Jak vznikli „Woodcrafterští indiáni“

Z thewoodcraft.org


Setonův příběh, o tom jak utvořil první kmen Woodcrafterských indiánů z chlapců co považovali území Wyndygoulu za své, je v České republice poměrně dobře znám. Je zajímavé, že se zde jeho memoárová verze objevila již v roce 1928, ačkoliv Setonova autobiografická kniha Trail of an artist-naturalist vyšla až v roce 1940! Je tedy otázkou, odkud se tu originál překladu vzal. Protože se příběh i použitá jména shodují s nejstarší verzí z roku 1910, ale obsahuje také informace, co u nejvěrohodnější verze z roku 1924 ještě schází.

V českém překladu

Poprvé
vyšel tento příběh v češtině rozdělen do třech částí, v ligovém časopise Vatra (časopis LLM) pod názvem Jak vznikli Woodcrafterští indiáni. Překladatel není uveden, ale s největší pravděpodobností byl překladatelem tehdejší šéfredaktor časopisu Miloš Seifert - Woowotanna, který psal většinu obsahu. Kromě toho v té době Setona překládal výhradně on a jistě by podobně důležitý text nesvěřil někomu jinému.
Úvodní část vyšla v prosincovém čísle 2. VII. ročníku roku 1928 (str. 24–25).
Pokračování však vyšlo až na jaře, v dubnovém 4. čísle (str. 7–9)
A dokončení bylo v následujícím květnovém 5. čísle roku 1929 (str. 69-72).
Zajímavé na tomto vydání je, že jde nepochybně o překlad memoárové verze – odpovídá tomu i typografie (kurzíva na příslušných místech textu). Ovšem ta vyšla v USA až roku 1940(!). Originál memoárové verze byl tedy nejspíš publikován již před rokem 1928 v některém z Totem-Boardů, které však bohužel nemáme k dispozici.
Podruhé
Se stejný překlad objevil, jako kapitola s názvem Jak vznikli vudkrafterští junáci, v poválečné cyklostylované publikaci LLM Svitek březové kůry – I. Kmenové zřízení. Táborový řád., vydané v listopadu roku 1946 (str. 3–12) – opět bez uvedení autora překladu. Někdo z autorů Kmenového zřízení[1] původní překlad lehce jazykově upravil do novější češtiny. Pravděpodobně Miloslav Vavrda - Minehaha, který byl jazykově nejzdatnější a měl také k Seifertovi nejblíže.
Nasvědčuje tomu také to, že tzv. pomocné vydání – které vyšlo jako cyklostyl již v květnu 1946, pod názvem Kmenové zřízení vudkraftu a Táborový řád LČSW[2], tenhle Setonův příběh neobsahovalo.
Potřetí
Tentýž překlad vyšel (opět rozmnožen cyklostylem) v kosmeticky upravené verzi téže publikace roku 1969 pod hlavičkou ČTU. Název kapitoly byl ale pozměněn (nově Jak vznikli první junáci lesní moudrosti — “Woodcraft indians”). Viz str. 5–18.
Počtvrté
Měla tahle historka vyjít v rámci Setonovy autobiografické knihy Cesta životem a přírodou roku 1977, kterou vydalo nakladatelství Orbis, Praha. Tu přeložil Miloslav Vavrda - Minehaha. Jenže z finální verze knihy byla kapitola, v níž Seton popsal jak vznikali Woodcrafterští indiáni, vypuštěna. Proto tuto kapitolu vydali Vavrdovi přátelé[3] samostatně, formou samizdatu, roku 1979 pod názvem Vznik hnutí woodcrafterských indiánů. V něm byl – kromě tohoto příběhu – stručně zrekapitulován vývoj woodcrafterského hnutí do r. 1946. Bohužel s chybami, které přispěly k petrifikaci řady omylů, protože období od svatby s Grace Gallatin, pojal Seton ve své autobiografii jen velmi stručně a bez podrobnější znalosti kontextu je originální text jeho autobiografie poněkud matoucí.

Původní verze

Abychom mohli zanalyzovat hodnověrnost příběhu, který je spojen se zakladatelským mýtem, je nezbytné vědět, nejenom kdy a kde byl publikován, ale nutné sledovat i detaily v textu.

Nejstarší verze
Setonova podání tohoto příběhu vyšla v magazínu The Outlook roku 1910
Nejvěrohodnější verze
Vyšla roku 1924 v srpnovém čísle Nature Magazine. Jméno chlapce, zvoleného za prvního náčelníka kmene zde ovšem není Hank Martin, ale Harry Fitch. Ale klíčový rozdíl je, kromě jmen, i v tom, že zde fáze příběhu spojená s volbou druhého náčelníka – tak jak byla podána u verze z roku 1910 – chybí. Naopak nechybí jméno vyzyvatele – Jim Butler, který je následně, bez větších debat zvolen druhým náčelníkem. Jde tudíž o stejného chlapce, jehož jméno je jak u nejstarší či memoárové verze Tom Sewit. A od memoárové verze se tato liší i tím, že i když se zde hovoří o woodcrafterech, kteří složili kosti ve Francii, tak zmínka o zaměstnání Harry Fitche aka Hanka Martina chybí.
Za nejvěrohodnější byla tato verze označena především proto, že potvrzuje sdělení Leonarda S. Clarka, který v rozhovoru s Penny Bottem 20. ledna 1975 uvedl, že prvním náčelníkem kmene Sinawoy byl Harold Ferris. Shodují se nejenom iniciály jména, ale i jeho zaměstnání, které bylo uvedeno u memoárové verze. Na základě toho lze předpokládat, že také iniciály druhého chlapce Jima Buttlera se u této verze shodují se skutečností. Pak by to, s největší pravděpodobností, mohl být Joseph Burns o kterém Clark rovněž hovořil, ovšem v souvislosti s jinou do češtiny přeloženou historkou, k níž nemáme zatím k dispozici originál – Jak si skaut „Úhoř“ vydobyl svou přezdívku.
Memoárová verze
Byla Setonem napsána někdy mezi rokem 1924 (kdy vyšla nejvěrohodnější verze) a rokem 1928, kdy vyšla poprvé v českém překladu. Je velmi pravděpodobné že originál vyšel v rámci časopisu WLA (Totem Board), který byl zasílán i do Československa. Ale oficiálně ji Seton publikoval až ve své autobiografii[4], která vyšla roku 1940. V té době již v Evropě byla v plném proudu druhá světová válka. Pravděpodobnost, že by se během ní tato kniha dostala do rukou československých woodcrafterů, je velmi nízká. I když ji vyloučit nelze, protože USA vstoupily do války s Německem až roku 1941.
Prokazatelně měl k dispozici tuto knihu k překladu Miloslav Vavrda - Minehaha až po roce 1970.

  1. Na tvorbě tohoto kmenového zřízení pracoval autorský kolektiv ve složení: Zdeněk Pouba - Hehun (tehdy s přezdívkou Slunko), Felix Dvořák - Wajikani, Milouš Stárek - Mahykan (tehdy s přezdívkou Pirát), Miloslav Vavrda - Minehaha a Jiří Novák - Hukwim (tehdy s přezdívkou Mýval).
  2. Na přípravě této publikace pracoval Kmen pražských woodcrafterů (Praha) v letech 1942-1945. Pomocné vydání bylo nejspíš určeno k připomínkování a dodatečné korektuře.
  3. Ivan Makásek - Hiawatha, tehdy využil možností ochranářské skupiny ČSOP Taraxacum.
  4. Ernest Thompson Seton: Trail of an Artist-Naturalist; the autobiography of Ernest Thompson Seton. Charles Scribner’s Sons. New York. 1940. Strana 376–385. Originál je možné číst on-line po vypůjčení na webu archive.org – https://archive.org/details/trailofartistnat0000seto/page/n7/mode/2up