Památce July Kozmačuka, 1929 (kniha)

Z thewoodcraft.org
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.

Táborníků na Samechově se sešlo o prázdninách 1929 hned několik desítek z celé republiky. Malebná louka uvítala kmeny Stříbrné luny a Děti živěny z Prahy pod vedením Bukovanského, kmen Hiawatha z Prahy pod vedením Standy Vohanky, děvčata z kmene Radostného mládí pod vedením Tonči Bukovanské a mnozí další jednotlivě: Míla Vavrda, Alois Humplík, Julo Kozmačuk až ze Zvolena, Jaro Douša z Brna ad. Program byl zaměřen především na děti a mládež, zapojili se všichni woodcrafteři podle svých zkušeností. Děti si oblíbily především mladého Julu Kozmačuka – Hnedého Vlka, který dovedl štědře rozdávat radost i úsměv. Když o pouhé dva měsíce později zemře v necelých devatenácti letech na zánět apendixu, je to pro všechny šok! Karel Bukovanský vydává dojemný vzpomínkový almanach „Památce July Kozmačuka“ k jeho uctění. Zvolenský kmen je nucen zvolit nového náčelníka, kterým se stává Vojtěch Katina.[1]

1)

PAMÁTCE JULY KOZMAČUKA


Do modré oblohy uletěl sokol.
Po dlouhé pouti z dalekých Čech
na samém domova prahu došel mu dech.
K Dumbieru zakroužil,
oči si zarosil
jako by v srdci svém radosti nenosil.
Smutno je nyní pod Pustým hradem.
Nešumí peruti sokola sivého,
není tu, není tu přítele milého.
Odešel zbojníček,
zarůstá chodníček,
podzim se ukládá do listí měkkého.

4. 10. 1929

2)
Tábor na Sázavě 1929, kde Julo prožil poslední radosti svého života.

JULO KOZMAČUK

Narodil sa 6. novembra 1910 vo Zvolene, Od svojej mladosti vynikal v škole a preto rodičia vynaložili ni všetku podporu, aby sa stal učiteľom. Pripravol sa vážne a s láskou k svojmu povolaniu. V ostatnom roku svojho stúdia, vo veku 19 rokov; zasiahnutý bol zákernou chorobou, ktorej po týždennom utrpení podlahol, Zomrel v Lučenci 4. októbra a pochovaný bol 6. oktobra 1929 v Zvolene. Smrťou jeho zničené bolo všetko, čo névyslovitelne obetavé úsilie rodičov pre jeho budúcnost podniklo. Je oplakávaný veľkým počtom priatelov doma i v Čechách. Bol zvlášte činným v obrodnom hnun mládeže čsl. woodcraftérov, ktorí mu na večnů pamať vydávajú tento list.

POSLEDNÝ DOPIS DO PRAHY

Ja neuplatňujem ideu len na snemoch a vychádzkach, ale v celom mojom živote — je mi smernicou mójho života. Neprestanem žiť woodcraftérsky, lebo viem, že jeho stopou zvíťazím. Ešte vždy mám nádej a neztrácam ju, že to, čo som chcel vykonať, vykonám. Verim a neprestanem veriť v Silu, Krásu, Pravdu a Lásku. Som rád a teším sa na to, že budem sa mócí s Vami opáť v máji sísť osobne a pohovorií si. Našu Lásku bratsků budem hľadieť viac utúžiť; než aby ju rušil a zabudol na ňu. Som vždy a navždy Váš Julo.3)

V KRUHU ZVOLENSKÝCH JUNÁKOV

Tri roky žil medzi nami svojím veselým a radostným spósobom. Mali sme ho radi ako milého priatela — brata, ktorý mal dušu pripravenú pre krásny život woodcraftérsky, ale osud k nemu zachoval sa tvrdo a neulahčil mu v ničom. Jeho junácka dóverivost, osobné záluby pre všetko dobré a krásné priblížily ho mladým dušiam junákov. On znal svojou oduševnenosťou odviesť ich mysel od školských príručiek a šablony školskej, proti ktorej tak namáhave pracoval.

Svoj život si predstavoval ako zodpovedný úkol, ktorý sám chcel vyriešit; žiť čistým životom. A riešil ten životný úkol sám, v myšlienkach, ktoré pred ním unikaly ako sen. Až do ostatnej chvíle života svojho konal svoju junácku povinnosť. Sám naplnený velikými ideály odchádza.

ČO CHLAPCI PÍSALI

Ztratili sme verného junáka, junáka-bojovníka, ktorého nám nebude možno nahradit; tie ideály, ktoré on mal, všetky si so sebou vzal, chudák nič nám nemohol sdeliť. Smrt mu nedopriala aby sme sa mohli s ním spolu dalej tešiť. Vyrvala nám ho z náručia a jeho mladý vek zničila. No duch jeho ostane navždy v památi jeho bratov a všetkých tých, ktorý no milovali. Dobrý člověk je nesmrtelný.4) Julo:

JUNÁKOVA TÚHA

Stojí junák na skale vysokej,
pod ním more hór sa vznáša.
Hladí do dialky, ďalekej či nezazre dým
v kotúčoch, ktorý by označil vatru
kde junáč mladá táborom zasadla.
A zrazu vypína sa čosi zľahka do výše;
to dým, kde vatra svojim teplom dýše.

Junák zoskočí zo skaly vysokej
a smerom k vatre uháňa ho srdce mladé.
Pred očima sa mu niečo blysne, hej,
veď to vatra, okolo ktorej mladá junač kvitne.
Junač mladá spevom a jásotom
svojho brata víta: »Nechže i tebe,
bratku, nový život svítá !«

5)== JULOVA NEJMILEJŠÍ PÍSEŇ — KAMARÁDZI MOJI... ==

Výjevy z této Julou zdramatisované a v táboře na Sázavě provedené písně. V roli umírajícího: Jula.


[:Kamarádzi moji:]
[:tu ma nenechajce.:]
|: Pod zelenů lipku:]
[:tam ma pochovajce.:]
|: Kamarádzí moji :]
[:pomahajce plakac.:]
[: Veď ma nebudzece,:]
[:za dzedzinú čakac.:]

6)

V KMENI STŘÍBRNÉ LUNY

V drahém našem bratru Julovi uvadl nadějný Slovenska květ. Ani se nedočkal dvaceti jar. Miloval lid a řeč, v níž vyrostl, toužil státi se učitelem slovenských dětí. Sám hledal prameny s novými proudy a tak jsme se setkali u jedné studny. Oba jsme věřili ve woodcraft — moudrost a sílu lesa. Jemu byl woodcraft směrnicí celého života.

Nikdo z nás netušil a netušil ani on sám, že v našem lesním táboře prožívá poslední šťastné dni svého mladého života. Dovedl tak štědře rozdávati úsměv a životní radost a proto také byl ode všech tolik oblíben a milován,

Často a dlouho jsme spolu za hvězdných nocí nad táborem bděli. S vírou v život a své poslání zjevoval mně své odvážné, ušlechtilé tužby. Nedočkal se jejich splnění.

Vrátil se z Čech s radostným, nadšeným poselstvím, ale Osud mu již nedopřál říci je rodným bratřím pod Pustým Hradem. S vrcholu Ďumbiera žaloval do kraje svůj smutek. Byl zklamán, opuštěn, ale ještě věřil.

Nedočkal se ani toho, nač se tolik těšil ve své důvěře v budoucnost: že až dokončí své školské vzdělání a bude učitelem, vezme si k sobě své milé staré rodiče, aby jim oplatil všechnu tu lásku, kterou mu věnovali, a aby jim připravil klidné, spokojené stáří. Toužil a chtěl dostati se vysoko a klesl na samém začátku své cesty, zasažen neúprosnou smrtí. Zesmutnili jeho četní přátelé v Čechách i na Slovensku, děti a naši chlapci zaplakali. Neměl nám osud bráti drahého Julu od srdcí, k nimž tolik přirostl.

Naše vzpomínka na něho zůstane vždy živou.7)

ŽIVĚNA VZPOMÍNÁ

Samechov n. Sáz., woodcrafterský tábor, 11. srpna 1929. Od sněmu, jenž se konal na rozloučenou s Julou, zavládla teskná nálada, sněmování a loučení vtisklo hluboký dojem a trvalou vzpomínku na Julu. Snad nebylo oka, které by neslzelo, ani muži nestyděli se za své slzy.

Julo, byl jsi to ty, který svým radostným mládím vnesl jsi mezi nás novou chuť, novou sílu a víru ve woodcrafterskou výchovu a uplatnil pravou Lásku mezi námi!

Těšili jsme se až počneš rechtorčit, jaký kus práce vykonáš, až své ideje uplatníš. — V duchu viděli jsme tě v kruhu malých Slováčků a slyšeli tě tvou mateřštinou je oslovovati, viděli jsme ta drobná očka dětí, jak hoří pro tebe láskou — jakou i naše děti na táboře k tobě přilnuly.

Při loučení jsi těžce mluvil, tvá radost plakala, slova ti vázla a kdyby ses nestyděl, plakal bys jako dítě, A my s tebou. Ani při pokusu o veselejší náladu tvé oči se nerozjasnily. Tušily snad... .?

— Ještě dva dny žil jsi v našem přátelství na táboře. —

Pak přicházely o tobě kusé zprávy — nejposlednější byla nejbolestnější. Těžko je nám ji věřiti, těžko je nám s ní se smířiti.

Hluboký smutek usídlil se v našich srdcích a zanesl nás přes vrcholky hor k tobě, abychom alespoň v duchu doprovodili tě na poslední cestě. Slyšeli jsme zvonit hrany a snad v tu chvíli, kdy tě přijímala chladná náruč matky Země, zasvětili tobě v lese mezi skalkami idylku, aby památka na tebe zůstala pro všechny časy zachována.8)== JULA MEZI NEJMLADŠÍMI ==

Mládí a dětství našeho tábora lpělo na jeho osobnosti. Svojí jitřní písní probouzel tábor a vesele uchvacoval na celý den. Sám vtělená Radost — proto si mládí tábora na sebe připoutal.

Když se s chlapci zasmál, šuměly stromy. Když hvízdl, dlouho mu lesy odpovídaly. Byl to zbojník - hrdina. Všichni jej obdivovali. I písničky o něm skládali. Nejšťastněji pak hoši usínali, když u jejich lůžek vyprávěl zkazky o Janošíkovi. Ve snu byl jejich Janošíkem. Žel, že zůstal jen Janošíkem snů, z nichž se nám na svět nevrátil. Před loučením jej hoši prohlásili svým čestným vůdcem. A Janošík jim byl.

K uctění památky zesnulého vydaly woodcrafterské kmeny Stříbrné luny a Živěna v Praze.

Tiskla Grafia v Praze.