Pokračování textu ze strany 14
… potoce pobřeží pro kuchyni, postavili táborová kamna, zbudovali pevný 8 m dlouhý most, latrinu. Během týdne vznikl malebný kruh sedadel, totem, symbolické ohniště a upraveno hřiště. Den počínal přísnými cviky a koupelí, končil večery pod zářícími lampiony. Tábor vedl Sůča Buk, ale i jiní střídali se ve vedení tábora. Tábor vyznamenával se malebností a svérázem. Trval 7 týdnů. Vedle živých vzpomínek máme na 100 pěkných snímků, řadu úlovků a předkládáme slušný počet Orlích per k schválení. Dbali jsme na studium všeho života v lese a získali nové znalosti. Vrátili jsme se osvěžení a s větší chutí do života.
Na Střele u Plzně. „Jak rád si zajedu na Střelu, třebas jen na 24 hodin. Tam je to krásné, pro nás posvátné místo „Na Liškovce“. Tam přijdou bratří, tam hnízdí lednáčkové, běhají tetřívci, zkrátka jest tam příroda, která i nám zčásti patří. Pod vysokými smrky stojí náš wigwam. Úředníci a dělníci scházíme se zde pod modrou oblohou každou sobotu a neděli. Nyní budeme zde stavět chatu.“
U Vltavy tábořil příbramský kmen „Psohlavců“ u Hříměždic a u Líšnice „Ostříži" a „Medvědi“ z kmene Ohně z Příbramě.
U Kard. Řečice tábořili pražští Neupfadfinder. Tábor vedl Dr. Wučiček. Život venku byl rekreací a výrazem radosti ze života. Všichni se vrátili opálení, otužení a plní nového zápalu.
Na Berounce, památném ostrově Dálné Touhy, tábořil kmen Soví. Přes to, že veliká parna působila drtivě na táborníky, záhy byla postavena pěkná táborová osada, obnovena studně a zařízena vzorná kuchyně. Život byl veselý a družný. Vedli Voda a Míťa.
U Uherčic na Mor. tábořili po 3 týdny chlapci a děvčata kmene Znojemského.
Jak cestoval Owatuna. Owatuna letos o prázdninách vykonal dlouhé cesty, kterými zasloužil by si jméno dobrého poutníka. Přitom vždy spal ve stanu nebo v širé přírodě, takže získává orlí péro 60 nocí. Po táboře 20. m. blesku konal namáhavou cestu přes Liptavské Hole z Mikuláše do Dolního Kubína společně s Wadžikanim. Roháčské jezero s ledovou vodou dvakrát přeplaval. Prožili prudké bouře, ale žádná nepohoda je nezahnala, aby hledali lidského přístřeší. Navrátivše se do „Waldenu“ pustili se s Manokim po Nízkých Tatrách, Krušnohořím a Velké Fatře. Od Ďumbíra na Dobšinské jeskyně, na Muráň a pak do Detvy. Bylo jim někde prosekávati se pralesem. Často se setkali s paroháči. Pod Prašivci na salaši objevili umělce-baču, který na čerpácích vyřezával krásné sošky zvířat. V salaši pod Ďumbírem se naučili dělat „parenice“ a plést ze sýra řetízky. Cesta tato znamená veliký čin 150 km pěšky, potřeby nositi s sebou, vařiti si a spáti venku. Vrátiv se do „Waldenu“, odjel Owatuna do Žiliny, odkudž putoval sám. Šel pěšky dratařskými dědinami ..text pokračuje
