Woodcrafter? Sportsmen!

From thewoodcraft.org
Jump to navigation Jump to search

Stávající dogma tvrdí, že woodcrafterské hnutí odstartoval roku 1902 Ernest Thompson Seton. Ale bylo to tak? Mí předchůdci, co se v té historii dloubali, to měli mnohem těžší než já, protože veškeré archívní materiály byly za oceánem a pro evropany prakticky nedostupné.

Heroický výkon v tomto směru podal H. Allen Anderson, který při shormažďování podkladů pro svou knihu o Setonovi The Chief prohledal ohromné množství starých magazínů i archívů. Až dnes, kdy se tyto materiály dostávají na internet, je vidět jak velké bylo jeho úsilí. Bohužel se v tom množství informací ztratil. A není divu. Situace na přelomu 19. a 20. století byla hektická a Seton se svými Woodcraft Indians zastínil vše co bylo předtím.

Do Evropy proniklo woodcrafterské hnutí jen díky náhodě, že organizace The Boy Scouts of America vznikla v době, kdy Svojsík psal knihu Základy junáctví. Je velmi pravděpodobné, že díky svým dvěma pobytům v USA[1] věděl o Setonovi víc a proto má rovnocenné postavení s Baden-Powellem. V knize nechybí ani informace, že Seton měl svou vlastní organizaci pro chlapce dřív, než se rozjelo skautské hnutí. Umělec a spisovatel s porozuměním pro chlapeckou duši, versus bývalý voják. Není divu, že mladý středoškolský profesor Miloš Seifert usoudil, že vojenský nátěr skautské organizace bude nejspíš Baden-Powellovým obohacením původního Setonova woodcraftu. Proto ho jako přírodovědce a pedagoga více oslovil Seton.

V jiných zemích se zajímali pouze o zakladatele skautského hnutí, a o Setonovi a jeho woodcrafterských indiánech netušili nic. Seton byl skautským náčelníkem velice krátce – jen do podzimu r. 1915. To už v Evropě zuřila válka, takže o založení woodcrafterské organizace[2] se nevěděl nikdo nic.

Seifert nevěděl, že všechno bylo trochu jinak než si myslel a netušil, že Seton také mírně přiohnul skutečnost k obrazu svému. Seton nevymyslel woodcraft, ani nezačínal na zelené louce. Měl své předchůdce, jimiž se nechal inspirovat a další lidi kolem sebe co mu pak pomáhali v roce 1916 rozjet The Woodcraft League of America. Jenže si do té doby neříkali woodcrafteři, ale sportsmeni.

Woodcrafterský pravěk

Obálka prvního svazku magazínu The American Turf Register

Sportsmeni – stejně jako dnešní woodcrafteři – se zabývali širokou paletou činností, mezi nimiž byly i sporty jak je známe dnes. Klíčové bylo, že se realizovaly v přírodě, pro zábavu a osvěžení těla i ducha. Každý sportsmen, který se chtěl brouzdat americkou divočinou v 19. století, musel mít i woodcrafterské znalosti.

Při pátrání po kořenech woodcrafterského hnutí jsem tak došel až k počátku 19. století. To je z evropského hlediska doba zcela nedávná – na ligové faře v Michalových horách je truhla, která nese letopočet 1828. Ernest Thompson Seton ještě chodil po houbách, když hoblovali její prkna a byla jako nová, když o dva roky později začal pro americké sportsmany vycházet první obrázkový magazín s názvem The American Turf Register[3]., který založil a po dobu prvních deseti let vedl a vydával Baltimorský poštmistr John Stuart Skinner (22.2.1788 – 21.3.1851).

Dřevní doba sportsmenů

V dřevních dobách neexistovaly obchody s outdoorovým vybavením, ve kterých by si mohl každý na počkání pořídit tábornické vybavení. Neexistovaly fotoaparáty, jimiž by mohl lovec zachytit svůj úlovek, aby se jím pak mohl chlubit přátelům. A osamělý lovec měl v pušce k dispozici pouze jednu kulku[4], což bylo proklatě málo při náhodném setkání s rozzuřeným medvědem.

Ilustrace k článku o lukostřelbě v květnovém čísle No.9 Vol.1 magazínu American Turf Register z r. 1830

Tito muži, považovali lov za férový souboj mezi lovcem a lovnou zvěří, při kterém měla oběť velkou šanci uniknout se zdravou kůží. K výstřelu mnohdy ani nedošlo, protože k němu lovec nedostal příležitost. Některé víc bavil lov a rybaření spojené s tábořením v divočině. Jiné zas aktivity které se považují za sport i dnes.

Před svým okolím však museli někteří z nich svůj koníček pečlivě tajit. Charles Hallock, který v r. 1901 publikoval v časopise Outing vzpomínkový článek Pioneers American Sportsmen[5] o těchto dřevních dobách napsal:

…Only truants[6] and idlers[7] went fishing. Habitual woods stalkers were as "tacky" as modern tramps[8]. Loafers and "old seeds" preëmpted the string-pieces on Northern wharves. Negroes and poor whites infested the bayous. Is this correct? I was one of the truants![9]

Frank Forester v roce 1849 zmínil, jak se William P. Hawes, který byl důstojníkem milice státu New York a zároveň psal články do magazínu The American Turf Register pod pseudonymem Cypress, Jr., obával prozrazení svojí identity.

Tah na západ

Ilustrace k článku o koních severoamerických indiánů v říjnovém čísle No.2 Vol.1 magazínu American Turf Register z r. 1829

Počátkem 19. století, v r. 1803 odkoupily Spojené státy od Francie území Louisiany[10] a tím byla odstartována éra osídlování západu, která zpečetila osud domorodého obyvatelstva. I když si Francouzi i Španělé dělali na toto území nárok, byli ve skutečnosti pány tohoto území domorodci. Jenže po roce 1804 začali do těchto oblastí místo osamělých lovců a obchodníků přicházet první průzkumníci a po nich osadníci. To se pochopitelně místním indiánům, které nějaká dohoda mezi bílými vetřelci vůbec nezajímala, nelíbilo.

Pro Charlese Hallocka to byl na konci 19. století čas hrdinů, protože těmi v jeho očích průkopníci a objevitelé skutečně byli. Byli mezi nimi i první sportsmani, kteří o svých cestách a zkušenostech publikovali články od roku 1830, kdy začal vycházet již zmíněný The American Turf Register. Netrvalo dlouho a začaly vycházet i další outdoorové časopisy, jako např. The Spirit of the Times – jeho nejsilnější konkurent.

Nebylo jich moc, a navzájem se většinou i znali. Těm nejznámější Hallock věnoval v roce 1901 svůj článek v magazínu Outing. A byli mezi nimi různí lidé, pro některé z nich byl pobyt v divočině, spojený s lovem rekreací a jiné zas hnala do neznámých končin především touha po poznání.

Popularita oudoorových magazínů stoupala, protože osídlování západu vyvolalo poptávku po informacích, nutných pro život v divočině. Velkou pozornost věnovaly tyto časopisy koním – základnímu dopravnímu prostředku té doby. Ale obsahovaly také informace o rybách a lovné zvěři, kde a jak získat potřebné vybavení na cesty, rady jak si vychovat loveckého psa, kde si pořídit kánoi, atp.

Mezi nejznámější autory patřil Henry William Herbert, který psal pod literárním pseudonymem Frank Forester. Do USA přicestoval r.1831 z Anglie. Působil jako učitel klasických jazyků. Svůj volný čas trávil v divočině, a pak o tom psal své články. Jako vnuk Lorda Porchestera měl k lovu – oblíbené šlechtické kratochvíli – nepochybně blízko. V Evropě to byla výsada pozemkových vlastníků, ale v Americe se na lovu v divočině mohl odreagovat každý.

Zlatá doba sportsmenů…

Postup na západ nakrátko v letech 1861–65 přerušila občanská válka, ale po ní přišlo období, které Charles Hallock nazval zlatou érou, která vyvrcholila kolem roku 1890.

Roku 1860 vydal Henry Astbury Leveson v Anglii svou první knihu Hunting grounds of the old world ve které psal o zemích kde doposud lovil. O šest let let později knihu veršů o krymské válce s názvem The camp-fire. A roku 1874 lovecký manuál, s názvem Wrinkles, se základními informacemi pro lovce co se chystali vyrazit na lov do exotických zemích.

Českým woodcrafterům nepochybně zalichotí co napsal o českých lovcích v prvním díle své dvoudílné publikace z r. 1877 s názvem Sport in many lands:

…the Bohemians are celebrated for their skill in the art of venery, and their knowledge of woodcraft.[11]

Během poválečných let se stal rekreační lov společensky přijatelnou zábavou, považovanou za tu nejlepší formu relaxace pro americké muže. Lovci se začali sdružovat do klubů[12], vznikaly další outdoorové magazíny a také se objevily první firmy specializované na tábornické vybavení, které inzerovaly na jejich stránkách.

Roku 1891 vydal William Wildwood ročenku The Sportsman's directory[13]ve které se pokusil shrnout aktuální stav. Její součástí je nejenom přehled všech outdoorových časopisů a knih té doby, ale i seznam literárních pseudonymů nejznámějších autorů. A najdeme mezi nimi i neblaze proslulého generála George A. Custera, který svou životní dráhu ukončil na Little Big Hornu – psal pod literárním pseudonymem Nomad.

O rok později vyšlo aktualizované vydání, ve kterém přibyly také biografie nejvýznamnějších sportsmenů té doby – jedním z nich byl i George O. Shields[14].

…ale také čas zabíjení

První na řadě byli původní obyvatelé. 11.března 1824 byl založen úřad pro Indiánské záležitosti. A 28. května 1930 podepsal prezident Andrew Jackson zákon o vystěhování tzv. "civilizovaných" indiánů z původních sídlišť na jihovýchodě USA na západ za řeku Mississippi. Oficiálně to bylo prezentováno jako výměna území za území, ale ve skutečnosti šlo o deportaci na území, kde doposud žily jiné indiánské kmeny.

Pochopitelně se to neobešlo bez boje. A Chickasawové, kteří ve svém odboji pokračovali až do r. 1950 nakonec dosáhli toho, že na jejich území v Oklahomě vznikla první indiánská rezervace. Nicméně většina indiánů byla deportována na západ. Tento krok vyvolal řetězovou reakci, která vedla k nové vlně indiánských válek, ovšem to američany na východě nezajímalo. Byl to v podstatě rafinovaný plán jak přimět původní domorodce, aby se nejprve oslabili vzájemným bojem mezi sebou a pak ty co přežijí vyhnat jinam.

Osídlování západu a budování železnice do nových měst vedly k tomu, že na pláních začalo ubývat lovné zvěře. Bizoni – základní zdroj potravin a surovin pro prérijní indiány – byli nejdřív laciným zdrojem masa pro dělníky, navíc přímo na místě. Po vybudování železnice ale vybíjení bizoních stád ve velkém nepřestalo. Spíš naopak. Ohromná stáda bizonů, které neměly žádného vlastníka byly zdánlivě nevyčerpatelným zdrojem kvalitní kůže. A s nástupem železnice, která zrychlila přepravu do továren na východě i masa. Železnice přeťala tradiční trasy bizoních stád a pro cestující z vlaků byla střelba na bizoní stáda oblíbenou kratochvílí.

Hromadné vybíjení bizoních stád druhotně vedlo také k napětí mezi indiány a osadníky. Pro indiány bylo stále těžší najít a nalovit dost potravy a z hladu pak zabíjeli drahocený dobytek osadníků. Tyto konflikty pak byly vítanou záminkou pro odvetné trestní výpravy a pokračování genocidy původního obyvatelstva.

Tuto apokalypsu měl možnost během svého pobytu na západě na vlastní oči sledovat budoucí prezident Theodore Roosevelt, který se na západ přesunul aby přišel na jiné myšlenky po rodinné tragédii. Sám byl vášnivý lovec a začal mít obavu, že při tomto tempu zabíjení brzy nebude na pláních co lovit.

Bylo mu jasné, že jedinou šancí jak situaci zvrátit, je návrat do politiky a prosazení zákoných opatření, které by nějakým způsobem lovce limitovaly. Našel nový smysl života a v roce 1887 se natrvalo vrátil na východ aby znovu rozjel svou politickou kariéru.

Během svého pobytu na západě, přispíval svými články do magazínu Forest and Stream[15], spřátelil se s jeho vydavatelem Georgem Bird Grinnellem. A společně založili The Boone and Crockett Club, který se stal Rooseveltovým nástrojem zákulisní politiky při které se hodlal opřít o vlivné lovce z řad byznysmenů a politiků.

Boj za záchranu divočiny

Theodore Roosevelt ale nebyl jediný, komu vadilo bezohledné zabíjení. Nekompromisním bojovníkem za zachování divočiny byl George O. Shields.

Shields byl o čtrnáct let starší než Seton. O jeho mládí a prostředí které ho formovalo nic nevíme. Byl veterán občanské války. Po jejím skončení vystudoval a zřejmě jako zaměstnanec železniční společnosti Northern Pacific Railway navštívil v roce 1879 Fort Keog v Montaně, kde se spřátelil s Latonem Altonem Huffmanem, který zde nastoupil v témže roce jako posádkový fotograf.

Společně podnikli v následujících letech několik cest, při kterých Laton Alton Huffman,jenž patřil mezi průkopníky akční fotografie, fotografoval bizony nejen při pastvě, ale i v pohybu. Takový způsob "lovu" bizonů sebou nepochybně přinášel mnohem víc vzrušení a zábavy, než tupé zabíjení.

O jejich cestách začal Shields psát do magazínu American Field. Technologie tisku ale tenkrát ještě neumožňovala tisknout fotografie – fotografii bylo možné publikovat jedině tím způsobem, že se podle ní zhotovila rytina. Byl to zdlouhavý a finančně náročný proces, protože kvalita výsledného obrázku závisela i na umění rytce, kterého bylo nutné zaplatit.

Ve druhé polovině 80-tých let vydal Shields tyto články i s doprovodnými rytinami jako knížku a zažil podobnou vlnu popularity, jako Seton o třináct let později. A brzy následovaly jeho další knížky.

Technologický pokrok ale kráčel rychle vpřed. Zhruba od roku 1892 se začaly v časopisech objevovat také první fotografie. Z lovu se stala oblíbená rekreační kratochvíle a vynález opakovačky dal prostor psychopatům, kterým nepřinášel potěšení ani tak pobyt ve volné přírodě, jako zabíjení.

Shields nesnášel takové lovce, bez ohledu na jejich postavení a obzvláště nekopromisně odsuzoval uživatele automatických zbraní. Což se mu později vymstilo.

V roce 1900 kupř. neváhal naprášit známého spisovatele a lukostřelce Jamese Maurice Thompsona[16], že střílel sluky mimo lovnou sezónu. V článku s názvem An Archer on the Kankakee[17] , kde Thompson popisoval jak lukem lovil sluky byla zmínka že to bylo v květnu. Tedy v čase hájení. Zodpovědný komisař, Z.T.Sweeney, kterému svoje udání poslal, mu odepsal že se děj popisovaný v článku odehrál mnohem dřív, před rokem 1888 a tím pádem, že je tahle záležitost promlčená. Načež Shields celou událost uzavřel tím, že je to sice záležitost promlčená, ale nic to nemění na tom, že tím Thompson porušoval zákon – navíc jako státní zaměstanec.

Shields celou záležitost popsal v redakčním článku s názvem An official game law violator, který vyšel v časopise Recreation No.3 Vol.13 v září 1900 na straně 203.

Seton zřejmě tak radikální postoj neměl, protože mladšího bratra Maurice ThompsonaWilliama, uvedl v roce 1915 mezi 29 členy národního sněmu čerstvě založené organizace Woodcraft Indians. A nejspíš by do něj přizval i jeho staršího bratra, kdyby roku 1901 nezemřel na zápal plic.

Shields, který díky svým knihám získal kromě popularity i malé jmění, se rozhodl r. 1894 odejít od dráhy, aby měl čas na redigování vlastního magazínu Recreation.

Jeho cílem bylo prostřednictvím tohoto magazínu motivovat lovce k tomu, aby pušku vyměnili za fotoaparát. Vycházel z toho, že ctižádostí pravého sportsmena je vítězství při férovém souboji. Fotografie mohla posloužit jako důkaz vítězství stejně dobře jako trofej, aniž by vyžadovala usmrcení oběti. A navíc tak dostali možnost získat svoji trofej v souboji se stejným zvířetem i další lovci.

V té době si svoje úlovky fotilo již hodně lovců, aby se jimi pak mohli chlubit svým kolegům[18], ale Shields chtěl využít technického pokroku k tomu, aby se zvířata nezabíjela vůbec. Ve svém magazínu publikoval články s tipy pro fotoamatéry a čtenáře vybízel, aby se svými snímky chlubili na stránkách jeho magazínu.

Našli se i takoví, co nepochopili jeho záměr a posílali fotografie na kterých se pyšnili tucty postřílených zvířat. Pro takové lovce, zavedl Shields označení "game hog" – "čuně" a jejich fotografie pochopitelně nezveřejňoval.

Na jaře 1897 se na jednom banketu seznámil se Setonem, který se na podzim 1896 stal se svou knižní prvotinou literární senzací. Shieldsovy sympatie vedly k tomu, že mu okamžitě nabídnul, zda-li by nechtěl jet v létě do Yellowstonu a pro jeho magazín napsat nějaké články.

V téže době za ním přišel William T. Hornaday, s nápadem, jestli by společně nezaložili podobný klub jako byl Rooseveltův a Grinnellův The Boone and Crockett Club. Shieldsovi se nápad zalíbil a tak vznikla The Camp Fire Club of America, která poměrně úzký okruh Shieldsových přátel sdružených kolem časopisu Recreation. Členem byl kromě Shieldse a Hornadaye také Seton, Daniel Beard nebo William Curtis Demorest.

The Boone and Crockett Club měl silný vliv na federální vládu a díky tomu mohly na této úrovni vzniknout první Národní parky. Ale Shields chtěl seskupení, jehož členové by mohli působit na lokální úrovni vlád jednotlivých států U.S.A. Tak vznikla r.1898 The League of American Sportsmen, do které se mohl přihlásit každý, kdo byl ochoten zaplatit roční členský příspěvek ve výši jednoho dolaru.

Byla to tak nízká částka, že nestačila ani poštovné, ale Shields chtěl sdružit co nejvíc potenciálních voličů, proto chod organizace financoval ze zisků magazínu Recreation, který se stal jejím ústředním periodikem. Jeho plán sice vyšel, ale podhodnocená výše příspěvku a lidová cena za jedno číslo magazínu mu v roce 1904 ekonomicky zlomily vaz.

První vítězství

Prvním státem unie, který r. 1817 stanovil pravidla lovné sezóny byl Massachusetts.

Do konce 19. století si pravidla lovné sezóny řešil každý stát unie podle sebe. Proto Shields usiloval o co nejširší členskou základnu The League of American Sportsmen – aby mohli její členové lobovat na místní úrovni. A utrácel za právníky, aby pečlivě sledovali veškerou platnou legislativu.

Bylo i jeho velkým úspěchem, když byl v roce 1900 Kongresem Spojených států přijat federální zákon, který zakazoval další obchodování se zvěří, rybami či rostlinami, pokud došlo k nějakému porušení stanovených pravidel, ať již při jejich lovu, sběru, transportu či prodeji – tzv. Lacey Act.

Již zmíněný Charles Hallock ve svém článku z r. 1900 nazval poslední dekádu 19. století érou obchodníků, kdy drancování americké divočiny už přesahovalo všechny meze. Přijetí tohoto zákona umožňilo postihovat nejenom lovce, ale také firmy, které se na tom obohacovaly.

Během následujících dvaceti let byly přijaty další zákonné normy. Například Weeks–McLeanův zákon z roku 1913, který začal chránit migrující ptactvo. To vedlo k zastavení pravidelného jarního vybíjení vodního ptactva v údolí řeky Mississipi. Tento zákon v roce 1918 nahradila mezinárodní smlouva mezi USA a Velkou Británií (Kanadou) o ochraně stěhovavého ptactva.

Prut musíš ohýbat dokud je mladý

Prvním viceprezidentem Shieldsovy organizace The League of American Sportsmen, byl Seton. Šlo víceméně o čestnou funkci, protože vše běželo v Shieldsově režii.

Nepochybně se však spolu se členy The Camp Fire Club of America bavili o tom, jakým způsobem podchytit americkou mládež. O velikonocích 1902 se Setonovi naskytla příležitost, aby mohl své představy realizovat v praxi. Nečekal na to, jak se bude jím spuštěný projekt vyvíjet do budoucna. Kul železo dokud bylo žhavé a v rámci magazínu The Ladies' Home Journal začal psát rubriku pro chlapce s názvem "Ernest Thompson Seton's Boys". Proto se také prvním woodcrafterům říkalo Setonovi indiáni (Seton Indians)

Až od roku 1904 začal pro "své" chlapce používat jméno woodcrafterští indiáni (Woodcraft Indians), protože jeho motivační program byl založený na woodcrafterských dovednostech.

Označení woodcrafter místo původního sportsmen se vžilo až po vzniku The Woodcraft League of America v r.1916, nejspíš proto, že došlo k významovému posunu slova a nejspíš chtěl také odlišit členy WLA od zaniklé Shieldsovy organizace The League of American Sportsmen.


  1. Poprvé byl s českým pěveckým kvartetem v USA r. 1902 a podruhé 1905–6. V té době byl Seton na vrcholu popularity. Uznán nejenom jako umělec, ale i jako přírodovědec a pedagogický novátor.
  2. O založení The Woodcraft League of America, které proběhlo počátkem r.1916 víceméně za mediálního nezájmu, se Seifert dozvěděl až ze 17. vydání Svitku z r. 1918, které získal po válce. Do té doby se oba ideové proudy v Čechách považovaly za skauty – junáky.
  3. Vycházel od září r.1829 do r.1844 https://catalog.hathitrust.org/Record/008917224
  4. První, tehdy ještě perkusní revolvery se rozšířily až po r.1847 a opakovačky ještě později po roce 1860.
  5. Outing vol.37 1900-01 str.419–426
  6. truant – osoba, která se vyhýbá svým povinnostem, lenoch.
  7. idler – osoba, která ubíjí čas nicneděláním, flákač.
  8. modern tramps – moderními tuláky měl Hallock na mysli práce se štítící individua, živící se zpravidla žebrotou. Dnes bychom označili tento typ tuláka za somráka.
  9. Rybařit chodili jen lenoši a flákači. Zálesáci byli "přitažliví" asi jako somráci. Na severních březích New Yorku své sňůry nahazovali jen povaleči a dědkové. V močálech se skrývali jen černoši a darebáci. Je to tak? A já byl jedním z lenochů!
  10. O Luisianu, území na západ od řeky Mississippi, Francie přišla po sedmileté válce r. 1762, ve prospěch Španělského království. Roku 1795 podepsaly Spojené státy se Španělskem smlouvu, která jim umožnila využívat přístav v New Orleans a řeku Mississipi k dopravě zboží zpoza Apalačských hor.
    V roce 1800 ale Napoleon Bonaparte získal Luisianu zpátky pro Francii. Formálně se nic nezměnilo, protože Francie při ve válce o nezávislost byla na straně kolonií, ale v jižních státech panovaly obavy z budoucího vývoje, protože Florida zůstala Španělům. Pro Napoleona však byla vrácená kolonie potenciálním zdrojem problémů. Španělům se totiž moc do předání Luisiany nechtělo. Poté co se francouzům nepodařilo stabilizovat situaci na Haiti, které mezi tím vyhlásilo samostatnost. Bylo jasné, že obsazení tak velkého území bez většího vojenského kontingentu nebude snadné. Akutně potřeboval jak vojáky, tak peníze, protože chtěl napadnout Británii. A při tom bylo lepší mít Spojené státy na své straně. Proto přišel Napoleon s nápadem, že Lousianu prodá Spojeným státům. Čímž mohl zabít dvě mouchy jednou ranou – zbavit se problému a zároveň získat potřebné peníze.
    Američanům se ale do koupě moc nechtělo – přeci jenom šlo o 15 milionů dolarů – ale nakonec do toho přeci jenom šli, protože podruhé se taková šance naskytnout nemusela.
    Ihned po formálním převzetí byly zorganizovány tři expedice, které měly za cíl zmapovat hranice získaného území. Expedice Lewise a Clarka měla za úkol prozkoumat území proti proudu Missisippi, Pikova expedice zkoumala povodí řeky Arkansas. A třetí expedice šla proti proudu Červené řeky.
    Ve výsledku byli překvapeni z toho, jak výhodná koupě to pro ně byla, protože získali mnohem větší území, než si původně mysleli.
    ( Více viz heslo o koupi Louisiany na wikipedii. )
  11. …Češi jsou vyhlášení svou zručností v loveckém umění a woodcrafterskými znalostmi. LEVESON, Henry Astbury:Sport in many lands. Vol.1 London: Chapman and Hall, 193, Piccadilly. 1877. strana 15
  12. V roce 1878 uveřejnil Charles Hallock seznam 316 lokálních loveckých klubů. Do roku 1881 jich vzniklo 390 a v roce 1891 jich William Wildwood ve své ročence uvádí již 950
  13. WILDWOOD, William:The sportsman's directory. Fred. E. Pond: Milwaukee, Wisconsin, USA. 1891.
  14. WILDWOOD, William:The sportsman's directory. POUND & GOLDBY: Milwaukee, Wisconsin, USA. 1892. str.12
  15. Který založil a prvních 12 let redigoval již zmíněný Charles Hallock.
  16. James Maurice Thompson byl mimo jiné také autorem knihy z r. 1896 s názvem The boys' book of sports, and outdoor life – tato kniha svým obsahem silně připomíná Setonovu představu o woodcrafterském programu při výchově chlapců. Nelze vyloučit, že jedním z důvodů proč Seton po r. 1900 tolik usiloval o úřední změnu jména z Ernest Seton Thompson na Ernest Thompson Seton, bylo jejich shodné příjmení – aby si je čtenáři nepletli.
  17. Článek An Archer on the Kankakee vyšel v červnovém čísle Atlantic Monthly roku 1900 na straně 764–772.
  18. I Seton, si pořídil snímek Loba chyceného do pastí, než ho zastřelil.