- “Nechť nikdy oheň neuhasne v nás!”
- Andy: Píseň ohnivce. Walden. Červenec 1922
Ani nevíš, jak jsem rád,
že Tě mám. Že jsme u hasnoucího ohníčku spolu. Potrvá to, než zanikne zář poslední jiskry. Již – již se zdá, že náš ohníček usnul, ale zavane větřík, a ohníček znovu rozkvete novými plameny.
Je za námi krásný den. Táborový den. Ostatní jsou již ve stanech – jen my bdíme a čekáme. Jsem rád, že Tě mám – že máš se mnou trpělivost. Odpusť mi, budu-li se opakovat. To je úděl stáří. Někdy si neuvědomuji, že jsem již něco řekl, nebo někde napsal. Neměj mi to za zlé. A ptej se. Třeba kriticky. Budu rád, když se budeš ptát. Již jako chlapec jsem se ptal. Proto jsem dostal v létě 1932 ve Waldenu táborové jméno Wo – podle povídky H. M. Burra, kterou jsem tam s nadšením četl u táborového ohně.[1]
Že ohníček zvolna hasne, v tom není smutek – v tom je plnost. Sedíme u něho, docela blízko. Slyšíme zpěv nedalekého potůčku. Když jsem ve Waldenu usínal, rád jsem poslouchal, jak si Belá zpívá svou milou, stále se opakující melodii. Vzpomínám na ni. Byly to čtyři tóny. Noc má své tiché písně. To patří k jejímu tajemství.
Až ohníček uhasne, až zanikne zář poslední jiskry, než se rozloučíme, budeme se chvíli dívat na hvězdy.
A oheň v nás bude dál planout, jak to napsal junácký básník Andy. Ten oheň však nikdo nikdy neuvidí. Nikdo a nikdy.
- ↑
H. M. Burr: U pravěkých ohňů. Praha 1925. str. 174–180
- E.Th.Seton: Indián. Praha 1923.B.Kočí. str. 15–20
