Stránka:vatra-26-1.djvu/11

Bílo a bílo! Cesty nedotčeny, smrčky zachumlány, les je mrtvý. Ale slunce poráží mraky, oráň daleké stráně, prosvítá v průseku a po chvilce rozžehne se jas třpytivého úbělu až oči bolí. Modré stíny položeny do svítící běli. Tam na pasece tiché srny bloudí. Pomalu kladou útlé nožky do sněhu a obrací stále zraky po neznámém chodci. Lesní rokle přivedla ho k řece, kde se vrby sklánějí nad rychlými vodami. Nad nimi smaragd led- ňáčkův přeletí. Dojemný tichý rybář-samotář, který se vyhýbá člověku! Na čerstvě napadlém sněhu mlu'ví stopy. Zaječí stopy jsou dosud osamoceny a vedou k dubovému mlází. Na kraji lesa sta kraličích stop, kde jsou nory desítky let zde žijící kolonie. V- příkopu na louce stopa lasice mizí v myších děrách, ubíhá pří- kopy do polí. Kolikráte inačí krví zdařený lup! Jinde kočka „označila svoji noční toulku. Taky veverka hledala ve sněhu spadlou šišku a zde se toulají bažanti za jitra. Dr. H ůbnet.