Pokračování textu ze strany 35
Byla to výchova činu, nebylo to prázdné povídání dnešních škol. Jak směšné učit se „občanské výchově” z knížek a udělat z ní předmět. Občanem se možno vychovávat jen v obci, tak jako člověkem jen v přírodě a stykem s lidmi. Vidět, poznat, překonat – to jest výchova. Ale musejí tu všichni, celý národ chtíti a snažiti se a nezaslepovat zraky dětí planým tlachem a falešnou hrou. Indiáni nehráli falešně!
Cesta Indiánova šla tak světlou stopou, protože od malička byl zasvěcován v krásu a taje přírody. Indiáni milovali přírodu velikou něhou a znali ji. Jejich moudrost byla především zkušeností o přírodě, o počasí, o léčivých a jedlých rostlinách, o zvycích zvířat[1]. Jejich věda splývala úzce s náboženstvím. Ale nebyla mlhavou teorií, nýbrž praktickým poznáním. Křesťané pohrdali přírodou ke vlastní škodě. Indián-pohan měl poměr k ní čistší a hlubší. Všímal si jí, studoval ji. Dítě vodili zkušení starci a stařeny lesem a vykládali mu o zvířatech i rostlinách. Neučili se nikdy o přírodě z knih, jen to, co vlastníma očima viděli, považovali za poznání. Dítě vychováváno bylo zkušeností. Nedělalo zkoušek, ale prošlo ohněm zkušenosti. Studium přírody bylo tou nejjemnější zkušeností, která duši mladého ..text pokračuje
- ↑ Je to vidět z jejich písma, jež mělo značky takřka jen pro přírodní úkazy.
