Miloš Maixner, neprávem opomíjená osobnost počátků českého woodcraftu
Ve Woodcraftu č. 3/2013 jsem psal o prvním českém týpí a o založení prvního českého kmene lesní moudrosti[1] a při té příležitosti jsem nemohl nezmínit oba duchovní otce těchto sto let starých událostí: Miloše Seiferta a Miloše Maixnera. Zatímco role M. Seiferta jako zakladatele českého woodcraftu je dobře známa a celkem i oceňována, úloze M. Maixnera dosud nikdo větší pozornost nevěnoval a o jeho životě se mezi woodcraftery neví skoro nic.
Loňské 140. výročí jeho narození nám poskytlo příležitost seznámit se s touto osobností podrobněji a uvědomit si její vklad našemu hnutí. Besedu o životě a díle M. Maixnera s jeho vnučkou, paní Zdeňkou Kavalovou-Maixnerovou, kterou LLM uspořádala 7. 6. 2013 v Praze, bych rád doplnil tímto souhrnným článkem.
Miloš Maixner se narodil 4. 1. 1873 v Praze (byl tedy narozen ve znamení Kozoroha stejně jako M. Seifert) jako potomek známé hořické větve výtvarníků: otec Petr Maixner (1831-1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně i zájem o duchovní nauky. Maixnerovy zájmy byly však mnohem širší a jeho život pestrou mozaikou, ze které zde nastíním alespoň ty hlavní oblasti.
Umění
Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze. Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871–1957), který se později stal jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894–95 dále vzdělával u výstředního německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913).
Diefenbach byl mimořádná charismatická osobnost, dnes bývá s nadsázkou označován za prvního hippie. Nespokojen s moderním způsobem života, rozhodl se roku 1882, že půjde vlastní cestou. Přestal kouřit, pít alkoholické nápoje, kávu, stal se vegetariánem. Přestal si stříhat vlasy, odložil civilní šat a oděl se bílým rouchem, který – v době fraků a cylindrů – zůstal až do jeho smrti jeho jediným úborem; přes rameno nosil jednoduchou mošnu, nejraději chodil v sandálech nebo bos. Vyzýval k návratu k přírodě, ke kultu lidského těla, k duchovnosti, pacifismu, vegetariánství, nudismu, volné lásce a ke zrušení ..text pokračuje
- ↑ Kožíšek F., 100 let týpí v českých zemích. Woodcraft, 2013, č.3, str.18–21.
