Stránka:seminar2010sbornik.djvu/19

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla ověřena


Continue from page 18

… vedle toho byl nadšeným sběratelem přírodnin a své cenné sbírky později věnoval několika muzeím; od malička si vedl deník, do kterého pilně kreslil svá pozorování přírody. Byl vždy mužem činu a když poznal, jak rychle postupující industrializace vede k zániku mnoha přírodně cenných území, věnoval mnoho úsilí ochraně přírody, jak krajiny, tak živých tvorů – byl členem Společnosti pro zabránění krutosti ke zvířatům, pro děti založil Spolek přátel živých tvorů a později se prý demonstrativně vzdal své profesury na oxfordské univerzitě, když tam v laboratořích zavedli vivisekci na zvířatech.

Ruskin však cítí, že věda – jakkoli jsou všechny její dílčí poznatky užitečné – nesměřuje k pochopení pravé podstaty přírody a že k tomu je potřeba doplnit vědecký přístup či pohled o další rozměr – o umělecký pohled na přírodu. Tak se záhy dostává k studiu umění. M. Seifert popisuje ve shora citované knize důležitý okamžik, který se stal jakýmsi mostem mezi vědeckým a uměleckým studiem přírody: Jednou v Alpách prožil (Ruskin) neděli významnou pro svůj život. Ráno předčítal svému sluhovi z bible, pak šel do lesa a přinesl domů květiny. Několik tmavě nachových vstavačů kreslil „s neurčitě úzkostlivým vědomím, že toto nedělní kreslení znamená novou fázi jeho bytí“. Dosud v neděli nikdy nemaloval, ani neslézal hory, ani nepodnikal delších vycházek. „Od té doby jsem to opakoval při každé vhodné příležitosti.“[1] (...) Příroda a umění mu splynuly dohromady. Umění má hledat a vyjadřovat krásu. Tuto krásu lze najít především v přírodě. Kdo ji miluje, objevuje krásu... „Fysik nedovede zachytit vlnu nebo padající kapku,“ ač ji tak důkladně studuje. Vědcům ta krása uniká. Umělec se přibližuje pravdě více, neboť přichází s citlivou duší. „Viděti jest více než věděti. Ještě více než viděti jest milovati... Jdi do přírody ve vší prostotě srdce a kráčej s ní poctivě a důvěřivě, bez jiné myšlenky, než jak nejlépe její smysl proniknout a její poučení si zapamatovat, s vírou, že všecky věci jsou správné a dobré, a raduje se vždy z pravdy.“

A jestliže byly pro většinu přírodovědců tyto názory na úlohu umění při studiu přírody provokativní, neméně kacířské byly i Ruskinovy názory, kterými se pustil do boje za očistu umění. Kritizuje většinu tzv. starých mistrů období renesance a postrenesance za to, že se odvrátili od přírody a své krajinomalby si vymýšleli v ateliéru, zatímco mnozí současní malíři krajin, kteří důkladně pozorují přírodu a malují v plenéru, jsou schopni mnohem hlubších děl. Jako první známá osoba se veřejně postavil na obhajobu hnutí anglických malířů „Prerafaelitů“, kteří hledali inspiraci v období středověku (před italským malířem Rafaelem, který stále výrazně ovlivňoval malbu 19. století) a chtěli do umění navrátit vážnost a reflexi základních otázek lidského bytí. Ve stejném duchu pak Ruskin definuje základní požadavky na umění: umění lze nazývat uměním jen tehdy, vede-li člověka k poznání krásy, ke zbožnosti a vyšším cílům. Umělec nemůže stvořit opravdové umělecké dílo, není-li zároveň navýsost mravným člověkem... Ruskin se stal vynikajícím znalcem italského umění a přes své provokující myšlenky (nebo naopak i díky jim, ale hlavně díky vynikající schopnosti brilantně formulovat své neotřelé myšlenky) se stal jedním z nejznámějších a nejuznávanějších uměleckých kritiků 19. století. Považuji za nemožné, aby se Seton, např. při svém studiu malířství v Londýně nebo v Paříži, s Ruskinovými knihami neseznámil. Nejen proto, že to tehdy patřilo k povinnému uměleckému vzdělání, ale především proto, že mu musely Ruskinovy názory znít velmi blízce a mohl v jeho knihách najít mnohé užitečné rady – Ruskin např. ve svých Moderních malířích podrobně popisuje pohyby mraků, vzhled moře v různou denní dobu, růst stromů a na příkladech různých autorů ukazuje dobré a špatné příklady malby přírody.

..text continues


  1. Bylo to v období, kdy se Ruskin vnitřně rozcházel s církví, ve které byl vychován, a dospěl k přesvědčení, že světit neděli – Boží den – lze stejně dobře, ne-li lépe v přírodě než v kostele. Vzpomeňte přitom na Setona a jeho zpověď v Duchu lesů, jak probíhaly jeho dětské neděle: modlitby, nedělní škola a kostel; zatímco pomyšlení na cokoli nenáboženského (lidského) bylo podle faráře projevem zlého ďábla. Seton to komentuje slovy: „ ... Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsem potřeboval dělati, byla špatná; já jsem neměl rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem šel dívati se na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic víc než jiný den...“ A vzpomeňme si také na Miloše Seiferta, který jako profesor berounského gymnázia přicházel v neděli do kostela demonstrativně v zeleném oděvu a s holí v ruce, protože přímo z kostela vyrážel do přírody – což byla tehdy, v období před první světovou válkou a během ní, věc neslýchaně pobuřující.