Jak si skaut „Úhoř“ vydobyl svou přezdívku

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search

Bohužel originální anglickou verzi tohoto Setonova článku se zatím nepodařilo nalézt, ale text obsahuje indicie, které umožňují zjistit kdy se tenhle příběh odehrál a kdy a kde asi vyšel.

Text zprávy obsahuje konkrétní datum – 10té slunce měsíce hromů, 1906 – 10.8.1906 byl pátek.

Hrdinou příběhu je Joseph_Burns - Eel Scout, jeden z prvních Setonových woodcrafterů, kterému bylo v srpnu 1906 čerstvých 14 let. Seton jeho jméno pozměnil na Jack Brown, podobně jako kmen Sinawských indiánů překřtil na kmen Sarrawampských indiánů

Originální Setonovu anglickou verzi se prozatím nepodařilo nalézt, ale v textu uvádí, že tenhle příběh z roku 1906 napsal po šesti letech, v žádném z amerických zdrojů on-line zdrojů jsem zatím nikde nenašel ani zmínky o jménu 'Sarrawamp', ale v textu je také drobnost, která naznačuje, že článek asi vyšel v Anglii po roce 1912 – kdyby text vyšel v USA, tak by nebyla uvedena cena jedné šípové hlavice 1 penny.



4) Ernest Thompson Seton, Amerika:

JAK SI SKAUT „ÚHOŘ“ VYDOBYL SVOU PŘEZDÍVKU.

„Pevnost Jellypot jest dokonale obklíčena“ tato slova letěla roku 1906 táborem Sarrawampských skautů.

A velitel řekl: „Kdo chce pronésti nepřátelskými řadami dopis do obležené pevnosti?“

Tři se dobrovolně přihlásili. Dva byli chvalně známí proslavení běžci; třetí byl malý, svalnatý chlapík, doposud nepokrytý vavříny slávy, těžce. soužený posměšnou přezdívkou, které zde za žádnou cenu nechci opakovati.

„Ty?”, divil se velitel „Víš, čeho se odvažuješ?“

„Ano, vím“, řekl malý hoch.

„Víš, že okolní krajina se hemží nepřáteli, a že chytí-li tě, propadls životem ?“ 5)

„Ano, vím, ale nebojím se“.

Jeho opravdová smělost se vůdci líbila, proto řekl: „Buď jak buď. máš dosti odvahy. Chci ti svěřit poselství“.

Marně budete hledat na mapě pevnost Jellypot a kraj Sarrawampů, a také nenajdete v histori ani zmínky o válce r. 1906. Vysvětlení je na snadě. Sarrawampové byli skauti sboru státu Connecticut[1], kteří právě hráli hru „Skautský posel.”

Vesnice vzdálená jeden a půl angl. míle od tábora byla prohlášena za obleženu. Skauti měli do ní dopraviti dopis. Dvacet nepřátelů mělo v témže okamžiku, kdy posel vyrazí z tábora, obsaditi okolí v polovině cesty mezi pevností a táborem.

Skautům oznámeny tři domy, do jednoho z nichž musili doručiti dopis. Každý mohl postupovat na pevnost s kterékoli strany chtěl, od severu nebo jihu, východu nebo západu, a to po souši, nebo po vodě, pěšky 6) nebo drahou, na koni, nebo v aeroplanu, jen když měl svůj odznak, zelenou pásku, viditelně. připevněnu na rameni. Mohl užít jakýchkoli přestrojení, jenom ne ženských šatů. Naproti tomu nepřátelé nesměli se přiblížiti na více jak sto yardů k domům, označeným za pevnost.

Skaut měl tři hodiny času na cestu tam a zpět. Byl-li lapen na cestě tam, jeho „život“ náležel nepřátelům, ale mohl se později vykoupiti vyplacením třiceti hlavic šípů, (Každá v ceně jednoho penny.)

Dosáhl-li některého ze tří domů, požádal „velitele pevnosti“ (kterým obyčejně byla některá starší dáma) o potvrzení svého příchodu, a pak se vracel, jak nejlépe dovedl.

Byl-li chycen na zpáteční cestě, upadl, právě tak, jako dříve, do zajetí, ale nyní se mohl vykoupit za polovici ceny, neboť již vykonal polovinu práce. Dorazil-li šťastně do tábora, měl právo požadovati na každém nepříteli poplatku deseti hlavic šípů nebo 7) jich ceny a obdržel sáček na depeše, v kterém list nesl, jako čestný dar.

Naopak, byl-li chycen, sáček a dopis stal se majetkem nepřátelského skauta, v jehož ruce upadl.

To byla pravidla hry „Skautský posel“, a ačkoliv to byla jen hra — sázka byla vysoká — zahrnujíc nejen majetek, ale i získání dobrého jména. Proto zájem byl co největší.

A když se přihlásil svalnatý Jack Brown k doručení dopisu, způsobilo to nemalé překvapení. „Sečkej“, řekl vůdce, „pokud neuvidíš těch, kteří jako nepřátelé tě budou chytati. Pak snad se vzdáš svého úmyslu“.

„Hledá se dvacet nepřátel!“ voláno.

Brzy stáli tito v řadě. Někteří z nich byli ještě malí hoši, ale polovina skládala se ze zmužilých chlapíků, 15ti až 16tiletých, z nichž mnozí byli silnější a rychlejší skautského posla. „Nuže“, pravil vůdce, „chceš odstoupit? Mnohým, lepším tebe, se to nezdařilo. Pamatuj, že držíš svůj osud ve svých rukou“.

„Já se jich nebojím!“ řekl svalnatý Jack. 8)

Jeho zmužilá odvaha vyvolala smích a potlesk.

Vysláno tedy dvacet nepřátel, aby v polovině vzdálenosti od pevnosti obsadili krajinu, a s nimi šel rozhodčí s hodinkami. Přesně o desáté hodině mohli se rozptýliti a stříci průchod. A přesně o desáté měl posel opustit tábor.

Toto jest obsah listu, neseného Jackem v pěkném indiánském sáčku z kozloviny, který měl být odměnou vílězi:

Na Stojalých Skalách,
10té slunce měsíce hromů, 1906.
Veliteli pevnosti Jellypot!

Doručitel tohoto listu jest nejlepším naším skautem. Skutečnost, že prošel nepřátelskými řadami, dokazuje, jakými neobyčejnými schopnostmi vyniká. Tento list má Vás zpravit o tom, že se blížíme. Vydržíte-li ještě, řekněme, asi tři roky, budeme Vás moci osvobodit. Potvrďte přijetí této zprávy a udejte čas, kdy byla doručena, a zašlete ji po témže poslu zpět.

Černému Vlku, vrchnímu vůdci, Sarrawampský oddíl.

9)

Svalnatý Jack sotva odešel a již ho Černý Vlk litoval. Třem daleko lepším skautům se minulého měsíce tento úkol nezdařil a nepřátelé bohatli výkupným. Zdálo se vrcholně nespravedlivým poslati malého Jacka proti takové přesile. Ale on šel, a jeho malá postava zmizela neohroženě v blízkém lese.

Kola, lodě, přestrojení, otevřené přebíhání, plížení se a dělání falešných stop k oklamání nepřítele, to všechno již skauti vyzkoušeli. Jeden chtěl projeti v autu, ale byl zadržen řadou skautů, kteří držíce se za ruce stanuli napříč silnice a přinutili tak vůz k zastavení. Druhý byl nalezen ve fůře sena, která projížděla oblehací čarou, a třetí byl dokonce chycen, když chtěl proraziti kordon v dětském kočárku, strkaném chůvou, přestrojen za děťátko.

Bylo těžko přijíti na nový nápad. Nepřátelský náčelník byl dokonale obeznámen se se svou prací. Každý jeho muž byl dokonale 10) vycvičen. Jakmile dáno znamení, rozběhli se podél silnice všemi směry na udaná místa, obsadili každý kopec a každý strom, který byl určen.

Tak byla nastražena osidla také na Jacka. Zdálo se, že není možno, aby unikl.

Tři hodiny měl času k vykonání svého úkolu. Představte si tedy překvapení všech, když ani ne po dvou hodinách od počátku hry přikvapil do tábora, bez dechu, následkem běhu, ale živ a zdráv.

Jeho šaty byly pokryty blátem, kterým se očividně brodil, a velice nepříjemně páchly. Čelo měl vlhké a vlasy slepené potem. Rovněž váček s dopisem byl zmočen, ale list byl přinesen v čas a potvrzený.

Hodinu později vraceli se nepřátelé, poněkud rozmrzeni, neboť posla vůbec ani nezahlédli. A když večer před úplným poradním. sborem. odevzdávali malému hochu, který je přelstil, zamračeně své poplatky, smál se vítěz nad tak neočekávaným bohatstvim a váčkem na depeše, nesoucím případný 11) nápis na památku jeho hrdinného činu, který odevzdán v jeho vlastnictví.

Příštího jitra přijelo několik návštěvníků z Nového Yorku, kteří si přáli viděti hru „Skautský posel“.

A opět po vyzvání přihlásil se dobrovolně svalnatý Jack.

Marně ho rádci varovali, že nepřátelé pravděpodobně již prohlédli jeho lest, a že jsou krutě na něho rozezleni, a že tentokráte ho jistě „zbaví života“.

Odbýval je mrzutě, tvrdě, že si z nich ze všech nic nedělá. A vskutku, vrátil se jako poprvé za touže dobu, zmáčen, zamazán blátem, strašně zapáchaje, ale v čas, s dopisem řádně potvrzeným. A nepřátelé ho vůbec neviděli.

Třetího dne zavítalo tam několik návštěvníků z Bostonu, kteří rovněž projevili přání viděti hru, aby se jí naučili a mohli ji prováděti ve svých táborech.

Znovu vyzváni skauti k nebezpečnému úkolu posla, a zase se přihlásil Jack. 12)

Vůdce si myslel, že se tento chlapík dal unésti svýma dvěma úspěchy a teď nadobro ztratil hlavu. Vzal si ho proto stranou a radil mu, aby se spokojil svým dvojím znamenitým vítězstvím.

Ale Jack stál na svém, že půjde.

„Vím, co mám dělat. A prostě se jich nechci bát!“ A s tím odkvapil.

Velitel nepřátel byl kapitánem footballového mužstva, dokonalým athletem a rozumným člověkem, který byl rozmrzen svými dvěmi porážkami a přísahal, že teď musí zvítězit.

Jakmile hra počla, poslal po jednom muži na každý kopec, se kterého bylo možno dohlédnouti na hlavní silnici, jedinou to cestu, spojující pevnost, s táborem. Rozeslal na každý dobrý strom, který mohl sloužiti za pozorovací stanici, jednoho skauta; poslal rychlého běžce, aby posla sledoval už od tábora a jiného, aby ho chytil, až by se navracel z pevnosti. Každý, kdo se přiblížil, byl prohlédnut.

A přece za hodinu a deset minut byl malý Jack zpátky právě tak jako jindy, s listem 13) řádně potvrzeným a jako jindy promočen a nelibě páchnoucí, zatím co nepřátelé ho zase ani nezahlédli.

Tito vraceli se po dvou hodinách mlčky a s nechutí.

Toho večera kapsa malého Jacka zrovna praskala množstvím peněz, poplatky to tří vítězství, a u jeho pasu houpaly se tři váčky se svými nápisy i se svým podivným. zápachem.

A toho večera také prozradil neopatrným slůvkem tajemství svého úspěchu.

Dosáhl a unikl z pevnosti pokaždé plazením se přes čtvrt míle stokou – odtud jeho podivný stav při návratu a jeho úspěch.

Situace byla jedinečná a výkon bezpříkladný a malý Jack, těže ze starodávného skautského obyčeje, žádal o propůjčení jména, své čestné přezdívky.

„Myslím, že si zasloužim dobrého jména, řekl.

„Zajisté, že zasloužíš“, odpověděl vůdce. A poradní sbor mimořádně se shromáždil, 14) aby nalezl pro tohoto mladého skauta vhodné jméno. Z navržených zvolil si Jack přezdívku „úhoř”, neboť jako úhoř proklouzl obléhací čarou a nebyl chycen.

Večer sešel se Velký Poradní Sbor. Byla to památná chvíle, neboť tato rada schází se jen při věcech velké důležitosti za účasti všech skautů.

Vůdce zahájil sezení vyprávěním o trojnásobném úžasném výkonu tohoto mladého skauta. Poukazoval hlavně na překážky s tím spojené a na skvělý úspěch.

„Podle našeho starodávného obyčeje“, pokračoval, „skaut takovýchto vlastností může obdržeti jméno, oslavující jeho rekovný čin. Ale dříve napíši všechny jeho dřívější přezdívky na tento kousek březové kůry. Nebudu je opakovat, ale každý, kdo si přeje, může si je přečíst: avšak ať se dívá dobře, neboť jest to naposled, co je vidí a slyší. A teď, hleďte! odevzdávám je plamenům.“ (S těmi slovy uvrhl kůru do poradního ohně.) „Od nynějška již nikdo ho nesmí těmi jmény nazývati, aniž 15) se komu o nich zmiňovati nebo je psáti. Učiní-li tak někdo, zná svůj trest. Rada by ho nechala zadržet a poškozený skaut by ho mohl za každé přestoupení zákazu jednou lehce kopnout na znamení svého opovržení. A teď máme našemu hrdinovi na památku jeho velkého činu dáti nové jméno. Které to má být?“

Tu povstal jeden ze členů Rady, na němž byla nyní řada, a řekl: „Navrhuji, aby vzhledem k povaze jeho činu pojmenován byl „úhořem“, to jest, skautem, kterého nikdo nemohl chytit“.

„Souhlasím s tím“, řekl jiný náčelník Rady.

Ale náhle vyskočil jeden z Jackových nepřátel, velitel poražených, a zvolal: „Navrhuji opravu, aby totiž na památku svého činu a jeho zvláštních okolností byl tento znamenitý skaut nazván „Kanálovou Krysou!”

„Hlasuji pro to“, vykřikl jiný odpůrce.

Vyvinula se ostrá debata, ale tato oprava padla nemalou většinou a šťastný skaut byl úředně obdařen titulem „Úhoř“. 16)

Bylo to před šesti lety a dodnes ještě je tak jmenován. Jeho dřívějších přezdívek nikdy již nebylo slyšeno. aniž vzpomenuto.

Dnes již Jack vyrostl z chlapeckých let a za nedlouho bude dospělým mužem a ti, kdož ho znají. nepochybují o jeho budoucnosti.

Kdo se podjal úkolu pronésti list a necouvl před ničím, kdo se neváhal pustit se do odporné stoky, aby splnil své předsevzetí, ten se v životě jistě setká se zdarem.

Zčeštil James (hlavní stan B. P. Skautů.)



  1. Jeden z nejmenších států Severní Ameriky, ležící na pobřeží Atlantického oceánu.