Hlas lesní moudrosti, 1992 (sešit)

Z thewoodcraft.org

Hlas lesní moudrosti psal Ladislav Rusek - Šaman původně jako samizdatový časopis československých woodcrafterů v ilegalitě. Společně se Zdeňkem Teichmanem - Atahualpou připravili jedno číslo v roce 1988, ale nakonec z jeho vydání sešlo. Z celého časopisu zůstalo v archívu LA PNP pouze několik stran rukopisných poznámek a nerealizovaná obálka.

Uplynuly tři roky a Ladislav Rusek - Šaman hrubý koncept svojí práce oprášil a přepracoval do podoby filozofické úvahy o tom, co je v jeho očích Lesní moudrosti a jaký má smysl. Práci vydal jako poslední svazek Šrámovy knihovny (Šrámizdat) v rozsahu 30 kusů MUDr. Milan Vacek - Šaman z Nového Jičína.

V roce 2004 vyšel reprint této práce jako 21. číslo časopisu Hlasatel Wahpetonu s předmluvou MUDr. Milouše Stárka - Mahykana.

1)

HLAS LESNÍ MOUDROSTI

LADISLAV RUSEK

2)3)

WOOWOTANNA 8.I.1887 – 3.XII.1941 NEZAPOMENEME

Připsáno

všem woodcrafterům, skautům,
i všem hledajícím lidem,
kteří jdou ve stopách
Miloše Seiferta-Woowotanny

Ladislav Rusek - Šaman

4)5)

NĚKOLIK VĚT ÚVODEM

K sepsání těchto úvah o smyslu a podobě Lesní Moudrosti, o potřebě hledání její pravé a co možná nejvhodnější podoby, mne přivedla starost. Nikoliv starost o prosazení a existenci této podivuhodné filosofie a jedinečného výchovného hnutí – tato existence není už ohrožována žádnými totalitními zákazy a bude se – doufejme – u nás šířit, pokud si samo nepodřízne zelenou větev svého pravého poslání, pokud se neudusí v nánosu neživotných rituálů a nezabloudí do slepých uliček dogmatismu.

Ta starost se tedy týká podoby, pravosti a opravdovosti Lesní moudrosti u nás. Aby nedošlo k omylu: nebude zde v podstatě řeč o Lize lesní moudrosti, o organizaci woodcrafterů. Podoba organizace, její dnešní problémy nejsou přímo předmětem těchto úvah – to je věc členstva LLM a jejich leaderů (v demokracii, soudím, především těch členů Ligy samotných).

Chci se zde podělit o svůj názor na filosofii Lesní Moudrosti a na nebezpečí zkreslení či dokonce zfalšování tohoto obsahově bohatého filosofického, etického i praktického výchovného systému. Lesní Moudrost patří všem lidem, celému lidstvu, jako mu patří všechny velké duchovní statky. Nikdo nemá právo uzavírat tyto myšlenky do nějaké sektářské klece a tvrdit, že jedině on má na ně patent. A nikdo také nemá právo tvrdit, že učení Lesní Moudrosti je jednou provždy uzavřené a neměnné. Vše se vyvíjí, doplňuje, roste i koriguje – tvrdit opak je bud fanatismus nebo prostě hloupost. Lesní Moudrost se tak velmi snadno může zvrhnout v “Lesní hloupost“. Ano, tak neváhám nazvat ty projevy, kdy z celého nesmírného odkazu Setonova i Seifertova si někdo vybere jen dílčí, bizarní, vnější věci a povýší je na celý program. Může tak vzniknout např. jakýsi ritualismus, bezduché napodobování některých rituálů, které – vytrženy ze složitých souvislostí kultury a dějin severoamerických Indiánů – zůstanou jen nepochopeným a tím i bezcenným folklorem.

Lesní Moudrost roste z hlubších kořenů a širších zdrojů. Nestačí jen obout vyšívané mokasíny a pobývat tři týdny v roce přioděn jelenicovou halenou nebo jen bederní rouškou v okolí týpí! Tyto věcí mohou být dobré, ale jsou až tím posledním, co dělá Lesní Moudrost skutečnou Moudrostí – a popravdě, téže moudrosti se lze stejně dobře dopracovat v hrubé košili bílého zálesáka nebo v khaki-košili skauta; smysl Lesní Moudrosti je, jak6)chci ukázat, zcela jiný a jinde!

A ještě jeden závažný důvod mne přivedl k napsání těchto několika úvah: překrásný název “Lesní Moudrost” (mám důvod psát obě slova s velikým písmenem) není přesným a doslovným překladem anglického “woodcraft”. Miloš Seifert poněkud posunul i rozšířil Setonův název a už v tom je jeho přínos; volil skvěle! Je to tedy náš český název hnutí a myšlenkového odkazu, které jsou inspirovány Setonovým woodcraftem, ale představují i naše vlastní, t. j. české, hodnoty a prvky. Miloš Seifert ve svém krátkém, nemocí handicapovaném životě stačil mnoho povědět a mnohé aspoň napovědět. Nesmí se zapomínat, že Seifert byl zakladatelem první naší Ligy Lesní Moudrosti i jejím prvním náčelníkem. Kdokoliv přijímá Seifertův název “Lesní Moudrost”, měl by se cítit zavázán také přijmout podstatu a směr jeho programu. Pokud někdo chce volit jinou cestu – např. jen pěstování indiánského folkloru a rituálů – měl by nazývat svůj program i svůj spolek jinak — třeba “Spolek woodcrafterských Indiánů”, nebo přímo “Napodobitelé Indiánů”, což vše by mohlo přinést zajímavé, ale od Seifertova programu odlišné výsledky.

Lesní Moudrost je vážná věc; její správné pochopení a realizace dává nám, lidem na konci druhého tisíciletí, nesmírnou šanci. A to jsou tedy důvody, proč vám nabízím tyto své myšlenky.

L. R. - Šaman, Olomouc, únor 1992


7)

PŘIPOZDÍVÁ SE…

Žijeme na sklonku druhého tisíciletí éry po narození Krista. Připozdívá se, čas někam posunul svět, nás i přírodu. Do jiné podoby, nenávratně.

Nemám na mysli jen vnější změny – zhoršení ovzduší a čistoty vod, strašlivou hrozbu ozonových děr v onom ochranném obalu, který chrání už miliony let tuto Zemi a všechno její tvorstvo před zářením, které má smrtící sílu. Nemám na mysli jen nenapravitelné mizení živočišných i rostlinných druhů, po nichž zůstanou v geniálním soukolí Života, v té jedinečné soustavě vzájemně propojených entit mezery, jejichž dosah i možný nebezpečný dopad ještě ani nedovedeme odhadnout.

Tanou mi na mysli ony změny v nás, lidech, v lidstvu, které se samo jmenovalo pánem tvorstva, pánem přírody, snad i vesmíru, aniž se nějak (ale jak?) zeptalo na souhlas ostatních živých tvorů na této podivné planetě.

Člověk, který dnes kráčí přírodou, je velmi odlišný od člověka, který kráčel mnohem čistější, zdravější i volnější přírodou před nějakými osmdesáti či sto lety… Před nějakými 150 roky si Henry David Thoreau na stránkách své pozoruhodné knihy Walden stěžoval na poškozování přírody, které tehdy sledoval; několik minut v dnešním světě, v dnešní “přírodě” by tohoto myslitele a zálesáka připravilo o rozum, snad by i zemřel hrůzou a neštěstím; nedovedl by se vyrovnat s otřesným zjištěním, kam až jsme to s přírodou dopracovali…

Ta změna v nás, ta nedobrá změna je v tom, že jsme si postupně na to vše zvykli, že jsme namnoze akceptovali celou tu katastrofu, ba že ji většina lidí snad ani není schopna vidět.

Naše mládež neví – a nemůže vědět – co je to vlastně původní, čistá příroda. V naší zemi už není nedotčený, nepoškozený kout – jsou jen ještě místa méně poškozená – a stále ještě líbezná – vedle míst zcela zpustošených. Naši mladí lidé nevidí, že žijí v troskách někdejšího světa; útlum cítění, který přinesl čas a nutnost žít zde a nyní, je snad milosrdný, ale i hrozný. Neboť snad jen jeden z tisíce lidí se hrozí toho všeho a jen jeden z desetitisíců je ochoten vstát a jít něco dělat proti tomu.

Profesor Miloš Seifert, trestuhodně nedoceněný a mnohdy i záměrně zapomínaný pedagog, přírodovědec, spisovatel, myslitel a zakladatel našeho českého hnutí Lesní Moudrosti, jedinečný interpret8)nejlepších myšlenek E. T. Setona, byl takovým člověkem a víc než půl století od jeho předčasné smrti (1941) nepřineslo podobný zjev naší kultury a naší etiky. Etiky: neboť jde především o otázky mravní, hluboce lidské a snad lze říci, že i víc než jen lidské – dotýkají se totiž existence všeho živého a my nesmíme měřit vše jen a jen zájmem člověka, jenom člověka!

Miloš Seifert - Woowotanna, jek znělo jeho “lesní jméno”, pod nímž ho znali v Lize Lesní Moudrosti, zanechal po sobě nedokončený, ještě neupravený, ale vášnivě formulovaný rukopis knihy o ochraně zvířat, nazvaný AHIMSA, což v staré indické tradici znamenalo příkaz nezabíjet a neubližovat (kniha vyšla zatím v nevelkém nákladu péčí příznivců Seifertova myšlenkového odkazu a skupiny oldskautů v edici ŠRÁMIZDAT v Brně k 50.výročí úmrtí Miloše Seiferta v listopadu 1991). Chybí nám dosud obdobně žalující, vášnivě napsaná kniha o ochraně trpící rostlinné přírody, AHIMSA ROSTLIN… Kdo půjde ve Woowotannových stopách?

NÁVRAT DO PŘÍRODY…?

“Návrat do přírody”, jak je dnes různě hlásán, různě chápán a různě praktikován, nemusí ještě znamenat pochopení či získání Lesní Moudrosti.

Trampové dvacátých, třicátých i dnešních let houfně opouštějí každý týden města, aby strávili dva tři dny v přírodě – ti lepší z nich skutečně prožijí kousek volnosti v zeleném prostředí, ti horší doputují někam k venkovské hospodě a prosedí valnou část dne i večera u piva v zakouřené místnosti. A jen ti nejlepší, rekrutující se často z bývalých skautů, dali či dávají své formě “návratu do přírody” aspoň kousek onoho ducha, který charakterizuje hnutí a filosofii Lesní Moudrosti (tramp-spisovatel J. Peterka, píšící pod jménem Bob Hurikán, patřil k této trampské “elitě”).

Chataři, kteří jsou naším českým specifikem, budícím údiv cizinců, se domnívají, že jejich weekendový pobyt v dřevěné nebo zděné chatě, která je často miniaturní městskou vilkou, je také nějakým návratem k přírodě. Styl a obsah jejich života na chatě a v jejím nejbližším okolí je však pouze přeneseným životem městským, od vaření na plynu, který si přivezou natlačený v bombě, až po večerní sedánky u karet nebo televize. Je to jen sobotní kopie všedního městského dne — a ženám dokonce přibude starost9)o jeden úklid navíc. Ostatně, hustota těchto chatových osad a zahradních domků, které se někdy stávají doslova satelity velkoměst, už sama o sobě nedovoluje realizovat onen velký, krásný sen — sen o bohatějším, lepším, krásnějším životě v přírodě.

A ostatní?

Turisté, pravda, se dostávají do přírody na celé dny a proputují velké úseky krajiny po svých barevných značkách a podle svých turistických map. Málokdy však odbočí z trasy do lákavého lesního zákoutí; pevný program a memento jízdních řádů je nutí dodržovat časový rozvrh, často nezbude čas ani na lákavé vykoupání. Pěší turistika se někdy zvrhne i v počítání nachozených kilometrů a shánění razítek z dosažených lokalit, což je povinný doklad pro získání výkonnostních odznaků. O nějaké Lesní Moudrosti nemůže zde být samozřejmě ani řeči; jsou však i zde nepočetné výjimky, které spojují turistický výkon s vidoucím zrakem adepta Lesní Moudrosti. To závisí od intelektuální, mravní i citové úrovně jednotlivců.

Skautské hnutí se v tomto ohledu dostalo mnohem dál; ve značné části svého výchovného programu počítá s přírodou nejen jako s kulisou a dějištěm svého táborového života, ale i jako s mocným výchovným faktorem a takto se správnému pochopení lesní moudrosti skauting už značně přibližuje – zvláště v novější době. Skauti organizují své vycházky do přírody, své letní tábory pokud možno v odlehlejší přírodě (bohužel, vhodných tábořišť neustále ubývá, nejčastějším nedostatkem je nevhodnost vodních zdrojů na místě apod.). Náročnější skupiny skautů zkoušejí, podobně jako woodcrafteři, i táboření zimní.

Světové hnutí woodcrafterů, které v našich podmínkách přijalo krásný a Setonův program i rozšiřující název Liga Lesní Moudrosti (název zvolil Miloš Seifert), snaží se nejvíce ze všech hnutí a přímo programově čerpat ze zkušeností Severních Indiánů. To je jistě dobré a správné tam, kde nezůstane při pouhém povrchním imitování indiánského folkloru a při omezeném pohybu v nevelkém okruhu týpí. Naštěstí stále více vyznavačů Lesní Moudrosti si uvědomuje, že omezit celý program kmenů jen na indiánské praktiky a uzavírat se veškerým jiným zkušenostem by znamenalo zříkat se opravdového bohatství, která může modernímu člověku dát správně a široce pochopená Lesní Moudrost.

O toto pochopení se vedly teoretické a někdy dosti nevybíravé boje uvnitř naší Ligy Lesní Moudrosti už v období mezi oběma10)válkami. Profesor Miloš Seifert, kterého na fotografii z táboření při slovenském Waldenu r. 1929 vidíme s “indiánskou” čelenkou z velikých “orlích” per na hlavě, hlásal už tehdy ve svých knihách potřebu čerpání zkušeností i z odkazu našich vlastních slovanských předků. Zdá se, že tento jeho zrající názor, toto jeho moudré, prohlubující se poznání narazilo na odpor některých členů tehdejší Ligy LM. Hledání pravdy nejlépe dokumentuje dochovaný záznam otázky, položené samotnému E. T. Setonovi při jeho významné – a jediné – návštěvě v Praze na konci r. 1936. Časopis Hlasatel z ledna 1937 (vydaný tedy bezprostředně po návštěvě ETS u nás) o tom říká na str.68-71:

“Čemu dát přednost – indiánským nebo slovanským prvkům? – U mladších chlapců je větší zájem o indiánské prvky, ale starším je pak vhodnější pozdější studium folkloru vlastního národa. Váš program musí být pružný – kde je víc smyslu pro slovanské prvky, nedělejte jim potíže, ale naopak.”

Je zvláštní, že mnozí ortodoxní vyznavači a vykladači Setona toto jeho jasné prohlášení přeskakují a ve své praxi suverénně potírají. V časopisech najdeme povětšinou jen návody a popisy indiánských zvyklostí, folkloru a výrobků – o cenných přírodních zkušenostech a znalostech našich vlastních předků víme toho daleko méně. I naši předkové byli znamenitými lovci, stopaři, i oni vyráběli dokonalé a krásné předměty, která jim usnadňovaly a zkrášlovaly život – proč se neučit i od nich? Je smutné, když mladý český “woodcrafter” odmítá naše národní písně – protože jsou “jen” naše; je jeho věcí, chce-li zpívat při dunivém zvuku bubnu jen a jen písně Indiánů – tak málo nám srozumitelné řečí i melodií; je to nejen smutné, ale i pobloudilé. Ale horší je, jestliže toto programově prosazuje jako jedině správné pochopení Setonova woodcraftu. Nemá pravdu a zavádí tím mládež do slepé uličky pseudowoodcraftu, s čímž by Seton nemohl souhlasit!

Nechť je mi správně rozuměno: naprosto nevolám po vyškrtnutí vhodných, inspirativních a cenných prvků indiánské Lesní Moudrosti z výchovných programů mládeže! Sám od dětství Indiány obdivuji a jejich vzor považuji za dobrý. Ale je třeba čelit zřetelně programovému odmítání našich vlastních tradic! Sám Indián by se pohrdavě podíval na člověka, který by odmítal tradice vlastního rodu a písně vlastních předků… Jde o to, nalézt správnou proporci různých zdrojů poučení a nebát se rozšířit inspiraci Lesní moudrosti i o vzory nejbližší, o hlasy vlastní krve.11)

LESNÍ MOUDROST NAŠICH PŘEDKŮ

Naši pradávní předkové doputovali do naší nevelké, dnes již těsné vlasti asi před šestnácti sty léty hnáni nutností. Složité důvody je donutily, aby vzali nejnutnější přenosný majetek – především lovecké zbraně a nejnutnější, důmyslně zhotovené nářadí a potřeby – a s celými rodinami a s nevelkými stády dobytka, po menších i větších skupinách, rodech či chcete-li kmenech podnikli tu strastiplnou cestu. Hledali bezpečnější domov, ohrožováni a decimováni neustálými nájezdy asijských kočovníků.

Družiny mýtického praotce Čecha se cestou živily lovem a příležitostným sběrem lesních plodů. Tito lidé pravděpodobně na naše území nedoputovali všichni naráz, v jediné generaci; spíše lze předpokládat, že v několika vlnách. Dlouhá pouť přes pralesy, hory, přes bezpočet řek i bažin trvala jistě dlouho a možná že ti, co šťastně doputovali a usadili se v území, z něhož museli postupně vytlačit původní usedlíky (ne všechny – ze zajatců se jim hodili znamenití otroci-řemeslníci a také dcery těchto starších obyvatel našeho území byly povětšinou ušetřeny – ano, v našich žilách je dodnes i stopa keltské a germánské krve…), ti, kteří se usadili kolem Řípu, byli už potomky těch, kteří někdy před pátým stoletím po Kristu vyrazili na cestu.

Jestliže přežili tu strastiplnou pouť, pak museli být dobrými lovci, zvědy, stopaři. Byli lidmi, kteří uměli žít a přežít v drsné přírodě (vnitrozemské zimy na planinách kolem Dněpru, Visly a Odry, odkud k nám slovanské kmeny přišly, byly kruté) za každých podmínek. Jejich znalosti, jejich moudrost a dovednost byla Lesní moudrostí. A tato moudrost našich vlastních předků by nás měla zajímat přinejmenším tolik, jako Lesní Moudrost jiných národů.

Naši předkové tedy žili, rozvíjeli své znalosti a dovednosti a rostla i jejich kultura. Věděli vše potřebné o lese i o poli; znali zvyky zvěře, ptáků i lesních včel, Chápali přírodní procesy v jejich nejpůvodnější podobě, měli dokonalou znalost proměn roku a počasí, žili ročními dobami a na každou situaci si vytvořili přísloví, moudrost, radu. A vytvořili i písně – z původních barbarských zpěvů se postupně vytratila drsnost, ve styku s ostatní evropskou kulturou, zvláště pak s křesťanstvím, které přijali tak záhy, kultivovaly se jejich písně do nádherné lyrické podoby vícehlasých zpěvů. Není rozumné vzdávat se12)tohoto pokladu a nahrazovat ho cizím projevem. Indiánské písně lze studovat, občas – jako zajímavost – i zpívat; nejsou však v našem mateřském jazyku, v naší melodice a rytmu, což obojí je odvozeno z vlastní řeči, jíž mluvíme a v níž i sníme. K srdci lze proniknout jen hlasem rodné řeči! Vše ostatní je jen hra, plynoucí ze zvědavosti, z neurčité touhy po něčem zvláštním, neznámém. Cizí písně se můžeš naučit, můžeš je i obdivovat; rodné písně však mohou být řečí tvého srdce. Je mi líto těch mladých lidí, kteří toto nepoznali, kteří to necítí. Jsou chudší o celou jednu dimenzi své identity!

KDE VŠUDE HLEDAT VZORY

Náš život v přírodě a náš poměr k ní musí vyrůstat z rámce té krajiny, té země, ve které žili naši předkové a ve které jsme se narodili my. Obcházet či znevažovat zde tradice našich předků, kteří vyšlapali tyto stezky a vyhloubili svými povozy tyto úvozové cesty, neznat se vůbec k nim a nahrazovat je zdánlivě lepším importovaným životním stylem velmi odlišných národů, životními zvyky nebo dokonce náboženskými rituály lidí, kteří po tisíciletí žili jinde a jinak – to je pochybené!

Indiánů, zvláště těch ze severoamerických plání a lesů, si vážíme. Zdá se, že některé skupiny těchto přírodních lidí dosáhly pozoruhodně vysoké míry sžití s přírodou, což je jeden z ideálů Lesní Moudrosti, kterou dnes znovu hledá bílý člověk. Je však nesprávné úzce se omezit jen na tento jediný vzor. Je třeba se ptát, jak žili naši vlastní předkové, oni dávní lovci, pastevci a rolníci – neboť dodnes chodíme po jejich stezkách, pokud už nejsou zahlazeny inženýrskými stavbami cest a silnic, narýsovanými nejdřív – bez vztahu k logice a kráse krajiny – u zeleného stolu. (Všimněte si v nových sídlištích, kolikrát vyšlapou lidé zcela jiné pěšiny přes různá prostranství, než vystavěli stavbaři podle plánů z rýsovacích prken!) Naši předkové žili s přírodou v souladu a míru a neškodili jí. To až poslední generace, zvláště pak ta naše, přivedla celé životní prostředí na pokraj záhuby.

Pochopit hodnotu vlastních tradic a vzoru znamená postavit se na stranu Miloše Seiferta v hledání pravé – naší – Lesní Moudrosti. Těch, kdož toto pochopili, bude přibývat!13)

ŘEČ PŘÍRODY

Příroda má svou řeč – a tu se nenaučíme slyšet a číst za jediný týden či občasný weekend v přírodě! Musíme co nejčastěji podstoupit cestu za přírodou, do přírody, k přírodě. Musíme se podrobit jejím zákonům, poslouchat její moudrý hlas. A ona radí, ona i přikazuje. Poslechneš-li, budeš žít a dobře žít; porušíš-li její věčné zákony, dříve či později zaplatíš.

Každý strom, každá křivolaká větev je zprávou o silách země, povětří, slunečního kouzla, přítomnosti vod, Takto se na žádný strom nedívá suchý vědátor ani sebelepší přírodovědec. Jdi do lesů, jdi ke stromům a dívej se na ně dlouho z dáli i zblízka. Obejdi jejich kmen. Pohlaď kůru, zkus pružnost tenkých větví. Vyšplhej do jejich koruny a seď dlouho a tiše v zeleném šeru větví, poslouchej šumění listoví i hlasy ptáků, jimž jsou stromy domovem. Posed ve stínu stromů, rozemni zelený list a vdechuj jeho vůni. Přelom suchou větev, přilož ji na oheň, pozoruj, jak hoří kůra břízy, buková haluz, smrkové chrastí, dubové poleno. A přemýšlej, proč tvoji předkové některé háje považovali za posvátné, vzpomeň na prastaré pohádky o zakletých stromech, zamysli se nad mythem Stromu Života.

Svou řeč mají všechny rostliny, skály, kameny. Zvedneš zaoblený kámen ze dna řeky Moravy a čteš jeho historii. Před tisíci léty ho vylomil klín ledu z boku prastaré hory Praděd, po čase sjel spolu se sněhovou lavinou do údolí dravé říčky Divoké Děsné. Po dalších stoletích při prudkých jarních vodách byl hrnut se spoustou dalších úlomků stále níž řečištěm. Někdy ležel celá desetiletí na místě, pevně vklíněn do dna a pak se zase kutálel, hnán proudem a otloukán nesčetnými nárazy níž po proudu… Jeho dnešní tvar je dán silami soudržnosti uvnitř jeho tvrdé hmoty i působením milionů nárazů zvenčí; je kompromisem vnitřních a vnějších sil. Podepsalo se na něm horko i mráz, voda i ostrý písek řečiště. Je starý miliony let – a časem se promění v zrnka písku, ta pak působením rostlin v půdu, jejíž hmota proputuje jednou i těly živočichů, než se vrátí do rodné Země…

A řeč mraků? Naučíš se chápat, proč je jeden oblak tak načechraně zaoblený, jiný zas protáhle rozestřený. Zjistíš, že jejich tvary nejsou jen výslednicí teploty vzduchu, vlhkosti atmosféry a síly větru – že jsou i jistým odrazem krajiny, nad níž táhnou; jedno zrcadlí druhé. Miloš Seifert zařadil do své knihy “Přírodou14)a životem k čistému lidství“ i malou esej “Mluva oblaků” od Johna Ruskina, svého oblíbeného filosofa; čti a uvažuj. A do téže knihy píše Miloš Seifert sám zajímavou úvahu “Jak čísti krajinu”.

Toto vše ti jen naznačuje, jak je třeba vidět, chápat a prožívat přírodu. Za čas, za delší čas budeš blíž jejímu srdci. Ovšem, už nikdy tak blízko, jak byl blízko divoch, zvíře, pták, motýl, rostlina – každý z nich na svém úseku, ve svém hájemství. Člověk, homo sapiens, může však dosáhnout širšího pohledu, když už nemůže být příliš blízko; nebude spát jako srna v zimě v létě venku, jeho smysly jsou už hodně otupeny nebo i zcela ztraceny. Co my, dnešní lidé, vůbec víme o někdejších smyslech, jimiž byli vybaveni naši prapředkové? Bylo těch smyslů jen pět či šest?

Dnešní velkoměstský člověk se již nemůže, bohužel, státi znovu “dítětem přírody”. A být znovu divochem, to je bláhové. Můžeme se však vrátit aspoň kus cesty zpět, nazpět k přírodě! Každý návrat je tak trochu cestou proti proudu – ale je to cesta k pramenům, ke zdrojům. Blíž k prameni je voda čistější; vzpomeň i na příklad s říčním kamenem: nahoře na Pradědu je pevná skála, dole v řečišti Moravy je štěrk a písek, hodně dole bahnité dno.

Lesní Moudrost je – mimo jiné – i takovým vědomým návratem k ryzím, čistým zdrojům života.

Soudím, že člověk musí nabýt určité úrovně své intelektuální a hlavně etické, to jest mravní zralosti, než je schopen přijmout a hlavně realizovat tuto vyšší úroveň Lesní Moudrosti. Pak se už nemůže spokojit vnějšími povrchními znaky – rituály a dekorativními hříčkami v okruhu svého týpí, byť sebekrásněji pomalovaného. Chce víc, chce skutečný, opravdový život. Prochází s otevřeným srdcem lesy, prožívá plněji svou chůzi lesem, jako kdysi Henry David Thoreau. Nespokojí se plněním formálních zkoušek, kde někomu postačí vyjmenovat pár desítek rostlin, ptáků či zvířat, aby si už za to pyšně připínal nějaké odznaky. On z těchto rostlin, stromů či ptáků učiní své přátele, on s nimi žije, i když třeba ani vždy nezná jejich jména… Stromům, které miluje, dává třeba pojmenování své: “Ten dub, co drží břeh Zeleného rybníka”, “Ten javor, co jsem pod ním přečkal déšť”, “Ta bříza, co má vlasy až po zem”…

Zkoušky různých hnutí jsou jistě dobré, aby upozornily mládež na to, co vše je dobré znát, ale vůbec nezaručují skutečné15)poznání! A v tom je i jejich nebezpečí: mohou vést i k posílení ješitnosti. Při troše snahy lze dosáhnout desítek odznaků, per i jiných druhů poct – a přitom člověk může zůstat prázdný, jako ten dunící prázdný sud. Skutečné poznání, pochopení, zmocnění se jakékoliv pravdy (a o to přece jde!) je něco jiného. K srdci Přírody (všimni si, že teď to píši s velkým písmenem!) se lze sice přiblížit “naučením se spousty jednotlivin, neboť to může být začátek skutečného poznání – ale dostat se opravdu blízko, k tomu je třeba vzdělávat vlastní srdce… Jen vlastním srdcem nalezneš srdce Přírody – a to je nejhlubší zákon Lesní Moudrosti. Ostatně… muže, opravdového muže šlechtí skromnost – a mně už odedávna cosi bránilo, abych se ověšoval různými získanými odznaky. Své hodnoty, kvality, své poznání a hlavně svou pravdu musí muž dokazovat jinak a nemusí ji okázale vystavovat! Vždy je cosi podezřelého v neskromnosti vítězů, těch, co rádi ukazují své vavříny… U Indiánů, kteří mají, podle mnoha svědectví, opravdu mnoho obdivuhodných vlastností, jsem nejméně cenil to, jak rádi připomínali svá hrdinství vystavováním množství skutečně získaných orlích per – na čelenkách, které někdy sahaly až po zem, na tyčích před stanem a podobně. Přiznám se, že vždy mi více imponoval obraz polonahého, přírodou zoceleného prostovlasého Indiána, který mlčky a bez holedbání přímo vyzařoval svou opravdovou mužnost každým pohybem, každým skutkem… Je dost smutné, když vidíme dnes ve filmech potomky těchto přírodních lidí, žijící pohodlně v dotovaných rezervacích, často i ztloustlé, v brýlích, ozdobené mnoha cetkami, s vázankou a na hlavě s péřovou čelenkou se stovkou orlích per… Jak to, že přesvědčení o správnosti svého přírodního života, k němuž se ještě hlásili jejich dědové, nevydrželo této generaci Indiánů? Nebo už primitivní život v týpí budou obnovovat jenom evropští romantičtí obdivovatelé…?16)

TERAPIE NÁVRATEM

Dlužím trpělivému čtenáři jedno vysvětlení, aby při nesnadném čtení mých řádků nenabyl dojem, že ztrácí čas nepodloženými úvahami.

Jsem původním povoláním pedagog, celých 40 let jsem vyučoval, nejdříve na základních školách, potom nepřetržitě 30 let na vysoké škole. Poznal jsem bezpočet mladých lidí. Snad je i důležité, že filosofii, psychologii a pedagogiku jsem “stihl” vystudovat dříve, než tyto obory nehorázně zdeformoval totalitní režim komunismu po r. 1948 — je smutné, že v zemi Komenského se v pedagogice prosazovalo jediné božstvo – Makarenko! Značnou část své universitní publikační činností jsem zaměřil na výchovné cíle, výchovné a etické cíle jsem preferoval i ve své výuce před cíli úzce odbornými.

Snad tedy mám jisté oprávnění vyslovovat některé své názory na výchovu člověka od mládí do pozdního věku. Existují dnes u nás “Univerzity třetího věku”, kam chodí poslouchat přednášky nemladí lidé, většinou po šedesátce, ale i osmdesátiletí a starší, kteří chtějí zůstat aktivní a duševně činní co nejdéle. Heslo “woodcraft je výchova člověka od 4 do 94 let” nemusí tedy být jen pěkným sloganem! Jde jen o to, jak ho co nejlépe, nejúčinněji a nejrozumněji naplňovat. Jak co dělat.

Jsou zkušenosti, které člověk získá jedině celým životem. Ještě před deseti, dvaceti lety bych snad nebyl napsal to, co napíši teď; nyní to napíši z hlubokého, upřímného přesvědčení.

Nikdo nepochybuje o tom, že lidstvo churaví, především psychicky. Mladý, energický, sebevědomý člověk si to většinou ještě neuvědomuje, ale už i v jeho generaci se objevuje hledání všeplatných léků, hledání terapie. Lidé se pudově chytají kdečeho: všimněte si “stádního” pudu různých skupin a kolektivů. Člověk se cítí bezpečnější – a je-li morálně labilní, nachází svůj pocit jistoty třeba v bandě. Hledání osobního štěstí se snadno mění v sobecké prosazování zájmů na úkor druhých. Tam, kde není a neplatí žádný ušlechtilý mravní kodex, tam bývají i úchylky přijímány jako norma. Jsme dnes smutnými svědky např. v oblasti sexuologie, jak pochybeně interpretované “právo na vyžití člověka” a snaha moderního člověka najít jakousi terapii stůj co stůj v “uvolnění všech zábran a bariér” vede i k respektování17)různých výstředností, ba deviací – deviantní sexuální chování je některými pochybnými sexuology povyšováno na normu, dokonce doporučováno; vše je správné a dovolené. Svůj neblahý vliv vykonává na mládež (ale nejen na ni) i vlna pornografie, která hrozí vytlačit ušlechtilejší zájmy… Co dělat? Čím tomu čelit? Může nějak pomoci dosud tak málo rozšířená Lesní Moudrost, která u nás stále ještě hledá svou pravou podobu a výraz?

Stará zkušenost cestovatelů i zálesáků učí: kdykoliv ztratíš směr, kdykoliv hledáš pravou cestu, pak jediná rada je – vrátit se. Vrátit se až tam, kde cítíš jistotu.

Platí to i v případě hledání nejlepšího výchovného systému, který by nejen uspokojoval, ale i skutečně pomáhal modernímu, frustrovanému, odcizením trpícímu člověku najít sám sebe, svou “identitu”, což je snad i podmínkou každé psychoterapie.

Vrátit se! Návrat k jistotám, k ověřeným hodnotám, k autoritám, do bezpečí dlouholetých tradic. Neboť tradice a prastaré zvyky jsou pamětí rodu.

Jak člověk “jde do let”, zajímá se stále více o vlastní kořeny, o historii rodu, národa, o vlastní tradice. Hledá jistoty v “návratech k otcům”. Všimněme si: mladý člověk chce explosivně “pryč”. Je zvědavý i zvídavý, má potřebu extensivních zážitků, hledá novost, jinakost, cizokrajnost, hlučnost, zvláštnost, rozptýlení, únik. Starší člověk naopak hledá spíš jistoty, soustředění, zklidnění, ztišení, návrat.

Ideálním stavem je vědomé vyrovnávání extrémů – mladšímu člověku doporučujeme více soustředění, staršímu je často třeba radit, aby nezmrtvěl, aby si udržoval co nejvíc zájmů – jako to dělají zmínění posluchači univerzit “třetího věku”.

Samozřejmě, člověk nemůže být a není 100 let stejný – snad právě na to myslel i E. T. Seton, když v “pražské diskusi” roku 1936 odlišil zájmy mladších a starších woodcrafterů. Těm mladším doporučil více romantismu (např. aplikováním indiánských vzorů), těm dospělejším radil více domácích, vlastních tradic. Což se navzájem ani nepopírá, ani nevylučuje.

Rozdílné trendy mládí a stáří lze dobře znázornit graficky:

18)

A tak tedy dnes bezpečně cítím, že měl pravdu profesor Miloš Seifert i další členové předválečné Ligy lesní Moudrosti, když vedle indiánských prvků, jichž si vážili, radili využívat i vhodných prvků a vzorů vlastních slovanských tradic. I proto se snažili zavést do hnutí slovanský název “Junáci”, který snad dnes už zní trošku archaicky, ale který rádi přijali a udržují čeští skauti.

A pokud se etických zásad týče, najdeme v knize “Přírodou a životem k čistému lidství” (všimněme si už toho titulu!) bezpočet potvrzení, že mravní výchovu kladl Seifert jednoznačně na první místo – a že vedle jedinečného “Čtyřnásobného Ohně”, který v interpretaci Setonově (nemáme dokladu, že takto podrobně vykládali onen obrazec z písku už sami Indiáni!) dává 12 pravidel správného života, hledal Seifert vyšší mravní ideály a moudrost i jinde – včetně východoasijských filosofií a posvátných knih.

Uzavřu tuto nesnadnou kapitolu svým názorem, svou jistotou: ANO, Lesní Moudrost, tato česká modifikace Setonova Woodcraftu, má co dát dnešnímu člověku! Mladého člověka zaměstná ušlechtilými zájmy a činností a dá mu bohatství rad i myšlenek, které ho odvedou od nezdravých a nedobrých sugescí dnešní vskutku úpadkové civilizace a projevů pakultury. Ale i pro dospělého a staršího člověka je nevyčerpatelným programem a zdrojem poznávání, a co víc, zdrojem posílení a radosti, neboť je návratem k pramenům živé vody. Nemusí mu být jen pozdní “Univerzitou třetího věku” – Lesní Moudrost je zelenou univerzitou celoživotní.

Moje snaha, rehabilitovat co nejlépe nedoceněné učení Miloše Seiferta je motivováno přesvědčením, že v krátkém lidském životě není dost času, aby bylo možno řadu let ztrácet pochybenou ideou, neužitečnými praktikami nebo bezduchými rituály. Seifert zavčas rozeznal hodnotu vlastních tradic i jejich potřebnost – je nesmírná škoda, že nežil déle, by tyto pravdy ve své Lize Lesní Moudrosti i probojoval.19)

“EUROINDIÁNI”

V některých zemích Evropy se ustavují jakési kluby či sdružení, mající v programu rekonstrukci indiánského života se vším všudy. Také uvnitř naší Ligy LM existuje ortodoxní křídlo, které staví svůj program především na nápodobě indiánských krojů, předmětů, zvyků i rituálů – pokud navíc plní i něco ze Setonova systém zkoušek Orlích per atd., je to u nich spíš jen doplněk.

Mladý člověk se pokusí žít několik týdnů pod plátěnou střechou týpí a každodenní táborový život podřídí romantickým pravidlům hry na Indiány. Není pochyb, že získá zajímavé zkušenosti, že to obohatí jeho pohled na možnosti i problémy primitivního života, že to může znamenat i způsob otužování a fyzického zocelování. Daly by se jistě vypočítat i další hodnoty takového experimentu. Indiánem se však nestane – a dokonce i americký potomek původních domorodých Indiánů, pokud by se pokusil rekonstruovat původní život svých vlastních předků, už by se sotva stal tím někdejším Indiánem. “Nevstoupíš dvakrát do téže řeky”…

Po dobu tří týdnů bude tedy mladý člověk chodit jen v bederní zástěrce, v chladnějších dnech si navlékne těžko prodyšnou jelenicovou košili, přes noc bude v týpí sušit vlastnoručně vyrobené a stovkami korálků pošité mokasíny, které tak snadno natáhnou vlhkost rosy nebo deště. Bude ve všem uplatňovat to, co se o indiánském životě dověděl, bude se dokonce s druhými zdravit v indiánském nářečí, s vážnou tváří bude provádět obřad dýmky míru, na své plavé vlasy – které možná si změní přelivem – si nasadí čelenku z imitace orlích per. Obrázkovým písmem bude psát jednoduchá sdělení, vzdá se jakékoliv složitější myšlenky, kterou nepřesně vyložitelné piktogramy tohoto zárodečného “písma” nemohou tlumočit. Večer bude zpívat jen a jen indiánské písně podle bělošských záznamů, jak je – s vědomím nemožnosti zachytit je přesně – zaznamenali v minulém století bílí badatelé…

A pak se tento mladý člověk vrátí domů, do svého města, kde nic z toho nebude platit, kde je zcela jiný, složitější svět, jiná řeč i myšlení, jiné mravy… Vzniká v něm rozpor, jehož nutným výsledkem je, že v “normálním” životě nebude spokojen.[1] Vzdálenost mezi “indiánštinou” a běžným životem civilizovaného člověka je příliš veliká… Vzdálenost, kterou nedokážeme překonat, i kdybychom se vzdali úplně všech hodnot civilizace: jsme jiní!

Jde-li nám skutečně o to, aby Lesní Moudrost prolnula celým20)naším životem, každodenním konáním a bytím, musíme tuto vzdálenost a tím i téměř neřešitelný rozpor zmenšit. Vstřícné kroky z obou stran jsou nutné, jinak vždy ztroskotáme ve svém hledání a velké evangelium Lesní Moudrosti zůstane jen polovičatým experimentem nebo bláhovou hrou.

Vstřícný krok ze strany civilizace, tj. moderního “městského” života: ubrat z luxusu, umět se vzdát mnohé zbytečné vyumělkovanosti a nadměrného pohodlí, které vede jen ke změkčilosti a ochablosti. Hledět se zbavit “konzumentských” závislostí všude tam, kde vystačíme se skromnějšími potřebami, s jednodušším vybavením, oblékáním, stravou atd. Dbát na správné zdravotní návyky a zcela vyloučit vše škodlivé, včetně dlouhého ponocování u televize a následného vyspávání dlouho do bílého božího dne. Udržování co nejlepší tělesné i psychické kondice, otužování, starost o životní prostředí. A mnoho dalších bodů!

Vstřícný krok ze strany projektu moderní Lesní Moudrosti, woodcraftu Bílého Muže: Omezit falešný a teatrální romantismus, nezavádět a nepřijímat nic falešného, předstíraného, zavádějícího. Nechceme napodobovat, chceme skutečně žít, plně a opravdově a každodenně žít svou Lesní Moudrost; hledáme – a to měl Seton na mysli, když psal své podobenství o Stoupání na Horu[2], opravdové lidství, ne občasnou a stejně nikdy ne úplnou imitaci cizího vzoru!

Vím, že to, co zde říkám, se mnoha lidem nebude hodit ani líbit, ale je to prostě pravda:

Na Indiána si mohu pouze hrát, mohu ho s velkým zdarem do značné míry i napodobovat, ale nemohu se jím stát. Nestanu se nikdy “Rudochem“, i kdybych vykouřil tisíckrát dokonale napodobenou dýmku míru a svou kůži učinil tmavě bronzovou výtažkem z ořechového listí. A jsem-li doopravdy muž a ne jen hrající si velké dítě, pak hledám ve svém životě opravdovost. A mohu ji nalézt v Lesní Moudrosti: mohu být moudrým bílým zálesákem, mohu doopravdy a každodenně žít opravdový, ušlechtilý, moudrý život. Nemohu se spokojit s žádnou napodobeninou. Napodobování jakéhokoliv jediného, omezeného, na idol povyšovaného vzoru, ať již by šlo o nadměrnou glorifikaci “indiánštiny” nebo čehokoliv jiného, zvláště tam, kde by takovýto “ideál” byl chápán jako závazný, nám cizí folklor – to nemohu akceptovat!

Ano, od Indiánů se mohu mnohému dobrému naučit – ale nejen od21)nich. Učit se ode všech. Ponechat si a přijmout vše dobré, cenné, užitečné. Vybírat a přijímat vše střízlivě. Ctít moudrost všech a neodmítat předpojatě moudrost vlastních předků!

Základní devizou moderní Lesní Moudrosti, která by nebyla jen hrou, ale opravdovým, každodenním životem, je opravdovost.

V mých očích není žákem či dokonce učitelem Lesní Moudrosti ten, kdo si na woodcraft (v jakékoli podobě!) hraje pár týdnů v roce, ale pouze ten, kdo ji učinil krédem celého života. Amen.

O INDIÁNSKÉ ROMANTICE U NÁS A V NÁS

Indiáni – to je přitažlivé a vzrušující téma. Dlouhá řada knih v mé vlastní knihovně dokládá, že už od mládí znělo slovo “Indián” kouzelně mému sluchu. Dodnes rád čtu ty knihy o severoamerických Indiánech, z nichž je možno – často, žel, velice nepřesně nebo jen okrajově – se něco dovědět o způsobu jejich života, myšlení, koexistence s přírodou.

Zdá se, že právě v naší zemi má ideál indiánského hrdiny mimořádnou životnost a vliv. Už v minulém století čítali rádi naši pradědové kalendářové povídky o bojích bílých průkopníků s rudokožci. Josef Václav Sládek i Mikoláš Aleš oslavili jejich marný boj ve svých dílech. Mnoho našich předků – vystěhovalců přišlo s Indiány do přímého styku – žel, nejčastěji bojem nebo přímo i “honem” na Indiány… Objektivnější poznání a hlavně pochopení jejich hrdinného odporu proti “bílé” převaze přišlo až později, ale zato přerostlo do romantického obdivu až zbožňování. Kolik trampských písní z dvacátých a třicátých let zpívá o Indiánech! A kolik románů – “indiánek” – bylo přeloženo nebo i u nás sepsáno na toto vděčné téma!

Pravdou však je, že teprve Seifertem přeložené knihy Setonovy, jakož i autentické vylíčení indiánského života autorem nejpovolanějším, skutečným Indiánem Dr.Eastmanem - Ohyiesou, přineslo nám objektivnější pohled. Ano, život i vzor severoamerického Indiána stojí za pozornost, za obdiv i poučení.

Jak člověku přibývají léta, začíná hledat pod romantickou slupkou hutné jádro. V případě indiánské romantiky je ho opravdu dost, potvrzuji, že se lze od nich mnohému naučit, co se týče způsobu života v drsné přírodě, i co se týče mnoha praktických dovedností, které tento život umožňují nebo usnadňují. Také některé mravní kvality, doložené u nejlepších představitelů této22)rasy mohou nám být příkladem. Statečnost, vytrvalost, trpělivost a skromnost. Krutost a bezcitnost, o které mluví někteří autoři a svědkové, pravděpodobně souvisí s tvrdým způsobem života, kdy Indián dovede být tvrdý i vůči sobě. Nedostatek větší pracovitosti nelze vyčítat národů lovců a válečníků, těchto dětí volnosti.

Postupně jsem však dospěl i k doplňujícímu poznání, že Indián – v celé své romantické velikosti i přitažlivosti – nemůže být jediným a konečným ideálem a vzorem… Mnoho jiných národů dosáhlo obdobných nebo zase jiných cenných kvalit. Mongolští kočovníci, pastevci i lovci na nízkých chundelatých konících překonávali rychle obrovské vzdáleností. Zhotovovali snad nejdokonalejší luky na světě – prý jejich šípy dolétaly i na 600 metrů! Nebo tibetští horalé, kteří se naučili, jak přežít v krutých velehorských podmínkách kamenitých plání. Eskymáci, kteří bez jakékoliv zeleně, uprostřed ledu a sněhu přežijí půl roku polární tmy. Arabští kočovníci v pouštích, orientující se bezpečně podle nám nepochopitelných známek a schopní žít v zemi bez stínu a vody. Australští křováci zase dovedou roznítit oheň jen vrtěním kolíku mezi ztvrdlými dlaněmi… Každý umí něco, co neumí ten druhý. Někteří vyvinuli až zázračné schopnosti, někde vznikly pozoruhodné mravní zákony nebo i náboženské soustavy, stojící za pozornost, za studium nebo i akceptování. A nám nejblíž by mohli být lidé naší vlastní krve, naši vlastní předkové, o nichž někdy víme méně, než o těch cizích…

Ale k věci: indiánská romantika existuje a bude jistě ještě dlouho existovat, ale její ortodoxní přeceňování a pokusy o napodobování v našich podmínkách může vést k bezúčelným, byť malebným projevům. A také k paradoxním situacím: už zubní pasta a mýdlo může na našem “ryze” indiánském táboře působit prapodivně, stejně jako baterka při noční cestě za potřebou. A jak se vzdát knihy, zápisníku, plnicího pera – to si budeme psát poznatky na vydělanou kůži nebo březovou kůru? Ano, můžeme to akceptovat jako hru – hrejme si občas na Indiány, ale nenuťme nikoho věřit, že je to jediný a pravý woodcraft, nemaťme pojmy. Skutečný woodcraft je životní styl; česká Lesní Moudrost je jedinečný, moudrý, život i přírodu chápající, celoživotní způsob života. Lesní Moudrost je Moudrost pravého, přirozeného života!23)

CO VŠECHNO MI ZNAMENÁ OPRAVDOVÁ LESNÍ MOUDROST

Lesní Moudrost, jak ji chápal a promýšlel Miloš Seifert, je vysoké učení, k jehož předchůdcům řadil – vedle E. T. Setona – i takové vychovatele a filosofy, jako byl J. A. Komenský, J. J. Rousseau, R. W. Emerson, H. D. Thoreau, John Ruskin a dokonce i Baden-Powell, kterého Miloš Seifert silně kritizoval – jak pro jeho vojácké zaměření (přírodní moudrost a různé praktiky stopařů, zvědů atd. v přírodě, využíval nejdříve pro válečné účely), tak i pro jeho “lordství” a tím snad i jistou míru anglického snobství (Sir Robert Baden-Powell dostal ovšem přídomek “of Gilwell” až za své zásluhy ve výchově mládeže!). Znalost všech těchto autorit, vlastní pedagogické zkušenosti jakož i hluboké studium nejrůznějších filosofických proudů vedly u Seiferta k syntéze, která – přes drobné omyly, které by byl určitě sám postupně korigoval – nabízí jedinečnou soustavu myšlenek i programů. Název jeho stěžejního díla to vystihuje ve zkratce: “Přírodou a životem k čistému lidství”.

Ideálem Lesní Moudrosti je mu člověk
mravně pevný
moudrý
statečný a duchovně silný
fyzicky silný, odolný a otužilý
znalý přírody, dovedný
žijící v míru se všemi

Lesní Moudrost je vysoké učení, kde předpokladem je znalost mnoha jazyků: řeči stromů, řeči ptáků a zvířat, řeči oblaků na nebi, vln a peřejí na řekách, užitečnosti rostlin i tajemství kamenů a skal.

Lesní Moudrost mi znamená – kromě mnoha jiného – i pokorné uznání, že příroda je Matkou a že já jsem jejím slabým, na ni závislým dítětem. A uznávaje to, necítím se nijak poškozen, naopak: být dítětem, být součástí mocné přírody může znamenat podílet se na její moci, na její životodárné síle.

Není to dnes již jednoduché, protože civilizace mnohé naše prapůvodní svazky s přírodou zpřetrhala, narušila, mnohou cestu zpět (zpět – to znamená ke zdrojům) i definitivně uzavřela. Zbývá24)nám nemnoho, ale stále ještě dost. Stojí za to, pokusit se dohledat a oživit ztracené hodnoty, najít poztrácené klíče k oné moudrosti, jejíž moderní formu nám naznačil E.T.Seton a kterou u nás a pro nás tak hluboce začal promýšlet M. Seifert.

Nesmíme a nemůžeme zůstat jen u jejich odkazu, musíme se také sami snažit dotvářet jejich učení pro dnešní tak změněné podmínky. Domnívat se, nebo hlásat, že cokoliv je definitivní, úplné a neměnné, to je dogmatismus, s nímž by naprosto nesouhlasil jak ETS, tak MS. Konstatujeme s uspokojením, jak se proměnil i zdokonalil skauting, když se vzdal přílišného vojenského utilitarismu i pouhého tábornického prakticismu. Přiblížil se o mnohý krůček ideálům Lesní Moudrosti. Stejně tak se proměňuje i modifikuje praxe vyvíjejícího se woodcraftu v různých woodcrafterských skupinách ve světě i u nás.

Kdož ví – možná, že právě u nás, v tolik postižené a stěsnané zemičce Střední Evropy – dojde jednou woodcraft své dokonalejší a skutečné, opravdové Lesní Moudrosti bližší podoby než v bohatých západních zemích, kde s danajským darem luxusu může zabloudit do bezduchého kempingu anebo jen rekreačního tábornictví v přírodě.

Za skutečného zasvěcence Lesní Moudrosti budu vždy považovat jen toho, kdo tuto moudrost povýší na svůj životní styl a kdo v jejím duchu bude žít každodenní život – nikoliv jen weekend nebo dovolenou!

VENKOVSKÝ ČLOVĚK BYL PŘÍRODĚ BLÍŽ

Mnohé naše lidové písně zachovávají nám ve svých slovech útržky přírodní lidové moudrosti našich předků, žijících v dokonalém souladu s přírodou. Stačí jen všimnout si úvodních vět mnoha těchto zpěvů: co říká moravská píseň “Dúbravěnka zelená” nebo česká “Zelení hájové”[3], o čem zpívají písně “Proč kalino v struze stojíš” nebo “Hory, hory, černý les” a stovky dalších. Všecky hovoří o neobyčejném sepětí těchto venkovských lidí s přírodou. Na každou lidskou situaci hledali příměr v přírodě, kterou důvěrně znali. Nemáme vlastně žádné válečnické, útočné písně – už i novější slovenská “Rež a růbaj do krve, nebude to poprve” našemu českému sluchu – a hlavně srdci – zní cize…[4]

Meditativnost, hloubavost, citovost, moudrý útěšný humor a všude důvěrný vztah k přírodě – to je odkaz písní našich předků.25)Proč by takové vlastní písně neměly zaznívat u našich táborových ohňů? Indián by se podivil, kdyby slyšel, že někdo se chce zříkat zpěvů svých otců a pradědů; ctít předky bylo i jemu zákonem a pohrdal by takovými lidmi, kteří neumí ctít hlas vlastního rodu, vlastní krve! Nemůže být Lesní Moudrost opravdovou moudrostí, jestliže ji budou proklamovat lidé, nevážící si vlastních tradic, navíc tradic nesmírně bohatých a krásných, obdivovaných i příslušníky jiných národů… Ano, poznejme, máme-li opravdu příležitost i čas – i cizokrajně znějící písně Indiánů, ale chceme-li nechat promluvit svá srdce, hledejme vyjádření v překrásných písních našich. Jejich slova, rytmus, melodie, jak se ustálila za staletí zpívání, tlumočí otevřenému sluchu a srdci i cosi z těch dávných postojů, jimiž byl definován život. Člověk a příroda nebyli v antagonismu, nebyli soupeři, doplňovali se, byli jedno. To až moderní člověk, zpupný a nemoudrý, začal “poroučet přírodě”, “bojovat s přírodou”, stal se (domněle) “pánem přírody”, mluví cynicky o “živočišné a rostlinné výrobě(!)“ atd. atd…

Naše české pojmenování měsíců je nádherné a výstižné, Nedivme se, že Seton nahrazoval nic neříkající, z latiny převzaté názvy měsíců (některé jsou dokonce oslavnými jmény císařů: Juliana, Augusta…) názvy indiánskými, které výstižně označují tu kterou dobu (měsíc sazenic, měsíc blesků, měsíc padajícího listí…) – a my to ve svých názvech také máme! Květen, srpen, září (měsíc zářivého, čistého slunce…), listopad, leden. Krátké, výstižné i krásné názvy naše můžeme porovnávat s těmi indiánskými, jsou víc než rovnocenné!

Patří-li do praktické části Lesní Moudrosti i zhotovování různých praktických věcí – luku, sněžnice, kožených předmětů – proč by stejným právem nemohly posloužit i vzory naše? Což naši předkové neuměli vydlabat člun nebo úl, do něhož obratně přenesli divoké včely, což neuměli vyrobit krpce, proutěné vrše pro lov ryb a tisíce dalších, důmyslných věcí? Naše muzea i skanzeny uchovávají zlomky těchto pokladů – bratr Karel Langer - Juraj zachytil v kreslené dokumentaci velké množství lidových výrobků z Moravy, především Valašska. Což toto nám nestojí za pozornost?

Profesor Miloš Seifert našel záhy správnou míru obdivu jak k indiánským, tak k našim slovanským vzorům. Přemýšlejme o tom a nezapomínejme, co nám poradil sám E. T. Seton, když byl u nás!26)

ZÁVĚREM

(Následující úvahu napsal po přečtení Ruskova Hlasu Lesní Moudrosti profesor Karel Langer - Juraj (nar. 1903), jeden z prvních spolupracovníků Miloše Seiferta - Woowotanny, s nímž se podílel na rané činnosti Ligy Lesní Moudrosti:)

Od nepaměti uvědomují si lidé, že vývoj člověka se nemůže opírat jen o vrozené pudy a instinkty. Má-li člověk, jediný z tvorů nadaný rozumem, citem a svědomím, využít těchto svých výjimečných vlastností k prospěchu svému i všelidskému, musí je systematicky rozvíjet a učit se užívat je morálně správným způsobem. To znamená i nutnost pudy ovládat a někdy i potlačovat, neboť pudová síla nekorigovaná vůlí morálních zásad se může zvrhnout v krutost z rozkoše, která sráží člověka pod úroveň zvířat.

I proto všichni, kdož vyznávají morální povinnost člověka, dávat se do služeb veškerého života na zemi, vytvářeli různé způsoby výchovy člověka k ryzí lidskosti.

Výchovu lze v zásadě provádět třemi způsoby:

1, Násilně – i s použitím tělesných trestů apod.
2, Humánně – příkladem, povzbuzováním, poučením, s vyloučením jakéhokoliv násilí a donucování
3, Nábožensky – na jedné straně se slibnou vidinou věčného blaha, na straně druhé s odstrašující vidinou věčného trápení v pekle. Náboženství uplatňuje jak formu humánní, tak onu, která uplatňuje tresty, byť jen formou povinné modlitby (za pokání) či tělesné askeze.

Nejdokonalejší humánní metodu vytvořil J. A. Komenský. Metodu tak dokonalou, že se doposud nikde nepodařilo plně ji uplatnit.

Počátkem 20. století obohatil humánní metody výchovy originálním způsobem Ernest T. Seton. Jeho systém směřuje k tomu, aby člověk dosáhl vnitřního, bytostného splynutí a přírodou. Činí tak snahou projít zkráceně všemi stupni vývoje člověka v přírodě, jež je jeho matkou, živitelkou i pěstounkou. Otužit se tělesně, osvojit si základní dovednosti, bystřit smyslové vnímání a usuzování, rozvíjet tvořivost, utužovat vzájemné vztahy, kultivovat citový život.

Zvlášť cenným přínosem Setonova systému zůstává objev, že mládež je schopna kolektivní sebevýchovy, může-li se opírat o taktní vedení dospělých.

Když Seton hledal ve své vlasti – severní Americe – vzor původního vztahu člověka k přírodě, našel ho jedině v lovcích – Indiánech. Od nich pak převzal stanování, táboření, společenskou organizaci, různé životní praktiky a morální zásady.

Vnější efektnost jím vybraných prostředků výchovy svádí, žel, mnohé stoupence woodcraftu (jak svůj výchovný systém pojmenoval sám E. T. Seton[5]) k pouhému hraní si na Indiány, přičemž se zapomíná, že toto vše je jen prostředek k cíli ryze duchovnímu – ke splynutí člověka s mysteriem života a vesmíru[6]. A to je cíl velmi náročný, jemuž se musíme celý život stále více přibližovat.

Má-li člověk zůstat a stávat se se lepším člověkem, musí se vzdát představy, že je pánem a vládcem přírody a uvědomit si, že dík výjimečnému nadání je mravně povinen životu v přírodě cele a oddaně sloužit.

Humánní cíle woodcraftu objevil pro náš národ prof. Miloš Seifert. Nepřeložitelný výraz woodcraft nahradil výrazem “lesní moudrost” a tak i pojmenoval organizaci, kterou u nás založil: Liga lesní moudrosti. Tato byla jak za okupace, tak za totalitního režimu zakázána.27) Jednostranné a nekritické uplatňování materialistického marxleninismu[7] přinutilo mnohé mladé lidi, toužící po duchovnějším pojetí života, hledat uspokojení v zakázané literatuře ze soukromých knihoven. Nezávisle na sobě nacházeli mladí lidé hledané poučení v překladech spisů E.T.Setona, v knize Miloše Seiferta “Přírodou a životem k čistému lidství”, v časopise “Vatra” ap.[8]

Jak už to bývá,někteří se více upnuli k výchovným prostředkům, jiní k výchovným cílům.

Jedním z mála, kdo se soustředili na studium výchovných cílů Setonova a Seifertova učení je Ladislav Rusek, grafik a básník, jehož přístup tvůrčího umělce mu umožnil proniknout do citové oblasti cílů Lesní moudrosti a nalézt v ní víru v duchovní podstatu vesmíru, víru, která otvírá cestu k prozření, jež Emerson nazývá splynutím s vesmírem – pochopení sebe sama jako díla a součásti vesmíru.

Uspět v životě může jen ten, kdo v něco věří. Jen silná víra zaručuje vytrvalost a usilovnost v hledání, nalézání a následném konání.

Prostředky, jimiž se člověk dobírá svého cíle, nemohou být stejné pro celý svět. Životní podmínky a tradice národů vytvořily rozmanité kultury, jež poskytují vhodný základ každému dalšímu rozvoji a proto je nelze nerespektovat. Na to ostatně upozorňoval i sám Seton. Těmto cílům jsou nejblíže a svou vyspělostí a rozmanitostí indiánskou kulturu mnohde i předčící jsou kultury pastýřů a tradičních zemědělců, kteří vnesli do života v přírodě nový prvek pěstění rostlin i živočichů – obohacování přírody šlechtěním a křížením, moudrým využíváním přírodních zákonitostí.

Ladislav Rusek prokázal již ve svých “Stezkách” a ve “Vigiliích a Woowotannou” výjimečně přesvědčivý návod k tomu, jak chápat a usilovat o dosažení výchovných cílů woodcraftu – lesní moudrosti. V tomto spisu svůj návod dovršuje. Nic nepředpisuje ani nepřikazuje, pouze nabízí cestu Stoupání na horu, cestu ne snadnou, zato však krásnou a vděčnou pro všechny, kdož z přízemnosti míří k vyššímu a čistému lidství.

V Olomouci 6.III.1992

28)

SLOVO BRATRA ATAHUALPY

V roce 1987 jsme v kruhu přátel oslavovali nedožité stoleté narozeniny prof. Miloše Seiferta. Jako “samizdat“ vydali jsme sborník “Hrstka vzpomínek na Miloše Seiferta 1887 – 1987”. Tento sborník se asi po roce dostal do rukou br. Ruska - Šamana. Netušili jsme, že na Moravě žije duchovně spřízněný bratr, který jako my pochopil význam zakladatele Lesní moudrosti v ČSR – Miloše Seiferta. Po navázaném styku vzniklo první číslo Šamanovy “Stezky pod modrou oblohou”. Na táboře na Kepelském potoce v létě r. 1987 bylo toto číslo čteno a tam také sněm odsouhlasil, aby br. Ruskovi za tento “velký čin” bylo uděleno ORLÍ PÉRO. Pak následovalo dalších 9 čísel “Stezky”. První čísla, vydávaná jen v několika strojopisných kopiích, byla rozmnožována a putovala po určených bratřích a sestrách. Všude nalézala vřelý ohlas a tak jsme s br. Šamanem plánovali vydávat samizdatový časopis “Hlas Lesní moudrosti”. První číslo už bylo připraveno, avšak nenalezli jsme tehdy pochopení pro riskantní vydávání časopisu. Trvala ještě doba totalitního dohledu. Místo zamýšleného společného časopisu vyšla ještě alespoň dvě čísla Ruskova menšího časopisu s názvem “Osamělá stráž”.

Na ustavujícím sněmu Ligy Lesní moudrosti začátkem r. 1990 přihlásili jsme se jednoznačně k tomu směru Lesní moudrosti E. T. Setona, jak nám ho tlumočil Miloš Seifert.

Ruskova práce “Vigilie s Woowotannou” už jen dotvrdila, že po Miloši Seifertovi jsme v br. Šamanovi nalezli spřízněného vyznavače naší Lesní moudrosti.

Není třeba dále doplňovat hodnocení této publikace, to už činí bratr Juraj – prof. Karel Langer. Jsme si vědomi, že dnešní vydání “Hlasu Lesní moudrosti” může vedle souhlasu vyvolat i kritiku ze strany některých vykladačů Lesní moudrosti mladého E. T. Setona. My, kteří jsme v bývalé Lize Lesní moudrosti pracovali desítky let, i za nacistů, i za totalitního komunistického režimu, nechceme stát stranou a pouze přihlížet, kdo a jak převzal pochodeň našeho hnutí. Není nám jedno, jakým směrem se ubírá náš celoživotní ideál – Lesní moudrost.

Plně souhlasíme s myšlenkami, které nám krásnou formou perem i svým výtvarným uměním předává bratr Šaman – Rusek. Od smrti Miloše Seiferta v roce 1941 nebyl snad mezi námi nikdo, kdo se tak jednoznačně hlásí k jeho myšlenkám, jako bratr Šaman. Za to, co v této souvislosti pro nás vytvořil, patří mu náš vřelý dík.

29)

PROBLÉMY LESNÍ MOUDROSTI U NÁS

Po listopadových událostech roku 1989 hledá náš národ svou cestu do budoucnosti. Obnovované české junáctví rovněž hledá svou cestu. S jeho obnovením vyvstává otázka, do jaké míry jsou díla zakladatelů Ernesta Thompsona Setona a Roberta Baden-Powella ještě dnes živá. Ústřední rada Českého Junáka odmítla vydat překlad základní Baden-Powellovy práce “Scouting for Boys”. Stojíme před otázkou, co je pro nás, Čechy (Moravany, Slezany) na prahu třetího tisíciletí z díla E.T.Setona živé a použitelné. Zda můžeme převzít orthodoxně jeho systém tak, jak je vyjádřen v posledním vydání jeho knihy “The Book of Woodcraft” z r. 1988, nebo zda máme navázat na dílo Miloše Seiferta, který byl největším propagátorem Setonových myšlenek u nás a který jeho dílo upravil pro naše podmínky.

Člověk je součástí přírody a dosud se neadaptoval úspěšně na městské prostředí, které se stalo místem života většiny lidí v zemích, kde je přemíra hustoty obyvatel. Městský člověk hledá ztracenou rovnováhu návratem do přírody.

Téměř stoletý odstup od vzniku stěžejních prací zakladatelů junáctví změnil naše názory na mnohé otázky. Asi bychom nesnadno obhajovali tézi J. J. Rousseaua: “Co je přirozené, je správné”. Anebo téze Setonovy: “Pudy jsou nashromážděnou zděděnou moudrostí plemennou, která nás chrání a vyvíjí, snaží se pro každý instinkt najíti vlastní půdu, opatrujíc tyto nevykořenitelné popudy, takže se stávají tvořivými, a ne aby je potlačovalo a tím je učinilo rušivými” (Duch lesů, str. 24). Dnes se přikláníme spíše k názoru, že kultura spočívá v kontrole instinktů člověka rozumovou činností při plnění základní role instinktu: zachování individua a druhu. Podstatná část výchovy vlastně spočívá v tom, naučit kontrolovat naše instinkty rozumem: nekontrolovaný instinkt potravní vede k přejídání a k tloustnutí. Nekontrolovaný instinkt sebezáchovný vede k sobectví a agresivitě. Nekontrolovaný instinkt pohlavní vede k přemnožení člověka; tím vznikají těžko řešitelné problémy ekonomické, sociální, morální a filosofické. Domnívám se ale, že hlavní ideály Setonovy:

něco věděti,
něco dělati,
něčím se těšiti v lesích
a vždy míti na paměti charakter

zůstávají v platnosti. Spornou zůstává otázka zda v situaci, kdy stále ještě zápasíme o stabilitu vlastní národní existence a její kultury, máme si brát za ideál lidství prérijního Indiána Severní Ameriky.[9]

Sám Seton v úvodu druhé kapitoly Knihy lesní moudrosti říká: “Abych mohl hnutí lesní moudrostí doložit názorným příkladem, musím vzít člověka, který žil v této zemi a v tomto podnebném pásmu, který měl krásné tělo, byl čistý, štědrý, velkomyslný, statečný, malebný, dokonale ovládal lesní moudrost a který je kromě toho již dobře znám.”

Indián nikdy v naší zemí nežil. To, co naše mládež pokládá za vzor Indiána, je literární fikce autora, který sám v Americe nežil, je to literární postava Karla Maye – Vinnetou. Setonův ideální Indián svou podstatou byl asi také literární fikcí: krásné tělo má jen mladý člověk. Seton svému ideálu předurčil jen krátký život. Setonův Indián byl čistý, štědrý, velkomyslný, statečný – to jsou vlastnosti světce.

Nepřijmeme-li Setonova Indiána jako výchovný vzor pro naši mládež, stojíme před problémem, jaký vzor lidství naší mládeži dát. Náš národ jaksi postrádá obecně uznávanou vzornou národní postavu. Praotec Čech je mýtická postava. Byl jí kníže Václav? Byl mladý a mladý zemřel. Měl asi krásné tělo. Byl statečný. Dle legend velkomyslný, čistý, štědrý. Asi ovládal tehdejší lesní moudrost, aby přežil na svých hradištích. Ale je ještě národním ideálem, když dnešní mládež neříká: sejdeme se u sv.Václava, ale říká: sejdeme se u koně? Je národním ideálem sv. Vojtěch, Karel IV., Jan Hus, Jiří z Poděbrad, T. G. Masaryk? O skutečném životě starých Slovanů se zachovalo jen velmi málo zpráv a jsme v podstatě odkázáni jen na archeologické prameny. Projdeme-li našimi muzei, prohlédneme-li archeologické památky po našich předcích,30)projdeme-li expozicemi lidového folkloru a navštívíme-li Náprstkovo muzeum s expozicí indiánských kultur Severní a Jižní Ameriky, zjistíme, že výrobní techniky všech předprůmyslových společností byly v podstatě stejné. Výrobky se liší jen po výtvarné stránce – liší se dekorem. Je snad zásadní rozdíl mezi tkaninou indiánskou a tkaninou tkanou řekněme našimi Valachy? Ortodoxně pojatý woodcraft v našich podmínkách se stává vlastně folkloristickým kroužkem indiánského folkloru. Aby Setonova Kniha lesní moudrosti byla pro nás obecněji přijatelná, musel by za vzor lidství být přijat náš národní ideál a folkloristické indiánské prvky pokud možno nahrazeny folklorem naším.

V naší zemi nikdy nebyly široké prérie, naši předkové se nikdy neživili lovem celých stád zubrů. Naši předkové, když přišli do naší vlasti, byli zemědělci doby železné na rozdíl od Indiánů, kteří při příchodu Evropanů (v případě Severní Ameriky až v 16.století!) žili ještě životem člověka mladší doby kamenné. Život našich předků se neodehrával ani na prériích, ani v pralesích. Naši předkové se počali usazovat na vymýcených prostorách podél vodních toků, které tu zanechali Keltové a Germáni, Byli ovlivnění římskou kulturou.

Co ze Setonovy Knihy lesní moudrosti je pro nás dnes přijatelné a co potřebuje úpravu?[10] Jistě je plně přijatelná úvodní kapitola: Principy junáctví – devět základních principů junáctví. Těžko je přijatelná kapitola II. – Sparťané Západu. Domnívám se, že kapitoly: Cíl a zákony, IV.Pocty a stupně mohou být s menšími úpravami přejaty. Kapitola V. – Tance a ceremonie by měla být upravena podle našich národních zvyklostí. Kapitoly VI. – VIII.: Sugestivní program, Skautská praxe by mohly zůstat téměř nezměněné. Kapitolu IX. Signalizace a Indiánská znamení by bylo nutno upravit na naše poměry. Kapitoly X. Tábornictví a XI. Táborové hry možno převzít beze změn. Kapitolu XII. Zdraví a Přírodní medicina nutno upravit podle našich předpisů a zdravotnických zvyklostí. Kapitoly XIII. – XIV. – XV., popisy amerických přírodnin, nutno nahradit popisy našich přírodnin. Trocha z Indiánské cesty může zůstat pro zpestření programu. Kapitolu XVII. Vyprávění při táborovém ohni by bylo třeba doplnit o vyprávění z naší národní historie.

Domnívám se, že takovýmto způsobem přistupují k Setonově Knize lesní moudrosti dnes ti junáčtí vůdcové, kteří uznávají význam Setonova díla pro výchovu naší mládeže. Ortodoxní chápání Setonovy Knihy lesní moudrosti v našich podmínkách by mohlo vést ke vzniku kuriosního obskurního hnutí.

V obecnější rovině řeší tyto otázky práce bratra Ladislava Ruska: Hlas lesní moudrosti, která může být kompasem při hledání cesty pro lesní moudrost u nás. Přeji čtenáři hodně porozumění a poučení.

V Novém Jičíně, v červnu 199231)

LADISLAV RUSEKHLAS LESNÍ MOUDROSTI

(Příspěvek k hledání pravé podoby odkazu prof. Miloše Seiferta – Woowotanny)

Svazek 68.

Edice Plajnerova oddílu

ŠRÁMOVÁ KNIHOVNA

V počtu 30 xerokopií v létě roku 1992, vydal vl. nákladem Dr. Milan Vacek

32)


  1. Na tomto textu je zcela jasně vidět, že se autor textu s woodcraftem ztotožnil především na základě Velkého zákona. Jenže netušil – tak jako většina čs. woodcrafterů – že se jeho text objevil až šest let poté, co Seton stanovil pro woodcrafterské hnutí 9 hlavních zásad. A mezi nimi uvedl hned na prvém místě, že Woodcraft je rekreace. A to je pro většinu woodcrafterů táboření v indiánském stylu – rekreace spojená s výzvou.
    Rusek v následujícím textu zcela přehlíží fakt, že pokud má být zachována malebnost indiánského táboření, musí každý kdo se chce zúčastnit takového táboření v prvé řadě vynaložit nemalé úsilí aby zjistil z čeho a jak si má vyrobit příslušné vybavení, tak aby bylo skutečně použitelné a funkční. A pak také vynaložit nemalý kus času a manuální práce k tomu, aby si ho skutečně vyrobil.
    Ten, kdo alespoň jednou v životě vyrobil vlastníma rukama praktickou věc, použitelnou ať již doma či při táboření, ví že to sebou přináší nepřenositelnou zkušenost o hodnotě práce. Pro stylové táboření tvoří studium a práce základní předpoklady, proto je Seton zahrnul do bodu 5 (Výchovné prostředky v duchu lesní moudrosti). A tím se také woodcrafterská činnost zcela zásadně liší od činnosti skautské, která nic takového nevyžaduje. (Poznamenal Keny, 23. 12. 2020)
  2. Podobenství o stoupání na horu (Climbing the Mountain), indiánskou legendu z jihozápadu USA, Seton prvně publikoval až roku 1921 v knize Woodland Tales. (Poznamenal Keny, 23. 12. 2020)
  3. Píseň “Zelení hájové” byla hymnou LČSW, jíž byly zahajovány woodcrafterské sněmy.
  4. Bodejť by ne. Název téhle oblíbené písně slovenských nacionalistů je totiž počátek refrénu, který dál pokračuje následujícím nacionálním textem: “… dokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude.” a k původnímu textu s oblibou přidávali i následující sloku, v antisemitském duchu: “Od Žiliny ide vlak a v ňom sedí Šaňo Mach, všetci židia utekaju lebo majú strach”! (Poznamenal Keny)
  5. Woodcraft, v původním smyslu slova není výchovný systém, nýbrž soubor znalostí a zkušeností, který Seton využil k tomu aby probudil zájem dospívající mládeže a ukojil její přirozenou touhou po zábavě a dobrodružství. Jako terminus technicus pro výchovný systém se slovo “woodcraft“ používá pouze v rámci středoevropského prostoru, ovlivněného názory a interpretací Miloše Seiferta - Woowotanny. To si konec konců uvědomili českoslovenští woodcrafteři již v období krátce po 2. světové válce kdy se právě z onoho důvodu snažili důsledně používat počeštěnou verzi – “vudkraft”, aniž by si uvědomili, že tím ono slovo okleštili o jeho kouzlo. (Poznamenal Keny, 23.12.2020)
  6. Ve skutečnosti je tohle ideový konstrukt Miloše Seiferta - Woowotanny, který nutně – dříve či později – vede k pochybnostem a pocitu selhání. Seton tak vysoké cíle neměl. Jeho cílem bylo ukojit přirozenou ctižádost dospívající mládeže, probudit její touhu po poznání a vypěstovat smysl pro čest a spravedlnost. (Poznamenal Keny, 23.12.2020)
  7. Podobu evropského woodcraftu významným způsobem ovlivnil skautský reformátor John Hargrave - White Fox, který narouboval Setonovu “woodcrafterskou” metodu na svou představu o sociální společnosti. Socialismus po 1. světové válce rezonoval v mnoha duších a během pouhých 10 let zmutoval do tak extrémních forem, že to skončilo 2. světovou válkou.
    Bohužel ve středoevropském prostoru byl po roce 1945 německý nacionální socialismus plynule nahrazen ideou třídního socialismu budovaného podle komunistických not, který skončil sebedestrukcí až roku 1989. Bohužel v mnoha zemích, co touhle zkušeností neprošly, je tahle naivní idea stále živá, i přesto že vyžaduje existenci ideální společnosti, kde všichni chtějí totéž. (Poznamenal Keny, 23.12.2020)
  8. Miloš Seifert - Woowotanna toužil po společnosti sociální, založené na morálních kvalitách jednotlivců. Nikoliv po společnosti socialistické, kde je moc svěřena do rukou volené či samozvané elity. Což pochopitelně nic nemění na faktu, že jeho představa byla stejně naivní a utopická, jako idea komunismu. (Poznamenal Keny, 23.12.2020)
  9. Nutno říct, že v otázce woodcrafterského ideálu, kterou následně do hloubky rozebírá, se Milan Vacek - Šaman hluboce mýlil. Popularita Mayovek je čistě evropským fenoménem. Kdo ví, jestli vůbec Seton nějakou mayovku četl, ale jisté je že zcela vědomě označil za ideálního indiána Tecumseha, kterého obdivoval především pro jeho charakterové vlastnosti. Kromě toho Seton otevřeně přiznával, že jeho cílem je aby si woodcrafteři brali “to nejlepší od nejlepších indiánů”. A uváděl i jiné vzory, což dokazuje v Book of Woodcraft z roku 1912 na straně 551, kde v závěrečném odstavci kapitoly “Poselství Indiána”, mezi těmi co žili a zemřeli pro pravdu, figuruje mimo jiné i náš Jan Hus. (český překlad najdete v Seifertově knize z roku 1923 Indián na straně 118). (Poznamenal Keny, 23. 12. 2020)
  10. Vzhledem k tomu, že od napsání tohoto textu zanedlouho uplyne třicet let, je nutno říct, že při obnovení LLM v roce 1990 nikdo neměl v úmyslu znovu překládat The Book of Woodcraft. Prioritou byl Svitek, tedy organizační a metodická část, doplněná o aktuální přehled činů a mistrovství, který sice vyšel z doslovného překladu 28. vydání “Coup and Degrees” z r. 1930, ale během následujících sedmi let byl upraven týmem redaktorů tak, aby vyhovoval současným podmínkám. (Poznamenal Keny, 23. 12. 2020)