MODLITBA UTÝRANÉHO ČLOVĚKA.
Bohatá paní nezná pocit trpké bolesti, která do nohou olova vlévá a na srdce valí chudé matce kámen, když vchází přes práh mezi holé čtyři kouty, děti s pláčem vstříc jí jdou: „Matko, máme hlad!“ volajíce, a ona nemá, co by jim dala. Nemá ničehož, než slze a vzdechy, vzdechy, jichž se třeba více báti než pychu bohatých. — Kdo je vidí, ty miliony slzí, jež v takových obydlích se prolévají? On, jehož vůlí v jednom okamžení tisícero tvorův umírá, tisícero k životu povstává, jehož zákonem se řídí kolotání milionů světů, jehož oko zároveň vidí na špice nebetyčných hor i na červíčka u jeho paty po zemi se plazícího, na vrcholy hájů palmových i na travnatou step, na slzu v oku ubohého otroka i na perlu ukrytou v skořápce na dně mořském, na zlatý stolec i na lože dělníkovo; On, jenž sčítá prach semena bylinného i písek v moři, jenž stejně bdí nad snem dítěte u prsu matčina, jakož nad vrahem na galeji přikovaným; jehož dopuštěním se stává, že bouře tisícileté stromy podvrací a slabý šípek jen ohýbá, staleté budovy, díla umění lidského, v okamžení v nivec obrací a chaloupku slimáka nepokazí; On, jemuž nic malé, nic velké, jehož mocnost a divotvornost se zobrazuje v jediné kapce vody, jako v celém ohromném moři; On, jenž drží osud králův i žebrákův ve své ruce, jemuž dítětem sluje Paria opovržený i kníže vznešený, obyvatel ledných hor i požehnané Arábie, divoch i vzdělanec; On, jenž pokřtil všecky svoje děti jedním jménem, jménem „Člověk“, jím vespolek se zvát a za svaté je mít káže; On, jenž rozumí každé vroucí modlitbě, která vychází ze srdce Člověka: On Jediný, Otec náš, Tvůrce všehomíru, jenž od věkův byl, jest a na věky bude. Bůh Veliký, Mocný — Bůh milosti, setře slzu s líci utýraného člověka.
