Woodcraft

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání

Woodcraft - nauka o přežití

Woodcraft ve své původní podobě představoval sumu znalostí a zkušeností nezbytnou k tomu, aby lovec byl schopen přežívat neomezeně dlouhou dobu v divočině. Aby uměl s minimem prostředků zajistit pro sebe a své blízké potravu, oděv a místo kam složit hlavu.

Tato původní forma woodcraftu dnes zažívá svou renesanci, ovšem pod jiným názvem - bushcraft. Woodcraft ovšem nebyl pouze o přežití, ale především o vnímání okolního světa v jeho souvislostech. O trvale udržitelném životě, kdy berete z okolní přírody jen tolik, aby byla schopna regenerace.

Synonymem pro výchovné hnutí se stal Woodcraft na počátku 20. století, díky spisovateli Ernestu Thompsonu Setonovi, který jej v r. 1902 využil, jako motivační prvek, pro usměrnění volnočasových aktivit skupiny dospívajících chlapců v osadě Cos Cob, v Greenwichi (stát New Jersey, USA)

O to, že woodcrafterské hnutí zakořenilo v Českých zemích již před 1. světovou válkou, se zasloužil zakladatel české skautské organizace Antonín Benjamín Svojsík - a to tím, že se Setona zmínil ve své příručce Základy junáctví (Svojsík, 1912, s. 19-22). Ale především středoškolský učitel Miloš Seifert - Woowotanna, který jeho propagaci a podpoře zasvětil celý svůj život.


Woodcraft v literatuře

První kniha s názvem "Woodcraft" se objevila v USA roku 1884. Nenapsal ji Ernest Thompson Seton, ale George W. Sears, užívající pseudonym "Nessmuk". Z dnešního pohledu šlo o první outdoorovou příručku na světě, neboť kniha byla základním sumou informací pro ty, co nebyli dost majetní na to, aby si pro svůj pobyt v divočině mohli najmout zkušeného průvodce.

V té době, především díky hospodářské prosperitě po skončení občanské války (1861-1865), stoupal počet dělníků a úředníků, zaměstnaných od rána až do večera v továrnách a úřadech, jen s minimální možností oddechu. Neexistovala osmihodinová pracovní doba ani volné víkendy - obojí se podařilo prosadit až v průběhu první poloviny dvacátého století. A živelně rostoucí městské aglomerace vytlačily divočinu daleko za hranice měst.

Neustálý pracovní zápřah a jen minimální možnost rekreace vedly k tomu, co dnes nazýváme - syndromem vyhoření. Pobyt ve městě nebyl - tak jako dnes - možný bez trvalého příjmu, ale USA byly dosud rájem divočiny. Stačilo dát v práci výpověď, pořídit základní vybavení a vyrazit do hor. Zde neexistovala žádná omezení. Každý mohl volně lovit zvěř a toulat se divočinou i po několik měsíců. Woodcraft se tak stal populární a relativně lacinou formou rekreace. Právě Woodcraft měl být podle Searse ideálním lékem na toto civilizační onemocnění - jak dokládá úvodní kapitola jeho knihy.

Pro příznivce tohoto typu rekreace začal vycházet od r. 1873 magazín "Forest and Stream". George W. Sears patřil k jeho stálým přispěvatelům a tak je docela možné, že ho k sepsání knihy cíleně přimělo nakladatelství magazínu, které ji také vydalo.

Woodcraft a Ernest Thompson Seton

Po Ernesta Thompsona Setona byl pobyt v přírodě od útlého mládí zdrojem poznání a inspirace. Rovněž patřil mezi čtenáře a později také přispěvatele magazínu "Forest & Stream". Woodcraft považoval za nezbytnou součást svého životního stylu, ale nápad využít woodcraft jako náplň volného času znuděných adolescentů dostal až mnohem později, po r. 1900

Woodcraft - volnočasová aktivita mládeže

Roku 1900 Seton, který se čerstvě oženil, zakoupil pozemky na předměstí New Yorku, kde hodlal vybudovat své rodinné sídlo. Oblast byla dlouhodobě opuštěna a tak ji místní chlapci považovali za své teritorium. V Setonovi viděli nezvaného vetřelce, protože nechal celý pozemek obehnat plotem, na který mu pak ze msty začali psát hanlivé nápisy.

Seton však nebyl měkota. Sám byl jako chlapec pěkný výlupek a tak věděl, že represe nic nevyřeší - pouze posílí pocit křivdy. S manželkou Grace Gallatin plánovali potomka a tak to pro něj byla ideální příležitost vyzkoušet v praxi vlastní představy o výchově.

Na jaře 1901 navštívil místní školu a pozval všechny chlapce k sobě na piknik. Tam je nechal dosyta najíst a pak jim nahodil udici. Navnadil je vyprávěním o indiánech a pak jim navrhl, zda-li by sami nechtěli být takovou indiánskou tlupou, která si sama zvolí svého náčelníka, kterého bude respektovat. Hoši v prvotním nadšení chtěli, aby je vedl on sám, ale pro Setona bylo důležité aby si zvolili náčelníka ze svých řad. Pro sebe si cíleně vybral pouze post nestranného rádce - medicinmana.

Bylo mu jasné, že pouhé táboření by chlapce záhy omrzelo. Proto přišel s motivačním programem založeným na získávání poct - orlích per - za vynikající výkony. Princip byl ale jiný než při klasických soutěžích, které mají vždy pouze jednoho vítěze. Podle Setona měl nárok na ocenění každý, kdo dosáhl na předem stanovenou metu. Tedy nejenom ten nejlepší.

Dokázal tím chlapce natolik zaujmout, že jej začali pravidelně navštěvovat a o rok později (r. 1902) vytvořili první kmen "Woodcrafterských Indiánů" což je dnes považováno za oficiální počátek woodcrafterského hnutí.

Woodcraft Indians

Byla to pravděpodobně jeho první žena, Grace Gallatin-Seton, kdo mu vyjednal v časopise Ladies' Home Journal publikaci série návodných článků, které měly inspirovat k zakládání podobných tlup i děti jeho čtenářek. Vycházela v průběhu r. 1902 a skutečně vyvolala ohromnou vlnu zájmu.

Seton, který v té době už byl uznávaný přírodovědec a spisovatel vydal všechny publikované návody r. 1904 v uceleném svazku s názvem "The Red Book", doplněné o přehled dosud dosažených výkonů, aby zůstalo jejich měřítko jednotné. Činy rozdělil podle charakteru do tří samostatných kategorií.

Na základě odpovídajícího počtu dosažených činů pak měli jejich nositelé nárok také na získání čestného titulu. Tento systém zůstal, přes drobné změny, klíčovým prvkem woodcrafterské organizace dodnes.

Setonova kniha byla, podobně jako Searsův "Woodcraft", manuálem. Příručkou ke "hře na indiány", která měla být přitažlivá pro mládež a zároveň přijatelná pro dospělé. Tlupy "Woodcrafterských indiánů" existovaly jak v rámci oficiálních organizací pro mládež, jako byla např. YMCA, tak mimo ně. Z organizačního hlediska byly skutečně samosprávné a nezávislé. Jedinou všeobecně respektovanou autoritou pro jejich členy byl Seton, jako nejvyšší náčelník.

Z organizačního hlediska bylo závazných pouze devět pravidel, které stanovily na samém počátku pravidla "hry". Setona nezajímala politika, ani víra či loajalita vůči státu. Chtěl pouze zábavnou formou motivovat mladé chlapce k tomu, aby na sobě začali pracovat a postupem času při své činnosti sami přišli na to co je správné a co ne.

Velký zákon a jeho pravidla se v Setonových manuálech objevila až mnohem později - jako reakce na Baden-Powella, který se nechal slyšet, že Setonovo hnutí ve skutečnosti nemá žádnou ušlechtilou ideu kterou by mohlo konkurovat skautingu.

Woodcraft versus Skauting

Seton byl sice první, koho napadlo využít woodcraft jako motivační program pro mládež, ale nebyl ani zdaleka jediný - i když byl v rámci USA zpočátku velmi úspěšný.

Na druhém břehu oceánu - ve Velké Británii, se podobným nápadem zabýval Robert Baden-Powell. Ten, měl ovšem za sebou, na rozdíl od Setona, podporu vlivných institucí. Jeho cílem bylo vytvořit polovojenskou organizaci, která by byla pro mládež přitažlivější, než již existující "Boys Brigade". Ani v nejmenším neplánoval převzít Setonův organizační model woodcrafterských kmenů, který mu právem zaváněl anarchií.

Seton, když ho Baden-Powell zkontaktoval, mylně usoudil že ho zajímá jeho organizační model. A i když později tvrdil, že to byl on, kdo kontaktoval Baden-Powella už r.1904(!) aby mu pomohl popularizovat hnutí woodcrafterských indiánů v Anglii, je víc než pravděpodobné že první impuls vyšel ze strany Baden-Powella.

Během pozdějších sporů Baden-Powell tvrdil, že svou skautskou příručku psal v letech 1906-1907. Ale v létě 1907, během testovacího tábora na ostrově Brownsea, rozdával chlapcům po částech listy, ve který ještě nebylo nic z toho, co bylo později publikováno jako kniha "Scouting for Boys".

Tyto listy měly pouze podobu manuálu a existuje i důkaz, že táborníci měli k dispozici také Setonovy "Dva divochy", "The Book of Woodcraft" i "The Birch Bark Roll of the Woodcraft Indians". Ostatně Baden-Powell ve své příručce oba hlavní woodcrafterské manuály také zmínil - byť v parciálních souvislostech.

Seton, který se domníval že Baden-Powell hodlá v Anglii šířit woodcrafterské hnutí byl nemile překvapen, když v knize "Scouting for Boys" nenašel zmínku ani o sobě ani o "Woodcraft Indians". Ohradil se proti tomu, ale Baden-Powell ho zřejmě uklidnil tím, že si pro potřeby Americké odnože skautské organizace bude moct manuál upravit podle svých představ. Což se také r.1910 stalo.

Seton neviděl v Baden-Powellově skautingu konkurenci. Naopak. Jeho představa byla taková, že woodcrafteři budou elitou skautské organizace. Stejným způsobem existovali woodcrafteři i v rámci jiných organizací. Záhy ale zjistil, že jeho popularita a konexe měly posloužit pouze jako vějička. Netrvalo dlouho - pouhých pět let - co se situace vyhrotila natolik, že byl podlým způsobem z americké skautské organizace vypuzen.

Je ovšem ironií osudu, že kdyby nebylo Setonova angažmá v americké odnoži Baden-Powellova skautingu, tak by se o jeho woodcrafterském hnutí vědělo mnohem méně lidí než dnes.

Woodcraft v Evropě

Anglie

Čechy

Woodcraft po I. světové válce

Anglie

USA

Československo

Polsko

Woodcraft po II. světové válce

Anglie

Československo

Woodcraft na přelomu XX. století

Anglie

Česká republika

Slovensko

Polsko