Ernest Thompson Seton: nezapomenutelná osobnost

Edgar M. Robinson, M.H.

Nečekané pozvání na oběd v létě 1902 • Mé zkušenosti s tábořením, mládeží a indiány, než jsem Setona potkal • „Lov jelena” • Převozník duší do „oněch dnů” • Vítězem je každý, kdo zvládne předem stanovené podmínky, ne jenom ten nejlepší. • Jak to bylo tenkrát v rámci YMCA • Skalp, symbolem života • V čem spočívá Setonovo prvenství • Hra na indiány (září 1900) • Woodcraft je pro každého • Transformace hry ve všeobjímajícího hnutí • Setonův vliv • Baden-Powell (September 1906) • Pronikání Baden-Powellova skautingu do USA • Organizace „The Boy Scouts of America” a můj podíl na tom jak vznikala • „Náčelníkem” byl Seton! • Tábor v Silver Bay (léto 1910) • Svobodná vůle je základ woodcraftu • Proč byl Baden-Powellův systém atraktivnější • Uniformita je nepřirozená • Jak se liší přístup Baden-Powella od přístupu Setonova • Ve stínu silné osobnosti jiná osobnost nevyroste

Nečekané pozvání na oběd v létě 1902

Je to už téměř čtyřicet let co Ernest Thompson Seton poprvé vkročil do mé kanceláře v New Yorku. Bylo asi kolem poledne.

Představil se a zeptal, jestli bych s ním nešel na oběd do nedaleké restaurace hotelu Waldorf Astoria, a že bychom se při tom mohli pobavit o táboření. Přijal jsem to s nadšením. Tak výjimečné osobnosti jako byl on, mne na oběd do Waldorfu nezvaly každý den. Byla to památná chvíle.

Bavili jsme se o všem možném, když tu mi položil otázku, zdalipak vím, jak se jmenoval nejvýznamnější vedoucí tábora všech dob. Nevzpomínám si už, co jsem na to tenkrát řekl, ale nesouhlasil a řekl: “Ne, jste na omylu. Byl to Mojžíš, který vedl děti Izraele, když tábořili čtyřicet let v poušti”.

Jasně že s tím co řekl jsem mohl jen souhlasil, protože to už bylo „nějaké táboření”, jak se tenkrát říkalo.

Mé zkušenosti s tábořením, mládeží a indiány, než jsem Setona potkal

Naše debata se dál rozvíjela až mi začal mi vyprávět o svých experimentech s chlapci z osady Cos Cob na svém pozemku v Connecticutu.

Y.M.C.A. mne tehdy zaměstnávala na pozici tajemníka Mezinárodního komitétu pro práci s chlapci, takže jsem si myslel, že o chlapeckých táborech už ledacos vím. Ale Seton měl nápady, o jakých jsem do té doby neslyšel. A tak jsem se zájmem naslouchal. Bavili jsme se asi tak hodinu, možná i dvě. A právě tehdy a tam začalo naše přátelství, ze kterého se za těch uplynulých čtyřicet let vyvinul velice důvěrný vztah. Vyprávěl mi, jak získával své první zkušenosti už v raném dětství a já mu vyprávěl pro změnu o sobě. Jako kluk dal dohromady partu chlapců, takový klub, či indiánský kmen. Já zas se svými kamarády už jako malý chlapec založil Literární společnost, ale podnikali jsme spolu také věci, které s literaturou moc společného neměly. Oba nás to od dětství táhlo do lesů tak, jako to divokou kachnu táhne k vodě.

Já začal své první zkušenosti s tábořením sbírat někdy okolo roku 1877 (to mi bylo tak osm, devět let). Už si nepamatuji, kdy přesně to bylo, ale stále na to vzpomínám. Tenkrát, když jsme se setkali, už jsem měl za sebou dvacet let zkušeností, které jsem začal nabírat nejprve během táboření s rodiči, pak s kamarády, když jsme se spolu plavili o prázdninách, a později už jako vůdce chlapeckých táborů. Ukázalo se, že máme hodně podobných zážitků i společných zájmů.

Ovšem táboření o jakém mi vyprávěl, bylo pro mne něčím zcela novým. Mělo v sobě malebnost a vážnost. My se také během táboření scházeli při různých příležitostech ve větším či menším počtu v kruhu kolem ohně, ale bylo to vždy jen zcela neformální posezení. Ale Seton vyprávěl o společném sněmování, o poradní skále, obřadech a slavnostním rázu i atmosféře takového sněmu. Na programu byly nejenom indiánské tance za zvuku tam-tamu, ale i rokování o vážných záležitostech. Přiznávaly se tam tituly. Pocty velké i malé. Vyhlašovaly různé výzvy a odbývaly se tam i další, pro mne zcela nové a neobvyklé věci. Indiány jsem byl velice dobře znal, protože jsem rané dětství prožil ve Východní Kanadě a žili v našem sousedství. Později, když jsem byl starší a vypomáhal otci v krámě, jsem s nimi také obchodoval. Nechodili zahalení v rouchu, s péry ve vlasech ani neuměli házet tomahawkem. A neměli vůbec nic společného ani s těmi divokými indiány z laciných románů. Byli zcela neškodní. Jako chlapec jsem na nich neviděl nic, čím by mne mohli nějak inspirovat. Byli chudí a odraní. Vyráběli z proutí koše a nejrůznější nábytek. Do pastí chytali drobnou kožešinovou zvěř a ten jejich způsob života se mi jevil spíš jako politováníhodné živoření. Nepracovali víc než bylo nutné. A peněz vydělávali jen tolik, kolik právě potřebovali. Byli spokojení, když měli co jíst a v zimě dost dříví na to, aby neumrzli. Nelámali si hlavu s majetkem, ani po něm netoužili. Vypadali spíš jako usedlí tuláci, ale na rozdíl tuláků nikoho neobtěžovali.

Neměli nic společného s ušlechtilým rudochem Hiawathova typu. A nepůsobili ani jako ti nebezpeční, krutí, po krvi lačnící divoši, které je nutné zlikvidovat.

„Lov jelena”

Takže, když mi Seton začal líčit svou vizi ideálního Indiána – Indiána, kterého ještě nepokazil kontakt s bělochy, nevěděl jsem, co mu na to říct.

Ale byl jsem velmi rád, když mne pozval, ať se zajdu k němu do Cos Cob podívat na tu jeho družinu „Setonových indiánů”. Vyprávěl mi totiž o “lovu na jelena”, jak stopují to ušlechtilé zvíře, dokud se nedostanou k jeho úkrytu. A poté, vyzbrojeni pouze luky a šípy, dosáhnou zaslouženého vítězství. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Ten “Lov jelena”, byla totiž hra, kterou Seton sám vymyslel. Řekl bych, že právě teď je ta vhodná chvíle, abych objasnil co to znamená, když napíšu že ji “Seton sám vymyslel”. Jsou věci, o kterých bychom mohli říct, že si je Seton pouze upravil, nebo jen využil. Ale u téhle hry jsem zcela záměrně uvedl, že ji Seton sám vymyslel, či ještě lépe řečeno vytvořil, protože pro mne, byl Seton “tvůrčí génius”. Hodně lidí sbírá dobré nápady jiných lidí, různými způsoby je upravuje, přejmenovává a pak využívá. Ovšem na to, aby někdo vymyslel zcela původní neotřelou hru, připravil ji, a také jí dodal patřičný dramatický nádech a kouzlo, na to je potřeba mít vskutku originálního ducha – obzvláště u tak prosté hry, jakou je “lov jelena”.

Ten den se shromáždilo deset chlapců a také jsem prvně viděl jelena. Byl zhotoven z jutového pytle, vycpaného slámou. Vypadal sice trochu jako jelen, ale bylo k tomu potřeba opravdu hodně představivosti. Několik soustředných kružnic namalovaných černou barvou naznačovalo, ve kterých místech má srdce, které musí být zasaženo. A to byla další myšlenka, typická pro Setona. Říkal: “Použijte symboliku a nic nezkazíte, ovšem pokusíte-li se napodobit realitu, musí být váš model opravdu dokonalý, jinak bude vypadat směšně.” Dobře věděl, že nemá smysl ztrácet čas výrobou dokonalé napodobeniny jelena, protože těm deseti chlapcům, vybaveným představivostí, bohatě stačil jenom symbolický jelen, který ho nahrazoval. A tím mne přesvědčil, velkou cenu mohou mít pouhé symboly. Ten den byl jelenem, kterého měli chlapci ulovit, takže si nazul stopovací železa a chlapci popadli své luky a šípy. Kdo řekl Setonovi, jak si má vyrobit stopovací železa? Kde vzal ten nápad, aby ten, kdo hraje roli jelena zanechával viditelnou stopu, po které mohou jít lovci? Ten chlapec, který si postavil chýši dle svých představ a pak se pyšnil, že „vše postavil podle své hlavy a ještě mu zbylo dost dřeva na další”, si i v tomto případě vymyslel pravidla hry a vlastnoručně vyrobil nejenom jelena, ale také první pár stopovacích želízek. Nebyla v tom jen představivost tvůrce a jeho schopnost dramatizace, ale také filosofie symbolismu a kus manuální zručnosti opravdového umělce. Ale kde vzali své luky a šípy ti chlapci? Na začátku ještě neměli potřebné zkušenosti, aby si je zvládli vyrobit sami, takže byly zakoupeny. Seton šel velkoobchodníkem, objednal je do zásoby a pak prodával chlapcům. V tomto bodě ukázal obojí – prozíravost i štědrost. Jelikož vše sám ihned zrealizoval, hrozilo, že by se objevili lidé co by řekli “no to je přeci normální byznys, nakoupit ve velkoobchodě a pak to se ziskem prodávat chlapcům”. Aby tomu předešel, prodával chlapcům vše za cenu nižší, než sám zaplatil. Samozřejmě, že to pro něj nebylo výhodné, ale o to mu nešlo. Z jeho strany to byla štědrost. A i když byl v některých směrech obchodník, vůči chlapcům byl Seton vždy štědrý.

Ale vraťme se zpět k lovu jelena. Chlapci mu dali deseti až patnácti minutový náskok. Seton popadnul jutového jelena, vrazil ho pod paži, a se stopovacími želízky přivázanými na nohou vyrazil dolů prašnou silnicí. Chtěl jsem jít s ním, tak jsem svižně vyrazil za ním. Stopy které zanechával, se v prachu silnice téměř ztrácely. Pak odbočil na polní cestu. Zastavil se a uskočil stranou na plochý kámen. Od něj, se dal k plotu co vedl kolem železniční trati, zanechávajíc stopy tak malé jak jen to šlo. Šel kus podél něj, a na jeho konci skočil do lesa, kde po několika stech metrech proplétání mezi stromy a křovinami zanechal jelena, napůl ukrytého, pod dlouhými převislými větvemi tsugy. Potom si sundal stopovací želízka a širokým obloukem jsme se vrátili na místo startu. Teď jsem myslel, že se bude dít několik věcí, ale nestalo se tak. V prvé řadě jsem myslel, že uvidím jak chlapci po čtyřech, nebo alespoň v hlubokém předklonu slídí po stopě. V hlavě jsem měl obrázek indiánského zvěda, co se jako stín obezřetně plíží po stopě, se zrakem cloněným rukou před sluncem upřeným k obzoru. Ale tito hoši aniž by se nějak zdržovali vyběhli tryskem vpřed. Dále jsem si myslel, že budou zcela bezradní až přijdou k místu kde stopa v prachu náhle končila. Ale kdepak, přeběhli přes ono kritické místo sotva sto stop, když se ozval vzduchem výkřik “Stopa ztracena!”. Pak se vrátili k poslední viditelné stopě, a vějířovitě se rozešli aby každý z nich pátral po stopě ve svém směru. Neskutečně brzy se ozval triumfální výkřik: “Stopa nalezena!”. Hra byla bodována, takže chlapec, který našel ztracenou stopu, získal k dobru několik bodů. Po znovu nalezené stopě opět vyrazili vpřed. Znovu ji ztratili až v lese. Tady už postupovali pomaleji, protože zde stopu bylo hůř vidět. Ale brzy byl slyšet nový výkřik. Chlapec, který šel v čele zahlédl slaměného jelena mezi tsugovými větvemi a jásavým hlasem zvolal: “Jelen!” Za tento objev byl rovněž odměněn určitým počtem bodů. Zůstal stát na místě, jak to vyžadovala pravidla hry, a zbytek udatných lovců se seřadil za ním. Teď přišla řada na luky a šípy. Každý z chlapců šel postupně na značku a na jelena vystřelil svůj šíp. Jakýkoliv zasáh jelena, znamenal pro střelce další body; Pokud se trefil do některého z kruhů, které byly kolem srdce, dostal příslušný počet bodů. A pokud zasáhl černý kruh uprostřed, který představoval srdce – byl konec hry. Ale zahlédnutý jelen byl příliš daleko a v cestě stály větve, takže žádný z šípů vystřelených v prvním kole neznamenal smrtící výstřel. Pravidla hry v takovém případě připouštěla učinit několik dalších kroků a zaujmout novou střeleckou pozici. Takže popošli a zkusili štěstí znovu. Postupovali a zkoušeli to opakovaně zas a zas, dokud nebyl jelen prohlášen za mrtvého. Neumím, pokud jde o tuto záležitost, popsat tu chuť, nadšení a vzrušení těch co se na ní podíleli. Pro onu chvíli to nebylo "jako" lov – o kterém víme že je jen hra, ale skutečný lov. Ta hra byla tak dramatická, plná napjatého očekávání a intenzivní akce, že každý chlapec byl každou minutou, tělem i duší na špičkách. V ten moment, prakticky nevnímal, kým je a kde je, protože jeho pozornost byla soustředena na vystopování nepolapitelného jelena a duše naplněna touhou po dosažení cíle.

Převozník duší do „oněch dnů”

To byla Setonova schopnost přenést skupinu chlapců a sebe sama alespoň pro tuto chvíli do jiného světa. Snad právě to “přenesení do jiného světa”, může nejlépe popsat mnoha jeho aktivit s chlapci. Vytáhnul je ze všedního světa bílého muže, a přenesl do světa ideálních indiánů. Zde, v tomto světě, nebylo místa pro poníženého indiána, nebo krvelačného rudokožce z laciného románu. Poznal, že skuteční Indiáni z různých míst a období v sobě měli jak neřesti tak ctnosti. Nebyli ztělesněním dobra, ani špatnosti, proto soustředil pozornost na jejich klady, které byly skutečné a nebylo jich málo, a jejich zápory nechal zapomenout v jejich stínu.

Dobře si pamatuji jak jsem poprvé viděl oheň získaný primitivním způsobem třením dvou dřev. To jsem byl ve Smithsonian Institute ve Washingtonu. Kurátor vzal jakási třecí dřeva z jedné vitríny a zeptal se Setona, jestli by s nimi nemohl zkusit rozdělat oheň pro ně. Seton na to ochotně odvětil, že to zkusí. Sundal si kabát, hbitě svým kapesním nožem ořezal opálený konec kolíku, aby lépe seděl do díry v tom druhém klacku. Pak nasadil řemínek luku na kolík, nejdřív vyrazil kouř, pak se objevila jiskra a za chvíli vyrazil plamen. Od té doby jsem ho viděl zapalovat sněmovní oheň třením dřev mnohokrát. Jednou jsem slyšel velmi významného muže jak se ho ptá: “K čemu je v dnešní době zapalování ohně takovým způsobem, když sirky jsou tak laciné a prakticky všude k dostání?” Ten člověk představoval většinu těch co prožívají svůj život prozaickým nudným životem. Seton byl jinde, chtěl svůj život prožívat v minulosti, v malebném světě zidealizované reality. Nejden z těch co ho pokaždé viděli ve Sněmovním kruhu v noci v lesích, uprostřed dezdechého ticha, s důstojnými a impozantními pohyby zapalovat sněmovní oheň touto primitivní metodou, se mohou ptát proč. Bylo to možná uvolnění ducha, který sedával na některé zbrklé osobě ke kroku vpřed a zapálení ohně škrtnutím sirky. Škrtnutí se k tomuto sezení nehodilo. Kolem Sněmovního ohně jsme žili v tehdy, a ne v teď.

Vítězem je každý, kdo zvládne předem stanovené podmínky, ne jenom ten nejlepší.

Od svého nejrannějšího dětství jsem byl obeznámem s nejrůznějšími soutězivými sport a hrami. Byl to Seton, kdo prvně upotal mou pozornost k tomu co on považoval za velké zlo takového soutěžení, a cestu ve které on nabídnul možnost nápravy. Když deset chlapců soutěží v běhu na sto yardů, může vyhrát jen jeden a devět musí utrpět porážku. Přivodit devíti chlapcům pocit porážky a ponížení, aby jednomu chlapci přinesl pocit vítězství a povznesení, se Setonovi nelíbilo. Proč to neuspořádat tak, aby každý chlapec mohl být vítězem a získat pochvalu za to, kolik úsilí do toho vložil. Zdálo se mu, že je to špatná psychologie, když jeden chlapec vyhraje s lehkostí nebo jen s částečným úsilím, zatímco jiný chlapec, který se snažil ze všech sil a skončil druhý nebo třetí, je odsouzen k porážce, ponížení a znechucení. Pokud zde byl nevyhnutelný vztah mezi snahou a rozvojem charakteru, pak bychom měli nepochybně nějakým způsobem tuhle snahu a úsilí rozlišit, a ocenit stejně jako ten výkon a splnění úkolu.

Proč například v pěším závodě nepodpořit každého závodníka, aby soutěžil spíše s časem než s kamarády. Jeho sláva má být založena na tom, jak rychle se on sám umí pohybovat, a ne na tom, jak rychlí či pomalí jsou ti ostatní. Za nejcennější úspěch bylo považováno překonání vlastního rekordu. Nebylo podstatné, kolik dalších běžců bylo rychlejších či pomalejších. I když by mu stačilo překonat rekord některého z ostatních soutěžících, neměl by polevit. Měl by dál usilovat o překonání vlastního rekordu kvůli tomu co to znamená pro něj, ne kvůli tomu, co to znamená pro jiné. Podle Setona měl být soupeřem prostor a čas, ne ti ostatní. Vypracoval plán, podle kterého bylo možné výkony každého chlapce bodovat. Pokud uběhl určitou vzdálenost za určitý čas, získal odpovídající počet bodů, a pokud to zvládnul rychleji, získal další body navíc. A každý chlapec si vedl záznamy o tom, kolik bodů získal nebo vyhrál. Když jich měl dost, aby splnil podmínky pro určitý výkon, získal “coup”; a takový pro jehož získání bylo nutné překonat obtížnější podmínky, se nazýval “grand coup”. Stejný princip platil i pro tituly; ty bylo možné získat, ale jen na základě předložených záznamů o dosažených výsledcích. Bez toho na ně nebyl žádný nárok. To, že někdo dosáhnul titulu „Hrdiny či též bojovníka”, „Sagamora” nebo „Sachema” představovalo dlouhou řadu úspěšně splněných činů. Kolem ohně na sněmu Setonových indiánů neseděl jediný chlapec, který by měl v čelence pero co si nezasloužil.

Jak to bylo tenkrát v rámci YMCA

Bylo by chybné tvrdit, že nejsou žádné zmínky o tom, že by byl Indiánský program využíván na amerických chlapeckých táborech před vznikem Setonových indiánů v r. 1902.

Podle záznamů v r. 1901 navštívilo chlapecké tábory které organizovala YMCA 4327 chlapců z 228 lokalit. U několika z nich se vůdci shlédli ve vojenském stylu táboření, pochopitelně značně upraveném pro tuto příležitost. Stany byly vyrovnány v řadě, troubili nástupy, vztyčovali vlajku, stříleli z miniaturních kanónů čestné salvy, vyčerpávající pochody, povinné noční hlídky, a v v některých případech i vojenská pořadová cvičení, a v čele stan pro velící důstojníky. Ale většina táborů byla víceméně rodinnou záležitostí, a hodně z nich se při své činnosti inspirovalo životem Indiánů.

Když si tak procházím články v Association Boys, z r. 1902, čtu namátkou kupř. článek George G. Pecka nazvaný “Poznatky ze sedmnácti sezón v jednom chlapeckém táboře” (Things learned in Seventeen Consecutive Seasons in One Boys' Camp.). Kromě jiného, pan Peck radí, po sedmnácti letech zkušeností, “Inspirujte se životem divochů, a ne jejich způsobem života.” “Táboření nemá být jen o tom co máte na sobě”, atd. Další patnáctistránkový článek “Chlapci jako divoši”, zdůrazňuje “nezbytnost zkoušek, pro uspokojení přirozených tužeb chlapecké povahy a jejich využití pro ušlechtilé účely, spíše než se pokoušet napodobovat jeho malování a opět v nich probouzet instinkty, které jim budou dávat vlastnosti Mariina malého jehňátka” V předmluvě k tomuto článku najdete tato slova: “pisatel ví o 'tlupě indiánů' co byla zorganizována na tomto základě se svým vlastním náčelníkem, medicinmanem a strážcem wampumu. Náčelník svolal svůj kmen do společného kruhu na nedělní setkání a a úspěšně ho realizoval. Indiáni pro tento účel vyzdobili svou sněmovní místnost příslušnými dekoracemi. A jejich vůdce jim pak četl z Hiawathy.”

V následujícím čísle, v článku C. B. Hortona “Zábava na chlapeckých táborech”, popisuje “Indiánské válečné tance”, “Kopaná kanibalů”, atd. Také F.R. Dennis detailně popisuje svá pravidla pro hru “Běloch a Indián”. George D. Bivin zabral čtyři stráky svým popisem “Divokých indiánů z Buffala” s jejich bojovníky, sagamory, sačemy, medicinmany, pow-wow, indiánskými přezdívkami, čelenkami, tomahawky, malováním, tajným písmem, atd. M. D. Crackel napsal o své tlupě Indiánů z Clevelandu článek “Siuxové a Mohawkové”. O něco později, v roce 1905, se ve stejné publikaci, objevil článek Ernesta Thompsona Setona o “Zákony Setonových Indiánů”. Jeden z úvodních odstavců v tomto případě upoutává pozornost na “Red Book” vydanou Setonem – kde na dvaatřiceti stránkách textu popisuje věci, které se týkají Setonových Indiánů, s obrázky týpí, ozdobami, atd.

Ještě dál šla série článků, vycházející v Association Boys pod dobu dvou let od r. 1902, pod názvem „Studia dospívajícího chlapectví” od Luthera H. Gulicka, M.D.

Bylo mi velkou ctí, být v r. 1898 žákem doktora Gulicka, a to bylo pod jeho vlivem, že jsem v té době napsal článek “Chlapci jako divoši”, který byl otištěn o čtyři roky později.

Skalp, symbolem života

Není těžké porozumět mé rychlé reakci na Setonovy myšlenky u příležitosti našeho prvního setkání, když jsem byl chlapcem, doktor Gulick ve mně vypěstoval mé přirozené instinkty.

Zdálo se mi, že v programu Setonových Indiánů, vidím mnoho z teorií doktora Gulicka přeneseno do reálného světa. Pouhá povrchní hra na indiány, bez jakéhokoliv plánu, plná nebezpečí a víceméně bezúčelná je na hony vzdálená od systematického programu, zaměřeného na rozvíjení charakteru, jaký představil Seton. Jeho cílem byl vývoj charakteru, a ne pouhé povyražení a zábava. Dám ale příklad, jakou cestou se ubíraly jeho myšlenky při řešení obtížného problému. Dobře si pamatuji náš rozhovor na téma skalpování. Teď bylo skalpování velice reálnou praktikou mezi Indiány, a tak vyvstala otázka, jestli ho zcela vypustit, a nebo zda by se přeci jen nenašel způsob, jak by se dalo s výhodou využít při hře. Pochopitelně, že nešlo o to vyzvat chlapce k tomu, aby se navzájem skutečně skalpovali. Ale o to jak ho využít, a při tom zabránit tomu, aby působilo jako laciná komedie. To byl problém. Byla to zapeklitá otázka, jak to udělat, aby zůstala zachována vážnost tohoto aktu a zároveň aby posloužil pro dobrý účel. Rozhodl se dát každému chlapci, který přišel do kmene skalp, což byl kotouček z plátna, nebo kůže, o průměru zhruba 1½ palce, ze kterého visely dlouhé prameny “vlasů”, vyrobených z koňských žíní. A chlapec byl slavnostně zavázán slovy “Toto je tvůj skalp. Važ si ho, jako své cti. Když ho ztratíš, nebude to naprostá ostuda, ale bez ponížení se to neobejde.” Chlapec mohl ztratit svůj skalp jedině v nějaké důležité zkoušce, uložené Sněmem. Pokud ho ztratil, získal jej ten kdo zvítězil, a poražený zůstal bez chomáče, dokud časem a trpělivým úsilím byl hoden aby mu vyrašil nový. Bojovník bez skalpu ale neměl hlasovací právo na sněmu kmene. Nemohl se účastnit Sněmu, [ani soutěží]. Dočasně ztratil svá práva a výsady, svůj hlas, zkrátka všechny symboly svého mužství. Když nějaký člen kmene úspěšně získal skalp jiného “bojovníka”, stal se “válečníkem”.

Toto skalpování se stalo věcí maximální vážnosti a přistupovalo se němu pouze ve výjimečných případech. To, že měl každý svůj hlas a volební právo, bylo ohromující. Skalp se stal symbolem představujícím sám život a jeho ztráta lekcí, která byla ponaučením, že nikdo nemá svůj život riskovat zbytečně, ale také že jsou v životě chvíle, kdy je nutné riskovat.

Ano, to je ale příklad Setonova uvažování; ctít přirozené instinkty a najít nějakou cestu k uspokojení toho co není jen prospěšné ale také příjemné a zábavné. Člověk, který dokáže takovým způsobem posunout význam skalpování, že se stane téměř ctností, je skutečně tvůrčí génius. Tady není žádný rozpor mezi Setonovou averzí k masovým sportům, a jeho postřehem že tady je čas a příležitost kdy chlapec není jenom oprávněn vstoupit, jak to bylo, do osamělého zápasu s jedním ze svých vrstevníků, ale že on nemůže se vyhýbat takovým situacím kromě situací které by byly na úkor jeho sebeúcty a riskem, vedoucím je ztrátě respektu jeho party.

Byla to Setonova pochopení se a moudrost, která poskytla konečné řešení toho, co jinak mohlo vést k hádce či špatnostem mezi dvěma stejně ctižádostivými chlapci, co stejným dílem prahli po tom aby se nějakým způsobem ujali vedení. Taková zkouška mohla dopadnout všelijak, takže v takových případech se připravila vždy důstojná soutěž.

A výsledkem ve finále nebylo jen zvýšení přestiže u vítěze, ale také nárůst respektu pro dobrého poraženého který udělal vše co bylo v jeho silách.

V čem spočívá Setonovo prvenství

Připouští, že tisíce chlapců si "hrálo na indiány" předtím, než se Seton narodil a že vůdci chlapců používali ledacos z Indiánské tradice k tomu aby je zaujali a zabavili, a možná i dokonce i poučili a vychovali. Faktem je, že tak daleko jak jak jsem schopen bádat byl Seton pionýrem ve vývoji rozsáhlého, kompletního a jasně zřetelného schématu budování charakteru prostřednictvím dramatizace, prožití, sladění a oživení Indiánského života a tradice.

Je to stejný rozdíl jako mezi rámusem a hudbou, kdy jde pokaždé o stejné housle, či piáno použité k produkci. Někdo může použít Indiánské aktivity a výsledkem bude disharmonie a jiný použije stejné aktivity a výsledkem bude harmonie. Krása obrazu není daná použitým plátnem, barvami a štětci. Je daná uměním toho, kdo jej maluje. Ze stejné suroviny různí lidé tvoří různé věci, takže na základě života Indiánů a jejich tradic může hodně lidí vytvořit hodně programů – dobré, spravedlivé a indiferentní – neefektivní a horší.

Byl to Seton umělec, kdo namaloval z tohoto materiálu ten skvělý obraz. Byl to Seton hudebník, kdo zazpíval tu píseň. Byla to Setonova tvůrčí představivost a duch který tomu vdechnul život. Možná jenom ten kdo měl to privilegium poznat jeho přitažlivou osobnost může ocenit jeho nadšení, laskavost a nakažlivost jeho nápadů. Nenašel jsem jiný lepší způsob, jak dodatečně splatit Setonovi dluh za jeho velký přínos, za těch mnoho věcí co vytvořil v říši kde není možný žádný copyright. Objevilo se mnoho dílčích a chabých napodobenin jeho programu. Je to tak snadné vyzobat to i tamto z jeho programu, tu a tam trochu pozměnit a pak pro někoho jiného zase napodobit napodobitele, a tak dál a dál, dokud není ten co to vymyslel jako první zapomenut. Možná si někdo vzpomene na Kiplingovu báseň “Objevitel”, ve které říká:

“Dobře znám ty, co teď sklízí slávu – šli pohodlně v mých stopách.
Pěkně v stádě pohromadě – a tak nepoznali z pouště strach;
Šli až tam, kde zanechal jsem studnu, co vyhrabal jsem žíznící.
Napili se. Vrátili se. A teď jim budou říkat Průkopníci!”

Hra na indiány (září 1900)

Pro vyzdvižení hry na indiány z úrovně bezúčelné dětské hry, na důstojné a napínavé schéma vývoje charakteru není malá dovednost, a jeden není překvapen množství nepochopení a předsudků které vítaly to v každém tahu.

První kmen Seton zorganizoval r. 1902 na svém vlastním pozemku v Cos Cob, ve státě Connecticut. Brzy vzbudil pozornost, hlavně proto, že byl dobře známá veřejně činná osobnost, spisovatel, malíř, přírodovědec a lektor. Všechno na co sáhnul, budilo zájem a přitahovalo pozornost veřejnosti. Ale to mohlo mít velice krátkého trvání, pokud pozornost veřejnosti nebyla upoutána nějakou povídkou, něčím mužným, něčím co naznačovalo velké možnosti a slibovalo široký proud zájmů. Někoho to přitahovalo jako nový a unikátní přínos v oblasti výchovy chlapeckého charakteru. Pro druhé to byla hádanka, záhada, s vágním odvoláním na ponořené instinkty. Někteří pochybovali, jiní nedůvěřovali, někomu se nelíbilo snížení chlapeckých ideálu. Někteří považovali Setona za mistra hypnózy, který dokázal slovem očarovat skupinu chlapců a přihlížejících aby z nereálna vytvořil pro tuto chvíli realitu, a ti se obávali reakce a zklamání, když kouzlo pominulo. Někdo říkal že systém byl nemožný a neuskutečnitelný bez Setona ve středu; takže to nebyl program ve kterém by obyčejný člověk mohl doufat v úspěch. Někteří to odmítali a měli celou věc za degradující; někteří byli skeptiky a jiní viděli pouze viditelné a slyšeli pouze hlas, chyběl jim duchovní význam který i minimální vhled mohl mít zadržen. Záhy byl ten první kmen všeobecně známý jako “Setonovi Indiáni” (Seton's Indians) Byli tací co ten výraz používali jako posměšný.

Avšak když se ta idea začala šířit, a byly zorganizovány další kmeny v jiných lokalitách, byli s obecným souhlasem nazývání “Seton Indians”, nebo také “The Seton Indians”, a toto jméno přetrvalo do roku 1905. V roce 1906 se však objevilo nové vydání “Svitku březové kůry” a bylo použito jméno “Woodcraft Indians”. Nevím nakolik je významná následující citace z tohoto vydání. “Kromě toho ideální Indián, ať již existoval nebo ne, stojí pro nejvyšší formu prostého ("primitive") života, a on byl Mistr Woodcraftu, který je naším základním studiem.” (Při psaní jsem měl na mysli kurzívu) Následující odstavec, ve kterém se hovoří o tom co obnáší výraz “Woodcraft” je uvedeno “mnoho odvětví Indiánské moudrosti”. Zdá se, že právě od té doby se na Woodcraft pohlíželo jako všeobjímající výraz, který zahrnuje i Indiánštinu. Můžeme se jen dohadovat, co způsobilo ten významový posun, že se Setonovi Indiáni vyvinuli ve Woodcrafterské Indiány a ještě později v “Ligu Lesní moudrosti”.

Přinejmenším dvě věci se postupně objevily; Jako první touha po expanzi a rozšíření původní myšlenky, obé se zřetelem k ohleden na obsahu programu a voličstvo ke které to mohlo promlouvat.

Woodcraft je pro každého

V Setonově článku z r 1905 najdeme toto osvětlující prohlášení: “Je to (Setonůn indiánský program) tak pružné, že to mže být naroubováno na libovolný organizační model táboření, rozšiřitelný dle libosti, v celku i detailech.”

Toto prohlášení otevřelo dveře dokořán, a každý byl pozván, aby přišel a vzal si co chtěl. To bylo více než velkorysé gesto; to vyjadřovalo touhu jeho srdce sdílet co měl a dát to volně k dispozici všem. Co čekal na oplátku, byl stejně velkorysý postoj k částem které kdo přijal, v uznání daru a vrácení určité míry vážnosti (credit) dárci. V tomto směru byl hořce zklamán. On říká (Svitek březové kůry, 1906) “Rád bych vyvedl celý národ na cestu života v přírodě.”

Dále on ukazuje že jeho plán je pro "mladé lidi", nejenom pro chlapce, a kousek po kousku rozšířoval svou ideu dokud neobsáhla nejenom obě pohlaví, ale i všechny věkové kategorie.

Transformace hry ve všeobjímajícího hnutí

Druhá věc která se objevila v tomto období růstu, bylo velké rozšíření idey “Woodcraftu”.

Zdálo se jako kdyby původní idea byla “Indiánština” pro chlapce, která obsahuje woodcrafterské prvky, a během rozšíření schématu z toho vzniknul Woodcrafterský program pro každého, který obsahoval Indiánské prvky. “ Woodcraftem myslíme atletiku v přírodě, studium přírody a táboření jako výtvarné umění. Fotografování je vnímáno jako druh studia přírody, a tábornická dovednost zahrnuje jednoduché metody triangulace, znalost hvěz, hledání cesty, určování směru, znakovou řeč, stejně tak, jako hodně druhů Indiánské dovednosti ”. (Seton 1905).

Zdá se, že výraz Woodcraft mohl být roztažen tak aby zahrnul všechny aktivity v přírodě, za účelem nalezení “Příroda nabízí ideální táboření, mnoho z benefitů může být získáno životem ve stanu postaveném v městském parku, na verandě, nebo na ploché střeše domu.” (E.T.S. 1906)

Z domovní střechy to byl snadný skok na ulici, a ta nabízela hry které se mohly hrát na chodníku a další formy Indiánského slídění a stopování od bloku k bloku.

Setonův vliv

Během tohoto období Seton šířil svou ideu školením a prostřednictvím tisku.

Shromáždil skupinu mužů, která fungovala jako jakýsi Národní Sněm, ale zdá se, že jejich snahou bylo potvrzovat uznání sněmu či radit v obsahu tohoto programu. Neměl žádný jiný způsob, jakým by mohl sledovat co všechno využily jiné organizace z jeho programu, ať už to byla jen část, nebo vše. Zpětnou vazbu mu poskytovala jen korespondence, osobní návštěvy a zmínky v novinách. Letmý pohled do materiálů Y.M.C.A. vytištěných v této dekádě, ukazuje značný zájem v druhu věcí které Seton vyprodukoval, ale je nemožné objevit jako moc nebo jak málo to mohlo být následován ním.

Painesville, Ohio, zimní tábor měl rozdělen chlapce do tří Indiánských kmenů, Cleveland měl své “Siouxy” a “Mohawky”; Newark měl všechno od Ornitologického klubu, přes ptačí kluby, po cikánské výlety a kaštanové párty. Tábor Dudley hlásil kluby studující Geologii, ptáky, stromy a různé řemeslné aktivity v lese, a pro zasloužení vytouženého “D”, chlapci museli chlapci vykonat mnoho věcí jako např. lézt po skalách, vyrobit přístřešek, uvařit jednoduché jídlo, chytit a ochočit chipmunka, určit 20 ptákl a 20 stromů, atd. Tábor Montclair měl své hry “Bělochy versus Indiány”; Ve Springfieldu, Mas., měli svůj “Pónijský indiánský tábor”; v Roanoke, ve Virginii popsali na čtyřech stránkách své “Divoké indiány”, a článek zakončili tímto dodatkem: “čtěte Divoké indiány z Buffala v 'Association Boys' z února 1904, a malou rudou knížku 'Jak si hrát na Indiány' od Ernesta Thompsona Setona.” Další článek va čtyřech stránkách popisuje „Kajmanky” („The Snapping Turtles”), skupinu která působila v rámci Y.M.C.A., na 23. ulici v New Yorku. Camp Becket psal o knihovně s knihami o studiu přírody, o práci se dřevem, atd., která fungovala jako dílna a klubovna, kde bylo možné nastudovat vše o ptácích, květinách, stromech, semenech, mechu, kapradinách, první pomoci, ochraně přírody (life saving) nebo si zahrát ve hře o Hiawathovi. Z New Jersey zas psalo několik sdružení o klubech přírodovědců, které vznikaly pod názvem „Indiánští tahouni” (Indian Trailers), v čele s Velkým náčelníkem, Medicinmanem, Strážcem Svitku březové kůry, atd., a bojovníky se jmény jako Orlí pero , Déšť ve tváři, Tichošlápek, atd. “Chlapci jsou velmi nadšení a začínají se zdokonalovat ve woodcraftu… …každé sdružení v kraji by mohlo mít tak úspěšnou a nadšenou skupinu mladých přírodovědců”. Z Racine, Wisc. psali o devíti Biblických klubech, organizovaných jako „indiánské kmeny”. Z východního okrsku v Brooklynu psali, citujeme: “Fakt, že 61 táborníků po vyzkoušení indiánské formy organizace jednomyslně hlasovalo pro její opakování v následující sezóně, svědčí o její oblíbenosti. Samozřejmě je také pravda, že někteří dospělí si hráli na indiány tak dětinským způsobem, že to starší chlapce znechutilo; na druhou stranu jiní dospělí dokázali svým nadšením strhnout tak, že se táborový život se velice blížil tomu skutečnému indiánskému, přičemž samozřejmě napodobovali jen ctnosti divochů, nikoliv jejich neřesti.”

Výše uvedené citace, náhodně vybrané z jedné publikace, jedné organizace, byly otištěny mnohem dřív než se dostaly do USA nějaké zprávy o skautském hnutí. A podobné citace bychom nepochybně našli i v publikacích mnoha dalších organizací. Zda byly chlapecké organizace a organizace, které se chlapci zabývaly, v tomto období zasypávány nebo zaplavovány myšlenkami o woodcraftu, ručních pracích, studiu přírody, indiánských řemeslech apod., je věc názoru. [S jistotou mohu říct, že v této oblasti tenkrát vyvíjelo nějakou aktivitu více než 57 různých subjektů.] A je evidentní, že jeho nápady do určité míry využívaly. Radostná sobota v lese mohla být neoddělitelně spojena s méně příjemnou účastí v kostele nebo v nedělní škole následujícího dne. Studium Bible by se mohlo být prezentováno jako „Zpráva o Velkém Tajemství” a tak se stát regulérní součástí kmenové činnosti. Opravdu, cokoliv si vůdce přál, stačilo – metaforicky řečeno – pomalovat válečnými barvami, ozdobit peřím a zabalit do deky, aby to při táborovém ohni zbaštili na jedno polknutí.

Chci podat svědectví o Setonově velkorysosti a neúnavném úsilí v tomto období setby. Pravda, jeho oficiální přednášky se objednávaly prostřednictvím zprostředkovatelské kanceláře a pokud se při nich platilo vstupné nemohl jít pod stanovenou cenu, ale říkal: „To co chci mohu přednášet i zadarmo.” A nevzpomínám si, že by někdy odmítl promluvit před nějakou skupinou, když jsem ho o to požádal. Dělal to na vlastní náklady, rád, dobrovolně a často. Věnoval dny a týdny svého času, tomu, aby mohl šířit své evangelium o své „metodě výchovy pod modrou oblohou” . Cestoval na vlastní náklady a bez toho, že by jen pomyslel na nějakou finanční odměnu. A právě proto, že jsem mohl z první ruky pozorovat jeho vliv na řadu vedoucích chlapců v Americe, si dokážu představit, co se pravděpodobně odehrálo v Anglii v důsledku jeho tamních kontaktů. Některá semena nepochybně zasel po cestě, jiná padla na kamenitou půdu, některá mezi trní, ale některá zasel i do úrodné půdy a ta přinesla hojné ovoce. Když čtu o jeho přednáškách v Londýně, Newcastlu, Rossallu, Haileyburgu, Ealingu, Aysgarthu, Dover College, Uppinghamu, Cheltenhamu, Aldenhamu, Fetters' College, Lorettu, Harrow, Brightonu, Hampsteadu, a jinde, dokážu si představit, co vše se dalo pod jeho vlivem v Anglii na podzim roku 1904 do pohybu.

Tehdy byla již zmíněná „Rudá knížka” jedinou tiskovinou na toto téma, která se při těchto setkáních distribuovala.

Baden-Powell (September 1906)

Na podzim roku 1906 Seton opět přednášel v Anglii, a právě tehdy se sešel s Badenem Powellem, kterého „shledal planoucího zájmem”, jak si poznamenal.

Právě v tomto roce původně útlou „Rudou knížku” rozšířil a vydal pod názvem „Svitek březové kůry” (The Birch Bark Roll) (1906). A jeden výtisk daroval i Baden Powellovi. Vypadá to, že právě to byl klíčový moment pro Baden Powella, který byl požádán, aby přepsal svou brožuru „Příručka ke skautingu”, kterou původně napsal pro vojáky, aby byla použitelná jako příručka pro anglické „Církevní jinochy” (Church Lads).

Mnohokrát jsem stál na soutoku dvou velkých řek, a pozoroval, jak se jejich vody mísí. V Indii občas slýcháme výraz, který označuje splynutí řek Gangy a Džumny. Používá se také, když se ve vlasech, začínají objevovat první šediny. Na tom mísení vod to lze snadno pochopitit. V proudu, který teče dál za soutokem, se chvílemi objevují charakteristické známky obou toků a občas se zdá, jako by jeden z těch původních proudů pohltil ten druhý. Když se potkají dvě osobnosti, jako Seton a Baden Powell, a proudy jejich myšlenek, které pramení v různých horách, se začnou mísit, toho potřebujeme víc než jen obyčejný zrak nebo dokonce vhled, abychom mohli o následujícím proudu říct: „To pochází z toho a tohle z onoho proudu.” Pravdou je, že zde plavou kousky splaveného dřeva, které mohou pocházet jen z jediného z toků, i kal, který pochází jen z toho druhého. Ale v proudu promíchaných myšlenek, je těžké vystopovat jejich původ.

Vezměte si i tak jednoduché slovo, jako je „skauting”. Oba ho používali dávno předtím než se sešli; a oba o něm už také něco publikovali. Jeden měl na mysli indiánský skauting přizpůsobený chlapcům; a druhý zas skauting domorodců, přizpůsobený vojákům. Nevím, zda Baden Powell čerpal své nápady ohledně skautingu od afrických domorodců, ale u Setona není žádných pochyb že se inspiroval indiány Severní Ameriky. Oba muži však byli díky četbě důvěrně obeznámeni s různými formami skautingu po celém světě. V roce 1906 byl skauting jako takový jen vedlejší aktivitou Woodcrafterských Indiánů, tou hlavní byl woodcraft, ale pro skautské hnutí, které bylo představeno veřejnosti roku 1908 v Anglii, byl naopak hlavním tématem skauting a woodcraft jen vedlejší aktivitou. Podobně jako se v Americe význam slova woodcraft rozšířilo na téměř všechny druhy outdoorových aktivit, rozšířilo se význam slova skauting na téměř všechny druhy aktivit, které se zamlouvaly chlapcům. Chemie myšlenek jde zcela mimo mě, ale viděl jsem, nebo jsem alespoň byl mezi těmi, co byli u toho, jak se vodík a kyslík smíchaly ve starém spolehlivém vzorci H²0 a oba plyny se proměnily ve vodu.

Chemie, která vysvětluje, jak reakcí dvou plynů vzniká kapalina, je poměrně složitá, ale chemie mísení myšlenek je cosi zcela mimo mé chápání.

Pronikání Baden-Powellova skautingu do USA

V období mezi 30. říjnem 1906, kdy se Seton prvně setkal s Baden Powellem, a oficiálním oznámením vzniku skautského hnutí v Anglii 24. ledna 1908 jsem nezaregistroval, že by woodcrafterští indiáni kvůli tomuto významnému setkání nějak výrazněji či podstatněji změnili svou programovou náplň činnosti, zato idea „skautingu” v mysli Baden Powellově prošla výraznou změnou, a to nepochybně i díky jeho kontaktu se Setonem.

Protože jsem viděl Setona, jak se v Americe s velkorysou štědrostí dělil o své myšlenky se všemi, kdo je chtěli přijmout, jsem přesvědčen, že tak činil i v Anglii, a to zejména tehdy, když našel tak dychtivého posluchače, jakým byl Baden Powell. Neexistuje žádný způsob, kterým by se dalo určit, jak velký byl jeho myšlenkový přínos. Dokázala by chemie myšlenek vysvětlit, jak může reakcí dvou myšlenek, když se smíchají ve vhodném poměru, vzniknout myšlenka třetí, která se vůbec nepodobá, a nebo jen velmi málo, ani jedné z těch původních?

Bylo to až v druhé polovině roku 1908 a zejména v roce 1909 co se v Americe začal projevovat vliv anglického skautského hnutí. Tu a tam se objevil výtisk anglické příručky a návštěvníci vracející se z Anglie začali vyprávět o skautech. Když ukázali v kanadském Torontu knihu „Skauting pro chlapce” (Scouting for Boys) chlapeckému výboru Y.M.C.A., byla přijata s posměchem a při závěrečném hlasování zamítnuta. Starším chlapcům to přišlo jako „nápad cínového vojáčka". Představili si, jak procházejí coby skauti krajinou a při tom se schovávají před nepřítelem za stromy a kameny. Slovo „skauting” u nich evokovalo špehování a donášení. Být skautem (podle nich) nebylo nic nač by mohl být někdo hrdý, proto ho odmítli, ale zároveň si všichni do jednoho přáli najít nějakou vhodnou programovou náplň pro práci skupiny. A tak, si ze skautské činnosti někteří vedoucí vzali jen to, co se jim hodilo, stejně, jako si o několik let dříve vzali jen to co se jim hodilo z činnosti Setonových Indiánů. Objevilo se 32 organizovaných skupin, ale jen tři z nich, které se nejvíc řídily skautským programem, se ukázaly jako úspěšné.

V říjnu 1909 jeden významný voják, co v létě předchozího roku navštívil Velkou Británii a byl nadšen skautským hnutím, svolal veřejnou schůzi. Setkání se konalo v kasárnách, ale řečníci ujistili přítomné, že Baden Powell jasně prohlásil, že jeho hnutí nemá vojenský účel. Byla zorganizována rada, město bylo rozděleno do sedmi divizí s místními výbory a zapsáno asi 1500 chlapců. V Anglii, se v počátcích skautské popularity potýkali s „opičími skauty” (Monkey Scouts), a v Kanadě se vyskytla stejná záležitost. Nezodpovědné skupiny se začaly opičit po skautech a diskreditovat skutečné skautské hnutí. V obou případech bylo zapotřebí silné organizace, která by vliv těchto „opičí hlídek” potlačila a omezila. Mně se vždy zdálo, že Setonova organizace trpěla spíše „opičích indiánů” nebo nezodpovědnými a neschopnými napodobiteli než jakoukoli jinou příčinou a žádný odpovídající řídící orgán se nepokusil tento problém napravit.

Když se anglická skautská příručka začala objevovat na v různých místech USA, začali si ji různí vedoucí chlapců různými způsoby přizpůsobovat, upravovat a vybírat z programu. Tyto snahy sahaly od pouhého přidání malé skautské ozdoby do stávajícího programu až po upřímnou snahu vyzkoušet celý program s nově organizovanou skupinou. Kromě nebezpečí rozpadu hrozilo i nebezpečí vykořisťování. Skautský vedoucí s "otočnou židlí", který chtěl mít všechnu čest, zatímco pomocník dělal všechnu práci, byl někdy učitel nedělní školy a někdy duchovní, který chtěl získat přízeň chlapců ve prospěch své organizace nebo kvůli jiného svého zájmu.

A objevili se i jiní, co by chtěli využít tohoto nového zájmu ve svůj prospěch, takže se velice záhy ukázalo, že nějaká kontrola a dohled z celonárodního centra bude nutností.

Organizace „The Boy Scouts of America” a můj podíl na tom jak vznikala

A mým privilegiem bylo, že se mi dostalo té cti, abych počátkem roku 1910 svolal skupinu mužů co se zajímali o to jak se mají vést dospívající chlapci, a při té příležitosti je vyzval aby společně vytvořili tenhle celonárodní výbor.

Výsledkem téhle schůzky bylo jmenování organizačního výboru s výkonnými pravomocemi, který měl fungovat až do té doby, než bude ustaven stálý celonárodní výbor. Předsedou tohoto organizačního výboru byl jednomyslně zvolen Ernest Thompson Seton a později, když byla už vytvořena stálá organizace, byl také jednomyslně zvolen do funkce "Skautského náčelníka" (“Chief Scout”). Když se dnes ohlédnu zpět na těch pět let co následovalo a vzpomenu, jak se na začátku tohoto období z celého srdce vrhl do úsilí o podporu amerických skautů a jak byl na jeho konci zarmoucený, uvědomím si něco o tragédii a zklamání, které ho postihly. Nikdo nemohl být velkorysejší ve svém čase a úsilí. Jeho zápal a energie, kterou do toho vložil, byly ohromující. Chtěl do tohoto nového hnutí vložit celý svůj indiánský program Woodcraft, aby se s ním spojil do jednoho proudu, i za cenu toho, že tím jeho vlastní samostatné hnutí přišlo o svou identitu. Byl připraven poskytnout všechny své nápady, zkušenosti a schopnosti. Byl ohromen neochotou tohoto nového výboru spolknout jedním dechem to, co mu tak velkoryse a ochotně nabídnul. S narůstajícím rozčarováním zjišťoval, že tohle nové hnutí v Americe, tak poplatné svému vzoru, si chce vybrat z programu co pro ně vytvořil, vybrat jen to co se mu hodí. A měl pocit, že má tendenci vybírat si jen to méně důležité, zatím co ty důležité body jeho původního programu ignoruje. Na počátku skautského hnutí v Americe bylo jméno Ernesta Thompsona Setona velkým přínosem, protože díky svým knihám a přednáškám byl znám po celé zemi a (vždy) uznáván coby autorita v oblasti studia přírody, woodcraftu a indiánských tradic.

Toto nové, nejasně chápané a značně nepochopené hnutí potřebovalo sponzora co měl celonárodní renomé.

„Náčelníkem” byl Seton!

Jen ti, co byli v prvních hektických dnech u toho jak vznikalo tohle hnutí, mají představu o zmatku, který panoval navenek.

Noviny v celé zemi zvěstovaly založení Národního výboru a dopisy přicházely takovou rychlostí, že zahltily nově otevřenou kancelář. Byl vyvíjen tlak na rychlé rozeslání letáků s informacemi pro tazatele. Seton se pod ohromným tlakem pustil do psaní příručky, aby v co nejkratším čase vytvořil "amerikanizovanou" verzi anglické příručky, která by byla akceptovatelná ve Spojených státech. Na této nevděčné práci pracoval dnem i nocí a narychlo vytištěná příručka byla připravena k distribuci již na večeři uspořádané pro Badena Powella v New Yorku v září 1910. Splnila svůj účel a pomohla zastavit příliv dotazů, zatímco redakční výbor se zavázal k pečlivější revizi materiálu pro druhé vydání.

Není divu, že se toto první uspěchané vydání ukázalo jako nedostatečné, když člověk celé hodiny poslouchal revizní komisi, která diskutovala o tom, co by se mělo dostat do druhého vydání a jak by to mělo být přeformulováno.

Tábor v Silver Bay (léto 1910)

V srpnu 1910 uspořádal Seton experimentální skautský tábor v Silver Bay ve státě New York.

V jistém smyslu se ten tábor dal považovat za "make shift", protože započal s cílem prezentovat jednu myšlenkou a pak se ho pokoušel přizpůsobit myšlence jiné. Jednalo se o typický případ "smísení vod dvou velkých řek". Ten tábor vznikl na základě výzvy. O rok dřív jsem totiž Setonovi řekl: “Ano, váš tábor je fajn, vaše nápady jsou fajn, ale jak dalece naši vedoucí v Y.M.C.A. váš program přijmou, je jiná otázka. Budou vaše nápady fungovat i u starších chlapců, se kterými máme co do činění? Jste ochoten ho ukázat skupině, kterou shromáždím v Silver Bay, v New Yorku, v srpnu příštího roku?" Bez sebemenšího zaváhání tuhle výzvu přijal a připravil se aby nám předvedl, jak by se měl vést tábor "Woodcraft Indians".

Předem jsme se dohodli na několika postupech, které nebyly na chlapeckých táborech Y.M.C.A. běžné. Byly mezi nimi tyto: (1) Pouze dobrovolné vedení - žádná placená pomoc. (2) Dvacet skupin po šesti starších chlapcích a jednom dospělém dobrovolníkovi z 20 různých měst. (3) Žádný šéfkuchař. Každá skupina si vaří sama. (4) Žádné soutěživé sportovní disciplíny. (5) Každá skupina si vyrobí a přinese vlastní týpí. (6) Každý chlapec si přinese jeden šestistopý luk a 6 šípů. (7) Týpí se staví náhodně, ale nikdo nesmí stát ve vzdálenosti menší než 100 stop od jiného týpí. (8) Každá skupina si vytvoří vlastní ohniště pro venkovní vaření apod. Všechny přípravy se uskutečnily dříve, než byla založena organizace Boys Scouts of America, ale ještě než ten tábor započal, byl Seton zvolen jejím náčelníkem. Musel se tedy vypořádat s problémem, jak spojit myšlenky Woodcraft Indians, se kterými byl důvěrně obeznámen, s myšlenkami nových a poněkud nejasně chápaných Boy Scouts, o kterých toho moc konkrétního nevěděl, ale které měl, coby celonárodní vůdce a náčelník také hájit. Situace byla obtížná, ale jeho reakce byla typická. Do podniku se vrhl s plným nasazením a věnoval mu nejen celé dva týdny v táboře, ale také čas na přípravu. Dodal veškeré vybavení, stopovací želízka, nádherné deky, tom-tomy atd., a to vše na své osobní náklady.

Po dva týdny zaměstnával 120 chlapců středoškolského věku věcmi, které nikdy předtím nedělali, takže neměli čas ani chuť zahrát si baseball, přestože v okruhu několika set metrů od tábora se nacházelo pěkné atletické hřiště s veškerým vybavením.

Svobodná vůle je základ woodcraftu

Nebylo mu zatěžko chlapce zaujmout a připravit jim jedno z nejjedinečnějších a nejpříjemnějších dobrodružství jejich života.

Teprve když si vzpomněl, že je náčelníkem skautů, začaly potíže. Upřímně se snažil vést tábor podle skautských zásad, a přitom do něj začlenit zkušenosti s Woodcraft Indians. Zmiňuji se o tom, protože jeho pozice na tomto táboře velice dobře ilustruje jeho následnou snahu skloubit tahle dvě hnutí do jednoho. Oba programy sice mají mnoho společného, ale rozhodně zde byly body, které se nedaly smíchat. Baden Powell vykazoval, dle mého názoru, svými sklony i zkušenostmi všechny znaky konformismu. Zato Seton byl svým založením, sklony i zkušenostmi zcela nekonformní. Baden Powell, vycvičený voják, viděl všechny přednosti, které se skrývají v disciplíně, organizaci, pravidelnosti, standardizaci atd., atd. Seton byl víc než nevoják. Byl proti vojákům. Nesnášel, když viděl stany postavené v jedné přímce. Odmítal vstávat, chodit na jídlo, či chodit spát v určitou dobu, na zatroubení. Trval na tom, aby se každý svobodně následoval svoje pohnutky a svobodně si dělal co chce a kdy chce. Jak by někdo mohl očekávat, že nevojenská, nekonformní povaha bude následovat plán vypracovaný mužem s vojenskými instinkty a velkou úctou k hodnotám konformity. Na tom táboře se sice snažil ze všech sil dodržovat skautské tradice, ale indiánské skautské tradice se nedaly potlačit, protože jejich potlačování bylo nepřirozené, takže přirozeně převládaly.

Myslím, že tahle skupina chlapců si Setonův způsob táboření užívala víc, než by si užívala stereotypnější způsob, ale těžko říct, nakolik to bylo způsobeno charismatem Setonovy osobnosti.

Proč byl Baden-Powellův systém atraktivnější

Skautský program nemá tak vysoké nároky na všestrannost a jedinečnost vůdce.

Je mnohem jednodušší najít deset lidí, co dokáží vést skupinu dle skautského programu, než jedince, schopného vyhovět zvláštním nárokům programu Woodcrafterských Indiánů. Pro průměrného člověka není snadné nakreslit pomocí pravítka a úhloměru technický výkres, ale k tomu aby namaloval obstojnou olejomalbu potřebuje navíc notnou dávku talentu.

Je tedy velice obtížné srovnávat společenský přínos maximálně zjednodušeného programu, jaký může následovat kdekdo, s takovým, jehož nárokům vyhoví jen málokdo.

Uniformita je nepřirozená

Navštívil jsem šest různých domů, které Seton postavil. Tři v Connecticutu a tři v Novém Mexiku.

Každý z nich byl úplně jiný. Všechny se vymykají zásadám tradiční architektury, ale jsou praktické a dle mého názoru i krásné. Seton říká, že v přírodě jsou přímky vždy nerovné a křivé a zdánlivě jednolité barvy jen množství barevných skvrn a fleků. Takže když ty domy stavěl, šlo mu spíše o to, aby působily přirozeně než aby odpovídaly konvencím. Proč by měl používat rovné trámy, když ty nerovné vypadaly lépe. A proč by měly být břidlicové tašky všechny stejného tvaru i barvy, vyskládané na střeše do rovných řad? Použil různobarevné břidlice všech možných tvarů a velikostí, s ulámanými okraji, které pokládal zcela nahodile, jak mu přišly pod ruku a tak vznikla na té jeho křivé a nepravidelné střeše nádherná kombinace různobarevných skvrn. Proč by si měl lámat hlavu s tím, aby byly alespoň dvě strany domu natřené stejnou barvou. Ani jednu stěnu neměl natřenou jednou barvou. Jedna stěna jeho domu který jsem viděl začínala v dolním rohu růžovou, a postupně se změnila ve skořicovou v protilehlém horním rohu. A jiná zeď jeho domu začínala v jednom rohu bledě zelenou barvou posetou žlutými skvrnami a zvolna bledla až do jemně žluté poseté drobnými zelenými skvrnkami. Byl to prostě výsledek tvůrčího ducha a ruční práce umělce. Seton se nejde proti konvencím jen tohle pasivní cestou. Bouří se otevřeně proti všem konvencím, které se mu zdají nesmyslné. Je zcela nebojácný nejen po fyzické, ale i duchovní stránce. Je to individualista, který vyčuhuje z davu a nehodlá se podřizovat tomu, na čem se shodne jeho většina. Je takovým „slonem v porcelánu”, což je přirovnání, které neříká nic o slonech, ani o porcelánu, jen o špatné kombinaci. Seton v lese, kde mohl bez zábran a omezení dělat vše co chtěl, byl skvělý. Ale v situaci, kdy ho omezovaly konvence a předpisy a musel přesvědčit početnou komisi, kde seděli lidé s různými názory, o něčem co by dříve rovnou udělal, to bylo něco zcela jiného. Dejte mu volnou ruku při stavbě domu a vytvoří dům, jaký tu ještě nebyl, a při tom bude efektivní, úsporný a krásný. Dokud měl volnou ruku v působil organizaci, která byla pod jeho vedením a kontrolou, tak se jeho originální a účinný program rozvíjel, ale jakmile ho svázali s jakýmkoli stereotypem, ať za tím byl sebelepší úmysl, byl nešťastný. Jeho nápady přicházely až moc rychle na to, aby se daly začlenit do zvolna tuhnoucího schématu. Jeho pohled na věc se mohl změnit během okamžiku. Něco upoutalo jeho pozornost a hned se zrodil nový nápad.

Nejsem si jist, zda plně chápu, co znamená výraz „dynamic equilibrium”, ale měl jsem u něj pocit, že svou dynamickou sílu drží na vodítku, co se může každou chvíli utrhnout.

Jak se liší přístup Baden-Powella od přístupu Setonova

Moc velké národní organizace ale nevychází z vlivu jedince, byť velice schopného, který jí dá k dispozici všechny své myšlenky, ale ze sloučení vlivu a syntézy myšlenek mnoha osob, s nejrůznějšími schopnostmi a zkušenostmi.

Postavit organizaci na osobnosti jednoho nepostradatelného člověka znamená riskovat naprostý kolaps, když takový člověk vypadne. Vybudování organizace na základě sloučených příspěvků mnoha silných mužů umožňuje nepřetržitou posloupnost, protože časem musí být každý muž ve skupině postupně nahrazen. Vytvořit národní organizaci kolem tak výjimečného a nenahraditelného člověka, jakým byl Seton, by znamenalo připravit se o život, ale vložit jeho mnohé originální a často revoluční myšlenky do společného tavicího kotle se zdálo být nepřekonatelně obtížné. Není možné, aby Seton měl nástupce, stejně jako Thomas Edison, ale přínos těchto dvou mužů nikdy nezemře. Nevznikne nikdo, kdo by byl přesně jako oni dva, ale mnoho lidí bude mít z jejich objevů prospěch.

Baden Powell měl pravdu, když řekl, že "skautské hnutí mělo mnoho otců", a veřejně přiznal, že Seton byl jedním z nich. Přinejmenším by se blížilo pravdě, kdybychom řekli "Woodcraftští indiáni měli jen jednoho otce". Jednou jsem slyšel Badena Powella vyprávět, jak se pustil do přípravy školy pro skautské vedoucí. Nejdříve se poradil se všemi předními pedagogy, které s nimiž se mu podařilo navázat kontakt. Výsledkem byl seznam více než 200 knih, z nichž každá byla považována za naprosto nepostradatelnou pro člověka s uznávanými schopnostmi. Řekl, že je zřejmé, že takový čtenářský kurz pro skautské vedoucí není možný, a proto založil spíše praktickou než teoretickou školu.

Tato událost odhaluje člověka, který toužil po spolupráci a neustále ji vyhledával na širokém poli.

Ve stínu silné osobnosti jiná osobnost nevyroste

Když Seton otevřel v Santa Fe svoji “Školu indiánské moudrosti” (“College of Indian Wisdom”), přivedl do ní kromě pedagogů a učitelů praktických řemesel, také několik Indiánů.

Jakkoliv cenná byla tato “pomoc zvenčí” faktem je, že tím nejdůležitějším elementem těchto kurzů byl Seton sám a bez něj by ten podnik dál nemohl pokračovat. Je nemožné, aby ten svůj plášť hodil na ramena jiného člověka, nebo ho přehodil přes ramena nějaké skupiny lidí, protože ten jeho plášť se nehodí na žádná jiná ramena než jsou ty jeho vlastní. Škola, kterou rozjel Baden Powell, může fungovat i bez něj protože je mnohem jednodušší, ale na “Škole indiánské moudrosti” nevidím na obzoru nikoho, kdo by mohl zaujmout Setonovo místo. Vždycky budu myslet na Ernesta Thompsona Setona, který sršel jiskrami, nápady co šířil všude kolem, jako brusný kotouč. Budu na něj vždycky myslet jako na toho, kdo nakonec vždy dával víc než přijímal.

Když o něm přemýšlím, zní mi v uších slova písně Roberta Browninga:

“Těšme se, jsme spojeni
To je co nám dal
Aniž by tím získal slávu. Nic nepřijal!
Jiskrou probudil nás z hlupství;
Ach jak blízko bylo k Bohu
Jenž dávál, víc než jeho kmeny braly
A tomu jsem svou víru dal.”

Pátý verš, z Browningovy básně Rabbi ben Ezra do češtiny přeložil Keny

---