Severoameričtí indiáni a jejich role ve woodcrafterském hnutí

Z thewoodcraft.org
Stránka byla naposledy editována 27.6.2023


Je historickým paradoxem, že v Severní Americe i na starém kontinentu, v evropských zemích, probouzely sympatie dospívajících bělochů k indiánům knihy Jamese Fenimora Coopera – účelové lži, poplatné době. J. F. Cooper sice čerpal ze skutečnosti, ovšem fakta zcela záměrně překroutil takovým způsobem, aby ve čtenáři vyvolávaly antipatie nejenom vůči Francouzům a jejich spojencům Huronům, ale také vůči Irokézům. A také mu podsunul názor, že ušlechtilí indiáni, co byli hodni obdivu, již vymřeli.

Jeho knihy staly základem mytologie amerického národa, který se zrodil z pestré směsi evropských přistěhovalců během 18. století. Národa, který považoval genocidu indiánů za přirozený a nevyhnutelný proces vymírání evolučně neúspěšné rasy. Všimněte si, že hlavním hrdinou Cooperovy knihy Poslední Mohykán není žádný indián, ale bílý zálesák Natty Bumppo, zvaný Sokolí oko (angl. Hawk-eye) či též Kožená punčocha (angl. Lether-stocking), kterému dělají indiáni pouhé „křoví” – Jeho věrný přítel, dle popisu v knize ovšem bezcitný vrah, Čingačgúk (angl. Chingachgook) i jeho syn Unkas (angl. Uncas), jehož rituální pohřeb je dramatickou tečkou Cooperova románu.

Ernest Thompson Seton, pokud chtěl ukázat indiána jako ideální vzor hodný následování, proto musel napsat vlastní román, historicky posazený víceméně do stejného období. I tam je hlavním hrdinou běloch – osiřelý chlapec Rolf Kittering, kterého se ujme indián Quonab, kterému bílí kolonisté vyvraždili celý jeho kmen. I on se s Rolfem zapojí jako zvěd do války, ale na rozdíl od Cooperova Čingačgúka se v zabíjení nevyžívá. Quonab je především dobrý lovec a citlivý učitel, který si byl dobře vědom, že nejsou všichni lidé stejní a pomsta není řešení.

Na rozdíl od Coopera, který dal do protikladu k čestným Mohykánům zákeřné Irokéze, Seton proti sobě postavil ušlechtilého Quonaba a surového, věčně opilého bělocha – Rolfova strýce. I on vycházel ze skutečných událostí a než začal psát knihu Rolf in the woods, strávil mnoho hodin důkladným studiem knih a historických dokumentů, které se zabývaly historií místa kde žil neboť tam také svůj příběh zasadil.


Setonovy zdroje

Nevím zda Seton holdoval i beletrii, ale vždy ho zajímala fakta. Bohužel nemáme podrobný soupis jeho knihovny. Proto se můžeme jen domnívat které knihy použil jako zdroj informací. Některé zdroj uvedl, ale u jiných to nepovažoval za nutné.

Je víc než jisté, že k tvorbě indiánských názvů mistrovství v roce 1912 použil slovníky a mluvnici biskupa Fredericka Baragy (Baraga, 1880). Zajímavé je, že ho v polovině 20.let již zřejmě neměl k dispozici, protože použil pro doplnění nových názvů mistrovství – kupř. Watutka, "novější" anglicko-lakotský slovník Johna P. Williamsona z r.1886 (Williamson, 1886).

Knihy, které vycházely do roku 1918 a před víc nebyly dlouhé roky dostupné.

Původ indiánů z východního pobřeží Severní Ameriky

Vzhledem ke kulturním rozdílům mezi domorodci amerického kontinentu, vznikla o původu jeho obyvatel v minulosti celá řada teorií. Dnes už se bere za prokázané, že mezi lety 24 – 14,5 tisíce let před naším letopočtem, přecházely z Euroasijského kontinentu skupiny lovců, které postupně osídlily celý americký kontinent.[1]

Významný antropolog českého původu Aleš Hrdlička, uvedl ve svém článku The peopling of Asia, publikovaném v březnu 1922, tři zákony jimiž se se řídí lidská migrace:[2]

  1. Pohyb ve směru nejmenšího odporu.
  2. Pohyb ve směru největších slibností, zvláště co se týká potravy či příznivého podnebí.
  3. Pohyb vyvolaný tlakem. A to buď vnitřním (způsobeným hladem, epidemií, či ze strany některých lidí), nebo vnějším kdy je skupina donucena k pohybu jinou skupinou.

Předpokládá se, že první skupiny, které začaly přicházet po zmíněném pevninském mostě asi 25 tisíc let př.n.l. byly postupně vytlačovány nově příchozími skupinami do okrajových částí kontinentu – na východní pobřeží a dolů až do Ohňové země.[3]

Tzv. „pevninský most”, po kterém přecházely z Asie osamělé tlupy lovců, vznikl v důsledku ochlazení, při kterém se na severní a jižní polokouli uložilo velké množství vody z oceánů v podobě sněhu a ledu. Úbytek vody způsobil celosvětový pokles mořské hladiny – podle výpočtů údajně až o 120 metrů oproti současnému stavu[4], a v důsledku toho se z moře vybnořila řada ostrovů, mimo jiné i pásmu Aleutských ostrovů, po kterých mohla postupovat migrace rybářských kmenů. A ojedinělé lovecké skupiny tehdy mohly přejít po zasněženém ledovci i z Evropy.

Ovšem po oteplení hladina moře opět stoupla a po rozpuštění ledovce, kterým byla přemostěna Beringova úžin již další vývoj na Americkém kontinentě probíhal víceméně nezávisle.

Ke vzniku „pevninského mostu” došlo opět kolem roku 16 tisíc let př.n.l., kdy po něm měli přejít skupiny, které osídlily východní pobřeží Severní Ameriky, a pak zhruba kolem roku 14 tisíc let př.n.l., kdy po něm přecházely kmeny, které pak osídlily oblast Jižní Ameriky. Asi 5 tisíc let př.n.l. opět zaniknul, ale po arktickém ledu dál přecházely do severní oblasti Ameriky a Grónska skupiny Eskymáků. Nicméně lze předpokládat že migrace skrz „pevninský most” ustala dřív, než došlo k jeho zániku. Jednoduše proto, že nebylo kam jít – všude už někdo byl.

Od té doby se zemi vystřídalo jen něco málo přes 500 generací,[5] což je z evolučního hlediska pouhý okamžik, takže z genetického hlediska byly rozdíly mezi indiány a „objeviteli” nového kontinentu jen minimální. Zato kulturní rozdíly byly obrovské.

Lodě – základ obchodu

Oblasti, ve kterých se odehrávaly ty nejzásadnější objevy které táhly kupředu technologický pokrok lidstva, byly poměrně malé. Šlo o naleziště pazourků, obsidiánu a jiných kamenů, využitelných coby výchozí surovina pro výrobu zbraní a nástrojů, kde musela být zároveň hojnost potravy, protože bez ní nebyla dlouhodobá koncentrace lidí na jednom místě možná.

Ideálním místem byly říční brody. Pokud byl proud silný, nemuseli obyvatelé sídliště ani lovit. Stačilo jim sbírat utopené slabší kusy. Ale proč spoléhat na náhodu, když lze pomocí harpuny vržené z lodi zranit a utopit libovolný kus aniž by hrozilo, že ho proud řeky někam odnese. A v řece byly také ryby, které bylo možné chytat do vrší.

Řeka však nebyla jen zdrojem potravy. Byla to i obchodní cesta, po které na svých lodích připlouvali obchodníci, aby výhodně vyměnili místní zboží za jiné. Po souši bylo cestování prakticky nemožné. Teprve domestikace velkých zvířat a vynález kola vytvořily předpoklady k tomu, aby se původně osamělá sídliště postupně propojila sítí vyježděných obchodních cest.

Ovšem proces domestikace velkých zvířat začal až počátkem 3 tisíciletí před naším letopočtem v oblasti rozlehlých stepí.[6] Nejstarší doly na měděnou rudu v oblasti panonské nížiny a na tureckém poloostrově se objevily zhruba 3,5 tisíce let př.n.l. ovšem koně se do těch míst dostaly až o 7 století později. V době, kdy byly kovové nástroje již zcela běžné. Objev výroby kovů z rud, který nepochybně v lokálním měřítku poskytoval určitou evoluční výhodu, nebyl tedy tak zásadní, jak bychom se mohli domnívat. Ostatně, dokazuje to i technologická úroveň, jaké dosáhly indiánské „říše”, které výrobu kovů neznaly vůbec.

Kukuřice

Také v Americe začala vznikat sídliště s vysokou koncentrací obyvatel tam, kde byl dostatek potravy a základních surovin k výrobě nástrojů. Nejstarší datované archeologické nálezy ze Střední Ameriky pochází z roku 21800 př.n.l. Je to sopečná oblast a tzv. „sopečné sklo” – obsidián, lze štípat stejně dobře, jako pazourek. Zhruba 8 tisíc let př.n.l. se usedlé skupiny začaly věnovat zemědělství. V této oblasti se dodnes vyskytuje několik druhů trav, které se souhrně nazývají teosinta, co plodí semena přisedlá na klasu, a z nich bylo vyšlechtěno hned několik druhů kukuřice, která umožnila vznik, nejstarších civilizací amerického kontinentu.

Nejstarší známou kulturou Střední Ameriky, která po sobě zanechala psané nápisy, byli Olmékové. Jejichž říše vznikla zhruba 1200 let př.n.l. Ovšem písmo není dodnes rozluštěno a jejich říše zanikla někdy kolem roku 400 př.n.l., pravděpodobně kvůli dlouhodobému období sucha.

Aztékové, jejichž říši rozvrátili Španělé roku 1521 jako první, vytvořili svou konfederaci městských států poměrně nedávno, až roku 1428.[7] Inkové které zahubila hrabivost Španělů o 12 let později (1533), začali expandovat na pacifické straně Jižní Ameriky roku 1200.

Jejich místo nich obsadili Mayové, kteří od nich převzali i znalost písma a výroby papíru. Díky tomu, že se během druhé poloviny 20. století podařilo jejich písmo rozluštit[8], máme k dispozici seznam jejich vládců od roku 90 až do roku 1524[9]

</ref> V té době již lovecké skupiny odtáhly z této oblasti za zvěří, která se po roce 7 tisíc let př.n.l. kdy ledovec kvůli celkovému oteplení začal ustupovat, začala přesouvat na nové pastviny.

Liga irokézů, která přijala demokratický systém řízení, byla založena v místech kde bylo naleziště pazourku. A když se podíváme, jak velké území měla pod kontrolou, je zřejmé, že teritoriální limity společnosti, která neznala žádný jiný dopravní prostředek než vlastní nohy, byly dané tím, jak velkou vzdálenost je schopen jeden člověk obejít za jeden den.

Domestikace velkých zvířat a její vliv na velikost teritoria

Stejně tomu bylo na Evropském kontinentu, než se objevily koně a jiná tažná zvířata, která umožnila transport zboží po souši. Ovšem kůň, díky tomu že dokáže na kratší vzdálenost běžet 10x rychleji než člověk, zlepšil hlavně možnost komunikace. A tím pádem bylo možné udržet kontrolu nad větším územím.

Revoluce v zemědělské produkci starého kontinentu

Snad největším přínos z plaveb do zámoří, měli evropští zemědělci. Ovšem na severoamerickém kontinentu tahle „revoluce”, která v průběhu 16. a 17. století změnila jídelníček celých národů, proběhla až mnohem později.

Například brambory, které pochází z jižní Ameriky na severu, neznali. S jejich pěstováním v USA začali až kolem roku 1850 imigranti z Irska. Ale jejich pěstování se moc neujalo, protože bylo výnosnější pěstovat jiné plodiny. Lacinější bylo dovážet na lodích přebytky z Evropy.[10]

Základní složkou potravy indiánských kmenů bylo maso. U čistě loveckých kmenů, co táhly za zvěří, bylo zemědělství předem vyloučeno. Polousedlé kmeny znaly a pěstovaly kukuřici, ale takovým způsobem, že na jaře zaseli a vraceli se až na sklizeň. Algonkinské kmeny z oblasti velkých jezer sklízely divokou rýži, kterou de facto seli při sklizni. Jen velké, usedlé kmeny měly nedaleko sídlišť rozlehlá kukuřičná pole.

První kolonisté z Evropy se naučili pěstovat kukuřici od nich. V Evropě se pěstovaly hlavně obilniny,[11] luštěniny[12] a řepa. Jen malá část polí byla vyhrazena pro pěstování lnu a konopí.[13]

I když se učenci střední Evropy s plodinami střední a jižní Ameriky seznámili poměrně záhy,[14] trvalo téměř 100 let, než se začaly pěstovat ve velkém.

Nejdřív se ujalo, pěstování kukuřice. Během druhé poloviny 16. století to již byla všeobecně známá a pěstovaná zemědělská plodina,[15] ale jako krmivo pro hospodářská zvířata. Na chleba se nehodila.[16] Kukuřičná zrna neobsahují lepek, který je důležitý pro to aby těsto zkvasilo. A v severnějších oblastech měla problém dozrát. Ale ve středomoří se polenta, vyrobená z kukuřičné mouky stala nezbytnou součástí stravy.

Pěstování brambor

Brambory se začaly šířit Evropou ve stejnou dobu jako kukuřice. Ale zpočátku se pěstovaly pouze jako okrasná rostlina, protože nebylo jasné, co se vlastně jí. Celá rostlina totiž obsahuje jedovatý solanin, kterým se brání před škůdci. Tvoří se hlavně v nati, která je vystavena působení světla a koncentruje v plodech, které připomínají rajčata. Nejméně ho obsahuje dužina hlíz, které jsou ukryté v zemi.[17][18]

I brambory se zpočátku pěstovaly výhradně jako krmivo pro dobytek. Ale měly několik výhod, které vedly k tomu, že je nakonec evropané začali jíst ve velkém.

  • Na stejné ploše se brambor rodilo dvakrát víc než obilí.
  • Při sklizni nehrálo počasí tak velkou roli jako u obilí.
  • Navíc se daly vykopávat průběžně.
  • A po vykopání až do okamžiku spotřeby už nevyžadovaly žádné další zpracování. Stačilo zajistit optimální skladovací podmínky (temno a chlad) a vydržely až do jara. Pak se použily pro novou sadbu, a co zbylo zkrmil dobytek, aby bylo místo pro novou úrodu.

Tyhle výhody si uvědomil pruský král Fridrich II., který potřeboval krmit početnou armádu. Takže v Prusku se začaly ve velkém pěstovat již od roku 1740. Od 70. let 18. století je začali ve velkém pěstovat irové.[19]

Tehdy postihla neúroda Rakousko a erár Marie Terezie nakrmil hladovějící lid právě bramborami z Pruska. A od té doby, až do 1. světové války, patřily země sjednoceného Německa a Rakousko-Uherské monarchie mezi největší producenty brambor na světě.

První kontakty

V Americe existovala organizovaná společenství kmenů dávno před příchodem evropanů, do dnešních dnů přežila jen Liga irokézů.

1609 – osudová šarvátka

3. července 1608 Francouzi založili poblíž huronské vesnice Stadacon, obchodní stanici, která dostala jméno Quebec. Její správce, Samuel Champlain (1567–1637), dostal od francouzského krále monopol na obchod s kožešimami. S okolními indiány, Hurony a Algonkiny, se rychle spřátelil protože s nimi měnil kožešiny za věci, které jim usnadňovaly život v divočině, jehly, šídla, nože, sekery, kotlíky, aj.

Huroni byli také irokézským kmenem, ale protože měli svoje sídla byla na druhém břehu jezera Onondaga (Erie), netrpěli mezikmenovými spory, jako kmeny, které se pak spojily do Ligy irokézů. A je docela dobře možné, že to byly loupeživé nájezdy Huronů, co přimělo ostatní irokézské kmeny k tomu, aby se spojily.

Ostatně idea Ligy irokézů byla hlavy jejich soukmenovce, Deganawidy, který byl terčem posměchu, protože se je snažil marně přesvědčit, že by bylo výhodnější se s okolními kmeny spojit, než je neustále napadat. Podle legendy byl synem panenské matky, které se před jeho narození zjevil ve snu posel, který jí sdělil jaké má dostat jméno a také to, že až dospěje má odejít k lidu pazourků (Mohawkové), kde se setká s mužem se kterým v zemi mnoha pahorků (sídliště Onondagů) zasadí Strom velkého míru. A tak se i pravděpodobně 22. srpna 1142 stalo.

Spojené irokézské kmeny zpacifikovaly okolní kmeny a vytvořily kolem sebe ochranné pásmo, které sahalo až po Hochelagu, opevněnou osadu na řece sv. Vavřince, kterou při své druhé cestě do Ameriky navštívil Jacques Cartier (2. října 1535), který své výzkumy prováděl ve službách francouzského krále.

Champlain měl k dispozici palné zbraně a Huroni, pro které představovala Liga irokézů konkurenci, v tom viděli příležitost, jak je od břehů řeky sv. Vavřince vytlačit. Proto ho na jaře 1608 požádali, aby s nimi táhnul proti jejich odvěkým rivalům. Champlain netušil, jak dalekosáhlé následky jeho účast bude mít.

Půtka se odehrála na březích Champlainova jezera. Champlain, který šel v čele svým výstřelem z muškety zabil dva irokézské bojovníky najednou. Irokézové sice byli zaskočení, ale na útěk se dali až když vypálili i dva Champlainovi společníci.

Z Champlainovy strany byla osudová chyba, že se nedržel stranou, protože tím narušil křehkou rovnováhu v oblasti. Irokézové Francouzům nikdy nezapomněli, že se angažovali na straně Huronů a od té doby považovali za nepřátele i jejich spojence z řad algonkinských kmenů.

Irokézská liga a její zákony, byla důležitým elementem pro zachování míru v této oblasti, neboť patřila do ochraného pásu kolem jejich území. Irokézové byli zemědělci, stejně jako kolonisté. Měli stálá sídla a hlavní složkou jejich potravy byla kukuřice. Neznali ovšem chov dobytka, takže pro přísun maso byl nezbytný i lov. Nemohli riskovat, že některý z okolních kmenů zneužije nepřítomnosti lovců k tomu aby napadnul a jejich osadu a ty co by napadení přežili odvlekl někam pryč.

Proto měli jasně daná pravidla války a míru, v duchu hesla třikrát a dost. Náčelník, který ani na třetí výzvu nepřijal podmínky Ligy velkého míru byl na místě zabit a zbytek jeho kmene dostal na výběr. Jasně daná pravidla přijmout, nebo táhnout pryč.

Champlain netušil, jak velký počet bojovníků jsou Irokézové schopni mobilizovat.

Jisté je, že indiáni, kteří znali pouze jediné domestikované zvíře – psa, nebyli schopni silou ovládnout větší území, než jaké je člověk schopen obejít za jeden den. Čistě z praktických důvodů tedy nemohlo být teritorium jednoho kmene větší než 20 km v průměru max.

Nebylo ovšem v silách jednoho kmene aby se ubránil všem sousedům. Pokud tedy chtěl nějaký kmen v klidu žít, byl nucen udržovat přátelské vztahy s okolními kmeny. A tak začaly vznikat první kmenové svazy.

proti o neustály který zakotvil role jednotlivých kmenů do nepsané ústavy Ligy hned při jejím založení Ligy. Žáden z okolních indiánských kmenů nebyl schopen Ligu porazit, protože na území pod vlivem Ligy žily jenom kmeny, které akceptovaly vůdčí roli Irokézů. Kdo ji odmítnul akceptovat, byl zabit.

  • Od severu tvořilo přirozenou hranici jejich území jezero Ontario.
  • U východní hranice, tvořené řekou Hudson a Champlainovo jezero, žily kmeny na které dohlíželi Mohawkové.
  • A západní hranici hlídali pro změnu Senekové.
  • Ani jednomu z těchto kmenů nehrozilo, že by je zaskočil nepřítel tím, že by jim nečekaně vpadnul do zad.
  • A v případě vzpoury či napadení mohli počítat s tím, že jim nejpozději do 8 dní dojdou posily i od nejvzdálenějších kmenů.

Založení Ligy velkého míru

Podle archeologů došlo ke sjednocení irokézských kmenů někdy na přelomu 14. a 15. století.[20] Iniciátorem byl Deganawidah[21], který vyhledal obávaného válečníka Hiawathu, ze kterého měl každý strach, kterému namluvil, že je poslem Velkého ducha, který má za úkol sjednotit všechny irokéze. [22] Na důkaz přátelství mu předal tři wampumové šňůry[23] A o pravdivosti jeho slov mělo Hiawathu údajně přesvědčit zatmnění slunce, ke kterému došlo při tomto setkání. Jeho poselství[24] rozhodně na Hiawathu udělalo tak silný dojem, že se k němu přidal a společně pak navštívili další irokézské kmeny, které Hiawatha vyzval, aby zanechali vzájemných půtek a do budoucna řešili vzájemné spory prostřednictvím volených zástupců na sněmu.

Vyslyšelo je pět kmenů: Senekové, Kajugové, Onondagové, Oneidové a Mohawkové. A vytvořily Irokézskou ligu – Hau-de-no-saue. Tím, že svou agresi začali vybíjet vůči okolním kmenům, preventivně odrazovali případné nájezdníky čímž zajistili do budoucna vlastní prosperitu, jelikož ti co zůstali doma mohli nerušeně obdělávat kukuřičná pole.

Alkohol – zkáza indiánů

Champlain uplácel náčelníky algonkinských kmenů četnými dary, ovšem ti měli největší zájem o alkohol. Neuměli vyrobit, ale jakmile poznali jeho účinky, byl soudek s alkoholem dar, který nedokázali odmítnout, protože to byl jedinečný prostředek, jakým se snadno a rychle mohli dostat do světa duchů. K dosažení opilosti jim stačilo velmi málo, protože jejich organismus, na jeho požívání nebyl zvyklý. Jenže pod jeho vlivem ztráceli zábrany a vznikaly konflikty, které vedly k novým, mezikmenovým válkám.

Jejich svět se ocitnul na počátku rozkladu. Od pobřeží se tlačili kolonisté, a ze západu na ně útočili Irokézové ze západu. Útočili na ně ze západu tak významně přispěli k tomu, že se uvolnila další půda pro nové přistěhovalce z Evropy.

Americký antropolog, John P. Jeffries ve své knize z roku 1869 otevřeně přiznává, že by Nová Anglie nebyla nikdy osídlena kolonisty, kdyby algonkinské kmeny nebyly oslabeny bojem s Ligou irokézů.[25]

1618 - Holanďané v údolí řeky Hudson (Albany)

Je historicky doloženo, že oblast která se roku 1664 stala New Yorkem, navštívil roku 1524 florentský objevitel Giovanni da Verrazzano, který plul ve službách francouzského krále Františka I. Ale je vysoce pravděpodobné, že ojedinělé přeplavby Atlantiku, ať již dobrovolné či nedobrovolné, proběhly už dříve. Jisté je že francouzští obchodníci zajížděli na svých plavidlech proti proudu řeky Hudson, až do míst kde je dnes město Albany, již před rokem 1540. Jenže právě zde začínalo území irokézského kmene Mohawků. Takže po konfliktu roku 1609 měli francouzští obchodníci utrum.

Jejich místo okamžitě zaujala holandská Východoindická společnost, která do téže oblasti vyslala v témže roku angličana Henry Hudsona, aby zjistil zda-li, by se dalo tudy proplout do Číny.

Svou první obchodní stanici, Fort Nassau (dnešní Port of Albany), založili holanďané o pět let později. A roku 1618 založili pevnost Orange – dnešní Albany.

Na jaře se v Čechách setkali zástupci evangelických stavů, které dlouhodobě štvalo nedodržování tzv. Rudolfova majestátu ze strany katolických Habsburků. Vzrušené emoce vedly k tomu, že 23.5.1618 vyházeli z oken pražského hradu královské úředníky, což Ferdinand II. využil jako záminku k tažení proti evangelíkům. Konflikt vyvrcholil bitvou na Bílé Hoře u Prahy kde byli protestanté poraženi a následující represálie vyhnaly do zámoří první politické uprchlíky.

Roku 1624 se v pevnosti Orange usídlilo prvních 18 rodin holandských kolonistů.

V té době již vznikaly na březích Hudsonu první samoty. Soudí se, že v důsledku kontaktu s posádkami evropských lodí vypukly mezi domorodci epidemie, které během 16. století zdecimovaly populace kmenů na pobřeží. To nepochybně přispělo ke zvýšení stavů lovné zvěře, takže se prvním kolonistům, co na holandských lodích prchali z Evropy musela Amerika jevit jako ráj.

Irokézům, ani ostatním kmenům holandští osadníci nepřekáželi. Spíš naopak. Své osady zakládali na území, kde žily nemocemi zdecimované kmeny lovců, pro které to mělo pozitivní efekt. Protože neznali chov dobytka, závisel jejich přísun masa na množství zvěře v blízkém okolí jejich sídel. Tím, že kolonisté káceli a vypalovali les, aby mohli zasít obilí na další rok, ztrácela zvěř svá přirozená útočiště, a byla nucena jít dál do lesů, blíž k indiánským osadám.

Kolonistům nevadilo, že divoká zvěř opouští jejich kraj. Dobytek měl pro ně mnohem větší cenu a užitek. Spásáním trávy na starých polích omezoval šíření plevele a svým trusem zajišťoval rychlejší regeneraci půdy. S masem také problém neměli. Aby měly krávy mléko, musely mít telata a těch bylo potřeba se po narození zbavit. Cenu měly pouze jalovice a pro zajištění chovu stačil pouze jeden býk. Z mladých býků byl užitek jen přes léto kdy se mohli pást, a na podzim je poráželi, aby neujídali přes zimu seno dojnicím.

Díky kolonistům tak měli indiáni hojnost lovné zvěře a nedocházelo ke střetu zájmů. Mírumilovní kolonisté, kteří zažili na vlastní kůži nenávist a pronásledování ze strany katolíků, usilovali o dobré vztahy, které přetrvaly dlouhé roky. Nikoho tehdy nenapadlo, že indiány tohle přátelství, stáhne do záhuby.

Roku 1626 koupili osadníci od indiánů, za zboží v hodnotě 26 guldenů[26] ostrov Manhattan, kde založili město Nový Amsterdam.

Války na evropském kontinentu mezitím zachvátily další země. A pokračovaly až do roku 1644, kdy byl uzavřen Vestfálský mír.

Roku 1649 Liga irokézů, zásobovaná holanďany zmasakrovala Hurony a jejich algonkinské spojence podporované katolickými francouzi vytlačila na západě až do oblasti dnešního státu Michigan (1680).

1620 - otcové poutníci (Plymouth)

Na východním pobřeží, v místech kde přistáli „otcové poutníci”, aby zde založili osadu Plymouth, bylo území Pokenoků, známých též pod jménem „Wampanoagové”. Byl to svaz několika kmenů, v jehož čele stál v té době Ousamequin (~1581 – 1661), všeobecně respektovaný náčelník s titulem „massasoit” (neboli „velký vůdce”, či též „velký sačem”). Zpočátku si nově příchozí ignorovali, protože byli zaměstnáni válkou se sousedními Narragansety. A nelze vyloučit, že neštovice, které vyhubily celý kmen Patuxet, který obýval pobřeží, k nim zavlekli právě nově příchozí.

První, kdo je navštívil byl Samoset (~1590 – ~1653), sagamor kmene Abenaki, který byl 16.3.1621 na cestě k Pokenokům. Přítomnost bělochů v něm pravděpodobně vyvolala vzpomínky na příjemně strávené chvíle, protože strávil nějaký čas předtím s anglickými rybáři na pobřeží ostrova Monhegan v zálivu Maine, od kterých pochytil také základy anglické konverzace. Změnil tedy cíl cesty, zašel k nim, pozdravil je a hned se zeptal, zda sebou nemají nějaké pivo. Probendil s nimi noc a druhý den pokračoval v cestě k Pokenokům.

Tam poreferoval o nově příchozích a vylíčil Pokenokům jaké výhody to pro ně může mít. V té době už indiáni nepochybně znali ocelové nože bělochů, ale sami je vyrábět neuměli, takže osada na pobřeží, kam by připlouvaly obchodní lodě s evropským zbožím by pro ně byla terno.

V doprovodu několika dalších indiánů pak vyrazil 21.3.1621 opět za kolonisty, aby s nimi směnil nějaké jelení kůže, ale byl překvapen, že z toho nic nebylo. Nově příchozí se vymluvili na to, že zrovna světí neděli, ale aby hosté neodešli s prázdnou pozvali je alespoň k jídlu. To zřejmě za moc nestálo. Samoset z toho co mu říkali zřejmě pochytil, že jejich úroda nesplnila očekávání, protože doporučil Pokenokům ať za nimi pošlou Squanta (~1585 – Listopad 1622), který stejně nikoho nemá, ať jim poradí, co a jak.

Squanto byl poslední žijící příslušník kmene Patuxet. Jeho kmen vyhubila těsně před příchodem kolonistů epidemie neštovic. Přežil jen proto, že ho několik let předtím unesl angličan Thomas Hunt. Strávil pak strívil i nějaký čas v Anglii, kde se setkal s Pocahontas. Ale když se vrátil v roce 1619 do rodného kraje, jeho kmen už neexistoval.[27]

Kolonisté nepluli přes oceán naslepo. Kraj Pokenoků jim byl doporučen s tím, že je tam vhodná půda k pěstování obilí. Jenže půda potřebovala hnojit. Dobytek sebou neměli, a nevěděli, že indiáni kteří hospodářská zvířata nechovali, hnojují půdu místo chlévské mrvy rybami.

Také první generace kolonistů, si byly dobře vědomy své zranitelnosti a závislosti. Proto se obě strany snažily pokud možno o dobré vztahy.

Řada kmenů zmizela dál do vnitrozemí dřív, než se o nich někdo zmínil. Např. legenda o příchodu odžibvejských indiánů na ostrov Matinoulin vypráví o tom, že původně sídlili na pobřeží, než se na základě proroctví dali na cestu proti proudu řeky sv. Vavřince.

1930 - puritáni (Boston)

Koloniální politika Velké Británie

Když 8. září 1664 anektovali oblast Nového Amsterdamu Angličané, zůstali Irokézové věrni osadníkům z údolí řeky Hudson. Na jejich vztahu konflikt mezi velmocemi nic nezměnil, protože se bojovalo o námořní cesty. Holandští kolonisté se obávali rekatolizace, v případě že by vyhrála Francie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%BD_Amsterdam

Irokézové, věrní obyvatelům z okolí Albany se do ní zapojili na straně Britů, a boj skončil algonkinskou porážkou.

1733 založení města Savannah


Pontiakovo povstání

Po uzavření míru (1760) se Francie vzdala několika pevností ve prospěch Británie. Algonkinové se však odmítli smířit s tím, že by do oblasti začali mířit kolonisté, a 3.6.1763 vypukla pod Pontiakovým vedením nová válka.

…

https://www.youtube.com/watch?v=UbpoC2Y9DIA&t=1m20s

Vliv Ligy irokézů na vznik USA

Liga měla silný vliv i na nově příchozí. byli inspirováni i „otcové zakladatelé” Spojených států, což je fakt, o kterém se dodnes nemluví.[28] Přitom existují zprávy, které otevřeně obdivují „ducha domorodců” (doslova „Genius of the Natives”) dřív, než autor Deklarace nezávislosti, Thomas Jefferson prvně škrtnul perem. Bylo mu teprve 7, když vyšel následující text:


Duch domorodců.] Irokézové, kteří obývají severozápadní část této země, jsou nejstatečnější a nejvíc imponujícím národem Severní Ameriky a zároveň i nejhumánnějším, ačkoli Francouzi, jejich stálí nepřátelé, je představují jako ty nejbarbarštější divochy. Svého ušlechtilého ducha v sobě nalezli za největších obtíží, při nedostatku vzdělání a dokonce i literatury. Římané nikdy neprojevili větší lásku ke své zemi, či větší pohrdání smrtí pokud šlo o svobodu, než tito lidé, kteří jsou nesmírně laskaví a pohostinní. Každý z irokézských národů je samostatnou republikou, kterou v době míru řídí sachemové, jejich obdoba našich úředníků. A v době válek válečníci, tak jako u nás kapitáni; ale jejich náčelníci nedělají žádné rozhodují ani nevykonávají nic důležitého, aniž by se poradili se zástupci svých kmenů.
Thomas Salmon (1679-1767) v kapitole “Britská Amerika” (1749)[29]

Tuhle skutečnost ovšem začali Američané záhy poté co se osamostatnili cíleně opomíjet a bagatelizovat. Z amerických knihoven začaly mizet dokumenty[30], ve kterých byly důkazy o proradnosti kolonistů. A to vše jen proto, aby vybudovali dojem, že „severoameričtí domorodci, jsou primitivní, vymírající rasa, odsouzená k zániku”

Podrobně popsal vztahy indiánských kmenů vůči francouzům Thomas Jefferys ve své knize The natural and civil history of the French dominions in North and South America vydané roku 1760.[31]

Thomas Salmon také zmínil že „… území Irokézů se táhne od severu, podél řeky Delaware, která ho dělí napůl, přes Jersey [dnešní New Jersey], jihozápadním směrem, až k Marylandu.”

MAPA


Podrobně zdokumentoval období let 1736 až 1808 v sérii článků David Zeisberger mezi Indiány[32] Daniel Říčan na webu [3]:

  1. Misie: 49. David Zeisberger mezi Indiány 1. (14.5.2021)
  2. Misie: 50. David Zeisberger mezi Indiány 2. (20.5.2021)
  3. Misie: 51. David Zeisberger mezi Indiány 3. (27.5.2021)
  4. Misie: 52. David Zeisberger mezi Indiány 4. (3.6.2021)
  5. Misie: 53. David Zeisberger mezi Indiány 5. (11.6.2021)

James Fenimore Cooper – účelový lhář

Lze považovat za historický paradox, že účelové lži šířené Jamesem Fenimore Cooperem získaly americkým domorodcům sympatie, které jim pomohly přežít genocidu během 19. a 20. století. A docela by mne zajímalo, jak by sám zpětně svoje knihy zhodnotil.

Dnes se takovému podání, při kterém se účelově překrucují fakta, říká “dezinformace” – tehdy to byla účelová lež! Pokud jste zvládli dočíst celý text až sem a ovládáte angličtnu, můžete se sami přesvědčit, jak interpretoval roku 1823, ve své knize “The pioneers” (kde se prvně objevuje postava Čingačgúka), výše popsané události.[33] A pokud anglicky neumíte, pak by vám mohl stačit k posouzení následující odstavec, ve kterém James Fenimore Cooper „hovoří” ústy hlavní postavy, Nathaniela Bumppo, zvaného též Sokolí oko (Hawk-eye) či Kožená punčocha (Leather-stocking):


Kapitán to ví, protože říká, že byl vojákem u Shirleyho, a i když to byli jenom pěšáci, musí vědět, jak jsme v té válce při těch rvačkách řezali Francouze a Irokéze. Čingačgúk, to v angličtině znamená “Velký Had”, starý John Mohegan[34], který bydlí se mnou nahoře v chatě, byl tenkrát velký válečník a byl u toho s námi; ten by vám o tom mohl vyprávět, nejlepší byl v boji s tomahawkem, nikdy nevystřelil víc než jednou nebo dvakrát, než se rozběhl pro skalpy.
Strana 22, 2. dílu románu The pioneers[35]



  1. ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Settlement_of_the_Americas
  2. ↑ Hrdlička, Aleš: The peopling of Asia, Proceedings of the American Philosophical Society held at Philadelphia for promoting useful knowledge. Philadelphia. Vol. 60, March 20, 1922, p. 545, zdroj➚
  3. ↑ Bohužel podrobnější DNA výzkum této skupiny již není možný, neboť se v letech 1880–1890 stali obětí genocidy, kterou spustil Julius Poppera (1857 Bukurešť, Rumunsko – 1893 Buenos Aires, Argentina). Vzdělaný, leč bezcharakterní rumunský žid, který se jich chtěl zbavit, aby mu nepřekáželi v těžbě zlata, které našel na jejich území. Jejich úplnému vyhubení sice zabránila jeho smrt, ale domorodá populace klesla natolik, že stejně během následujících let vymřeli. Dnes žije pouze několik míšenců. Poslední plnokrevný domorodec zemřel roku 1974 – http://tom-stehule.com/2021/04/03/jak-zmizeli-domorodci-z-ohnove-zeme/
  4. ↑ https://www.lidovky.cz/domov/korali-ukazuji-kolisani-oceanu.A080426_000136_ln_noviny_sko
  5. ↑ Viz můj blogpost na téma generace – https://www.abclinuxu.cz/blog/kenyho_stesky/2023/6/generace (Poznamenal Keny)
  6. ↑ Posledními výzkumy, založenými na zkoumání DNA z archelogických nálezů, se došlo ke zjištění, že s domestikací koní se začalo v oblasti mongolských stepí, pravděpodobně až počátkem 3 tisíciletí před naším letopočtem – https://www.casopisczechindustry.cz/products/puvod-kone-domaciho-objasnen-ma-jedineho-predka/
  7. ↑ Podle legendy si jejich první panovník Ténoch (1299 - 1363) podmanil město Colhuacán roku 1318.
  8. ↑ Mayové zanechali, stejně jako Olmékové nápisy vytesné v kameni, namalované na keramice, ale také v knihách na papíře z kůry. Bohužel většinu z nich – poté co se jim roku 1550 podařilo jejich říši rozvrátit, zlikvidovali španělé. A lze považovat za historický paradox, že o rozluštění jejich písma zcela zásadním způsobem zasloužil františkán Diego de Landa, který patřil při likvidaci písemných pozůstatků mayské civilizace k těm nejagilnějším.
    Do současné doby se totiž krom nápisů vytesaných do kamene dochovaly jen tři mayské kodexy, kterým se říká podle místa uložení: Drážďanský, Pařížský a Madridský. Je otázkou, kolik takových kodexů existovalo, protože sám Landa jich pálil 27.
    Do roku 1947 nikdo netušil co je v nich psáno. První krok k jejich rozluštění učinil roku 1882 americký etnolog Cyrus Thomas, který dokázal, že se mayské texty čtou shora dolů a současně zleva doprava, vždy po dvojicích sousedících znaků. Dalším krokem bylo rozluštění astronomických tabulek a mayského kalendáře, což se podařilo drážďanskému knihovníku Ernestu Förstemannovi roku 1894. Ovšem až těsně po 2. světové válce přišel ruský lingvista a etnograf Jurij Knorozov na to, že písmena tzv. De Landovy mayské abecedy, uvedená ve svém spisku Relación de las Cosas de Yucatán, jsou ve skutečnosti fonetickým přepisem abecedy španělské. Nešlo tedy o písmena, ale o slabiky. Za pomoci slovníku yucatánštiny z 16. století se mu z dostupných kopií dochovaných kodexů podařilo rozluštit první slova. Při tom zjistil, že mayské písmo není jen slabičné, ale podobně jako japonština obsahuje také řadu obrázkových symbolů – ideogramů.
    Bohužel jeho objevy znevažoval významný anglický mayolog té doby John Eric S. Thompson, který odmítal přijmout fakt, že by na něco podobného mohl přijít člověk, který v životě na Yucatanu nebyl. Sám považoval mayské písmo za nerozluštitelné a v odborných kruzích z pozice autority zesměšňoval všechny, co se na Knorozovovu práci pokusili navázat. Nicméně roku 1973 došlo k zásadnímu průlomu, když se podařilo rozluštit seznam vládců Mayského městského státu. Thompson pod tlakem důkazů, které mu předložila americká badatelka ruského původu Taťána Proskurjakovová přestal škodit a krátce na to, roku 1975 zemřel. – https://sever.rozhlas.cz/tajemstvi-mayskych-hieroglyfu-7795188
  9. ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Maya_monarchs
  10. ↑ S přílivem přistěhovalců zvyklých na brambory ale spotřeba rok od roku stoupala a tak si v USA vypěstovali slušnou závislost na dovozu z Německa, což si jako jeden z prvních uvědomil právě Ernest Thompson Seton, který pak využil svého vlivu na venkovskou mládež, aby ji motivoval k pěstování brambor v USA. 20.4.1917
  11. ↑ Pšenice a žito na mouku, ječmen pro výrobu sladu a oves. Na jihu, ve středomoří se od dob Alexandra Makedonského pěstovala také rýže. Pohanka se do střední Evropy dostala přes Rusko až během 15. století.
  12. ↑ Z luštěnin znali ve Evropě do té doby pouze čočku a hrách.
  13. ↑ Jejich pevná a dlouhá vlákna se používala na výrobu provazů a ke tkaní látek. Tenká a pevná látka z rostlinných vláken používala na letní oděvy a spodní prádlo, protože chladila a nekousala. A také ji nežrali moli. Ke tkaní se využívalo i lipové lýko, ovšem to byl vedlejší produkt, který nevyžadoval žádnou práci na polích.
  14. ↑ Španělsku vládli v dobách zámořských plaveb katoličtí Habsburkové, kteří se přiženili i na český trůn. A měli významný podíl na bouřlivý vývoj v Evropě, který pak vedl k emigraci protestantů do Ameriky.
  15. ↑ https://sciencemag.cz/jak-kukurice-prisla-do-evropy/
  16. ↑ Aby byla kukuřice dobře stravitelná, je potřeba, aby byla během zpracování v kontaktu se zásaditou látkou. Indiáni s tím problém neměli, protože nepoužívali pece, ale otevřený oheň, kde se o to postaral přirozeným způsobem popel – pokud ji pekli čerstvou v popelu. A když pekli z mouky, používali prášek do pečiva. Ten, krom toho, že nahrazoval proces kvašení chemickou reakcí, měl stejný účinek.
  17. ↑ Solanin poškozuje sliznice trávicího trakti a způsobuje vnitřní krvácení. Při požití nejprve dojde ke zrychlení tepové a dechové frekvence, které následuje ztráta vědomí, která múže přejít ve smrtelné kóma.
  18. ↑ Nejvíc solaninu mají hlízy ve slupce, která je u čerstvých hlíz velmi tenká. Ale pokud nejsou skladovány v temnu a chladu, začnou klíčit. Nejvíc solaninu je tedy v místech, kde raší klíčky a je dužině hlízy až 2–3 mm pod slupkou. Riziko sice není velké, ale i tak by vám nemělo být líto staré, naklíčené brambory velkoryse oškrábat a pro jistotu řádně opláchnout ve vodě, aby se odplavil. Použitou vodu vylít a pro vaření použít jinou. Měkký, naklíčený brambor je lepší pro jistotu rovnou vyhodit.
  19. ↑ Do té doby byl základem jejich potravy oves a mléčné výrobky. Ovšem když zjistili, že se jich na stejné ploše urodí dvakrát víc než ovsa, staly se hlavní složkou jejich potravy, protože to co se urodilo navíc mohli se ziskem prodat. Záhy se staly dominantní zemědělskou plodinou, což se jim vymstilo v letech 1845–1849, kdy jim plíseň zavlečená z Ameriky po tři roky ničila úrodu. Neúroda prohloubila sociální rozdíly mezi bohatými vlastníky půdy a chudými nájemci, kterým vlastní úroda hnila. Po zaplacení nájmu museli odložit peníze na koupi nové sadby a na koupi jídla jim tak zbývalo jen minimum. Výsledkem dlouhodobé podvýživy byl hladomor, kdy se z 8 milionové irské populace 2 miliony vystěhovaly. A jeden milion zemřel hlady. Umíraly hlavně rodiny s malými dětmi, kterým živitel odešel za prací.
  20. ↑ Orální tradice však uchovala informaci, že během sněmu, na kterém došlo k založení Ligy, došlo k zatmnění slunce. Vzhledem k tomu, že místo kde se tenhle sněm konal, je známé (Ganondagan, strom s dlouhými listy stál nedaleko městečka Victor, ve státě New York) a dochovalo se i přibližné časové určení. K zatmnění došlo během setkání, které se konalo obvykle na počátku června, než začalo druhé okopávání kukuřice a pak na počátku září, než začala sklizeň rané kukuřice. Začínalo v poledne a končilo při západu slunce. V úvahu tak připadá několik dat, ovšem nejpravděpodobnější je 22. srpen 1142. Více viz článek – https://earthsky.org/human-world/solar-eclipse-marks-beginning-of-iroquois-confederacy/
  21. ↑ Některé verze legendy, uvádí jako důvod vadu řeči (měl prý koktat). Také je možné, že byl původem algonkin a hledal rodilého mluvčího. Podle jiného podání[1] se narodil mezi hurony, na území dnešní rezervace Thayendanaga nebo Deseronto. Jeho panenské matce údajně sdělil ve snu posel od Stvořitele, že porodí syna určeného k zasazení Stromu míru v Onondagě (Syrakusy, stát New York). Tohle ovšem silně zavání křesťanským vlivem a našli se i rodilí mluvčí, co dnes již zpochybňují jeho lidskou podstatu.[2] Faktem je, že Deganawida existoval a pro to, aby mohl splnit svoje poslání, potřeboval získat na svou stranu silnou a všemi respektovanou autoritu.
  22. ↑ V Severní Americe žilo mnoho různých kmenů, které mezi sebou bojovaly o místa na která se stahovala lovná zvěř. Jejich svět byl plný duchů. Mezikmenové šarvátky vznikaly mnohdy z malicherných příčin. Někdy k tomu stačil „živý sen”. Ovšem než se do toho začali míchat kolonisté, měly tyto války jen lokální charakter.
  23. ↑ Je možné, že šlo o širší iniciativu, která měla nastolit mír mezi všemi kmeny, protože podobný svaz měli i algonkinské kmeny. Ale ten zaniknul díky destrukčnímu vlivu kolonistů dřív, než byl literárně podchycen.
  24. ↑ To co mu tenkrát Deganawidah řekl, bylo součástí irokézké orální tradice předávané z generace na generaci až do počátku 20. století, kdy ji z rukopisů nalezených r. 1910 Arthur C. Parker, etnolog a prasynovec seneckého náčelníka Ely S. Parkera – přítele antropologa Lewise Henry Morgana a pravděpodobného autora těchto rukopisů, přepsal a vydal – ve stejném roce, jako vznikla WLA (1916) – https://catalog.hathitrust.org/Record/011203493
  25. ↑ Jeffries, John P. 1815-? : The natural history of the human races, with their primitive form and origin, primeval distribution, distinguishing peculiarities; antiquity, works of art, physical structure, mental endowments and moral bearing. Also, an account of the construction of the globe, changes of its surface; elevation of its mountains and subsidence of land; together with other interesting matter. New York: E. O. Jenkins. 1869. p. 238, zdroj➚
  26. ↑ Gulden byla zlatá mince o váze zhruba 2,5 gramu. Celkově tedy šlo o 65 gramů zlata, které by v současné době mělo hodnotu zhruba 90 tisíc korun.
  27. ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Squanto
  28. ↑ Viz Wikipedia
  29. ↑ Genius of the Natives.] The Iroquois, who inhabit the North West Part of this Country, are the bravest and most formidable People of North America, and at the same Time the most humane, though the French, whose constant Enemies they are, have represented them as the most barbarous Savages. Under the greatest Disadvantages, the Want of Education, and even of Letters, they discover noble Genius. The Romans never expressed a greater Love for their Country, or a greater Contempt of Death in the Cause of Liberty, than these People do, and they are exceeding benevolent and hospitable. Every Nation of the Iroquois is a distinct Republic, governed by their Sachems or civil Magistrates in Time of Peace, and by their Warriors or Captains in their Wars; but their Chiefs neither resolve, nor execute any Thing of Importance, without confulting the Heads of their Tribes. – A new geographical and historical grammar: wherein the geographical part is truly modern, and the present state of the several kingdoms of the world is so interspersed, as to render the study of geography both entertaining and instructive: containing, I. A description of the figure and motion of the earth: together with an account of the air, soil, produce, traffic, curiosities, arms, religion, language, universities, bishoprics, manners, customs, habits and coins, in use in the several kingdoms and states described. London. 1749. p. 526–7, zdroj➚
  30. ↑ V tom lepším případě skončily v archivech a začaly vyplouvat na povrch během digitalizace fondů (80. léta 20. století). V tom horším zmizely navždy. Viz zdroje, ze kterých čerpal Charles Sealsfield (Karel Antonín Postl) informace pro svůj román Tokeah - Bílá Růže (1829).
  31. ↑ V rozsáhlé kapitole „Of the Origin, Languages, Religion, Government, Genius, Character, Manners, and Customs, of the different Indian Nations inhabiting Canada.” – The natural and civil history of the French dominions in North and South America: giving a particular account of the climate, soil, minerals, animals, vegetables, manufactures, trade, commerce, and languages: together with the religion, government, genius, character, manners, and customs of the Indians and other inhabitants London. 1760.
  32. ↑ David Zeisberger (2. 3. 1721 – 17. 11. 1808), byl rodák z moravských Kunčic u Fulneku. Moravský němec a syn evangelíků, které přiměly represe spojené s porážkou českých stavů roku 1720 na Bílé Hoře u Prahy roku 1726 k útěku z vlasti.
  33. ↑ The pioneers: or, The sources of the Susquehanna. New York: Charles Willey. 1923. 1. díl, Kapitola 7, str. 93–96
  34. ↑ Jen o pár listů dále, na straně 25 hovoří o tom, že Čingačgúk byl pokřtěn po válce „Moravany”.
  35. ↑ The Captain knows, for he says he was a soldier in Shirley's, and though they were nothing but baggonet-men, he must know how we cut up the French and Iroquois in the skrimmages, in that war. Chingachgook, which means “big sarpent in English, old John Mohegan, who lives up at the hut with me, was a great warrior then, and was out with us; he can tell all about it; though he was an overhand for the tomahawk, never firing more than once or twice, before he was running in for the scalps. – The pioneers: or, The sources of the Susquehanna. London: John Murray. 1923. 2. díl, str. 22
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Uživatel:Keny/_Severoameričtí_indiáni_a_jejich_role_ve_woodcrafterském_hnutí&oldid=100558“