PAVEL SULA: STUDÁNKA
— Pak nalezl v trávě svou sekeru, zvedl ji s funěním obra a přehodil přes rameno. Ohmatal pudově kapsy, ač v nich nikdy nic nebylo mimo pytlík s tabákem a fajfka dřevěnka, a kráčel s rozjařeným úsměvem do vršku.
— Taková kalužinka a musíš se u ní stavit chtěj nechtěj. Dobrá voda, každé krápoty škoda — tak, vždycky právě u cesty a tam, kde máš největší žízeň — —
Studánka chvěla se ještě úzkostí. Taková prudká hlučná žízeň nahnala jí strachu, aby člověk nezlořečil v tom klidném lesním oddechu a neničil štěstí.
Ale brzo se hladina vyrovnala. Tenká nitka vody spadala z písečného žlábku do širokého kořání vysoké jedle a naplnila čerstvým chladem přirozenou dlaň země, nastavenou ochotně a vždy dnem nocí každému žíznivému.
A stále dodnes — po letech — nemůže mi nikdo říci, co to zurčilo v mechu jako teninká osamělá vzdálená píseň; zda to bylo hlasité tikání srdce, zneklidněného únavnou cestou po horách po vysluněné pasece — nebo zdali to zurčil jen pramének u mého boku, padající do písečné výduti mezi kořáním šumivých horských jedlí. Nevím. Nepovím. Nikdo neuhádne. Je to věčná záhada té tiché posvátné chvíle, kdy člověk, ležící hlavou a celým tělem u studánky v travinách a květech, cítí, že ztrácí smysly a vědomí a zarůstá hluboko do země jako kořen jedné z travin.
Byla to chvíle splynutí lidského života s dechem přírody v soustředěném zamyšlení a uvědomění — — — — —
Lesem zabušily ohlušivé rány. Dřevaři kdesi na blízku káceli kmeny. Zdálo se mi pojednou, že oči pomněnek se pootevřely dokořán, ač nebyly vůbec zavřeny a nespaly, rozhlédly se, kdo to, co to. Díval jsem se jasně do modré oblohy, změněn úsměvem, který nechápal, proč je tolik krásy na světě v jediném pohledu věcí a člověka.
Voda mi stékala do dlaně, mezi prsty. Napil jsem se z pramínku.
Soudruzi na kopci seděli u praskajícího ohně a ohřívali jídlo. Volali mne konečně.
Ale dříve ještě shledal jsem oblázky, rozšířil jsem studánku a obložil ji přátelsky plošnými kameny, zaroubil jsem ji dřívím a modré pomněnky rozesel kolem dokola. Tenký crk vody podložil jsem žlábkem z kůry, aby s vysoka dopadal do studánky a zvonil na lesklou plochu do hudby lesa, do sykotu kobylek a štěbotu ptactva, do šumění jedlí a letících oblak i do lidského snění.
Vím, že ji tu kdekdo najde, že stéblem se napije opatrně, aby neporušil hladiny a nezakalil pramenů. Půjdou kolem jahodníci a pozpívají tu. Přijdou houbaři a občerství se, aniž by hnuli kaménkem. ..text pokračuje
