… a na ní velká kamenná deska s nápisem:
V Neumětelích se věřilo a věří,
že zde Šemík,
věrný kůň rytíře Horymíra, pochován
leží.
Na Šemíka jsem často myslel, když jsem se díval na vyšehradskou skálu, představoval jsem si, kde, v kterém místě se asi udál ten Šemíkův bájný skok. – Uplynulo mnoho let. Četl jsem velice zajímavou knihu Waltera Beckmanna: Der Nibelungen Tod in Soest – Neue Erkenntnisse zur historischen Wahrheit. ECON, Dusseldorf - Wien - New York, 1987. S překvapením jsem četl, že stará severská sága o Thidrekovi ví o Wielandově bájném koni, jehož jméno bylo Skemming nebo Schimming (Šimink), který byl rychlý “jako pták v letu, silný a krásný“ a pocházel ze stáje (z chovu) královny Brunhildy (str.175), známé ze ságy o Nibelunzích. Nejsou Wielandův Šimink a Horymírův Šemík blízcí příbuzní? Otevírá se tu poutavý námět: srovnání starogermánských a staroslovanských resp. staročeských ság. Věřím, že budou zjištěny skutečnosti, společné oběma oblastem, případně přejímané, či “putující” z jedné oblasti do druhé. Neboli: Šemík a Šimink jaké téma studia.
Ale vraťme se do “našeho” šáreckého údolí. Dávno odplynula doba starých českých či germánských válečníků, kteří tudy procházeli či projížděli. Dávno dozněl hlas jejich válečných rohů či bubnů – jejich bojovných pokřiků, či žalozpěvů nad mrtvými. A přece jsme naslouchali – kluci i holky – uslyšíme-li zvuk kopyt blížících se koní. A když jsme uslyšeli, křičeli jsme všichni, protože jsme měli radost. Bývalo to v době, kdy jsme šli ze školy. Někdy to bylo trochu dříve, a tu nás pan učitel rychle pustil domů, protože to s námi stejně nebylo k vydržení. “Pan president!!“ Pan president!!” tak jsme křičeli. Byla to doba, kdy pan president často jezdíval na koni na projížďku z Hradu přes Divokou Šárku, Horní Šárku, Dolní Šárku, Podbabu, Dejvice, a vzhůru na Hrad. Jel zvolna, rozhlížel se. Měl na hlavě ruskou čapku – furažku s československou trikolorou, prostý kabát, známý z fotografií, jezdecké kalhoty a holínky. Pár metrů za ním jel jeho komorník, pan Hůza, v černé buřince. Později jsem četl, že pro pana presidenta vybrali velice klidnou kobylku a dokonce jsem znal její jméno. Ale to už si nepamatuji. Volali jsme na pana presidenta “Dobrý den!” “Dobrý den!”
