Dolina svatojánská
Jsem na rozpacích, co mám říci o dolině Svatojánské, sousední a souběžné a Demänovskou, kam jsme se vypravili po prvé 9. března 1922. Mužové vědy, kteří sepsali učená pojednání o Liptovském Krasu, nepáchli do něj ani nohou a pomíjeli ji, ačkoli jí naprosto nelze odlučovati při řešení ohromného problému bludiště demänovského. Vábí mně bez ustání jakýmsi tichým, spíš jen podvědomým hlasem. Našeptává mi tajemně, že nás tam očekává vrcholné překvapení. Přiznám se ihned, že bych byl raději, kdyby to byl jen klam, poněvadž rozsah výzkumů je již beztoho nad skromné síly jednoho člověka zůstaveného docela sobě samému. A přece tuším pod jejími štíty podzemní dědiny, které se tu podle pověsti za válek Rákoczyho propadly, aby se jejich spravedliví obyvatelé vyhnuli hříchům a světským marnostem. Dolina Svatojánská mi je od prvního spatření daleko milejší než Demänovská, byť nemá jejího divokého rázu, třebaže spí pokojně mezi svými lesy, jako by utajovala úzkostlivě své záhady pod zelenou plenou.
Za deštivého rána prošli jsme obcí, která dala dolině jméno. Tři kaštely zemanské a zámek szentivanyiský vyčnívají nad střechy chalup, z nichž loni polovice lehla polem. Místní faráři, katolický a evangelický, znesvářili se na smrt a zaslepeni jsouce chtivostí msty zakládali prý požáry. Nejdříve lehla popelem stodola jednoho, potom došlo k odvetě, žhářství uvádělo obyvatele v zoufalství, a konečně bylo zhubeno víc, než půl osady. Někdejší středisko kulturního ruchu v Lipově bylo obráceno v trosky, obec, která se tají v leckteré kapitole románů Jókaiových, pustla a pozbyla významu.
Potok běží přes cestu, sem tam ještě led pokrývá zem, za okny však již byla na slunci vystaveny pečlivé ošetřované květináče. Všude se chvatně dostavují domky z tufu, lidé zasmušilí a ustraní, spěchají, aby před příchodem jarní polní práce byli hotovi. Bída a smutek je duší obce, jež by mohla být blahobytným a bezstarostným letním sídlem. Hned za posledními domky cítíme těžký zápach. Čpi jím prameny sirkovice, jež vystřikují z tufového balvanu na břehu řeky Štiavničky, na jejím dně a později z nízkého břehu vedle zřídel kyselky. Sirkovice obrátila těla mrtvých na zdejším hřbitově v mumie, které jsou přechovány v kostnici pod katolickým kostelem.
Jest nám přeskočiti a přebřísti četné bystřiny, sněhové potůčky jako večera, rozjíž je dnes mnohem silnější, zasahuje zvolna svahy hor. Kotlina se úží a širokou branou vcházíme do údolí sevřeného s obou stran hlubokými lesy.
Dolina má tichý, prostý půvab, němž jest cosi tklivého, cosi ze stesku sirotčí opuštěnosti. Tento stesk mi obestřel i malou horáreň , v které jsme odpočívali po dvou hodinách pochodu. Čisto jako v klícce, ticho jako v hrobě. Stařena v okulárech přebírá páteční čočku, stařec se rozpomíná na ztracené časy a vypravuje o nich tvrdou spišskou němčinou. Hej, bývaly doby! To se neopovážil pronajímati si honitbu lecjaký mäsiar, nýbrž vždycky pán. Skolil býka medvěd a pán jej zaplatil pansky, nikterak nesmlouvaje, Pán poslal koně medvědům, aby se nakrmili a poveselili, než na ne podnikl panskou polovačku. Hej, byly doby, kdy pytlák byl nemenší pán než velkomožný ze zámku. Nuž, lze se zeptat horára Filló, kolik zastřelil pro panskou čest medvědů, když se pánovi zatřásla ruka, kolik pytláku se dělívalo s panstvem o horu a jak bylo těžko jíti lesní cestou, kde člověk nebyl jist před divákem, před černou sviní, obyvatelkou močiariska. Ale dnes? Dnes je přece lépe, připouští vysloužilý horár. Že slouží třicet a šest roku, že má 800 Kč ročně, byt v této chaloupce a kousek zahrádky před okny, že jako na smilování boží čeká na návrat syna ze Sibiře, o tom sice starý horár mlčí, avšak tím horlivější se vyptává na nový pořádek světa. Je si vědom, že přišla pravá svoboda, o jaké se lidu jenom zdávalo. Čeká ji také pro sebe a věří, že republika dá jeho dětem tento kousek pronajaté půdy, jež ho živila, půl jeho života.
A zase kráčíme sněhem a stále stoupá neširoká, vozová cesta po prudkém úbočí, mimo závratné strže, v nichž dole jsouc zakrývána krajem lesa hučí Štiavnička, rodná sestra ponorné řeky demänovské. Kolébka obou stávala na severní stěně Ďumbiru, tisíce let je oddálilo, roztopilo ledovce, ponížilo je na dno úvalů a uvedlo ve služebnost podzemních říší.
Teď vyšlo slunce, ostrý vítr rozehnal mračna a z nich vyplynou štíty hor, drsné a posupné. Za námi mizí Poludnica, útes Pred Belom se týčí přímo nad námi, a vzadu v soutěsce vystupují obrysy masivu Ohniště. Mračně sem pohlíží hřebenu obrovského kohouta. To je Hlboko, u jehož paty vyvěrá po druhé Štiavnička. Opouštíme cestu a pracně slézáme v závějích na dno doliny, kde se skrývá druhý nový vchod do podzemního světa. Zde tedy vystupuje ponorná řeka na světlo! Ale kterak! V malé sluji mezi povalenými kmeny smrku a mezi balvany je siná tůň, u dna zelená, vesele zelená, uprostřed se černá dno, nahoře jícen, z kterého pokojně proudí vyvěrání. Řeka hovoří a hovoří, ale nepoví nic o své ponorné pouti, snad delší a jistě dobrodružnější, než má její demänovská sestra Lúčanka. Tamta se vrací na zemi vášnivě, s výkřiky a protesty, černá, hněvivá, kdežto tato zde jde tanečním krokem, nevyzpytatelná, plavá, mateřsky zjemnělá bolestmi i odvěkého zrodu. Dívám se na zřídlo šumné řeky a mám dojem, jako by si byla zakryla tvář závojem, abychom z její podoby nepoznali nic kromě zraku.
Není to nic platné, poněvadž je tu člověk, jenž se již zmocnil prvního klíče jejich tajemství. Opodál nalezl okénko do jejího podsvětí. Je těsné, nebezpečné, je třeba se k němu smýkati pod převislou skalou až na okraj tůně. Po smyčkovité oklice a za hradbou kamenů dostihne se první rozlehlé síně. Krápníky splývají až na vodu, dotýkají se hladiny a zrcadlí se v ní svým třpytem. Jsou hnědočervené, jak s terakoty, mohutné, silné, bez poruchy, neboť k nim donedávná nepronikl člověk, který by je ničil.
Řeka vteká do síně vysokým portálem, na jehož římsu se odvážil objevitel, ač je to velmi nebezpečná procházka, vhodná spíš pro náměsíčné. Chodba se končí v úžině nad vodou, kde bude nutné, abychom přepluli na prámu nebo člunu, a pak teprve se člověk zmocní jistě a bezpečně i tohoto světa pod světem. Ale nebude to úloha snadná, mnohé okolnosti nasvědčují, že zde číhají propasti, těsniny, neboť jsme asi v starším, divočejším pásmu, než je pásmo naproti za horou. Nad námi pní horský pás široký sedm kilometrů, výšky téměř velehorské a přímo naproti jsme včera vycházeli z nitra hor. Jaké tu čekají objevy? Jaká hračka je vedle této horské hradby převlaka Moravského Krasu mezi Pustým a Suchým žlebem! Objevitel Demänovských jeskyň krotí suchým a střízlivím úsudkem fantasie. Nemohu se s ním shodnouti.
Za slunce i divé fujavice, která skučí a smetá sníh, po delších dvou hodinách vytrvalého pochodu jsme u kolmá stěny Púchalek, kde Štiavnička počíná mizeti v řetězu propadání. Horáreň se krčí pod srázy Ohnište a my jsme jejím dvěma obyvatelům první poslové blížícího se jara. Zvou nás do teplé jizby, co se venku spouští prudká metelice. Nad hrozivým mračnem probleskuje v stěně Ohnište až u vrcholu obrovské okno. Živly za vzájemných zápasů prorazily skalní hřeben pravidelným otvorem nad pásmem kosodřeviny.
Nyní opět věřím, že člověk je stejně nedočkav krásy jako chleba. Krása sídlící v horách Liptova i v jejích lůně donese chudému kraji chléb. Snad již nikdy se neotevřou zlaté doly Magurky, snad nikdy již nevstoupí baník do železných dolů pod Ďumbirem, avšak lidé milující volnou a nespoutanou přírodou v její neporušené nádheře, stanou se tu vždy stálejšími hosty. Poklad nalezený Králem nezůstane ležeti ladem. Bohužel je tento poklad daleko od velkých měst, zato však je blízko u letních sídel tatranských. V jejich sousedství bylo by lze zříditi letní domov pro nás prosté robotníky republiky, nikoli pro velkomožné. Věřím že se neuskuteční jeskynní autonomie, která by tuze ráda viděla, aby věda, krápníky a tantiemy zůstaly Moravě, kdežto chudý učitel, lhostejnost úřadů a politiků, nepochopení a dobšinský led Slovensku.
Jdu v stopách svého průvodce. Sníh, vítr a mráz mi vzniká až k srdci. Kráčíme umdleně a zmocňuje se nás ospalost z únavy. Míjíme opět boční dolinu, v které je popleněná a vydrancovaná jeskyně Stanišovská. A když přicházíme zase k Váhu, když jdeme rozbředlou silnicí pod stromořadím břiz k Okoličnu, jsme si jisti, že jsme předešli před prvními rozsevači, ale že námaha nebude marná, i kdybychom se nedočkali časů, kdy uzraje.
STANIŠOVSKÁ JESKYNĚ
Její objevitelé byli patrně jeskynní lupiči, kteří nemilosrdně drancovali smetanově žluté krápníky, roznášeli je po kraji, zdobili si jimi zahrádky a okna a rozprodávali je také kameníkům. Desítky let ji pustošili a dnes se v dolině Demänovské, podobá vyloupenému hrobu, ukazujíc názorně, jaký by byl osud i nových jeskyň Demänovských, kdyby nad nimi nebdělo starostlivé oko. Vyskytují se ovšem lidé, kteří z nepochopení protestují, kteří volají po slobodě a stýskají si: Tak a zdá, že nám domácím ktorí sme tu vyrástli, neprichodí iba si zaspievať: Kto zná, či tu zajtrá do hor vyjsť dovolia? Tuší-li, že by se mohli zdáti ochránci škodné, jež z pouhé svévole a mrzkosti plení, kde by citový člověk nejraději poklekl a němou modlitbou úžasu chválil stvořitele všech těch nevystihlých krás? Dosti škod se už natropilo a nic není s to, aby je nahradilo
Svatojánská dolina! Blahořečím chvíli, kdy jsem si poznal. Je krasavice temná mezi dolinami Liptovského Krasu. Hluboké lesy ji zakryly zeleným závojem, světlé štíty vystupují z nich jak na zapřenou, Podzemní její svět je snad mohutnější a jistě hádankovitější než v sousední dolině Demänovské. Za horskou převlakou je k němu branou propast na Pusti, kterou člověk zdolal a přemohl, zde je to daleko strašnější a méně dostupnější propast. Jako zřícenina obřího hradu nebo vrak netvorného korábu vrženého do utěšené polany na Bystré čnějí Púchalky vysoko k obloze, v jejich úzkém hřebenu se svítí jak zrcadlo zdaleka viditelné Okno orámované skalami a nedotčeným pralesem kosodřeviny. Tu je vznik a počátek podsvětí, do kterého se četnými ponory vrhá průzračná Štiavnička s potokem Bystrým a do kterého zapadá dvěma souběžnými proudy kadeřavý vodopád boční dolinky Šustiarky (chyba v origináli, ide o Šuštiačku). Běží si po smaragdovém koberci mechu, běží a třepí se, skáče po stěně jasné síně bez stropu a zaniká. Když o něco níže staneme u vyvěračky, zatají se v člověku dech. Pstruh se zableskne v tůni, kmitne se nad světlým pískem a ztratí se pod skalním obloukem tajuplné síně, jež se snižují k vodní hladině. Mír svatý a trpělivý, záře měkce zelenavého přísvitu odtud vane jako na pozdrav. Co tu asi očekává objevitele? Kolik překvapení, kolik divu, kolik monumentálních staveb a kolik smavých hříček rozdováděné přírody? Či je to krutý klam? Či by se za tou usměvavou předsíní skrývaly děsivé rozvaliny? Nevíme, jen se těšíme, že se zlomí jednou zámky balvanu a těsnin, i kdyby jich bylo sedmkrát sedm.
Byli jsme tu v březnu 1922, navracíme se v červenci 1923 zas a je klidný letní den, jako byl tehdy divoký a bouřlivý. Vystoupili jsme z ranního vlaku na zastávce Sv. Jan-Podtureň, překročili jsme Váh, minuli panské kaštely. Jeden z nich upoutává naši pozornost. Není to dějiště románu Kotlín? Slavná minulost někdejšího střediska Liptova dýchla chladně přes cestu, S luk svážejí zrovna sena, fůry ověnčené vrbovými haluzemi ujíždějí tryskem, červené střechy dědiny, znovu zbudované po zločinných požárech, se odrážejí mezi stromovím jako vlčí máky. Schází rosa a za námi se z mlh jitřních vysvlékají Vysoké Tatry. Za dědinou se hlásí známé studánky sirkovice ohavným zápachem. Bublajíce vyrážejí z tufového balvanu, aby se vylili do ošklivé, bažinaté strouhy. I ve vlnách Štiavničky jsou zřejmá zřídla sírových vod.
Svěží údolí se úží, statné stromy sestupují s hrotité Smrekovice, po svazích Poludnice a štítu Pred Belom. Tu je vstup do Svatojánské doliny a sametové krasavice Liptovského Krasu se usmívá líbezným úsměvem lesní zeleně s obou úbočí. Půl hodiny od čisťounké horárny, kterou opustil starý horár Kaczwinski, vystupujeme po svahu. Brzy se ocitáme před portálem jeskyně Stanišovské. Je to typický, opuštěný ponor. Tudy se kdysi dovnitř valívaly spousty vod, aby zkrotly a staly se trpělivými budovateli síni a tkalci jemného krápníkového přediva. Aby zachránil zbytky jejich díla, přišel člověk. Zazdili teprve před několika týdny obloukový vchod a uzamkli jej brankou ze železných mříži. Stalo se to zásluhou konzervátora Krále, před nímž byl tajen náhodný objev, učiněný tohoto jara.
Otevřel, když jsme si krátce vydechli. Vešli jsme a uvnitř za branou jsme odložili batohy a pláště. Král položil na svůj plášť klíč. Přikazuje to navyklá opatrnost, aby se neztratil při slézaní překážek. Po dvaceti krocích nás objímá jeskynní noc a ticho, jež ruší pád ojedinělých kapek. Smutno je zde jako ve všech prostorách, které neodvratně odumírají, pozbyvše živého proudu. Při světle dvou lamp se ubíráme kupředu chodbou goticky klenutou, pustou a přece ne zcela nevlídnou.
Vcházíme na složité rozcestí. Dolu vede chodba do pater úplně vydrancovaných vandalsky vybitých. A zde nás očekává netušené překvapení. Slyšíme zřetelný hovor dvou mužů. Nejsouce rušení a nevědouce o nás baví se kdesi přímo nad námi.
Není snadné, abych vylíčil hrůzu, kterou pociťujeme v této chvíli. Nepochybujeme, kdyby tu byl dnes Král samoten (jako tak často jindy), že by mu při nejmenším mohl shora spadnouti kámen na hlavu a pak by se nešťastnou náhodou vysvětlovala smrt muže, jenž neohroženě plní víc než povinnost. Jsou to lupiči krápníku nad námi? Jsou to odpovědní nepřátelé nezištného badatele? Vnikli dovnitř nějakou neznámou chodbou nebo použili po zlodějsku paklíče? Nelze o tom dlouho uvažovati, protože u brány leží volně náš klíč, který by se lehce proměnil v prostředek vražedného úkladu. Co by se dělo, kdyby nám nadešli a zavřeli nás tři uvnitř? Kdež bychom se někoho dovolali v tom odlehlém žlebu nad dolinou, rovněž málo oživenou?
Ustupujeme tiše pod skálu a Král chvátá zpět, co čekáme ve výklenku neznámého bludiště. Kapky dopadají klidně dále, přetrhávajíce ticho prázdné a lhostejné, nahoře utichá hovor a my osaměli s lampou. Několik minut, než se náš průvodce vrací s klíčem, mění se v muka a jejich řezavé bolesti se dlouho potom nemůžeme zprostiti. U stěny choulená a zpola rozpadlá leží cihlově červená kostra dítěte. Zavedl je sem někdo, aby se ho zbavil, zbloudilo samo nebo utíkali sem jeho rodiče kdysi za válečných dob a zapomenuli je tady?
Odbočujeme do horních pater, která pleniči odkryli před rokem. Rok je zatajovali, jejich bezděční ochránci a nadržovatelé mlčeli také, dokud je neodkryl Král jda po jejich stopách. Sta lidí, kteří již viděli jeskyně Demänovské, dali mi za pravdu a přisvědčili, že jsem nepřeháněl, když jsem se snažil, abych vylíčil jejich nádheru. Jsem si jist, že by mi přisvědčili zase, kdyby spatřili tyto trosky, řeknu-li, že po svém ponížení a po spoustách sveřepě natropených jsou tak skvostné, že si i Stanišovské jeskyně zaslouží pozorné ochrany a přiměřené úpravy.
Vyšplhali jsme se po žebři do chodby dosti schůdné a tu se započíná tříhodinná pout mezi stalagmitovými háji, mezi přeludnými jezírky a pod jemnými třásněmi bělostných brčků. Hra kapek se chvílemi mění v sladkou hudbu andělskou a její zádumčivé andante mluví k našim duším o dávných věcech a časech, kdy tu žily vody v náručí hory a vytvořovaly si vzájemné dary lásky, věříce v její věčnost. Jsou-li Demänovské jeskyně galerie barvitých obrazů a soch, jest jeskyně Stanišovská kamenná symfonie.
Na bílou plochu sintrovou mezi skupinu stalagmitů dopadají krůpěje a napodobují tlumené údery peteřice mlatců. Jak dávají pozor na cepy a jak je kladou na klasy obezřelé v rytmickém dopadu! Malá síň poskytuje obraz kapličky, kde mezi všemi svatými stojí Madonna s děťátkem. V jiné síni pod skvoucím závěsem vyrostla skupinka hřibů modráčků. Kloboučky mají úplně černé a jejich patky jsou modrozelené, jako by vyrostly v lese. Krápníkové útvary mají zde vůbec zbarvení naprosto odlišné, než co dosud známe v Liptovském Krasu. Jsou-li někde měděnkovitě zelené, jsou hned v sousedství modré, jasně modré a hebce lesklé jako kodaňský porcelán. Háj Kateřinské jeskyně z Moravského Krasu byl by jako maličká ukázka vedle zdejších stalagmitových lesíků. Jsou štíhlé, skoro nikdy však rovné, nýbrž vřetenovité s černým tušovým nádechem a zvoní hlubokým kovovým zvukem, když se jich dotýkáme. Kde svítí neposkvrněnou bělostí, vyskytují se ihned zase smuteční, docela černé a jejich travertinový podklad jako by byl polit tuší. Jsou tu průsvitné záclony, podobné listům palem, jsou tu kořínkovitě zprohýbané krápníky a mnohé z nich se končí korálovitými růžicemi. Jezírka mají dna vystlaná mechem bílým jako úlomky obláčků a v nejkrásnějším z nich, které je blankytně modravé, leží brčková tříšť jak požaté traviny. Ve výklencích stojí opálové vázy a nesčetné hračky.
Z hájů, kde sídlí ticho, vejdeme do síně, kde se omývají v květových ložiskách perly a kuličky. Zde si hraje jediná kapka omílajíc brčkových úlomek. Její zvuk je silný, poněkud vrzavý a člověk by uvěřil, že si zde někde v načechrané, kvetoucí mezi cvrčí kobylka luční. Ale tato symfonie se odvažuje ještě dále, vždyť kapky v jiné síni odbíjejí návěští jak na železniční stanici, vytrvale a energicky: třikrát tři. V nejzazší síni bludiště pní k stropu pohádkový háj stalagmitů, z nichž jeden je vysoký dva a půl metru. Nablízku stojí v jezírku asi tucet štíhlych svícnů. Hledíce na ně neubráníte se dojmu, že jejich svíce dohořely a že jsou napolo pohrouženy v roztopeném vosku.
Prostory jsou snadno dostupné a obyčejně se šíří ve výklenky, v nichž jako ve skříních je uložena nevýslovná nádhera. Zeleň, modř a čerň se vedle oslnivé bílé a jemně žluté pojí v rozkošném souladu a na všem tkví hedvábný lesk. Mezi touto úsměvnou hrou barev a tónů se napředly tenké brčky téměř bezbarvé a průzračné jak ze skla.
Bohužel i na místech nejkrásnějších řádila již lupičská ruka. Krápníky, které mají až decimetr v průměru, přerazili kladivem. Některé jsou přeraženy dvakrát, třikrát, hlavice již lidé zlosynní odnesli a zanechali jen mrtvé zlomky. Král je opatrně sebral a uložil, aby mu byly svědky prosti ničitelům. Ukazuje nám nyní mezi těmito truchlými kostnicemi krápníků také místo, kde lupič pracoval dlátem. Pokusil se, aby urazil travertinovou plotnu, na jejíž spodní straně visí nazlátlé hrozny jak na révě. Stopa po dlátě je čerstvá a ukazuje, že lupič byl vyplašen včas.
Jdeme zvolna k východu. Po lidech, jejichž rozhovor jsme dříve zaslechli shora, není ani vidu, ani slechu. Později jsme se teprve dovedli, že si opatřili paklíč k zámku ochranné branky. Počínají-li si takto, nebyly úmysly jejich jistě dobré, avšak tam, kde se končí moc konservátorova nutně by se začínala působnost četníkova. Začínala by se! Velitel četnické stanice v Lipt. Sv. Mikuláši si před námi prostudoval ustanovení uherského zákona a seznal, že objevné práce v jeskyních nejsou hledání pokladů, že tedy svémocné vniknutí do nich není prostá krádež, ani vloupání; nelze prý tudíž zakročiti. Ostatně prý si pastuchové krátí dlouhou chvíli tím, že šťárají do země a mnohdy také takto objeví jeskyni.
Je věc cti a dobré pověsti republiky, která se chlubí Moravským Krasem, aby i Liptovský Kras byl uchráněn od zkázy. Není-li lze řešiti otázku Liptovského Krasu, aby to nevyvolávalo studu a nedělalo hanby, pak by bylo nejlépe jeho sluje zazdít hodně pevně a počkat, až budou úřady schopnější a lidé uznalejší. Stanišovská jeskyně leží pod pozemky komposesorátu smrečanského. Najal si ji odbor Klubu čs. Turistů v Mikuláši, aby ji zpřístupnil proti objeviteli jeskyň demänovských. Nepodařilo se to jenom proto, že byl brzy ten nekalý plán prohlédnout. Zůstane tudíž zpěvná a laškovaná jeskyně nadlouho ladem. Cestu k ní bylo by lze upraviti poměrně lehce, ale daleko je od té chvíle, kdy se pozná, že je třeba stavěti a budovati podle jednotného plánu ne pouze cesty, nýbrž bohatou budoucnost veškerého chudého kraje pod Holami.
