Stránka:kz-69.djvu/9
Tato rada mne trochu zarazila. Odpověděl jsem: “Vpáliti znamení zločinu za chlapecké šprýmy. Udělati z řady chlapců vězně za něco, co jsem v jejich věku snad dělal také. Nikoli. Neodporování a osobní domluva se mi neosvědčila. Pokusím se o něco jiného. Začnu s trochou hypnotismu.”
Vyznám se tak trochu v chlapcích; jsem sám vlastně skoro chlapec. Chlapec je jeskynní člověk do svých šestnácti nebo sedmnácti let. Jest v této době v období kmenového života. Loyálnost ke svému kmeni nebo tlupě jest jeho vlastním náboženstvím a daleko převažuje každý vztah k církví nebo státu. Britové v Indii a Římané se pravidelně smluvili s divokými národy, s kterými měli co činiti jednoduše a bez námahy tak, že jednali prostřednictvím jejich náčelníků. Tímto plánem se budu řídit.
Brzy potom jednoho jitra jsem šel do vesnické školy a žádal jsem učitelku, mohu-li k hochům asi na pět minut promluvit. Odpověděla: “Zajisté.”
I řekl jsem: “Nechť všichni chlapci starší dvanácti let vstanou.” Asi tucet jich vstalo. — “Jsou zde dnes všichni?” ptal jsem se. — “Nikoli.” Tři chyběli.
“Dobrá. To jest právě dobré číslo. Nuže hoši,” pokračoval jsem, “zvu vás, vy kteří stojíte a ty tři, kteří tu dnes nejsou, abyste přišli do indiánské vesnice v mém sídle, příští pátek po škole. Budeme tam spolu tábořit od pátku až do pondělí, než začne zase škola. Budu mít čluny, kanoe, stany, typí v dobrém stavu, ..text pokračuje
