Stránka:indian 1923.djvu/17
JAK ČLOVĚK NALEZL VELKÉHO DUCHA.
Za starých časů, když lesy pokrývaly veškeru zemi kromě pouští a hladin vodstva a člověk živil se ovocem a plodinami, které nalezl, a divokou zvěří, kterou mohl zastřeliti nebo polapiti, když se odíval kůží a žil v jeskyních, bylo málo času na přemýšlení. Ale jak člověku přibývalo moci a chytrosti a naučil se společně žít, měl více času na uvažování.
Člověk se naučil mnoha věcem. Poznal, že po studeném počasí následovalo teplé, léto po zimě; a že slunce vstávalo ráno a usínalo večer. Viděl, že Velká Voda jest laskavá, dokud slunce svítí, ale když slunce skryje svou tvář a vítr na ni duje, zčerná hněvem a potápí jeho čluny. Seznal, že vzájemným křesáním pazourků nebo třením suchých tyčí dřevěných lze zapáliti suchý mech a že plameny, které vrací léto doprostřed zimy a. den doprostřed noci, jsou hladovy a musejí býti nasyceny, a když prchnou, že sežehnou lesy a jen voda že je může zastaviti.
Tyto a mnohé jiné věci lidé poznali, ale nikdy nevěděli, proč to všechno bylo a jak to všechno přišlo. Lidé se začali diviti a to byl počátek cesty, která vedla k Velkému Duchu.
V dobách, kdy člověk se začal obdivovati, narodil se chlapec, jehož jméno bylo Wo[1]. Matka jeho milovala ho, ale když jí spočíval v náručí, divila, se: „Tělo jeho je z mého těla, ale odkud přišel jeho život — duch, jenž je podobný mému a přece není takový?“ ..text pokračuje
