoky Shag-a-waum-ik-ong. • Obchod s kožešinami je hlavní příčinou jejich budoucích pohybů a výbojů • Způsob vedení jejich válek • Vyprávění o Bi-aus-wahovi • Umírá za svého syna • Válečná výprava, která se zvedla, aby pomstila jeho smrt • Lest zničených vesnic Foxů • Foxové odcházejí do Wisconsinu • Wa-we-gis-ug-o zakládá vesnici ve Fond du Lac • Charakter jejich styků s bělochy v tomto období • Velké shromáždění kmenů v Sault Ste. Marie 1671 • Cíl Francouzů v tomto hnutí • Slova francouzského vyslance adresovaná náčelníkovi Odžibvejů • Odžibvejové se učí milovat Francouze • Příčiny toho • Poznámky k povaze jejich zacházení a vzájemných vztahů ve srovnání s jednáním britské vlády a vlády Spojených států

Odžibvejové odhazují své primitivní náčiní a zbraně

Nyní jsme dospěli do období jejich historie, kdy se důležité důsledky objevení a styku s bílou rasou začaly projevovat na dřívějším vyrovnaném, jednotvárném a prostém způsobu života, který Odžibvejové vedli po mnoho generací. Hliněné kotlíky, hrnce a jiné nádoby vyměnili za nádobí z mědi a mosazi. Zahodili poměrně neškodné luky které nahradily palné zbraně. A ocelové nože a tomahavky bělochů začali používat tam, kde dříve stačil kámen, paroh a kost. Velice brzy si uvědomili, jakou cenu mají pro bílé cizince kožešiny, a tak kůže zvířat, které předtím používali jen na svůj oděv, nyní přinášeli jako žádané zboží obchodníkům s bledými tvářemi. A následkem toho začalo nevybíravé vyvražďování bobrů a jiných kožešinových zvířat, kterých bylo opravdu mnoho, protože do té doby se s jejím lovem obtěžovali jen tehdy, když byla jejich teplá kožešina potřebná k zakrytí nahoty divokého indiána v zimě nebo maso nezbytné k ukojení hladu.

Již na počátku 17. století začali Odžibvejové každoročně navštěvovat Quebec a později také Montreal. Brali tam sebou balíky bobřích kůží a místo nich se vraceli s palnými zbraněmi, přikrývkami, drobnostmi a ohnivou vodou bělochů. Tento zvyk dodržovali po mnoho let a postupně se délka jejich cest zkracovala, jak se k nim běloši krok za krokem přibližovali. Nejprve umístili své obchodní stanice v Detroitu, pak v Mackinaw, pak v Sault Ste. Marie, až nakonec kouř z jejich chatrčí vycházel i na samotném ostrově La Pointe, kde obvykle tyto pravidelné cesty končily.

Trvalo mnoho let, než první francouzští obchodníci umístili mezi Odžibveji z kmene Šag-a-waum-ik-ong stálou obchodní stanici, a mezitím se tento kmen zásobil střelnými zbraněmi, vyhubil všechny bobry v okolí svého dávného sídla, a v honbě za zvěří se jeho tlupy rozšířily dál do vnitrozemí, směrem na západ a na jih k nádherným jezerům a potokům, co tvoří přítoky řek Wisconsin, Chippeway a St. Croix. A také podél jižního pobřeží Velkého jezera až k jeho nejzazšímu cípu, a odtud dokonce dál do vnitrozemí až k pramenům Mississippi. To vše byla původně země Dakotů a Foxů, kteří se statečně snažili vytlačit útočící Odžibvejce pryč ze svých nejlepších lovišť, ale marně, protože útočníci se kromě toho, že se jejich počet zvýšil, se také zmocnili strašlivých zbraní, proti nimž se báli bojovat svými primitivními luky a šípy.

Odžibvejové po řadu let považovali zátoku Šag-a-waum-ik-ong za svůj společný domov a v různých ročních obdobích se tam vracely jejich lovecké tlupy. Zde také, a pouze zde, se konaly jejich velké léčebné obřady a shromažďovaly jejich válečné oddíly, aby táhly proti početným nepřátelům aby je zahnaly zpět. Obchod s kožešinami byl hlavní hnací silou a příčinou, která vedla Odžibvejce stále více na západ, až se díky dobývání a vytrvalému, nikdy nepolevujícímu tlaku na své nepřátele zmocnili rozsáhlých území, po nichž jsou dnes roztroušeni. Své současné hrdé postavení v tomto ohledu nezískali bez odpovídající ceny v krvi a životech a Odžibvejové pravdivě vykřikují, když je chamtivý "Dlouhý nůž" žádá, aby prodali svou zemi, že "je poseta kostmi jejich otců a obohacena jejich krví".

Jejich války v tomto období byly většinou vedeny malými a nesoustředěnými skupinami a pouze při příležitostech, kdy se válečníci kmene po těžkém úderu nebo ztrátě způsobené nepřáteli shromáždili pod vedením nějakého známého vůdce a při pochodu do země Dakotů či Foxů podnikli odvážný a účinný útok, který se dlouho připomínal a udržoval jejich nepřátele ve strachu a pod kontrolou.

V této době se stala okolnost, o níž budeme v rámci našeho vyprávění vyprávět. Několik lóží odžibvejských lovců pod vedením Bi-aus-waha, vůdčího muže kmene, který si nárokoval totem Potáplice (Loon), se jednoho jara utábořilo v Kah-puk-wi-e-kah, zátoce na břehu jezera ležící čtyřicet mil západně od La Pointe.

Jednou časně ráno tábor přepadla početná válečná skupina lišek a všechny muže, ženy a děti povraždila, s výjimkou jednoho chlapce a jednoho starce, kteří utekli do bažiny a uvízli v bažině a bahně, byli zajati a vítězoslavně odvedeni Foxy do jejich vesnice, kde je čekala smrt se všemi barbarskými mučeními, jaká si divoši dovedou vymyslet.

Bi-aus-wah byl v době útoku na lovu a vrátil se až k večeru. Jeho pocity, když našel své wigwamy v popelu a mrtvé, skalpů zbavené ostatky své milované rodiny a příbuzných poházené na zakrvácené zemi, si lze jen představit. Ztratil vše, co ho poutalo k životu, a zcela bezstarostně se vydal po zpáteční stopě Lišáků, rozhodnutý v případě nutnosti zemřít, aby se pomstil za těžké příkoří, které mu způsobili. Do vesnice svých nepřátel dorazil den po návratu jejich úspěšné válečné výpravy a slyšel, jak muži, ženy a děti křičí a ječí radostí, když tančili kolem skalpů, které jim jejich bojovníci sebrali.

Odžibvejský náčelník se skrýval na okraji vesnice a čekal na příležitost, aby si mohl potřísnit ruce krví nepřítele, který by se mohl přiblížit na dosah jeho tomahawku. Nezdržel se v záloze dlouho, když se kousek od vesnice shromáždili Lišáci, aby mučili a upálili své dva zajatce. Nejdříve přivedli starce a jeho tělo, zabalené do záhybů hořlavé březové kůry, Lišáci zapálili a nechali ho za pekelného křiku a jekotu proběhnout rukavicí; pokrytý dokonalým plamenem ohně a zasypán sprškou ran stařec brzy zemřel.

Mladý a křehký chlapec byl pak přiveden dopředu a jeho osudem bylo běhat dopředu a dozadu na dlouhé hromadě hořících oharků, dokud nezemřel. Nikdo jiný než rodič si nedokáže plně představit pocity, které svíraly srdce přepadeného náčelníka Odžibvejů, když v mladém zajatci, který měl podstoupit tato muka, poznal své jediné žijící dítě. Jeho jediná ruka ho nemohla zachránit, ale statečný otec se rozhodl zemřít za svého jediného syna nebo s ním, a když se krutí Lišáci chystali zapálit hromadu suchých oharků, na které byl chlapec položen, překvapilo je, že náčelník Odžibvejů hrdě a odvážně vstoupil do jejich středu a oslovil je takto:

"Můj synáček, kterého se chystáš spálit ohněm, zažil jen pár zim, jeho útlé nožky nikdy nešlapaly po válečné stezce, nikdy ti neublížil! Ale vlasy na mé hlavě jsou bílé mnoha zimami a nad hroby svých příbuzných jsem pověsil mnoho skalpů, které jsem sňal z hlav Lišáků; moje smrt má pro vás cenu, nechte mě proto zaujmout místo mého dítěte, aby se mohlo vrátit ke svému lidu."

Lišáci, zcela zaskočeni, mlčky vyslechli náčelníkův návrh a protože vždy toužili po jeho smrti a nyní se obávali následků jeho zoufalého úsilí, přijali jeho nabídku, propustili syna, vyzvali ho k odchodu a místo něj upálili statečného otce. Mladý muž se bezpečně vrátil ke svému lidu v La Pointe a pověst o jeho zavražděném příbuzenstvu a otcově smrti se rozšířila mezi roztroušenými skupinami Odžibvejů jako požár. Byla shromážděna válečná skupina a přišli bojovníci i ze vzdálených Ste. Marie a Grand Portage, aby se připojili k pomstě za smrt svého náčelníka.

Táhli směrem k pramenům řek St.Croix a Chippeway a domů se vrátili, až když přepadli a zničili šest liščích vesnic, z nichž některé byly tvořeny hliněnými wigwamy, které dnes tvoří mohyly, jež jsou v této části země tak hojně rozšířené. Sklidili bohatou úrodu skalpů a provedli tak účinný úder, že od té doby Lišáci vyklidili rýžová jezera a středozemní krajinu kolem řek St. Croix a Chippeway a stáhli se na jih k Wisconsinu.

Brzy po této události se Odžibvejové začali tlačit na břeh jezera a Wa-me-gis-ug-o, odvážný a nebojácný lovec, získal pevnou půdu pod nohama a natrvalo postavil svůj wigwam ve Fond du Lac neboli Wi-a-quah-ke-che-gume- eng. Patřil k rodu Marten Totem a současní vážení náčelníci této dnes významné vesnice, Shin-goob a Nug-aun-ub, jsou jeho přímými potomky. Mnoho rodin jeho lidu následovalo příkladu tohoto průkopníka a postavilo si své wigwamy na ostrovech řeky Svatého Ludvíka poblíž jejího ústí do jezera, aby měli větší bezpečí, a statečně se bránili četným útokům divokých Dakotů, jejichž vesnice byly vzdáleny pouhé dva dny pochodu směrem na jih k řece Svatého Kroixe a na západ u jezera Sandy. V tomto období, které se rozkládalo mezi rokem 1612 (kdy se poprvé dozvěděli o bílé rase) a rokem 1671, kdy Francouzi uzavřeli v Sault Ste. Marie první národní smlouvu nebo shromáždění se severozápadními kmeny, nebyla na březích Hořejšího jezera ještě postavena žádná stálá obchodní stanice; nejbližší byla stanice v Sault Ste. Marie, která se již v polovině 17. století stala důležitým skladištěm a odbytištěm obchodu s kožešinami na Hořejším jezeře. Jejich styk s bělochy spočíval v každoročních návštěvách jejich nejbližších západních pošt. Obchod částečně probíhal také prostřednictvím příbuzného kmene Ottawů nebo prostřednictvím dobrodružných obchodníků, kteří se vydávali na výpravy za kožešinami.

Brzy na jaře následujícího roku se početná delegace vydala do Ste Marie, aby se zúčastnila koncilu a vyslechla slova "velkého francouzského krále". V čele této skupiny stál Ke-che-ne-zuh-yauh, hlavní náčelník velkého rodu Jeřábů, který zastupoval národ Odžibvejů. Jsou to jeho potomci ve čtvrté generaci, od nichž jsem získal těch několik málo informací, které zde o této významné události uvádím.

Michel Cadotte (syn ctihodného pana M. Cadotta, o němž jsme se již zmínili), který je v současnosti nejstarším mužem smíšené odžibvejské a francouzské krve na severozápadě země, uvádí, že jeho pradědeček, ctihodný pan Cadeau, při této příležitosti poprvé přijel do země Odžibvejů v doprovodu francouzského vyslance Sieura du Lusson. Od té doby se toto jméno píše Cadotte a široce rozšířená rodina tohoto jména se hlásí ke svému spojení s kmenem Odžibvejů právě z tohoto období. Od tohoto starého míšence, který stále žije v La Pointe, jsem získal mnoho spolehlivých informací, které se potvrzují s informacemi získanými od samotných indiánů. https://www.britannica.com/biography/Simon-Francois-dAumont-sieur-de-Saint-Lusson </ref>

Vyslanec francouzského krále požádal jménem svého národa o povolení obchodovat v zemi a o volný průjezd do jejich vesnic a zpět po celou dobu. Žádal, aby ohně francouzského a odžibvejského národa byly jednotné a věčné.

Slíbil ochranu velkého francouzského národa proti všem jeho nepřátelům a obrátil se na náčelníka Chippewayů z La Pointe se slovy.

"Každé ráno pohlédneš k východu slunce a uvidíš, jak se k tobě odráží oheň tvého francouzského otce, aby zahřál tebe i tvůj lid. Budeš-li v nesnázích, ty, Jeřábe, musíš povstat na obloze a volat svým daleko znějícím' hlasem a já tě vyslyším. Oheň tvého francouzského otce bude trvat věčně a bude hřát jeho děti. Na konci tohoto proslovu byla Ke-che-ne- zuh-yauhovi na hruď připevněna zlatá medaile ve tvaru srdce a tímto čestným znamením byl uznán za náčelníka Odžibvejů z Horního jezera. Tato slova se předávala z generace na generaci až k jeho současným potomkům a snadno z nich poznáte, že Francouzi se již naučili používat obrazný a jadrný styl vyjadřování Odžibvejů a pochopili jejich rozdělení na totemické klany se zvláštnostmi, jimiž se každý klan pyšnil.

Odžibvejové přijali "srdce" svých francouzských bratří a přijali jejich návrhy na mír, přátelství a vzájemnou podporu a ochranu. Od tohoto období se jejich země stala svobodnější a otevřenější francouzskému podnikání a naučili se nazývat francouzského krále "otcem".

Odžibvejové se naučili milovat Francouze, protože Francouzi, kteří měli velmi tvárnou povahu, se snadno přizpůsobili zvykům a způsobu života svých rudých bratrů. Respektovali jejich náboženské obřady a ceremonie a "nikdy se nesmáli" jejich pověrčivosti a nevědomosti. Plně oceňovali a náležitě ctili mnohé ušlechtilé rysy a vlastnosti, jimiž tito odvážní a divocí lovci z pralesa disponovali. Je uznávaným faktem, že žádnému národu bělochů se nikdy nepodařilo tak dobře získat lásku a důvěru rudých lidí jako Frankům. Je pravděpodobné, že jejich povaha byla v mnoha ohledech podobnější a přizpůsobenější povaze indiánů než u kteréhokoli jiného evropského národa. "Voyageur du Nord", jak se tehdy říkalo běžné třídě Francouzů, kteří je navštěvovali za účelem obchodu, byli téměř stejně negramotní, nevzdělaní a pověrčiví jako oni sami a mnozí z nich silou charakteru a morálkou zdaleka nedosahovali úrovně rudých mužů.

Jejich cílem nebyl ani tak zisk, jako spíše potěšení a radost ze současného života, a hlavně v tomto ohledu lze najít rozdíl mezi povahou jejich styků s původními obyvateli Ameriky a těmi, které od té doby vedou Angličané a Američané, kteří si obecně vzato udělali z mamonu svého boha a na Indiány pohlíželi jen jako na nástroj nebo prostředek k získání bohatství a k jiným stejně námezdním cílům.

Svou bezstarostností, která do jisté míry charakterizuje francouzské "voyageury", a neustálým vzplanutím živočišné nálady, otevřeným srdcem a veselostí se plně shodovali s podobnými vlastnostmi Odžibvejů. Někteří z mých čtenářů mohou být překvapeni, že takto stavím indiány na roveň smíchu milovným Francouzům, a to z toho důvodu, že byli vždy představováni jako mrzuté, mlčenlivé a nekomunikativní bytosti. Je třeba jen konstatovat, že se jedná o hrubý omyl a pouze o povahu (daleko odlišnou od jeho skutečné povahy), kterou na sebe Indián bere v přítomnosti cizích lidí, a to zejména bílých cizinců, k nimž nemá důvěru. Další pouto, které je brzy pevněji připoutalo k sobě navzájem silnými pouty přátelství, vzniklo tím, že si Francouzi brali za manželky ženy Odžibvejů a vychovávali početné rodiny, které zůstaly v zemi, a dodnes se mezi těmito dvěma národy udržuje a zůstává nepřerušeno smíšené a pokrevní pouto.

V době francouzské nadvlády nastala srpnová éra obchodu s kožešinami a bobrů bylo tolik a zisky z obchodu byly tak velké, že si francouzští obchodníci mohli dovolit dávat indiánům, kteří je navštěvovali na jejich stanovištích nebo při příležitostech, kdy je navštěvovali v jejich vlastních vesnicích, velké dary svého vytouženého zboží, oblíbeného tabáku a ohnivé vody. V těch dobách podél vesnic Odžibvejů na břehu jezera, od Mackinaw až po Fond du Lac na Hořejším jezeře, nezněla uším obyvatel tak líbezná hudba jako oživující lodní píseň veselých francouzských "voyageurs", kteří každé jaro připlouvali ze směru od Quebecu a Montrealu - rychle se vynořovali z lůna klidného jezera, naloženi zbožím, které bylo mezi divokými lovci tak ceněno. V těchto každoročních návštěvách rozpoznávali "paprsky ohně svého velkého francouzského otce", který jim přikázal, aby "každé ráno (na jaře) hledali východ slunce".

Žádný cizinec nebyl pro Odžibvejce vítanější a při těchto příležitostech si soumračný syn lesa a zdvořilý a srdečný Frank vřele potřásali rukama a objímali se. Tmavooké dívky sice stály stydlivě v pozadí těch, kteří se hrnuli na pláž, aby přivítali nově příchozí, ale s tvářemi zčásti skrytými vrhaly vítací pohledy a netrpělivě čekaly ve wigwamech, až jejich bílí miláčci přijdou v noční tmě a tichu, aby jim předali drobnosti, které si přivezli až z Quebecu, aby ozdobili jejich osoby a potěšili jejich fantazii.

Poté, co se Odžibvejové vybavili střelnými zbraněmi a municí, byl příjezd francouzského "měšťana" s francouzskou vlajkou vyvěšenou na zádi jeho kánoe uvítán salvou z mušket, a když se nějaký náčelník přiblížil ke "stanovišti" nebo "pevnosti" se stejnou vlajkou, Francouzi na jeho počest vypálili z děl. Takto mezi nimi neustále probíhaly výměny dobré vůle a zdvořilostních pozorností.

Francouzi si brzy získali maximální důvěru Odžibvejů, a tím poznali jejich skutečnou povahu i během poměrně krátké doby, kdy se s nimi stýkali jako s národem, lépe než Britové a Američané v současnosti, po více než sto letech vzájemných styků. Francouzi chápali jejich rozdělení na klany a ke každému klanu se chovali podle pořadí, v jakém byl v kmeni povýšen. Přizpůsobili se také svému systému vládního uspořádání, jehož hlavní složkou bylo totemové dělení. Byli obezřetní a opatrní při udělování medailí, praporů a jiných čestných znamení a při jmenování náčelníků a tyto úkony nikdy neprováděli, pokud si nebyli jisti, že je kmen schválil, a pokud to nebylo v souladu s jejich občanským zřízením. V tomto důležitém ohledu britská, a zejména americká vláda, žalostně chybovala. Agenti a komisaři, a dokonce i obchodníci těchto dvou národů jmenovali náčelníky nevybíravě nebo jen v souladu se sobeckými motivy a cíli, a nic nepřispělo k tomu, aby se dřívější jednoduchá, ale dobře definovaná občanská politika těchto lidí tak rozvrátila, zmátla a rozbila; kdyby se tato záležitost důkladně prozkoumala, zjistilo by se, že tato téměř naprostá dezorganizace byla jednou z hlavních překážek, které kdy stály v cestě dobru indiánské rasy. Tento krátkozraký systém vyvolal mezi Odžibveji jen závist a pálení žáhy. Zlomil dřívější velitelský vliv jejich dědičných náčelníků a důsledkem je, že kmen nemá hlavu ani vládu a je nekonečně obtížné s nimi jednat jako s národem. Z této špatné a bezohledné politiky nevzešlo nic dobrého ani pro vlády, které dovolily, aby ji jejich představitelé prováděli. Naopak, jsou denně trestány špatnými důsledky, které z ní vyplývají, neboť v tom je třeba hledat pravou a první příčinu stížností, které se dnes neustále hrnou do uší "Velkého otce" ve Washingtonu, a právě díky tomu vznikla nedorozumění a - nesoulad se smlouvami, které Spojené státy uzavřely nejen s Odžibveji, ale i s jinými kmeny, a které mají stejnou povahu, jež nakonec vedly k válkám s Creekem, Seminoly a Černým jestřábem.

Kapitola IX.

Prvních francouzské obchodní stanice na Hořejším jezeře

V Grand Portage bylo Společnost francouzských obchodníků postavena obchodní stanice • Jejich důvody pro její umístění • Francouzi nejprve navazují spojení s kmeny Ke-nis-te-no a Assine-boins • První komunikace severní divize Odžibvejů s těmito spojeneckými kmeny • Připojují se ke spojenectví • Vyprávění o tom, jak se Assine-boinové oddělili od svých příbuzných Dakotů • Stávají se blízkými spojenci Ke-nis-te-no a Odžibvejů • V La Pointe je umístěna obchodní stanice • Francouzi pracují v měděných dolech na Hořejším jezeře • V roce 1722 se v této obchodní stanici odehrála krvavá tragédie • Která vyústila v jeho evakuaci

V Grand Portage bylo Společnost francouzských obchodníků postavena obchodní stanice

Několik let po velkém shromáždění severozápadních kmenů a smlouvě s francouzským národem v Sault Ste. Marie se společnost francouzských obchodníků vydala na západní pobřeží jezera Superior a postavila obchodní stanici nebo "pevnost" (jak se tehdy těmto zařízením říkalo) v krásné zátoce ležící na břehu jezera několik mil nad Kah-man-a-tig-wa-yah (neboli Pigeon River), a je známá jako "Grand Portage" neboli Ke-che-o-ne-gum-eng, protože se zde překonává deset mil dlouhá cesta k řece Pigeon River, aby se vyhnula peřejím, které znemožňují plavbu i kánoím, a to mnoho mil nad vstupem do tohoto "špatného klikatého toku". " Jedná se pravděpodobně o první stálé stanoviště postavené bílým mužem v oblasti, která se rozkládá na území dnešní Minnesoty. Pokud mohu soudit podle informací indiánů a starých obchodníků, byla postavena před sto padesáti lety.

Velké množství bobrů, kteří se v tomto období vyskytovali na všech tocích ústících do Hořejšího jezera, a zejména v celé oblasti napájené Kah-man-a-tig-wa-yah a jeho přítoky, spolu s velkou poslušností, neškodnou povahou a přátelskou náladou části Odžibvejů obývajících tuto oblast, kteří tvoří severní část kmene, byly bezpochyby hlavními důvody, které přiměly Francouze postavit zde svou první "pevnost", a ne na jiném místě Hořejšího jezera.

Od tohoto místa se jim také otevřela rozsáhlá oblast neprozkoumané země severním směrem, která byla pro jejich neúnavné podnikání otevřená. Touto cestou se poprvé seznámili se vzdálenými severními kmeny Ke-nis-te-no a Assineboins, s nimiž brzy navázali spojení.

Již dlouho předtím dosáhli Odžibvejové ze severní divize při svém postupu na sever země Ke-nis-te-no a Assineboinů, z nichž první patřili ke stejnému kmeni jako oni, a ačkoli druzí byli původem Dakotové, přesto když zjistili, že oba kmeny jsou v těsném spojenectví a vedou válku proti Dakotům, vstoupili v míru do jejich wigwamů a spojili se s nimi.

Vzpomínám si, že jsem v nějaké knize četl, že Asineboinové byli ke spojenectví donuceni Ke-nis-te-no, kteří jako první obdrželi od Britů střelné zbraně cestou přes Hudsonův záliv. To mě přimělo k tomu, abych se na toto téma podrobně informoval, a zjistil jsem, že indiánská tradice říká něco jiného. Esh-ke-bug-e-coshe, současný starý a vážený náčelník Pillagerových Odžibvejů, žil v mládí mnoho let mezi těmito kmeny; a o způsobu, jakým k tomuto zvláštnímu spojenectví mezi Alžířany a dakotským kmenem poprvé došlo, podává následující zprávu.

"Mnoho zim předtím, než se dozvěděli o přítomnosti bílého muže na tomto velkém ostrově, žili Yanktonové z velkého kmene Dakota na hranicích velkých západních prérií poblíž Červené řeky Severu. Čítali mnoho set lóží a jejich válečníci měli převahu nad Ke-nis-te-no směrem na sever a západ a způsobili, že se drželi ve stínu lesů a bažin, které pokrývaly jejich loviště. Jednou se stalo, jak se to často stává, že se dva mladí muži pohádali o ženu a jeden v zápalu vášně a žárlivosti připravil druhého o život. Oba patřili k početným a významným rodinám a v souladu se zákonem krev za krev, přestože ho chtěli jeho příbuzní vykoupit, byl vrah zabit.

"Obvykle podobné případy končí po smrti prvního vraha, ale v tomto případě byl ten, kdo čerpal krev svého druha, velkým válečníkem a jeho ztrátu těžce pociťovali jeho příbuzní, a proto byl ten, kdo ho připravil o život, zavražděn. Věc překročila obvyklou délku a navzdory zásahu starců a náčelníků osoba, která vyčerpala poslední krev, za svůj čin podstoupila smrt z rukou příbuzného osoby, kterou zabila. Velký yanktonský tábor se stal dějištěm vzrušení a denně docházelo k vraždám, dokud slabší skupina čítající tisíc lóží neopustila hlavní tábor a neodešla sama, aby se věnovala lovu masa pro své ženy a děti.

"Spor tím neskončil, ale pokračoval s ještě větší zuřivostí; větší tábor dokonce vysílal válečné oddíly, aby napadly zbloudilé lovce svých bývalých bratrů. Došlo i na skalpy, což se v indiánských zvycích rovná vyhlášení otevřené a vyhlazovací války. Menší tábor se proto, aby zabránil svému případnému úplnému zničení z rukou početnějších Yanktonů, přesunul do země Ke-nis-te-no, s nimiž vždy vedl nekonečnou válku; a raději se svěřil jejich velkorysosti než pomstychtivé nenávisti vlastních příbuzných, shromáždil ženy a děti, které jim v dřívějších letech zajal a přijal do svých rodin. Posadili je na koně a naložené dary je poslali do velkého města Ke-nis-te-no na Mrtvé řece (Ne-bo-se-be) s mírovou dýmkou odstoupivších Dakotů, kde je žádali, aby je přijali "do svých lóží" a ochránili před "ohněm, který zuří v jejich týlu na západních prériích".

Mužní a soucitní Ke-nis-te-no vyslali čtyřicet svých bojovníků, aby je přijali ve své zemi a doprovodili je do jejich vesnice. Uskutečnila se velká porada, na níž Asineboinové vypověděli své stížnosti, požádali o ochranu a slíbili, že budou navždy bojovat po boku Ke-nis-te-no proti Yanktonům.

"Jejich slova byla vyslechnuta s hlubokou pozorností a soucitem a byli přijati jako spojenci a bratři. Kouřili dýmku míru, "jejich radní oheň byl jednotný" a "jedli ze stejného pokrmu" a odpočívali poté ve stínu stejných lesů a bažin", dokud jejich společná udatnost nakonec nevyhnala Dakoty ze severních plání a Ke-nis-te-no a Asineboinové se pak mohli občas vydat "vyhřívat na slunci na prérii a ochutnat maso bizonů". Krátce po tomto prvním spojenectví se mezi nimi objevil Odžibvej a také on se stal účastníkem vzájemné smlouvy, která se dodnes neporušila."

Nyní se vrátíme k pravidelnému průběhu našeho vyprávění, od něhož jsme se při vyprávění výše uvedené tradice odklonili.

Brzy po umístění obchodní stanice v Grand Portage postavila tatáž obchodní společnost "pevnost" na ostrově La Pointe, v ústí malého potoka nebo rybníka uprostřed cesty mezi dnešním místem, kde se nachází provozovna "Americké kožešinové společnosti", a misijním domem "Americké rady zahraničních misií". Kolem tohoto stanoviště byly údajně postaveny silné cedrové palisády a na jeho obranu bylo namontováno dělo. Odžibvejové, kteří sídlili na tomto ostrově a obývali okolní břehy jezera, nyní obchodovali v tomto zařízení a naučili se znovu stavět své chaty na místě, které při předchozí příležitosti tak náhle vyklidili.

Je pravda, že mnohé z nich to táhlo zpět do Sault Ste. Marie, Mackinaw a ještě dál na východ, aby navštívili místa, po kterých kdysi šlapaly nohy jejich předků a na kterých nechali své kosti tlející a rozkládající se. Ti, kteří zůstali, však stále tvořili mohutný celek čítající mnoho stovek válečníků a lovců a jejich obchod po mnoho let činil stanoviště na ostrově jejich starobylého města velmi důležitým a výnosným.

V této době prý Francouzi hojně pracovali v měděných dolech na Hořejším jezeře a nepochybně mnohé, ne-li všechny stopy, které v současnosti objevují američtí horníci, jsou pozůstatky někdejších prací těchto starých francouzských průkopníků. Když Britové následně v roce 1763 tuto část země dobyli, Indiáni uvádějí, že francouzští horníci pečlivě zakryli doly, v nichž pracovali, aby jejich dobyvatelé nemohli mít z jejich objevů výhodu.

První stará francouzská "pevnost" v La Pointe se udržela jen několik let, než se v jejích zdech odehrála krvavá vražda, která vedla k jejímu definitivnímu rozebrání a vyklizení. Úředník nebo obchodník, který měl pevnost na starosti, se jmenoval Joseph. Poslední zimu zde strávil se svou ženou, dvěma dětmi a pouze s jedním kanadským "Coureur du Bois". Tento muž, jak vyplývá z jeho pozdějšího přiznání, pojal k manželce svého pána nedovolenou vášeň a jednoho rána, když nic netušící Joseph odešel střílet kachny do přilehlého rybníka, využil příležitosti, aby na manželku naléhal, ta však pohrozila, že svého manžela o jeho zradě informuje. Na to se ji nešťastník pokusil přinutit, aby mu vyhověla, ale ona se chopila indiánského oštěpu, který náhodou stál v rohu místnosti, kde se tato scéna odehrávala, a bránila se takovým způsobem a ohrozila jeho život do té míry, že byl nucen ji v sebeobraně připravit o život.

Po provedení tohoto krvavého činu nabil zbraň, postavil se za bránu pevnosti a s obavami očekával návrat svého nic netušícího pána, kterého při vstupu do brány střelil do zad a způsobil mu okamžitou smrt. Poté zavraždil nejstarší dítě, asi šestiletou dívku, a chystal se dokončit své krvavé dílo tím, že připraví o život nejmladší dítě, když se jeho černé srdce zlobilo. Dítě bylo jeho domácím mazlíčkem, právě začínalo běhat a šišlat své dětské žvatlání a on v sobě zprvu nedokázal najít sílu vzít mu nevinný život. Jeho výčitky svědomí však netrvaly dlouho, protože když se nabažil jeho neustálého volání po rodičích, po třech dnech, kdy mu zachoval život, ho chladnokrevně zavraždil a spolu s ostatními oběťmi ho pohřbil na hromadě hoblin a jiného smetí, které se nahromadilo v koutě pevnosti.

Tato krvavá tragédie se odehrála na jaře, kdy byli všichni indiáni pryč ve svých cukrových táborech na hlavním břehu a v době, kdy byl led na jezeře tak slabý a ztrouchnivělý, že nebylo bezpečné po něm přecházet nebo cestovat. Navzdory stavu ledu se viník, který nemohl snést, že zůstane o samotě obklopen důkazy svého krvavého činu, pokusil o útěk, ale když dvakrát prorazil led a s obtížemi si zachránil život, a (jak přiznal) byl přitahován neviditelnou silou, vrátil se na místo svého činu, aby trpělivě vyčkal jeho následků.

Když led zmizel a roztál pod paprsky jarního slunce, indiáni opět navštívili pevnost, a když se vyptávali na obchodníka, vrah jim vyprávěl věrohodnou historku, že jeho pán se vydal se svou rodinou na psím spřežení, když byl led ještě na jezeře, aby je navštívil v jejich cukrovarnických táborech. A protože mezi ně nedorazil, všichni se přirozeně domnívali, že se probořil přes špatný led a utopil se i se svou rodinou. Odžibvejové poctivě pátrali na březích ostrova a přilehlé pevniny po ostatcích svého ztraceného obchodníka, ale jak se dalo předpokládat, hledali marně.

Během jara připlula z Montrealu přes Grand Portage lehká kánoe s jedním z faktorů kožešinové společnosti, kterému patřila pošta.

Zočátku se věřilo věrohodnému příběhu vraha, ale poté, co byly na stěnách místnosti, kde byla zavražděna obchodníkova žena, objeveny stopy krve, a když se ho někdo zeptal na jejich příčinu, byl zjevně zmaten, což okamžitě vyvolalo podezření, a od té doby byl zatčen a uvězněn. Krátce nato faktor při procházce po obvodu pevnosti ve snaze objevit další stopy po vraždě náhodou strčil svou mečovou hůl do hromady odpadků, kam vrah zakopal těla svých nešťastných obětí, a zápach na konci jeho hole vedl k úplnému odhalení. Těla byla okamžitě vypreparována za přítomnosti provinilého nešťastníka, který se nyní ke svému činu přiznal.

Pevnost byla vyklizena a děla a železné předměty byly naházeny do přilehlého rybníka, který měl hluboké a zrnité dno, takže je indiáni, kteří je později často hledali, nikdy neobjevili. Místo tohoto starého stanoviště je dodnes dobře patrné z malých kopečků kamení a odpadků, které kdysi tvořily komíny obydlí, jež se stále nacházejí na místě. kde kdysi stávalo. Vrah byl odvezen do Montrealu a indiáni dodnes tvrdí, že byl roztrhán na kusy tím, že mu koně připevnili ke každé ruce a noze a přinutili ho táhnout různými směry.

Podle jiného vyprávění, které pochází z úst starých obchodníků a míšenců, jsem ochoten věřit, že je pravdivé, se provinilému nešťastníkovi podařilo utéct od svých strážců na cestě do Montrealu, a když hledal útočiště mezi Hurony, převzal jejich oděv a zvyky a naučil se mluvit jejich jazykem. Při jedné příležitosti, kdy byl přítomen válečnému tanci a indiánští válečníci bušili do "červeného kůlu" a vyprávěli o různých hrdinských činech, které vykonali ve válce proti svým nepřátelům, vrah vstoupil do jejich středu a rovněž bušil do kůlu a vyprávěl o svém zrádném a krvavém činu v očekávání, že ho rudí muži za tento čin uctí jako statečného muže. Mýlil se však, neboť než dokončil vyprávění o krvavém činu, vstal indiánský válečník, přistoupil k němu a s jediným zvoláním "Pes" mu zaryl tomahavk hluboko do mozku. Vyprávění o této události pečlivě zachovali a předali staří obchodníci a já je zde uvádím tak, jak jsem se ho od nich dozvěděl.

Příběh, jak jej vyprávějí indiáni, je poněkud smíšený s pověrami a nepřirozenými jevy, i když v hlavních událostech se plně shodují s vyprávěním obchodníka. Jako důvod vraždy uvádějí, že "Coureur du Bois" během zimy rozkradl zboží v takovém množství, že jeho pán vyhrožoval, že jeho chování nahlásí faktorům při jejich první návštěvě a nechá ho odvést do Quebecu jako viníka. Aby zabránil této potupě a trestu, muž nejprve zabil svého pána, jak bylo vyprávěno, a poté se pokusil znásilnit jeho ženu, která ho přinutila, aby ji zabil svou aktivní sebeobranou indiánským oštěpem. Pouze v tomto ohledu se indiánské vyprávění liší od toho, které jsem uvedl a které prý bylo přiznáním samotného vraha.

Od Michela Cadotta a ctihodného Johna Baptisty Corbina, který přišel do země Odžibvejů, když mu bylo dvacet let, a zůstal tam padesát šest let, jsem se dozvěděl, že k této události došlo právě před sto třiceti lety, v roce 1722.

Kapitola X.

Války Odžibvejů s Irokézi a Foxy (O-dug-am-ees)

Válka mezi Odžibveji a Irokézy • Odžibvejové, Pottawatumiové, Ottawé a Wyandoti (Huroni) se spojili proti Irokézům, aby si otevřeli cestu do Quebecu • Irokézové jsou vypuzeni z Kanady • Legenda o poslední bitvě, kterou svedli Odžibvejové s Irokézy • Francouzi upřednostňují algonkinské kmeny proti jejich nepřátelům • Válka mezi Odžibveji a Foxy (O-dug-am-ees) • Legenda o starém lovci, který byl se svou rodinou napaden Foxy • Indiánský boj • Pomsta starého lovce • Vyhnání Foxů z Wisconsinu do údolí Mississippi kde požádali o začlenění mezi O-sau-ky

Válka mezi Odžibveji a Irokézy

Kromě toho, že vedli zarputilou a vyhlazující válku s mocnými Dakotami a krutými Liškami, byli Odžibvejové povinni udržovat svůj prastarý spor s Naudowayi neboli Irokézy směrem na východ. Na nějakou dobu mocná konfederace šesti národů zvítězila nad algickými kmeny, které se zmocnily velkého severního řetězce jezer, většinou díky tomu, že je jako první zásobili střelnými zbraněmi Holanďané a Britové z New Yorku.

152

Kapitola XI.

Obsazení Mille Lacs Odživeji

Popis Mille Lacs a jeho výhod jako domova pro Indány • Roce 1680 jej obsadili Dakotové • Odžibvejská legenda, která popisuje jakým způsobem, se ho nakonec zmocnili

Popis Mille Lacs a jeho výhod jako domova pro Indány

Mille Lacs, M'dé Wakan, neboli Duchovní jezero Dakoty, a Missi-sag-i-egan neboli „jezero, které se rozprostírá po celém“ Odžibvejů, je jednou z největších a nejkrásnějších vodních ploch. na území Minnesoty. Leží v hlubokých lesích, uprostřed mezi Mississippi a hlavou Hořejšího jezera. Jeho malebné břehy jsou lemovány nesmírnými háji cenných javorů cukrových a půda, na které rostou, nemůže být svou bohatostí překonána žádnou částí země na severozápadě.

161 155

Kapitola XII.

Odžibvejská okupace kraje kolem řeky St. Croix

Francouzští obchodníci kolem roku 1695 uzavřeli mír mezi Odžibveji a Dakoty • Francouzi našli místo mezi cestami Dakotas • Ojibvejové a nalezli stálé sídlo u jezera Rice Lake • Smíšené sňatky mezi Dakoty a Odžibveji • Původ odžibvejského klanu „Vlka” mezi Odžibveji a „poloryb” u Dakotů • Spor mezi nimi je znovu obnoven • Jeho příčiny • Bitva o Point Prescott • Dakotský zajatec • Důsledky nového sváru • Obnovení míru u jezera Rice Lake • Odžibvejové a Dakotové od jezera St. Croix • Odžibvejové zakládají vesnici u jezera Yellow Lake • Příběh O-mig-aun-dib • Válka se stává vším

Francouzští obchodníci kolem roku 1695 uzavřeli mír mezi Odžibveji a Dakoty

PO krvavé bitvě, která vyústila v totální evakuaci Mille Lacs Dakoty, zuřil prastarý spor mezi nimi a Odžibveji s velkou zuřivostí a právě v tomto období začal tento kmen poprvé porážet Dakoty z Rýžových jezer. z oblasti řeky St. Croix, kterou dlouho obývali ve spojení s Odug-am-ees. Dýmka míru se mezi dvěma bojovnými kmeny znovu nekouřila, dokud staří francouzští obchodníci nezískali pevnou oporu mezi Dakoty a nezahájili aktivní obchod.

169 163

Kapitola XIII.

Kraj u pramenů Mississippi

Přizpůsobení této oblasti, coby nového domova pro Indány • Odžibvejové ji nejprve najdou v držení Dakotů • Bi-aus-wah, válečný náčelník Odžibvejů, vede velkou válečnou skupinu a zmocňuje se Dakotů z Sandy Lake • Sandy Lake se stává první odžibvejskou vesnicí na horním toku Mississippi • Poznámky o zemi a mohylách, které jsou roztroušeny po celém tomto regionu země • Gi-aucth-in-ne-wug, „muži starých časů“, okupují zemi Horní Mississippi před Dakotami • Původ hliněných mohyl, jak jej uvádějí Odžibvejové

Přizpůsobení této oblasti, coby nového domova pro Indány

Oblast země, ze které Mississippi pochází, je pokryta nesčetnými jezery se sladkou a průzračnou vodou, která jsou vzájemně propojena a vlévají se do „Otce řek“ prostřednictvím rychlých a meandrujících toků. Všechna tato jezera a potoky oplývají rybami těch nejlepších druhů a chutí. V Leech, Winnepeg, Cass a dalších větších jezerech se síh rovná velikosti jako oslavovaný síh v Hořejším jezeře. A stejně tak i lososí pstruzi, kteří jsou dost kuriózní) se vyskytují pouze v Puk-a-gum-ah a pstruhových jezerech. Bylo zjištěno, že Mus-cal-longe dorůstá do velké velikosti od čtyř do šesti stop na délku. Pstruh potoční, jeseter a sumec se ve vodách Mississippi nad vodopády Svatého Antonína nevyskytují.

181 175

Kapitola XIV.

Postup Ojibwejů na horním toku Mississippi

Odžibvejové vytlačují Dakoty od jezer Cass a Winnepeg • Dakotové soustředí své síly u jezera Leech Lake • Vynakládají poslední úsilí, aby odrazili Odžibveje • Jejich velká válečná strana je rozdělena do tří divizí • Jedna divize postupuje proti Rainy Lake • Druhá proti Sandy Lake • A třetí proti Pembina • Jsou poraženi • Dakotové opouští oblast jezera Leech Lake • Odžibwayové se jí zmocňují • Velikost a přirozené přednosti Leech Lake • Nebezpečí číhající na první odžibvejské průkopníky na horním toku Mississippi • Loví v těle pod vedením svého náčelníka Bi-aus-waha • Neklidné podmínky míru s Dakoty • Bi-aus-wah ukončí smlouvou praxi mučení zajatců • Lovci Odžibvejů každoročně navštěvují francouzské obchodní stanice na Hořejším jezeře • Severnější skupiny se připojují ke Kenistenům se kterými navštěvují obchodní stanice Britů v oblasti Hudsonova zálivu

Odžibvejové vytlačují Dakoty od jezer Cass a Winnepeg

Vesnice skupiny Odžibvejů, kteří se pod vedením svého náčelníka Bi-aus-waha zbavili Dakotů z Sandy Lake, nadále získávala přírůstky do svých řad od břehů Hořejšího jezera a pokračovali v získávání půdy. Dakoty, dokud je nedonutili evakuovat svá loviště a vesnická místa na jezerech Cass a Winnepeg a soustředit své síly na ostrovy Leech Lake, které se jim několik let podařilo udržet v majetku.

189 183

Kapitola XV.

Obsazení údolí řek Wisconsin a Chippewa Odžibveji

[[#XV-1|]] • [[#XV-2|]]

Odžibvejové z La Pointe posílají lovecké skupiny do středozemní země ležící mezi Mississippi a Hořejším jezerem

První stálí obyvatelé v Lac Coutereille

Příčina „tří bratrů“ vzdorujících útokům svých nepřátel

Lac Coutereille se stává důležitou odžibvejskou vesnicí

Rozvětvují se rodiny, které se zmocňují Lac Shatac, Red Cedar a Long Lakes a Puk-wa-wanuh na řece Chippeway

Odžibvejové jsou průkopníky k horním tokům Wisconsinu

Tvoří svou vesnici u Lac du Flambeau

Pobočky této kapely okupují Wisconsin River a Pelican Lakes

Současní potomci průkopníků Lac Coutereille

Původ jména Lac Coutereille.

Ta část současného státu Wisconsin, zahrnující údolí řek Chippeway a Wisconsin a země napojená jejich četnými přítoky, byla v minulém století obsazena velkou částí kmene Odžibvejů. Nádherná vnitrozemská jezera, ze kterých míří, byla po tak dlouhou dobu místem jejich vesnic.

196 190

Kapitola XVI.

Konec francouzské nadvlády

[[#XVI-1|]] • [[#XVI-2|]]

Odžibvejové pomáhají Francouzům ve válce proti Britům

Mamong-e-sada vede skupinu jejich válečníků z La Pointe, kteří bojují pod Montcalmem při dobytí Quebecu

Původ názvu Odžibvejů pro angličtinu

S lítostí pohlížejí na evakuaci své země Francouzi

Ti, kteří mezi nimi zůstávají prostřednictvím manželských svazků, mají významný vliv na jejich chování

Jsou neutrální během usilovného úsilí algických kmenů v opozici vůči Angličanům

Povaha nepřátelství, které Odžibvejové projevovali vůči Britům

Řeč Meh-neh-weh-na Alexandru Henrymu

Východní část kmene se připojila k „Pontiacově válce“

Dobytí pevnosti v Michilimackinac svěřili do jejich rukou

Chytrý. prozíravost a prozíravost náčelníka Odžibvejů

Britský velitel odmítá naslouchat náznakům nebezpečí

Hra Bugudoway

Způsob, jakým byla pevnost dobyta

Svědectví Alexandra Henryho

Jeho zajetí a výkupné

Masakr vojsk. Nyní jsme posunuli historii různých sekcí kmene Odžibvejů do doby, kdy byl francouzský národ nucen udeřit své barvy a postoupit svůj majetek v Americe (zahrnující velký řetězec jezer) do rukou Britů. Říše. Doba, během níž tyto dva mocné národy bojovaly o nadvládu na americkém kontinentu, je důležitou érou v historii algických kmenů, které obsadily velkou část Kanady a oblasti velkých západních jezer.

Východní část kmene Odžibvejů sídlící v Sault Ste, vyvolaná jejich zálibou ve francouzském lidu, jejíž příčiny jsme uvedli v předchozí kapitole. Marie, Mackinaw a břehy Huronského jezera se spojily se svými válečníky s armádou Francouzů a volně se shromáždily na jejich podporu v Detroitu, Fort Du Quesne, Niagara, Montreal a Quebec. Odžibvejové figurovali téměř v každé bitvě, která byla svedena během únavných krvavých válek na straně Francouzů proti Angličanům. Část kmene z jejich centrální vesnice La Pointe na Hořejším jezeře dokonce pod vedením svého slavného válečného náčelníka Ma-mong-e-se-da postupovala téměř dva tisíce mil do Quebecu a bojovala v řadách Montcalmu na pláních. Abrahama, když tento nešťastný generál a hrdinný Wolfe utrpěli smrtelná zranění. Podle později známého britského tlumočníka Johna Baptista Cadotteho bylo jméno, pod kterým nyní Odžibvejové znají Brity, Shaug-un-aush, odvozeno od okolností jejich náhlého a téměř nevysvětlitelného zjevení se toho památného rána na výšinách Abrahama. . Od původního slova Saug-aush-e, které znamená „zjevit se z mraků“, se to trochu změnilo.

201 194

Kapitola XVII.

XVII

[[#XVII-1|]] • [[#XVII-2|]]

ZAČÁTEK BRITSKÉ NADSTAVENÍ.

Odžibvejové z Hořejšího jezera se nepřipojují k alianci Pontiac proti Britům

Jsou udržováni na mírových cestách díky vlivu francouzského obchodníka v Sault Ste. Marie

John Baptiste Cadotte

Jeho první uvedení do země Odžibvejů

Ožení se s ženou z kmene a usadí se v Sault Ste. Marie

Jeho vliv

Postava jeho indické manželky

Svědectví Alexe. Jindřich

Henry pokračuje do Sault v kánoi Madame Cadotte

Milé přijetí Mons. Cadotte

Skupina indiánů usiluje o jeho život

Je chráněn Cadotteho vlivem

pane Wm. Johnson posílá zprávu Ste. Mariini Odžibvejové

Posílají dvacet zástupců do Velké rady v Niagaře

návrat míru

Ma-mong-e-se-da je poslán z Shaug-a-waum-ik-ong k Siru Williamu Johnsonovi, aby požádal o obchodníka

Krátký náčrt života tohoto náčelníka

Henry a Cadotte vstupují do obchodu s kožešinami

Pracují v měděných dolech

Udělení pozemku v Sault Ste. Marie Mons. Cadotte.

Ta část Odžibvejů, tvořící zdaleka hlavní část kmene, která obsadila oblast Hořejšího jezera, a ty skupiny, které již vytvořily samostatné vesnice na horních tocích Mississippi a jejích hlavních severovýchodních přítoků, byly nebyli zapojeni do krvavé transakce dobytí Fort Michilimackinac, nebo nanejvýš, ale několik jejich starých válečníků, kteří nyní všichni padli do hrobů, bylo uvedeno, že byli náhodně přítomni u příležitosti této nejdůležitější události v historii jejich kmene.

216 210

Kapitola XVIII.

XVIII

[[#XVIII-1|]] • [[#XVIII-2|]]

VELKÁ EXPEDICE DAKOTAS DO ZDROJŮ MISSISSIPPI, PROTI OJIBWAYS.

Dakotové vynakládají velké kmenové úsilí, aby zahnali Odžibveje

Jejich válečníci se shromažďují u vodopádů St. Anthony Falls

Vystoupají na Mississippi na kánoích

Dělají okruh po zemi Horní Mississippi

Smrt lovce Odžibvejů, Waub-u-dow-Smrt Minaigwatiga s rodinou u jezera Gauss

Smrt tří chlapců u Little Boy Lake

Smrt odžibvejského lovce poblíž vodopádů Pokeguma

Dakotové jsou objeveni dvěma odžibvejskými lovci

Pronásledujte Mississippi

Příjezd k Sandy Lake

Opilý kolotoč Odžibvejů

Smrt odžibwejského zvěda

Dakotové zajmou třicet žen při sběru lesních plodů

Útočí na vesnici Sandy Lake

Jsou odraženi a postupují po řece

Odžibvejská válečná skupina objeví jejich stopy a leží v záloze v Crow Wing

Přípravy na bitvu

Třídenní boj – Dakotas konečně ustoupí a evakuuje okres Rum River

Dakotská legenda

POTÉ, co jsme ve dvou předchozích kapitolách podali souhrnnou zprávu o záležitostech Odžibvejů, kteří doprovázeli přechod z francouzské na britskou nadvládu, vrátíme se ještě jednou k severozápadnímu předvoji kmene pod náčelníkem Bi- aus-wah, kterého jsme nechali bojovat s divokými Dakotami o vlastnictví země Horní Mississippi.

228 222

Kapitola XIX.

XIX

[[#XIX-1|]] • [[#XIX-2|]]

POKROK OJIBWAYS NA HORNÍM MISSISSIPPI.

Odžibvejové z Sandy Lake posílají válečnou skupinu do země Dakota

Zaútočí na vesnici na břehu řeky Minnesota

Původ odžibvejského jména této řeky

Ke-che-waub-ish-ash vede skupinu 120 válečníků proti Dakotům

Náhodné setkání s družinou stejně silného nepřítele u Elk River

indický boj

Ustupující Dakoty jsou posíleny

Ústup Odžibvejů

Pevně ​​se postaví – Dakotové zapálili prérii

Poslední útěk Odžibvejů, kteří se uchýlí na ostrov

Druhý boj na Elk River, „Battle Ground“

Smrt válečného náčelníka Ke-che-waub-ish-ash

Krátký nákres jeho života.

Aby mohli Dakotům oplatit invazi, kterou podnikli na Horní Mississippi a která vyústila v bitvu u Crow Wing, a zajetí jejich žen u Sandy Lake, shromáždili Odžibvejové počátkem příštího jara téměř válečnou skupinu. dvě stě silných, kteří se nalodili na březových kánoích a pádlovali po proudu Mississippi do země svých nepřátel. Během své cesty až k ústí Crow River, do třiceti mil od vodopádů St. Anthony Falls, neobjevili žádné známky Dakotů. Zde nechali své kánoe a postupovali přes celou zemi k řece Minnesota, kde objevili vesnici svých nepřátel ležící kousek od jejího soutoku s Mississippi. Útok na tuto vesnici, přestože Dakotové tvrdě bojovali, byl dokonale úspěšný a válečná skupina se vrátila domů s velkým množstvím skalpů. O incidentech tohoto boje mi vyprávěl Waub-o-jeeg (Bílý Rybář), současný žijící podnáčelník Mississippi Odžibwayů, jehož děd No-ka vystupoval jako jeden z vůdců této strany; ale protože jeho popisy jsou poněkud nejasné a hodně smíšené s nepřirozeným, zdržím se uvádět podrobnosti.

241 235

Kapitola XX.

Ukončení války mezi Odžibveji a Odugamy

[[#XX-1|]] • [[#XX-2|]]

Odugamiové, poté, co částečně získali své dřívější počty, podnikají poslední kmenové úsilí proti Odžibvejům

Bitva u vodopádů St Croix

Tradice této události, jak ji vyprávěli Odžibvejové

Waub-o-jeeg shromažďuje válečnou skupinu v La Pointe

Postupuje v čele 300 mužů do země Dakota

Neschopnost válečníků z Sandy Lake dodržet své jmenování

Přistání Odžibwayů v čele vodopádů St. Croix Falls

Objeví spojenecké Odugamie a Dakoty přistávající na úpatí vodopádů

Přípravy na bitvu

Odžibvejové a Odugamiové se zapojí

Odugamiové jsou poraženi a Dakotové se shromáždili na jejich záchranu

Odžibvejové jsou nuceni ustoupit, ale jsou posíleni 60 válečníky z Sandy Lake

Katastrofální útěk a ztráta jejich nepřátel

Waub-o-jeeg ztrácí svého bratra a sám je zraněn

Zbytky Odugamiů žádají o začlenění do Osaugees

Jejich modlitba je vyslyšena

Waub-o-jeeg

Náčrt jeho života.

Odugamiové (Lišky), které Odžibvejové během francouzské nadvlády přinutili odejít z Wisconsinu a Fox River do Mississippi, pod opatrovnictvím Osaugeů částečně získali svou dřívější sílu a počet; a stále chytří z opakovaných a mocných ran, které jejich otcové dostali z rukou Odžibvejů asi před osmdesáti lety, vynaložili poslední velké kmenové úsilí, aby pomstili své křivdy a získali zpět část své bývalé země.

Vystoupili na válečných kánoích po proudu širokého Mississippi a přemohli své bývalé spojence Dakoty, aby se k nim připojili, a společně postupovali po St. Croix. Při překračování svých kánoí přes přístav u vodopádů této řeky narazili na válečnou skupinu Odžibvejů a zde, mezi skalami a balvany St. Croix, svedli Odugamiové svou poslední kmenovou bitvu.

248 242

Kapitola XXI.

Proč dostala skupina Odžibvejů od jezera Leach Lake přezdívku „Pilagers” (česky „Plenitelé”) a jak došlo k epidemii pravých neštovic

[[#XXI-1|]] • [[#XXI-2|]]

Obecné poznámky k charakteru Leech Lake Odžibwayů

Jejich postupný nárůst

Původ jejich současného příznačného jména

Jejich tábor navštíví v létě roku 1781 obchodník z Dolního Mississippi

Jeho neschopnost kvůli nemoci obchodovat

Indiáni si začnou brát jeho zboží na úvěr, následuje drancování

Whisky nalezena

Obchodník je nucen odejít a umírá v Sauk Rapids

Pillagers posílají delegaci do Mackinaw, aby odčinila jejich chování

Dostávají dárky od Britů

Při rozdávání dárků ve Fond du Lac onemocní neštovicemi

Běžné rčení proti Britům

Popis skutečného způsobu, jakým se mezi ně neštovice dostaly

Válečná skupina Assineboines, Kenistenos a Odžibwayů do Missouri

Zaútočte na vesnici mrtvých nepřátel

Chytají infekci

Vesnice Kenisteno je vylidněná

Průběh nákazy

Ztráty na životech mezi spojeneckými kmeny.

V roce 1781 se velká skupina Odžibvejů, kteří se zmocnili Leech Lake (jeden z hlavních zdrojů Mississippi), stala poprvé známou pod příznačným označením „Pillagers“, Muk-im-dua. - win-in-e-wug (muži, kteří berou násilím). V této době se stali známými (a je to charakter, který si od té doby zachovali), jako nejstatečnější skupina kmene. Každý muž, který byl schopen nést zbraně, byl nucen neustále bojovat s Dakoty za zemi, nad níž lovili, stal se válečníkem a zažil skutečnou službu. V důsledku toho byli naplněni odvážným a nezávislým duchem a žádný čin nebyl tak divoký, ale že byli připraveni a připraveni ho dosáhnout.

262 256

Kapitola XXII.

Pokračování postupu Odžibvejů na horním toku Mississippi ve druhé polovině 18. století

[[#XXII-1|]] • [[#XXII-2|]]

Kapely Pillagers a Sandy Lake soustředí své síly a podnikají své podzimní a zimní lovy v blízkosti Crow Wing a Long Prairie.

Způsob, jakým se zaměstnávají v různých ročních obdobích

Hra se váže na loviště Dakota o Crow Wing

Plody jednodenní honičky odžibvejského lovce No-ka

Řeka Noka je pojmenována po něm

Randezvous kapel Pillagers a Sandy Lake u Gull Lake

Postupují pomalými pochody směrem k Long Prairie

Setkání s Dakotami

Je ovlivněn dočasný mír, který může obě strany bezpečně lovit

Způsob ovlivnění míru

Výměny dobrého pocitu a přijatého vztahu

Mír je často zrádně narušen

Wa-son-aun-e-qua aneb příběh o indiánské pomstě.

Když bobr a větší zvířata, jako jsou buvoli, losi, jeleni a medvědi, sestoupili do bezprostřední blízkosti Leech a Sandy Lakes, otužilé skupiny Odžibvejů, kteří se zmocnili těchto krásných vodních ploch, museli prohledávat dále do okolní země za hrou, která tvořila základ života. Stalo se zvykem, že se tyto dvě pionýrské kapely scházely po domluvě každý podzim roku u jezera Gull Lake nebo na soutoku Vraního křídla s Mississippi; a od té doby se přesunout v jednom shromážděném táboře do bohatěji zásobovaných lovišť Dakotů.

269 263

Kapitola XXIII.

Útok dakotské válečné výpravy na francouzskou obchodní stanici na horním toku Mississippi, roku 1783

[[#XXIII-1|]] • [[#X-2|]]

Francouzský obchodník, kterému Odžibwayové říkají „Kovář“, staví chatu a zimuje u ústí řeky Pena, která se vlévá do Crow Wing.

Je napaden dvěma stovkami Dakotů

Dakotové, vyzbrojení většinou luky a šípy, jsou nakonec se ztrátou odraženi

Dva Francouzi jsou zraněni

ESH-KE-BUG-E-COSHE, starý náčelník Pillagers, který je nyní! po svých sedmdesáti letech vypráví, že když byl malým chlapcem a ještě neuměl zacházet se zbraní, byl přítomen v obchodním domě na soutoku Patridge neboli řeky Pe-na s Crow Wing. napadena velkou válečnou skupinou Dakotů. Různé okolnosti této transakce se v paměti starého muže objevují stále čerstvé a jasné, a protože je jedním z mála indických vypravěčů, kteří nejsou zvyklí přehánět a na jejichž účty se lze dokonale spolehnout, myslel jsem na příběh hodný vložení sem, z poznámek pečlivě pořízených v době, kdy jsem to poprvé slyšel starého náčelníka vyprávět jako důležitou událost v průběhu jeho dobrodružného a kontrolovaného života.

281 275

Kapitola XXIV.

Nové zdroje pro obchod s kožešinami v oblasti Mississippi, 1792

[[#XXIV-1|]] • [[#XXIV-2|]]

John Baptiste Cadotte

Jeho raná kariéra indického obchodníka

Organizuje velkou obchodní expedici, aby prozkoumala zdroje Mississippi

Zimuje na řece Leaf River a je napaden Dakotami

Nastal mír a navštěvuje tábor svých nepřátel za účelem obchodu

Zrada Dakotů

Část zimní party Cadotte v Prairie Portage na Red River a další v Pembina

Potíže s Dakotami v Prairie Portage

Návrat expedice přes Rainy Lake a Pigeon River

Příjezd do Grand Portage

Společnost Northwest Fur Company pokračuje v okupaci země Horní Mississippi

Najdou depo na Fond du Lac

Staví zásobená stanoviště u Sandy Lake a u Leech Lake

Okupace Červeného jezera Odžibveji pochází z této expedice

Smrt černocha Toma.

Velká pánev pokrytá nesčetnými jezery a potoky, z nichž pramení řeky Mississippi vtékající do Mexického zálivu a Rudá řeka vtékající do Hudsonova zálivu, byla poprvé plně otevřena podnikání starých obchodníků s kožešinami na severozápadě. John Baptiste Cadotte, syn Mons. Cadotte, která je tak často zmiňována v nejranější éře styku bílého muže s Odžibveji a která tak prominentně figuruje v jednoduchém, ale pravdivém vyprávění Alexandra Henryho.

285 279

Kapitola XXV.

John Baptiste Cadotte

[[#XXV-1|]] • [[#XXV-2|]]

Spojí se s Northwest Fur Company

Má na starosti oddělení Fond du Lac o akciích

Incident na Grand Portage

"Řidič du bois" je zabit Indiánem u jezera Shatac

Cadotte vezme věc do svých rukou

Vrah je vydán do jeho rukou

Byl souzen porotou složenou z úředníků a odsouzen k smrti

Způsob jeho popravy – Jeho trest má na Odžibveje blahodárný účinek.

John BAPTISTE CADOTTE se vrátil do Montrealu ze své severozápadní expedice a brzy utratil zisky na velký návrat kožešin, které vydělal. Navíc se tak hluboce zavděčil Alexandru Henrymu, který pokračoval v plnění jeho potřeb, že se mu konečně zhoršil kredit u tohoto pána a musel se znovu namáhat, aby si získal obživu. Jeho expedice k pramenům Mississippi ho proslavila jako muže velké nebojácnosti a otužilosti a jeho schopnosti jako úředníka a indického obchodníka byly takové, že pro něj, když byl tak disponovaný, nebylo těžké najít zaměstnání. Společnost Northwest Fur Company si okamžitě zajistila jeho služby a on se s takovou vervou a energií věnoval prosazování jejich zájmů, že si brzy získal úctu a plnou důvěru všech hlavních partnerů této bohaté a prosperující firmy.

296 290

Kapitola XXVI.

Postup Odživejů podél řek Wisconsin a Chippeway

[[#XXVI-1|]] • [[#XXVI-2|]]

Poznámky

Počty kapel Lac Coutereille a Lac du Flambeau

Jejich způsob získávání substance

Svůj postupný postup na západ připisují příkladu svých průkopnických obchodníků

Michael Cadotte

V roce 1784 zimuje na Num-a-ka-gun-He zimuje na Chippeway v dosahu Dakot

Znovu přezimuje na Chippeway a zažívá potíže od indiánů

Zimuje na Chippeway pod Vermilion Falls

Dva Kanaďané se utopili v Rapids

Nebezpečí od Dakotů

Mír je šťastně uskutečněn

Zásluha Cadotte a La Rocque

Válka mezi Odžibvejemi a Dakotami

Válečná párty a smrt „Velkého Odžibveje“

Prairie Rice Lake, Indiánský boj na jeho březích

Rodina Odžibvejů je zmasakrována Dakoty

Statečnost a pomsta otce

Exploit of Le-bud-ee-New vesnice jsou tvořeny v Lac Shatac, Puk-wa-i-wah, Pelican Lakes a Wisconsin

Odžibwayové přicházejí do kontaktu s Winnebagoes.

Nyní jsme se dostali do období v historii Odžibvejů, které je v paměti starých náčelníků, míšenců a obchodníků, kteří mezi nimi stále žijí; a můžeme našim čtenářům slíbit, že jen málo událostí se bude dále týkat, ale zprávy o nich pisatel získal z úst očitých svědků a skutečných aktérů.

Od této doby byla jeho práce při získávání spolehlivých informací lehká ve srovnání s potížemi s proséváním a získáváním podpůrných svědectví z různých zdrojů, což jsou tradice, které byly ústně předávány z otce na syna po generace minulých. Největší problém nyní bude spočívat ve výběru z množství informací, které pisatel v minulých letech sbíral, takové části, které lze skutečně považovat za historické a hodné světu představit. Významný kmen, o kterém pojednáváme na těchto stránkách, je rozdělen do několika zřetelně označených divizí, které zabírají různé části jejich rozsáhlé země, a my jsme museli přeskakovat z jedné části do druhé, abychom mohli uvést události, které se staly každému z nich. , v časovém pořadí.

305 298

Kapitola XXVII.

Odžibvejové od řek Wisconsin a Chippeway

[[#XXVII-1|]] • [[#XXVII-2|]]

Systém vládního zřízení mezi vesnicemi Chippeway a Wisconsin River

Potomci Ke-che-ne-zy-auh

Nadvláda rodiny Crane Totem

Keesh-ke-mun šéf Lac du Flambeau

Podnáčelníci a váleční náčelníci

Smrt válečných náčelníků Žlutá hlava a Vlkův otec v bitvě s Dakotami

Shawano prorok, bratr Tecumseh

Mezi Odžibveji vyvolává vzrušení

Jeho vyznání

Sto padesát kánoí Odžibvejů startuje ze Shaug-a-waum-ik-ong a navštíví ho v Detroitu

Jsou otočeni zpět u Pictured Rocks od Michela Cadotteho

Anekdota respektující podvody proroka

Odžibvejové ukořistili obchodní stanici Michela Cadotteho v Lac Coutereille

Příčiny a následky tohoto činu

Cadotte omezuje svůj obchod

V roce 1823 rozprodá obchodní podíl a odejde do soukromého života

Krátký přehled jeho pionýrského života.

Mezi různými skupinami Odžibvejů, okupujících zemi vysoušenou proudy řek Wisconsin a Chippeway, v této době existovalo něco jako pravidelný systém vládního zřízení. Nebezpečí jejich postavení (stále vystaveni útokům mocných Dakotů) je spojilo v bratrské pouto, které ve své přirozené jednoduchosti zůstalo neporušené, dokud do jejich země nevstoupili obchodníci s kožešinami v opozici vůči sobě navzájem, a prosazovali své vlastní názory a zájmy, zasévali mezi ně neshody a nakonec málem rozbili ten krásný systém, který je držel navzájem svázané jako bratry. Tato poznámka platí pro celý kmen, ale v této fázi naší historie se zdržujeme diskuse o této důležité otázce.

322 316

Kapitola XXVIII.

Záležitosti Odžibvejů na řece St. Croix

[[#XXVIII-1|]] • [[#XXVIII-2|]]

Situace mezi Odžibveji a Dakotami na řece St. Croix

Dva Odžibvejové nesoucí mírovou zprávu jsou zabiti Dakoty

Pomsta Odžibvejů

Bitva o "Sunrise Prairie"

Dakotové během období míru zaútočí na tábor odžibvejských lovců

Odžibvejové zakládají válečnou skupinu

Provedou půlnoční útok na dakotskou vesnici u ústí Willow River

Malý nákres Waub-ash-aw, známého odžibvejského válečníka

Bi-aj-ig, „osamělý válečník“

Anekdota o jeho tvrdosti a statečnosti

Mírný náčrt Shosh-e-man-Be-she-ke-Jména žijících náčelníků dědičného původu.

Během poloviny a druhé části osmnáctého století se lovecké tábory Dakotů a Odžibvejů často setkávaly na obou březích řeky St. Croix až k vodopádům. Poukázána jsou místa na Sunrise, Rush a Snake Rivers, kde se odehrávaly krvavé boje, masakry a překvapení a kde byly obětovány životy bezmocných žen a dětí, stejně jako oddaných válečníků, jejich nesmiřitelnému boji. Občas se stalo, že se tábory obou kmenů v klidu setkaly, aby lovci mohli v zimě pronásledovat v bezpečí. Ale sotva se znovu objevilo jaro, pak byl mír zrádně porušen oběma stranami a v létě znovu zuřila válka, plná stejně smrtících jako vždy.

333 327

Kapitola XXIX.

Pillagers - Plenitelé

[[#XXIX-1|]] • [[#XXIX-2|]]

Aktuální počet válečníků Pillagerů

Jejich pověst pro statečnost

Tvrdý boj s Dakotami u Battle Lake a velká oběť jejich válečníků

Využití We-non-ga

Noční útok na tábor Dakotů u Chief's Mountain.

BEZ OHLEDU na neustálý odliv, který v jejich řadách způsobovala jejich investovaná a vyhlazovací válka s Dakotami, velká skupina Odžibvejů, kteří žili na Leech Lake a stali se známí pod jménem Pillagers, postupně rostla prostřednictvím přistoupení od východnější vesnice jejich kmene. Jejich mužů schopných nést zbraně (z nichž většina skutečně viděla službu) je v současnosti asi tři sta. Kdykoli si nesli pověst nejstatečnější a nejbojovnější divize Odžibvejů, protože někdy tvořili předvoj kmene a zaujímali nejnebezpečnější území ve svém postupu na západ a dobývání. Jako ukázku jejich statečnosti a houževnatosti věnujeme tuto kapitolu popisu jednoho z jejich četných a krvavých střetnutí s Dakotami, kdy ztratili mnoho ze svých nejstatečnějších válečníků.

342 336

Kapitola XXX.

Odžibvejové z horního toku Mississippi

[[#XXX-1|]] • [[#XXX-2|]]

Kapela Sandy Lake byla téměř zničena Dakoty

Bitva u Cross Lake a zničení tábora Odžibvejů

Povinnosti zajatce

Útěk mladé ženy šplháním do borovice

Mississippi Odžibwayové jsou posíleni vstupy z Hořejšího jezera

Účet náčelníka „Curly Head“

Zmocňuje se lovišť Crow Wing

Marné úsilí Dakotů zničit jeho tábor

Náčelníci Mississippi

nadporučík Pikeova cesta k pramenům Mississippi

Navštíví Leech Lake a zmocní se země pro Spojené státy.

Ještě jednou se vrátíme k oddílu Odžibvejů, kteří se usadili ve vodách tvořících prameny řeky Mississippi. Již se vyprávělo, jak se v roce 1782 obec Sandy Lake téměř vylidnila strašlivým řáděním neštovic. Tato skupina však postupně obnovila svou dřívější sílu a počet, a to díky přistoupením z vesnic jejich lidí nacházejících se na Hořejším jezeře, které do země Mississippi přitahovalo bohatství lovišť a možnosti získat bohaté a snadné živobytí. .

V roce 1800 (tak blízko, jak lze soudit z indického způsobu počítání času) nešťastná vesnice Sandy Lake opět dostala krutou ránu, která její obyvatele odřízla téměř na muže. Při této příležitosti však trpěli nesmiřitelnou nenávistí Dakotů. Jak se stalo zvykem, na podzim roku lovci se svými rodinami sjeli Mississippi a připojili se k táboru Pillagerů v Crow Wingu a pokračovali do bohatých lovišť v okolí Long Prairie. stíhat hon v zimě. Letos se k nim Dakotové nepřiblížili za účelem uzavření dočasného míru, jak byli zvyklí už několik let předtím. Naopak obezřetně hlídali pohyby odžibvejského tábora, aby získali příležitost zasadit jim náhlou ránu, která by je mohla odradit od opětovného pronikání do jejich oblíbených lovišť.

Když se blížilo jaro, Odžibvejové znovu obrátili své tváře k domovu a pomalu pochodovali směrem ke svým vesnicím. Dakotové shromáždili své válečníky a do počtu čtyř set mužů kradmo sledovali zpáteční stopu svých nepřátel. U Crow Wing se tábory Pillager a Sandy Lake jako obvykle rozešly a přesunuly se různými směry. Dakotové následovali menší tábor, který vedl k Mille Lac a Sandy Lake, a u Cross Lake, třicet mil severovýchodně od Crow Wing, padli na Odžibwaye a zničili téměř celý tábor. Odžibvejové, kteří si dokonale neuvědomovali, že nepřítel je na jejich stopách v takové síle, protože to nebylo roční období, kdy obvykle válčili, poklidně přemístili svůj tábor z místa na místo, aniž by podnikli jakákoli opatření, aby se před nimi chránili. náhlý útok nebo překvapení. Když tábořili v nebezpečné čtvrti, byli zvyklí kácet stromy a hromadit klády kolem svých vigvamů na obranu před půlnočními útoky; ale při této příležitosti osudoví Odžibvejové nedodrželi obvyklá opatření, která je mohla zachránit před téměř úplným zničením.

351

344 Kapitola XXXI.

Odživejové z horního toku Mississippi

[[#XXXI-1|]] • [[#XXXI-2|]]

Waub-o-jceg, 2d, zabit Dakoty v Mille Lac

Curly Head a Flat Mouth shromažďují válečnou skupinu, aby pomstili jeho smrt

Útok na tábor Dakota v Long Prairie

„Strong Ground“ se nejprve vyznačuje statečností

Dakotové evakuují zemi u řeky Long Prairie

Bitva u Pembiny mezi Odžibvejemi a Dakotami

Syn náčelníka „Little Clam“ zabit

Otcova pomsta

Smrt Ta-bush-aw

Odžibvejští lovci se shromažďují na Rudé řece

Rozsah hranice, na které probíhá válka Odžibvejů a Dakotů

Původ názvu pro Thief River.

Půl století poté vzkvétal jako jeden z hlavních vůdců odžibvejských válečníků na Horním Mississippi muž, který se jmenoval Waub-o-jeeg neboli Bílý rybář (jmenovec slavného náčelníka, který před osmdesáti lety vedl svou lidí proti spojeneckým Foxům a Dakotám v bitvě u St. Croix Falls). Waub-o-jeeg byl válečník nějakého vyznamenání. Měl na svůj lid velký vliv a byl milován a respektován svými lidmi. Jeho lóže byla vždy plná plodů úspěšné honičky, do které byli hladoví vždy vítáni. Jeho sociální dýmka byla stále plná a hlas se často šířil mezi jeho druhy. Vždy byl nejpřednější na obraně svého lidu, když, jak se to stávalo příliš často, se v ranním tichu jejich spícího tábora strašlivě rozhořel počínající válečný jekot jejich nepřátel! Úspěšný a dobrodružný lovec, statečný a smělý válečník Waub-o-jeeg, který byl vždy na prvním místě v nebezpečných lovištích Dakotů, nakonec v rozkvětu života padl za oběť jeho odvaze.

357

351 Kapitola XXXII.

Odživejové z horního toku Mississippi - pokračování

[[#XXXII-1|]] • [[#XXXII-2|]]

Dakotové dělají neobvyklé pokroky, aby dosáhli míru s Odžibveji

Shappa, náčelník Yankton Dakota

Uzavře mír s Odžibwayi z Rudé řeky

Dakotové a Odžibvejové se setkávají na řece Platte

Výtržnost

Krveprolití zabrání Wa-nah-ta, syn Shappa

Flat Mouth, šéf Pillagerů, odmítá přijmout mír

Nedůvěřuje záměrům Dakotů

Jeho úzký útěk a objev válečné stopy na jezeře Otter Tail

Vražda jeho dvou bratranců

Jejich statečná obrana proti Dakotům-Plochým ústům se připravuje na válku

Shappa mu pošle svou dýmku míru a domluví, kdy a kde se s ním setkat

Flat Mouth dodrží termín

Odmítá prolévat krev na prahu bílého muže

Smrt Shappy se dvěma jeho válečníky

Jeho nástupcem je jeho syn Wa-nab-ta, který se stává známým válečníkem

Výhrůžky plk. Dickson proti Pillagers

Nelítostná bitva mezi Dakotami a Odžibvejemi u Goose River

Černá kachna se vyznamenává za statečnost

Charakteristický způsob míru uskutečněného mezi táborem Odžibvejů a válečnou stranou Dakoty na řece Platte

Náčelník Sandy Lake dělá mírovou návštěvu Dakotů

Jeho družina jen o vlásek unikne zkáze

Zachrání je obchodník Renville

Dakotové zabijí Odžibveje na Gull Lake a opustí válečný klub na jeho těle

Rychlá pomsta kudrnaté hlavy

Pět zabitých žen

Válečný klub se vrátil.

Rok po bitvě u Long Prairie podnikli Dakotové podél celé linie svých východních hranic neobvyklý pokus o uzavření všeobecného míru s Odžibvejmi. Shappa (bobr), náčelník Yanktonských Dakotů, nejpočetnější části tohoto rozsáhlého kmene, a zabírající nejsevernější pozici, nejprve podnikl mírové kroky k Odžibvejům na Rudé řece. Před několika lety zajal mladou Odžibvejskou ženu, která se brzy stala jeho oblíbenou manželkou. Tuto ženu nyní posadil na flotilového koně a dal jí svou dýmku míru a přikázal jí, aby šla ke svému lidu do Pembiny a řekla jim, že za tolik dní přijde Shappa a bude s nimi v míru a dobré vůli kouřit.

364

358 Kapitola XXXIII.

Britská snaha zlákat Odžibveje z horního toku Mississippi a Hořejšího jezera, aby se k nim přidali během války roku 1812

[[#XXXIII-1|]] • [[#XXXIII-2|]]

Mylný dojem respektující postavení Odžibvejů během poslední války

Snahy britských agentů přimět je k porušení jejich neutrality

Plk. Dickson posílá posla k Pillagers, aby je přiměl, aby se připojili k Britům

Laconická odpověď nebo Flat Mouth

Great Cloud, odžibvejský válečník, pomáhá zbraním Velké Británie

Anekdota o jeho prvním seznámení s plk. Dickson, který z něj dělá náčelníka

Michel a John Baptiste Cadotte, Jr., působí jako britští tlumočníci

Odžibwayové sbírají velké množství v Mackinaw

Britové se je snaží přimět k boji s Američany

Opozice náčelníka Keesh-ke-mun

Byl povolán do rady a pokárán britským velitelem

Náčelníkova odpověď - We-esh-coob, válečný náčelník Pillagerů

Odmítá se připojit k Britům

Jeho hořká odpověď na jejich posměch ze zbabělosti.

V celých Spojených státech panuje všeobecný dojem, že Odžibvejové jako kmen bojovali pod vlajkou Velké Británie během války v roce 1812. Není tomu tak; a jako fakt lze konstatovat, že z devíti tisíc, které tento kmen čítá na Hořejším jezeře a na Mississippi, není zmíněno více než jeden nebo dva válečníci, kteří se připojili k Britům. V Horní Kanadě je několik vesnic indiánů, kteří jsou někdy označováni jako Odžibvejové, ale spíše jsou to zbytky původních Algonkinů, kteří byli vždy v zájmu Britů a pomáhali jim v jejich válkách. Spojení mezi nimi a Odžibwayovými z Hořejšího jezera a Mississippi není příliš těsné, ačkoli mluví stejným jazykem a nazývají se příbuznými.

374

368 Kapitola XXXIV.

Obchod s kožešinami a jeho zástupci mezi Odžibveji od vzniku Severozápadní společnosti roku 1787 do roku 1834

[[#XXXIV-1|]] • [[#XXXIV-2|]]

Původ společnosti Northwest Fur Company

Oddělení jejich obchodu jsou v zemi Odžibvejů

Depo v Grand Portage

Výroční setkání partnerů

Jména původních partnerů

pane Alexi. McKenzie

Zakládá X. Y. Company a staví se proti Severozápadu

Obě společnosti spojují problémy

Opozice společnosti Hudson's Bay Co.

Krvavý boj mezi dvěma soupeřícími společnostmi

Northwest se sloučí do Hudson's Bay Co.

Jména jejich odžibvejských obchodníků

Astor's American Fur Co.

Množství jejich oblečení v roce 1818

Politika jejich obchodu

Jména jejich hlavních obchodníků

W.A. Aitkin

Lyman W. Warren

Jména, motivy a chování amerických obchodníků.

Mezi prvními obchodníky, kteří vytlačili svůj podnik do vesnic Odžibvejů u Hořejšího jezera, poté, co Francie postoupila Kanady Velké Británii, se jména Alexandra Henryho a Cadottů jeví jako nejnápadnější. Společnost Northwest Fur Company vznikla až v roce 1787. Vznikla takto: Tři nebo čtyři soupeřící obchodníci nebo malé společnosti vyrazily z Montrealu a Quebecu a umístily obchodní stanice na severním pobřeží Hořejšího jezera. ústí Pigeon River, proti kterému toku poslali oblečení do „Bois Fort“ a Muskego Ojibways a poté do Kenisteno a Assineboines z Rudé řeky. Rivalita mezi těmito různými obchodníky se stala extrémně hořkou a nakonec vyústila ve vraždu Waddona, který byl chladnokrevně zastřelen ve svém obchodním domě v Grand Portage. Toto rozhořčení přivedlo k rozumu nejrozumnější část obchodníků, kteří se okamžitě snažili své potíže kompromitovat a spojit své zájmy v jeden. Tyto snahy vyústily ve vytvoření Severozápadní společnosti, která se brzy stala tak bohatou a mocnou, že jí bylo na dlouhou dobu umožněno monopolizovat severský obchod s kožešinami a vypořádat se s nejmocnějšími a nejoblíbenějšími kombinacemi, které kapitalisté Velké Británie mohli přinést. proti nim.

384

378 Kapitola XXXV.

Události v letech 1818 až 1826

V roce 1818, Black Dog, válečný vůdce Pillagerů, pochoduje do země Dakota se skupinou šestnácti válečníků. • Zoufalý boj, ze kterého jen jeden Pillager unikne smrti

V roce 1818, Black Dog, válečný vůdce Pillagerů, pochoduje do země Dakota se skupinou šestnácti válečníků.

V roce 1824 jsou na břehu jezera Pepin zavražděni čtyři bílí muži válečnou stranou Odžibvejů

Neúspěšné pronásledování vrahů

Obchodníci je požadují z rukou svých náčelníků

Náčelník Lac du Flambeau předává tři vůdce prstenů do rukou Trumana A. Warrena

Hlavní vrah je zajištěn Wm. prázdniny

Jsou odvezeni do Mackinaw a uvězněni ve vězení, odkud se jim podaří uprchnout

Sjezd ve Fond du Lac v roce 1826 mezi komisaři ze strany Spojených států a Odžibwayů

Předměty z toho.

Několik let po uzavření poslední války mezi Velkou Británií a Spojenými státy se Odžibvejům nestala žádná událost dostatečně důležitá, aby si zasloužila záznam. Jejich válka pokračovala s Dakotami, ale nebyla vybojována žádná důležitá bitva, ani nebyly provedeny úderné činy udatnosti a mužnosti, jako je nalezení trvalého místa v příbězích a tradicích kmene, až do roku 1818, kdy vytrvalí Pillagerové znovu prohráli. vybraná skupina jejich nejstatečnějších válečníků.

393

387 Warren, 1853/ Historie Odžibvejů z pohledu záznamů obchodníků s kožešinami 395 Příloha A.

Totemický systém u lesních indiánů

Nejdůležitější rolí totemického systému byla ochrana genofondu, protože viditelné znaky rodové příslušnosti usnadňovaly mužům i ženám volbu životního partnera. Stejný totemický symbol neznámého mladíka či dívky totiž naznačoval možnou příbuzenskou vazbu, která by mohla vést ke vzniku genetické poruchy u potenciálního potomka.

Podobnou roli hrál v rámci evropského společenství v minulosti přídomek, ze kterého se vyvinulo příjmení. I ten býval spojený s erbem, který byl de fakto obdobou totemického symbolu. Ovšem to se týkalo jen šlechty. U prostého lidu genetické poruchy nikdo neřešil.

kolečko - muž trojůhelník - žena rovnítko - spojení z něhož vzešel potomek vodorovná čára spojující symboly shora - naznačuje sourozenecký vztah přeškrtnutý symbol - značí že osoba již zemřela

Existuje 6 způsobů přenášení členství v příbuzenské skupině,

1. Patrilineární – členství a vlastnictví zdrojů se přenáší výhradně po otcovské linii 2. Matrilineární – členství a vlastnictví zdrojů se přenáší výhradně po mateřské linii 3. Ambilineární – Některé zdroje se přenáší po otcovské a jiné po mateřské linii. Nicméně obě linie zůstávají odděleny. 4. Kognatické – Zdroje se přenáší (bilaterálně) jak po otcovském, tak po mateřské linii. 5. Paralelní – Muži předávají zdroje synům, matky dcerám. 6. Křížové, neboli alternující – Muži předávají zdroje dcerám a matky synům.

Systém příbuzenství u Anišinábů

Příbuzenské vztahy mezi Anišináby byly patrilineární. Tzn. že se dědila klanová příslušnost po otci, takže pokud nebyl otec Anišinábe, nepatřily mezi ně ani jeho děti, přestože měly indiánskou matku – to byl mimo jiné také případ Williama W. Warrena.

To rovněž vysvětluje i to, proč byly původně populačně velmi silné algonkinské kmeny během 17.­ až 20. století tak rychle zdecimovány. Řada mužů totiž zahynula dřív, než se stačila pomnožit a ti co zbyli nebyli schopni zplodit, uživit a vychovat do reprodukčního věku dostatek synů, na to aby je dokázali nahradit. Teoreticky by to bylo možné, pokud by jejich morální kodex umožňoval mnohoženství, jenže ani tak by neměli – za situace kdy do svých lovišť vpustili konkurenci z řad přistěhovalců – zdroje na to, aby mohli svoje ženy a děti uživit.

Jedinec z kmene Anišinábů z hlediska příbuzenství používal pro své nejbližší příbuzné následující terminologii:

dědeček (nimishoomis) babička (nookomis) otec (noos) matka (ningashi)

strýc, který je bratrem otce (nizhishenh) strýc, který je bratrem matky (ninooshenh) teta (ninooshenh) - matčina sestra, ale také ženy strýců (stryna a ujčena) bratranci - strýčenci a ujčenci (niikaanis) a sestřenice - strýčeny a ujčeny (niidigikoonh), zkrátka potomci strýců partneři tet co nepatří mezi strýce - tetec a posel (nindawemaa) potomci tet - tětěnci a tětěnice (niinimoshenh)

Systém příbuzenství u Irokézů

To Irokézové na tom byli populačně o mnoho lépe, přestože i jejich mužská populace během onoho období utrpěla značné ztráty. Jejich systém příbuzenství byl totiž matrilineární. Tzn. že klanová příslušnost potomka byla stejná jako u matky, takže bylo jedno kým byla irokézská žena oplodněna, protože svým potomkem tak jako tak posílila populaci svého klanu a tím i Ligu Irokézů. Díky tomu si dodnes, navzdory neustálému tlaku okolní civilizace, dokázali udržet svou autonomii.

Matrilinární systém Irokézů, díky tomu že připouští víc potenciálních zdrojů Y-chromozomu, také představuje výhodnější systém i z genetického hlediska, protože je významně snižuje riziko, že dojde k přenesení dědičné mutace, která by mohla vést k vývojové vadě, do další generace.

Z hlediska příbuzenství používal irokézský jedinec pro své nejbližší příbuzné následující terminologii:

Otcova sestra - teta; její děti bratranci (sestřenice)

Otcův bratr - otec; jeho děti bratr a setra

Matčina sestra - matka; její děti bratr a sestra

Matčin bratr - strýc; jeho děti bratranci (sestřenice)

Rozdělení společenských rolí mezi rody v rámci totemického systému Anišinábů

Jak naznačuje mýtus Anišinábů o tom, jak vznikaly jejich rody „když Země byla ještě nová”, na počátku jejich patrilineárního příbuzenství stála relativně malá skupina mužů, jejichž Y-chromozom jejich potomci dědí dodnes a s ním dědí i předpoklady pro výkon určitých činností. A totem každého jedince tak dával všem jasně na srozuměnou, k jaké činnosti je v rámci kmene předurčen.

Totemická zvířata algonkinů se totiž dělí do následujících 5 skupin, jejichž algonkinské pojmenování odráží to, pro jaký obor činnosti mají jejich členové vrozené předpoklady.

Jsou to činnosti, které přispívají ku všeobecnému prospěchu kmenového společenství, proto bylo tohle předurčení všemi bez sebemenších výhrad akceptováno.

Nelze vyloučit, že v minulosti existovalo rodů, které do první poloviny 19. století vymřely „po meči” více. Následující přehled uvádí jen ty, o kterých zůstala zachována alespoň nějaká písemná zmínka. (Poznamenal Keny)

Rody předurčené pro hospodářskou činnost

[bɪmaːwɪdaːsːɪ] Bimaawidaasi 'Carrier' = Amik(we) 'Beaver'

Dárci života ­– Alg. výraz bimádivási (Bimaawidaasi) doslova znamená „ty co shání živobytí”

Hlavním úkol: Vyhledávání zdrojů potravy, lov a sběr.

• Podskupina kopytnatců ("Hooves"):
  • Sobí ocásky - Moozwaanowe (ang. "Little" Moose-tail)
  • Sobíci - Moozens též Moozoons či Moozonii (ang. Little Moose)
  • Sobi - Mooz (ang. Moose)
  • Karibů - Adik (ang. Caribou) — The Adik totem is common among the Ojibwa and north of Lake Superior. A prominent family from this doodem from the Grand Portage area relocated to La Pointe and produced the chiefs Mamongazeda and Waubojeeg. Later members of this branch became leaders at Sault Ste. Marie.
  • Jelenci - Waawaashkeshi (ang. Deer též White-Tailed Deer)
  • Losi - Mishewe (ang. Elk)
    • Jeleni - Omashkooz (ang. Stag též Red-Tailed Deer)
    • Wapiti Eshkan (ang. Antler též Wapiti)
  • Bizoni - Bizhiki (ang. Bison též Buffalo)
• Podskupina tlapičkovitých (ang. "Little Paws"):
  • Kuny - Waabizheshi (eng Marten)
  • Bobři - Amik(waa) (ang. Beaver)
  • Ondatry - Wazhashk (ang. Muskrat)
  • Ursoni - Gaag (ang. Porcupine)
  • Mývali - Esiban (eng Raccoon)
  • Králíci - Waabooz(oo) (eng- Rabbit)
  • Minkové (Norci) - Zhaangweshi (ang. Mink)
  • Lišky - Waagoshiinh (ang. Fox)
  • Skunkové - Zhigaag (ang. Skunk)
  • Veverky - Asanagoo (ang. Squirrel)

Rody předučené pro intelektuální činnosti

[gɪːʃːkːɪʒɪqwən] Giishkizhigwan 'Cut-tail' = Maanameg 'Catfish'

Algonkinský výraz gíškižikvan (Giishkizhigwan) doslova znamená „ty co něco tvoří”. Výraz gashkitchigan podle Baragova slovníku představuje vše co je takovou činnosí získané.

Hlavní úkol: Zajištění vzdělávání v rámci společenství a léčba nemocí interních a duševních.

• Podkupina ryb Giigoonh též Namens (ang. Fish)
  • Sumečci - Wawaazisii or Owaazisii (ang. Bullhead)
  • Sumci - Maanameg (ang. Catfish)
  • Síhy - Adikameg (ang. Whitefish)
  • Pakaprovci - Namebin(aa) (ang. Sucker)
  • Jeseteři - Numaii or Maame (ang. Sturgeon)
  • Štiky - Kinoje (B.) Ginoozhe (ang. Esox též Pike)
• Podskupina želv
  • Kajmanky - Mâkinak (B.) Mikinaak (ang. Snapping turtle)
  • Želvy bahenní - Mishiké (B.) Mishiikenh (ang. Mud turtle)
  • Želvy malované - Miskwâdéssi (B.) Miskwaadesi (ang. Painted turtle)
• Podskupina Hadi - Ginebig (ang. Snake)
  • Užovky - Omazaandamo (ang. Black snake)
  • Chřestýši - Jishigwe (B.) Midewewe též Ozhiishiigwe, Achiigoue či Zhiishiigwaan (v překladu „chřestidlo - angl. Rattle”) (ang. Rattle snake)
• Žáby - Omakakii (ang. Frog)
• Vydry - Nigig (ang. Otter)
• Vodní duchové - Nibiinaabe (ang. Merman)
• Raci - Ajageshi (B.) Ashaageshiinh (ang. Crab)

Rody předurčené k zajištění bezpečnosti

[noːkeː] Nooke 'Tender' = Makwa 'Bear'

Algonkinský výraz nóké (Nooke) doslova znamená „změkčovat”. Vzhledem k tomu, že jsou v rámci této skupiny totemů seskupeni zástupci šelem, se tedy lze domnívat, že jejich úkolem je působit na okolní kmeny takovým způsobem „změkly” natolik, aby jnepředstavovaly pro algonkinské společenství žádnou hrozbu.

Hlavní úkol: Obrana společenství a chirurgická léčba zlomenin a jiných zranění utržených v rámci bojové činnosti.

• Medvědi - Makwa (Bear)
  • Medvědí lebky - Makoshtigwaan (ang. Bear-skull)
  • Medvědí tlapy - Nookezid (ang. Tender-foot)
  • Medvědí játra - Makokon (ang. Bear's Liver)
  • Medvědí krev - Miskwaa'aa (ang. Blood)
  • Baribalové - Waabishki-makwa (ang. American black bear)
  • Grizzlyové - Mishimakwa (ang. Grizzly bear)
• Rysové - Bizhiw (ang. Lynx)
• Vlci - Ma'iingan též Mawii'aa(ang. Wolf)

Rody předurčené k diplomatické činnosti

[bəsːweːnaːʒɪ] Baswenaazhi 'Echo-maker' = Ajijaak(we) 'Crane'

Algonkinský výraz bassuenáži (Baswenaazhi) doslova znamená „ty co vyvolávají ozvěnu”. Jde o uřvané ptáky, co svými hlasitými výkřiky, které vrací „ozvěna” (passwéwe dle Baragova slovníku), o sobě dávají vědět. Typickým představitelem téhle skupiny ptáků jsou jeřábi.

Hlavní úkol: Vyjednávání s okolními skupinami (diplomacie).

• Podskupina dravých (hromových) ptáků - Binesi (ang. Thunderbird)
  • Jeřábi - Ajijaak (ang. Crane též Thunder)
    • Vlaštovky - Nesawaakwaad (ang. Forked tree)
  • Volavky - Ashagi (ang. Heron)
  • Káňata - Gekek (ang. Hawk)
  • Orli bělohlaví - Omigizi(we) (ang. Bald eagle)
    • Ořešníci - Mitigomizh (ang. White oak též Nutcracker)
    • Čečetky - Wiigwaas (ang. Birch barktéž Arctic redpoll)
  • Orli skalní - Giniw (ang. Golden eagle)
  • Krahujci - Bibiigiwizens (ang. Sparrowhawk)
  • Jestřábi (též Černí sokoli) - Makade-gekek(we) (ang. Black hawk)

Rody předučené k řešením interních záležitostí společenství

[beːmaːŋgɪk] Bemaangik 'Pass-by Sounder' = Owewe 'Wild goose'

Algonkinský výraz bémángik (Bemaangik) doslova znamená „ty co následují”. Výraz bemaang dle Baragova slovníku znamená „sledovat cestě”. Typickým představitelem této skupiny jsou husy sněžné, kterým pomáhá jejich typické kejhání při orientaci, když letí v hejnu.

Hlavní úkol: Řešení vnitřních sporů (justoce) a dohled nad dodržováním pravidel v rámci společenství.

• Podskupina ptáků Bineshiinh (ang. Bird)
  • Kachny - Aan'aawenh, Aa'aawenh či Aa'aawe (ang. Pintail) (Oj)
  • Husy sněžné - Owewe (ang. Snow goose, Wild goose či též Swan)
  • Dropi - Bine (ang. Partridge, také Turkey) případně Aagask (ang. Grouse) (Oj, Po)
  • Husy kanadské - Nika (ang. Canada goose) (Ms, Oj)
  • Potáplice - Maang (ang. Loon) (Al, Oj, Od, Po)
  • Kachny černé - Jishib (B.) (Makade)Zhiishiib (ang. American Black duck) (Oj)
  • Racci - Gayaashk (ang. Gull) (Oj, Od)
  • Sluky - Jiwiiskwiiskiwe (ang. Snipe) (Oj)
  • Bukači - Omooshka'oozi (ang. Bittern) (Oj)
  • Pelikáni - Zhedeg (ang. Pelican)
  • Ledňáčci - Ogiishkimanisii (ang. Kingfisher) (Al, Oj)
  • Vrány - Aandeg (ang. Crow) (Po)
  • Havrani - Gaagaagishiinh (ang. Raven)
  • Holubi - Omiimii (ang. Pigeon) (Ms)
  • Straky - Apishi-gaagaagi (ang. Magpie) (Ms)

---