Vladimír Kysilka - Los

Z thewoodcraft.org
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.
Samechov 1980. Zleva: Minehaha, Jarmila Kysilková, Los

MUDr. Vladimír Kysilka - Los (⁕ 20. ledna 1931 – † 13. srpna 1986)

Rád bych uměl pořádně psát, abych mohl podat pravdivé svědectví o vzácném Člověku, Rád bych postoupil na dobré cestě, abyste se na mě nezlobili, že si dovoluji psát o člověku, který mě tolik přesahoval. Když se nám v polovině 80.let podařilo s hrstkou přátel navázat kontakt se staršími woodcraftery, byl to pro nás velký impuls. Nejen, že jsme překonali izolaci a našli spřízněné duše, které se k myšlenkám lesní moudrosti stále hlásili a žili je ve svých 50,80,80 i více letech - což utvrzovalo naše představy o celoživotní cestě. Ale našli jsme ještě něco víc, což ve věku „generační vzpoury" a neochotě naslouchat starším autoritám bylo a je velmi vzácné. Našli jsme osobní vzor. A zatímco mlčenlivého a stále usměvavého Bobra ze Skleného znají dnes snad všichni členové LLM, moudrost a duchovní síla jeho přítele, MUDr. Vladimíra Kyslíky - Losa. Obnovené Lize už do vínku dána bytí nemohla.

Vzpomínám na člověka plachého a přece otevřeného a přátelského. Vzpomínám, že v době obecného úpadku morálky na nás Losovo nakažlivé odhodlání jít nekompromisně za svým vznešeným ideálem působilo doslova jako pevný, záchytný bod vesmíru. Např. jeho zásadová přísná abstinence - nevzal by si ani rumovou pralinku - byla už tehdy postojem stále vzácnějším. (I když on to označení »abstinent« neměl rád, protože říkal, že to vypadá, jako by to bylo něco nenormálního, zatímco nenormální je pít alkohol). Ostatně vzácnými, ve smyslu „ojedinělém" i „cenném", byly snad všechny jeho aktivity, o nichž se dovídám. Čtu-li o Losových klukovských letech na malém městě, kdy sice plně „řádil" se svými vrstevníky, ale kromě toho chodil sám dlouho a daleko po lesích a mezích a všímal si krás kolem, neubráním se srovnání s Yanem (tedy mladým E.T.Setonem samotným) ve Dvou divoších. Čtu-li o tom, jak se už na studiích svým úzkým vztahem k přírodě a filosofii i vývojem k vážnosti od ostatních odlišoval, nutně mě napadá otázka, co určuje už od raného mládí takové vnitřní osobní založení člověka? Ať už si beru na pomoc vlivy inkarnační nebo ne, v jednom podstatném bych se, doufám, s Losem shodl: je to Božský dar. A Los toho daru využil dokonale.

Na jaře 1946 vstupuje Los do 45. skautského oddílu Praha a zpočátku je nadšen novými podněty pro život v přírodě. Avšak brzy ho jíž skauting neuspokojuje a chce život v něm pozdvihnout na vyšší úroveň. Když se v dubnu 1948 během výletu setká s tábořícími woodcraftery v týpí, je hned získán pro jejich myšlenky a program. (Šlo o kmen Sisseton z Prahy s náčelníkem Mahykanem.) Zapojuje se do kmenového života, vstupuje do Ligy čs. woodcrafterů a je členem až do jejího zániku. Do kmene je přijat 12.4.1949 a téhož roku na táboře dostává jméno Los.

Po maturitě není „pro nedostatek lidově demokratického uvědomění" přijat na filosofickou fakultu. Až v roce 1952 se dostává na Lékařskou fakultu, kterou absolvuje (1958) s výborným prospěchem. Nastupuje jako lékař v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě a v tomto městě natrvalo zakotvuje. A stále, i během studií, při každé volné chvílí podniká kratší i delší cesty do přírody: pěšky, na kanoi, na kole, na lyžích - sám, s bratrem, se spolužačkou a budoucí ženou Jarmilou. Od počátku 5O.let každoročně táboří (sám i s jinými woodcraftery) a putuje po Slovensku; cesta tam i zpět vždy na kolech! Od roku 1954 se začíná věnovat i horolezectví. V jeho deníku bychom snad nenašli týden, kdy by nebyl venku. Od podzimu 1967 se začíná pravidelně i v zimě koupat ve volné přírodě. V roce 1961 zakládá oddíl vodní turistiky při TJ Slovan Havl. Brod, jehož byl dlouholetým předsedou i cvičitelem. Zaměřuje se především na dospívající mládež, kterou vede široce v duchu lesní moudrosti, ne pouhý vodácký výcvik. Své cesty po Českých řekách podniká i se svými dětmi, už od stáří dvou let. Blahodárnost táboření propaguje články a přednáškami jak mezi lékaři, tak mezi veřejností.

Roku 1968 začíná vést 6.oddíl Junáka, který po roce přeměňuje v kmen lesní moudrosti Musketaquid (založen 22,2.1969). Zároveň od jara 1968 pracuje intenzivně v přípravném výboru LLM, podílí se na úpravě Knihy orlích per, stanov i kmenového zřízení; u všeho je přítomen. Registrace LLM se nepodaří dosáhnout a tak Los převádí svůj kmen do ČTU, po jejím zrušení do TISu a když ten potkal stejný osud, zbývá opět ČSTV... Los tehdy s oblibou říkal, že je chronický zakladatel; kdykoliv mu stát něco zrušil, založil něco nového, aby mohl předávat Setonovy myšlenky pod nějakou snesitelnou hlavičkou. Jenom v Pionýru nikdy nepracoval. Klade velký důraz na sepětí táboření s ochranou přírody, kterou považoval za přední mravní požadavek. A tak stojí přirozeně u vzniku TISu, Svazu pro ochranu přírody a krajiny. Místní pobočku zakládá jako druhý v republice. A nadále organizuje a vede tábory a táboření (mimochodem: v tomto se dostalo jeho pěti dětem vynikající průpravy, kterou by mohl každý závidět), od roku 1980 pomáhá organizovat pravidelná setkání woodcrafterů. Nezná u sebe slovo pohodlnost, jak je zřejmé z události ze 31.1.1981: Při vyjížďce na lyžích se u něho poprvé objevuje známka vážné srdeční choroby. Když po zmírnění tempa stenokardie přešla, pokračuje v cestě a odpoledne se opět vydává sám ve sněhu tábořit na Stvořidla, kde nocuje pod převisem při -10°C. Jeho srdce nápor nevydrží a po rozsáhlém infarktu vede Los 5 let těžký, nerovný zápas. Ale nadále se zúčastňuje setkání woodcrafterů, v létě 1984 a 1985 ještě táboří na Šumavě, v té době hodně přepisuje samizdaty woodcrafterské i jiné literatury, překládá z ruštiny a angličtiny (m.j. Julia B. Seton: U tisíců táborových ohňů), píše své vlastní filosofické úvahy o woodcraftu, který prodchnul svým hlubokým křesťanstvím. Završuje svou činnost, díky níž i svému charakteru musí být považován za jednu z nejvýznamnějších postav čsl. woodcraftu období nesvobody.

Do posledního večera před úmrtím (13.8.1986) překládal knihu Sedm šípů. Zvláštní je, že poslední slova překladu (slova Indiána na sněmu) byla: „...domluvil jsem, howgh". Ne, nedomluvil. Jeho díla o filosofické a duchovní podstatě woodcraftu. Čekají na své objevení. Nebudou nikdy bestsellery, ale budou základní četbou pro ty, kteří chtějí dospět ke skutečným duchovním výšinám woodcraftu. V posledním dopise k letnicím 1986 mi Los napsal: „Pro mě měl lifecraft" (Woodcraft is lifecraft) celoživotní význam. Ale nejen ve smyslu „moudrosti", nýbrž i v poskytování radosti z přírody a různých činností s tím souladných, z celoživotního kamarádství a též v putování vlastní cestou (to vlastně patří k „moudrosti"), která však není cestou trucovitě vymyšlenou na demonstraci nonkonformismu. Není to cesta všem odlišná, není čistě moje, vedou mě osobnosti různých věků (včetně ETS), vedou mě po té „úzké cestě", cestě k životu - třebaže také klopýtám a padám. A hlavně ml ukazuje směr ten, který je sám cesta, pravda a život Kdybych dokázal jasně vidět, co mi ukazuje! A nenechat se ze směru odchylovat. S modrou oblohou! Los"

Bratře Lose, rád bych postoupil na dobré cestě, abych mohl nést světlo jako Ty.

Sepsal František Kožíšek - Biminiji pro časopis Wampum Neskenonu