Pokračování textu ze strany 37
… knihu „Duše Indiánova” a poznáte náboženství krásné, jež obrodít může se v duších vašich, jste-li dost jemní, dost prostí, dost zbožní – jako byl on!
Všechna pravá výchova musí být náboženská výchova. Ale náboženství, jež se nevnucuje, nýbrž prožívá a roste s člověkem, tak jak se mu rozvíjejí smysly. Vzpomeňme jen na „vigílie” patnáctiletých hochů indiánských, když dospívali v jinošství! Tři dny strávil hoch uprostřed divočiny v postu a často obklopen dravou zvěří. Ale mlčky skláněl se před slunce východem i západem, ve světle dne i v temnotě noci jímala duši jeho ohromnost lesa, mohutnost velikánů stromů, kouzlo svatyně Boží! Vracel se domů šťasten, ne jen jako hrdina, ale jako zbožný jinoch, a býval pak přijat v řady bojovníků.
Všechen úspěch výchovy mládeže a i úspěch dospělého muže u Indiánů možno vysvětliti tím, že od malička stavěn byl jim před oči obraz hrdiny. Zbabělcem být, lhářem a lstivcem, bylo největší hanbou Indiánovou. Hrdinou byl každý bojovník, a hrdinství bylo měřítkem společenského postavení. Už v kolébce zpívala babička dítěti zpěvy o velkých hrdinech. Hrdinný ideál neopustil hocha nikdy, ani když byl mužem. Indián nikdy necouval, nevyhýbal se, kde ho čekala nějaká zkouška. Každý chtěl býti slavným a tak nikdo nebyl nízkým. Velkomyslnost, hrdost, ..text pokračuje
