Pokračování textu ze strany 36
… Musí občas dostat ťafku, aby se vzpamatoval. Hrozí mu trest řežavého uhlíku, nepřestane-li proskakovat okénkem vlaku a podobně.
- Naposledy je naše milované holátko, bez chloupků a s bílou kůžičkou – Jendíček. Je pod ochranou šesti a jednoho páru rysích tlap a běda, kdo by mu chtěl ublížit! Je sám nebojácný a hledá si hlubokou stopu. Bude starostou, až mu narostou vousy, drápy, zjiskří si oko, zbystří mozek. Má už své zásluhy: umí se přátelit s jinými mláďaty a často nám do smečky nějaké s sebou přivede. To udělal už víckráte.
Rysové jsou spořiví a pamatují na budoucnost. V zrcadle jejich budoucnosti starý Wawaguš četl:
Mnoho štěstí a veselí,
mnoho her a zábavy
zástupy mláďat
ale i
tvrdý boj o život je čeká,
zdolají jej však
s veselou myslí.
Huš – Rysové – chrrr!
Rysové jdou řadou
Tlap – tlap – tlapity tlap…
chrrrr…
Rysí mládě Jendíček – to jsem byl já. Byl to slavnostní, krásný sněm. Všichni v kroji. I náčelník Míla ve woodcrafterské haleně. Měl dlouhý projev o evropské a světové situaci. Co to znamená, žít právě v této době s ideálem modré oblohy nad všemi? Děvčata zpívala
- “Ó karibů, ó karibů”
a celý kmen:
My, děti přírody, spojit chcem národy,
v bratrském duchu se všemi žít,
pro lepší lidstva dny jdem se bít,
vzhůru na stráž – přišel náš čas,
Manitou volá na nás:
Hoj, junáctvo, spěj v nový zas boj, duší celou směle!
pro ideály woodcrafterské žij svůj život cele –
nikdy neustávej!
Dávno zářily hvězdy na obloze, a ještě jsme setrvávali u hasnoucího ohně. “Vatra žhavá – klid nám dává” – jsme zpívali. A končili jsme hymnou “Psohlavců” – Zelení hájové, bývali jste vy moje, bývali jste srdce mého potěšení…
A pro mne, rysího Jendíčka, to vonělo těžkou vůní loučení…
