Pokračování textu ze strany 26
která byla vlastní lidem civilizací nedotčeným. Proto ani návrat k indiánskému způsobu života není jen hrou, ale vážným programem, který má své opodstatnění a zdroj v evoluční filozofii 19. století. Vychází z poznání, že člověk dříve, než doroste a stane se členem stávající kultury, má projít i hlavními obdobími předchozího vývoje lidstva a tedy i obdobím prvotního života v přírodě.
Dorůstající hoch je proniknut dobrodružnými a romantickými sklony, které však tlumí škola tím, že ho uzavře na značnou část dne do učebny, a novodobá civilizace tím, že ho uzavře na zbytek dne do šedi panelákových sídlišť a večer před televizí. Návrat do přírody pak dítě většinou prožívá v deformované podobě v přeplněných chatových a chatařských osadách. Seifertovo úsilí o rozvoj přirozených sklonů volným pohybem v přírodě má tak dnes snad ještě větší platnost, než v době svého vzniku.
2/ Život v kmeni. Pobyt v přírodě nemůže se uskutečnit izolovaně a individuálně. I přírodní národy žily v kmenech, tlupách, skupinách či vesnicích. Potřeba sdružovat se patří k základním lidským potřebám a zůstává člověku zachována„- pokud ji uvědoměle pěstuje - až do pozdního věku. Vytváření výchovných skupin je z hlediska metodiky výchovy základním požadavkem. Dětské výchovné skupiny přerůstají časem ve skupiny přátelské, které umožňují vytvářet předivo kladných mezilidských vztahů.
Výchova ve 20. století přestala být jen výchovou individuální, ale získala důležitou dimenzí sociální. Na výletech do přírody a hlavně na táborech se dítě učí spolupráci, odpovědnosti, aktivitě; prvotní pud po činnosti se může projevit hrou a hlavně hravou prací. Dítě se musí starat o sebe i o druhé, pomáhat slabším,ale stejně tak přejímat zkušenosti od starších či obratnějších.Přestává být pasivní loutkou v peřince civilizace, tvorem sedícím před obrazovkou, ale stává se aktivní bytostí v kruhu svých vrstevníků & kamarádů. Při tom se rozvíjí i celý kmen, přijímá nové členy,..text pokračuje
