JAK VZNIKLI „WOODCRAFTERŠTÍ INDIÁNI“
Vypravuje Ernest Thompson Seton.
R. 1900 jsem byl tak šťasten, že jsem mohl uskutečniti sen svého života — sen, jenž jest společný devíti lidem z deseti. Měl jsem jmění i příležitost, že jsem koupil malou opuštěnou farmu nedaleko Nového Yorku. Stal jsem se tak majitelem divokého lesa s kopci, skalami a stromy, několika malých lučin a krásného potůčku, jenž vtékal do bažinaté olšiny. Bažinu jsem proměnil v jezírko a udělal jsem z krásného toho místa ráj ptactva a divokého života.
Vystavěl jsem lacinou chýši a kolem místa jsem postavil neproniknutelný plot z drátěné sítě tři metry vysoký a nahoře ukončený ostnatým drátem.
Tu chtěl jsem ztrávit většinu svého života. Zde jsem chtěl se pokusiti o pěstování a zachování mnoha zvířat. Jásal jsem, že mám svůj divoký les. Měl jsem za to, že jsem jeho majitelem.
Avšak kluci v sousedství byli jiného názoru. Byl jsem vetřelec, cizinec. Ohradil jsem území, kde oni po celé generace sbírali oříšky, potulovali se, dělali ohníčky a pásli. Znemožnil jsem všem obyvatelům v okolí chodit sem střílet, neboť bývali tu veverky a bažanti.
Chlapci vyhlásili válku. Rozhodli se, že mne vystrnadí. A jejich způsob, jak mne dostati odtud měl záležet v tom, že mi udělají horkou půdu pod nohama. Rozbili můj plot, zabili má zvířata, malovali sprosté obrázky na moje vrata. Po celé léto jsem musel opravovati plot, nahrazovati zvěř a znova natírati vrata. — Myslel jsem, že trpělivým neodporováním zvítězím. Avšak nemělo to viditelného účinku. Noční pustošení se opakovalo.
Jedné soboty pozdě v létě, když jsem právě byl zaměstnán malbou spousty obrázků, slyšel jsem, jak tlupa kluků se blíží. Šel jsem k nim a řekl jsem: „Nevím, hoši, kdo pomaloval tato vrata a nepřeji si toho věděti. Avšak víte—li to vy, žádám vás, abyste mu řekli, aby toho nechal. To mu neposlouží k dobrému. Musím vrata stále znova natírati a už toho bylo více než dost.“
Kluci se chechtali, vtipkovali, hvízdali a šli dále.
Druhý den ráno vrata, kůly a blízké stromy a skály byly pomalovány novými urážlivými a neslušnými malbami, s nápisy, jež jim dodávaly osobního rázu, a z nichž vycházelo najevo, že jsou výplodem jedné myšlenky a jedné ruky. Takové obrazy a nápisy, že ani noviny by je neotiskly.
I poznal jsem, že neodpírati by bylo chybou.
Měl jsem v městě řadu přátel, kteří také měli venkovská sídla. Jeden z nich, zkušený muž, mi radil toto: „To jest docela jednoduché, co s kluky: schytejte je a pošlete nejhorší z nich do vězení."
Tato rada mne trochu zarazila. Odpověděl jsem: „Vpáliti znamení zločinu za chlapecké šprýmy! Udělati z řady chlapců vězně za něco, co jsem v jejich věku snad dělal také! Nikoli," řekl jsem. „Neodporování a osobní domluva se mi neosvědčila. Pokusím se nyní o něco jiného. Začnu s trochou hypnotismu.“
