Stránka:vatra-23-3.djvu/4

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována


Continue from page 3

… a kdo ještě nevěří, že život je božský a nepochopil, jak hloupý je materialismus a nízké mamonářství naší společnosti, jak osudné je, že ztratila víru, ten pojď si poslechnout skřivánka. A pak později v jaře celý ten chor pěvců přírody, který naplňuje vzduch jásotem a uchvacujícími akkordy, do nichž oddychující prsa matky Země vyzařují své živočišné teplo, až se- prochvívá vzduch a celá ta harmonie strhuje Tebe, že zapomínáš, že's tu sám, ba splýváš s tím vším a proud života jásajícího, velebícího, s věčnosti se pojícího stoupá v Tebe!

Myslím, že zde se rodí „hrdinná láska“! O, mnoho velkého se tu rodí, nezapomeňte jara a rozviňte se s ním.

Bude vám střásti všechno všední, polovičaté, konvenční. Ale otevřete se proudu novému a povznesete se tam, kde je váš cíl. Lesní Moudrost vejde ve vás, pustíte-li mízu země do koruny svého žítí. Příroda jarní všem odpouští! „V rozkošném jarním jitru všechny hříchy lidské jsou zapomenuty. V jasu jeho slunce nejohavnější hříšník se může napraviti. Nabudeme-li zase nevinnosti, poznáváme i nevinnost svých bližních. Proč žalářník nenechá dvéře vězení otevřeny – proč soudce nezamítne pře, proč kazatel nerozpustí svého shromáždění? Potud Thoreau.

Jaro je skutečně tou nejkrásnější příležitostí, tím více pro junáka. Slýchal jsem ho v zimě těšiti se na jaro. Těšil se na to, až lehne si na břeh Labe nahý v trávě, slunce naň bude svítit a on pocítí všechnu rozkoš vzduchu a vody, živlů, s kterými vyrostl a které mu daly jeho kypící zdraví. Ale mně při tom v hloubi srdce zabolelo pochybností, kterou jsem nevyslovil. Kolik bylo takových hochů, kteří měli duši žhavou krásou, nadšením, láskou ke všemu vznešenému. A kolik je mužů, kteří nezradili nejhlubší podstatu svého lidství, kteří žijí vírou, že dětství mělo pravdu a musí mít pravdu. I ty hochu můj, i Ty jsi nestřásl se sebe ještě konvenčnost rodiny, ulice, školy a nešel jsi k Přírodě, té jediné a pravé Matce, s duší nahou, oproštěn od Všeho, jarý svou odvahou, vědomý svou krásou, nedotknutelný svou svatosti – Syn Boží! Matka tě volá letos zvlášť, junáku můj! Neotálej! Volá jednou, volá podruhé a pak už bys neslyšel. Většina lidí neslyší. A proto člověk má dnes tak daleko k tomu, aby byl květem a vůní a aby splýval s velikým souzvukem, kterým je Příroda sama.

Miloš Seifert.