Uživatel:Keny/ Šití

From thewoodcraft.org
< Uživatel:Keny
Revision as of 20:36, 18 July 2020 by Keny (talk | contribs) (→‎Spodní prádlo)
(diff) ← Older revision | Latest revision (diff) | Newer revision → (diff)
Jump to navigation Jump to search

Šití je dovednost, kterou by měl ovládat každý woodcrafter. Nejenom umět roztrženou košili či batoh opravit, ale také si je ušít. Ostatně této činnosti je věnovaná celá jedna oblast orlích per (3U, ale také mistrovství Wokoyake - Znalec šití).

Se šitím v ruce jsem se setkal prvně na základce, kde bylo součástí praktické výuky. Moc mi to nešlo, ale se šlapacím šicím strojem jsem si hrál už jako dítě. Takže první vlastnoručně vyrobené a použitelné kousky oděvu jsem si spíchnul na stroji.

Byla to tak trochu z nouze ctnost, protože za ČSSR, koncem 80-tých let, neexistovaly žádné vojenské výprodeje a během 40 letech od války se z artefaktů vojenské výstroje staly vyhledávané sběratelské kousky. Ušmiknout nohavice u zachovalých maskáčů - to bych si nikdy nedovolil, takže první věc, kterou jsem si zkusil ušít byly maskáčové kraťasy.

Střihnul jsem je z plátna s maskáčovým potiskem typu lomená skála, s využitím šablony z pomůcky pro domácí střihy, kterou jsme měli doma. Měly poutka na pásek, žádné kapsy a rozparkem na zip. Používal jsem je řadu let, než se rozpadly. To byl rok 1986.

O něco později (1988) k nim přibyla maskáčová vesta s kapsami. Byla docela povedená, ale projevil se u ní můj nejčastější problém - výsledek dobrý, ale kdyby byl o chlup větší, sedělo by to líp. Asi mi při návrhu střihu chybí Petova rozšafnost k tomu, abych na správných místech přidal dostatečnou rezervu.

Nakonec jsem zvládnul i čepici vojenského střihu s kšiltem, i když jsem s jejím střihem dlouho bojoval. Neměl jsem k dispozici žádný kus, který bych mohl obšlehnout. První prototyp (1986) byl z plátna, které nedrželo fazónu. Měl štítek z kůže, který zvarhánkovatěl po prvním vyprání. Druhý pokus z plátna již byl velmi povedený - fotka je z léta 1988. Kdo ví, kde je té čepici konec. Tak jsem zkusil ušít jinou z vlněného sukna, ale přepísknul jsem to u ní se štítkem - byl moc velký. Věnoval jsem ji kamarádovi když v r. 1994 vyrážel na svou první cestu do Indie.

Sukno je pro mne vůbec začarovaný materiál. Zateplené zimní kalhoty mi také moc nevyšly, i když jsem je párkrát využil. Takže zakoupený materiál šel k ledu a víc jak 15 let čeká na svou novou příležitost.

První větší kus oděvu, který jsem spíchnul v ruce během třídenního vzepětí v r. 1998 byla ručně šitá halena z žehlícího plátna, kterou mám dosud. Za ta léta co ji mám se mi postava poněkud změnila a to mě přimělo k tomu, aby si zase něco spíchnul aby mi netáhlo na pupek. A když už šít, tak pořádně. Takže cílem byl letní plátěný komplet a zimní komplet soukenný. Vše ručně šité, inspirováno módou 17. století, která se mi vždy líbila. Kromě toho lze tyto kusy šatstva využít i při táboření v indiánském stylu.

Ovšem člověk míní a okolnosti mění. Více v dalším textu.

Oděv pro táboření v indiánském stylu

Na táborech LLM se táboří nejčastěji v indiánském stylu.

Pro muže je minimalistickým oděvem pro letní táboření bederní rouška - pruh z kůže, nebo látky protažený mezi nohama, volně splývající přes opasek, či řemen uvázaný kolem pasu.

Jeho alternativou může být suknice - velký kus jelenice, nebo látky omotaný kolem pasu, fixovaný opaskem nebo ohrnutím. Látka by měla by být pevná - režné plátno, starší tenká deka, nebo i kus starého závěsu nebo ubrus s pěkným vzorem. Protože se nosí kolem pasu, tak se jí také familiérně říká kolpaska. U indiánů takové suknice nosily i ženy.

Kožené šaty, legíny, košile a mokasíny v současné době představují luxus, na který je třeba vyložit nemalý peníz. Především proto, že je poměrně vysoká pořizovací cena materiálu. I pro indiány byly časem látkové šaty dostupnější než šaty z kůže. Navíc byly pohodlnější. Látková košile má jednoduchý střih, lze ji přepásat, snadno vykasat, je lehká a když je chladno, lze jich na sebe vzít i víc. Podobný typ šatů se tedy považuje za indiánskou "stylovku" i dnes.

Do chladného počasí je pro muže nejjednodušším stylovým oděním přehoz. Nemusí být nutně z bizoní kůže. Postačí i vlněná deka, nebo dostatečně dlouhý a široký kus sukna přehozený kolem ramen. Může se zafixovat sponou, jehlicí, uzlem, přehozením přes rameno, ohrnutím nebo opaskem.

prehoz.jpg

.

Oděv v osadnickém stylu 17. stol.

Karonghyontye a Guy Johnson 1776.jpg

Osadnický oděv vycházel z běžného evropského standardu.

Ti, co se pohybovali mezi indiány, kombinovali podle možnosti evropský oděv s prvky převzatými od indiánů, jak můžete vidět na portrétu plukovníka Guy Johnsona z r. 1776, nebo na portrétu Johna H. Lefroye z r. 1846.

John Henry Lefroy 1848.jpg

Oděv pro ženy

Základní ženskou výbavou byla košile, minimálně sedm spodniček, sukně, zástěra, krátký kabátek a kapsář.

Oděv pro muže

Každé pravidlo má své výjimky, takže z následujícího popisu se vymyká oděv zástupců majetné vyšší třídy, tj. těch, co si mohli dovolit vlastnit více než jeden kabát či vestu. A nuzáků, co se s bídou zmohli na režnou košili.

Průměrný vesničan či měšťan vlastnil do nástupu průmyslové revoluce jeden kabát a vestu, v lepším případě dvě košile, jedny kalhoty a dva páry punčoch.

V létě 
Při práci nosil pouze košili a krátké kalhoty pod kolena. Chodil v pantoflích či bos. Když šel mezi lidi, nebo bylo chladněji, vzal na sebe lněnou vestu, tenké plátěné punčochy a boty.
Na podzim a na jaře 
Nosil krátké kalhoty, punčochy, košili a vestu a boty. Když byla zima a deštivo, vzal na sebe kabát. Pokud bylo bláto, tak se nosily místo střevíců holínky, nebo dřeváky. Dřeváky měly ohromnou výhodu. Nepromokaly, výborně izolovaly a byly laciné. Aby netlačily a zároveň i nevyzouvaly, tak se vystlaly slámou
V zimě 
Na sebe každý navlékl co měl.

Vlastnoruční šití oděvu

Nic nepodléhá tak častým módním změnám, jako oblečení.

Košile

Košile je nutné odívací minimum. Podobný kus oděvu, ze silnějšího materiálu, přepásaný opaskem - tunika. Velká košile z režného plátna s kapucí, opásaná provazem - kutna

Vesta

Svrchní část oděvu ze silnějšího materiálu na práci a do chladnějšího počasí. Chrání tenké plátno košile před poškozením. A udržuje v teple tělo od krku po stehna. Může mít kapsy.

Předpokládá se, že se běžné vesty, v podobě jak je známe v 17. století, nebyly ve skutečnosti nic jiného, než recyklované onošené kabáty. Vlněné sukno totiž časem řídne, ztrácí chlup a tím i své izolační vlastnosti. Vcelku logicky se tak nabízí jak předělat kabát na vestu:

  • otočit ho opotřebovanou lícovou stranou sukna dovnitř
  • rukávy s ošoupanými lokty se ustřihnout a využít případně na záplaty, ev. k zesílení prošoupaných míst na zádech a na ramenou
  • zakrátit otřepený dolní okraj

Recyklovaný kus oděvu tak mohl dále sloužit. Podle názoru některých historiků tento předpoklad potvrzují i ilustrace raných vojenských uniforem, kdy má vesta většinou inverzní barvu vůči kabátu (bílou) a "podšívka" (ošoupaná lícová strana kabátu) je tmavá.

Kabát

Je svrchní část oděvu do chladného počasí. Na rozdíl od vesty bývá z hutnějšího materiálu, takže jde o těžší a větší kus oděvu, který je na rozdíl od vesty vybaven také rukávy a jehož délka se může pohybovat od úrovně rozkroku (kabátec) po paty (plášť).

Čepice, paruka a klobouk

V chladném počasí se obvykle nosila čepice nebo klobouk. I když se může zdát paruka jako módní výstřelek, měla rovněž své opodstatnění. Nebylo nutné řešit kadeřníka a v kombinaci s kloboukem chránila hlavu lépe než kapuce.

V Čechách byly oblíbené čepice se štítkem zvané kaškety. Daly se stáhnout na uši a byly podobné ušankám.

Kalhoty, boty a punčochy

Protože pojmenování jednotlivých částí pánského oděvu je mnohdy nejednoznačné, vytvořil jsem pro demonstraci evolučního vývoje těchto prvků pánského oděvu jednoduché schéma, u kterého jsou místo slovního pojmenování uvedeno písmeno, na které se budu v následujícím textu odvolávat.

Učinil jsem tak především z toho důvodu, že konkrétní výraz zpravidla také evokuje konkrétní kus oděvu, který dobře znáte. To ovšem může být v některých případech matoucí, neboť v průběhu času – spolu se změnou funkce konkrétního předmětu – došlo k posunu významu slov, takže dnes mohou být významově jinde, než v minulosti.

Příkladem toho může být francouzský výraz la cullote, který v průběhu 17. a 18. století označoval jakékoliv kalhoty s nohavicemi pod kolena. I nejstarší typy dámských kalhotek vypadaly podobně - česky se takovým kalhotkám posměšně říkalo bombarďáky ;-). Jenže v průběhu francouzské revoluce se takové kalhoty staly symbolem zavržené šlechty – plebs nosil kalhoty dlouhé tzv. pantalone – a tak se přestaly nosit. Současná francouzština již používá tento výraz pouze pro dámské kalhotky.

Použitá terminologie

Schéma pro demonstraci evolučního vývoje prvků spodních částí pánského oděvu.

Primárním účelem oděvu je ochrana lidského těla, ale jak si později vysvětlíme u spodního prádla, účelem může být také ochrana jiných částí oděvu. Kupř. v případě obuvi chrání punčochy nejenom naše nohy před odřeninami, ale také vnitřní část obuvi před opotřebením.

Pro rozlišení pojmenování konkrétních kusů (spodní části) oděvu je kromě typu (viz obrázek) rozhodující také:

délka 
Ponožky i kalhoty jsou podle délky nohavice krátké, střední i dlouhé.
materiál 
U svrchních částí oděvu rozhoduje u materiálu jeho vlastnosti a vzhled (sukno, kůže, silné plátno, hedvábí). U spodních zase to jak je příjemný na tělo, jak izoluje před chladem, jak je prodyšný, jak saje pot atp. (tenké lněné či bavlněné plátno, vlněné či hedvábné pleteniny). Obecně lze říct, že u spodních částí oděvu se nikdy nepoužívá silný, nepoddajný a neprodyšný materiál.
tloušťka materiálu 
Silná vrstva materiálu u svrchní části oděvu zvyšuje jeho tepelnou a mechanickou odolnost. Na druhou stranu může mít negativní vliv na tělesný komfort, proto je lepší kombinovat více tenčích vrstev spodního oblečení (košile, spodky). S jednou či dvěma středně silnými vrstvami svrchního oděvu (kabát, vesta).
kombinace materiálů 
U punčoch a ponožek se podšívala chodidla kůží (bačkory). Silné vlněné punčochy se používaly v zimě do lehkého typu obuvi jako jsou laptě, krpce, nebo dřeváky, ale po zplstění se mohly podšít plátnem či kůží a fungovat jako specifická obuv (válenky).

V teplých a kamenitých oblastech středomoří a blízkého východu, kde leží kolébka písemnictví, stačilo chránit pouze chodidla, před trním a ostrým kamením. takže se kromě suknice začaly nosit nejrůznější typy obuvi C. Od sandálů[1], přes nejrůznější typy střevíců[2] až po vysoké holínky[3].

Holínky a jim podobné vysoké boty E, jsou de fakto střevíce C spojené s nohavicemi B které nohu chrání před chladem či poraněním. Platí to i u punčoch, které se od obuvi liší kromě provedení a použitého materiálu účelem.

Nohavice, se staly byly předchůdcem punčoch. Používaly se jako doplněk suknice pro chladné počasí. Byly dlouhé až ke stehnům a přivazovaly se k řemenu na úrovni pasu a dole pod chodidlem byly sešité. Zatím co boty, chrání nohu především před mechanickým poraněním, účelem punčochy je ochrana nohy před chladem.

V oblastech střední a severní Evropy, kde je vyšší hojnost srážek než ve středomoří se obuv snadno a rychle promáčela. Ať již díky chůzi ve vysokému sněhu, nebo močále. Proto nebolo spojení střevíce (C) s nohavicí (B) zrovna výhodné. Praktičtější bylo spojit nohavice do jednoho celku s bederním pásem (A), který chránil podobným způsobem rozkrok. A tak vznikly kalhoty (D), kterým jsem věnoval samostatnou kapitolu viz Kalhoty.

Pro vývoj jednotlivých částí oděvu byly rozhodující i dostupné materiály, podnebí a prostředí v oblastech kde byly používány.

  • Kupř. kůže se hodí pro vnější ochranu, protože je odolnější než tkanina a je-li dobře impregnovaná, tak voda ji voda zas tak rychle nepromáčí a vítr neprofoukne.
  • Na druhou stranu, tkanina je lehčí a rychleji vysychá. Je rozhodně lepší mít na sobě několik košilí z tenčí látky, než jednu z látky silnější hrubou.
  • V oblastech kde fouká a teplota ovzduší se dlouhodobě pohybuje pod -10 °C, je poměrně sucho a vlhkost nepředstavuje problém. Ovšem tam kde, jsou velké výkyvy teplot a vysoká vlhkost, se optimální tělesná teplota povrchu těla udržuje lépe pomocí více vrstev oděvu, které lze podle aktuální potřeby sundavat. A z materiálu, který sám o sobě vodu nesaje (vlna).

Použitý materiál a účel použití postupně ovlivňoval metamorfózu oděvních prvků, které se dnes – byť vypadají podobně – používají z jiného důvodu.

  • Pod svrchní kalhoty z pevného materiálu se začaly postupem doby používat tenčí, lehké spodky (D)
  • Ze zkrácených spodků se vyvinuly trenýrky[4], či dámské kalhotky tzv. bombarďáky[5] (D)
  • Z lehkých textilních střevíců se vyvinuly ponožky (C), které zlepšily tepelnou ochranu chodidel v obuvi
  • Prodloužením ponožek (C) nad kotníky o nohavice vznikly nejprve podkolenky (E), zvednutím nad kolena punčochy (E) a jejich spojením punčochové kalhoty - punčocháče (F)
  • Zkrácením punčochy (E) o část chránící chodidlo vznikly návleky (B)
  • Soukené svrchní kalhoty a punčochy se začaly před trním chránit koženými nohavicemi (B), které zároveň bránily tomu aby něco zapadlo do bot.
  • Spojením kožených nohavic s koženou obuví vznikly holínky (E)

Boty

Budou tomu dva roky, co jsem se odhodlal k tomu, abych prostřednictvím webu http://reenactor.cz zakoupil pár polobotek. Měl jsem trochu obavu, protože mám s obuví vždycky kříž. Chodidlo je poměrně široké a navíc s vysokým nártem.

Zpočátku to vypadalo, že z botek nebude nic, ale nakonec dorazily. Podrážky jsem napustil horkou směsí lněného oleje s vodním sklem a svršek prolil řádně olejem na obuv. Tento krok se ale ukázal jako poněkud nepředložený. Lepidlo, kterým byla vlepena kožená stélka totiž povolilo a začala se shrnovat.

Díky této prkotině jsem si jich první sezónu moc neužil. Shrnutá stélka vyvolávala pod prsty puchýře a noha byla celá ulepená, tak jsem ji vyhodil. Jenže tím se zase obnažily hřebíky, kterými jsou přitlučeny podpatky a ty mi pěkně rozsekaly kůži na patě.

Problém vyřešily filcové vložky do bot.

S odstupem času mohu říct, že mne tyto botky příjemně překvapily. Nepromáčely se ani v opravdu velmi deštivém počasí, a ustály i to když jsem v nich zajel do močálu.

Do stylových botek to však chtělo také stylové punčochy. Ty je třeba občas měnit, takže bylo jasné, že jich budu potřebovat alespoň několik párů.

Materiál na punčochy

Je zajímavé, že i když lidé bezpochyby uměli plést na jehlách, tak k výrobě punčoch (nohavic) se používaly prakticky až do poloviny 16. století téměř výhradně tkaniny - jak o tom svědčí ilustrace v dochovaných kronikách. Některé jsou dokonce tak detailní, že zachycují i švy a záhyby typické pro šité punčochy.

Důvodem byla pravděpodobně ekomická výhodnost - utkat kus plátna či sukna na stavu bylo zřejmě rychlejší a lacinější, než uplést pár punčoch. Pletenina se začala využívat až poté, co se objevily první pletací stroje[6]. Ovšem stále šlo o punčochy šité, nikoliv pletené na stroji, jak je známe dnes! Podle typu stavu byl pletený polotovar buď ve formě rukávu, nebo v metráži, takže se finalizace produktu – tak aby seděl na noze – bez šití neobešla. I tak lze říct, že pletené punčochy byly módním výstřelkem přelomu 18. a 19. století. Předtím se převážně šily z vlněného plátna.

Plátno 
Len, konopí, vlna
Sukno 
Vlna
Pletenina 
Len, hedvábí, vlna, později i bavlna
Pletené z příze 
Vlna

Plátěné punčochy

Protože plátno bylo pro mne nejdostupnější, ušil jsem první punčochy ze lněného plátna.

Nebylo jednoduché utrefit vzor. Plátno není zrovna moc pružné - kompenzuje se to tím, že se stříhá křížem. U plátěných punčoch se nárt šije samostatně.

Punčochy ze lněné pleteniny

Druhé jsem ušil ze lněné pleteniny.

Punčochy z hedvábné pleteniny

A pak jsem si konečně troufnul střihnout do hedvábného buretu. Použil jsem ten nejhrubší. A šlo to úplně skvěle. Střih není nijak komplikovaný. Pružnost pleteniny udělá svoje a materiál je velmi příjemný na nošení. Výsledek svými vlastnostmi velice připomíná hrubé pletené vlněné podkolenky.

Odměřil jsem pruh široký tak, aby po obvodu obepjal mé lýtko. Délka byla: Od oblasti nad kolenem, k nártu, od nártu ke špičce, přes palec k patě.

Sešil jsem ho do roury, tu jsem natáhnul až nad koleno, a pak zhruba od kotníku dolů rozstřihnul. Pak jsem sešil střídavě na levé a pravé noze postranní švy do místa pod nárt.

Spodní prádlo

Spodní prádlo se používalo vždy, jenom neměl nikdo potřebu to literárně rozebírat. Také v muzejních sbírkách toho moc nenajdete. Koho by v minulosti napadlo, že někoho v budoucnu bude zajímat, jaké nosil spoďáry?

Nejstarší fotografie zachycují buď postavy plně oblečené, nebo nahé. V té době ovšem už frčelo celotělové spodní prádlo z pružného žerzeje, takže jsme odkázáni na to, co se zachovalo v muzejních sbírkách. Jako např. Napoleonovy trenky. ;-)

Materiál spodního prádla

Především je nutné upozornit na fakt, že do 19. století se z rostlinných vláken používal len a konopí, se kterých se tkalo tenké plátno na košile. Bavlna se začala ve velkém pěstovat až v Americe v průběhu 19. století. V Evropě až donedávna dominovaly vlněné látky. Plátno se používalo na povlečení.

Jak svrchní oděv, tak spodní prádlo by měly být v prvé řadě pokud možno s flanelu, nebo jiného vlněného materiálu, protože vlna odvádí vlhkost od těla, čímž zabraňuje prochladnutí, a zachovává tak stálou teplotu jak v případě propocení, či promoknutí. Jak známo, kontakt těla rozehřátého pohybem se studeným a vlhkým bavlněným prádlem se často stává příčinou nachlazení, které může vést i k zápalu plic.[7]

“O výhodách flanelu nad bavlnou vědí skoro všichni sportsmeni. Při té příležitost je na místě poznamenat, že flanel se v Anglii používá všude: zámožné vrstvy obyvatel nosí pod košilí flanelové spodní prádlo, a ti méně zámožní raději použijí na košili místo plátna flanel. U všech [skautských] družin a oddílů co jsem navštívil, nosili všichni chlapci flanelové košile.”

[8]


  1. sandál – V nejjednoušší podobě kus nevydělané kůže přichycený k noze řemínkem.
  2. střevíc – lehká obuv pod kotníky, tvořená podrážkou a svrškem.
  3. holínky – obuv se svrškem, který sahá přes kotníky výše.
  4. trenýrky – jen málo kdo dnes tuší, že se to slovo k nám dostalo z angličtiny. Nemá však – jak by se mnozí mohli domnívat – nic společného se slovem training, nýbrž pochází z výrazu trunksˈ (vyslovuje se trəŋks) , který označuje kus oděvu, který chrání střední část těla (angl. trunk). Např. plavky, a k nám se toto slovo dostalo přes box. Proto se také trenýrkám s nohavicemi ke kolenům dnes říká také "boxerky" (angl. boxers).
  5. V angličtině se těmto kalhotkám říkalo drawers (vyslovuje se ˈdrȯ). Současné dámské kalhotky (nebo také pánské slipy) se označují jako briefs a.j.
  6. Osnovní pletací stroj, který umožnil výrobu pletené metráže sei nechal r. 1775 patentovat angličan Crane a okrouhlý pletací stroj, který umožnil pletení rukávu si patentoval francouz Decroixe r. 1798.
  7. “Przedewszystkiem więc zarówno bielizna jak i ubranie zwierzchnie winny być o ile możności z flaneli lub innego materyału wełnianego, albowiem wełna w razie silnego spotnienia lub zmoknięcia po­chłania wilgoć ciała i utrzymuje je w jednostajnej temperaturze, chroniąc je tym sposobem od przezię­bienia. Wiadomo zaś, że w tych wypadkach ba­wełna bywa często przyczyną poważnej choroby, gdyż dotknięcie wilgotnej zimnej bielizny do rozpa­lonego wskutek gwałtownego ruchu ciała pociągnąć może za sobą zajęcie organów oddechowych i spro­wadzić nawet zapalenie płuc.”Bronisław Bouffałł: Boy scouts: Indyanizm w wychowaniu (1912), str. 48
  8. “O przewadze pod tym względem flaneli nad bawełną wiedzą zresztą wszyscy sportsmeni. Zaznaczyć przytem należy, że flanela jest w ogóle w Anglji w stałem użyciu: zamożniejsze warstwy noszą ją pod bielizną, mniej zamożni za­stępują bieliznę płócienną bielizną flanelową, a we wszystkich oddziałach i patrolach, które miałem spo­sobność odwiedzić, wszyscy chłopcy nosili bieliznę flanelową.”Bronisław Bouffałł: Boy scouts: Indyanizm w wychowaniu (1912), str. 48