Dokonalost spočívá v malíčkostech,
dokonalost však není maličkost.
SLAVNOST BÍLÉHO SLUNOVRATU.
Tajemný vánoční dech táhl se ulicemi.
Osvětlené výklady lákají zraky chodců.
Děti s velikýma, zářícíma očima, s červenýma, zmrzlýma rukama, dívají se na ty krásné věci.
Každé z nich chtělo by býti bohaté, mít mnoho peněz.
Zkoupilo by všechno. Každému by něco dalo, aby i nejnepatrnějšího človíčka potěšilo.
* * *
Sváteční nálada rozhostila se i u nás v klubovně. Nadešel den Bílého Slunovratu.
Malá kamínka radostně vyzařovala teplo. Měla radost, že mohou také něčím přispěti ke svátečnosti dne.
Celé odpoledne se pracovalo. Pilkám drkotaly zuby, papír šelestil, kladívka klepala a jazýčky chlapců a děvčat se prohýbaly pod spoustou řečí.
Mraveneček vyprávěl, co koupí tatínkovi, mamince a malé sestřičce k Ježíšku, kolik si na to ustřádal a jak je asi potěší.
Janík s Mauglim malovali květník pro vrkoč, Vojan vyřezával nožem tyčky, Juraj udělal lampion v podobě ptáka, Vlčenka a Máňa pustily uzdu své obrazotvornosti a pod jejich ručkama rostly papírové květy nikdy nevídané. To bude pro vrkoč!
Zatím snesl se soumrak na město.
Na chvíli to v klubovně utichlo.
Pojednou zazářily lampiony. Uprostřed Sněmovního Kruhu svítil Sněmovní Oheň.
Na oltáříku boha Slunce stál Vrkoč.
Praskot pryskyřicí nasyceného dříví doprovázel naši „Zelení hájové“.
V tom do našeho středu přiběhl Havran, náš nejmladší bratr, jehož jsme zachránili před jistou smrtí hladem. Trojím zvučným krá, krá, jsme ho pozdravili, on jako by tomu rozuměl, vážně zakýval hlavou a hup, už seděl na sedátku s Janošíkem. Janošík nám vypravoval o smutné a opuštěné matičce Zemi a Trpícím Lidstvu. Jako by všechna ta tíha utrpení v tom okamžiku zastřela něčím těžkým „naší duši, zazpívali jsme: „Boly časy, boly“.
