RUCE
Minulo mnoho dní od chvíle, kdy jsem poprvé spatřil světlo. Šťastné bývaly i plny smutku.
Vstup do školy byl mi vstupem z pohádky dětství do života práce, starostí i svízelů. Dívám se ve tvář učitele, Prsty svírají tužku, Píši. Totiž vytrvale, celé hodiny sedím na stupínku nad papírem a zkouším něco napsat. Marně. Na papíře tužkou jen se motám.
Děti už odešly domů a já tu jsem pořád. Venku se už tmí. A ve mně také. Oči se zalévají. Pláči.
Najednou lítost přeskočí ve zlost. Otloukám nohu o zem: „Ty nemotorná, ošklivá noho, proč jsi nenapsala „i“?!
Vzpomněl jsem spolužáků. Ti pěkně seděli v lavičkách a usmívali se. Radovali se z prvé písmenky. Závidím jim. Závidím jim ruce. Já mám jen nohy! Nemotorné nohy. Malé. Maličké. Usmál jsem se na ně. A pak zaťal zuby. Vztek mění se ve vzdor, ve chtění: „Ty má malá, zlatá nožičko, však ty se také naučíš, viď? Máme chuť a budeme vytrvalí. Nu ano, já ti ublížil. Já chtěl, abys uměla hned, ale ty nemůžeš hned. Za rok budeš, za dva jistě! My nepovolíme, že ne, a pak vyhrajeme!“ — — —
Na jaře podruhé se zarosily moje oči, Šel jsem v lesy. Po mladé travičce. Vrcholy mladých líp houpaly se v syté zeleni. Kdesi švitořila vlašťovička, stavěla hnízdo. Studená země rozevřela své nitro. Tisíce nových životů, životů radostných, znovuzrozených, chvělo se na jejích těžce vydechujících ňadrech. Od východu vál teplý vítr, a malé lístečky houpaly se bojácně v jeho náruči. Já bloudím místy, kde lidská duše nežije. Sám. A smuten. Mimo mne, — vše jásá. Zastavuji se.
„Bože, květinko, proč tu tak sama?“ Naše pohledy se setkaly. Sklonila svůj květ k mé teplé noze. Pláče… Její lístečky tulí se k tělu. Poplašeně dýchá. Nahýbám se k ní. Moje rty se stáhly, chtějí hovořit. A ona tulí se ještě blíž. Její bělounké lístečky jsou tak čisté, milé.
Má těžká noha sáhla po ní, Prsty ji svírají, hladí a ret ji líbá. „U mého srdce ti bude dobře,” Odnáším ji z velké samoty, — — —
Bylo to poprvé, co poznal jsem lásku dívky, ucítil její ruku teple hladit. Poznal jsem srdce, které svou prostou krásou a čistotou vábilo. Sedávali jsme v tiché zahradě.
Jaro objímá svět. A moje nitro naplňuje novými tužbami. Sedíme k sobě stuleni. Prsty mé nohy svírají její štíhlou měkkou ruku. Sklonila hlavu. Plavé vlásky zazářily. Nemohu odolat, pohladím je.
Prudce zvedla hlavu a zahleděla mí tázavě a rozpačitě do očí…
Zamrazilo mě. Rozumím: hladím a nemám k tomu rukou! Klopím oči. Zalévají se slzamí a nitro žalem. Dnes, dnes bolestně ruce scházejí. — — —
Měsíc pluje zvolna oblohou a ve tmě na bílé ploše zdi rýsují se dva profily. Můj a její. Moje oči smutně a závistivě sledují hru lásky. Dva bílí holoubci před svým obydlím sedi, zobáčky se líbají, křidélky hladí…
