Pokračování textu ze strany 160
Slovenský básník[1], lidovou písní inspirovaný, napsal:
Horí ohník, horí – na Kralovej holi…
ktože ho nakládol? dvanásti sokoli!
Dvanásti sokoli, sokolovia Tatier,
ako by ich bola mala jedna mater.
Jedna mater mala, v mlieku kúpávala,
zlatým povojníčkom bola ovíjala.
To sa, chlapci, to sa! Ak oltárne sviece!
keď idú po hore, celá sa trbliece!
A ten ich kapitán, jój to je velký pán!
Pérečko belavé, červoný dolomán…
Keď ide po hore – ako ranné zore…
keď ide po lesie, celý svet sa tresie.
Keď vatry rozložia v tatranskom pohorí
dvanásti stoliciam biely deň zazorí.
Keď k pánom hovoria, zabúri to v hore:
sem, panie, tie drahé, slovenské mozole!
Tehdy, ve “Waldenu”, jsme netušili, že Liptovský sv. Ján hrál významnou roli v životě Jánošíka a jeho chlapců. Jakou? Chceš to vědět? Můžeš-li, přečti si knihu Andreje Melicherčíka: Juraj Jánošík, vydalo 1956 Naše vojsko, Praha. Zbojnictví jako forma odporu lidu proti feudální moci mělo starou tradici, od konce 15. století v široké karpatské oblasti. V době Jánošíkově dostalo nový impuls povstáním Františka Rákócziho II, který svobodu vepsal na svůj prapor. Lid se k němu hrnul a prokazoval nadšení a obětavost. Povstání však bylo potlačeno – jím končí, jak píše Melicherčík – téměř stoletý zápas sedmihradské a uherské šlechty proti Vídni. Poražené vojsko. Chlapci se vrací domů – neradi. Okusili svobodu, boj, – naučili se střílet, zabíjet. Na památku mají mince, které Rákóczi II. nechal razit, s nápisem LIBERTAS. Říkali jim libertáše. Nedovedli se rozloučit s puškou. Zbojníci Jánošíkovy doby. Od jara do podzimu “chodili po zboji“ – přes zimu pomáhali v mlýnech i jinde, aby přečkali. Brali, loupili, co se dalo. Občas někoho zabili. Ale svoboda byla sladká. Jen ne znovu do roboty. Určitou dobu se celkem nic nedálo. Zbojnictví bylo něco jako ..text pokračuje
- ↑ Ján Botto : Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I. Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 172 – 174. (Poznamenal Keny)
