Warren, 1853/ Chapter IV

Kapitola IV.

Vystěhování Odžibvejů od Atlantických břehů a obsazení oblasti Hořejšího jezera

Legenda o mořské mušli • Legenda o vydře • Oddělení Odžibvejů, Potta-wat-umees a Ottawayů v úžině Michilimacinac • Původ jejich kmenových jmen • Příčiny jejich emigrace z pobřeží Atlantiku • Odžibvejové se usadili v Sault Ste. Marie • Rozdělili se na dvě větve • Pohyb severní větve • Tradiční anekdota o válce mezi rody Martenů a Omuš-kasů • Pohyb jižní větve • Alegorie o jeřábech • Měděná deska s rejstříkem jeřábů • Era jejich prvního obsazení Point Shaug-a-waum-ik-ong • Legenda o vyhlazení kmene Mundua.

 

„Dějiny Odžibvejů jsou, až na posledních pět století, pohřbeny v temnotě a téměř úplném zapomnění. V předchozí kapitole jsme se alespoň chabě pokusili poodhalit závoj, kterým je zakryta jejich minulost, a nabídli dobře podložená fakta, která lze byť s výhradami použít při vytváření domněnek a pravděpodobností. To vše je ale stále jen domněnka a nejistota, a to, co bylo této povahy předloženo, nebylo podáno a ani to nelze považovat za autentickou historii.

Nyní se dostáváme k časům a událostem, které se zachovaly v jejich ústní historické tradici a které lze nabídnout jako jistou, i když ne zcela podrobnou historii. Důkladným zkoumáním a studiem jejich nejasných obrazových tradic jsem zjistil, že Odžibvejové přišli do míst své současné zeměpisné polohy, téměř ve středu severoamerického kontinentu, od břehů Atlantského oceánu – pravděpodobně od zálivu řeky svatého Vavřince.

Způsob, jakým jsem se o této skutečnosti poprvé dozvěděl, může čtenáři názorněji přiblížit toto:

Legenda o mořské mušli

Jednou jsem stál poblíž vchodu do Odžibvejské lóže Me-da-we-gaun, známé spíše jako "Velká lékařská lóže", zatímco její členové byli zaneprázdněni prováděním rozmanitých obřadů [které byly součástí] tohoto jejich hlavního lékařského a náboženského rituálu.

Lóže měřila na délku asi sto stop a na šířku patnáct, po stranách byla jen částečně zakryta zelenými větvemi balzámové jedle a [takže] divák zvenčí mohl bez překážek sledovat různé obřady, které se v ní odehrávaly. Na tyči zvednuté vodorovně nad celou její délkou byly zavěšeny kusy látky, kaliko, kapesníky, přikrývky atd. - obětiny nebo dary noviců, kteří měli být zasvěceni do tajemství společnosti Me-da-we. Lóže byla plná mužů a žen, co seděli v řadě podél obou jejích stran. Dovnitř nesměl vstoupit nikdo jiný než ti, kteří byli členy společnosti a ti co byli pravidelně zasvěcováni. Byli oblečeni a pomalováni ve svých nejlepších a nejnápadnějších oděvech a barvách. Každý držel v ruce me-da-wi-aun neboli medicínový vak, který se skládal z ptačích kůží, vycpaných vydřích, bobřích a hadích kůží. Novic při zasvěcování seděl uprostřed na čisté rohoži čelem k Me-da-wautigu, cedrovému kůlu zasazenému uprostřed lóže, potřenému vermilionem a ozdobenému chomáčky ptačího peří. Kolem něj stáli čtyři staří a vážně vyhlížející We-kaunové neboli zasvěcující kněží se svými léčivými vaky, bubínky a chřestítky. Protože jsem částečně chápal, a tedy i dokázal ocenit význam a cíle jejich podivných obřadů, a [také] částečně rozuměl jejich zvláštnímu náboženskému nářečí, stál jsem, pozoroval a naslouchal s mnohem hlubším zájmem, než by mohl pociťovat pouhý náhodný pozorovatel, který jednak nezná předměty obřadů a neví, co se vlastně děje. a nezná jazyk těchto prostých dětí přírody a který ve své [neskonale] větší moudrosti považuje jen za nesmyslné mumlání a pověrčivé obřady nevědomé rasy, pohřbené v pohanské temnotě.

Jeden ze čtyř We-kaunů poté, co tichým hlasem pronesl několik poznámek k novici, vytáhl ze svého medicinového vaku Me-da-me-gis, malou bílou mořskou mušli, která je hlavním symbolem obřadu Me-da-we. Držel ji na dlani, pomalu šel kolem lóže, ukazoval ji při tom sedícím přítomným, následován svými kolegy We-kauny mávajícími chřestítky co hlubokým hrdelním tónem volali: "whe, whe, whe." Poté co takto obešli celou lóži, se vrátili k novicovi, zastavili se a [We-kauni] hlubokým, zvučným hlasem zvolali: "Whay-ho-ho-ho-ho". Pak mlčky odešli a zaujali místo na západním konci lóže, přičemž vůdce [obřadu] stále ukazoval mušli na dlani, a hlasitě se vzrušením v hlase hovořil k ostatním. Jazyk a použité fráze by byly pro běžného posluchače natolik nesrozumitelné, že je nemožné uvést doslovný překlad celého [jeho] projevu. Ale v jeho řeči mou pozornost velice silně upoutala následující pasáž:

"Když naši předkové žili u velké slané vody [co leží] směrem k vycházejícímu slunci, ukázala se nad hladinou velké vody velká Megis (mořská mušle) a od jejího lesklého hřbetu se dlouho odrážely sluneční paprsky. Dodávala teplo a světlo An-ish-in-aub-agu (rudé rase). Pak se najednou potopila do hlubin a naši předkové po nějaký čas nebyli obdařeni jejím světlem. Opět se vynořila nad hladinu až na velké řece, která odvádí vody Velkých jezer, kde znovu po dlouhou dobu dávala našim předkům život a odrážela zpět sluneční paprsky od slunce. Pak zas zmizela z dohledu a vynořila se před očima An-ish-in-aub-agů na břehu prvního velkého jezera.

Znovu se ztratila z dohledu a smrt denně navštěvovala wigwamy našich předků, dokud zas neukázala svá záda a nezačala opět odrážet sluneční paprsky v Bow-e-tingu (Sault Ste. Marie).

Zde zůstala dlouho, ale ještě jednou, a naposledy, zmizela a An-ish-in-aub-ag zůstali v temnotě a bídě, dokud neodpluli na ostrov Mo-ning-wun-a-kaun-ing (ostrov La Pointe), kde jim opět ukázala svůj jasný hřbet a kde od té doby odráží sluneční paprsky a žehná našim předkům životem, světlem a moudrostí. Její paprsky sálají až do nejvzdálenější vesnice rozlehlých Odžibvejů."

Zatímco stařec pronášel tuto řeč, nepřestával ukazovat mušli, kterou představoval jako emblém velkého megis, o které mluvil.

Několik dní poté jsem se v touze dozvědět pravý význam této alegorie vydal jednoho večera do domku starého kněze. Daroval jsem mu trochu tabáku a látku na legíny (což je u nich neměnný zvyk, když se od nich chce získat nějakou pravdivou informaci související s jejich náboženskou vírou) a požádal ho, aby mi vysvětlil význam své naléhavé řeči o Me-da-we.

Poté, co si naplnil dýmku a vykouřil tabák, který jsem mu předložil, mi požadované informace sdělil následovně:

"Můj vnuku," řekl, "megis, o kterém jsem mluvil, znamená náboženství Me-da-we. Naši předkové před mnoha šňůrami životů žili na březích Velké slané vody na východě. Zde se stalo, že když se shromáždili ve velkém městě a když trpěli ničivou nemocí a smrtí, Velký duch jim na přímluvu Man-ab-o-šo, velkého společného strýce An-ish-in-aub-ag, udělil tento obřad, jímž se život obnovuje a prodlužuje. Naši předkové se pak vydali od břehů Velké vody a pokračovali na západ. Lóže Me-da-we byla zbořena a znovu postavena byla až poté, co naši předkové stanuli na břehu velké řeky poblíž místa, kde dnes stojí Mo-ne-aung (Montreal).

Za nějaký čas bylo tohle místo opět opuštěno a naši předkové stále postupovali na západ a nezapalovali své ohně, dokud nedorazili k břehům Huronského jezera, kde se opět praktikovaly obřady Me-da-we.

Na tyto obřady se opět zapomnělo a lóže Me-da-we byla postavena až poté, co se Odžibvejové shromáždili v Bow-e-tingu (ústí Hořejšího jezera), kde zůstali po mnoho zim.

Přesto se Odžibvejové stěhovali [dál] na západ a naposledy byla lóže Me-da-we postavena na ostrově La Pointe a zde se dlouho předtím, než se mezi nimi objevila bledá tvář, praktikovala ve své nejčistší a nejpůvodnější podobě.

Mnozí z našich otců prožili celou dobu života, kterou lidstvu dopřál Velký duch, a podoby mnoha starých lidí se mísily s každou nastupující generací.

To je, můj vnuku, význam slov, kterým jsi nerozuměl; opakovali nám je naši otcové po mnoho generací."

Takto jsem poprvé získal konkrétní potvrzující svědectví o poněkud diskutabilní otázce, z jakého směru se Odžibvejové dostali do své současné geografické polohy.

Tuto skutečnost lze zjistit pouze z takových náboženských a skutečných tradic.

Prostá třída kmene, která je rozptýlena v četných vesnicích severně a západně od Hořejšího jezera, na otázku, odkud původně přišla, odpovídá, že pochází z Mo-ning-wuna-kaun-ingu (La Pointe), a v jejich projevech k bělochům se často používá věta, že "Mo-ning-wuna-kaun-ing" je místo, na kterém kmen Odžibvejů poprvé vyrostl, a jako strom rozprostřel své větve do všech stran, do pásem, která nyní zabírají obrovskou rozlohu země Odžibvejů; a také že "je to kořen, z něhož vyrostly všechny daleko roztroušené vesnice kmene."

Povrchní badatel by se těmito tvrzeními nechal snadno zmást a jen díky tak nejasným a obrazným tradicím, jako je ta, kterou jsme uvedli, lze dospět k jistotě ohledně jejich polohy a pohybu před dobou, kdy kmen poprvé zapálil svůj ústřední oheň a postavil své sídlo Me-da-we na ostrově La Pointe.

Legenda o vydře

Existuje ještě jedna tradice, kterou vyprávějí staří muži z vesnice Odžibvejů ve Fond du Lac-Lake Superior a která vypráví o jejich dřívějším pobytu na březích velké slané vody. Ta je však svým charakterem natolik podobná té, o níž jsem vyprávěl, že její uvedení by zde zabralo zbytečně mnoho místa. Jediný rozdíl mezi oběma tradicemi spočívá v tom, že vydra, která je symbolem jednoho ze čtyř duchů Medicíny, kteří podle pověsti představují obřady Medawe, je v jedné z nich použita stejným obrazným způsobem jako mořská mušle v druhé; nejprve se starověkým An-ish-in-aub-agům zjevila z hlubin velké slané vody, opět na řece sv. Vavřince, pak na jezeře Huron v Sault Ste. Marie, opět v La Pointe, ale nakonec ve Fond du Lac neboli na konci jezera Superior, kde prý vytlačila písečný břeh v ústí řeky sv. Indiáni dodnes ukazují na místo, kde se podle nich velká vydra probořila.

Oddělení Odžibvejů, Potta-wat-umees a Ottawayů v úžině Michilimacinac

Je to relativně jen několik generací nazpět, co byl tento kmen znám pod svým současným charakteristickým jménem Odžibvejové. Určitě to není více než tři století a s největší pravděpodobností mnohem méně. Teprve během této doby se oddělili jako samostatný nebo oddělený kmen od Ottawayů a Potta-wat-um-ies. Pod jakým jménem byli známí, když byli začleněni do jednoho celku, není v současnosti jisté.

Ke konečnému rozdělení těchto tří kmenů došlo v Michilimacinacké úžině z přirozených příčin a toto rozdělení bylo stále zřetelněji definováno a upevňováno díky lokalitě a tím, že každá ze tří rozdělených částí získala nebo dostala charakteristické názvy:-

Ottawové, kteří zůstali přibližně v místě svého konečného rozdělení a byli tak nejvýchodnější částí, byli jako první objeveni bílou rasou, která s nimi směňovala své zboží za kožešiny. Po mnoho let působili jako prostředník mezi bílými obchodníky a jejich vzdálenějšími západními bratry, kterým na oplátku dodávali za výhodné ceny jejich tolik žádané zboží. Získali tak jméno Ot-tah-way, "obchodník", které jim zůstalo jako kmenové jméno dodnes. Potta-wat-um-eové se přestěhovali k Michiganskému jezeru a tím, že s sebou vzali nebo na čas přenesli národní oheň, který podle tradice posvátně udržovali při životě ve svých primitivnějších dobách, získali jméno " ti, kdo rozdělávají nebo udržují oheň", což je doslovný význam jejich kmenového označení.

Odžibvejové, kteří se tlačili na sever a na západ, byli brzy známí jako důležitý a výrazný útvar či kmen a při setkání s nelítostnými a zavilými nepřáteli brzy získali jméno Odžibvejové," opékat se až do zblbnutí", díky praktikování starého zvyku mučit válečné zajatce ohněm, jak již bylo podrobněji zmíněno v předchozí kapitole. Původní příčina jejich emigrace od břehů Atlantiku na západ do oblasti Hořejšího jezera je pohřbena v "nejistotě. Pokud byli zatlačeni nebo zahnáni zpět silnějšími kmeny, což je velmi pravděpodobná domněnka, nejsou ochotni ji přiznat.

Původ jejich kmenových jmen

Od nejstaršího období, o kterém se jejich historické tradice zmiňují, vyprávějí o tom, že vedli vyhlazovací válku s Irokézy neboli Šesti národy z New Yorku, které nazývají Naud-o-waig neboli Adders (Zmije). Toto jméno naznačuje smrtící povahu těchto starých a mocných protivníků, jejichž koncentrovaná síla a početnost a první seznámení s použitím vražedných střelných zbraní bílého muže je přiměly opustit jejich starobylé vesnice a hledat nové domovy na západě. O antagonistickém postavení těchto dvou odlišných rodů či skupin kmenů bylo od jejich objevení bílou rasou viděno a napsáno dost, aby se prokázala jistota výše uvedené domněnky. Jméno Naud-o-wa-se-wug, které Odžibvejové někdy používají pro Dakotské kmeny, je odvozeno od jména, pod jakým odjakživa znají Irokéze - Naud-o-waig; znamená "naši nepřátelé", ale doslova to znamená "podobní zmijím". Různí autoři uváděli různé definice tohoto jména; výše uvedená je nyní předkládána jako jediná správná.

Příčiny jejich emigrace z pobřeží Atlantiku

Tradičně je dobře ověřenou skutečností, že u vodopádů Sault Ste. Marie, ústících do Hořejšího jezera, se Odžibvejové po oddělení od Ottawů a Pottawatumů dlouho a zdlouhavě zdržovali. Jejich vesnice zabíraly rozsáhlé území a jejich válečné oddíly čítaly mnoho bojovníků, kteří táhli na východ proti Naudowayům a na západ proti Dakotům, s nimiž se na tomto místě poprvé střetli. V tomto bodě se kmen Odžibvejů opět rozdělil na dvě divize, které označíme jako severní a jižní. Severní divize tvořila nejméně početnou skupinu a skládala se hlavně z rodů, které si jako totemy nárokovaly soby, rysy a štiky. Postupně obsazovali severní pobřeží Hořejšího jezera, až dorazili k ústí Holubí řeky (Kah-mau-a-tig-wa-aug).

Rozdělili se na dvě větve

Z tohoto místa se rozšířili po zemi, kterou dnes obývají, podél linie mezi Británií a Spojenými státy a na sever, daleko do britských držav. Velká skupina brzy obsadila a vytvořila vesnici u jezera Rainy Lake. Zde se poprvé dostali do kontaktu s Assineboiny (kmenem odštěpených Dakotů) a z tohoto místa se po uzavření pevného a trvalého míru s Assineboiny a Knis-te-nosy poprvé připojili ke svým bratrům z jižní divize v jejich válkách proti divokým Dakotům. Tato skupina si dodnes uchovala přízvisko Ko-je-je-win-in-e-wug podle četných úžin, zákrutů a zákrutů jezer a řek, které obývají. Velká část tohoto severního oddílu, která sídlí bezprostředně na severním břehu Velkého jezera, v Grand Portage a Thunder Bay, a hlásí se k totemu Ke-nouzhay nebo Pike, se dříve nazývala O-mush- kas-ug. Podle tradice s nimi kdysi jejich soukmenovci Odžibvejové válčili. Tuto válku vyvolaly osoby patřící k rodu Pike, které zavraždily některé členy rodu Marten Totem. Bylo to jen naplnění jejich zvyku "krev za krev". Nebyla ani příliš smrtící, ani neměla dlouhého trvání, a abych její charakter lépe ilustroval, uvedu následující tradovanou anekdotu:

Tradiční anekdota o válce mezi rody Martenů a Omuš-kasů

Ve Fond du Lac se kdysi sešla skupina bojovníků patřících k rodu Martinů. Vydali se na válečnou stezku proti rodině Omuš-ků, žijící na severním břehu Velkého jezera, neboť tato rodina nedávno prolila svou krev. Rozkryli jediný wigwam stojící na písečném břehu jezera a Martensové, když se k němu nenápadně přiblížili, zvedli válečnou houkačku, a jak bylo v bitvě zvykem (aby ukázali svou větší mužnost), odhodili všechny části oděvu, a tak se, zcela nazí, zuřivě vrhli do útoku.

Omuš-kas, hlava rodiny obývající ohrožený domek, byl zaneprázdněn úpravou své sítě na ryby a aniž by věděl, že byla vyhlášena válka, nevěnoval křičícím návštěvníkům pozornost, ale klidně pokračoval ve své poklidné činnosti. Jeden z Martinů vpadl do domku a vrhl se kolem něj s výkřikem: "Ene-ne-nin-duk-o-nah" (člověka držím), což znamenalo, že ho zajal. Prostoduchý Omuškas při pohledu vzhůru jen poznamenal: " Pusť mě, zamotáváš mi síť." "A co se děje? Marten, který se stále držel, hlasitěji vykřikl: " Ene-ne-nin-duk-o-nah". Omuškas, který nyní vnímal jeho nahotu, uchopil citlivou část jeho osoby, zase žertovně vykřikl: "Nin-sah-eta-in-ne-ne-nin-duk-o-nah" ("s 'tis only I who truly hold a man") a prostý muž nadále považoval útok za pouhou frašku. Válečný kyj rozzuřeného Martena se však nyní s děsivou silou snesl na jeho hlavu a on zemřel s výkřikem: "Věru, oni mě zabíjejí." Značnou část severních Odžibvejů de- nomují jejich soukmenovci Sug-wau-dug-ah-win- in-e-wug (muži hustých jedlových lesů), což je odvozeno od nekonečných lesů balzámů, smrků, borovic a tamaraků, které pokrývají jejich lovecké revíry. Jejich první francouzští objevitelé je pojmenovali "Bois Forts" neboli Tvrdé lesy. Další část tvořící nejsevernější větev tohoto kmene se nazývá Omushke-goes (Bažinatí lidé), což je rovněž odvozeno od povahy krajiny, kterou obývají. Jelikož se severní část, která zahrnuje tyto různé oddíly, oddělila od hlavní části kmene tvořící jižní část, a to již po osm generací, je rozdíl (i když ne radikální) patrný i v jejich společném jazyce. Ten spočívá hlavně ve výslovnosti a rozdíl v idiomech je tak malý, že jeden dobrý tlumočník, který ovládá jazyk obou divizí, může stačit pro obě.

Charakteristiky severní části kmene se v některých důležitých ohledech podstatně liší od charakteristik jejich jižních a západních bratrů. Během své severní emigrace se nesetkali s nepřáteli, a proto nejsou bojovní, a jejich bojovnější soukmenovci jim často říkají Waub-ose (králík), protože jsou mírní a neškodní. Po rozdělení kmene Odžibvejů na dvě divize v Sault Ste. Marie se hlavní část postupně protlačila podél jižního břehu Hořejšího jezera. Dočasně se usadili na Grand Islandu poblíž Pictured Rocks, opět v zátoce L'Anse Bay, nebo jak ji nazývají eufemističtěji, We-qua-dong. Tento velký oddíl se skládal hlavně z totemového rodu jeřábů, medvědů, sumců, loonů a spřízněných klanů martenů a losů. Tyto velké rody se svými několika větvemi tvoří nejméně osm desetin celého kmene Odžibvejů. Jeřábi si nárokují tu čest, že jako první postavili své wigwamy a zapálili oheň Odžibvejů v Shaug- ah-waum-ik-ongu, písečném bodě nebo poloostrově ležícím dvě míle přímo naproti ostrovu La Pointe. Tuto skutečnost ilustruje následující velmi alegorická a charak- teristická tradice: Na úvod je třeba uvést, že mezi třemi nebo čtyřmi hlavními totemy existují značné rozdíly v tom, který z nich má dědičné právo na hlavní místo v kmeni. Na poradě (na níž pisatel působil jako tlumočník), která se konala před několika lety v La Pointe mezi hlavními náčelníky Odžibvejů a vládním agentem Spojených států, přednesl starý náčelník jménem Tug-waug-aun-ay následující alegorii jako odpověď na položenou otázku: "Kdo je dědičným náčelníkem La Pointe?".

Alegorie o jeřábech

Ke-che-wash-keenh (Velký bizon), vnuk slavného náčelníka Au-daig-we-os (zmíněného ve Schoolcraftových dílech), hlavy klanu Loon Totem, byl v té době, ačkoli sešlý věkem, stále v rozkvětu svých velkých řečnických schopností. Při této příležitosti zahájil zasedání rady velmi výmluvnou řečí, v níž vychvaloval své nejbližší předky a požadoval pro rod Loonů první místo a náčelnictví mezi Odžibveji. Poté, co skončil a znovu se posadil na své místo, Tug-waug-aun-ay, náčelník rodu Jeřábů, velmi skromný a zdrženlivý muž, kterého málokdy přimějeme, aby na radě promluvil, klidně vstal, elegantně si ovinul přikrývku kolem těla a nechal si volnou jen pravou ruku, ukázal k východní obloze a zvolal: "Velký duch kdysi stvořil ptáka a poslal ho z nebes, aby se usídlil na zemi. Pták přiletěl, a když doletěl do poloviny své cesty mezi mraky, vydal hlasitý a daleko znějící křik, který slyšeli všichni, kdo sídlili na zemi, a dokonce i duchové, kteří si v jeho lůně udělali příbytek. Když se pták dostal na dohled od země, pomalu zakroužil nad Velkými sladkovodními jezery a znovu vydal svůj ozvěnovitý křik. Kroužil stále blíž a blíž a hledal místo k odpočinku, až se rozsvítil na kopci nad Bowetingem (Sault Ste. Marie); zde si vybral své první místo k odpočinku, potěšen množstvím bílých ryb, které se třpytily a plavaly v průzračných vodách a jiskřivé pěně peřejí. Spokojený se svým vybraným místem pták opět vyslal svůj hlasitý, ale osamělý křik a na jeho volání se shromáždili No-kaig (klan medvědů), A- waus-e-wug (sumci), Ah-auh-wauh-ug (luňáci) a Mous-o- neeg (klan losů a kun). Brzy se shromáždilo velké město a pták, kterého poslal Velký duch, všem předsedal. " Znovu se vznesl do vzduchu a pták pomalu letěl nad vodami Horního jezera

Potěšen písečným bodem Šaug-ah-waum-ik-ong kroužil nad ním a prohlížel si množství ryb, které plavaly v průzračných hlubinách Velkého jezera. Zapálila na Šaug-ah-waum-ikongu a odtud opět vydala svůj osamělý výkřik. Z klidného dna jezera se v odpověď ozval hlas; pták, potěšený hudebním zvukem hlasu, znovu vyslal svůj výkřik a pták, který mu odpověděl, se zjevil v podobě wampumového ptáka Ah-auh-wauh (Loon). Pták k němu promluvil jemným tónem: "Jsi to ty, kdo dává odpověď na mé volání?". Loon odpověděl: "To jsem já." Pták mu pak řekl: "Tvůj hlas je hudba - je to melodie - zní sladce v mém uchu, od nynějška tě jmenuji, abys odpovídal na můj hlas v Radě. "Tak," pokračoval náčelník, "se Loon stal prvním v Radě, ale ten, kdo ho ustanovil náčelníkem, byl Bus-in- aus-e (Tvůrce ozvěny) neboli Jeřáb. To jsou slova myan-cestorů, kteří je z generace na generaci opakují do uší svých dětí. Já jsem to udělal." Stařec se mlčky posadil a žádný náčelník v tom zaraženém a naslouchajícím davu nepovstal, aby jeho slovům oponoval. Všichni alegorii dokonale rozuměli, a jak ze rtů a nozder ztichlých posluchačů stoupal kroutící se dým z jejich dýmek, stoupal s ním i všeobecný šepot: "Je to pravda; "Je to pravda; je to pravda." Na vysvětlenou postavy použité ve výše uvedené tra- diční alegorii dodáme, že jeřáb, v jazyce Odžibvejů běžně nazývaný Uj-e-jauk, je symbolem či totemem velké části kmene. Tento pták se rád vznáší mezi mraky a jeho křik je slyšet, když letí výše, mimo oběžnou dráhu lidského zraku. Od tohoto "dalekého křiku" odvozuje rodina, která jej považuje za svůj totem, své rodové jméno Bus-in-aus-e-wug (Tvůrci ozvěny). Tato rodina si na základě této alegorie nárokuje, že byla prvními objeviteli a průkopnickými osadníky v Sault Ste. Marie a opět v Pt. Shaug-ah-waum-ik-ong. Totemem velkého klanu je také Loon.

Odžibvejové tohoto ptáka nazývají Mong, ale rodina, která si ho přivlastňuje jako svůj odznak, ho zná pod rodovým jménem Ah-auh-wauh, které vzniklo napodobením jeho zvláštního křiku. Tato rodina si činí nárok na dědičné první náčelnictví v kmeni, ale své nároky nemůže doložit jinak než prvním stykem se starými francouzskými objeviteli a obchodníky, kteří při jisté příležitosti jmenovali některé ze svých hlavních mužů náčelníky a obdařili je prapory a medailemi. Alegorii o Jeřábech, která se striktně omezuje na jejich vlastní primitivní kmenové zřízení, nelze zpochybnit a nikdy se o ní nemluvilo. Na podporu svých nároků má tento rod v držení kruhovou desku z panenské mědi, na níž jsou hrubě vyznačeny vrypy a hieroglyfy označující počet generací rodu, které odešly od doby, kdy poprvé postavili své sruby v Shaug-a- waum-ik-ongu a zmocnili se přilehlé země včetně ostrova La Pointe neboli Mo-ning-wun-a- kaun-ing. Když jsem byl v roce 1842 svědkem tohoto podivného rodinného rejstříku, vystavil ho Tug-waug-aun-ay mému otci. Starý náčelník ji pečlivě uchovával zakopanou v zemi a vystavoval ji na odiv. Při této příležitosti ji přinesl k nahlédnutí jen na prosbu mé matky, jejímž byl strýcem z matčiny strany. Otec, matka i starý náčelník od té doby odešli do země duchů a já jsem jediný, kdo ještě žije a kdo byl při té příležitosti svědkem této posvátné relikvie z dávných dob. Na této měděné desce bylo vyznačeno osm hlubokých odrážek, které označovaly počet jeho předků, kteří zemřeli od doby, kdy poprvé zapálili svůj oheň v Šaug-a-waum- ik-ongu. Všichni se dožili vysokého věku.

Měděná deska s rejstříkem jeřábů

Hrubá postava muže s kloboukem na hlavě, umístěná naproti jednomu z těchto zářezů, označovala dobu, kdy se mezi nimi poprvé objevila bílá rasa. Toto znamení se objevilo ve třetí generaci, takže od této významné epochy v jejich dějinách uplynulo již pět generací. Tug-waug-aun-ayovi bylo v době, kdy ukazoval tuto měděnou destičku, která podle něj pocházela přímo od dlouhé linie předků, asi šedesát let. Zemřel před dvěma lety a jeho smrtí na ní přibyl devátý otisk; v tomto období tedy uplynulo devět generací od doby, kdy Odžibvejové poprvé sídlili v La Pointe, a šest generací od jejich prvního styku s bělochy. Podle způsobu, jakým odhadují své generace, lze usuzovat, že zahrnují něco málo přes polovinu celého období, které je lidstvu vyměřeno, což značně převyšuje generaci bělochů. Odžibové nikdy nepovažují generaci za uplynulou, dokud nezemře nejstarší muž v rodině, a autor na základě těchto a dalších skutečností získaných pozorováním a šetřením předpokládá, že indiánská generace trvá čtyřicet let. Pro ty, kteří by to mohli považovat za nadhodnocený údaj, je však nutné uvést, že od doby, kdy se do indiánské kultury dostaly opojné nápoje a nemoci bělochů, se dřívější dobře ověřená dlouhověkost In- diánů podstatně zkrátila. Podle tohoto odhadu je to nyní tři sta šedesát let, co se Odžibvejové poprvé shromáždili v jednom velkém centrálním městě na ostrově La Pointe, a dvě stě čtyřicet let, co je poprvé objevila bílá rasa.

Era jejich prvního obsazení Point Shaug-a-waum-ik-ong

Sedmdesát sedm let poté, co Jacques Cartier, zastupující francouzský národ, uskutečnil "první oficiální setkání s indiány ve vnitrozemí Kanady", a padesát šest let předtím, než otec Claude Allouez (jak je uvedeno v Bancroftových Dějinách Ameriky) poprvé objevil Odžibvejce shromážděné v zátoce Shaug-a-waum-ik-ong, kteří se chystali na válečnou výpravu proti svým nepřátelům Dakotům. Z tohoto období mají Odžibvejové tradičně dobré povědomí o nejdůležitějších událostech, které se jim jako kmeni přihodily, a od devíti generací zpět jsem ochoten podat, jak jsem je získal od jejich nejvěrnějších, nejspolehlivějších a nejstarších mužů, jejich historii, kterou lze považovat za autentickou. V této kapitole jsme zaznamenali průběh jejich migrací, které s největší pravděpodobností trvaly téměř dvě století před jejich konečným obsazením břehů jezera Supe- rior. Tyto přesuny se odehrávaly v době, kdy žili ve svém primitivním stavu, kdy neměli nic než luk a šíp, nabroušené kameny a zvířecí kosti, jimiž zabíjeli zvěř a bojovali s nepřáteli. V tomto období byli obklopeni úhlavními nepřáteli a válka byla jejich hlavní zábavou, ale jejich vyprávění o bitvách, které jejich předkové svedli, a o hrdinských činech, které vykonali, jsou tak zasněná a zmatená, že se autor zdržel toho, aby se jimi podrobněji zabýval. Jednu tradici však považuje za plně hodnou pozornosti, a přestože ji nabízí jako historický fakt, bude zároveň sloužit jako ukázka mytologického charakteru jejich příběhů, které sahají až do tohoto období. Odžibvejové mají zvláštní tradici o tom, že během svého pobytu na Východě vyhladili kmen, kterému říkají Mun-dua. Jejich staří muži, kterých jsem se na toto téma ptal, se neshodují v místě ani v de- tailu. Jejich neshody však nejsou příliš podstatné, a proto přejdu k doslovnému přepisu verze Kah- nin-dum-a-win-so, starého náčelníka Písečného jezera: "Kdysi žil na břehu velkého jezera početný a mocný kmen lidí; žil shromážděni v jediném městě, které bylo tak velké, že člověk stojící na kopci v jeho středu nemohl vidět jeho hranice. " Tento kmen, jehož jméno bylo Mundua, byl divoký a válečnický; jejich ruka byla namířena proti každému jinému kmeni a zajatce, které zajali ve válce, pálili na ohni jako oběti svým duchům. "Všechny okolní kmeny z nich žily ve velkém strachu, dokud je jejich bratři Odžibvejové nesvolali k poradě a neposlali wampum a warclub, aby shromáždili bojovníky všech kmenů, s nimiž byli spřízněni. Tak vznikla válečná výprava, jejíž řada bojovníků sahala, když pochodovali v jednom šiku, kam až oko dohlédlo. Vydali se proti velkému městu svého společného nepřítele, aby navždy uhasili jeho oheň. Obklíčili je a zaútočili na ně ze všech stran, kde jejich město nebylo ohraničeno břehem jezera, a přestože byli v drtivé přesile, Mun-duové měli takovou důvěru ve vlastní sílu a udatnost, že prvního dne poslali k odražení útoku jen své chlapce. Když byli chlapci poraženi a zahnáni zpět, druhý den se mladí muži vydali útočníky odrazit. Přesto Odžibvejové a jejich spojenci stáli na svém a postupně je zatlačovali, až se v předvečer druhého dne ocitli v pozici, kdy ovládali polovinu velkého města. Mun-duové si nyní začali uvědomovat své nebezpečí a třetího dne, kdy to začali považovat za vážnou věc, jejich staří a osvědčení bojovníci, "udatní muži", zazpívali své válečné písně, oblékli si barvy a bojové ozdoby a vydali se odrazit útočníky. "Tento den se bojovalo ručně. V jejich tradičních zprávách není nic, co by se vyrovnalo zuřivosti boje popsaného v této bitvě. Střetli se pravděpodobně nejstatečnější muži Ameriky - jedna strana bojovala o pomstu, slávu a proslulost a druhá o vše, co je člověku drahé, o domov, rodinu, o samotnou existenci!

Mun-duové byli nakonec nuceni ustoupit a pod náporem nepřátel se ženy a děti vrhly do jezera a zahynuly v něm. V tu chvíli jejich starý náčelník, který byl svědkem bezúspěšné obrany svého lidu a který viděl, jak je země pokryta těly jeho největších bojovníků, hlasitě volal na pomoc Velkého ducha (protože kromě toho, že byl náčelníkem Mun-duů, byl také velkým šamanem a džbánkářem). - Protože to byl zlý lid, Velký duch nevyslyšel modlitbu jejich náčelníka o vysvobození. Starý šaman tedy vzýval duchy vody a země, kteří jsou pod- duchy Velkého ducha zla," a vzápětí se z lůna jezera zvedla temná a těžká mlha a zahalila záhyby tmy místo poraženého města a dějiště krvavé bitvy. Starý náčelník svým hlasem shromáždil zbytky své pobité družiny a pod příkrovem mlhy Zlého ducha navždy opustily své domovy. Celý den a následující noc putovali, aby unikli svým nepřátelům, dokud vichřice, o jejíž vyvolání Velkého ducha požádali Odžibvejští medici, mlhu nezahnala; překvapení prchajících Mun- duů bylo nesmírné, když zjistili, že stojí na kopci za svým opuštěným městem a na dohled od svých nepřátel. "Je to vůle Velkého ducha, abychom zahynuli," zvolal jejich starý náčelník, ale oni znovu táhli své unavené údy na beznadějný útěk. Utekli do přilehlého lesa, kde pohřbili ženy a děti do země a nechali jim jen malý otvor, který jim umožňoval dýchat. Muži se pak obrátili zpět a znovu se střetli s pronásledujícími nepřáteli v posledním smrtelném boji.

Chvíli se urputně bránili, ale pak se v přesile obrátili a utekli, ale jiným směrem, než kam ukryli své rodiny.Několika mužům se podařilo uprchnout, ale ti se poté vrátili a pohřbili ženy a děti. Tento malý zbytek kdysi mocného kmene byl následujícího roku napaden válečnou skupinou Odžibvejů, zajat a začleněn do tohoto kmene. Dodnes se poukazuje na jedince, kteří jsou původem z kmene Mun-dua a patří k váženému rodu, jehož totemem je Marten."

---