- L. Jarolímek, vrchní mag. rada:
Úvodní slovo k organisačnímu řádu družin (dříve útulku) pro školní mládež.
Sociální péče o dospělé přestává právem na tom, že slabému jednotlivci zabezpečuje toliko možnost fysické existence, chráníc jej zároveň jen před nebezpečími, které ohrožují fysickou existenci. S tímto existenčním minimem nemůže se však na dlouho nikdy spokojiti veřejná péče o děti — prostě proto, že dětský věk nemá funkci stationární — pouhé udržování ukončeného individuálního vývoje, nýbrž má funkci dynamickou: tvoření nového života. Dá tudíž dítěti málo, kdo je ochrání toliko před hmotným nedostatkem a před nebezpečími, ohrožujícími pouhé fysické jeho bytí; dítě potřebuje vždy zároveň positivnější péče, potřebuje pomoci k svému vývoji, potřebuje výchovy těla, ducha i srdce.
Proto se setkáváme v poslední době se zajímavým zjevem ve vývoji společenských zřízení: instituce určené pro veřejnou péči o mládež vznikají sice jako čistě sociální opatření, poskytující ochranu a podporu s počátku jen dětem chudých vrstev, ale jsou co ipso nuceny rozšiřovati svou působnost i na výchovnou funkci; jakmile pak tento proces dosáhne určitého stupně, počne se jejich činnost přelévati přes břehy úzké, čistě sociální péče vždy šíře, neboť se brzy pozná, že tato veřejná, odborně organisovaná výchovná péče dává dětem sociálně potřebným víc, než může jim mnohdy dáti i rodina lépe situovaná, zvláště když dnes i v takových rodinách spíše ubývá než přibývá možnosti, věnovati dětem potřebnou výchovnou péči. Tímto vývojem (který má ostatně jakousi obdobu i v oboru sociální péče o dospělé, na př. v rozšiřování sociálního pojištění z nejslabších vrstev na t. zv. střední stavy) prošla nejprve národní škola, později mateřské školy (původně »opatrovny«) a prochází jím nutně také instituce útulků pro školní mládež — nezbytného to doplňku lidové základní školy.
Útulky školní mládeže vznikly — v Praze před 45 léty — také jako instituce čistě sociálně ochranná (v malé míře i podpůrná). Ještě poslední až posud platný statut z roku 1907 je proto nazývá »útulky pro chudou školní mládež«. Říkalo se tomu péče o chudé děti — zatím to byla chudá péče o děti vůbec. Děti samy o sobě nemohou přece býti ani chudé ani bohaté, mohou jen býti — ať jsou již z rodin bohatých nebo chudých — buď šťastné nebo nešťastné! A dítěti stačí ke štěstí, je-li zdravé a má-li je někdo rád — hmotných statků není k jeho štěstí potřebí téměř vůbec; proto jen dítě dovede být opravdu šťastné, a národ, zdá se, je živ hlavně úrokem z kapitálu lásky, který byl vložen do dětských srdcí. A s tohoto hlediska jeví se ovšem útulky podle statutu z roku 1907 jako zařízení kusé, neúplné.
Neboť je sice samozřejmé, že musíme chrániti děti, o které rodina nemůže nebo nechce v dostatečné míře pečovati, před škodlivými, ..text pokračuje
