Vatra r. 8 č. 1 (časopis LLM)

Z thewoodcraft.org
Verze z 11. 3. 2021, 16:58, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „__NOEDITSECTION__ {{Vsuvka| __TOC__ }} {{#css: h2 { text-align: center; border: none; } }} {{pages|vatra-34-1.djvu}} {{references}} Kategorie:Archiv…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

1)Vatra - List čsl. woodcraftu - R. VIII. - 1934.2)VATRA

LIST ČSL. WOODCRAFTEROV

Rediguje

A.B.JÁVOR

ROČNÍK VIII – 1934

ROČENKA

Vydáva Liga čsl. woodcrafterů - The Woodcraft League of Czechoslovakia

Tiskne Pokorný a spol., Brno3)== Jen dál a výš… ==

S…

Stál jsi sám na štítu hory, když na zemi se zrodil den? Když jitřenka hasla a nad hory vyvalily se vlny krve — pak zlata? Kdy Otec Slunce obejmul a políbil Matičku Zemi?

Viděl jsi zázrak, jenž je tak starý a vždy věčně mladý? Viděls to V létě a zimě, kdy bělostné vrcholy vzplanuly rudě — a cítil jsi, jak vše V tobě zpívá — dotekl ses toho, co jest mimo dotek? —

Byl jsi v horách — tam vysoko nad čarou lesů a kosodřeviny, když polany jsou bílé a ostrý je sníh? Šel jsi hřebenem, když mlhy se valily, vítr řval přes útesy a sníh valil do doliny? Měls obličej plný ledu a sněhu, zápasil jsi o život s velikostí Živlů?

Slyšels hudbu noci na vrcholu hor? Dotkly se tě hvězdy, jichž nebo bylo plné? Omámil tě oddech země, cítil jsi se děckem v klínu Velké Matky?

Klečel jsi před květinkou, něžně s ní rozmlouvaje?

Napil ses křišťálu horské vody?

Zná tělo tvé chladný, však osvěžující dotek vody?

Zná tělo tvé líbezný dotek průzračných šípů Slunce?

Rozechvíval tvým nitrem ptačích hlasů sbor?

Prolnula tě vůně horských samot, zaléval tvé lože Měsíc měkkým stříbrem svým? Byl tvou skrýší pouze nebes baldachýn?

Pak poznals moudrost lesů…4)

Pojem vudkraftu.

Manoki.

Chcel by som, čo možno stručne, zodpovedať otázku: Aký sledujeme ciel svojou »lesnou múdrosťou«?

Štúdium prírody tvorí podstatnú základňu našeho programu, je však nie cielom pre seba, iba prostriedkom k tomu, čo zveme svetovým názorom. V pojatí našom štúdium prírody zúrodňuje napokon nielen intelektualitu, ale tiež mravnú našu postať.

Pri pozornejšom hodnotení Setonových spisov dochádzame po zmatku, že nimi sa tiahne akási zlatá niť — ušľachtilá snaha viesť čitateľa k uvedomeniu si súvislosti celej prírody s človekom v nej a k vývodom z toho plynúcim v ohľade mravnom, náboženskom a filozofickom. Najzrejmejšie — áno priam rukolapne dochádza určitých noriem vo smyslu mravnom. Pekne sa to javí na príklad v Setonovom štúdiu »Pohlavná čistota u zvierat« (uverejnené r. 1932 V Hlasateľu č. 5).

Štúdíum prírody v istom ponímaní je riešenie hlbokých tajomstiev. A vskutku, Setonovo »sedem tajomstiev lesa« je nie iba básnickou mluvou, je symbolizovaním pravd tak absolutných vo svojej sfére ako zákony, ktoré riadia beh zeme. Nemôžem sa púšťať do ich rozboru. Je nie to mojou úlohou dnes.

Čím viac vnikáme do ducha vudkraftu, tým viac sa nám javí celý Vesmír naplnený svetlom a životom. Chápeme prírodu nie ako slátaninu vecí živých a neživých, ale poznáme ju ako jednotu, ktorá je preniknutá neviditeľnými silami, Duchom, ktorý sa snaží vo všetkých bytnostiach a veciach prejaviť. V človeku vidíme bytnosť, ktorá sa má vyvinúť behom veku k takovej dokonalosti, aby bola schopná prebudiť v sebe ducha, ako základ svojej podstaty.

Sme presvedčení, že sblíženie s Duchom je nie privilegiom kláštorným. Všetci môžeme dosiahnuť ideálu človeka (chcete- li »čisteho lidství« a či »dokonalého člověčenství«), nezneužijeme-li svojich prirodzených pudov, instinktov a zachováme-li aktivitu po duchovnom vývoji. Veď náš pôvodný instinktivný a afektivný život je nie od prírody5)zlý alebo špatný, môžeme ho nazvat iba neorientovaným (E. Th. Seton v Blazes on the Trail). Už Kant upozornil, že koreň zla nespočíva v smyslovosti (Sinnlichkeit), v prírodnom pudu (Naturtrieb), ale v mravnej povahe človeka, v duši a v jej svobode. Základom zla je nesprávným smerom obratená Vôľa. Seton rozoberáva tieto faktá v »Duchu lesov« a hľadá spôsob uvedenia normálnych instinktov v zdravú činnosť. Riešením nashromáždených problémov dochádza k vudkrafterskému svetovému názoru — »to je cesta, ktorá povedie k najvyšším metám. Je nie nová, je to najstaršia cesta všetkých ciest, ale bola zabudnutá« (Seton v »Duchu lesov«).

Vudkraft v ponímaní Setona buduje celkový názor na svet srovnávajúc prejavy a podnety jednotlivých pudov a instinktov s rozumovou činnosťou v jednotný systém a určuje ich problémy tak, aby životný prejav jednotlivých faktorov si neodporoval, ale sa doplňoval. Poznanie tejto skutočnosti je základem vudkraftu, ktorý sa tým stáva plánom výchovným a cestou života.

Mý chápeme vudkraft ako životný názor, ako Setonov filozofický terminus technicus. Voľne preloženo znamená: múdrosť lesa (Seifertov termín), životnú sílu (lifecraft— Seton). Znamená teda vudkraft radostný názor na svet, vybudovaný na základe skúsenosti, získaných študiom univerzálného zvolněného zákona Prírody (wood = les, je pars pro toto). Pojímame so Setonom vudkraft ako životná múdrosť. Príroda je nám rozumnou, vesmírnou Matkou, oživenou Veľkým Duchom Univerza (viď na pr. úvod »Z lesní říše«) ktorý je vo všetkom a nad všetkým a všetko v ňom a ktorý v nesmiernom časovom rozpätí6)tvorí dynamikou znenáhla svet a bytnosti dokonalejšími a dokonalejšími (evolučný zákon; Setonovo »stúpanie na horu«); preto sa má človek riadiť prírodou ako mravným základom (srovnaj 1, D. J. Uzla »Příroda evangeliem«, 2, Pow—wow o pohlaví v Hlasateľu č. 5 z r. 1932).

Shrňujúc dedukcie, dochádzam k záveru, že hodnota Setonovho diela je hodnotou absolutnou. Nelza ani dosť zdôrazniť, že odhalením biogenetickej cesty spirituelnej dostalo sa nám vznešeného daru a nádherného vedomia o vlastnom smyslu bytia. A práve esencielne subtilná hodnota diela Thompson-Setona to je, že nemohlo byť jeho poslanie pochopené a že vývoj k správnemu chápaniu vudkraftu je prevádzaný mnohým nepochopením a zkreslovaním.

Vudkraft učí, jak postupovat na velehory poznania prirodzenou vývojovou cestou, aby sme uskutočnili v sebe znovuzrodenie Ducha.

Vudkraft neučí relatívnym, vedeckým a filozofickým problémom, avšak telesnej, duševnej, intelektuelnej a duchovnej praksi. Praksa sa prejavuje stavbou našeho karakteru, našej vôle vzdorovat chiméram relatívnosti, progresivnou snahou o zušľachtenie bytnosti. Takový karakter vybuduje v sebe trvalú harmoniu.

Vudkraft učí požiť slobodnú vôľu k najvyššiemu vývoji, dáva eo ipso život »s modrou oblohou v pozadí«, život radostný, jasný a prostý, jak azur nebies.

Vieme dobre, že k týmto predpokladom riešenia životných otázok dospeje ľudstvo vývojom. Vudkrafterské junáctvo si zjednalo múdrosť, ku ktorej dospelo samovoľne. Stanovilo si ju ako cestu k dokonalosti, z ktorej povstáva všetko, čo žije, čo obsahuje krásu, silu, pravdu a lásku.

Z kroniky družiny »Černého Medvěda«.

— — — a sešli se u Černého Havrana, v bytě jeho rodičů. Venku je mlhavo, prší. Náhle jeden řekne: »Ale, schází nám oheň — —« Ano, tato porada měla býti zároveň sněmem. Oheň — — Oheň — —

Kouzelné slovo! Všichni jsou ztichlí, každý hledí do neurčita… Oheň, praskající, zářící, tvořící imaginace…

Schází vám oheň, chlapci?

Přirostl vám tak k srdci?

Naučte se nositi jej ve svých duších, ten plamen ohně — — — zářícího — — — přesvědčujícího…7)

College of Indian Wisdom.

Wo.

Škola vůdců americké Ligy se nazývá Universitou Indiánské Mou- drosti. Nejlépe vystihuje její význam poselství Setonovo: »Po čtyřiceti letech mOje vroucí naděje se vyplňuje. Sen mého života se uskutečnil. Dávno, před mnoha lety, když jsem ještě známkoval dobytek u Ka nadské řeky, když jsem po prvé vyslovil ideu Woodcraftu, věděl jsem již, že myšlenka by nebyla dokonána, dokud nevsadím ji do srdcí lidí a neukáži viditelnou její představu v Santa Fé, duchovním středisku Ameriky —— snad i celého světa. Bohové byli ke mně dobří., Zde jsem silný, energický, usilovně lpící na snech svého mládí a mužství. A při jímám splnění své vidiny, jež ospravedlňuje, že jsem jí svůj život vě- noval —— v minulosti, přítomnosti a věnuji v budoucnosti. Zde ; mil od Santa Fe, koupil jsem 381 3000 jiter nejkrásnější země na světě. Procestoval jsem mnoho mil i let, než jsem se konečně usadil na tomto místě. Hora kolem mne, planina u mých nohou, les právě za mnou, vše praví mi: Toto jest to místo. Sem 1. května 1931 přesídlilo Ústředí. Mám již asi tucet malých budov, malebných jak tento kraj chce, při— pravených pro ty, kdož pochopili co chci. Mám však již více uchazečů než můžeme umístiti. Ti, kteří jsou se mnou, uznali vděk tohoto místa i poslání jeho. Zde, v Universitě Indiánské Moudrosti, uspokojení mých woodcrafterských snů, doufám zbývající svá leta vychovati vůdce pro organisaci, pro život v přírodě, učiti ty, kdož chtějí jimi býti, vyložiti světu Evangelium Modré Oblohy, nauku Lidství, Posel- ství Rudého Muže.<< (Psáno v Seton—Village.) Nikdo nedovede psáti o Woodcraftu lépe nežli jeho zakladatel E. Th. Seton. A proto i tento článek, ač malý, nejlépe povídá, co Čer- ný Vlk chtěl vytvořiti Universitou. A vskutku jeho dílo roste a šíří se nebývalou měrou. Kolem College se vytvořila celá vesnice —— Seton— Village. V okolí této ideální vesnice jsou území Indiánů Hopi a Zuni, blízko jsou sídla Navahů. Studující na Universitě mohou tedy ve volných chvílích jíti na exkursi do těchto osad a přímo tam studovati právě probíranou látku. Ale ještě něco o Universitě. Nejmladší, kteří mohou býti přijati, musí míti 18 roků. Musí znáti všechno o Indiánech, po př. si na Uni- versitě své znalosti doplňují. A není to lehké. Znáti dějiny všech kme- nů, znáti výroby indiánských předmětů atd., atd Studující se učí8)praktickým životem. Sami si dělají válečné košile, ozdobné nohavice (leggins), čelenky i mokasmy. Dělají práce z hlíny, kamene, kostí, dřeva, kůže, rohoviny, perleti, peří 1 ob51d1ánu. Učí se indiánské písně, národní i písně medicincmanů, písně amerických pionýrů i písně ná— rodů evropských. Tančí tance indiánské, světské i obřadní. A E. Th. Seton celou Universitu vede, vše řídí, o všem rozhoduje -— ve svých 73 letech. Jest sám jistě nejlepším příkladem Všem. Vždyť jeho mladí přátelé mu říkají »divoký přítel Zvířat<< a říkají, že jest nejkrásnější, když tančí nějaký tanec, anebo vypráví svým sugestivním způsobem povídku. Collcg má dOSt početnou svou literaturu, mnoho propagačních brožur i různých spisků. jest známa celému americkému vědeckému světu. Vždyť to jest učiliště těch nejlepších pedagogů a vy— chovatelů. Vždyť jest to středisko těch nejideálnějších snah v Americe, ano, na celém světě. Mimo to shromažďuje etnologický a etnogra— fický materiál 0 Indiánech, což má svůj vědecký význam. Nyní po dvou letech trvání ukazuje, jaké velké poslání má Woodcraft a jeho organisace. Howgh!

E. Thompson-Seton kreslí Indiána.

(The Book of Woodcraft)

Tělesná zdatnost Indiánova. Všichni dějepisci nepřátelští neb přátelští připouštějí, že Indián byl nejpěknějším vzorem fysické muž— nosti, jaký kdy svět poznal. Z bělochů jenom nejlepší vybraní a vy— cvičení mohli se postaviti proti nim. Kdyby nebyli rozdrcení převáž— ným počtem, měli by Indiáni pevninu (roz. Ameriku) do dneška. Grinwell praví: »Zápas o bytí vyřadil slabé a nemocné, pomalé a hloupé a vytvořil plemeno tělesně dokonalé a duševně vybavené, aby vzdorovalo podmínkám, s kterými se musilo setkati pokud byli ponecháni sami sobě.<< (>>Indián dneška<<.) Mluvě o Irokesích v prvotním stavu, Brinton praví, »že byli ne— překonatelní na pevnině a řekl bych dokonce na celém světě, kterým— koliv jiným národem<<. (»Americká rasa<<.) Nejslavnějším běžcem starého Řecka byl Phidippides, jehož rekordní čas bylo 152 mil za dva dny. Mezi našimi Indiány byl by takový výkon považován za velmi podřadný. Roku 1882 viděl jsem ve tvrzi QďAppelle výkon 125 mil za 25 hodin. Nevyvolalo to téměř údivu Slyšel jsem od obchodníků jenom chladné poznámky, jako: »dobrý hoch<<, >>pěkný běh<<. Byl to zřejmě velmi obvyklý výkon u Indiánů >>Pharahumánský poštovní posel z Chihuahua do Botopilos v Mexiku9)běží pravidelně více než 500 mil týdně. 0 poslu kmene Hopi je známo, že uběhl IZO mil za 15 hodin.<< (»Příručka amer. Indiánů<<,) O arizonských Indiánech je známo, že uštvou zvěř pouhou vytrva— lostí a každý student jihozápadních dějin si vzpomene, že Coronadovi jezdci nemohli dostihnouti domorodců v pahorkovité krajině, taková byla jejich rychlost a pěší Výkonnost. Víme, že způsoby bílých lidí, neřesti a nemoci ulopily jim mnoho z jejich dřívější fysickě zdatnosti a přece podle dr. Daniela G. Brin— tona: »Pět oddílu (500 mužů) rekrutovaných Irokesů z New Yorku a Kanady, stálo za občanské Války na prvním místě mezi všemi vo— jíny naší armády, co do výšky, zdatnosti a tělesné souměrnosti“ (»Americká rasa<<, Grinwell, »Indiáni dneška<<.) Svou podivuhodnou fysickou zdatnosti, výsledkem to celoživotního cvičení, svou odvahou, svou pevností, svou dovedností ve zbraních, svým oddaným vlastenectvím uskutečňují Více než kterékoliv jiné mc— derní plěmě, nevyjímaje ideál spartanského Řeka, kterého předstih! daleko výše i svou mravností. Cudnost. Jejich ženy jsou krásné a skromné a mezi váženýmí ro dinami ctnost je tak vysoce uctívána, jako v kterékoliv jiné vznešené společnosti. (Catlin.) Cheyenské ženy jsou zdrželivé a skromné a v cudnosti je je srovnati s nejlepšími ženami kteréhokoliv národa neb lidu — jsou téměř vzory čistoty a cudnosti. (Dodge) Cizoložství je u Sioux považováno za ohavný zločin a trestáno s největší přísnosti. (Carwer.) Zbožnost. Uvádím stručně pouze typickou modlitbu zaznamenanou Grinwellem: »Otče, který sídlíš na všech místech, Ty jsi mne uvedl v život. Ty jsi vládce. Nic Ti není nemožno. Chceš—lí, odejmi tuto tíži ode mne. Všechny ryby řek, všichni ptáci nebes a všechna zvířata, která se pohybují na zemi, a Ty, ó Slunce! Obětuji Vám toto zvíře. Ptáci ve vzduchu a zvířata na zemi — jsme všichni spřízněni, jsme podobní tím, že jeden Vládce nás stvořil... Vidíte, jak jsem ne— šťasten. Máte—li moe, pomozte mi.<< Přeložil Qu Friedrich.

Žalujem.

Osamelí jak havrani túlame sa ulicami, my Indiáni, obdivovaní a posmievaní bledými tvárami. Kožu máme pergamenovite ztuhlu & vyschlé oči ztrnule sa upierajú do dialyky. Prišlí sme sem do mesta z ďaleka, z oných rezervácíí, ktoré sú nie prístupné obyčajným luďom. Ešte nás nepohltila civilizácia, ešte v nás aspoň čiastočne koluje krv volnej divočiny. Ešte poznať na našom nezvyčajnom kroku, že nenávidíme10)túto dlažbu, tieto šaty, domy, aj týchto ludí a že nás iba násilie vohnalo do ich stredu. Ved) náš domov je v blankytnej dálave, kde majestátne sa chveje večný azur nad zasneženými holami modrastých hór, kde nás uěiěíka balzám praskotu ohňa našich wígwamov, kde kralujú sochy našich bohov, kde, klesajúc bezdeěne k zemi zo zbožnej úcty pred Velkým Tajomstvom, vnoríme svoje zbičované tváre do beloby snehu. Sokolie naše oěi, vyschlé, sa ztrnule upierajú do dial'ky; príde debt keď nám vrátia naše rezervácie; Indiáni dovedú trpezlive čakať. Zatial však bledneme a deň čo deň sa podobáme viac a viac našim bielym bratom a sestrám. Poslední Mohykáni zmizli . . . (Volne dla Evy Maagovej upravil Sgws.)

Princ z Dakoty.

Když první bleděrůžové paprsky
vycházejícího Slunce dakotských hor
počaly rozprašovati lačnými rty
mrtvolnou bledost a bolavý bol,
z neznámé radosti
zrodil se Princ z Dakoty.
Závoj mateřství z bílého hedvábí
spočinul těžce v bodláčí.
Za nezměrných bolestí prvorodiěky
rozkvétal něžně květ mladistvý.
Večer, když ještě bdělá Luna
majestátně po nebi plula,
vroucně a vřele se modlila
v předtuše příchodu syna

11)

rozmilá dívčina,
o jejíž nezměrné kráse
pouze nymfy a salamandři
si neznámou nám báj pčli.
Když paprsek sličné Luny
a zářícího Slunce
V žhavém objetí sil
V kapičce rosy snil —
zrodil se princ.
jitřenka mladistvá
mu do vínku dává
ohnivé srdce,
Polednice zářivá
pak blaženost Slunce;
Severka blankytná
mu přímost šípu dává,
by třpytívá Večerka
se skvíti mohla
na konci života.
V neznámou přišel vlast
vstříc tisícům polibků
lahodných fialek a bodlavých pcháčů,
Barevná symfonie tisícero vůní,
prchavé rosy a fialových tůní —
to vše pouze chválu pělo,
když dítě v muže dospělo.
Puzen týmž rytmem,
jehož chvěním byl zrozen,
šel v ústrety radostným bolestem.
Šípková růže když písničku pčla,
Princi z Dakoty sny víly stlela.
Tu, uhodiv v struny své bytosti,
Dčl písně, zpit pouze radostí.
Vše, co kolem rostlo a kvetlo,
pouze zlatem se chvělo.
I napnul svou tetivu —
a vpustil šíp ohnivý do srdce ženina,
až jasem zhořela kletby zbavena.

M.

Maj v úcte každé uctievanie Velkého Ducha.

E. Th. Seton.

12)

Na svätého Mikuláša.

Dvere do tmavej izby malého domku na periferii sa otvorily a dnu vstúpilo dievča vysokej postavy. Bolo ešte mladé, ale na svoj vek velmí vyspelé. Tvar bledá, oči krásnej modrej barvy, žiarily nad- prirodzeným ohňom. Červené rty prezradzovaly horúčku a jej údy boly zimou zkrehlě. A akoby nie! Veď vonku je krutá zima a ona už niekolko hodín blúdila po osvetlených ulíciach mesta. Keď zatvorila dvere, zašeptaly jej popraskné rty: »Otče, dnes je sv. Mikuláša, každý je doma u svojich milých, len ja som sama — opustaná —<< Hlava jej klesla na hruď a tak stála dlho nehybne — — Obloha bola pokrytá hustými mračnami, z ktorých neustále padal hustý, drobný sneh. Konečne oživla postava dievčaťa: pomalu pristúpila k oknu a otvo— rila ho. Nedbala Zimy, ktorá ju ovanula, ale sopnúc ruky zdvihla oči k nebi, vraviac: »Oh, Velký mój Otče, prečo si mi vzal tak skoro rodičov? Prečo si ma nechal tak samotná? Prečo?<< Jej ruky kleslv a zúfalý úsmev sa objavil na jej rtoch. Naraz sa oči udivene otvorily a jej ruky sa křčovite chytaly okna: padajúci sneh začal žiariť a v tom svetle sa jej objavil zvláštny obraz — Vo velkej ízbe sedeli jej rodičia a na klíne matky sedela ona ako malé dievčatko poslúchajúce pohádky o sv. Mikulášovi, ktoré jej matka rozprávala. Naraz sa otvorily dvere a do izby vstúpil — Mikuláš do“ provádzaný anjelmi a čertmi. Malé dievčatko s udivením, ale bez bázne sa pozeralo na neho. Šlo k nemu, sopjalo malé ručky a modlil-o sa — — V tom okamžiku obraz zmizol —— ale predsa zanechal úsmev na ústach dievčat'a —— blažený úsmev. Tvrdá škola života ju naučila takej skromnosti, že už tento obraz stačil, aby-zanechal V jej srdci iskru radosti — — A vonku padal sneh stále hustejšie a hustejšie.


Nevěř vše, co z pera vyjde,
k přírodě svůj nakloň sluch;
v knihách mluví jenom lidé,
v přírodě však mluví Bůh!

13)

Ptačí svět v zimě.

Pro pozorovatele ptáků neexistuje sezona nečinno- sti a zima, která znemožní studium leckterého pří- rodního oboru, je pro ornithologa obdobím nad očekávání příznivým. A zmrznou—li i nohy, když nehybně stojíme a pozorujeme, a tuhnou prsty, kterými svíráme dalekohled, bohatý zimní úlovek, který kyne pozornému J. vytrvalému lovci, stojí zato.

Začátečníku usnadní zima velice poznávání ptáků. Z našich přezimuje jen asi polovice u nás a vylouče— ním stěhovavých druhů se ptačí studium zjedno duší. Tomu, kdo se již v ptácích trochu vyzná, přinese zima cenné doplnění jeho znalostí. Ptáci, kteří se nestčhují, toulají se přece v zimě po kraji a objevují se na místech, kde po nich v létě není ani památky. Tak uvidíme na př. v bratislavském okolí racky chechtavé na Dunaji, havrany až uprostřed města (neříkejte těm úplně černě odčným ptákům >>vrány<<, jsou to všechno havra- - ] / V'V 0 f , '/ V/ ' , n1 poln1); potkame hejna Cizku, ktera sbiraji semena olsr, uv1d1me mlynaříky, bílé to kuličky s předlouhým ccasem, a snad nás po— zdraví i poslmré tatran ských lesů: zlatohlávko vé, parukářky a uhel- nící, kteří se na svých cestách dojemně při- držují jehličnatých po- rostů své domoviny. Největší sensací se— zony jsou ovšem vzácní hosté ze severu, kteří k nám někdy zavítají. Tu čekají na ptačího pozorovatele —— má-li štěstí — nejrozmanitěj- ší překvapení. Vždyť aniž bychom musili ces- tovati na sever, máme každoročně příležitost poznávati život severních14)krajů, když s bílým sněhem přicestují k nám z polární koněiny jejich opeření oby— vatelě. Chcete—li blíže poznati ptáky, jejich zvyky a povahu, poskytuje vám k tomu v zimě vý-- tečnou příležitost krmítko pro ptáky. Zařídítc- li to tak, že je máte co nejvíce na očích a mů— žete nenápadně pozorovati, stane se Vám mi— lým pramenem potěšení a poučení. Rozhod- nete—li se postaviti krmítko, musíte dbáti této zásady: začíti s krme- ním můžete, kdy chcete, a nemusíte s ním začíti vůbec; přestati však smíte, až když ptáci sami vám to oznámí. Ptáci si nejraději hledají potravu sami a berou almužnu jen z nouze; jakmile jarní sluníčko jen trochu roztaví sníh, zůstane potrava na vašem krmítku netknuta, a tu budete věděti, že již nemusíte krmiti. A na konec ještě jednu radu: zapisujte všechna pozorování, byť se zdála sebe bezvýznamnější nebo kusá. Tyto záznamy budou jednak pro vás milou upomínkou, jednak seberete tak materiál, který bude jednou vám nebo jiným velice vítaným. Bootes.

Rackovia a havrani.

Pravé podzimné ráno. Ešte je úplne šero. Mlha len pozvolna sa stráca nad Dunajem. Na druhom brehu sa práve zobudzajú havrani. je ich tam na sta a na sta. Majú si velmi mnoho rozprávať. Aspoň krik by tomu na- svedčoval. Vykladajú si svoje sny? Sem tam sa ozve zponad Dunaja zvuk nie práve prijemny. Aha. rackovia zaěínajú so svojim každodenným lovom. Je ich dosť. Trávia tu celú zimu. Prichádzajú skoro na podzim a opúšťajú nás na jare. Tiahnu ďalej na sever. Len čo sa rackovia tak ozývajú už prichádza niekolko havranov15)— asi najlepších letcov, lebo hneď sa pustia za rackami. Chcú vy» skúšať svoju rychlost? Každý si vyberie racka, niekedy dva havrani jednoho racka, a di- vadlo začína. Racek s počiatku robí akoby sa ho to vůbec netýkalo. Už—už ho havran má, už ho chce svojím silným zobákom zasíahnuť. ale... Racek len tak mimochodem zamávne rýchlejšie krýdlami. spraví ostrú zatáčku nazad a už je havran ten tam. Len ťažkopádnym, velkým oblúkom sa obracia a začne znovu prenasledovaň racka. A tak sa to stále opakuje. Pre havranov to musí byť velkou zábavou, poneváč sa oháňajú po rackoeh celé hodiny. Či sa snáď chcú zahriať po studenej noci? ——aj.

Legenda.

V gréckych povestiach sa rozprava o speve sirén, lákajúcich plavcov na smrť. Výsledky vedeckého bádania odóvodňujú domnienku, že tieto zvuky pochadzaly od rýb. Hovor rýb, ako dokazuje prof. ]. R. Norman, anglický vedátor, vykazuje dokonca velkú pestrost. Ryby dovedú pískat, bubnovať, škrípaf, vrčať, a sila týchto zvukov je tak velká, že ju móže počuť človek, nachádzajúci sa v loďke na vodnej hladine i vtedy, ak ryba zvuk vydávajúca je v hlbke zo metrov.

Láska k prírode.

Terezia Vansová.

Lepšie je na hore, ako v panskom dvore,
Lepšie na doline, ako na dedme.
Hora ma počuje, nič nevyžaluje,
Hora ma rozumie, keď vetrík zašumie.

Len ten, kto dlho žil v prirode a stále bol s ňou vo styku, prílnul k nej hlbokou láskou a oddanosťou; a keď je odtrhnutý od nej, nevie sa vynajsť, cítí sa podobný prvému člověku: z rája vyhnanému Adamovi. Preto horniak ťažko privyká široširým rovinám, ďalekému, jedno— tvárnemu obzoru, ale ešte ťažšie velikým mestám, kde sú ulice nizke, zastavané vysokými domami, múrami, kde niet volného vzduchu, ani svetla a kde nevidí lúky, hory, háje. I syn pustatíny nesnadno zaa búda svoje žírne polia, ako Petófiho Bagó, keď sa octne v královstve víl, VZdychá: »Tam doma zraje pšenica a kvitne slepý maka —— a16)opusti bohatstvo a ide V chudobný domov. Cloveku odtrhnutému od prírody je ako vtáčaťu V klietke, V ktorej nemóže privyknúť, kde úzký priestor nedovolí mu ani krýdelká rozvinutí a kde pri každom širšom rOZmachu udiera sa o dróty klietky, čo hneď i pozlátené. Milovat prírodu a V nej celé tvorstvo, je vlastnost'ou jemných duši. I medzi tými, ktorí od malička žijú s prírodou, je málo tých, čo si uvedomia jej krásy a póvaby a vedia ocenit' to, čo ich obklopuje. Aj - to len vtedy, ked, je z toho čarovného okolia odtrhnutý. A jestvujú zase jemnocitné duše, ktoré zo živého, rušného velmesta radi časom vyhl'adajú hórnu samotu, alebo široké polia, čo i len V'ačšie sady a zá— hrady, aby sa pokochali v tóni košatých stromov, na brehu potóčka, jazierka, alebo na zelenej tráve si pohovelí. Takým je milý každý, čo i nepatrný kvietok i zvieratká, ktoré chránia a neubližujú im, i milý im je spev malého vtáčka na strome a s potešením načúvajú tým švi— torivým hláskom lesných okrýdlencov. Spisovatelia Viac menej sú nadšení milovníci prírody, Viac ešte básníci. Náš Slávny Hviezdoslav opísal nám na mnohých miestach nadšene velkolepá prírodu V horách, menovite V Hájnikovej žene. I takí, čo nikdy verša nenapísali, sú nadšení milovníci prírody a vše-. tkého, čo s ňou súvisí. Sledujú život drobného hmyzu, obdivuju zruč— nost' Včely alebo mravca V stavbe svojich úlov, mravenísk a dup'ať. Aký to zázrak v malom, aký dóvtip V drobnom, nepatrnom chro— báčikovi, kolká temer ludská vypočítavosť a múdrost' V0 verejnom čiže občanskom živote takého malého mravenčieho štátu! Aby to Všetko človek pochopil, musí cítiť. lásku i k tomu najmen— šiemu stvoreniu. A musí k nemu zvyknúť, ako ku živému tvoru, ešte i vtedy, keď je to len strom, alebo ker. I tá bystrina je mu milá, ktorá ako malý prameň vyviera spod skal a čím ďalej ide, mohut- nejc, vzrastá, jej vlnky skákavým tokom ženú sa na dol, akoby hnané neustálou túžbou d'alej, ďalej ku cielu, kde konečne po dlhej púti vrhajú sa do nekonečného mora. _ Krásne liči Božena Němcová vo svojom nesmrtelnom diele »Ba— bička<< lásku k prirode. V celom tom na oko tak jednoduchom deji nachodíme mnoho krásných opisov prírody, ale zvláštny je“ pre svoju jednoduchost opis svojho úradu, ktorý sdeluje svojim poslucháčom lesný z krkonošských hór: »pán Beyer<<. Keď prichodí na Staré Bělidlo a rozpráva det'om a babičke o ťaž- kostiach svojho stavu, zvlášte zimného času, ako musí bojovat 5 po— Vichricou, snehovými závejami, chumelicou i s potutelnou hmlou. Kolko ráz že sa octnul V nebezpečenstve života, keď jeho noha skÍzla sa na střmom úbočí, pri tom dokladá: »Ale za to, vy dolinci, neznáte, ako krásne je v horách v lete, Akonáhle stopí sa sneh, zazelenajú sa17)dolinky, kvety sa úprkom rozkvitajú, háje a úbočia sú plné vóne a SPCVU, všetko to odrazu ako očarované. Potom je radost chodit po horách a stát na postriežku. Dvarazy do týdňa si vyjdem na Sněžku: keď vidím vychodit slnce a ten boží svet pod nohami leží ako by rozprestretý predomnou, tu si myslím, že by som predsa nešiel dolu — a vtedy zabúdam na všetky hrózy zimy.<< Ten istý opisuje osamelý smrk nad priepasťou, ku ktorému ho viaže dlhoročný zvyk. »Tak mám isté miesta v hore rád,<< rozprava p. Beyer d'alej, »na ktorých sa mimovolne zastavím, ktoré som si zamiloval preto, že ma upomínajú lebo na isté osoby, alebo na milé a nemilé okolnosti mojho života. Keby chybel na tom mieste jediný strom, alebo ker, chybelo by mi čosi. Na jednom mieste, je to strmá výška, stojí osamelý smrek; je to starý strom, ratolesti jeho chýlia sa s jednej strany nad hlbokou priepasťou, v jejž rozpuklinách rastie sem i tam kapradie, alebo kriček borievkový, tam dolu ženie sa potok cez skaliská a tvori samé vodo— pády. Neviem sám, ako sa to stalo, ale vždy, keď sa mi dačo stalo, že ma niečo trápilo, alebo že ma nejaké nešťastie potkalo, som tam za— blúdil. Tak, keď som chodil za mojou ženou a nazdal som sa, že ju nedostanem; jej rodičia bránili a len pozdejšie privolili. Tiež tak, keď mi umrel najstarší synčok, aj vtedy, keď moja staričká matka zomrela. Vždy som vyšiel z domu, šiel som bez ciela, neobzeral som sa ani na— pravo, ani nalavo — a mimovolne niesly ma nohy do divokého dolu a keď som sa octnul nad prepasťou pri zasmušilom smreku, keď som videl pred sebou končiare vrchov, jeden nad druhým: ako by bola so mňa spadla všecka tiaž —— a ja som sa nehanbil plakat. Keď som drsné telo stroma objal, zdalo sa mi, že je v ňom život, že rozumie mojim žalobám, a ratolesti jeho chvíl'amí nado mnou zašumely, ako by so mnou vzdychaly a rozprávať mi chcely o podobnom žialu.<< Podobne sdelil svoju lútosť nad soťatou brezou druhý polovník, keď rozprával: »Ba veru, človeku sa niekedy tak vidí, akoby tie stromy žíly. Viem to z vlastnej zkusenosti. Raz — je tomu už hodne rokov, vykázal som stromy k vyrúbaniu. Hajný nemohol ísť, išiel som tedy ja ku rúbaniu dozriet'. Rúbači pridu a chystajú sa soťať najsamprv krásnu brezu; ani najmenšej chybičky na nej nebolo, pekne tam stála ako panna. Zahl'adel som sa na ňu, tu sa mi zdalo — je to smiešné, ale bolo mi tak, ako by sa mi k nohám skláňala, svojimi ratolestmi ako by ma bola objímala a do uší mi znelo: >>Prečo chceš usmrtit mój mladý ži- VOt, čo som ti urobilař<< V tom zaškripely zuby pily po kóre a vre— Zaly sa do jej tela. Ja neviem, či som vykríkol, ale to viem, že som chcel rúbačov zadržať, aby ďalej nerezali, ale keď sa na mňa s patrným18)udivením obzreli, zahanbil som sa, nechal som ich pracovať a ušiel som do hory. Blúdil som celú hodinu a ustavične ma prenasledovala tá myšlienka, že ma breza prosí, aby som jej život nekazil. Ked, som sa konečne premohol a vrátil sa na miesto, bola breza soťatá, ani lístok sa na nej nepohol, ležala ako mrtvé telo. Mňa sa zmocnil žial, ako by som bol spáchal vraždu. Viac dní muselo prejsť, kým som ten silný dojem premohol. Nezmienil som sa o tom nikomu a keby teraz nebola reč o tomto, nebol by som to nikdy spomenul.<<

1. Zo-ťa-Ii brezu, už iu ve-zú, už ju ve-zú, už na ňu chlapci ne - po-Ie - zú, ne -po-1e - zú.

Nebojsa.

Kto to bol? Keď som ho —— vlastne ju — prvý raz videl, bola to malá huňatá gula, ktorá sa dala vylákat' Z popolnice vo šporáku. Ako sa tam ten záhadný tvor dostal? Čujme. Hajný našiel vo svojom revíru liščí brloh. Ovšem, oznámil to dalej a tam bolo rozhodnutá, že celá rodina musi padnúť pre »pokoj a mier<< V revíru. Tak sa stalo, že malá rodina bola jed— nej nedele Vyrušená zo svojho kludu Ako to už býva, ludská ruka sa po nej vystrela, a to znamená záhubu. Lovci mali so sebou dvoch jezevčíkov, ktorých po zaistení ostatných vchodov vpustili do brlohu. Lenže nik s tým nepočítal, že matka svoje dietky nevydá len tak krutému osudu. Naopak, ona bola odhodlaní svoje milé hájiť. Tak sa stalo, že sa pod zemou odohrál asi tuhý a dosť nerovný boj. Oba psí však velmi nečestne, t. j. v zmatenom úteku opustili19)brloh. Stará liška vo svojej odhodlanosti hájit, kúsla jednoho tak výdatne do čumáka, že mu tam musela nechat jeden zub na pamiatku. Bolo to dobré naučenie a milí hrdínovia už za žiadnú cenu sa nechceli vydat' do nebezpečia. Nezbývalo, než siahnuť k lopatám a takto sa do— stať k vytúženej koristi. Výsledok — 5 mrtvól. Statočná matka a štve— ro malých huňatých líščat padlo za obet' »loveckým chútkam<< lludí. lba piate mláďa ušlo svojmu osudu a bolo darované nám. Tak sa teda malé líšča dostalo do nového prostredia. Samozrejme vybralo si za obydlie miesto, ktoré mu najviac pripomínalo teplý a útulný domov: popelník. Bolo tam makkúčko a teplo. Prvé dni boly tak kruté! Nariekalo po matke, nás sa ohromne bálo. Keď sa niekto blížil, prekotne zaliezalo. Pre tento ohromný strach dostalo aj svoje meno: Nebojsa. Konečne však si zvyklo na nové prostredie, stravuina nás —— ludí, Velmi skoro si pamatalo svoje meno a na zavolanie vystrkovalo svoju hlavičku, keď bolo práve schované. Velimi skoro sme sa spriatelili. Ne- bojsa —— liška — bola ohromne učenliva a o mnoho inteligentnejšia než ktorýkolvek pes stejného veku. Povedal by som, že mala v róznych veciach vlastný úsudok. A práve jej úsudku ďakovalo mnoho slepic za svoj život. Stalo sa to takto: jedna slepica natiahla brka a odišla do večných lovišť. Museli sme ju zahrabat. Nebojsa mala dobrý nosánek a slepicu našla. Vyhrabala si ju a mala lukulské hody. Bolo to pre ňu niečo no— vého. Dostávala totiž stále ešte mlieko. Ale beda! Buď bolo sústo pre malý žaludok príliš velké, alebo maso už príliš špatné, koniec bol pre Nebojsu zdrcujúci. Ešte nikedy jej tak špatne nebolo. Keď sa uzdra— vila, uvažovala asi takto: >>Tie dvojnohé, opereně tvory sú podivu— hodné. Majú takú dobrú chuť a sú pri tom tak nezdravé.<< Rozhodla sa slepic si viac nevšímať. Slepice ovšem velmi skoro zistily, že ten zrzavý huňáč je úplne neškodný a Nebojsy sa vóbec nebály. A tak mohlo dojsť k celkom groteskným obrazom. Liška i slepice hodovaly z jednej misky. Nebojsa nie len, že im neubližovala, ale dl'a možnosti sa od nich aj odvraciala, aby ich nemusela videt. Leto minulo a napadol prvý sneh. Jednoho rána Nebojsa bola preč. Zmocnila se jej túha po slobode. Zapričinila tým rodinný smútok. Teprv vtedy sme si uvedomili, ako nám bola blízka. Nedalo sa však nič robiť, než dúfat, že bude aspoň tak chytrá, že sa nedá hocikým za— streliť. Mala vtedy už pekný kožuch. Druhý deň ráno aké prekvapenie! Nebojsa úplne vyčerpaná sa vrátila. Čo všetko musela chudera vytrpeť. Bola velká zima a snehu ležalo mnoho. Loviť neumela, veď sa tomu umeniu nemohla naučič. Nemala učitelky, učitelky každého mladého tvora, t. j. matky. Nezbývalo20)jej než vrátit sa tam, kde dostávala svoju potravu a nemusela si ju sháňať. Tak asi došla k zaveru: »U týchto ludi som v bezpečí. Oni sa o mňa starajú. Vonku čaká hlad — tady misa s potravou. Von— ku sú psi, ktorí vedía byť velmi neprijemnými —— tu, doma, sa ich nc- treba báť.<< Táto jej múdrosť alebo poznatok rozhodoval pri jej po— slednom velkom dobrodružstve. ]ednej veci sa však nemohla odnaučit. Niekedy bola priviazaná na retiazku pred chlievkom, V ktorom cez noc spala. Tu pravidelne pre— skakovala otvoreně dvere. Retiazok však nebol dosť dlhý a tak Nebojsa zůstala visieť vo vzduchu. Ihneď začala žalostne nariekať. To už každý doma vedel —— Nebojsa visí ! — a spechal jej na pomoc. Bola to od nej buď neopatrnost, alebo snáď lest'? Chcela sa takto zbavit nepohodlnei retiazky? Jestli hej, tak sa jej to podarilo, lebo nikto ju nechcel mat' na svedomi a preto sme ju neprivazovali. Zima už dost pokročila. Nebojse sa však Viedlo špatne. Velmi, ach vel'mi sa nudila. Preto každú návštevu vítala ohromnými škrekmi ra— dosti. Raz v noci dostala navštevu. Privítala ju ako obyčajne. Bolo to dobre počuť. Aj otec to počul. Ráno preto bolo prvé pozret sa na Ne.- bojsu. Ale beda! Nebojsy nebolo. Niekto si pre ňu v noci prišiel. Ona sa tej návšteve, síce nezvyklej v tú dobu, tak tešila. Netušila, že tá >>návšteva<< zapríčiní priamo či nepriamo jej smrť. Všetci sme myslíli, že je náš miláček pre nás ztratený. Ale aký to omyl. Po obede sa pribelhala — na troch nohách. Pravú prednú nóžku mala zlomená. Surovec, ktorý ju ukradol, s ňou asi velmi špatne za- chádzal. Ona mu utíekla a vrátila sa domov — po druhý raz. Teraz jej to bol už skutočný domov. Uznala to a preto sa všemožne snažila vrátit sa. Miesto do volnej prírody, vrátila sa do zajatia. Tým akosi uznala priatelské svazky medzi nami. Po tejto udalosti ruka osudu rychle rozhodla. Otec vedel, že »dobrí súsedia<< by radi prišli lacino k peknému liščiěmu kožúšku. Nebojsa bola skoro jednoročna a mala krásný zimný kožuch, rezavý s hojným strieborným nádechom. A tak súsedía, pekný kožúščok a posledná prí— hoda rozhodly o osudu Nebojsy. Na otcovo pozvanie prišiel vycpávač a rýchlo vykonal svoje dielo. Keď visela Nebojsa na provázku, ktorý mal pretrhnúť nit jejho života, začala práve tak žalostnc vyt': ako predtým, keď sa povesila sama. Počuli sme to všetci, ale ník jej nespe- chal na pomoc. Budia, ktori sa o ňu predtým starali, ktorí sa o ňu tolko strachovali, keď utiekla, keď bola ukradnutá, v tomto kritickom okamžiku na ňu akoby zabudlí. Možno, že tým unikla ďalším útrapám. Omluva? Nie. Ale snáď jediná útecha…

—aj.

21)

Poeziu mesačnej noci.

K. W. B.

I. Velké pre vás tajomstvo
chrania obri lesov —
tak bašty si šuškajú
v stredu statných smrekov.
Potóčik tiež nezradí
, V , .
ucastnych —uff— bratov,
kmit isklerky nechá si —
lesk v dušiach junákov.
. Ale ústa poctu
tlumočia dej v šťastí,
rty úžia sa v úsmevu,
odkrývajú slasti . . .
a mesiačik — prekvapený
ziera na bytosti
i smeje sa,
nie však hlasno,
avšak do syto'stí.
. Kancel — svedok ďalší —
čo hlavně, že zticha
hostí a načúva ——
zdá sa mu, že sníva.
Skutočná to pravda,
takto často býva —
budú slová, bašty, les,
aj mesiačik kýva.
Pravda preveliká,
vskutku hmatatelné . . .
vprostred plný hrniec,
kol neho ozvena —
chlapci a dievčatá,
to jedno >>rodcna<<,
sčupení do hřbky —
a radia sa: »Ktorá? —
ruka štastná prva
načrie z plna nrncaP<<
. Len malý okamžik
a úmluva u konca.
»Náčelník mladistvý,
zastánce. popredný,
má právo na primát
s lyžicou do hrnca<< . . .
. Najprv Vážný pohlad,
potom začal obrad,
na svetove strany
hrniec s malinami
' ' IV
pozdv1hol, OJ, vazne,
st'aby madokýš to bol
a v počiatok siahol
lyžicou pre poklad.
7 »Vy udatní šuhaji,
chute sa do diela,
čo móžeme urobiť dnes,
odkladať netreba<< _
to počula hora,
celá Smrekovica,
aj v hřbočke horda,
ba aj Pol'udnica.
. Padlo mnoho lyžíe,
so pár bojovníkov,
snáď predtým ich padla
sláva V boji býkov . ..
Sila malin dala znať
moc malinkých plodov,
avšak teraz začne len
pravý dej poetov . . .

22)23)9. Vstala temná postava

a za ňou rad nových — o »švestkovom knedlíku<<, »hrncoch malinových<< priadly dlhé vreteno V rečiach heroických… Cvrk, Škrečok, sám náčelník dajú vám zprávy presné. 10. Co ďalej nasleduje, to je priam hrozné — nie snáď, že drak k nim prišiel, alebo podobné… Ak chcete ďalej vedieť, rieknite si: »Povedz aby mohol poeta rozprave dať koniec.

(Zo sbierky »Dumy a básne«.)

Pow-wow o roznietení ohňa trením dreva.

Vypravuje a kreslí Očko.

Podle nordické pověsti stvořili bohové lidí ze dřeva, muže z tvrdé— . ho jasanového a ženu z měkkého ' .! dřeva Jilmoveho, protoze tato dve

— dřeva spolu trena davala oheň.

Azda najv'ačší význam sociálny v šerom praveku mal objav ako zí— skat' oheň trením dreva. Človek sa stal svobodnejším a sebavedomejším. Veď dokial neovládol ohňa, musel často liezt na stromy, keď prišla noc, a tu sa triasol strachom pred zverou. Po odhalení »tajomstva dreva<< mohol sa pohybovat volnejšie na zemi i v noci. Dnes, v dobe zápalíek, nedovedieme takmer pochopit kolko nám mahy musel podstúpiť praveký človek, než sa mu podarilo Získat oheň. A veru je nie potom divu, že ho udržoval s posvátnou úctou. Spomeň— me si len na vestálske ohne Ríma, alebo na »večné svetlá<< kostolov. Chceme—li si uvedomiť plnou mierou cenu zápaliek, musíme sa vžiť do pomerov našich predkov. Nič lahšieho nad to! Pokusme sa roznietiť oheň trením dreva. Popíšem vám najl'ahši spósob, ktorý sme prevzali od Indiánov. Pri trochu dobrej vóle iste sa vám to podari. Predovšetkým musím upozornit na niekolko predpokladov, bez kto- rých sa neobídete a ktoré boly azda príčinou toho, že tak mnohé vaše pokusy zlyhaly. Za prvé si musite uvedomit, že nikdy nedostanete priamo plameň. Je zbytočné čakať, že z hustého dýmuýktorý vzniká trením driev, vyšlahne plameň. »Čoudí to, až se zdá, že celý pokoj horí — a vona ta hubka ne a ne.<< Keď už to tak čudí, ste síce blízko ciel'u, ale plameň priam nikdy nevyšl'ahne. Čože robiť.> Kde hFadat?24)Pod dolným ložiskom svidríka, v čiernom prachu, sa objeví malá isker— ka a teprv z tejto móžete získat plamienok. Za druhé si musíme byť vedomí toho, že prvé pokusy obyčajne ne— vedú k ciel'u, sú však vašimi učitelmi pri zachádzaní s náradím. S ní- radím sa musíš spriateliť, musíš mu rozumeť a musíš s ním »spolucíti'č.-< — potom sa tvoj pokus podarí. A teraz niečo o naradi, ktoré si každý móže zhotovit' sám (až na remienok, ktorý si ovšem kúpite). ]eho súčiastky sú: svidrík, luk, pod— nožka a tulejka. Svidrík (obr. a) si zhotovíme zo suchého lipového dreva, dÍžky 30 až 35 cm a tÍštky palca, t. j. asi I.;—2 cm. Vyhladáte si lipovú ve— tievku a vystrúhate z nej osmihranný kolík hore uvedených rozmerov (hrany sú k tomu, aby remienok pri trení lepšie >>zaberal<<). Na oboch koncoch musí mať pomalu spadajúce hroty (b). Tulejka tvorí horné ložisko otáčajúceho svidríku. Má byť tak a51 velkosti vajca, aby v ruke dobre sedela (obr. c). Sám som si tulejku našiel u Dunaja, t. j. vyhlodaný oblázok. Dolík, v ktorom sa má svidrík otáčat', nech je nálevkovitého tvaru a nie príliš hlboký (viď bodkovanie na obr. c), najviac 2 cm. Prirodzene sa za tulejku hodí aj suk, alebo kus tvrdého dreva, do ktorého sa spraví patričná jamka. Kamenná však má výhodu neomedzeného trvania (dokial ju neztra- títe); preto si ju každý podla svojho vkusu vyzdobí na pr. omalovaním (obr. d). Luk (e) sa urobí z pružného dreva — na pr. liesky — dÍžky 50—60 cm. Na koncoch musia byť Zárezy pre remienok (tetivu), Za tetivu sa najlapšie hodia remienky, ktorými sa sošívajú hnacie remene. (Šírka asi 0.7 cm.) Na podnožku (obr. f) hodí sa dobré sosnové drevo (my síce radi používame i tu dreva lípove'ho). Vyštípne sa dostička asi 1.5 cm tÍstá, 7 cm široká a 25 cm dÍhá. Na velkosti ani nezáleží. Dokonca vščšia, hlavne však díhšia podnožka, je lepšia, poneváč sa dá lepšie prichytit' nohou. Dóležite' je, aby drevo bolo dokonale suché. —— Do dostičky sa spraví klínovitý zárez hÍbky 1.5 cm, šírky asi 1.3 cm (obr. g). Vo vrcholku klínu urobíte hrotom noža okrúhlu jamku, budúce to dolné ložisko svidríka. Steny klínu treba nálevkovite rozšíriť (nárys g). Dbajte toho, aby vyrezaný klín siahal až do stredu jamky (ložiska) Konečne si musíte obstarat ešte hubku a budete mať všetko pohro- made. K výrobc zápalnej hubky sa hodí najlapšíe choroš trúdový ( Po- lyporus fomentarius), ktorý rastie hlavne na bukoch. Pri Výrobe hubky postuDujeme nasledovne: odstraníme tvrdú šedú kóru —— pod ňou sa nachádza plsťovitá hmota barvy hrdzavej. Odrežeme si 2 tejto t. zv. tramy kus tenkého pruhu (smieme brať len pokial nie je zdevnatelá),25)ktorý dobre usušíme a potom vyklepávame na špalku dreveným kla— dívkom, alebo topórkom sekierky. Vyklopávame tak dlho, až je hubka na pohmat m'akká ako jelenica. Tým sú prípravy u konca a móžeme začať s vlastným úkonom. Ho- tovú podnožku (s jamkou a klínom) položíme na zem. Pod ložisko dáme kus tenkej triesky, alebo hubky na zachycovanie pilinek, ktoré pri trení spadávajú dole (i). Klakneme na pravé koleno a liavou nohou prišliapneme podnožku — pata je na holej zemi (h). Tým fixujeme podnožku, aby sa nám behom trenia nepohybovala. Potom otočíme tetivu luku raz okolo svidríku, aby bola napnutá (j) a zasadíma dolný hrot svidríka do jamky V podnožke, horný do jamóčky tulejky. Ilavú ruku, ktorá drží tulejku, opreme V primeranej výške a lavú nohu. Svidrík musí byť kolmo k podnožke (k). Pravou rukou uchopíme lul a začneme ním pohybovat sem —— tam; lava ruka nesmie príliš tlačiť svidrík do ložisiek. Striedavým pohybom luku uvedieme svidrík do otáčivého pohybu, taktiež striedave'ho. Musíme dbať toho, aby sa re— mienok pohyboval asi V % svidríku a na jednom mieste (1), t. j., aby sa nepohyboval hore — dole po svidríku. Za tým účelom musíme po— hybovat lukom presne vodorovne. Lukom pohybujeme Spočiatku volne, neskorej však rýchlejšie a rý— chlejšie. Za chvilu začnú z dolného ložiska padat piliny, najskór hnedé, potom čierne a hromadia sa na podloženej hubke (trieske). Súčasne počne vystupovat z dolného ložiska dým. Keď čierny prach vyplní asi nálevkovité rozširenie klínu (m) a dým vystupuje hustejšie, pritla— číme svidrík silnejšie a lukom pohybujeme rýchlejšie až začne silne dýmiť aj kopka zuhelnatelých pilin pod dolným ložiskom. Odložíme luk i svidrík a opatrne nadzvihneme podnožku, aby sme narozsypali kopku pilín, čo sa začiatočníkovi nie raz prihodí. Tým by iskierka »prechladlaa a zhasla. Prikloníme sa ku kópke a opatrným fúkaním dosiahneme zv'ačšenia »hniezda iskierky<<. jemne priložíme pripravenú hubku a fúkame tak dlho, dokial' sa aj táto nerozžeraví. Dalším fú— kaním hubku Viac a viac rozžeravíme a ked, sme obdržali už »pekný kus<< asi velkosti hrachu, obložíme ju dobre vysušenou travou, ktorá fúkaním vzplanie. Úspech vás poteší, bárs budete azda aj plakaf (vďaka dýmu). _ Celá procedura však nie je tak komplikovaná akou sa zdá byť a trvá značne kratšiu dobu než jej popis. Pravda, treba trocha trpezli— vosti a vytrvalosti. Mne sa podarilo získat iskierku za 2.9 vt. a oheň za 6.5 min. (od uchopenia luku do vzplanutia). Začiatočné neúspecby nech Vás neodradia. Mne to dalo dva mesiace poctivej driny, než som sa dočkal uspechu. Nepochybuiem, že vám sa to podarí za značne kratšiu dobu, budete—li sa držať hore uvedeného26)27)návodu. Dídíask na príklad (prvá dievka, ktorej sa to podarilo) roz— nietila oheň už pri prvom pokuse za 9 min. Máte—li slabé ruky, takže vám skoro >>odpadnú<<, cvičte ich denne, aby vám sosilnely (na pr. klik a vzpor). Mnoho zdaru!

Valašský způsob.

Na otáčející se svidřík vyberte dobře vyschlé tvrdší dřevo. Ohro— cený konec, který se bude otáčeti v důlku podnožky, zaštípněte —— 3.51 8 cm — a do vzniklé štěrbiny vložte tenší kousek zpráchnivělého su— chého, nejlépe lipového dřeva tak, aby málo vyčnívalo ven. Rozště— Dením vzniklé hrany trou se o stěny důlku, pr1 čemž vyvmutým teplem ) / ! / - Vl, l vk d " / h v li se zapálí zprachnive a voz a (naj emc ji ve staryc parezec ). Juraj.

Pluh na oheň.

Nejjednodušší, ale též nejtěžší způsob rozdělávání ohně: tvrdým dřevem se tře dřevo měkké podél žlábku do tohoto vyřezaného. Tře- ním měkkého dřeva se zhobluje něco dřevěné moučky, která začne žbavěti a od ní chytne troud.

Práce z kravského rohu.

Lovcov roh.

Kto z vás nečítal o lovoch V stredoveku, keď lesmi znel daleko hla< hol loveckých rohov, dávajúcich lovcom signály? Nuž, aj my si móže- me zhotovit takýto roh. Od masiara kúpime dla možnosti čo najpeknejší kravský roh. Va- rením nám pekne změkne a dá sa dobre oškrabať a očistit. Škrabanic a očistenie prevedieme kúskom skla, pieskom, alebo smirkovým pa- pierom. Špičku rohu odkrojíme tak, aby nám ešte zbylo asi na 2 palce pevnej rohoviny (obr. 1). Do tejto navrtáme nebozezom na kov dierku (2), ktorú nožom rozšírime tak (3), aby sme mohli nasadit nátrubok, zhotovený z dreva, alebo kúpený nátrubok na lesný roh (4). Hotový roh móžeme vyleštit. mastkom a vkusne ozdobit vrytýmí obrázkami, malbami alebo remienkami.28)29)30)

Rohová schránka na trúd.

Použijeme opat kravského rohu, ktorý znamym zpósobom vyčistíme a vyleštíme. Zátku zhotovíme zo silnej hovědzej kože. Musí dobre priliehať, aby nám trúd nemohol navlhnúť. Chceme—li ozdobit roh rytím, použijeme ako rydla kliniec, ktorý sme na brusu zbrúsili na tri hrany. Ornament si najskór načrtneme tužkou a potom ho vyryjeme. Vrytú ozdobu natreme tušou, ktorú necháme uschnút. Prebytočnú tuš utreme vlhkým hadríkom a roh vyleštíme mastkom,

Črpák z rohu.

Nakreslený črpák je hotovený z kravského rohu, ačkolvek Indiáni v záp. horách užívali aj rohy horskej ovce. Dla nákresu vykrojíme pilkou, ostré hrany zaoblíme pilníkom a vy— hladíme všetky nerovnosti. Držiatko změkne v smesi gleju a vody. Po ohnutí ho treba priviazať, dokial opať neztuhne. Leštenie a rytie ako u predchádzajúcich.

Pochva na nôž.

Zobrazená pochva je typická pre starých rovinných Indiánov. Zho— tovuje sa z pe'vnej hovadze; kože. Vnútorná, drevená pochva sa zhotoví z lahkého, měkkého dreva. Obe poloviny sa SpOJa drátem a potom sa obšije koženou častou. Ozdobiť móžeme opat buď rytím, alebo malovaním. K rytiu po— V" V ' V' AV , ' ' / uzneme obycajneho rydla. Malovať mozeme zredenyml olejovyml barvami alebo dobrou tušou. Vylcštíme bielym leštldlom na boty.

Kúzelnícky váčok.

Kúzelnícky vačok zhotovíme z kože, alebo z plsti. Ozdoba perlič- ková, alebo aplikovaná sa umiesti pred sošnerovaním vačku. Za šnerovadlo móžeme užiť barevného remíenku. Docielime tým pekného efektu. Vačku móžeme užit ako schránky pre dýmku k obradu Dýmky Mieru, alebo nám móže slúžiť k úschove různých vecí ako zápisní— ku atd,.31)32)

Ohnivcov váčok.

Zobrazený ohnivcov vačok je váčšia brašnička k úschova náradía na trenie driev. Možno zhotovit z najrozmanitejšieho materiálu. Z kože však je najlepší. Krájanie strepenia a ozdoba sa má prcvicsť, pred sošitím vačku. Niektorí vudkrafteri majú dokonalejšie váčky, peknejšie ozdobené.

Kožený obal na skláduciu knihu.

Spósob tento má značnú vý- hodu v tom, že . . , sa jednothve hsty dajú vy- meňovať. Obal 51 zho— tovíme z jem— ne) kože, ktorú si móžeme ob- starat u knih- v'ázača (musí sa totiž hodlť k ďalšlemu spra— covamu). Ozdoby su ' A najskor nakres- líme ostrou, tvrdou tužkou a potom lchvy- mal'UJeme vo— dovým1 alebo olgovými bar— vaml. Neuží— va)te príhš pes- , . trych barlev. Ostatné vám ' ) pov1c obrazok.33)

Liga čsl. woodcrafterů.

(The Woodcraft League of Czechoslovakia)

E. Th. Seton, Honorary Chief.
MUDr. Julius Müller, starosta.
MUC. Viliam Vallovitch, náčelník.
MUC. Árpád B. Jávor, tajemník. Bratislava, Šuleková 6.

Domácí řád ligy čsl. woodcrafterov

(na podkladě stanov).

., ; Liga čsl. w. je sdružení, které se snazx žíti podle zásad wooderafterskélio světového názoru, jak jej hlásá E. Th. Seton ($ Ill.. odst. l., bod a) & uplatňuje Hlavní Stan Ligy (Š XV., 6.). Každý člen řádný i mimořádný (Š Vl.„ 3. a, b) zavazuje se při vstupu do spolku, že se bude řídití zákonem woodcraftu. Výsledky svého snaženi má sdčlovati čas od času »Výboru pro udělování poct a hodností“ (Š XX i.), aby' tak byla kontrola o jeho postupu ve woodcraftu. Tímto závazkem vylučuje se jakákoliv metoda jiná. Jestliže mimořádný člen dosáhne určitých výsledků a uzná-li je Výbor (Š VI., 3. a) za dostatečné, může navrhnouti „Iíčelnictvu, aby byl dotyčný jmenován členem řádným. Stanovy předpisují (Š Vlll., I.) »příslušné řády zachovávati<<. Jimi se myslí projití zasvčcovaci stopou a stoupání na horu podle »Svitku březové kůrya. Slovy »podle sil svých praeovati na rozšíření svých znalostí. wood— crafterských<< rozumí se četba vhodných knih a získávání orlích per. Přivede—li nčkterý člen do schůzky členské hOsta, je povinen jej představit předsedajícímu. Host potom nemá práva vmčš'ovati se do programu. Členmč se pak žádají, aby do táborů a vůbec do spolku vodíli jen takové hOstv, které dobře znají a za nčž mohou ručiti. že pohostinství toho nepoužijí proti spolku. Naprosto nepřípustné je propagovati ve spolku a v podnicích spolkem pw řádaných (tábory atd.) kýmkoliv, tedy i členy jakékoliv politické aneb církevně náboženské tendence (Š III., 2.). Ústřední Rada jest oprávněna domácí řád kdykoliv rozšířiti „ dí dodaf tečně své rozšíření schváliti nejbližšímu zasedání Hlavního Stanu (Š X'l._ 11.„ I4.). . ' ' . POZVANIE NA nudne vulne shromazdeme Ligy čsl. woodcrafterov, ktore' sa koná dňa 4. H. 1934 V Brne, Nová, Hotel Passage, M_vslivna. Z programu: & Zprávy funkcionárov. 2. Zpráva Lesa. 3. Zpráva odboru pre sriaďovanie táborísk. 4. Zpráva revizorov a absolutorium.

, Volby.

6 Volně n'ivrhy. 7 "Zakl'účenie ' V' v . | . ' Zacmtok o 9 hod. dopofuanjšej. Návrhy za51efa1te na B. Javor, Bratislava Sulel rivi fš. Náčelníctvo.34)


Odpovědný redaktor Zdeněk Švanhal, Brno, Ravitova 12. — Nákladem Ligy čs. woodcrafterů v Brně. — Tiskl Pokorný a spol. v Brně, Pekařská 1.