Pokračování textu ze strany 27
Ale i Míla se mi věnoval – jednou jsem byl u něho, když ještě hospodařil se svou maminkou. Pamatuji, že jí řekl: “Jeník je také evangelík”. Maminka mi řekla, že má radost, protože ona je také evangelička. Ptala se mne, do kterého sboru v Praze chodím, když jsem jí řekl, že patřím do Prahy I – u Salvátora, usmívala se. Možná tam také patřila, ale neřekla to. Tichá, jemná paní. Míla byl po mamince. Ovšem, s výjimkou toho kostela.
Míla sledoval život všech členů kmene, nejen “Ligový”, ale i soukromý. Zajímal se, jak kdo studuje, nebo jaké to má v zaměstnání. Nebylo-li snad u někoho něco v souladu s junáckými zásadami, neváhal to vytknout. Ale učinil to vždy soukromě, stranou, nikdy před kmenem, či družinou. A co si ti dva při té příležitosti řekli, nebo s čím se mu kdo svěřil, to považoval za důvěrné a zůstalo to v něm jako zpovědní tajemství. Na to se mohl každý spolehnout. Míla uměl mlčet – a neslyšel jsem od něho unáhlené slovo. Vedle živelného, někdy prudkého vůdce Buka dělal náčelník Míla, – vždy stručný, korektní – dojem zdánlivě chladný. Ale to bylo opravdu jen někdy, a jen zdánlivě. Po létech jsem jej poznal ještě jiného. Když uzrál čas. Je to jako s vínem – víno také potřebuje čas, aby uzrálo a mělo tu správnou chuť. Neuspěcháš to. Podobně je to s našimi lidskými vztahy – někdy je třeba, aby uzrál čas, a potom se nám otevřou oči a vidíme někoho jinak, než jsme celá léta vídali.
Po létech – snad 1968-1969, kdy jsem připravoval vyprávění o E. Th. Setonovi, – jsem se s bratrem Mílou Vavrdou znovu “našel”. Ochotně mi pomáhal. A já mohl trochu pomoci, když psal “Kroniku hnutí Lesní moudrosti”, či překládal Setonovu “Cestu životem a přírodou“. Psali jsme si. Když jsem někdy jel do Prahy, navštívil jsem jej, a poznal prostředí, v jakém žil se svou manželkou a se synem, v domku na Spořilově. Jednou jsem mu řekl: “Mílo, hlásím se ti vděčně jako člen družiny Rysů a kmene Bílého Slunovratu. Bylo to krásné a jsem za to vděčný“. Usmál se a řekl: “To jsem rád.“ Něco podobného jsem chtěl také říci našemu “rysímu“ vůdci, bratru K. Bukovanskému. Zemřel dříve, než se mi podařilo objevit jeho adresu. Když Míla překročil osmdesátku, ohlížel se, kudy vedla jeho cesta. Napsal “Několik životopisných poznámek“ – poslal mi je v dubnu 1983 do Holešova. Tam píše:
- Nejsou ničím zvlášť mimořádným. Otec byl berním úředníkem. Se svou rodinou prošel řadu služebních míst v Čechách, často na místech s národnostně smíšeným obyvatelstvem. Ať to bylo v Podkrkonoší, kde si služba zvlášť v počátcích vyžadovala denní těžké pochody bez ohledu na počasí, v létě či zimě,
