Stránka:vatra-27-3.djvu/11

Z thewoodcraft.org
Tato stránka nebyla zkontrolována

I. V přírodě a o přírodě. V diskusi po jedné z mých přednášek byla vyslovena domněnka, ž že prý asi neučím milovat přírodu, když tak málo z publikovaných prací mých chovanců líčí její krásu. Je pravda, popisů přírodních krás ve spoustě prací napsaných mými dětmi našel bych velmi málo. Proto, že my v přírodě milujeme — krásu života. Nedovedeme obvyklými obdivovacími frázemi horovat o „„nebetyčných horách, šumných hájích" — ale přiznáváme tam, že měli jsme milenku břízku a pláčeme, když nám ji porazili. Nechodíme do přírody jako objektivní oceňovatelé krás, cele však a oddaně tulíme se k Matičce, toužíme cítit teplo jejího objímání, slyšíme tlukot jejího velkého srdce — chceme se radovat z jejího mnohotvárného života. Tak každý styk s přírodou stává se nám životním dobrodružstvím, které, píšeme-li o něm, líčíme prostě víc obsahem svých dojmů a citů, než obvyk- lým výpisem a výpočtem jejich estetických hodnot. Klasickým dokladem k tomu, co tu píši, je Cvrčkovo. 2. Venku. Seděl jsem na vlhké zemi, maje hlavu o kmen opřenu, oči přimhouřeny a suché ruce v klín složené. Čepice svezla se mi do trávy. Cítil jsem, jak na bledých mých tvářích vystupuje slabý ruměnec. Dýchal jsem pomalu, labužnicky — — Sluníčko zalézalo právě za háj a ssálo vodu. Lehýnké, narudlé páry vystu- povaly ze země. Lesklý, černý ptáček hopkoval po větvičkách, vrtěl ocáskem a přiklonv hlavu na stranu, prohlížel si mne. Při tom tázavě pískal. Usmál jsem se na něho, a on zatřepav křidélkama, s veselým křikem. odletěl — — Na mou nohu vylezl mraveneček. Chvilkami se zastavoval, aby pozoroval, nehrozí-li mu nebez- pečí — — Bylo mi tak blaze! Zdá se mi, še bych kašdého zulíbal. Vše neslo se mou duší lehce — — — Suďte: nebylo to odevzdání se přírodě, jež rozlilo červeň rozkoše po lících chlapcových? A co jiného než splynutí s jejím životem způsobilo, že „„bylo mu tak blaze a každého chtěl zlíbat"? Není opravdovým životním dobro- družstvím, co vypravuje o černém ptáčku ? Konečně té prostinké upřímnosti, s níž prozrazuje svůj smysl pro skutečnou, nevybásněnou „krásu Života v přírodě! Žádné fráze o „„lahodném zpěvu lesního ptactva“ „ ale: tázavý piskot a veselý křik, žádné nabubřelé horování, vyjadřuje, čím kypělo srdce. Pořád je to jen krása pohybu, života, co vidíme nebo aspoň tušíme co strhuje náš zájem, co chutnáme v přírodě: jsme unášeni krásou živé linie vlny ženoucího se vodního proudu, s radostným zájmem sledujeme světlou skvrnu, šinoucí se po naší ruce, jak slunce nám ji podalo trhlinou koruny stromu a rozechvíváme se táhlým hlasem zvířete vrženým v ticho večera. 43