PAVEL SULA: STUDÁNKA
Dorazili jsme konečně na skalku, unaveni žárem dne a delším pochodem. Toužili jsme po odpočinku. Výhled nás upoutal širokými vlnami obzorů. Pod námi srázné údolí Orlice, stráně zalesněné prosekanými „borky“, kde klády ležely mrtvě a čekaly na pokřik vozků a dřevařů. Zelená plocha šťavnaté lučiny svítila skvěle pod lesem, kam až výhled nám dovoloval a říčka chladivě plazila se přes velké, navalené kameny, zakrucovala se v zátočinách, rozlévala se v ramena kol písčin, vzdorně šuměla přes jezy a splávky.
Pohled nás osvěžil. Šumot borovic a jedlin uspával. Bylo nutno nabrat tu dechu. Tábor. Klid.
— Zde je požehnané místo, jež nám budiž odpočinkem a dočasným domovem — řekl prorocky vůdce, rozhlížeje se po okolí jako praotec. Zkoumal bedlivě. Měl bystré oči a úsudek, rozpoznal povahu půdy, větřil směr povětří, prohlédl stromy a kámen a v duchu rýsoval plán dočasného domova:
— Tu na skalce rozhledna, pod skalami kryté místo pro stany mezi stromy, kuchyně stranou v pískovišti a táborový oheň nedaleko mezi kamennými sedátky.
Nečekal jsem dalších rozkazů, odložil břímě a hledal jsem pramen. Bez něho nelze žíti. Poznal jsem na cestách, co znamená táboru pramen pitné vody.
Ohlédal jsem se po mechové podlážce. Viděl jsem družstvo kapradin zpod kořene borovic, zelenavé shluky pomněnek a vodovky-netýkavky žlutých květů a průhledných stvolů, jež se tísnily na místech nejvlhčích, kde hrčela tenká strouha.
Mech ploník temně zelený jako jehličí borovic navlhle tu bujel a dával tušit tajemství půdy i svého vzrostu. Šel jsem po stopách stroužky, značené bujným vzrůstem kapradin. Úžlabí dvou sbíhajících se strání bylo tu přirozeným sklonem, kudy jedině mohla stružka z praménku vésti — a kolem bujelo borůvčí, voněly jahody a pryskyřice sosen — a hle, pod kořáním největší sosny písečná miska jako jasné oko a zpod dna crčel tu pramének jako nitka. Plnil tuto přirozenou dlaň a roztékal se úžlabinou mezi bujným porostem prudkým sklonem mezi kořáním a kamenem.
Nabral jsem dlaní — voda jako led. Ze žitného divokého stébla uštípl jsem násosku a ssál chladivé tajemství země. Až se mi dech zatajil žízní, ale rázem jsem zúskostlivěl, aby ledová douška neroznítila nitro lačností a zápalem. Zdálo se mi, že se srdce orosilo krůpěje krve a že se proud horké, rozpálené krve ochladil příliš prudce. Rozvaha zvítězila. Dal jsem se do díla.
Soudruzi na vršku také budovali. Ohniště vršilo se a čekalo jiskru. Volal jsem vítězoslavně:
— Našel jsem! Pramen jako led.
