Zkazka a píseň o matčině slibu.[1]
Byl teplý den časného jara na horní Missouri, kdy radost z probouzejícího se života rozpaluje krev a podněcuje fantasii. Hnědý obrys holých stromů rušily již malé lístečky, tetelící se v jasné záři sluneční. Květiny počínaly vykukovati ze svěže zeleného koberce pučící trávy, přilétli ptáci a ticho zimních měsíců pominulo. Byl to jeden z těch dnů, kdy se člověk raduje ze života ve volné přírodě, kdy jej napadají šťastné myšlenky a naděje. Obloha mezi bělostnými oblaky byla tak modrá, že člověka ani nenapadlo, že by mohly věštiti bouři. Indiánské stany, roztroušené po břehu bystřiny, tyčily se mezi stromy jako ztepilé bílé květy. Ženy a děti štěbetaly, volajíce na sebe navzájem. Muži přecházeli, zaujati přípravami na blížící se léto. Mladí muži a dívky myslili na sebe, neboť bylo slýchati jitřní písně milenců, a záblesky jejich zrcátek prozrazovaly temnookým děvčatům, jdoucím zrána pro vodu, jejich úkryty.[2]
Nedbaje času, toulal jsem se úzkým údolím, pozoruje mizící rysy primitivního života před sebou. A náhle jsem si uvědomil, že sluneční jas ztemněl. Ukázala se zvláštní šeď, rychle temnící a obklopující záhy celý obzor. Náhle se přes kopce přehnal vítr, ptáci počali zděšeně ..text pokračuje
