Woodcraft

Z thewoodcraft.org
Přejít na: navigace, hledání

Woodcraft - nauka o přežití

Woodcraft ve své původní podobě na počátku 19. století představoval sumu znalostí a zkušeností nezbytnou k tomu, aby lovec byl schopen přežívat neomezeně dlouhou dobu v divočině. Aby uměl s minimem prostředků zajistit pro sebe a své blízké potravu, oděv a místo kam složit hlavu.

Pro tuto formu woodcraftu se dnes používají jiné názvy – bushcraft, případně survival. Ovšem původně byl woodcraft pouze jenom jednou ze sportovních disciplín, kterým se věnovali tzv. sportsmeni.

Sportem 19. století byl především lov. A k tomu patřilo umínění plavby, jízda na koni, pohyb v divočině spojený s tábořením (woodcraft), ovládání loveckých zbraní i činnosti, jimiž se sportsmeni bavili, když se jich sešlo více pohromadě – z nich se vyvinuly sportovní disciplíny jak je známe dnes.

Sport tehdy nebyl o bezduché honbě za vítězstvím, ale osvěžením těla a ducha pobytem v přírodě. Sportovní lov nutil lovce vnímat okolní svět v jeho souvislostech. A po nárůstu popularity rekreačního lovu a nástupu opakovacích pušek i přemýšlet o nastavení pravidel, aby postupující civilizace brala z okolní přírody jen tolik, aby stále byla schopna regenerace.

Woodcraft v literatuře

První outdoorové časopisy pro příznivce tohoto typu sportu začaly vycházet už před občanskou válkou.

Jako první začal vycházet The American Turf register (1829), ke kterému krátce na to přibyl Spirit of the Times (1831), který ho později pohltil. Nebo American Monthly (1833), který začal vydávat jeden z nejvýraznějších propagátorů tohoto typu sportu – Henry William Herbert.

Po skončení občanské války (1861-1865) přišlo období hospodářské prosperity, kdy stoupal počet dělníků a úředníků, zaměstnaných od rána do večera v továrnách a úřadech, kde měli jen minimální možnost oddechu. Neexistovala osmihodinová pracovní doba ani volné víkendy – obojí se podařilo prosadit díky odborům až v průběhu první poloviny dvacátého století. A živelně rostoucí městské aglomerace vytlačily divočinu daleko za hranice měst. Pro většinu městských obyvatel tedy bylo nereálné strávit neděli procházkou po lese.

Neustálý pracovní zápřah a jen minimální možnost rekreace vedly k tomu, co dnes nazýváme – syndromem vyhoření. Pobyt ve městě nebyl – stejně jako dnes – možný bez trvalého příjmu, ale v USA byly stále oblasti, kde byl ráj divočiny. Stačilo dát v práci výpověď, pořídit základní vybavení a vyrazit na západ. Tam neexistovala žádná omezení. Každý mohl volně lovit zvěř jak se mu zachtělo a toulat se divočinou třeba i několik měsíců. Woodcraft – lov, spojený s tábořením v divočině – se tak stal populární a relativně lacinou formou rekreace.

Začaly vycházet další outdoorové magazíny Turf, Field and Farm (1865) a od r. 1873 také Forest and Stream. Mezi jeho stálé přispěvatele patřil také George W. Sears, užívající pseudonym "Nessmuk". A ten v roce 1884 vydal, pravděpodobně na základě objednávky nakladatelství magazínu do kterého psal, první outdoorovou příručku s názvem "Woodcraft".

Podle Searse byl woodcraft ideální lék na syndrom vyhoření – jak dokládá úvodní kapitola jeho knihy. Kniha obsahovala základní sumu informací pro začínající rekreační lovce, co nebyli dost majetní na to aby si pro svůj pobyt v divočině mohli najmout zkušeného průvodce.

Zároveň se začaly zvolna osamostatňovat i různé formy stávajícího sportu.

Sportsmeni a hnutí za zachování divočiny

Rostoucí popularita rekreačního lovu ve spojení s technologickým pokrokem zbraní, ovšem vedly k tomu že lovné zvěře začalo citelně ubývat. Lovu se totiž náruživě věnovali nejenom praví sportsmeni, ale i takoví, co si svoji frustraci léčili pouhým zabíjením. Svým dílem k tomu pochopitelně přispěla i expanze osadníků a komerční lov.

Lovné zvěře začalo citelně ubývat a mezi sportsmeny se objevili první vlaštovky, které cítily potřebu s tím něco udělat. Jako první do toho šlápnul budoucí prezident Theodore Roosevelt, který společně s vydavatelem magazínu Forest and Stream založil The Boone and Crockett Club. Spolek, který sdružoval asi stovku vlivných osob, loboval na federální úrovni za vytvoření rezervací, ve kterých by měly divoká zvířata šanci přežít a dál se množit.

Populární spisovatel 80.tých let 19. století George O. Shields šel ještě dál. Založil další outdoorový magazín s názvem Recreation, jehož prostřednictvím chtěl lovce motivovat k tomu, aby vyměnili svoje pušky za fotoaparáty.

Právě s tímto mužem Seton spojil svoje jméno. Shields nejprve na popud ředitele zoologické zahrady v New Yorku Williama T. Hornadaye oslovil přispěvatele svého magazínu, aby společně založili podobný klub, jako měl Rossevelt – The Camp Fire Club of America (1897). A o rok později rozjel mnohem ambicióznější projekt. Chtěl vytvořit organizaci, která by sdružovala všechny odpůrce bezduchého zabíjení a na úrovni jednotlivých států tlačila na vytvoření příslušné legislativy, která by zajistila lovné zvěři takové podmínkym, aby vůbec mohla přežít.

The League of American Sportsmen byla organizací, která na počátku 20. století sdružovala téměř 200 tisíc členů ze všech států Unie. Což byla ohromná síla. Jejím prezidentem byl George O. Shields, jeho prvním zástupcem byl Ernest Thompson Seton a druhým zástupcem William T. Hornaday – všichni byli zároveň členy The Camp Fire Club of America.

Bylo velkým vítězstvím Shieldsovým vítězstvím, když se v roce 1900 podařilo prosadit první zákon, který umožnil ochranu divokých zvířat, na federální úrovni. Do té doby žádný takový zákon neexistoval.

Woodcraft a Ernest Thompson Seton

Jak už víme, Ernest Thompson Seton byl v The League of American Sportsmen hned druhým mužem po Shieldsovi. Liga byla Shieldsův projekt, který dotoval z příjmů svého magazínu. Z toho je vidět jak moc Shields Setonovi důvěřoval.

Pro byl pobyt v přírodě od útlého mládí zdrojem poznání a inspirace. Woodcraft považoval za nezbytnou součást svého života, ale nápad využít woodcraftu jako motivační návnady k získání pozornosti znuděných adolescentů dostal až mnohem později, roku 1902.

A jen díky němu se stal woodcraft synonymem také pro výchovné hnutí.

O to, že woodcrafterské hnutí zakořenilo v Českých zemích již před 1. světovou válkou, se zasloužil zakladatel české skautské organizace Antonín Benjamín Svojsík - a to tím, že se Setona zmínil ve své příručce Základy junáctví (Svojsík, 1912, s. 19-22). Ale především středoškolský učitel Miloš Seifert - Woowotanna, který jeho propagaci a podpoře zasvětil celý svůj život.


Woodcraft - volnočasová aktivita mládeže

Roku 1900 Seton, který se čerstvě oženil, zakoupil pozemky na předměstí New Yorku, kde hodlal vybudovat své rodinné sídlo. Oblast byla dlouhodobě opuštěna a tak ji místní chlapci považovali za své teritorium. V Setonovi viděli nezvaného vetřelce, protože nechal celý pozemek obehnat plotem, na který mu pak ze msty začali psát hanlivé nápisy.

Seton však nebyl měkota. Sám byl jako chlapec pěkný výlupek a tak věděl, že represe nic nevyřeší - pouze posílí pocit křivdy. S manželkou Grace Gallatin plánovali potomka a tak to pro něj byla ideální příležitost vyzkoušet v praxi vlastní představy o výchově.

Na jaře 1901 navštívil místní školu a pozval všechny chlapce k sobě na piknik. Tam je nechal dosyta najíst a pak jim nahodil udici. Navnadil je vyprávěním o indiánech a pak jim navrhl, zda-li by sami nechtěli být takovou indiánskou tlupou, která si sama zvolí svého náčelníka, kterého bude respektovat. Hoši v prvotním nadšení chtěli, aby je vedl on sám, ale pro Setona bylo důležité aby si zvolili náčelníka ze svých řad. Pro sebe si cíleně vybral pouze post nestranného rádce - medicinmana.

Bylo mu jasné, že pouhé táboření by chlapce záhy omrzelo. Proto přišel s motivačním programem založeným na získávání poct - orlích per - za vynikající výkony. Princip byl ale jiný než při klasických soutěžích, které mají vždy pouze jednoho vítěze. Podle Setona měl nárok na ocenění každý, kdo dosáhl na předem stanovenou metu. Tedy nejenom ten nejlepší.

Dokázal tím chlapce natolik zaujmout, že jej začali pravidelně navštěvovat a o rok později (r. 1902) vytvořili první kmen "Woodcrafterských Indiánů" což je dnes považováno za oficiální počátek woodcrafterského hnutí.

Woodcraft Indians

Byla to pravděpodobně jeho první žena, Grace Gallatin-Seton, kdo mu vyjednal v časopise Ladies' Home Journal publikaci série návodných článků, které měly inspirovat k zakládání podobných tlup i děti jeho čtenářek. Vycházela v průběhu r. 1902 a skutečně vyvolala ohromnou vlnu zájmu.

Seton, který v té době už byl uznávaný přírodovědec a spisovatel vydal všechny publikované návody r. 1904 v uceleném svazku s názvem "The Red Book", doplněné o přehled dosud dosažených výkonů, aby zůstalo jejich měřítko jednotné. Činy rozdělil podle charakteru do tří samostatných kategorií.

Na základě odpovídajícího počtu dosažených činů pak měli jejich nositelé nárok také na získání čestného titulu. Tento systém zůstal, přes drobné změny, klíčovým prvkem woodcrafterské organizace dodnes.

Setonova kniha byla, podobně jako Searsův "Woodcraft", manuálem. Příručkou ke "hře na indiány", která měla být přitažlivá pro mládež a zároveň přijatelná pro dospělé. Tlupy "Woodcrafterských indiánů" existovaly jak v rámci oficiálních organizací pro mládež, jako byla např. YMCA, tak mimo ně. Z organizačního hlediska byly skutečně samosprávné a nezávislé. Jedinou všeobecně respektovanou autoritou pro jejich členy byl Seton, jako nejvyšší náčelník.

Z organizačního hlediska bylo závazných pouze devět pravidel, které stanovily na samém počátku pravidla "hry". Setona nezajímala politika, ani víra či loajalita vůči státu. Chtěl pouze zábavnou formou motivovat mladé chlapce k tomu, aby na sobě začali pracovat a postupem času při své činnosti sami přišli na to co je správné a co ne.

Velký zákon a jeho pravidla se v Setonových manuálech objevila až mnohem později - jako reakce na Baden-Powella, který se nechal slyšet, že Setonovo hnutí ve skutečnosti nemá žádnou ušlechtilou ideu kterou by mohlo konkurovat skautingu.

Woodcraft versus Skauting

Seton byl sice první, koho napadlo využít woodcraft jako motivační program pro mládež, ale nebyl ani zdaleka jediný - i když byl v rámci USA zpočátku velmi úspěšný.

Na druhém břehu oceánu - ve Velké Británii, se podobným nápadem zabýval Robert Baden-Powell. Ten, měl ovšem za sebou, na rozdíl od Setona, podporu vlivných institucí. Jeho cílem bylo vytvořit polovojenskou organizaci, která by byla pro mládež přitažlivější, než již existující "Boys Brigade". Ani v nejmenším neplánoval převzít Setonův organizační model woodcrafterských kmenů, který mu právem zaváněl anarchií.

Seton, když ho Baden-Powell zkontaktoval, mylně usoudil že ho zajímá jeho organizační model. A i když později tvrdil, že to byl on, kdo kontaktoval Baden-Powella už r.1904(!) aby mu pomohl popularizovat hnutí woodcrafterských indiánů v Anglii, je víc než pravděpodobné že první impuls vyšel ze strany Baden-Powella.

Během pozdějších sporů Baden-Powell tvrdil, že svou skautskou příručku psal v letech 1906-1907. Ale v létě 1907, během testovacího tábora na ostrově Brownsea, rozdával chlapcům po částech listy, ve který ještě nebylo nic z toho, co bylo později publikováno jako kniha "Scouting for Boys".

Tyto listy měly pouze podobu manuálu a existuje i důkaz, že táborníci měli k dispozici také Setonovy "Dva divochy", "The Book of Woodcraft" i "The Birch Bark Roll of the Woodcraft Indians". Ostatně Baden-Powell ve své příručce oba hlavní woodcrafterské manuály také zmínil - byť v parciálních souvislostech.

Seton, který se domníval že Baden-Powell hodlá v Anglii šířit woodcrafterské hnutí byl nemile překvapen, když v knize "Scouting for Boys" nenašel zmínku ani o sobě ani o "Woodcraft Indians". Ohradil se proti tomu, ale Baden-Powell ho zřejmě uklidnil tím, že si pro potřeby Americké odnože skautské organizace bude moct manuál upravit podle svých představ. Což se také r.1910 stalo.

Seton neviděl v Baden-Powellově skautingu konkurenci. Naopak. Jeho představa byla taková, že woodcrafteři budou elitou skautské organizace. Stejným způsobem existovali woodcrafteři i v rámci jiných organizací. Záhy ale zjistil, že jeho popularita a konexe měly posloužit pouze jako vějička. Netrvalo dlouho - pouhých pět let - co se situace vyhrotila natolik, že byl podlým způsobem z americké skautské organizace vypuzen.

Je ovšem ironií osudu, že kdyby nebylo Setonova angažmá v americké odnoži Baden-Powellova skautingu, tak by se o jeho woodcrafterském hnutí vědělo mnohem méně lidí než dnes.

Woodcraft v Evropě

Anglie

Čechy

Woodcraft po I. světové válce

Anglie

USA

Československo

Polsko

Woodcraft po II. světové válce

Anglie

Československo

Woodcraft na přelomu XX. století

Anglie

Česká republika

Slovensko

Polsko